Tato kniha obsahuje dvě autorovy prózy. Obě jsou naprosto odlišné.
Tajná historie pána z Musaši je smyšlený historický román. Je netypický pervezností hlavního hrdiny. Přece jenom nacházet zálibu a potěšení ve hře s uřezanými hlavami nepřátel je hodně za hranicí běžného vkusu. Trochu mi tento příběh připomněl autorův román Klíč.
Mateřská bylina jošinská je román odehrávající se v "současném" Japonsku. Je to příběh, který se odvýjí velmi pomalu. Zkrátka něco, co ne vždy musí sednout. Ale když mu dáte šanci, tak se před vámi postupně otevře dojemný rodiný příběh s romantickou pointou. :)
Mě osobně oba dva příběhy zaujaly. Nicméně pokud bych se mezi nimi měl vybrat, tak bych volil Mateřskou bylinu jošinskou. Velmi mile mne totiž překvapilo, jak se příběh z popisu krajiny a historie zcela nečekaně překlopil do osobní roviny. Přišlo mi to dojemné a zahřálo mne to u srdce.
Celkově hodnotím tuto knihu čtyřmi hvězdami. Není to žádné rychlo-čtení, ale oba příběhy mají svou jedinečnou japonskou atmosféru a mohu je doporučit.
1492: Dobytí Granady je rádoby "historický" román. Líčí události, které předcházely pádu arabského emirátu na území dnešního Španělska.
Mě osobně přijde zmiňované historické období nesmírně zajímavé. Bohužel kniha je napsaná takovým hodně odlehčeným beletristickým stylem. Postavy jsou nevýrazné jedna jako druhá a popisy bitev maximálně na pár řádků. Prostě nic moc.
Podle mne autor vzal skvělé téma a uchopil ho hodně nešťastným způsobem. Skoro jako kdyby se při psaní bál, aby náhodou čtenáře neurazil tím, že na něj bude klást nějaké nároky. Vznikla tak kniha, která se honosí poutavým názvem, ale nenabízí nic než více či méně vyfabulované popisy historických událostí.
Osobně považuji hodnocení této knihy zde na DB knih za vysoce nadsazené. Jedná se o podprůměrnou knihu a nevidím jediný důvod, proč se k ní vracet. Dávám 2 hvězdy.
Kulový blesk je román od dnes již známého čínského spisovatele Liou Cch-sina. Tentokrát se v něm vydává za podstatou kulového blesku. Přestože je téma celkem přízemní, tak se nenechte zmást, autor velmi záhy pustí uzdu své fantazie a rozvine fyziku, která s reálným světem nemá vůbec nic společného.
Největší chybu, kterou podle mne můžete při čtení této knihy udělat je, že v ní budete hledat souvislost s Problémem tří těles. Navzdory anotaci totiž Kulový blesk není prologem ke zmiňované trilogii a vzhledem odlišné fyzice to ani nedává smysl. Anotaci tedy považuji za poněkud zavádějící.
Mě osobně se Kulový blesk četl o něco obtížněji, než jiné knihy od tohoto autora. Kniha obsahuje hodně popisů výše zmíněné jiné fyziky a děj má místy poněkud nejasné směřování. Přesto mě závěr celkem překvapil a přišel mi chytrý. Nakonec totiž nerozhodovaly žádné nové vynálezy, ale úplně základní lidské emoce.
Kulový blesk je kvalitní sci-fi román, který podle mého názoru potěší především skalní fanoušky tohoto spisovatele. Nicméně pokud v něm budete hledat Problém tří těles, tak vás asi zklame. Tohle je prostě jiná kniha. O něco méně čtivá, ale pořád velmi dobrá. Za mne to jsou 4 hvězdy.
Zimní ryby jsou souborem krátkých povídek, ve kterých se mísí minulost se současností. Autor vždy naznačí útržek vzpomínky a nechá na čtenáři, aby si vše správně zařadil a propojil. Zakončení povídek je více o pocitovém doznění, než o jednoznačné pointě.
Mě osobně se líbil minimalistický styl, jakým autor vyjádřil krátké příběhy ze života. Přišlo mi to úderné a vtipné. Například v jedné povídce manžel své ženě pošle zprávu, že si musí promluvit o takovém problému. Ona se pak sama sebe ptá: "Co je to za problém? A je ten problém mladší? A je blonďatý nebo tmavovlasý?" :) Tyhle malé momentky se mi moc líbily.
Zimní ryby nejsou žádné veledílo, ale mají něco do sebe. Ve mne tyto povídky často zanechaly neurčitý pocit, že to někde uvnitř "seplo" a oslovilo to něco na nějaké hlubší úrovni. Knihu bych doporučil čtenářům, kteří mají rádi náznaky a rádi se zamyslí nad tím, jak to autor vlastně myslel. Za sebe dávám 3,5 hvězdy.
Wenjack je krátký a smutný příběh o indiánském chlapci, který byl ve věku devíti let odebrán rodičům a poslán do indiánské internátní školy na převýchovu. Chaine Wenjack strávil ve škole dva roky a ve věku 12 let spolu s dvěma bratry utekl a byl nalezen umrzlý poblíž kolejové tratě.
Kniha je inspirovaná skutečnou událostí a úmrtí Chaineho Wenjacka bylo spouštěcí událostí, která upozornila na problémy související s odebíráním indiánských dětí a jejich umísťováním do internátních škol na převýchovu. Celkově bylo takto odebráno více než 150 tis. indiánských dětí z toho více než 6 tis. jich v důsledku špatného zacházení a týrání zemřelo.
Příběh je vyprávěný z pohledu různých zvířat, které děti na svém útěku potkají. Způsob vyprávění se symbolicky odkazuje na život domorodých indiánů a jejich sepjetí s přírodou. Hodnotu knihy spatřuji zejména v tom, že ukazuje čeho jsme jako lidé schopní se dopustit. Dávám plný počet hvězd.
Vzkříšení jsem objevil náhodou ve své knihovně. Byla to taková stará olezlá kniha a já si říkal: "Co se mi to tady válí za bordel?" A pak jsem si uvědomil, že tohle je poslední ze známějších Tolstého knih, kterou jsem ještě nečetl. Zkusil jsem pár stran a už jsem se neodtrhl.
Ve své podstatě je to prostý příběh o justičním omylu, který se odehrává v 19-tém století v carském Rusku. V knize vyniká zejména velmi živý a takový syrový popis života v ruských věznicích. Nicméně za hlavní považuji, jak autor dovede mistrně popsat vnitřní pochody hlavních a jejich vrtkavost. V tomhle mi L.N. Tolstoj přijde opravdu famózní.
Jediné co jsem musel překousnout, byly ty úvahy o bohu, zbožnosti a podobné úlety. To je bohužel pro tyto knihy velmi typické. Tak se dřív psalo, ale dneska už s tím nikdo díru do světa neudělá.
Vzkříšení je vynikající román, který má v díle L.N. Tolstého své nezastupitelné místo. Ve svém hodnocení jsem se neubránil porovnání s jinými díly tohoto autora. V tomto srovnání mi Vzkříšení vychází o něco slabší, ale pořád se jedná o velmi nadprůměrnou knihu, kterou mohu jedině doporučit. Dávám čtyři hvězdy.
Tohle komiksové zpracování devíti vybraných povídek od H.P. Lovecrafta se vážně povedlo. Černobílý grafický styl a často nejasně ztvárněné obrazy velmi dobře vykreslují hororovou atmosféru. Některé povídky se mi líbily více jiné méně, ale to je u povídek obvyklé. Pokud máte rádi atmosféru nejasného a nedefinovatelného strachu, tak mohu tento komiks jedině doporučit. Já jsem si ho opravdu užil.
Ještě poznámka bokem. Dílo H.P. Lovecrafta inspirovalo vznik několika počítačových a deskových her. Takže pokud jste se už s některou z těchto her setkali, tak tato sbírka povídek může být ideální pro seznámí s předlohou na základě, které tyto hry vznikly.
Ráj byla má druhá kniha od nositele Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazaka Gurnaha. Velmi rychle jsem se chytil, ale pak mi přišlo, že se děj jakoby ustálil v rozjetých kolejích a přestože se pořád něco dělo, tak se vlastně nic nedělo a postavy byly pořád stejné a nevyvíjely se. No, prostě nic moc. Zhruba poslední třetinu už jsem dočetl pouze silou vůle. A o závěru vůbec nemluvím. Tam už mi motivace hlavního hrdiny přišla naprosto nepochopitelná.
Nakonec jsem se ještě přiměl a přečetl doslov. Ten mi dal na tuhle knihu zcela jiný náhled a přiblížil mi její hodnotu. Musím uznat, že správné zasazení do kontextu dává vyprávění další rozměr. Bohužel tohle běžný čtenář neocení. Musel by mít načteno několik jiných románů a Babička to teda rozhodně není.
Zcela otevřeně mi tato kniha moc nesedla. Po přečtení předchozího románu Dozvuky jsem měl asi příliš vysoké očekávání a Ráj ho nenaplnil. Závěrečný doslov sice můj názor na hodnotu této knihy lehce pozvedl, ale stále ve mne přetrvává pocit, že to nestačí. Z tohoto důvodu dávám 3,5 hvězdy.
Osobně bych zájemcům o tohoto autora doporučil spíše román Dozvuky, který mě osobně přišel po všech stránkách mnohem zajímavější.
Potíže s mírem je pokračováním trilogie Věku šílenství. První polovina knihy byla roztahaná, jako kdyby jí někdo natáhnul na skřipec v Domě otázek. Pokud by tohle byl můj první Abercombie, tak s ním asi seknu! Ale o co víc byl začátek utahaný, o to víc byl konec hutný. A závěrečné kapitoly byly ostré, jako sama čepel. :)
Své slovo dostaly všechny postavy z prvního dílu, které přežily zrádné a nevypočitatelné zákruty autorovi mysli. Mě osobně, ale nejvíce překvapil vývoj, který prodělal princ Orso. Zdá se, že z jeho milosti bude opravdu něco víc, než jen průměrný děvkař.
Dále obdivuji udatného Jetela a lstivou Vick, za jejich morální flexibilitu. V jejich podání se slovo loajalita stává nevýraznou poznámkou pod čarou, jako když vám telekomunikční společnost posílá "liebesbrief" o navýšení poplatků.
Nicméně to co mi nadobro utkvělo v paměti a stalo se mementem této knihy, je hláška: "Dej si k snídani úsměv a kolem oběda už budeš srát radost!" To je pecka. Tolik moudrosti v jedné knize, aby jeden pohledal.
Přestože se druhé pokračování rozjíždí jako Glokta na kolečkovém křesle, tak závěr nabídne impozantní vyvrcholení. Vyprávění mě rovněž obohatilo o lidová moudra a učinilo můj bídný život o poznání veselejší. Dávám 4 hvězdy, za unylý počátek.
(SPOILER) Kočka na cestách je kniha, která na mne zpočátku působila jako takové prosté a líbivé vyprávění o kocourovi a o člověku, kterého si vybral. :) Nicméně to je pouhé zdání. Ve skutečnosti se jedná o velmi důvtipný příběh a kočičí přítel je prostředníkem, jehož očima poznáváte hlavního hrdinu: jeho život, rodinu a přátele.
Nejzajímavější pro mne bylo, že jsem měl od počátku všechno před sebou jako na stříbrném podnose. Jenom jsem si to neuvědomoval, což byl podle mého názoru záměr autorky. Jakmile jsem se dozvěděl, že hlavní hrdina umírá, tak do sebe všechno perfektně zapadlo. Najednou se z cesty za nalezením nového domova pro kocoura Nanu, stalo poslední setkání s přáteli.
Líbilo se mi jak hlavní hrdina přijímá to, co nemůže změnit a dál žije svůj život. Nehledá u svých přátel útěchu a místo toho se soustředí na to, jakou vzpomínku si na něj ostatní uchovají. A to je podle mého názoru hlavním poselstvím tohoto příběhu.
Kočka na cestách je velmi krásná kniha, ve které se zrcadlí japonská duše. Příběh má hloubku a svým čtenářům se odkrývá postupně. Přístup s jakým hlavní hrdina čelí nepříznivé životní situaci považuji za obdivuhodný a inspirující. Tohle je kniha, ke které se jednoho dne chci vrátit. Dávám plný počet hvězd.
Nejzasutější vzpomínka na lidi je pro mne rozporuplný román. Je vyprávěný nelineárně z pohledu několika postav. Vše se točí okolo knihy, která nese název "Labyrint nelidskosti" a jejího autora. Je to vlastně taková kniha o knize.
V tom spatřuji asi nějvětší úskalí tohoto románu. Mám z něj totiž pocit, jakoby zastiňoval sám sebe. Pořád se všechno točí okolo Labyrintu nelidskosti a toho, jaká je to skvělá kniha. A tahle fráze se tam omele asi milionkrát. Jenomže jak tomu má čtenář uvěřit, když kromě krátké synopse nedostane z Labyrintu nelidskosti vůbec nic?!
Podle mého názoru, asi nejlépe fungovala první část. Autor zadělal na zajímavý vztah a vytvořil atmosféru tajemna okolo spisovatele, který zmizel neznámo kam. Bohužel pak se děj rozpadnul, začal se přesouvat z jedné postavy na druhou, začalo se skákat v čase a bylo to takové syrové a vůbec mi nebylo jasné, co se mi autor snaží sdělit. Nakonec se všechno tak nějak poskládalo do sebe, ale výsledný dojem nic moc.
Podle mého názoru měl autor našlápnuto na opravdu dobrý a zajímavý román. Bohužel se trochu utopil v rádoby intelektuálních kecech o smyslu literatury a příliš to překombinoval. To samo o sobě na dobrý příběh nestačí. Dávám 3 hvězdy.
Trocha zlé krve pro mne po několika letech představuje návrat do Spojeného království. Po příběhové stránce je to o nástupu nové generace moudrých panovníků a udatných bojovníků. :) Jediný kdo zůstává, jako symbol starých dobrých zkorumpovaných pořádků, je holopleška první mág Bayaz. V jednom okamžiku mi ho bylo skoro líto s jakým materiálem bude muset procovat. Nicméně jak Bayaz pragmaticky poznamenává, tak on tam není od toho, aby napravoval chyby světa, ale aby z nich pokud možno vytěžil něco ve svůj prospěch.
Podle mého názoru nejsou nové postavy zdaleka tak výrazné, jako v předchozí trilogii. Chybí mi jízlivé Gloktovi komentáře a mám spoustu dalších výhrad. Nicméně ve výsledku jde spíš o to, co se autorovi podaří z tohoto beztvarého těsta uhníst. A musím říct, že na to jsem celkem zvědavý. V tomhle totiž Abercrombie jako autor exceluje. Kdo by si byl na začátku Prvního zákona pomyslel, že malý pochroumaný slimáček udělá kariéru jako arcilektor Spojeného království?!
To co se mi líbilo nejvíce, jsou různé komentáře a poznámky. Jsou vtipné, mají šmrnc a přitom skvěle dokreslují atmosféru. Například, když princ Orso říká, že v nic nedělání je opravdu dobrý a kaprál Tunny na to replikuje "Vaše milosti z vás bude jednou víc, než jen průměrný panovník". :) Podobnými hláškami je tato kniha doslova prolezlá. Bohužel některé z nich bez znalosti předchozích knih nepochopíte.
Přestože má Trocha zlé krve velmi dobré hodnocení, tak mi přijde o kousek slabší než První zákon. Nové postavy jsou jen zlomkem těch předchozích, ale nelámu nad nimi hůl! Věřím, že autorův vytříbený přístup je postupně přetvoří (některé možná i znetvoří) v elitu království, jejíž sochy budou zdobit náměstí Adovy, kde je budou nadšeně obdivovat budoucí generace. Prozatím dávám 4 hvězdy a jsem zvědavý, jak to bude dál.
Komiksům moc neholduji a Charlese Burnse neznám. První dva díly se mi líbili a tak jsem očekával, co se z toho v závěru vyklube a jestli vůbec něco. No a ono vyklubalo. Přiznám se, že mě to i celkem překvapilo. Příběh byl celkem obyčejný, ale ne hloupý. Autorovi se podle mne velmi dobře podařilo vykreslit postavy Briana a Laurie. Takže působily věrohodně a dovedl jsem cítit, co zažívají.
Trilogie Bludiště se mi velmi líbila. Charlese Burnse mne svým příběhem oslovil, což se málokterému komiksu podařilo. Takže za mě dobrý. Rád se k této trilogii jednou rád vrátím. Dávám 4 hvězdy.
S Grétou si nic nezačínej je kniha, která se zpočátku tváří jako příběh o hledání cesty mezi synem a matkou, která začíná trpět projevy demence. Velmi záhy však dojde k propojení příběhu s historií poválečného Německa. Jádro příběhu se točí okolo problému s odebíráním dětí, které měli mladé německé dívky s americkými vojáky.
Mě osobně se tato kniha velmi dobře četla. A myslím si, že autorka odvedla kus dobré práce a že velmi dobře poskládala téměř neznámá fakta do zajímavého románu. Jediné s čím jsem měl problém byl závěr. Přišlo mi, že se všechno podařilo vyřešit jakoby mávnutím kouzelného proutku. Neříkám, že to je nutně špatně, ale pocitově ten jsem zakončení vnímal jako nereálné a zbytečně na efekt. To je podle mého názoru škoda, protože si myslím, že autorka mohla svému příběhu dát větší přesah a trvaleší hodnotu.
Toto je velmi dobře napsaná kniha. Čte se jako jedna báseň a na konci je všechno zalité sluncem. Pro romantické povahy je to super, ale pro mne osobně byl závěr takový moc cukrkandlový. Chápu že spoustě lidem se to bude líbit, ale já mám raději příběhy, které působí více reálně. Proto dávám 4 hvězdy.
Barva kouzel je první kniha ze Zěměplochy, kterou jsem před mnoha lety četl. Přišla mi vtipná, ale výsledný dojem byl, že je to takový jeden velký bordel. S odstupem času jsem se k ní vrátil, ale názor na tuto knihu mám stále stejný.
Prosím nechápejte mne špatně. Je spousta věcí, která se mi na Barvě kouzel líbí. Třeba úvodní část ve městě je taková vtipná a zajímavá. Je v ní spousta skvělých momentů a hlášek, které mi utkvěly v paměti. Nicméně od okamžiku, kdy hlavní hrdinové opustí město, už mi to přišlo jako jeden velký guláš. A vlastně mě to ani moc nebavilo.
Naopak výborně hodnotím krátké pasáže, které se věnují kosmologii. Velká želva A'Tuin, na zádech čtyři sloni Berilius, Tubul, T'Phon Veliký a Jerakeen, kteří nesou Zeměplochu. Kdo by v takovém vesmíru nechtěl žít?! A k tomu popis, jak obyvatelé Zeměplochy zkoumají svět ve kterém žijí. Želvonauti jsou prostě top.
Za velmi dobrou, také považuji volbu hlavních hrdinů: neschopný kouzelník Mrakoplaš a naivní turista Dvoukvítko, kterého na jeho cestách doprovází chodící truhla z myslícího hruškovníku. Prostě tahle trojice se vyhrabe z jakékoliv šlamastiky a ještě si při tom pod zadkem odpálí atomovku. :)
Barva kouzel je pro pochopení světa ve kterém se odehrávají příběhy Terryho Pratchetta zcela zásadní. Nabídne čtenářům zajímavé a neotřelé hrdiny, vtipné hlášky a mnoha staletími prověřený kosmologický model. :) Bohužel ji nepovažuji za vhodnou pro někoho, kdo s tímto autorem začíná. Já osobně bych si pro seznámení s Terry Pratchettem zvolil třeba knihu Mort, protože mi přijde taková více jednolitá a následně bych se vrátil k Barvě kouzel vrátil.
Dávám 4 hvězdy. Jednu hvězdičku z celkového hodnocení strhávám za nepřehledný a chaotický děj poté co hrdinové opustí město.
P.S.
Zajímavostí je, že Barva kouzel byla v roce 2008 zpracována jako dvoudílný film. První díl se více méně kryje s knihou Barva kouzel a druhý zahrnuje události z knihy Lehké fantastično. Guláš je to stejný jako v knize a je poznat, že film neměl velký rozpočet. Nicméně chodící truhla je zpracovaná fenomenálně a u nás doma se stala nejoblíbenější postavou filmu.
Dozvuky jsou prostým příběhem o osudu lidí z oblasti východní Afriky, který se odehrává v období od přelomu devatenáctého a dvacátého století a končí po druhé světové válce. Pro mne to bylo zároveň seznámení s nositelem Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazakem Gurnahem.
Hned na začátku mne kniha upoutala tím, jak přesouvá pozornost z jedné postavy na druhou. Vypadá to tak, že čtete o jedné postavě o které si myslíte, že je hlavní a pak najednou střih. Autor se k této postavě už nikdy nevrátí. Z vyprávění nezmizí, ale zůstane jako postava vedlejší. Tohle se stalo několikrát, než autor zakotvil u jedné hlavní postavy. Pro mne to bylo trochu matoucí.
To co všechny postavy spojuje, je jedna zdánlivě samozřejmá věc, která se celým příběhem táhne jako červená nit. Všichni se naučí číst. Přestože v naší společnosti to bereme jako samozřejmost, tak v kontextu daného kulturním prostředí je to činí výjimečnými. Nese to sebou světlé stránky, že naleznou lepší práci, ale v knize jsou zachyceny i negativa. Když Afíja ukáže, že umí číst a psát, tak jí její opatrovník zmlátí tak, že jí div nezmrzačí. To je něco, co je pro mě naprosto nepochopitelné.
Pokud se do čtení téhle knihy pustíte, tak se připravte na to, že ne všechny otázky zůstanou zodpovězeny. Veliký otazník se pro mne vznáší nad motivací Iljáse bratra Afíji. Proč odešel do války? Proč se nikdy nevrátil ke své původní rodině? Z jakého důvodu se nikdy nepokusil kontaktovat svou sestru, když mu dalo tolik práce ji nalézt? V závěrečné části se po stopách svého dědečka vydává Iljásův vnuk. Může nalézt odpovědi na otázky zaváté časem a událostmi dějin? Autor nám na ně dává překvapivou a zcela netypickou odpověď.
Pro mne jsou Dozvuky úžasnou knihou. Líbilo se mi zobrazení života lidí v místě a čase, které jsou mi vzdálené. Jejich prostý, ale přitom autentický život. Zároveň se mi líbilo celkové pojetí příběhu. Obzvlášť silně na mne zapůsobil závěr, protože není o faktech, ale o uvědomí si toho, co je v životě důležité. Knihu doporučuji všem čtenářům, kteří mají rádi nevšední příběhy a obejdou se bez toho, že musejí vše racionálně pochopit. Dávám plný počet hvězd za skvělý příběh.
Šustit taškama je taková malá knížka. Ke každému dni v roce je tu jedna krátká poznámka. Není to žádné veledílo, ale já osobně si jednou za čas rád takovouhle literární jednohubku přečtu. Oceňuji vtip a netradiční pojetí. Dávám 3,5 hvězdy.
Druhé pokračování mě trochu překvapilo. To co na konci předchozí dílu vypadalo, jako začátek vztahu Briana a Laurie se jakoby vytratilo a příběh se začal mnohem více soustředit na natáčení filmu. Jo a ještě Brian byl vykreslený jako o stupínek větší podivín. A tak asi hlavním překvapením celého dílu bylo odhalení, že Brian není jediný, kdo má o Laurie zájem. :) To dalo příběhu novou dynamiku. Těším se na závěrečný díl..
Na tento komiks jsem narazil náhodou a zaujal mne svým názvem. Zkusil jsem pár stran a najednou jsem byl na konci. Takže za mě dobrý. Příběh je přitom banálně jednoduchý. On trochu podivín, který rád kreslí. Ona šik holka, která má být hlavní "star" ve studentském filmu.
Nejvíce se mi líbilo, že je příběh neustále doprovázený tím, co si hlavní postavy myslí. Opět není to nic, co by tady už nebylo, ale přišlo mi to dobře zpracované a bavilo mě to číst.
Bludiště není žádné veledílo, ale jednoduchá a příjemná oddychová jednohubka. Dávám 4 hvězdy a těším se na pokračování.
Tato kniha mne neoslovila. Přečetl jsem asi polovinu a přišlo mi, že je to pořád dokola takové točení v kruhu. Nápad s tvářemi mi přišel symbolicky velmi zajímavý a přiléhavý. Nicméně dobrý nápad nestačí a obsahově šel příběh mimo mne. A to tak, že v budoucnu ani nemám chuť, dát této knize další šanci a proto odkládám do nedočtených.
