nefernefer komentáře u knih

Tuhle knížku vnímám jako opravdovou oslavu žen. Ne těch vysněných, ale skutečných žen z masa a kostí. Je plná protikladů, stejně jako ony. Křehké, nádherně něžné Janečkovy kresby v opozici k Žáčkovým veršům plným života, živočišným, vášnivým. Veršům, které oslavují lásku ve všech jejích podobách a neberou si servítky. Lásku ostýchavou, horkou, něžnou i dryjáčnickou. Lásku první i poslední. Lásku čerstvě vylíhnutou i tu unavenou. Zkrátka lásku takovou, jaká skutečně je.

Takový starý otřepaný trik:
prs luny nad hlavou a ze vsi ržání hříbat.
Dvě horká těla vysvlečená z trik
divokou chutí hladit, hryzat, líbat.
Vesmír se zrodil teprv teď,
a není včerejšek, a není žádné kdyby,
jenom smršť vlasů, žhavá pleť.
A hvězdy na nebi se třou jak ryby.

25 16.08.2018

Nádherná knížka, kterou jsem dostala jako dárek. Musím říct, že ten nejmilejší. Něco tak křehkého jsem už dlouho nečetla. Mám obecně pro haiku slabost a nesmírně obdivuji, když někdo dokáže na pouhých třech řádcích vyjádřit vše podstatné, náladu, pocit, myšlenku. Celý život se snažím naučit se trpělivosti a moc mi to nejde. :-) Snad právě proto mi učarovaly tyhle miniatury, kdy není třeba mnoha slov a mnoha stran. V jednoduchosti je krása.

Byla to touha
dřív než jsme se potkali
už jsem tě hladil

Mají na mne přímo terapeutický účinek.

Pozoruj dlouho
cokoliv je na světě
spatříš sám sebe

A v současných vedrech jsou navíc nesmírně osvěžující. :-)

Do rukavic
navlékám prsty myšlenek
v mrazu průhledné

Jako bonus vnímám i to, že je knížka moc hezky udělaná. Příjemný „kapesní“ formát, krásný papír, kouzelné snové ilustrace. Nemohu než doporučit.

20 31.07.2018

Tuhle knížku jsem koupila dceři a po zkušenosti s „Copatou mámou“ jsem si ji raději nejprve přečetla sama. Sjela jsem ji za jeden večer a musím přiznat, že se mi docela líbila. Je milá, něžná, dojemná. Jediné, co maličko drhne, je až příliš šťastný konec, který z ní udělal tak trochu červenou knihovnu. Ale vzhledem k cílové skupině to vlastně zase tolik nevadí. :-)

18 23.07.2018

„Sokolský kroj nedělá ještě Sokola. Dříve nežli oblékneš kroj náš, jdi na cvičiště a osvoj si onen mužný, volný vzhled, onen svěží jarý pohyb, který Sokola má býti zjevným příznakem, který v prvý pohled projevuje muže statného a otužilého. Kroj náš jest hezký a strůjný, běda však, neznáš-li se v něm pohybovati, pak jest on jen smutnou satirou na bodrost a křepkost sokolskou.“

Moc hezká kniha, kterou jsem si koupila jako památku na slet. Je plná úžasných fotografií a nádherných návrhů plakátů od předních českých umělců, jež vás seznámí nejen s vývojem sokolského kroje, ale i s historií Sokola jako takového. S jeho základními myšlenkami, které ani dnes neztratily nic ze své aktuálnosti, protože ideál řecké kalokagathie doplněný o národní uvědomění a lásku k vlasti bude aktuální v každé době. Probouzet v lidech hrdost na vlastní národ a ochotu za něj bojovat je třeba neustále. A přestože se to v dnešní době, kdy ideály většinou musejí ustoupit financím, může zdát jako boj s větrnými mlýny, věřím, že to má smysl.

13 17.07.2018

„... krajina nás učí samozřejmým a nenápadným věcem – totiž zdravému rozumu. I ten má svá omezení, ale k tomu, abychom jej mohli překročit a jít dál, jej nejdřív musíme mít.“

Ve velmi krátké době je tohle už druhá knížka, u které jsem nebyla ani v polovině a věděla jsem, že si ji chci koupit, protože ji rozhodně nečtu naposledy. Je pravda, že druhá půlka na mě byla už příliš velká „duchařina“. Ne snad proto, že bych nebyla nakloněna věcem mezi nebem a zemí a duchovním prožitkům, jako spíš proto, že jsem spoustě z toho jednoduše nerozuměla. Nestydím se to přiznat. Duchovní vjemy mají různé úrovně a ne všechny jsou pro každého. Ale první polovina mě uchvátila. Krásným jednoduchým často vtipným jazykem psané někdy až vizionářské postřehy a zhodnocení věcí kolem nás.

„Evropa vždy byla spíš oním ‚koncertem národů a regionů‘ než jakýmisi ‚spojenými státy evropskými‘. Její civilizace je víc kulturou individualit, které jsou schopny se mezi sebou domluvit, než souborem jednotných pravidel obrovského impéria. Tříštění evropských států, kdykoliv to okolnosti dovolovaly, do menších či větších regionů je toho důkazem. Potvrzuje to i naše nedávná historie.“

A největším kladem této knihy je pro mě to, že po jejím přečtení se kolem sebe budu dívat jinak a budu se snažit chodit po světě se srdcem a očima otevřenýma a vnímat věci, které okolo mě do té doby proplouvaly, aniž bych je vůbec zaznamenala.

„Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou.“

26 28.05.2018

„Každý se poddává svému temperamentu! ‚Pro pravou lásku,‘ pravila jste, ‚neexistují pravidla, úmluvy a vžité ohledy! ... Při ní není jiné moci než zbožňování nebo obětování!‘ ... Ach, tato slova z vašich úst! S jakou rozkoší jste prodlužovala jejich slabiky, ó rozkošná kouzelnice! ... Obětujte mne tedy, madame, chcete-li i smrti! ... Ale nechte mne, abych vás zbožňoval!“

Kniha plná patetických slov a ještě patetičtějších gest. Úplně vidím filmové zpracování v podobě němého filmu. Hrdinka s doširoka otevřeným extatickým pohledem teatrálně vzpíná ruce s prosbou o slitování. Padouch v širáku s dramaticky podmalovanýma očima zuřivě máchá pláštěm. A v zákulisí bouří piáno. Dokonalé! :-)

13 24.05.2018

„... skutečnost pokládám přečasto za šálení,
a k nebi vzhlížeje, slep padám do děr lstných.
Hlas však mě těší, řka: Ó, chraň si svoje snění,
sny bláznů hezčí jsou snů lidí rozumných!“

Není tolik knih, které bych po jejich přečtení měla touhu si jít ihned koupit. Tohle je jedna z nich. Bude mít své čestné místo hned vedle „Básní sebraných“ J. H. Krchovského, jenž má s Baudelairem mnoho společného. Podle mě dokonce i podobu, když se podíváte na stylizovaný portrét na obálce Krchovského knihy. „Květy zla“ jsou nádhernou směsicí divokých vášní a emocí, ve které se sváří láska k životu a fascinace smrtí, zbožňování krásy a okouzlení ošklivostí. Baudelair dokáže v jediné básni spojit procítěné verše opěvující krásu s morbidními obrazy zmaru tak dokonale, že vás to zanechá v úžasu. Chápu, že před bezmála dvěma sty lety, kdy byla tato kniha vydána, ji tehdejší pokrytecká prudérní společnost ani nemohla přijmout jinak, než odmítavě. Ale pro člověka, který vyrostl v dnešním morálně velmi uvolněném světě, a zároveň si dokázal uchovat citlivost, je tato zvráceně krásná poezie velmi osvěžující.
Pro úplnost doplňuji, že jsem četla překlad Svatopluka Kadlece.

„Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe v dáli,
ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
když kupíš za sebou ty míle bez milosti,
dělící ruce mé a modré nesmírnosti.

Já v stálých výpadech se plazím za tebou,
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
pro který líbíš se mi, krásná, ještě více.“

31 23.05.2018

S příbývajícími léty se mi tahle knížka líbí čím dál víc a víc. Je jednou z mála, ke kterým se pravidelně vracím a které si ráda připomínám znovu a znovu. Pokud je považována za knihu pro děti a pokud platí ona známá vývojová spirála, která nás prý k stáru vrací zpět do dětství, tak moje rostoucí nadšení by ukazovalo na to, že jsem na správné cestě. :-)

69 20.05.2018

„... nepřízeň osudu má mnoho podob, a pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním.“

Ale i vypořádat se s okolnostmi lze s grácií. A o tom celá tahle nádherná kniha je. O tom, že ať se člověk dostane do jakkoli nepříjemné situace a je nucen jednat s jakkoli nepříjemnými lidmi, neměl by nikdy zapomenout na slušné chování. Jak se to píše v jiné, neméně úžasné knize „Šibumi“.

„Zdvořilost je spolehlivější než sentimentální vlastnosti jako soucit, dobročinnost a upřímnost; stejně jako fair play je důležitější než abstraktní spravedlnost. ‚Velké‘ ctnosti mají tendence se pod tlakem příhodně překrouceného výkladu hroutit. Ale slušné chování je slušné chování, a to je vůči bouři okolností zcela imunní.“

Ten citát, ačkoli je z jiné knihy, možná přesně vystihuje základní myšlenku knihy této. Moc bych si přála poznat takového muže, jakým je hrabě Alexandr Iljič Rostov. Skutečného gentlemana do morku kostí. Být takových mužů víc, svět by byl lepší.

31 10.05.2018

„Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.“

24 21.04.2018

Autora předchozího komentáře by zajímalo, jak by tyhle povídky působily na někoho, kdo nikdy neviděl žádný Kusturicův film. Na to mu mohu odpovědět, protože jsem žádný neviděla a možná ani neuvidím. Filmy nejsou můj šálek. :-) Přesto se mi ty povídky líbily. Ačkoli jsem si celou dobu uvědomovala, jak moc se naše mentalita od té balkánské liší, tak mě stejně uchvátil ten jakoby melancholicky, nostalgicky zamlžený svět plný bizarních postaviček, to spojení tragiky s komikou v těch nejabsurdnějších situacích. Dětství a dospívání za socialismu. Takové Pelíšky po balkánsku. :-) Ale nejkrásnější a emocionálně nejsilnější byla povídka „V hadím objetí“, která jako by mezi ty ostatní ani nepatřila. Citlivá, krásná, tragická, o to tragičtější, když si člověk uvědomí, že to, o čem vypráví, se nestalo někdy ve středověku, nestalo se to ve druhé světové, ale že se to stalo vlastně před nedávnem. A z toho člověka mrazí.

„Hadů se člověk nemá dotýkat! [...] protože oni nás sice navedli k hříchu, ale když jsme museli opustit ráj, šli společně s námi!“

17 16.04.2018

Když se rozhodnete číst knihu (navíc takhle profláknutou), která má hned v první větě anotace napsáno, že se jedná o porno, nemůžete se divit, že se v ní píše jen o tom jednom. Prudérní povahy by se jí tedy měly obloukem vyhnout a nemusely by ji pak hodnotit jako odpad a psát zapšklé komentáře o její perverznosti. Valnou část toho, o čem se tam píše, stejně všichni děláme. Sice doma za zavřenými dveřmi a v poněkud omezenějším počtu účastníků, ale děláme. Navíc oceňuji, jak je tahle knížka navzdory tragickému osudu hlavní hrdinky optimistická a z každé stránky přímo čiší radost a potěšení z vykonávaného. Hledat v ní nějaké hlubší myšlenky nebo příběh, je zhola nesmyslné, co si budeme povídat. Ale hlavu si u toho vyčistíte dokonale a ještě se naučíte spoustu nových celkem roztomilých výrazů. Jako třeba vpochvit se. To mě dostalo. :-)

58 15.04.2018

Úžasně vtipná parafráze na slavný román G. Lerouxe Fantom opery. Asi začínám Zeměploše přicházet na chuť. Záhada univerzálnosti Stařenčiných spoďárů mě zajímá čím dál víc, Smrť je naprosto neodolatelný a Silverovu proměnu kocoura v člověka jsem přímo viděla. :-)

„Silver jí kráčel po boku s oním nenápadným pružným pohupováním, při němž se většina žen zamyslí a většině mužů zbělají vzteky kotníky.“

25 09.04.2018

Nejsem žádný znalec detektivek. Jen jsem už nutně potřebovala svou pravidelnou dávku pořádného braku, která mě udržuje v té správné duševní rovnováze, a volba padla na pana Kopřivu. Ale byla jsem překvapena. Ne zklamána, jen překvapena, protože namísto očekávané „efektivní brutality“ a zvráceností okořeněných vtipnými hláškami jsem dostala podle mého názoru dost kvalitní a chytře napsanou detektivku, která snese srovnání s ostatními osvědčenými stálicemi toho žánru. Navíc se odehrávala v prostředí, které znám, což čtenář vždycky vnímá jako plus, a kromě napětí nabídla i pár vtipných momentů, což je v mém případě dvojnásobné plus. :-) Takže milovníkům dobrých detektivek, kteří dosud pana Kopřivu znali jen jako autora Asfaltu a podobných ujetin, mohu s klidným svědomím doporučit, ať odhodí předsudky a obavy, nebudou zklamáni.

40 08.04.2018

Jako když vám poté, co jste spořádali výtečné menu, sai King nabídne ještě desert. Takovou sladkou tečku pro fanoušky Temné věže. Rafinovaně naservírovanou, abyste nejprve museli otevřít obyčejnou krabičku a v ní našli úhledně zabalený bonbónek. A teprve, když rozbalíte další vrstvu, dostanete se k samotnému obsahu a můžete si vychutnat jeho podmanivou chuť a vůni poskládanou z mnoha čarovných přísad. Krásný pohádkový příběh, který s Temnou věží vlastně ani nesouvisí a klidně by bylo možné jej číst i samostatně. Ale pokud ho budete číst až po dočtení celé série jako já, bude pro vás tou třešničkou na dortu, bez které je samotný dort sice stejně dobrý, ale s ní je lepší.

„Čas je klíčová dírka [...] Občas se shýbneme a nakoukneme do ní. A závan, který při tom ucítíme na tváři – závan větru, který tou klíčovou dírkou fouká –, je dech celého živého všehomíra.“

25 08.04.2018

Zeměplochu zatím moc neznám, protože jsem měla tu čest ji navštívit teprve podruhé, ale určitě to není naposledy. Bylo to moc zábavné a příjemné čtení. Milá, chytrá a vtipná pohádka pro dospělé. Opravdu jsem se bavila. :-)

„Mladší mágové, kteří tráví většinu času v budově Silnoproudé magie,* by vedli dlouhé rozhovory o nepravidelných proudech v morfickém základu vesmíru, o prapůvodu nestabilní podstaty i té nejnetečnější sítě časoprostorových souřadnic, o nepravděpodobnosti reality a tak dál...
*Právě tady byl naměřen první "thaum", považovaný takto za nejmenší možnou částici magie, a právě tady bylo demonstrováno, že se skládá z jednotlivých "resminusů" neboli úlomků reality. Další výzkumy ukazují na to, že každý resminus se skládá z kombinace přinejmenším pěti příchutí známých jako "nahoře", "dole", "stranou", "sex-appeal" a "máta peprná".“

21 02.04.2018

Zvláštně uklidňující kniha. Při jejím čtení se vám v duši rozprostře klid a mír.

ledem vydřená oka, řídké borovice
daleké výhledy, rozkvetlá blata
tolik míst
kde může bludný balvan spočinout
navždy

13 01.04.2018

„Z historického hlediska jsou boží služebníci ti nejnebezpečnější lidé na světě, a to zejména když se jejich božstva ocitnou v ohrožení.“

Tak jsem taky podlehla vábení a nechala se polapit do sítě reklamy a konečně si přečetla svou první knihu od „nejprodávanějšího autora současnosti“. :-) Přiznám se, čekala jsem větší pecku. Ale to je právě tou masivní reklamou, která v člověku vyvolává přílišná očekávání. Kdybych od toho nic nečekala, byla bych nadšená. Čte se to skoro samo. Akční, napínavé. Těch 500 stran dáte za víkend jako nic. Navíc se valná většina děje odehrává ve velmi atraktivním prostředí španělských kulturních památek, ať už těch historických nebo současných. Určitě to není poslední kniha, kterou jsem od Browna četla. Navíc, když spousta komentářů pode mnou tvrdí, že starší knížky jsou lepší a že v téhle už se autor tak trochu vyčerpal. Přesto to bylo příjemné relaxační čtení. Pokud se chcete pobavit, nemuset u toho moc přemýšlet a nehledáte v tom nějakou hloubku, tak jako oddychovku můžu jen doporučit.

23 18.03.2018

Mám ráda knihy, které mají kromě samotného příběhu ještě nějakou přidanou hodnotu. V případě téhle knížky nejde jen o obyčejnou detektivku. Je to takový malý úvod do dějin impresionismu. Dozvíte se spoustu zajímavostí nejen o Monetovi, ale třeba i o českém malíři Václavu Radimském. I sama kniha je psána tak, že popis jednotlivých scén ve vás vyvolává iluzi barev, nálad, pocitů. Před časem jsem na Pražském hradě navštívila nádhernou výstavu českého impresionismu. Kdybych tuhle knížku bývala byla četla před tím, docela jistě bych si tu výstavu užila ještě víc. Samotný příběh je zajímavě vrstvený a závěr je poměrně překvapivý. A hořce sladkobolný. Nicméně důležitější je to, že ve vás tahle kniha vzbudí neodbytnou touhu rozjet se do Giverny, jít na výstavu impresionismu, přečíst si Aragonova Aureliána, zkrátka že vás nutí rozšířit si obzory. A to je z mého pohledu jedna z věcí, kvůli které rozhodně stojí za přečtení. :-)

45 17.03.2018

„Tou silou mířící proti ní byl čas, ten nevyzpytatelný čas, který se nepohyboval jako přítel vedle ní, nýbrž jako zrádce proti ní, a nakonec se s ní střetl a zarazil ji s ohromujícím třeskem uprostřed letu.“

Tahle útlounká knížka si mě našla přesně v ten správný čas, kdy jsem byla s to jí porozumět, procítit, najít v ní sebe sama. Spoustu knížek jsem četla podruhé, s odstupem několika (většinou mnoha) let. Ale žádnou tak, že bych dočetla a začala hned znovu. Až tuhle. Protože jsem nemohla jinak, potřebovala jsem si prostě znovu přečíst tu naprosto mistrovsky, poeticky i drsně napsanou krutou pravdu. Jsou věci, které se nemění. Ať je to před sto lety nebo dnes. Stárnout s grácií je umění, které není dáno každému. Většinu z nás (a teď mám na mysli především ženy) stáří zastihne naprosto nepřipravené. A ať si Květa Fialová a jí podobné říkají, co chtějí, není na něm nic pěkného. Nelze se z něj radovat, lze se pouze snažit nenechat se připravit o zbytky důstojnosti.

„... v poslední době si často opakovala, O svou důstojnost přijít nesmím, o tu přijít nesmím, ať se stane cokoliv...“

P.S.: Nezapomeňte si přečíst doslov pana Škvoreckého. Je moc pěkný.

20 09.03.2018