ondrula komentáře u knih

Připadá mi, že Peter May ze čtenářských ohlasů zjistil, že zdaleka největší úspěchy doznal s Ostrovní trilogií, a proto se na Hebridy opět vrací. Hrozně to ale láme přes koleno. Jakoby nevěděl, jak rozehrát zápletku, přišel s laciným motivem amnézie. A spiknutí, vraždy a mezigeneračního konfliktu. To vše zasazeno do prostředí (takřka) arktického ostrovu Harris na mě vůbec nepůsobilo přesvědčivě. Stejně jako špatně dramaticky konstruovaný závěr knihy, když připitoměle zasáhne Deus ex machina. A ještě jeden detail - Peter May trpí jistou umanutostí postarších autorů neustále detailně vysvětlovat různé zacházení s výpočetní technikou, očividně aby dokázal, že drží krok s dobou.

8 23.12.2016

Působilo to na mne jak zjevení: můj oblíbený autor nečekaně napsal román o mém oblíbeném hrdinovi; tohle přeci nemůže selhat! Selhalo. Simmons přivedl Holmese na území Spojených států, aby zde vyšetřoval prapodivnou vraždu a simultánně pak rozkrýval anarchistické spiknutí kolosálního rozsahu. Slibný rozjezd románu je ale po chvilce Simmonsem zcela paralyzován salónními scénami, na jejichž pozadí vychytralý Holmes a slabošský Henry James vedou nekonečné a prázdné žvásty s nezajímavými a odpudivými americkými snoby. Bez hlubšího smyslu si asi na 400 stranách knihy u jídelního stolu společnost vykládá různé historky, zážitky, vtipy a drby a čtenář nevěří vlastním očím, že autor se rozhodl stopáž knihy natáhnout právě takovými prázdnými bláboly. A to přesto, že víme z románu Terror, že Simmonsův tlustopis dokáže být neobyčejně atraktivní na každé své stránce. Prokousal jsem se ke konci s tím, že mě za to nudné utrpení jistě čeká nějaké Grand Finale, nějaká dramatická a náležitě propracovaná akční scéna, kterou Holmes neustále mezi řečí předjímá. No, nestane se tak; závěrečná scéna je odbyta poměrně vágně a z klíčové záhady (titulní záhada pátého srdce) se vyklube taková banalita, že mi bylo k pláči. Dost možná se jedná o mé největší literární zklamání roku 2016. K pocitu hořkosti přispívá skutečnost, že Simmons se odvážil pobořit některá zažitá fakta o životě Sherlocka Holmese, které vystavěl sám A. C. Doyle, k čemuž mu mj. slouží zřejmé logické rozpory či nedostatky Doylových povídek. Holmes poměrně brzy dospěje ke skandálnímu poznatku, že on sám je fiktivní postava, ovšem s tímto zjištěním se v dalším knižním ději prakticky vůbec nepracuje a nakonec podivně vyvane do ztracena.

4 12.12.2016

Chvílemi je to vtipné, mnohdy kupodivu i poučné, ovšem co autoři opravdu pokazili, je nehorázná přemnoženost těch infantilních neumělých kresbiček, kterými je kniha zaplněna (zcela zřetelně za účelem nahonění počtu stran) - třeba portréty Karla Marxe zaplňují čtyři po sobě jdoucí strany.

2 21.11.2016

Nic jsem neměl proti prvnímu dílu Aristokratky. Evžen Boček zjevně píše humoristické knížky pro lidi, kteří mají rádi takový ten potřeštěný humor, jímž oplývá třeba Ivan Kraus, Zdeněk Jirotka nebo třeba P. G. Wodehouse. Není to sice nic pro mě, ale není to dlouhé a chvílemi to je i úsměvné. Druhý díl jsem ovšem nedočetl, protože se jedná o brutální recyklát prvního dílu a nechtěnou parodii. Autor do zblbnutí opakuje ty samé vtipy, motivy a hlášky z prvního dílu knihy a vážně už to na mě nepůsobilo mile a úsměvně, ale přihlouple a otravně.

4 21.11.2016

Veliké zklamání. Téma je opravdu nehorázné sci-fi (nechybí ani atomový výbuch) a příběhová linka je tak šílená, že se vymyká zdravému rozumu. Holmes nejdřív jen tak od stolu odhalí, že jisté úmrtí na Sumatře spáchala humanoidní krysa, tak se i s Watsonem seberou, nasednou na kocábku, na které stráví nudným žvaněním asi třetinu knihy, dorazí na druhý konec světa, kde se chvíli nechají šikanovat jakýmisi unylými úředníky a na závěr během kratičké scénky celý problém vyřeší. Mezitím se Watson s kapitánem lodi z nějakých blíže neobjasněných pohnutek vydají do indické džungle, kde od mnichů jakéhosi kultu vymámí mumii jejich fetiše i s artefaktem, který má pro další chod děje mimořádný význam. Navíc z Holmese i Watsona se stanou velicí milovníci žen a zažívají nějaké neuvěřitelné milostné eskapády.

1 31.10.2016

Zřejmě vrchol Klostermannova románového díla. Původní archaická čeština konce 19. století, kterou autor psal, skvěle doprovází atmosféru drsné Šumavy, jejíž úchvatné popisy jsou opravdovým klenotem. Osudy jednotlivých postav jsou dramaticky poměrně zdařile vykreslené, páteří příběhu je však samosebou furiantství a domýšlivost Podhamerského. Postava Rankla Seppa zas má skoro až biblické parametry. Klostermann nezastírá, že píše o Němcích a v jedné úžasné pasáži se dokonce dojemně vyznává z myšlenky, že šumavskému Němci je český sedlák z nížiny mnohem bližší nežli cizí element bavorský.

15 12.09.2016

Pro mě tedy dost slabota. Téma je poměrně originální, ale také kingovsky pošahané. Zklamaly mě poměrně slabé hororové prvky (jak už to bývá pro Kinga v některých knihách typické) a především pak neskutečná rozvláčnost a bezobsažná ublábolenost, která je vlastní té nudné vatě, jíž King poměrně pravidelně vyplňuje ve svých knihách pasáže mezi klíčovými scénami. Konec je předvídatelný a vlastně nic moc. Měl jsem co dělat, abych knihu dočetl. Ocenit jsem mohl pouze Starkovu práci s břitvou.

1 10.07.2016

Řadil bych se spíše k těm, kteří tvrdí, že Kateřina Tučková tuto knihu neukočírovala. Nemyslím si, že je to kniha napsaná na politickou objednávku, ale jednoznačně je to kniha sepsaná pod tlakem atmosféry politické korektnosti. Autorka knihu, spočívající v myšlence historické nespravedlnosti, jíž byli stiženi brněnští Němci na jejich pochodu smrti, příliš nezvládla. Téma natahovala o nesmyslné a užvaněné scény, kterých je kniha plná, atmosféru (po)válečného Brna se jí příliš nepodařilo vykreslit, osobnost Gerty byla povrchní a nesympatická a závěrečné překotné líčení osudů jednotlivých postav napříč 60 let bylo krajně nedůvěryhodné, nezajímavé a také naivní (Gerta upadne na půlstoletí do nějaké podivné soporické letargie, ze které jí vytrhne až přihlouplý vnuččin plán o omluvě).

9 30.05.2016

Zvlášť odporný příklad zákeřného eko-terorismu. Kniha, která byla masově a zdarma distribuována v českých školách v 90. letech, kdy vrcholila rakouská hysterie kolem Temelína. Dojemný příběh o umírající dívce, zasažené radioaktivním spadem z havárie jaderné elektrárny, měl mládeži vymýt mozky a přesvědčit je o tom, že nukleární energie je Satan nečistý.

K této knize jsem se dostal jako rodilý Krumlovák se zájmem o memoáry jiného Krumlováka, o tři generace staršího. Říkal jsem si, že si přečtu první polovinu knihy, která se věnuje vzpomínkám na meziválečný Krumlov a zbytek pak už číst nebudu. Nakonec jsem knihu přečetl celou, protože pan Jakeš se věnuje obecným dějinným souvislostem naší moderní historie, které dokáže formulovat tak čtivě, poutavě a s citlivým osobním přístupem, že je to radost číst. Zvlášť výživné jsou vzpomínky na protektorát a na bolševickou absurdnost. Nerad bych, aby to vyznělo jako klišé, ale kniha je opravdovou studnicí moudrosti, naplněnou neuvěřitelně citlivým, statečným, přičinlivým a poctivým člověkem. Doporučil bych ji přečíst úplně každému.

02.05.2016

Tohle na mě působilo ve srovnání s Holeovkami jako takový průměrný a naivní příběh o pomstě. Příběh v podstatě - vyjma několika originálních obrazů - ničím zvláštní. Navíc kniha obsahuje spoustu neuvěřitelností (Sonny přestane okamžitě a celkem bez potíží po 18 letech fetovat heroin) a pitomostí (třeba jeho talent univerzálního zpovědníka). Kdo se vyklube z Leváka, mi bylo jasné hned zkraje, protože u Nesba mám prostě už zažitý ten jeho sklon k dramatickým a šokujícím odhalením. Přesto se knížka čte pěkně, talent páně Nesba se nezapře.

3 02.02.2016

Typický Krchovský: poetický, vulgární, citlivý, sebelítostný, sarkastický, hravý. Geniální.

13 21.01.2016

Jedno ze čtivějších dobrodružství soudního syndika Shardlaka (geniální Rozpuštění ovšem opět zůstalo nepokořeno). Celý děj se tentokrát odehrává pouze v Londýně, ale to vůbec nevadí. Působivé prostředí královského Whitehallu v kontrastu s otřesnými brlohy londýnských předměstí vykreslují barvitou atmosféru Anglie poloviny 16. století. Zápletka se zdá být zpočátku poněkud banální, neboť královna ztratila svůj deníček "Lamentace" a povolá svého osvědčeného platonického ctitele Shardlaka coby detektiva. Ten se ovšem zaplete do dvorských intrik a překotné události plné zajímavých zvratů začnou nabývat na obrátkách. Do děje neustále vstupují reminiscence na umučení Anne Askewové, což ovšem v kontrastu s jejich mizivým významem působí poněkud nepatřičně. Závěr mě příliš nepřekvapil a ani neohromil, neboť jsem příliš slídil po recenzích, které bohužel obsahovaly spoilery (díky, klokane). Nejvíc na mě zapůsobily úmrtí a zásahy do fyzické integrity některých klíčových postav, se kterými se čtenář setkával od samého počátku Shardlakových dobrodružství. Těším se na další díly, pane Sansome.

1 20.01.2016

Ty podstatné věci jsou neměnné a zůstávají platné. Kniha nicméně nezapře, že byla napsána víc jak před čtvrtstoletím (v roce 1990, nikoliv v roce 2004 jak je uvedeno výše) a v mnoha ohledech je její zastaralost opravdu znát.

19.01.2016

Skutečný historický bestseller ze starého Egypta, který v mnohém dokáže pokořit i Sinuheta. Wilbur Smith totiž dokázal napsat román tak, aby v něm nebyla hluchá místa. V knize se pořád něco děje a všechny ty události jsou navýsost zajímavé. V rozmezí přibližně 30 let, ve kterých se román odehrává, je dost prostoru pro velmi silná témata: osudová láska, nebezpečný nepřítel, ještě větší nepřítel, exodus a dlouhé putování, otázky nesmrtelnosti a zachování dynastie atd. Hlavní postava, otrok Taita, je hrdina nehereoického ražení, je to takový polyhistor a univerzální génius, který všechno zná a umí, skoro všechno vynalezl nebo alespoň zdokonalil, ale přestože je všeználek a smart-ass, čtenář k němu musí pocítit sympatie.

3 04.01.2016

Řekl bych, že se jedná o nejvíc přeceňovaný bestseller, jaký jsem kdy četl. Kniha je přitom opravdu špatná, a to především proto, že autor na začátku záměrně vykonstruoval dostatečně šokující vraždy (mrtvé holčičky rozvěšené po stromech) a aby překlenul celý obsah knihy až k poměrně odfláknutému závěru (kdy je konečně osvětlen motiv), naplnil jej dost nudnou vatou, která na mě působila, že má pouze účelově vyplňovat stránky. Některé postavy se tak v knize objeví jen nahodile a vlastně dost zbytečně. Motiv kultu je totálně nevyužit. Postava Holgera Muncha mi byla nesympatická, protože autor se rozhodl jeho osobu charakterizovat bizarním spojením "otylý a inteligentní dobrák, co denně vytahá stovku cigaret." Mia Krügerová mi jako žádná geniální vyšetřovatelka nepřišla, byla mi odporná skrz ty své deprese, alkoholismus a žraní prášků. Autor navíc podlehl trendu page-turneru, v jehož rámci se snaží každou kapitolu zakončit tak provokativně, aby podnítil čtenářovu zvědavost k dalšímu čtení, což mi přijde od každého spisovatele dost laciné.

16 15.12.2015

Populárně naučný obsah je poměrně dost zajímavý, zvláště pak pro milovníka Šumavy. Některé pasáže jsou ovšem zbytečně rozvleklé a nezáživné (oblékání, rituály). Bohužel mi přišlo, že autor byl v této knize úslužný minulému režimu a na obsahu je to znát: vyzdvihuje pokrokové společenské zřízení, zesměšňuje náboženství a zamlčuje, že Šumava byla více německá než česká (četl jsem přirozeně socialistické vydání z roku 1989).

4 30.11.2015

Přes úvodní úchvatné popisy pošumavské krajiny, které se četly poměrně příjemně, jsem se už dál nemohl začíst do přihlouplého romantického příběhu dvou dívek od Vítkova kamene. Stifter tady totiž píše tak, jak to bylo zřejmě atraktivní pro čtenáře před 150 lety, ale dnes už se to číst nedá: vrší pateticko-poetická adjektiva k popisu situací, charakterů, prostředí i jednotlivých situací a dialogy i události jsou neobyčejně plytké, naivní a nudné.

09.11.2015

Ze začátku se mi kniha docela líbila, ale postupem času jsem ztrácel zájem. Mix thrilleru a detektivky tentokrát moc nefunguje, autor se směšně pokouší udržet napětí tím, že knihu rozkousal asi do 130 krátkých kapitol a na konci každé z nich přijde nějaké šokující odhalení. Také se pokoušel o originalitu tak, že snaživě vymýšlel ty nejbizarnější způsoby vraždy, ale působilo to na mě poněkud samoúčelně, zvlášť když motiv práce se strachem nebyl příliš zužitkován. Robert Hunter, jinak celkem nezajímavý a odrzlý chytrák, poměrně obtížně přichází na motiv vražd a i na osobu pachatele, ovšem ten detektivní proces není příliš zajímavý. Zklamalo mě to autorské klišé, že pachatel je čtenáři dobře znám, protože se s ním Hunter v průběhu knihy konfrontuje. Závěrečné epilogové slinty už jsem musel přeskočit, jinak to nešlo. Knihu bych doporučil spíš nenáročnému čtenáři.

2 09.09.2015

Bohužel musím říct, že to pro mě bylo dost zklamání. Ze dvou důvodů. Naprostou většinu knížky vyplňují popisy technických či chemických postupů, které si dost dobře nedokážu představit, takže jsem byl nakonec rád, že ten Markův nápad fungoval, ale předtím jsem se vždy 3 stránky nudil. Ještě větší problém jsem měl s Markovou osobností, protože autor z něj udělal ultimátního vtipálka, který dělá humor vždy a všude, ta jeho legrace mi ale přišla suchá, málo vtipná a vlastně dost trapná. Přestože tedy měl být Mark sympaťák, cítil jsem k němu odpor.

11 31.08.2015