OldřichHanton komentáře u knih

Zapomenuté příběhy jsou moje oblíbená populárně naučná oddechovka. Předchozí díly jsem četl už před nějakou dobou, takže nemám přímé srovnání, ale rozhodně si nemyslím, že by kvalita šla nějak dolů, spíše naopak. Příběhy jsou dobře vybrané a Kechlibar je vypráví velmi poutavě, jaksi z širší perspektivy a s mnoha souvislostmi. Kladem oproti prvním dvěma dílům je rozšířená obrazová příloha a to, že už se z většiny nejedná o příběhy dříve vydané v Časopise 067.
Čtvrtý díl je už dávno vydaný a asi si ho hned objednám.

4 03.03.2021

Knížky od Nialla Fergusona mám docela rád, na této mě navíc zaujalo docela neotřelé téma historie sociálních sítí od počátku lidské civilizace po Facebook. Název Věž a náměstí je metaforou hiearchických struktur společnosti (Věž) a neformálních struktur sociálních sítí (Náměstí). Konflikt těchto dvou způsobů uspořádání vztahů mezi lidmi je hlavním tématem celé knihy.
Ta je rozdělena do kratičkých několikastránkových kapitol, vždy bohatě ozdorojovaných a doplněných množstvím grafů a diagramů. Bohužel tento formát mi moc nevyhovoval. Ačkoli jsem se dozvěděl nové zajímavé informace, bylo každé téma nakonec popsáno jen velmi stručně. Jako by se pod množstvím poznámek a příloh ztrácel samotný text. Vše je umocněno ještě tím, že témata kapitolek se rychle mění.
Nakonec tedy trochu zklamání, už jsem od Fergusona četl zajímavější knihy. Určitě by bylo lepší, kdyby autor vybral třeba jen jedno historické období a tam se rozepsal, než se pokoušet zmapovat celou lidskou historii.

4 25.12.2020

Skála byla moje první setkání se slavným autorem detektivek Peterem Mayem a mám z ní velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu skvělá atmosféra bohem zapomenutého skotského ostrova, na druhou pak nezajímavá zápletka a postavy, co se chovají zcela nelogicky. Dvě časové roviny sice přinášejí zajímavé srovnání 70. let a současnosti a ukazují, jak se reálie ve Skotsku rychle mění, ale pak už nezbývá moc prostoru na vyšetřování vraždy.
Jako problém vidím i to, že celý příběh se točí kolem osoby hlavního vyšetřovatele, což je trochu porušení pravidel žánru.
I přes všechny nedostatky jsem si však knížku užil a hned sáhnul po dalším dílu, ta atmosféra je prostě jedinečná.

4 15.08.2020

Občas se mi omylem dostane do rukou knížka napsaná především pro ženskou polovinu čtenářstva a pak se nestačím divit. Většina z první desítky nejhorších knih, které jsem četl, spadá do této kategorie. První hrob napravo jsem považoval za oddechovou duchařskou detektivku, bohužel po pár stránkách jsem zjistil, že je to opět tento případ.
Po přečtení však musím říct, že to nakonec nebylo zase tak špatné. Příběh vyšetřovatelky, která komunikuje duchy a tím dokáže rozlousknout i zdánlivě nevyřešitelné případy, je docela atraktivní. Hlavní hrdinka je sympatická a při jejích hláškách jsem se občas pousmál.
Co bych vytkl, je dlouhá expozice. Co má hrdinka za nadpřirozené schopnosti a jak celé universum funguje se dozvídáme postupně až do konce příběhu. Také je tu patrná snaha nacpat do relativně útlé knížky moc věcí najednou. Je tady vyšetřování, duchové, minulost hrdinky, sex, nebe, peklo..... až to působí trochu přeplácaně.
Já opravdu nejsem cílová skupina a další díly už do ruky nevezmu, ale některé čtenářky se asi budou dobře bavit.

4 20.01.2020

Výběr z esejů slavného "popekonoma" Tomáše Sedláčka publikovaných za zhruba posledních deset let.
Ačkoli Tomáše Sedláčka mám hodně rád a jeho komentáře si vždy rád přečtu, tento knižní formát mi příliš nevyhovoval. Krátké uzavřené kapitolky mi splývaly dohromady, když jsem jich přečetl víc najednou, navíc se v nich určité myšlenky mnohokrát opakovaly. Některé eseje jsem si samozřejmě pamatoval ještě z novin, takže už pro mě nebyly příliš objevné. Bohužel, se ke mě napoprvé dostal vadný i výtisk s totálně přeházenými stránkami, takže jsem část knihy četl nadvakrát.
Pro někoho, kdo Tomáše Sedláčka tolik nezná, to může pořád být fajn knížka, která mu rozšíří obzory, pro mě však byla Druhá derivace touhy spíš zklamání.

4 16.07.2019

Knížek o Praze jsou celé knihovny, takže dnes už není lehké napsat k tématu něco nového, či originálního. Pražským příběhům se to však podle mě daří. I když autor v knize prochází Malou Stranu doslova dům od domu, nezaměřuje se, ve svém vyprávění, ani tak na architektonický vývoj, nebo popis jednotlivých hmotných památek, ale hlavně na příběhy lidí, kteří v nich žili či žijí.
Je zvláštní, kolik, různě propletených, příběhů se událo na tomto vcelku malém prostoru (prvním díl se věnuje pouze části Malé Strany). Některé z nich jsem znal, o některých někde slyšel, ale většina mi byla neznámá a rozšířila mi vždy o něco obzory.
Jediné, co bych snad vytkl, je někdy přílišná nostalgie a názor, že život na Malé Straně skončil někdy koncem 90. let. To však nic nemění na tom, že už mám na nočním stolku i další díl a těším se, až ho brzy otevřu.

4 24.05.2019

Čekal jsem detektivku s fantasy prvky, ale dostal jsem velmi odvážnou fantasy, kde se, mimo jiné, vyšetřují vraždy. Vše se sice odehrává v současném Londýně, ten je však plný magie a hemží se čaroději, duchy a mnoha dalšími magickými bytostmi.
Aaronovitchovi se nedá upřít bohatá představivost a velká láska k Londýnu, na mě však jeho styl moc nefungoval. Knížka není nijak zvlášť dlouhá a mnohé informace, hlavně o fungování celého universa mi přišly jakoby zhuštěné. Docela rychle jsem se ve všem začal ztrácet a samotnou detektivní linku přestával sledovat. Zhruba v půlce už jsem se musel do čtení nutit a občas u toho i usínal. Závěr to sice trošku napravil, ale i ten mi přišel zbytečně spektakulární.
I když to není úplně můj šálek kávy a do dalších dílů se asi nepustím, nechtěl bych od přečtení nikoho odrazovat. Řeky Londýna jsou první část slavné ságy, která má milióny prodaných výtisků a zástupy fanoušků, jenom Já se mezi ně bohužel nezařadím.

4 24.01.2019

Kdybych měl tuto slavnou novelu charakterizovat jedním slovem, napsal bych deprese. Je to příběh dvou lidí, kteří v dětství udělali špatné rozhodnutí a celý jejich další život je už jakoby rozbitý. Jejich neštěstí se pak i pomalu šíří na jejich blízké a ostatními lidi, které v životě potkávají.
Osamělost prvočísel je z těch knih, které ve vás nechají silný dojem a přemýšlíte nad nimi, zároveň se však čtou docela těžko. Je to jednak výše zmíněnou depresivností a totálně nesympatickými hlavními postavami, ale i pomalým tempem děje a naopak uspěchaným koncem. I když můj dojem může být ovlivněný tím, že jsem ji četl ve čtečce, převážně při různých přejezdech tramvají. Taková kniha by si spíš zasloužila delší a soustředěnější čtení.

4 20.12.2018

Bohužel, ani tento pokus ze mě milovníka Zeměplochy neudělal. Je to jistě úžasný svět vytvořený s obrovskou fantazií a Mrakoplašovým a Dvoukvítkovým eskapádám jsem se mnohokrát zasmál, v druhé půlce knihy mi však jejich příhody přišly už hodně repetitivní. Chápu, že je to jen první díl obrovské ságy a Pratchett a celá Zeměplocha za ta léta urazili dlouhý kus cesty. Chápu, že je to především parodie klasické high fantasy, ta se teď už ale nepíše zdaleka tolik jako v 80. letech. Hlavní problém je totiž asi ve mě, Já prostě nejsem na literární grotesky. A tak to, co mi asi nakonec z celé knihy utkví v paměti nejvíce, bude výborný doslov Jana Kantůrka. Jsem rád, že jsem ho mohl ještě alespoň takhle slyšet.

4 20.12.2018

Známý francouzský politolog se rozhodl, bez vynaložení velké námahy, napsat bestseller. Vzal tedy své téma geopolitiky, spojil jej se současným fenoménem, seriály a napsal krátkou populární brožuru. Svého cíle jistě dosáhl a knížka se určitě dobře prodávala, i Já jsem si ji koupil v knihkupectví zcela spontánně.
Bohužel doma už mi moc radost neudělala a můžu říci, že je slabá nejen rozsahem, ale i obsahem. V každé kapitole vezme autor jeden seriál a projektuje do něj některé současné geopolitické otázky. Paradoxně věnuje mnohem více prostoru rozboru seriálu, než daleko komplexnějším politickým fenoménům. Ty jsou redukovány na pouhé teze, nad kterými se už nijak nediskutuje. Zájemcům o politologii toho Svět jako hra o trůny moc nepřinese a i fanoušci seriálů udělají lépe, když si raději pustí nějaký seriál.

4 01.09.2018

Kdybych měl tuto detektivku popsat jedním slovem, napsal bych průměrná. Trochu nešťastné mi přijde už místo, kde se příběh odehrává. Autorka poněkud netradičně zasadila tento 5. díl své detektivní série místo do České republiky na ostrov ve Frísku, kam jezdí na dovolenou. Pro mě osobně jsou ale domácí reálie asi hlavní důvod, proč sáhnout po české detektivce.
Příběh nijak nevybočuje z pravidel žánru. Vražda na uzavřeném ostrově, kde skoro každý má nějaký motiv a temná tajemství z minulosti, která pomalu vyplouvají na povrch. Ač tyto příběhy miluji, tentokrát to u mě příliš nefungovalo. Některé menší zápletky mi nepřišly moc uvěřitelné, postavy se často chovaly nelogicky a rozuzlení je takové, že se na ně předtím skoro nedá přijít. Přesto všechno Ostrov šedých mnichů jisté kouzlo má a v budoucnu asi zkusím dát Michaele Klevisové ještě šanci.

4 23.06.2018

Od Mitchella jsem zatím četl jen samé tlusté mnohavrstevné, spíše historické romány. Dům za zdí se rozhodně vymyká a to jak rozsahem, tak žánrem.
Kdybych ho měl někam zařadit, řekl bych, že je to horor, co pracuje s klasickým motivem tajemného domu, kam není radno vstupovat Pouhých 150 stran pak ani neumožňuje velké postmoderní experimenty. Přesto autor svůj styl nezapře. Příběhy různých postav v různých dobách, které se vzájemně ovlivňují a odkazů na své předchozí příběhy . Mám pocit, že všechny Mitchellovy knihy se odehrávají v jednom univerzu.
Nepochybně jsem se dobře bavil a postupně odkrýval záhady Slade housu ve zhruba třech čtvrtinách mi však příběh přišel už trochu repetitivní. Klidně by šlo vynechat jednoho náštěvníka a naopak více rozpracovat závěrečné rozuzlení, kdy zůstalo hodně otázek nezodpovězeno. Každopádně se jedná o velmi kvalitní román, co si mohou přečíst nejen fanoušci Mitchella a hororů.

4 30.05.2018

Velinského detektivní prvotina, která sice ještě nedosahuje kvalit jeho pozdějších děl, ale rozhodně už má svoje kouzlo. Celý příběh je napsán poetickým stylem a mírnou nadsázkou, Vše ještě umocňují, na detektivku dost, květnaté popisy a dialogy. To s sebou bohužel přináší i to, že celý případ je trochu překombinovaný a těžko uvěřitelný. Na druhou stranu v knížce rozhodně nechybí humor i, na svou dobu docela odvážná, erotika.

4 09.01.2018

Je těžké napsat něco o takové klasice, jejíž příběh skoro každý zná. Já jsem pochopitelně také věděl "o čem to je", ale překvapilo mě, s jakou poetikou to bylo napsáno. Některé pasáže jsou akční, jiné vyloženě lyrické. Myšlenky 451 stupňů Fahrenheita se samozřejmě dají vykládat různě. Bradbury ji údajně psal mimo jiné jako reakci na Mccarthismus, v komunistických státech pochopitelně také silně rezonovala a dnes ji často citují lidé, kteří se bojí nových médií a komunikačních prostředků. Možná proto, že otázky, které si pokládá jsou staré jako lidstvo samo, zůstává nesmrtelných 451 stupňů Fahrenheita.

4 13.12.2017

Hon na ovci je třetí Murakamiho román, ale první, který psal jako profesionální spisovatel. Možná je škoda, že jsem toto jeho rané dílo četl až po jeho novějších a slavnějších románech. Bylo by určitě zajímavé sledovat, jak se mění přístup ke svým typickým tématům, jako je metaforické putování na okraj civilizace, či vyrovnávání s japonskou historií, o kterých tato knížka vypráví především. Samozřejmě nechybí ani sexualita, různé magické prvky jakoby vložené do našeho světa a množství odkazů na jiná literární a hudební díla. Oproti pozdějším dílům nezůstane na konci tolik otevřených záhad, což může být pro někoho plusem, pro jiného mínusem. Přestože Murakami dosáhl spisovatelského vrcholu až později, je Hon na ovci výborný román, který bude ve mně ještě dlouho rezonovat.

4 29.10.2017

Knížka je vlastně soubor krátkých přednášek, kde se Murakami zamýšlí nad různými aspekty spisovatelství. Určitě je zajímavé, že autor, který si tak chrání své soukromí, nechává trochu nahlédnout i do své kuchyně. Dozvíte se jak začal psát, možné zdroje inspirace, jak se vyrovnával s japonskou kritikou, i jak se nakonec prosadil v téměř celém světě. Přestože většina věcí byla zajímavá a knížka se četla dobře, musím vytknout občas malý spád. Kdyby Spisovatel jako povolání neměl jen 220 stran, asi by se mi někdy zavíraly oči. Přesto, kdo má rád Murakamiho, měl by do Spisovatele jako povolání investovat. Pomůže to zasadit jeho romány do širšího rámce.

4 26.09.2017

Útočník byl moje první románová detektivka z tzv. "americké drsné školy". I když od napsání uplynulo už více jak šedesát let, román je dobře vystavěný a čas mu rozhodně neubral na čtivosti. Jenom jsem se občas musel pousmát nad množstvím stereotypů o ženách co zvlášť vyniknou při srovnání s moderními severskými detektivkami.

4 16.09.2017

Báječná léta pod psa pro mě nebyla úplnou novinkou. Už jsem viděl film, který je, i díky malému rozsahu románu, poměrně přesnou adaptací. Přesto na mě kniha působila jinak. Film je především komedie, jeho předloha je jakoby mnohem syrovější. Veselé rodinné historky najednou nebyly tak veselé, ale spíše mrazivé, postavy mnohem méně sympatické a minulý režim o dost více nepřátelský. Spoustu situací si dnes už člověk dokáže těžko představit, proto je dobré si je takhle připomenout.

4 15.08.2017

Opravdu velká pohádková klasika. Četl jsem ji sice poprvé, přesto jsem skoro všechny pohádky, hlavně z různých televizních adaptací, znal. Potěšilo mě, že ač jsou samozřejmě určeny hlavně pro děti, v každé z nich si něco najde i dospělý čtenář.

4 08.08.2017

Je jasné, že Dan Brown píše všechny knihy podle jedné šablony. Profesor a jeho krásná asistentka unikají mezi pamětihodnostmi a uměleckými díly před pronásledovateli a přitom luští jednu hádanku za druhou. Zhruba ve dvou třetinách knihy dojde ke zvratu a celý děj je hotov během 24 hodin.
Inferno mě, především v první půli, bavilo víc než Šifra mistra Leonarda a rozhodně je to dobrý turistický průvodce po Florencii. Později však začal být děj už docela přitažený za vlasy a hlavně zdlouhavý, především díky neustálému opakování již řečených informací. Úplný závěr mi přišel také trošku nedomyšlený. Další knížce od Browna dám zřejmě šanci zase až za pár let.

4 26.06.2017