mira.l komentáře u knih

Když jsem zjistil, že tahle kniha střípků z cesty autorů po Cejlonu vyšla znovu v den 100. narozenin M. Zikmunda, navíc v nakladatelství Jota, které tyhle knihy umí, neváhal jsem.
Graficky moc pěkně udělaná, čte se to dobře, o to nic. Ale udělal jsem asi tu chybu, že jsem vytáhl i první vydání z r. 2002 z Knižního klubu. Protože už si přece jen úplně nepamatuju její obsah. Poté, co jsem začal srovnávat, jsem došel k závěru, že vlastně tak nějak úplně nevím, co tímto počinem autoři chtěli říct. Krom "dárku" M. Zikmundovi ke stovce. Proti původnímu vydání tam je nějaká ta kapitola navíc, několik jich - a těch je bohužel víc - schází, pořadí kapitol je do značné míry přeházené, není tam vlastně ani nějaký obsáhlejší současný pohled, doplnění textů, to jsem čekal určitě lepší, propracovanější, něco, co by nějakým výraznějším způsobem doplnilo původní text a zdůvodnilo jeho znovuvydání.
V původním a tomto vydání se liší i fotografie, stejných jich zas tolik není, ale to nepovažuji za nedostatek, spíš za důvod nechat si obě knihy.
Je třeba si zkrátka uvědomit, že tato kniha nebyla napsána jako pocta ke stým narozeninám naší cestovatelské legendy, ale že to je "jenom" znovuvydaný a oprášený text, který spatřil světlo světa před skoro dvaceti lety.
Čtyři * dávám za to, že to jistě není špatná kniha, taková by od této trojice asi ani nevzešla, svoji hodnotu to má, za grafickou část, ta se povedla, a za to, že prostě MIROSLAV ZIKMUND.
Ale přiznávám, že jsem asi čekal větší pecku. Naprosto úžasná kniha to asi bude pro toho, kdo nemá první vydání, když mám obě knihy před sebou, tak se to nadšení trochu vytrácí. Nebo mi fakt něco zásadního uniklo a nebyl jsem při čtení tím častým nahlížením do původního vydání dost pozorný??
Nepotěšilo i jisté množství překlepů a pravopisných chyb, to bych u Joty úplně nečekal.

Vlastně nevím, proč jsem si tuhle knížku pořídil. Asi jsem čekal, že dostanu nějaký zajímavý příběh "ze života". A dostal jsem ... dostal jsem ... co jsem vlastně dostal?
Abych tomu trochu přišel na kobylku, přečetl jsem si několik "odborných" recenzí na různých serverech. Většinou se jedná o oslavné ódy na to, jak je to bravurně napsané, strhující, jak je tam výborně popsaná psychologie postav a já nevím co ještě.
A můj dojem? Jsou knížky, od kterých se nedokážu odtrhnout a musím a chci číst dál. Tady jsem četl dál spíš proto, abych to už konečně měl za sebou. A taky trochu proto, že jsem byl v naději, že se třeba začne konečně něco dít. Po přečtených asi 130 stranách jsem měl pocit, že se děj neposunul vlastně nikam. Ono to málo z děje, které se tam odehrálo (postupné sbližování obou hlavních postav), by se dalo popsat asi tak na třetině tohoto prostoru. Patrně to, co mnozí považují za ono "skvělé psychologické prokreslení postav" jsem já považoval spíš za bezduché, prázdné plácání o ničem. Nestává se mi zase tak často, že bych po dočtení hutného odstavce přemýšlel o tom, co v něm vlastně bylo řečeno, co bylo jeho smyslem. Tady se mi to stávalo docela často.
Po asi 160 stranách, krátce po polovině: Pokrok. Začínám zjišťovat podstatu díla, kniha je založená na tom, že když hlavní hrdinka sedne ke kompu a uvidí ikonu Wordu, zvedne se jí kufr, protože jí zmanipulovala nějaká tajemná osoba, která nemá ani jméno?!? (Což mi mimochodem dost lezlo na nervy, to neustálé "L"...) To jako vážně?!?
Delphine mi připadá, že neví, co chce. Nedokážu posoudit, jestli se člověk dokáže opravdu reálně dostat do situace, kterou ona popisuje - že ji jednak někdo ovládá a jednak není schopná vzít do ruky tužku, napsat něco na počítači... chvílema mi to připadalo, že by L. nejradši zabila, a za chvíli zase, že ji vlastně obhajuje, solidní mišmaš....
Že bych to považoval za něco strhujícího, to ani náhodou, prostě mi to připadá divný, bez náboje, se spoustou prázdných keců. Stejně tak je mi divný, že Delphine si je vědomá, že ji L. ovládá, ale nic s tím nedělá. Jednání obou mi připadalo divné, a tak nějak vlastně nevím, které víc.
No a konec tomu nasadil korunu. Na konci se čtenář dozví nebo spíš je vržen do nejistoty, jestli L. vůbec existovala nebo si to celé autorka vymyslela. Na to, že se kniha jmenuje "Podle skutečného příběhu", je to teda závěr jak řemen. Na tento typ literatury já nějak nemám buňky. Děkuji, této autorce se pro příště obloukem vyhnu.
Jednoznačně jeden z mých největších čtenářských omylů posledních let. Nepamatuju si, kdy jsem naposled udělil jednu *.

10 14.01.2017

K téhle knížce jsem se vrátil asi po 20 letech, inspirovalo mě k tomu přečtení knihy Snům ostruhy dát, kde z ní autor dost často citoval, a já už si nepamatuju, co všechno v ní bylo.
A jaké to oživení bylo? No, ani Waldemar, ani Olga rozhodně nebyli v době vzniku knihy ostřílení literáti a také za nimi nestálo velké nakladatelství, které by celý ten rukopis nějak "učesalo", ale možná je to s odstupem doby i dobře. Protože to jednak svým způsobem dokresluje osobnosti Waldemara a Olgy a také docela dobře utváří celý příběh té knihy, kterým je jejich první turné po USA a Kanadě na jaře 1987 po jejich emigraci rok předtím. Jako takový "bonus" je přidána jejich první dovolená v USA po emigraci a posledním střípkem je koncert v Lucerně v březnu 1990.
Z knihy se dozvíme třeba to, kde všude hráli, pro kolik lidí, kdo z krajanů jim v jejich začátcích za oceánem pomáhal a s kolika krajany se setkali, ale třeba také to, kolik mil po Americe najeli a že volant byl doménou Olgy, nikoliv Waldemara. Oba také ve svém vyprávění přidávají nějaké střípky z toho, co je k emigraci vedlo či jiné drobné příhody z doby, kdy ještě žili v socialistickém Československu.

Jak jsem už uvedl, ta knížka je taková trochu svérázná, pokud by dneska měla vyjít znova, asi by na ní musel zapracovat nějaký korektor, jak stylisticky, tak i pravopisně, z toho důvodu nedám plné hodnocení, ale už pro svou autenticitu a otevřenost obou manželů Matuškových i po těch letech ty 4 * dám docela rád.

9 15.12.2022

Ani třetí díl této knihy nezklamal, opět dvacítka povětšinou velmi zajímavých zastavení z míst, z nichž některá neznám, ale na většině míst nebo aspoň v jejich blízkosti jsem někdy při svých toulkách Šumavou byl a rád se na ně zase někdy vrátím.
Zvlášť potěšila kapitola o Modrém sloupu, protože ... protože ... když jsem loni v září stál zády k hájence na Březníku a koukal tím nádherným údolím k Luznému, bylo mi jasné, že já na ten zatracenej kopec prostě jednou někudy vylezu:)!! A ejhle, jistá inspirace je tady. Sice se tam momentálně přes Modrý sloup nesmí, přístup je tam pořád jen z německé strany, ale snad se to jednou zlepší. Aspoň vím, že je teoretická šance se tam někdy v budoucnu dostat i z naší strany hranice.
Vůbec bych se nezlobil, kdyby se pan Kintzl "hecnul" a dal dohromady ještě alespoň jednu knížku:)!

9 09.02.2021

Myslím, že nemám co vytknout. Ač kniha poměrně značné tloušťky, je stejně jako autorčiny romány velice čtivá. Narozdíl od nich tady autorka neuplatňuje částečně svoji fantazii a do příběhů jednotlivých královen nepřidává své "know-how" v podobě jisté dávky fikce či smyšlenky, ale vychází jen a pouze z reálných pramenů. Od kterých se její romány zase tak moc neliší, dlužno dodat.
Krásné zpracování "manželského života" jedné z nejrozporuplnějších postav anglické historie. Jasné, čtivé, přehledné, srozumitelné.

9 18.11.2020

Zdá se, že jsem na třetí pokus konečně natrefil na zajímavou biografii Freddieho Mercuryho, resp. skupiny Queen. Ono napsat jeho životopis tak nějak více či méně znamená napsat i biografii celé skupiny, dost těžko se to odděluje.

Autorka čtenáře provádí celým Freddieho životem. Začíná v jeho rodišti na Zanzibaru, kde pátrala jednak po jeho rodném listě a také po tom, proč se nikdy moc nechlubil tím, odkud pocházel. Pokračuje jeho školní docházkou jak na Zanzibaru, tak v Indii. Podařilo se jí také dohledat některé z osob, které ho znaly ještě coby nesmělého mladíka.

Dále se kniha věnuje prvnímu období po Freddieho přestěhování do Anglie, formování jeho hudebních začátků a vznik Queen. A poté vlastně více či méně detailně mapuje celou kariéru skupiny, jak jsem uvedl už v úvodu, pojmy Freddie Mercury a Queen se dost těžko oddělují. Takže pěkně od nesmělých začátků a poměrně dlouhého období, než se kapele podařilo zásadně prorazit. Zmiňuje nahrávání jednotlivých desek, turné skupiny, která se postupně vyvinula v absolutní špičku té doby. Samozřejmě se dostává i na proslulé mejdany - některé i několikadenní, se kterými byla skupina proslulá a které, stejně jako koncerty, patřily k tomu nej-, co se tehdy dalo zažít. V případě těch mejdanů tedy jen pro hrstku vyvolených.

Dalo by se napsat poměrně obsáhlé pojednání o celé knize. Ale uvedu už snad jen to, že se v knize postupně rýsuje jednak z pera samotné autorky, jednak z rozhovorů poskytnutých mnoha lidmi, kteří z jakéholiv důvodu a na jakékoliv pozici "byli při tom", složitá osobnost Fredieho, precizního v práci, ale dalo by se říct citlivého, nesdílného a hlavně zpočátku poněkud samotářského v soukromí, milujícího přepych, nákupy, muže i ženy a tvořícího až do posledních chvil... Složitá mozaika života frontmana jedné z nejslavnějších rockových kapel historie se hodně těžko nějak stručně charakterizuje, každý čtenář nechť si z vlastností a osobnosti Freddieho vezme to, co mu je po chuti.

Za mě velice pěkně napsaná kniha, ze třech, které jsem zatím o Queenech četl, jednoznačně nejlepší nebo přinejmenším nejucelenější. Jediné, co mě trochu mrzí, je absence fotek ve vydání z r. 2019.

9 20.12.2019

Znáte ten stav? Máte doma knížku, která nějakou tu dobu čeká "ve frontě" na přečtení. Má to nějakých 500+ stran, vypadá to zajímavě, řeknete si "to mi nějakou dobu vydrží". A pak, když se k ní dostanete a začnete číst, vám už během prvních několika desítek stran dojde, že když budete číst běžným tempem, tak budete na konci ani nebudete vědět jak. Takže zařadíte nižší převodový stupeň a pěkně si to vychutnáte, stránku po stránce. Tak přesně to je u mě případ téhle knihy.

Bruce Springsteen tuhle knihu osobně piplal a mazlil se s ní docela dlouhých sedm let a je to na ní znát. Skvělá autobiografie rockové legendy, kde "Boss" odkrývá asi úplně všechno. Začíná svým ne úplně idylickým dětstvím, poněkud nestandardními rodinnými poměry, které u Springsteenů panovaly a do značné míry formovaly jeho poněkud zvláštní náturu. Poté se plynule dostává přes své hudební začátky (období od jeho prvních úderů do strun až po první desku bylo opravdu dlouhé, klikaté a pestré) a postupný hudební vzestup několika "mládežnickými" kapelami až k poskládání E street Bandu. Samozřejmě že se dostane i na zaškobrtnutí v podobě soudní pře s Mikem Appelem, na dočasné rozpuštění kapely a její opětovné poskládání až po současnost.

I když jsem přibližně věděl, co mě čeká, loni touto dobou jsem četl jeho životopis od P. A. Carlina (https://www.databazeknih.cz/knihy/bruce-zivotopis-bruce-springsteena-271048) a základní postřehy jsem shrnul ve svém komentáři k této knize, tak tohle bylo ještě o fous lepší, protože ... no asi proto, protože to bylo podáno přímo Brucem samotným, bez příkras, po zralé úvaze.

Bruce dává čtenáři v průběhu celé knihy nahlédnout do těch nejzašších zákoutí svojí povahy a duše. Jistí démoni v podobě jeho poněkud nestandardního mládí a rodinných poměrů možná způsobili to, že se vlastně celý život pohybuje v jakési spirále, která spočívá v tom, že mu velice dlouho trvalo, než se dostal na vrchol a když tam byl, tak najednou nevěděl, co dál, často se potácel na hraně psychického zhroucení, pak nějak opět vyplodil desku, vyrazil na turné, okamžitě po jeho skončení byl opět opět na dně, protože zase nevěděl, jak a kam dál, takhle se to opakovalo dlouhé roky. Dalo by se říct, že měl zvláštní nadání vytvořit si problém tam, kde nebyl, v době, kdy se mu vlastně dařilo a měl by být šťastný. Do toho všeho měl dlouhé roky problém navázat nějaký trvalý milostný vztah, po kterém toužil a zároveň se ho děsil. Na druhou stranu mu budiž ke cti, že nikdy nesklouzl k tomu, aby svoje problémy řešil alkoholem nebo drogami, o to složitější pro něj asi bylo se z nich vymanit nějak jinak. Jeho povaha a jeho "démoni" jsou zkrátka příliš komplikovaní na to, aby se daly nějak výstižně popsat pár slovy. V samém závěru knihy pak přiznává, že i po šedesátce se utápěl v hlubokých depresích, kdy nevěděl, co a jak dál, nad vodou ho držela jen manželka Patti a léky, v této fázi mu kupodivu nepomohlo ani nahrávání, ani koncertování. O to zajímavější je, že ať si člověk pustí jakýkoliv jeho koncert, po takových stavech v jeho výkonu nenajde ani stopu, na svůj výkon na pódiu se vždycky perfektně zkoncentroval.

Jak už jsem zmínil, kniha A. P. Carlina je taky zajímavá a je v ní (ce týká věcných faktů) vpodstatě totéž jako v této, ale "Born to Run" má prostě něco navíc, to navíc je asi detailní rozbor Bruceovy duše a jeho pocitů, které asi jen stěží může pochopit někdo, kdo to, co on popisuje, nikdy nezažil. Mně osobně se to dařilo jen částečně. Skvělá kniha, pro fanoušky jistě povinná četba a i pro ty, kterým jeho hudba "jen nevadí" to asi bude velice zajímavé čtení, které lze jedině doporučit.

9 30.01.2019

Po Robinsonovi jsem sáhnul po hodně dlouhé době jednak proto, že jsem si ho chtěl přečíst znovu a taky kvůli letošní čtenářské výzvě. Musím konstatovat, že tato verze v převyprávění J. V. Plevy je velmi čtivá, četlo se mi to i po letech bez problémů.
Robinsonovo dětství, kde je vykreslen jako ne zrovna poslušný syn, doba otroctví, ze kterého uprchl (řekl bych až nečekaně snadno a hladce) a pochopitelně jeho následný pobyt na ostrově, vše se čte jedním dechem. Asi nejzajímavější fází jsou pak jeho začátky pobytu na ostrově, kdy postupně poznával, co všechno ostrov skýtá za možnosti a postupnými krůčky se zařizoval od základních potřeb obživy až po poměrně slušné hospodářství. Po záchraně Pátka už to z tohoto hlediska tak poutavé není, ale i závěr knihy se odehraje ve svižném tempu. Akorát jsem se místy nemohl ubránit dojmu, že je to přece jenom zestručnělé místy až moc a ten úplný závěr, kde je popsáno pochytání bandy pirátů jakoby to byla dvoudenní kuřata, je trošku přitažený za vlasy.
Za ten trošku odbytý konec jednu hvězdičku strhávám, ale i tak to budou pěkné, poctivé čtyři, Robinson je zkrátka jeden z příběhů, na které se nezapomíná.
Asi se poohlédnu i po plné verzi D. Defoa.

9 27.05.2017

No má smysl k téhle klasice něco psát? No nemá:).

Tuhle knihu jsem měl v hledáčku delší dobu. Nedávno jsem ji tady objevil na bazaru, tak jsem si ji pořídil a přečetl s tím, že ji případně pošlu dál. A určitě nelituju. Autor sestavil velice poutavý příběh "krále Šumavy" tak, jak ho poskládal ze vzpomínek jeho samotného a dalších pamětníků. Co si přidal či přikrášlil, to ať laskavě posoudí každý čtenář sám.

Každopádně je to velice čtivý příběh rodáka ze Zábrdí u Prachatic, který se už coby mladý člen SNB začal zabývat činností, kterou by u uvědomělého příslušníka asi málokdo očekával. Tak, jak se vyvíjely události v poválečném Československu, potažmo v celé Evropě, stále více a více ho pohlcovala činnost převaděče, až se to jednou nepodařilo a skončil v komunistickém lágru, ze kterého se mu však podařilo utéct a dostat se za hranice. V Bavorsku pak začal pracovat pro americkou CIC jako agent-chodec. Dostal za hranice do Bavorska desítky lidí, oběma směry přemisťoval i informace, pro domácí bezpečnostní složky se postupně stal doslova postrachem, nepolapitelným přízrakem. Mělo to ale i stinné stránky v podobě zatčení, uvěznění či poprav desítek osob, které s ním spolupracovaly, ať už z řad rodiny, kamarádů, ale i dalších spolupracovníků v celých Čechách. Po zadrátování hranic pak "spadla klec" a Josef Hasil dožil svůj dříve tak dramtický život za oceánem, domů se podíval až po listopadu 1989.

V závěru knihy, kdy se v USA loučí Hasil se svým spolupracovníkem, snad jediným, který kromě něj přežil, zazní následující pasáž:
Vítek se ptá Hasila: "Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?"
"Jo, určitě jo."
"Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme ji krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti. Dva blbci, co nedovedou pořádně anglicky."

Při čtení příběhu mě několikrát napadlo vpodstatě totéž. Sice převedli spoustu lidí, kterým dali možnost začít na Západě nový život, ale nepřímo postupně svojí činností (hlavně tedy Hasil) dost výrazně zdecimovali svoje rodiny, příbuzné, známé, mnohdy ze širokého okolí svého bydliště. Nemluvě o tom, že s každým dalším přechodem stále víc riskovali i svoje životy. Svým způsobem se nelze divit domorodcům, že se na Hasila při jeho návštěvě v rodném kraji po r. 1989 mnozí dívali všelijak.

Za mě jednoznačně plný počet, skvěle napsaná kniha a velmi silný příběh a také svědectví o době, ve které se odehrává. Myslím, že dál ji asi nepošlu. I místopisně jsem byl docela v obraze, řadu míst v knize popisovaných znám, včetně Zábrdí, Řepešína...
A nakonec: Čtenářská výzva 2024, téma č. 20 Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí. Protože minimálně jednou Hasil v mlze vůbec nevěděl, kde je a dost si zašel:).

8 18.04.2024

Tak jsem zase po čase zkusil jednoho Vernea, kterého jsem ještě nečetl. Tato kniha nepatří k těm notoricky známým. Jak jsem zjistil, je to takový klasický "dobrodružně cestopisný" Verne.
Krátké seznámení s postavami a okolnostmi, jasně narýsováno, kdo je ten dobrý a kdo zlý, a pak už následuje u autora poměrně klasická cesta či výprava odněkud někam. Tady z peruánského Iquitos po Amazonce až do jejího ústí v Belému. Co se cestou přihodí, je popsáno v anotaci ke knize, to tady opakovat nebudu.
Tak tedy hodnocení: četlo se to dobře, to nemohu říci:). Prostě klasický Verne, jak si ho pamatuju, stránky ubývají tak nějak samy. Samozřejmě že všechno dobře dopadne, stane se přesně to, co se stát má. Nicméně už jsem asi od autora četl vše to lepší a těžko najdu něco, co by mě teď (a v mém věku) posadilo na zadek. Už mě totiž tak neudivují ty náhody, ty čisté charaktery postav, to, že se stane vždy to, co se má stát v tu pravou chvíli. Tady je třeba až trochu naivní už to, že nějaký lotr, který řadu let žije někde v amazonské džungli a patrně neoplýval nějakou přehnanou inteligencí, by sepsal dopis takovým šifrovaným písmem. Ani já jsem ten šifrovací klíč moc nepobral...:).
Dále jsem měl trochu problém s překladem. Občas se tam objevila věta, která mi přišla trochu nelogická nebo ne zrovna šťastně formulovaná. A v neposlední řadě... Když jsem si trasu Iquitos - Belém naklikal velmi nahrubo do mapy, vyšlo mi následující: Iquitos - Manaus: cca 2000, Iq. - Santarém: cca 2700 a Iq. - Belém cca 3500 km. Že to není 1300 kilometrů, jak je v knize několikrát zmíněno, to mi bylo jasné na první pohled do mapy v atlasu světa. Tak nevím, jestli je to chyba v překladu, přepočtu nějakých jednotek nebo to tak zmastil už Verne.
Na plné hodnocení to nebude, ale ty čtyři... když je to ten Verne...budiž.

8 20.08.2022

Byl jsem docela zvědavý, jak Alison Weir dokázala tentokrát sepsat knihu čítající 450 stran o ženě, o které toho zase tak moc známo není a která byla manželkou Jindřicha VIII. a královnou Anglie pouhých několik měsíců. A vyřešila to docela šalamounsky. Jak zní už podtitul knihy "Královna s tajemstvím", autorka vložila do životního příběhu dcery klevského vévody Jana III. nemalé procento čisté fikce v podobě něčeho, co mě - přiznávám - trochu překvapilo, ale koneckonců proč ne, dalo to jistý náboj knize, která by asi jinak docela těžko udržovala čtenářovu pozornost po celou dobu. Že v knize z této doby a této společnosti se bude souložit z čisté rozkoše na straně 20, to jsem fakt nečekal:). Následkem bylo "uklizení" Anny stranou až do porodu, o kterém nevěděl ani její otec.
Následné manželství s Jindřichem VIII. bylo tahem čistě politickým. Z pohledu Anny to bylo podáno tak, že by z tohoto svazku z mnoha důvodů nejradši vyklouzla, to ale nebylo možné, pokud se nechtěla doživotně znemožnit, případně zavdat Jindřichovi příčinu třeba i k vyhlášení války. Předtím, než Jindřicha poprvé uviděla "naživo" se obávala, jestli se mu bude líbit a jestli ji bude chtít, poté, co ho uviděla, se jí sňatek a manželství s ním už jenom příčilo. Král měl v té době skoro 50 let, hrubě přes 100 kg, nechutný bércový vřed a "na kontě" patrně i impotenci. Z pohledu krále to patrně nebylo o mnoho lepší, Anna se mu vzhledově příliš nezamlouvala a zde, vzhledem k pointě knihy, je to podáno tak, že patrně poznal, že Anna není panensky čistá. Jeho pochyby jsou i historicky doloženy, více o tom autorka uvádí v doslovu. Aby z toho nějak vybruslil, svedl to nakonec na existenci jakéhosi Annina zasnoubení z doby, kdy byla ještě dítě, které údajně nebylo řádně zrušeno.
Následný rozvod byl tak úlevou jak pro Jindřicha, tak pro Annu, která se po počátečním šoku zachovala velmi rozumně a narozdíl od Kateřiny Aragonské se celkem poslušně královu rozhodnutí podvolila. Jindřich ji za to odměnil velmi slušným zaopatřením, které ale skončilo s jeho úmrtím. Poté vlastně až do své smrti spíš bojovala o to, aby dokázala uživit svou domácnost v podobě, která aspoň přibližně odpovídala jejímu postavení a přitom zároveň čelila více či méně znepokojivým událostem své doby.
Autorka opět vytvořila velmi poutavý příběh, který, ač obsahuje asi největší podíl čisté fikce ze všech jejích knih, mě opět zcela pohltil. Proti třeba Kateřině Aragonské bych cípeček jedné hvězdičky ubral, to ale možné není, takže i tak dávám plný počet.

8 24.06.2020

Tak jsem se po delším váhání, zda si to koupit, odhodlal a teď na knížku přišla řada. Takže po Divočině, Monice Benešové a Lucii Kutrové další titul s tématikou PCT.
V každé z těch knih si čtenář najde asi to svoje. A jak vidím tuhle? Zase je jiná než ty výše zmíněné.
Ano, je to deník. Deníkem byla vlastně i kniha Lucie Kutrové. Ale obě jsou naprosto odlišné. Tady se potvrdilo to, co jsem si přečetl v dřívějších komentářích. Tohle je dosti "technicky" pojatý popis cesty, denní rozvrh, rituály, zdolané kilometry či míle, výškové body. Neustálé uvádění vzdálenosti v mílích od oficiálního začátku trailu s přesností na desetinu míle u docela nepodstatných míst mi přijde skoro až zbytečné.
Citelně mi tady chybí nějaké větší emoce, popis osobních prožitků, zážitky se setkáváním s lidmi, jejich příběhy, ať už hikerů nebo lidí místních... Prostě to, co mě tak neskutečně bavilo a co jsem si tak naplno užíval při čtení knížky Lucie Kutrové, která pro mě tímto zůstává zatím tím nejlepším, co jsem na toto téma přečetl. Tohle je trochu jako by člověk "četl" záznam z tachografu nákladního auta. Dozvíme se základní veličiny (a kdyby se k tomu přidal záznam z kamery za čelním sklem, dnes nic neobvyklého, je z toho i obrazový vjem), ale tím to končí. Je to zkrátka strohé, popisné, bez emocí, bez větších projevů radosti ze zážitků. Nic takového tady v nějaké větší míře nečekejte. A přiznám se, že někde za půlkou už jsem docela "odpočítával", kdy už budu na konci. Ty dny byly prostě tak nějak všechny stejné, s minimem nějakých specifických zážitků. Tak nějak jsem ani moc nezaznamenal, kde vlastně autor zrovna je. Což platí zejména zhruba o poslední třetině cesty.
Pro praktiky, kteří absolvování trailu zvažují, je asi užitečná závěrečná část, kde autor představuje a hodnotí svoji výbavu, trochu se věnuje i logistice a nastíní i finanční náročnost cesty.
Jsem na vážkách, zda mám zkusit i druhý deník J. Čecha z Continental Divide Trailu. Na jednu stranu by to bylo zase něco nového, z oblasti, o které jsem zatím nic nečetl, na druhou stranu pokud to bude napsáno stejným způsobem - a asi není důvod doufat v jiný styl, tak si nejsem jistý, jestli zvládnu druhou nálož něčeho podobného.
Mám-li to nějak objektivně zhodnotit, tady prostě plný počet dát nemůžu. Bylo by to k ostatním knihám ( a především k té jedné) asi dost nespravedlivé. Myslím, že to není úplně špatné, má to svoji hodnotu, ale bylo by to tak na 3,5 hvězdičky. Ty ale dát nejde, tak v rámci objektivity tady čtyři prostě nedám. Přečetl jsem, ale nějaký hlubší dojem to ve mně nezanechalo. Kniha Lucie Kutrové byla napsána tak, že mi zlepšila náladu na řadu dní.

8 07.04.2020

Necelé čtyři desítky pojednání o Šumavě od těch, kteří se tu buď narodili nebo se sem v průběhu života přestěhovali. Některé kapitoly mi připadaly takové nic moc neříkající, skoro možná i zbytečné, ale těch moc nebylo. Většinu tvoří poměrně zajímavá vyznání "Šumaváků" ke svému kraji, k lesům, loukám, slatím, kopcům, vesnicím, městům současným i těm zaniklým.

Několik kapitol (a není jich tak úplně málo) sepsali lidé, kteří mají nebo měli nějakým způsobem velmi úzký vztah k ochraně šumavské přírody, k Národnímu parku, jeho způsobu ochrany a správy tohoto poměrně rozsáhlého území. Vzásadě se dá říct, že se shodují v kladném názoru na existenci národního parku a také v tom, že nejlepší nechat si přírodu poradit samotnou, třeba s obnovou lesa a celkem si neberou servítky nad tím, jak vedení NP park spravovalo od jeho vzniku až vlastně donedávna. Vděčným tématem jsou zvláště boj s kůrovcem a systém zonací parku. Lze říct, že v minulosti nepříliš systematické vedení parku s velkými názorovými výkyvy, způsobenými tu politickými, tu ekonomickými faktory, je jedním z hlavních důvodů toho, jak to dnes na Šumavě vypadá třeba právě vzhledem ke kůrovcové kalamitě a dosti nešťastným dělením jeho zón, rozdrobených na velké množství samostatných "ostrůvků".

Kdyby někteří z přispěvatelů byli ve vedení NP, mohlo to tam dnes vypadat o dost jinak, protože jsou to lidé, kteří umí naslouchat lesu a mají před přírodou patřičný respekt.

Není to knížka, po jejímž přečtení bych si začal hledat nějaký pozemek či domek na Šumavě, to ne:). Ale bylo to až na řídké výjimky velice zajímavé a někdy i poučné čtení myšlenek těch, jimž osud tohoto kraje není lhostejný a chtějí tuto krajinu zachovat pro další generace v pokud možno co nejméně porušené podobě.

8 04.07.2019

Já o životě sester Bronteových, potažmo celé jejich rodiny nevěděl vlastně nic, takže se mi kniha líbila. I z toho, co autorka uvádí v doslovu, lze soudit, že vycházela v maximální možné míře ze skutečných událostí.

Už od prvních stran knihy se začíná odvíjet nepříliš veselý příběh reverenda Brontëho a jeho rodiny. Úmrtí jeho manželky a matky šesti dětí, jakož i následná smrt dvou nejstarších dcer Marie a Elizabeth, to vše spolu s nepříliš vlídným prostředím, ve kterém žily, do značné míry zformovalo povahu i podlomené zdraví zbývajících sester a bratra Branwella. Dcery byly uzavřené, plaché, stranily se společnosti a měly problémy navazovat kontakty, navíc neoplývaly ani přehnanou krásou, ani pevným zdravím, už od raného dětství žily ve svém fantazijním světě, z Branwella se poměrně záhy stal alkoholik.
Otec rodiny byl do značné míry zvláštní podivín, jakékoliv projevy náklonnosti ze strany otce i tety, která s nimi po smrti matky zůstala, byly dětem víceméně cizí. Navíc je v knize popsáno několik situací, kdy se k dětem - hlavně ke zbývajícím dcerám - choval dosti nepochopitelně v situacích, kdy jim šlo přinejmenším o zdraví.

Z Výše popsaného je patrné, že nejen úmrtí blízkých členů rodiny měla nesporný vliv na pochmurné ladění budoucí literární tvorby sester Brontëových. Po přečtení knihy dospěje čtenář k závěru, že převážná část jejich nevelké tvorby je napsána na základě vlastních zkušeností ze svých celkem neveselých životů, zvláště pak Jana Eyrová je vpodstatě autobiografie Charlotty Brontë.

Za mě velmi pěkně napsaná kniha, která hezky doplňuje nebo možná i trochu vysvětluje to, co jsem od sester Brontëových četl.

8 18.06.2019

Po delší době opět nová knížka z pera Marie Hruškové. Památné stromy jsou moje velká slabost, takže s radostí dávám plný počet hvězdiček.
Kniha provádí čtenáře po těch opravdu nej-, o kterých sice většinou vím vše podstatné, co je v knize uvedeno, u nejednoho z nich jsem i byl, k dalším se snad někdy dostanu, takže jsem z poskytnutých informací uvítal třeba současné obvody stromů a informace o jejich aktuálním stavu. Ale v knize je i pár takových, které neznám, a o kterých jsem se rád nějaké informace dozvěděl.
Knihu doprovázejí krásné, mnohdy celostránkové fotografie staletých obrů. Autory moc chválím, krásně udělaná kniha, uvítal bych na dané téma i rozsáhlejší publikaci.

8 04.02.2018

Nechal jsem se zlákat na novinku. Víceméně s jedním jasným vědomím - po přečtení ji asi poslat dál. Ano, přesně ten typ knihy to je. Já neříkám, že je to špatné, to ne, čte se to velmi dobře, čtenář je v pokušení číst dál a dál, aby se dozvěděl, jak že to dopadne.
Děj už tu zhruba popsán byl. Takže k dojmům. Nemám nic proti knihám, ve kterých je napětí a jistá dávka tajností uržuje čtenáře ve střehu, ale zase mě úplně nebaví, když ještě za polovinou knihy nevím vlastně nic určitého, co by děj posouvalo nějak dál. Nemám moc rád v knihách nepřiměřeně dlouhé kapitoly, tady je to ovšem skoro druhý extrém, kapitoly jsou dost často tak krátké, že se děj nestačí posunout vůbec nikam, navíc díky až víc jak do poloviny knihy střídajícím se kapitolám ze současnosti a minulosti to působí díky minimálním dějovým posunům trochu až chaotickým dojmem.
Co tedy vím? Hlavní hrdinka Vera nebo Veronica, podle toho, v jakém je zrovna rozpoložení, přesto, že vede duševní terapie, by sama spíš potřebovala cvokaře, její jistou úchylkou je poslouchat bolestné příběhy jiných osob, které přišly o někoho blízkého, protože sama moc dobře ví, jaké to je. Ale čtenář moc neví. Jen pomalu si skládá dohromady to, že v té rodině asi nebude všechno úplně v pořádku už dlouhé roky, že v nedávné době asi ukončila vztah s přítelem (jak to s ním bylo vážné?? - kdo ví??) a psychicky se zhroutila, na ruce má od něčeho jakousi jizvu, o které taky pořád nevíme, jestli má nějaký význam, a tak dále, zkrátka mozaika jejího příběhu se skládá na můj vkus až moc pomalu. Pak se vše objasní doslova na pár stranách, dojde na nějaké to lehké drááámo, trochu překombinované rozuzlení a...a je po všem.
Jak už jsem zmínil v úvodu, kniha je sice čtivá, ale asi není důvod ji dál držet v knihovničce.

8 02.02.2018

Leoš Šimánek je zajímavý člověk. Zanícený cestovatel, velký dobrodruh i poutavý vypravěč, mám několik jeho knížek, tak jsem se zájmem sáhl i po téhle. Na první prohlédnutí - krásné fotky z nádherné americké přírody na Pacific Crest Trailu, jistě se bude na co těšit. Avšak už po několika málo přečtených stranách se dostavilo jisté zklamání, nebo spíš možná rozčarování. Nebylo to snad ani tak z obsahu knihy, jako spíš z formy, i když to spolu do jisté míry souvisí. Mně prostě tady nesednul docela zvláštní styl vyprávění - rozhovor L.Š. a jeho manželky s jeho bratrem a švagrovou na chalupě. Jeden ze Šimánkových řekne vždycky několik vět, které jsou přerušeny "trefným a zvídavým" dotazem, který přesně zapadá a sedne do dalšího pokračování vyprávění ve stylu "Nahoď!!". Je to někdy trochu jak reklama v teleshoppingu nebo (pardon, ale nic výstižnějšího mě nenapadá)....jako rozhovor s dementem.
Zároveň v knize chybí přímé popisky u fotek, i když na většinu z nich je nějaká narážka, odkaz v textu a trochu bystrý čtenář si to většinou spojí.
Já netvrdím, že je to knížka špatná a že se nebude a nemůže nikomu líbit, ale mě zkrátka tenhle způsob vyprávění nesedl. Jednak je tam jisté (nebudu to vyjadřovat číslem, nijak jsem to neměřil, nepočítal) řekněme nemalé procento "omáčky" - textu, který prostě s putováním Šimánkových nemá nic společného (jak chodí na chalupě v Orl. horách na houby, aby měla manželka na Vánoce houby do bramb. noků s houbami, jak pořád venčí psa u chalupy, kolikátou lahev červeného přinesl, z které místnosti do které se přesunuli, atd...), dál mi vadilo to neustálé "nastřelování" mnohdy dost naivních a rádoby vtipných otázek mířených tak, aby na ně mohlo a MUSELO navazovat autorovo vyprávění a v neposlední řadě i to, že se spolu čtyři dospělí lidi baví na chalupě v horách za neustálého popíjení vína vlastně naprosto spisovně.
Nene, za mě se tohle moc nepovedlo. Očekával jsem klasický, poutavě napsaný cestopis z úžasného putování a dostal jsem něco docela odlišného. Díky tomu průměrné tři *.

8 04.01.2017

Já mám z téhle knihy zatím dost rozporuplné pocity. A volím poměrně netradiční postup napsání komentáře, resp. jeho začátku, ještě před dočtením knihy. S hodnocením počkám až po dočtení.
Deseti-, dvanáctiletý kluk, hltající Verneovky jedním dechem, tady asi zažívá jakýsi "verneovský orgasmus", ale na mě to už bohužel moc nefungovalo. Je celkem dost věcí, které mi tu nějak "neštimovaly".
- Co třeba taková lupa, zhotovená slepením dvou hodinkových sklíček pryskyřicí, aby se o pár odstavců dále sklíčka ocitla zpátky v hodinkách? Ale to je asi to nejmenší.
- Dva nože získané rozlomením kovového psího obojku? ...si to pořád nějak neumím představit. (A nejen to...)
- Prakticky na povrchu ostrova sopečného(!) původu nachází trosečníci - e-e, pardon, kolonisté železnou rudu a uhlí. Hmm, čím to vykutali, holýma rukama, když v té době neměli vůbec nic? Uhlí muselo být asi černé a slušné kvality, jinak by ho těžko mohli použít pro tavení železné rudy a výrobu železa. No, nevím, nejsem geolog, ale mám o vzniku a uložení černého uhlí trochu jiné znalosti, než že se vyskytuje na geologicky možná poměrně mladém ostrově sopečného původu prakticky na povrchu. A propos, primitivní vysokou pec si zařizují vlastně pár dní po příchodu na ostrov...
- Chemická "továrna" na výrobu kyseliny sírové, dusičné (dají se opravdu skladovat v primitivní hliněné nádobě??), ledku, nitroglycerinu, vše vyrobeno s naprostou samozřejmostí vlastně na koleně - no tak to už jsem se docela smál.
- Odstřel skály - čím vrtali v tvrdé žule otvor pro nálož? Primitivními železnými nástroji?
Mám přečtených zatím asi 150 stran a jsem docela zvědavý, čeho se dočkám dál.
________
Dočkal jsem se mnohého, kolonisté provádějí zemní práce všeho druhu, taví sklo, pečou chleba jakobynic - vzpomeňme na nesnáze Robinsona při pečení chleba, postaví si telegraf, vyrobí galvanický článek.... A UŽ DOST!!!
Já bych řekl, že to Verne asi až malinko přehnal. Stejně tak vetkání dalších dvou románů. Že se setkají s Ayrtonem z Dětí kapitána Granta, to bych ještě pochopil, ale dohled tajemného dobrodince, ze kterého se vyklube kapitán Nemo, to už z toho aspoň pro mě udělalo trochu frašku.
Nedá se nic dělat, tomuhle románu už jsem asi odrost, za mě tři * a víc ani cípek.

8 30.08.2016

Cesta kolem světa za 80 dní by mohla být - když si to čtenář řádně rozvrhne a mohutně se nadechne - takřka ideálním aspirantem na zařazení do Čtenářské výzvy 2016 v kategorii "Kniha přečtená za jediný den".
Verne tady vytvořil takřka prototyp (možná že až karikaturu) pravého anglického gentlemana, s poněkud tajemnou minulostí a nabitou prkenicí, jehož nevyvede z míry naprosto nic, vždy naprosto přesného, neznajícího rozčilení ani nedávajícího najevo své city, ať jsou jakékoliv. Je to jeden z jeho nezapomenutelných příběhů, který je ovšem prost jeho obvyklých poněkud zdlouhavých (i když já proti nim zpravidla nic nemám) popisování nejrůznějších zeměpisných, dějepisných nebo technických detailů, aby se vrhl po krátkém úvodu rovnýma nohama do cesty kolem světa v docela šíleném tempu.
Tohle je přesně ta knížka, kterou je téměř nemožné odložit, která ve stejně zběsilém tempu, v jakém se odehrává (a v jakém naskakuje účet za hořící plynovou lampu), nutí čtenáře obracet další a další stránky:). Za jeden den jsem to sice nestihl, ale i tak to byla jízda:)

P.S.: Přiznám se, že jsem asi nikdy neviděl žádné filmové zpracování, ale nejsem asi sám, kdo si pamatuje krásný kreslený seriál:).

8 27.01.2016