NikolSeven komentáře u knih

Tohle Čapkovo drama dostává ve světle současných událostí a celosvětové pandemie naprosto nový rozměr. Karel Čapek byl opravdu geniální autor s nadčasovými myšlenkami a nápady, ze kterých čtenáře mrazí. Drama Bíla nemoc rozhodně doporučuji!

5 06.04.2020

Na Davida Rakera se obrací rodiče Megan Carverové, která je pohřešovaná šest měsíců a nikdo neví, kam a proč odešla. Slibný začátek.
Musím pochválit, že jsem opět během čtení knihy cítila v každé kapitole napětí a zajímalo mě, co se stane dál. Popravdě musím přiznat, že jsem od začátku podezřívala člověka, který nakonec za vším stál (bod pro mě!). Příběh je to chvílemi dosti brutální, přebíhala mi po zádech husí kůže, ale i tak mě to hrozně bavilo!
Kniha mě nezklamala, naopak mi dala vše, co jsem v téhle chvíli potřebovala – dávku napětí, nejistoty a pořádnou dávku emocí.

10 04.04.2020

První díl „Proč máma pije” jsem poslouchala jako audioknihu minulý rok a moc se mi líbila. Pak mi byl doporučen i díl druhý, takže jsem se do něj musela pustit.
Znovu se setkáváme s rozčilenou a životem unavenou Ellen, jejím občas neschopným manželem a zdivočelými dítky. S hlavní hrdinkou prožíváme její každodenní strasti (někdy i radosti). Pro mě je to hodně odpočinková kniha, u které se zasmějí nejen matky, ale i mladé ženy a dívky. Mnohé situace jsou vyvedené do naprostých extrémů (někdy až příliš, což mi trochu vadilo) a děj se chvílemi může zdát předvídatelný, i tak je to ale skvělé literární dílo, které si zaslouží vaši pozornost, máte-li chuť na něco lehčího na čtení.
Kniha přináší tak nějak autentický pohled do každodenního života britské rodiny ze střední třídy. A především do života matky dvou nezvladatelných ratolestí. Vše je ale bráno s jistou dávkou nadsázky a humoru.
I druhý díl jsem poslouchala jako audioknihu a mohu vám to jedině doporučit, protože v podání Zuzany Slavíkové je to naprostá bomba!

8 26.03.2020

První autorčinu knihu „Andělé smrti” jsem si docela oblíbila. A když se objevil druhý díl, musela jsem ho mít!
Samotný příběh nebyl špatný, místy mi vstávaly až vlasy hrůzou. Autorka se pokusila napsat co nejbrutálnější příběh ze všech. Nebudu vám ale lhát, četba mě docela štvala. Lottie mi přišla hrozně na facku – ať už svými někdy přehnanými reakcemi nebo tím, jak úplně zanedbávala své vlastní děti. Chválím však, že oproti minulému dílu nenastala „drunk” kapitola.
Co mě ale zklamalo, bylo to, že se do případu opět zapletl někdo z její rodiny. A vlastně i někdo hrozně blízký Boydovi. Nevím, přijde mi to už jako docela okoukané a začalo mi to v tom příběhu vadit. Stejně jako to, že ona záhadná dívka přišla zrovna k Lottie domů a postupem času spadl Lottie na krk kluk, který je do případu zapletený taky.
Trochu mě i zklamalo, jak rychle to celé skončilo. Přišlo mi, že by si to rozuzlení žádalo o něco víc prostoru. Nemluvě o tom, že mi to přišlo místy až zbytečně zamotané.
Ale jinak četba docela dobrá.

3 16.03.2020

V době, kdy kniha vycházela a já si četla její anotaci, jsem si říkala, že je to tak trochu jako „Muffin a čaj”. A světe div se, daleko od pravdy jsem nebyla. I tak jsem tomu ale chtěla dát šanci a knihu si přečíst. A ta chvíle nastala včera.
Nebudu vám lhát, čekala jsem víc. Komiksy běžně nečtu, ale to by mi tak nevadilo. Vadil mi ten hrozně jednoduchý a předvídatelný příběh. Můžete namítnout, že takový je i „Muffin a čaj”, ale v „Srdcerváčích” mi chyběla nějaká šťáva. Příběh je to bezpochyby hezký, ale trochu mě místy nudil. Opravdu jsem čekala něco mnohem lepšího a emotivnějšího.

1 14.03.2020

Pro tuhle knihu bych měla jen jediné slovo – WAU!
Tak krátký příběh, přesto dokáže čtenáře zasáhnout. Problematika, která je napříč knihou rozebírána, není v reálném světě ničím neobvyklým. Takové věci se děly, dějí a dít se i budou nadále.
Čtenář sleduje příběh z pohledu dvou osob – Báry a její matky. Autorka nám tedy poskytuje dva zcela odlišné pohledy na jednu a tu samou událost.
Četba ve mně vyvolala spoustu pocitů. Nenávist k Bářině matce, soucit se samotnou Bárou a obrovské sympatie k Frodovi.
A ten konec? Neskutečný! Ano, očekávala jsem ho, přesto mě svým způsobem překvapil.
Kniha se navíc hrozně dobře a rychle čte. Popisuje každodenní situace, myšlenky obou vypravěček.

11 13.02.2020

Četlo se mi to opravdu dobře, každá kapitola ve mně vyvolávala další a další emoce a těšila jsem se, až přijdu na to, kdo má celou věc na svědomí (a skoro jsem to uhodla!). Místy to bylo i docela vtipné. Autor má vážně dobrý styl psaní.
Jediné, co mi trochu vadilo, byla ta inklinace k severským detektivkám a až přílišné rozebírání života detektiva Lea, osobně bych se bez toho obešla. V oblasti symboliky mi kniha trochu připomínala Anděly a démony Dana Browna. Ještě víc jsem si však uvědomovala podobnost s Nesbeho Pentagramem a na konci i s Červenkou.
I tak jsem si četbu opravdu užila a musím knihu tohoto slovenského autora jen doporučit.

3 13.02.2020

Sbírku „O princezně, která se zachránila sama” jsem četla minulý rok a valného uznání se u mě nedočkala. Přesto jsem chtěla alespoň vyzkoušet, jaká bude druhá sbírka. A jaká tedy byla?
Jedno obrovské zklamání.
Autorka na začátku upozorňuje, že se ve sbírce budou objevovat i vážná témata, jako jsou například znásilnění, poruchy přijmu potravy a podobně. Uznávám, že to není něco, co by se mělo brát na lehkou váhu, proto bych od toho v případě této recenze ráda odhlédla.
Zaprvé – básně mi nepřijdou jako básně, ale jako věty, které jsou jen zalomeny do veršů, „aby to vypadalo.” Zadruhé – celou sbírkou mě provázel pocit, že to psala naštvaná, ukřivděná a pomstychtivá feministka, která mnohdy mluví o nerovnosti, která už v dnešní době je na jiné úrovni (čistě můj názor). Zatřetí – tohle by se mělo do hlavy vštěpovat mladým dívkám? Stěžovat si, že ženy jsou muži utlačovány, ale místo rovnosti se nad ně samy povyšovat?
Ne, tohle u mě rozhodně neuspělo. Jediné básně, které se jakžtakž daly, byly ty o sebelásce ve třetí části. I tak mi to ale přišlo trochu jako kopírování Rupi Kaur a její sbírky „Květy slunce”.

2 13.02.2020

Na začátku této recenze bych Adamovi chtěla pogratulovat k jeho úspěchu – nejen k vydání této knihy, ale rovněž i k vítězství ve zmiňované soutěži.
Sbírku otevírá rozsáhlejší (a současně nejdelší) text, jenž ve mně po prvním přečtení evokoval Apollinairovo pásmo. Zbytek básní je spíše kratšího rozsahu, zřejmý je v nich básnický minimalismus. Mezi často opakovaná témata patří lidská intimita, cynismus, místy i drobná skepse.
Podle mě je to jedna z opravdu povedených sbírek.

2 13.02.2020

V dnešní recenzi budu dosti stručná, jelikož bych se ráda vyhnula velkým politickým diskuzím a konfliktům. Kmenta opět nezklamal. Bavilo mě se nejen dozvědět o celém příběhu Miloše Zemana, ale také objevovat detaily a souvislosti, které mi doposud unikaly. I když tohle není tak úplně žánr, který běžně čtu a který by se dal číst každý večer před spaním, poslechnuto jsem měla audioknihu velice rychle a kupodivu jsem se v ní ani příliš neztrácela. Zajímáte-li se o aktuální dění či vám není současná politická situace úplně lhostejná, knihu vřele doporučuji.

3 13.02.2020

Když se řekne Dracula, vybaví se mi jediné – upír. A stejně jako většina populace, ani já netušila, do čeho jdu, když jsem si knihu v knihovně půjčovala. Čekalo mě proto překvapení v podobě dlouhého příběhu plného různých postav a osudů.
Něco, nad čím jsem „slintala” už od samotného začátku, je ten naprosto dokonalý a krásný jazyk vypravování. To je hotová lahoda pro čtenářovy oči! Stejně tak celé nové vydání, které má na svědomí nakladatelství Argo. Obálka je naprosto úchvatná! A ilustrace taktéž.
K samotnému příběhu asi nemám příliš co dodat. Děj jsem před začátkem četby neznala, tudíž mě mírně překvapila jeho jistá komplikovanost. Přiznám, že místy mi to přišlo až moc zdlouhavé.
Stejně tak mi úplně nesedl styl, jakým je kniha sestavena – tedy to, že se skládá z několika deníků a dopisů různých lidí (nicméně stále důležitých postav). Často mě to v četbě rušilo a ztrácela jsem se.

3 13.02.2020

Jelikož mám k tématu příběhu docela blízko, musela jsem si ji hned přečíst. Zaskočil mě na první pohled velice jednoduchý styl psaní – je to určeno především mladším čtenářům, mezi které už rozhodně nepatřím. Nicméně filozofické pasáže a popisy Mafaldiných myšlenek byly zase blahem pro oko dospělého, který v knize může najít spoustu zajímavých myšlenek. Kniha nás provází obdobím, kdy Mafalda postupně přichází o svůj zrak. Velký dějový zvrat nečekejte. Čtení je to však svižné a milé.
Jediné velké negativum na celém příběhu je pro mě faktického charakteru. Doposud jsem se nikdy nesetkala s tím, že by tento druh Stargardtovy choroby měl vést k úplné slepotě. Otázkou tedy zůstává, zda se mýlím já, nebo si autorka příběh přikrášlila, aby jej zatraktivnila.

Hlavní, co by si každý měl z četby této knihy odnést, je myšlenka, že se nemá člověk vzdávat, i když se hrozně bojí.

7 13.02.2020

Ptáte se, co se stane, když se pohádkové království připojí k internetu? To zjistíte právě v této knize. Nejvíc na všem oceňuji ten nápad, přestože samotný děj knihy mě příliš nezaujal. Oceňuji však humor a extrémy, do kterých jsou mnohé situace vyvedeny. Je to přesně ten styl humoru, který čtenář může znát z Kovyho videí na YouTube. Rovněž se mi líbily aluze na společenské a politické dění, kterých v knize najdete opravdu spoustu. Kniha má navíc naprosto nádherné ilustrace. Jediné, co se mi z vizuální stránky nelíbilo, bylo písmo, upřednostnila bych patkové (kniha se mi díky tomu hůře četla).

3 13.02.2020

Knížku mi už několikrát doporučovala kamarádka. Rovněž jsem se dočetla, že se jedná o podobný styl, jaký má básnířka Rupi Kaur (ačkoli mě její poezie příliš neoslovila).
Zcela upřímně musím říct, že jsem byla zklamaná. Nepřišlo mi to jako poezie a mohu prohlásit, že verše Rupi Kaur se mi líbily mnohem víc. Přišlo mi to jako slabý odvar básní od Amandy Lovelace (O princezně, která se zachránila sama). Pár básní se mi líbilo, ale bylo jich opravdu málo. Poslední část sbírky mi přišla jako výkřiky do tmy, které nedávají moc smysl. Trošku to zachránily fotografie a celkově grafická úprava.

2 13.02.2020

Na předchozích dvou dílech, které byly podle mě jinak dost dobře napsané, mi vadilo, jak moc se hlavní dva vyšetřovatelé utápí ve vlastní psychice a prakticky polovinu knihy neřeší nic jiného. Clona mě v tomto směru mile překvapila. Četla se opravdu rychle a líbilo se mi, že postavy konečně začaly bojovat se svými démony.
Co pro mě ale bylo zklamáním, tak to byl konec. Přišlo mi to zničehonic hrozně rychlé, místy zmatené a upřímně jsem od rozuzlení celého případu čekala mnohem víc.
Současně jsem ráda, že se rozvinula zápletka se „záhadnou ženou v červené bundě”, která se objevila již v Sově, kde mi těch několik málo scén nedávalo smysl.

9 30.07.2019

Námět celého příběhu se mi opravdu líbil, protože jsem doposud nic podobného nečetla. Hlavní hrdinka Caroline mi byla od začátku opravdu sympatická a líbilo se mi, jak komunikovala v některých pasážích i se samotným čtenářem. Při odhalování její minulosti a příběhu, jak se jí do krku kulka dostala, jsem si ve finále celé rozuzlení pracovně nazvala „syndrom Harryho Pottera” (více nekomentuji, abych neprozradila děj).
Mé nadšení ovšem začalo razantně upadat v posledních cca šedesát stránkách, kdy se může zdát, že je vše už vyřešeno. Tušila jsem, že se stane něco, co mi dojem z knihy pokazí. A bohužel se tak stalo. Carolinino naprosté zešílení mi přišlo už hodně přes čáru a podle mě měla kniha skončit před zmiňovanými šedesáti stránkami.
Jinak se mi ale četba líbila. Děj krásně plynul, nikde se nezadrhával a krátké kapitoly neunavovaly. Je to psáno zkrátka jako oddechové čtení.

4 15.06.2019

Od samotného začátku mi byla hlavní hrdinka neskutečně nesympatická – arogantní, ufňukaná. Postupem času se to trochu zlepšilo a knihu jsem dočítala s pocitem, že postavu Jill zkrátka akceptuji, ale nelíbí se mi. Vlastně jediný, ke komu jsem si vybudovala nějaký vztah, byla Anna.
Příběh poměrně zajímavý, napínavý takřka do konce, místy však dosti zdlouhavý. Příjemné bylo oživení prostřednictvím útržků z článků, výslechů, zpráv a výpovědí. Nepopírám, že se konec nedá předvídat – sama jsem to někdy od poloviny tušila.
Iritovala mě však místy omezená slovní zásoba vypravěče. Nevím však, zda je to problém samotné knihy, nebo jen překladu.

1 03.05.2019

Letošní čtenářská výzva mě motivovala k tomu, abych četbu Temného znamení, které jsem v loňském roce odložila do šuplíku „někdy si přečtu“, dále neodkládala. A tak jsem se do toho s jistou dávkou zvědavosti pustila.
Kniha mě zaujala především proto, že se částečně odehrává v Ostravě a zejména na místech, která se nachází blízko mého bydliště. Posilovalo to ve mně jakousi autentičnost. V tomto ohledu bych měla autora pochválit, že se nebál vyhrát si i s naprostými detaily, které jednotlivé povídky oživily.
Rovněž musím přiznat, že autorův styl psaní mi přišel čtivý, a jistý talent a cit mu také nemohu zapřít.
Ačkoli z mých předchozích řádků vyplývá jisté nadšení z knihy, opak je krutou pravdou. Zhruba od poloviny jsem se pomalu modlila, abych se dostala ke konci. Sexuální scény a fakt, že se v každé povídce vyskytuje kluk/muž, který má nejspíš problém s neustálou erekcí, mi v průběhu knihy začaly dost vadit a přišly mi jako pěst na oko. Rovněž tomu bylo i u některých dosti nechutných scén. Nepopírám, že děs a nechutnosti k žánru hororu zkrátka patří, ale zastávám názor, že čeho je moc, toho je příliš.
Oproti čtenářům, jejichž komentáře se tady objevují přede mnou, jsem četla novější vydání, které prošlo jazykovou korekturou, takže většina chyb byla již eliminována a já tak nemusím strhávat hvězdičku. Nicméně jsem během čtení zjistila, že si autor tak trochu plete pojmy s dojmy a sousloví „masový vrah“ a „sériový vrah“ užívá ledabyle a bez ohledu na jejich skutečný význam.
Shrnuto a podtrženo – jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, protože jsem si alespoň utvořila vlastní názor a nemusím nadále podléhat doporučování či nedoporučování známých. Jste-li čtenáři vyžívající se v satanismu, bizarnostech a scénách typu 50 Shades of Grey, Temné znamení vás zajisté zaujme. Já ale byla vcelku zklamaná a místy až znechucená.

6 25.04.2019

Musím přiznat, že mě příběh dost zaujal (ačkoli hodně lidí říká, že je kniha podobná jiným publikovaným dílům, já doposud nic podobného nečetla). Děj plynul bez jakýchkoli škobrtnutí a v každé kapitole se čtenář dozvídá nové informace, které pomalu skládají mozaiku celé záhady. Prvně jsem se bála toho, že je kniha vyprávěna ve dvou časových rovinách, protože se v takovém případě často v ději ztrácím, ale nakonec se mi to četlo bez větších problémů. Poměrně mě zarazilo, že jsem si ani k jedné postavě nedokázala vybudovat nějaký hlubší vztah. Všechny jsem vnímala, že zkrátka v příběhu existují, ale žádná z nich mi – jak se říká – nepřirostla k srdci. Pokud pro mne bylo něco zklamáním, tak to zajisté konec. V duchu plynulého vypravování se odehrál, dle mého názoru, až příliš rychle a ve výsledku mi přišel krapet komplikovaný, až přitažený za vlasy. Ve výsledku jsem ráda, že jsem si knihu po dlouhém rozmýšlení přeci jen přečetla, a zda se k ní v budoucnu vrátím, ukáže jen čas.

8 19.04.2019

Ke knize jsem se dostala díky doporučení od kamarádky. Zaujala mě především tím, že se jedná o příběh o spisovatelce a že je v ní i detektivní zápletka. S hlavní hrdinkou Bronkou jsem se v některých momentech opravdu ztotožňovala. Jediná, dosti závažná věc, kterou jsem jí však nedokázala odpustit je její vztah s Jurajem. Vcelku napínavá kniha, během které si neustále kladete otázku, proč by chtěl někdo zabíjet spisovatelku a hlavně KDO by to chtěl udělat? Nicméně mě dosti zklamal konec. Rozuzlení v posledních dvou kapitolách mi přišlo hrozně rychlé a zvláštně podané. Říkám si však, že cílem knihy nebylo podat detektivní příběh v celé své kráse, ale spíš čtenáři ukázat úlomky ze života spisovatelky.

2 16.04.2019