V pekle plynových komor

3 včera

Dostává se mi do rukou další kniha z prostředí koncentračních táborů, která se poslední dobou stává mojí oblíbenou. Tato kniha je psaná formou dialogu, kdy po mnoha letech promluví přeživší člen sonderkommanda.

3 včera

Už jsem četla na dané téma spoustu knih, ale tohle, tohle bylo fakt neskutečné peklo. A to jsem v elektronické verzi byla "ochuzena" o fotky. Něco takového nesmí upadnout v zapomění....

16 09. ledna

Kniha je psaná formou dialogu. Ten se vedl 61 let po konci války, přičemž hlavní aktér přiznává, že "o tom" s nikým nejprve vůbec nechtěl mluvit. Údajně se o to snažil po válce, ale byl označen za lháře, tak se zatvrdil. A pak trvalo 47 let, než začal například objíždět školy a dělat přednášky.
Asi ještě v době rozhovoru ho pronásledovaly noční můry. V manželství, to jen zmínil, potřeboval "trpělivou ženu" a patřičně jí za to poděkoval. Pochopila jsem, že přestože měl rodinu a žil, radost z žití si užívat neuměl. Psal, že "se mu to" pořád vracelo.
Zvláště jedna věta, která asi jeho stav dokáže popsat, mě zaujala: "Celý ten zločin byl tak nesmírný, že prvních deset, nebo dvacet dní jsem byl permanentně v šoku." Řekla bych, že ten nikdy nepominul.

A teď, ač se tím nic nezmění, špetka nesouhlasu.
Jak spolehlivá je paměť poznamenaná něčím takovým po 61 letech? Nechápejte mě špatně, spíš mě zajímá, jestli takhle duševně zkoušený člověk po takové době dokáže nevědomky zkreslovat události, něco vytěsnit, něco přibarvit... O takovou spolehlivost mi jde.
Protože on v rozhovoru několikrát v reakci na různé otázky odpoví a pak zmíní "ale já tam nebyl, ale já ho neznal, nic jsem neviděl, tam jsem nešel, nechodil, nikdy jsem to neudělal."
Jako by i po té době potřeboval obhajobu přežití, i přesto že si uvědomuje, že nezabíjel a odporem by nic nezměnil.
Přiznal drobné bitky, krádež a nějakou rebelii, většinou až na pochodech smrti. Uváděl, že "při práci" se s nikým moc nebavil, vlastně nikoho moc neznal, poznat nechtěl a jo, já to chápu. Nebo ne?
V knize je zmíněna likvidace krematorií, jak to uvádí historie a film "Šedá zóna." V těch zničených nepracoval a o odporu se dozvěděl na poslední chvíli.
V této kapitole jsou prapodivně uváděna čísla krematorií a události, o které šlo. Popravdě jsem se v textu x krát vracela a nerozklíčovala jsem.

Některé popisy jsou poměrně otřesné, přesto a možná za to díky, jsem si nedokázala představit rozlehlost "toho všeho." Neuměla jsem se pohybovat v prostorách svlékáren, komor a krematoria a "rozhlížet se." Všechny doměnky o rozměrech mám jako by zmenšené na velikosti šaten ve školách a prostorách mnohem menších, než jaké muely být.

A ještě jedna věc mě při čtení napadala. Totiž kdy přestanou být knihy o Druhé válce autentické?
Tahle zpověď se uskutečnila před šestnácti lety. Dnes už se asi nedá říct, že by žil někdo, kdo si něco pamatuje. Už jsem slyšela/četla, že různá nakladatelství vydávají knihy o hrůzných věcech v historii jaksi "na oko." Takže kdy tohle postihne i válečné téma? Tedy nedělám si iluze, že už se to neděje.

7 05.12.2021

Opravdu silný příběh. Pro mě naprosto nepředstavitelné, že bych se musela účastnit něčeho takového. Knihu jsem přečetla jedním dechem( za 1 den).

2 26.09.2021

Peklo na zemi... Knihu jsem musela na pár dní odložit abych rozdýchala ty zvěrstva... Knih co se týkají 2. světové jsem už několik přečetla, ale tohle je opravdu zlo. Mám raději příběhy z této doby, ale tahle zpověď opravdu stojí za přečtení, tohle se v žádném románu nedozvíte... Pokaždé když dočtu knihu z této doby, tak se ptám...proč? Ale teď? PROČ PROBOHA!

6 25.09.2021

Tohle je silná, drsná a bohužel pravdivá kniha, která mě opravdu zasáhla. Člověk si nedokáže představit ty hrůzy a strach lidí v tehdejší době a hlavně v jeho situaci a podmínkám, jenž byli vystaveni. Pokud máte dost silnou povahu, doporučuji si tuto knihu přečíst ať je její příběh sebe děsivější, nemělo by být zapomenuto, co se dělo za hrůzy.

Miluji svůj život . Ač se někteří snaží , aby se na " Holocaust" zapomnělo, tyto, ač děsivé a hrůzné knihy nám tuto dobu musí neustále připomínat, abychom byli trochu pokorní a těšili se i z mála. Člen židovského sorderkomanda Shlomo Venezia tuto hrůzu přežil.
Pro něj těžké odpovídat na otázky a tuto dobu si připomínat, ale pro všechny ostatní přínosem, že měli to štěstí a možnost žít jinak.
Na holocaust se nesmí zapomenout.
Za vše úryvek z knihy:
Pokaždé se mi vybavila jedna matčina věta: " Dokud se dýchá, ještě se neumřelo". Byli jsme smrti až příliš blízko, ale šli jsme dál, den po dni. Myslím, že bylo potřeba mimořádné síly, aby to člověk unesl, jak fyzické, tak morální.