Paulus.1987 komentáře u knih

Půvabná novela s nádechem nadpřirozena, která se dá přečíst za jedno odpoledne, a zároveň neokázalá pocta pilotům RAF, kteří svým druhům pomáhají v nouzi i přes propast času.

Vedle Dickensovy Vánoční koledy se pro mě toto dílko od mého oblíbeného spisovatele stává další vánoční klasikou.

5 28.05.2024

Už dlouho jsem se nemusel do četby některé knihy tolik nutit jako do četby této.

Mé hodnocení rozhodně není výrazem neúcty k autorovi ani k tomu, co během války prožil, ale styl, jakým je kniha napsaná, mi vůbec nesedl a nedokázal jsem si na něj v průběhu četby zvyknout.

Hlavní osou románu jsou osudy tří přátel během války, ale tato dějová linka je zvláštním způsobem rozmělněna spoustou odboček k jiným postavám a dějům, které s příběhem jako takovým nesouvisejí a já jsem tak postrádal jejich smysl. Chápu, že tato mozaika dějů, míst a lidí měla čtenáři poskytnout celkový obraz života a strádání během války, ale z čtenářského hlediska mě tento způsob vyprávění naprosto minul.

Román jistě svou uměleckou hodnotu má, ale já jsem ji však nedokázal ocenit.

5 27.10.2023

Při příležitosti 100. výročí vzniku Československé republiky se jméno Tomáše Garriguea Masaryka často skloňuje, méně se však mluví o jeho myšlenkách a názorech. Z toho důvodu jsem si řekl, že se po přečtených Hovorech s TGM pokusím našemu prvnímu prezidentovi znovu přiblížit četbou a sáhl jsem po Masarykově abecedě.

Kniha představuje jakýsi slovník nejrůznějších hesel seřazených od A do Z, ke kterým se Masaryk vyjadřuje prostřednictvím úryvků ze svých literárních děl a přednášek. Osobně nevidím ani tak problém v tom, že se jedná o úryvky, ale spíše jde o to, že jsem jako neznalý filozofie zkrátka mnoha filozofickým a politologickým pojmům nerozuměl. U mnoha hesel také Masaryk zmiňuje Marxe a Engelse, jejichž dílo je pro čtenáře mé generace také poněkud velkou neznámou. Proto jsem byl schopen ocenit spíše ty Masarykovy názory, které se týkají obecných věcí. Nejsrozumitelněji na mě působily úryvky z díla Ideály humanitní, na jejichž četbu se rovněž chystám.

Ačkoliv to pro mě byla náročná četba a mnoha věcem jsem nerozuměl, času stráveného nad touto knihou nijak nelituji. Obdivuji Masarykovu výjimečnou osobnost, jeho vzdělání, sečtělost a celkový rozhled.

Na závěr si dovolím několik citací, které mě zaujaly nejvíce a nad kterými bychom se měli zvlášť v dnešní době zamyslet všichni.

ABDIKACE

Byl jsem čtyřikrát zvolen prezidentem naší republiky. Snad mi to dává legitimaci, abych vás prosil, abyste při správě státu pamatovali na to, že se státy udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Budu se na vás dívat, jak to vedete. (1935)

PRAVDA

Poznat pravdu, to znamená pravdu vyznávat. Máme povinnost poznanou pravdu vyznávat a při ní stát. To je potřebné nejen jako všeobecné pravidlo, ale v každém jednotlivém i nejnepatrnějším případě, který se nám jako jednotlivcům v životě vyskytne. To znamená studovat literaturu, historii, poznávat světový vývoj a náš úkol ve světě a stát při tom, co jsme poznali. To chtěl Hus od svých současníků. Mít zmužilost hájit své poznání, mít zmužilost hájit své přesvědčení. (Problém malého národa, 1905)

5 11.11.2018

V průběhu četby jsem váhal, jestli k této knize vůbec psát komentář. Dostal jsem ji darem a říkal jsem si, že darovanému koni bych na zuby hledět neměl. Po konzultaci s darujícím se přece jen pokusím pár slov napsat, i když to nebude nic pěkného.

Tato kniha mi připadala neskutečně hloupá. Během četby jsem měl pocit, že ani sám autor přesně nevěděl, o čem chce vlastně psát, a tak si děj snad cucal z prstu během psaní. Smíchal dohromady špetku historie s cestovatelstvím, přihodil několik buddhistických myšlenek, jejichž vážnost pak v jiných místech kompenzoval trapnostmi a pokleslým humorem. Charaktery postav mi připadaly nedokreslené, samotné dějové zvraty úsměvné, někdy až vyloženě stupidní.

Knihu bych snad ani nenazýval historickým románem, spíš na mě působila jako dobrodružný román pro dospívající, na jehož děj si zítra nejspíš ani nevzpomenu. Ve srovnání s literárními skvosty typu Egypťan Sinuhet, Quo vadis nebo zde skvěle hodnoceným Ranhojičem tohle v žádném případě nemůže obstát. Nálepku "světový bestseller" raději nebudu komentovat.

5 29.10.2018

O Dalších listech Luciliovi bych mohl napsat prakticky to samé, co jsem napsal k Výboru z listů Luciliovi, pouze s tím rozdílem, že v tomto případě mi více vyhovoval překlad Václava Bahníka. Na druhou stranu jsou některé listy delší, filozofičtější, komplikovanější a tematicky náročnější. V některých z nich se Seneca zabývá filozofickými sylogismy, tj. slovními hrátkami typu "tráva je zelená, nebe je modré, tudíž nebe není tráva", aby toto počínání nakonec (z mého pohledu velice sympaticky) označil za neužitečné a zbytečné.

Musím přiznat, že první sbírka na mě přece jen zapůsobila více. Možná v tom hraje roli skutečnost, že první výbor byl jakési "best of" ze Senecových listů, zatímco v tomto případě se jedná o listy zbývající. Nic to nemění na tom, že i tato kniha rozhodně stojí za přečtení. I přes několik náročnějších pasáží je v ní obsaženo mnoho moudrých a pro život užitečných slov.

Citát ze 101. listu: "Je třeba přestat lpět na životě a naučit se, že je úplně jedno, kdy vytrpíš to, co musíš dřív nebo později vytrpět, že záleží na tom, jak dobře žiješ, ne jak dlouho; často dobře žít znamená nežít dlouho."

Citát ze 115. listu: "A tak ti filozofie poskytne to, nad co podle mého názoru nic není větší: nikdy nebudeš se sebou nespokojený. K tak pevnému štěstí, kterým neotřese žádná bouře, tě nedovedou slova vhodně spojená a sladce plynoucí řeč. Ať si slova jdou, jak se jim líbí, jen když si duch uchová svou harmonii, jen když je velký, pevný ve svých názorech a jen když se sám sobě líbí právě proto, proč se druhým nelíbí, jen když hodnotí svůj úspěch životem, jaký vede, a soudí, že jeho vědění je o tolik větší, oč menší jsou jeho tužby a jeho obavy."

5 26.09.2018

Na úvod chci uvést, že mé vědomosti o Mistru Janu Husovi se dlouhou dobu opíraly o značně zjednodušenou látku hodin dějepisu základní školy z konce 90. let, o Vávrův tendenční film a látku z dějin literatury na střední škole. Mé obzory značně rozšířil až třídílný film Jiřího Svobody z roku 2015, několik televizních dokumentů a kniha Hranice pravdy od Františka Šmahela, která se mi velmi líbila.

K příležitosti 600. výročí upálení vyšlo o Janu Husovi mnoho publikací, já jsem se na základě zdejšího hodnocení rozhodl pro knihu od Františka Šmahela, s jehož předchozí zmíněnou knihou jsem měl velmi dobrou zkušenost. Na tuto novou knihu jsem se velmi těšil, o to více jsem byl rozčarován. Podle mého názoru se jedná o ryze odbornou publikaci, která není až tolik určena pro laickou veřejnost, do které se řadím i já. Kniha je velmi hutná, plná postav, faktů, informací a souvislostí. Přiznám se, že jsem se během četby často ztrácel a mnoho věcí nepochopil (např. s Johnem Wyclifem související spor o univerzálie, průběh tehdejšího studia na univerzitě, popis průběhu tzv. kvodlibetu a další). Na druhou stranu se mi velmi líbily kapitoly o Husově přínosu pro český jazyk, rozbor Husova "programu" (především klíčového díla O církvi) a závěrečné kapitoly o Husově pobytu v Kostnici a průběhu koncilu.

Svým hodnocením v žádném případě nesnižuji erudovanost autora ani odbornou kvalitu této knihy. Pět hvězdiček nedávám jen proto, že se z mého pohledu zkrátka jednalo o velmi náročné čtení, příliš velké sousto, na které můj intelekt v mnoha okamžicích jednoduše nestačil.

5 29.07.2018

Kniha otřesnější a výmluvnější než kdejaký film či televizní dokument. Výpověď přeživšího člena osvětimského sonderkommanda vedená formou rozhovoru se nesnaží za každou cenu vzbuzovat povrchní emoce, naopak předkládá syrová, nepřikrášlená a nepřekroucená fakta o průběhu konečné fáze holokaustu, kterou představovaly plynové komory a krematoria.
Knihu skvěle doplňuje několik reprodukcí nádherných (a zároveň hrůzných) obrazů dalšího člena sonderkommanda Davida Oléreho.
Panu Veneziovi náleží obrovský obdiv za to, že se dokázal ke svým vzpomínkám a zážitkům opakovaně vracet a budoucím generacím celého světa tak předat své svědectví o největších zvěrstvech v dějinách lidstva.

5 01.05.2018

Lepší životopis si Jimi Hendrix nemohl přát. Na začátku se setkáváme s mladíkem, který hudbu považuje spíše jako prostředek k obživě, a na konci tu máme skutečného umělce toužícího po dalších směrech a nových obzorech.
Konec knihy mluví za vše:

„Lidi jsou do smrti zvláštním způsobem zamilovaní. Musíš nejdřív natáhnout bačkory, aby jim došlo, žes snad trochu za něco stál. Teprve po smrti jsi ten správnej pašák. Takže, lidičky, až jednou umřu, pouštějte si prostě dál moje desky…“

5 27.04.2018

Patřím ke generaci, která se se Sandokanovým kultem minula. Když ale tenkrát po velmi dlouhé době v televizi reprízovali slavný seriál, natáčel jsem si všechny díly na video a koukal se na něj pořád dokola. Když jsem potom ve škole v katalogu Klubu mladých čtenářů nakladatelství Albatros uviděl, že Sandokan vychází knižně, musel jsem ho mít. Knížku jsem přečetl jedním dechem a tak tomu bylo pokaždé, kdy jsem po ní znovu sáhl. Později jsem se dozvěděl, že jsou v ní obsaženy pouze první tři díly z pěti, takže jsem si až "na stará kolena" zakoupil poslední dva díly v sešitovém vydání. Pět hvězdiček z nostalgie.

5 27.04.2018

Vzkaz v láhvi je první knihou od Adlera-Olsena, kterou jsem četl. Nepovažuji se za znalce detektivek, ale musím se přiznat, že v průběhu četby mi některé pasáže přišly poněkud rozpačité, např. hned na začátku, kdy se chlapec se spoutanýma rukama za zády dokáže bodnout do nohy, vlastní krví napsat dopis, vložit ho do láhve, láhev utěsnit dehtem a hodit do vody... I samotné oddělení Q mi přišlo poněkud zvláštní - Asad na mě působil jako mnohem schopnější policista než jeho šéf Carl a Rose mi pro změnu připadala jako naprosto nepoužitelná slepice (na konci dokonce zapomene svým kolegům sdělit místo, kde se vrah pravděpodobně skrývá), nemluvě o její "sestře"...Takových zvláštních, obtížně uvěřitelných momentů a náhod se dá v knize najít víc, ale při troše dobré vůle se nad tím dá přimhouřit oko.
Na druhou stranu jsem oceňoval napínavost a spád, vyprávění formou střídání pohledů policie a vraha, absenci brutálních vražd ve formě všelijak zohavených a naaranžovaných mrtvol, jak bývá v současných detektivkách často zvykem.
Sečteno a podtrženo se jedná o čtivou a napínavou detektivku, kterou přečtete za pár dní, ale která rozhodně není dokonalá, jak by se mohlo podle zdejšího hodnocení zdát.

5 18.04.2018

Myšlenka knihy je geniální a v obrazu vzájemného rozeštvávání obyvatel městečka proti sobě se podle mě dá najít hodně psychologie. Jediné, co knihu krapet sráží, je poněkud přepálený konec.

5 09.01.2018

Kingova trefa do černého. V době, kdy se v televizi vysílaly tehdy populární a už svým způsobem do jisté míry zvrácené reality show, pokaždé jsem si vzpomněl na tuto knihu.

5 09.01.2018

Pokud si myslíte, že gulagy patřily jen do stalinistického Ruska, přečtěte si tohle. Musíte splňovat pouze dva předpoklady - musíte mít pevné nervy a silný žaludek, jinak tolik brutality nestrávíte. I tak si možná ke čtení přiberte skleničku alkoholu...
O tom, že si hlavní hrdina některá fakta přibarvil nebo snad i vymyslel, jsem se dozvěděl až potom, co jsem knihu přečetl. Ano, zamrzelo mě to, ale na druhou stranu si říkám, že kdybych se po prožitých hrůzách ocitl tváří v tvář skutečnosti, že jsem se většinu života příliš nelišil od zvířete, také bych nevěděl, co je dobré a co špatné. Ostatně i sám autor v knize uvádí, že k němu Sin ze začátku nebyl zcela upřímný (udání bratra a matky).
Pokud se dá věřit tomu, že v severokorejských pracovních táborech jsou děti z hladu nuceny tajně pojídat krysy a vybírat zrnka pšenice ze zvířecího lejna, stojí taková kniha za přečtení. Rovněž popisu politické a ekonomické situace v Severní Korei není důvod nevěřit.

Nejsem zarytým fanouškem Mötley Crüe, ale některá jejich alba si občas rád poslechnu a samotného Nikkiho Sixxe považuju za inteligentního a sečtělého člověka, dalo by se říci až renesanční osobnost - hudebník, spisovatel, fotograf, rádiový moderátor... a mimo jiné i vyléčený feťák, který utekl hrobníkovi z lopaty... a to doslova.
Sixx ve své knize popisuje nejen své drogové eskapády, ale rovněž zde vysvětluje své sklony k sebedestruktivnímu životu, které mají počátky v jeho dětství. Čtenář se dostane do mysli zfetované trosky, kterou ve stavech rauše pronásledují halucinace a která nezná hranice sebepoškozování, když je nucena si kvůli rozpíchaným pažím dávat dávku do krku nebo přirození. Vše je popsáno bez příkras a dojem z knihy skvěle umocňuje její zajímavé grafické zpracování.
Víc než všechny kladné recenze o knize nejvíc vypovídá to, že pomohla spoustě lidí překonat jejich vlastní závislost. A o tom to je.

5 12.12.2017

Krásná kniha, která čtenáře může motivovat k tomu, aby vyšli ven a někomu pomohli. Stačí akorát nějaké popíchnutí. Třeba v podobě karty ve schránce... nebo knihy samotné. Nepatrnou vadou na kráse může být celkem nejasná pointa, ale je to skutečně detail.

5 12.12.2017

Jedna z knih mého dětství, po které se nebojím sáhnout ani v dospělosti a kterou snad nyní může trumfnout jen zpracování od Rudolfa Mertlíka, které momentálně čtu. Díky panu Petiškovi mám od dětství slabost pro řecké báje - krásné filmy Jáson a Argonauti a Souboj titánů, skvělá PC hra Age of Mythology...

5 12.12.2017

Jedna z nejbrutálnějších knih na téma ruských gulagů, které jsem zatím četl (dále V šedých tónech a Jeden den Ivana Děnisoviče). Překonat ji může snad už jen Soustroví Gulag, na které zatím sbírám odvahu.

5 12.12.2017

Fascinuje mě starověká moudrost, která je i přes tak velkou propast času natolik univerzální, že z ní čtenář dokáže načerpat ponaučení v každé době, i v té současné. Ezopovy bajky do této kategorie jednoznačně patří.

S ohledem na velké množství bajek mi některé začaly ke konci poněkud splývat, u některých (nebylo jich mnoho) jsem měl menší potíž pochopit pointu, ale vcelku se jednalo o hezké, poklidné a obohacující čtení.

A ano, Hollarovy rytiny jsou překrásné...

4 24.04.2024

Skupinu Aerosmith mám rád a ačkoliv mi je z Toxic Twins sympatičtější Joe Perry (jehož autobiografie v češtině bohužel nevyšla), tak Stevena Tylera uznávám jako znamenitého zpěváka, šoumena a autora skvělých písní.

Jeho kniha však na mě příliš dobrý dojem bohužel neudělala. Chaos v jeho hlavě ve smyslu skákání z myšlenky na myšlenku mi vadil a v průběhu četby jsem si na tento styl nedokázal zvyknout. Jeho vyprávění o sexuálních a drogových eskapádách mě nechávalo vcelku chladným a kromě procesu tvorby mého oblíbeného alba Nine Lives jsem se toho ani o hudbě příliš nedozvěděl. O vztahu Stevena s Joem Perrym toho bylo v knize napsáno docela dost, ale většina těchto pasáží mi přišla poněkud jedovatých. O ostatních členech Aerosmith jsem se také nedozvěděl prakticky nic. Takže z celé knihy mi nakonec přišly nejzajímavější kapitoly o Stevenových zdravotních problémech.

Knihu jsem sice přečetl za dva týdny, ale do paměti se mi nijak trvale nevryla. Jiné hudební (auto)biografie mi zkrátka přišly lepší než tato. Zároveň mě štvaly některé chyby českého vydavatele, kdy např. v první kapitole je uvedeno datum Stevenova narození 26. března, v poslední kapitole 26. května, Stevie Nicks není muž, ale žena atp.

4 09.04.2023

Příběh "šedého, obyčejného člověka", který účast polské armády na okupaci Československa vnímal jako osobní i národní hanbu. Svým činem, který zůstal dlouhou dobu utajen, pak čest svého národa zachránil.

První část knihy tvoří historická studie Petra Blažka, která, ač poněkud stručná, plně postačuje k tomu, aby se čtenář o Ryszardu Siwcovi dozvěděl vše podstatné - o jeho životě, rodině, práci a především o pohnutkách, které ho přiměly k tak výjimečnému a radikálnímu činu.

Hlavní část knihy tvoří archivní dokumenty, ze kterých bych nejvýše vyzdvihl ty, které pocházejí od Ryszarda Siwce samotného, především jeho poselství namluvené na magnetofonový pásek den před svou smrtí. Jedná se o nekompromisní obžalobu vůdců Sovětského svazu a také apel na všechny slušné lidi, aby nebyli lhostejní vůči tyranii.

Filmový záznam na přiloženém CD, který je šokující a zároveň dojemný, je jakousi tečkou nad zajímavou publikací, kterou jednoznačně doporučuji.

Jan Palach nebyl první.

4 04.03.2019