Matty komentáře u knih

Která tabu z oblasti lidské sexuality ještě přetrvávají? Sex s nezletilými. Dejme tomu, ale před šedesáti lety už tady byla Lolita. Co takhle učinit sexuálním predátorem ženu a při popisu erotických scén být stejně explicitní, jako kdyby šlo o sex dvou dospělých… takhle nějak mohl hypoteticky vypadat myšlenkový proces Alissy Nutting během uvažování, čemu se věnovat ve své první knize, aby vzbudila dostatečný rozruch (ve skutečnosti bylo pořadí jednotlivých rozhodnutí zřejmě jiné, neboť autorce za inspiraci posloužil skutečný případ Debry Lafave, kterou její právník obhajoval tím, že je moc pěkná na to, aby skončila ve vězení).

Pozdvižení kniha úspěšně vzbudila, některá knihkupectví ji odmítla prodávat (reklama zdarma), provokatér Harmony Korine podle ní chce natočit film. Přesto si nemyslím, že by pohoršení útlocitnějších čtenářů bylo jediným autorčiným cílem. V Tampě je dost nadhledu, ironie a černého humoru (vycházejícího z hrdinčina zvráceného vidění světa) na to, aby šlo o brakové čtivo a při vulgárních popisech rozličných sexuálních praktik je z volby slov a vytvářených kontrastů většinou zřejmé, že autorka píše tímto způsobem, protože umí psát dobře, nikoliv z toho důvodu, že by neuměla psát lépe.

Barvité líčení bezpočtu pohlavních sblížení Celeste a jejích obětí čtenáře zároveň situuje do nonkonformní pozice, neboť věk aktérů přestává hrát roli a jde prostě o vzrušující text (čehož by bylo pravděpodobně nemožné dosáhnout, kdyby byl vypravěčem muž). Díky převrácení obvyklého vzorce, který činí muže lovcem a nezletilé dívky oběťmi, není Tampa knihou pouze o sexu s nezletilými, ale také o dvojím metru společnosti, pokud jde o posuzování lidské sexuality. Ženy jsou obvykle chápány jako pasivní oběti své krásy, nikoliv jako agresoři, čehož nadprůměrně inteligentní Celeste dokáže náležitě zneužít (podobně jako hrdinky knih Gillian Flynn).

Tampa vás možná naštve nebo urazí, ale taky vás donutí přemýšlet, což je rozhodně víc, než byste očekávali od knihy s vaginou na obálce.

4 23.11.2016

Kostrbatá souvětí jsou ještě odpustitelná, nikoliv již věty, jež v kontextu nedávají smysl a výrazy svědčící o překladatelově elementární neznalosti pojednávaných témat (New Queer Cinema je například přeloženo jako "Nový homosexuální film"). Větší zábavu než čtení režisérských profilů, jakkoli v originále v lecčem přínosných, v českém vydání skýtá objevování hořkou pachuť zanechávajících překladatelských lahůdek - Lynchův Lost Highway kupříkladu "začíná v okamžiku, kdy začal" a jistý film Terryho Gilliama byl překřtěn na Brazílii. Ruce a oči pryč!

19.11.2016

Knihy jako tato a dokumenty jako Manželské etudy mne naplňují obavami, že jakkoli slušný život budete žít, po ohlédnutí zpět za pár desítek let s ním stejně nebudete spokojeni. Hrdinovi tohoto s lehkostí napsaného románu v určité životní fázi prakticky nic nechybí. Jenom štěstí. A respekt. A láska. A mládí. Dubois shrnuje pět dekád francouzské historie očima vcelku obyčejného muže, který se od nerealizovaných ideálů propracoval k usedlému rodinnému životu. Krátkodobý úspěch s knihami fotografií mu ve věku padesáti let stěží může být náplastí na čerstvé rány osudu. Čeho dosáhl, komu pomohl, kam od svých studentských let pokročil? Nabízející se odpovědi nejsou moc uspokojivé.

Prohlubovaný existenciální zmar hrdiny jen minimálně poznamenává autorův vyrovnaný styl psaní. Jeho jazyk je bohatý, nikoliv opulentní. Kulturní a politické odkazy prozrazují široký rozhled, aniž by k sobě strhávaly nadbytečnou pozornost. Lítost nad hrdinou se ambivalentně mísila s radostí z četby. Pravda, místy jsem se cítil provinile, jak dobře se mi čte o všem špatném, co Paula v životě potkává, ale pokud přistoupíme na to, že je kniha jeho dílem, jak lze usuzovat z ich formy, nakonec může mít dlouhodobou radost alespoň z toho, jak čtivý literární tvar své mizérii dal. Milá záležitost na jedno přečtení.

5 19.11.2016

„Dlouho se na mě zadíval jako na pokrm, který by rád snědl, ale není si jistý, jestli mu bude chutnat.“

Rozpustilý název knihy a křiklavě růžová obálka slibují deník puberťačky, ne téměř třicetileté (v době psaní) autorky několika filmů a kultovního seriálu a jedné z předních mluvčích mileniálů.

Lena Dunham je mi sympatická tím, že neskrývá své vady – mnohdy doslova – a nedělá se lepší, než je. V Girls se prezentuje jako neurotická a hypochondrická holka z dobré rodiny, která si neváží toho, co má (ať už jde o práci nebo přátele), a za střed vesmíru považuje sebe samu (a svou egocentričnost si umí náležitě vychutnat). Dle knihy jejích autobiografických esejů, ze všeho nejvíc připomínajících literární tvorbu Nory Ephronové, nejde o moc velkou stylizaci.

Obnažit své soukromí a naštvat čtenáře, kteří nejsou schopni akceptovat nedokonalou ženu, která nemá potřebu se za svou nedokonalost omlouvat, ale není jediným smyslem knihy. Dunhamové se skrze jednotlivé příhody daří dotýkat témat, s nimiž se pravděpodobně potýkaly nebo potýkají mnohé ženy jejího věku (ale také mladší a starší) a nabízí tak jakýsi nedefinitivní „work in progress“ manuál pro život. Sexuální eskapády jsou pro ni odrazovým můstkem k zamyšlení nad nahotou nebo tenkou hranicí mezi dobrovolným stykem a znásilněním. Píše o virtuální povaze moderních vztahů, posedlosti zdravou stravou a dietami (které dokážou být stejně únavné jako dlouhatánský přepis autorčina kalorického jídelníčku) nebo potřebě kreativní činnosti (o které se stále mnohem více píše a mluví v souvislosti s muži).

Oproti své vrstevnici Amy Schumer (The Girl with the Lower Back Tattoo) je Lena Dunham méně vtipná, sebeironická (naopak mi přišlo, že se možná až příliš snaží situovat do pozice oběti) a nesnaží se neustále komunikovat se čtenářem. Její styl je ovšem vyzrálejší. Výborně pracuje se zkratkou, ví, kdy text oživit přímou řečí, volí trefné příměry („zrovna polehávám v posteli tak, jak je to přípustné pouze za vysokoškolských studií nebo při sezonní depresi“) a její eseje jsou dlouhé tak akorát. Díky tomu stojí za přečtení celá kniha, včetně dříve napsaných a do nového kontextu zasazených literárních úkazů (e-mail příteli doplněný vtipnými metatextovými poznámkami).

Rozhodně jde o generační záležitost. Komu je něco přes dvacet (případně jako dvacátník stále přemýšlí), plácá se ve vztazích, váhá, zda dělá to, co skutečně chce a čas od času se oddává masochistickým úvahám nad svým já, zaručeně a bez ohledu na pohlaví se v knize určitě párkrát najde. Ti ostatní si mohou přečíst alespoň vybrané eseje (doporučuji minimálně Kožené rukavičky) a brát je coby necenzurovanou příručku k pochopení mileniálů.

1 18.11.2016

„Kdo je jako já tak dlouho a tak zhoubně zamilovaný, pokračuje v uvažování i jednání, o nichž ví, že jsou chybná, ačkoliv si moc dobře uvědomuje, že to musí skončit rozčarováním, a s postupem času čím dál jasněji vidí, že se vydal špatnou cestou.“

Procházka jedním městem, jedním muzeem a minulostí jednoho vztahu. Zároveň nadčasový příběh o lásce a sběratelské vášni přerůstající v posedlost. Místa a vzpomínky s nimi spjaté se mění. Proto se protagonista Pamukovy knihy rozhodl založit muzeum, v němž vše zůstane na svém místě. Podobné muzeum plné fragmentů minulých vztahů si v sobě ve skutečnosti nese každý z nás a občas do něj zavítáme, abychom si připomněli to, co bylo, ale už není a víckrát nebude. Co když se ale tento imaginární svět, nacházející v románu paralelu ve fikčních světech melodramatických tureckých filmů, na které Kemal s Füsun chodí do kin, stane jediným světem, ve kterém jsme schopni žít?

Kniha v souladu s přáním hlavního hrdiny začíná i končí kapitolou o štěstí. Skutečně ale byl Kemal šťastným člověkem, nebo to jenom sobě a čtenářům namlouvá? Jisté je, že nebyl člověkem svobodným. Jednal na základě iracionální posedlosti, nikoliv svobodné vůle. Namísto toho, aby žil v přítomnosti, vytvářel sbírku, která měla najít uplatnění někdy v budoucnu. Nad svým životem neměl kontrolu, stejně jako ji neměl nad tím, co o něm Pamuk napíše (pakliže přistoupíme na hru stírající hranici mezi fikcí a skutečností). Po dočtení knihy se ještě silněji než během její četby vnucuje otázka, nakolik autor osud svého hrdiny uzpůsobil tomu, jak Kemala sám vnímal a co chtěl skrze jeho příběh sdělit.

Podnětná metafikční rovina je pouze jedním z prvků, které mění klasický milostný román, který se zdánlivě bere přehnaně vážně, v román hravě postmoderní. Počínaje dubnem 2012, kdy bylo v Istanbulu otevřeno muzeum Kemalova vztahu s Füsun (alespoň na dálku jej můžete navštívit díky dokumentární eseji Muzeum nevinnosti), je Muzeum nevinnosti také unikátním multimediálním projektem. Co kapitola, to příběh jednoho z vystavených, vzpomínkami nasycených objektů. Jde v podstatě o pokročilý level důslednosti, s jakou své romány od konkrétních míst a událostí odvozoval Umberto Eco. Pokud šlo o Istanbul a dějiny Turecka, protagonistou vnímané pouze periferně (což je vzhledem k jeho posedlosti sebou samým pochopitelné), držel se Pamuk skutečnosti. Tam, kde se jí držet nemohl, uzpůsobil ji příběhu.

Muzeum nevinnosti není příběhem o šťastném životě, nýbrž příběhem o příbězích, které si vytváříme, abychom mohli jednou prohlásit, že jsme šťastný život žili. Kemal si svou milovanou idealizuje a uzpůsobuje své vlastní představě (tolik k námitkám vůči jednorozměrným ženským postavám), ale ve skutečnosti ji nechápe a nedochází mu, po čem touží, na což také v závěru doplácí (jakkoli konec jejich vztahu lze interpretovat vícero způsoby). Podobně jako vzpomínky, jsou i knihy, které s námi zůstanou celý život a ke kterým se v různých životních fázích vracíme a vyvozujeme z nich něco jiného, než když jsme byli mladší a naivnější. Hádám, že Muzeum nevinnosti pro mne bude jednou z takových knih.

4 07.11.2016

Skvěle rozehraný krimithriller, který se díky dobře prokresleným postavám, fungujícímu jiskření mezi Amélií a Lincolnem a vtahujícím popisům sběru a analýzy stop čte jedním dechem. Jenomže pak přichází několik posledních kapitol, na které nejlépe sedí anglické výrazy "cheesy" a "over the top" (a vlastně i české "přitažené za vlasy"). Jeden nepravděpodobný, za každou cenu šokující zvrat střídá další. Situace jsou řešeny šťastnými náhodami a Lincolnovými nadlidsky geniálními deduktivními schopnostmi, před nimiž by zbledl závistí i Sherlock Holmes. Nemluvě o identitě vraha, který nemá rozdvojenou, ale minimálně roztrojenou osobnost, přičemž ta třetí je nám odhalena až v závěru a vůbec nejde dohromady s dvojicí předchozích. Příběhu ani postavám, na kterých kniha do té doby stála, se zkrátka nedá věřit, což je škoda a po pravdě teď - z obavy, že stejně přepálená budou i pokračování - nemám moc chuť číst další knihy ze série.

5 03.11.2016

Bourdainovy zápisky z cest po kuchyních celého světa jsou stejně dobře kořeněné jako jeho komentáře z pořadu No Reservations, jenom je v nich trochu více osobních vzpomínek a podvratného rýpání do senzacechtivé podstaty televizního média. Autorova schopnost podat cestu za národní specialitou Kambodže jako gastronomickou variaci na Conradovo Srdce temnoty činí čtení nesmírně zábavným bez ohledu na váš zájem o danou lokalitu či jídlo jako takové. Kde si to politická korektnost a zbídačenost navštívené země žádá, se americký šéfkuchař mírní, ale po většinu knihy nikoho nešetří a jako jednohubky servíruje jednu cynickou poznámku za druhou. Kromě toho dokáže s úžasným zápalem popsat nejenom, jak ochutnávaná krmě vypadá, ale také, jakou má konzistenci, jak voní, chutná a jaké vydává zvuky po zakousnutí. Bourdain, stejně jako Baudelaire, dokáže zkrátka zaktivovat všechny vaše smysly („...vůně, barvy, zvuky odpovídají si"). Údajně jde o podobně nadsazený, vyhroceně subjektivní („gonzo") styl, jakým psal své reportáže Hunter S. Thompson. Nemohu posoudit, ale vzhledem k tomu, že ze čtyř Bourdainových do češtiny přeložených knih jsem již přečetl tři, Strach a svrab Las Vegas a Rumový deník se jeví jako vhodné prostředky k prodloužení opojného čtenářského zážitku.

2 30.10.2016

Město zlodějů využívá okupace Leningradu k rozehrání dobrodružného příběhu o přátelství. Plynulost vyprávění dostává přednost před syrovostí ve vykreslování okolní reality i před snahou jít do větší hloubky a popsat postavy méně schématicky. Kniha se vzhledem k tématu čte až moc hladce a nezanechá hlubší dojem. Podobně jako hollywoodské únikovky, z nichž má Benioff pár na svědomí coby scenárista (Trója, X-Men Origins: Wolverine).

30.10.2016

Nebulvárně pojatá publikace o životě a díle jedné z nejvýraznějších osobností československého němého filmu prozrazuje autorův hlubší zájem o zkoumanou problematiku. Probírané nejsou zdaleka jenom Machatého filmy. Pozornost je věnována podmínkám, v nichž, mnohdy s obtížemi, vznikaly, díky čemuž se čtenářovi dostává základního, nicméně velmi poučeného přehledu o počátcích československé kinematografie. Povrchní není ani přiblížení jiných filmových průmyslů, v nichž se Machatý své ambiciózní projekty snažil realizovat (Itálie, Německo, USA). Autor přitom neodbíhá od titulního aktéra publikace jen aby ukázal, kolik toho ví. Každá odbočka nakonec vede zpět k režisérovi Erotikonu a Extase.

Erudice, citlivá práce s prameny (je z nich čerpáno vydatně, ale ne tak, aby se text změnil v hromadění faktografických údajů), střídmé dávkování životopisných informací (které si můžeme lehko dohledat jinde). Samotného mne překvapilo, s jakou chutí jsem knihu mapující mi nepříliš blízké období tuzemské kinematografie přečetl. Podíl na tom jistě měl i optimální rozsah (bez příloh 224 stran textu, prokládaného kvalitními fotografiemi). Netěší mne pouze vědomí, o jak vzácný počin v rámci české filmovědné literatury stále jde.

30.10.2016

„Od počátku jsem věděla, co je mým cílem, a podle toho jsem vybrala dráhu.“

Každá jedna povídka je napsaná s péčí, jako kdyby šlo o mnohasetstránkový román. Nedivil bych se, kdyby tomu odpovídala i autorova příprava. Přesvědčivé vědecké podloží jednotlivých příběhů vzbuzuje dojem, že je napsal odborník na danou problematiku, ať už jde o matematiku, lexikologii nebo kognitivní psychologii. Chiang na nás přitom pozoruhodná fakta nevytahuje jen proto, aby předvedl, kolik si toho nastudoval. Smysluplně je zapojuje do vyprávění a přestože se pořád pohybujeme na poli sci-fi, díky logicky (a fyzicky) možnému podkladu se zároveň vnucuje otázka „co kdyby?“

Co kdybychom dokázali „upgradovat“ lidský intelekt, co kdyby bylo možné vypnout hodnocení druhých primárně na základě toho, jak vypadají, co kdybychom od narození věděli, jaký je účel našich životů? Všechny povídky jsou vtahující a intelektuálně nesmírně podnětné. Jedna z nich mne ovšem uchvátila natolik, že jsem si ji musel přečíst dvakrát po sobě a na jejím základě jsem následně začal o světě přemýšlet v trochu odlišném kontextu, což se zatím nepodařilo mnoha knihám (a když už, tak šlo většinou o nonfikční literaturu).

Jednalo se o Příběh tvého života, podle kterého Denis Villeneuve natočil film Příchozí (a kdyby jej nenatočil, knihu si zřejmě nikdy nepřečtu). Navenek tradiční příběh o setkání s mimozemšťany, který se ovšem oproti zvyklosti soustředí více na to, jak návštěvníci z kosmu komunikují a jaký to má dopad na lidi, kteří se s nimi snaží vést dialog, než na to, co se snaží sdělit. Jde vlastně o variaci slavného výroku „medium is the message“. Rozhodující je způsob přenosu informací. Zároveň jde o pěknou ukázku toho, proč je dobré učit se cizím jazykům – pokud se jimi naučíte nejen mluvit, ale budete v nich i přemýšlet, může vám to změnit život. Pochopit rozdíl mezi sekvenčním a simultánním vědomím není snadné už proto, nakolik se to druhé vymyká mantinelům, v nichž běžně uvažujeme. Chiang nás ale k velkému odhalení vede po malých krocích, pomáhá si srozumitelnými příměry (heptapoidské kaligrafické písmo jako notový zápis, lom světla „hledajícího“ nejrychlejší cestu) a rozkrývanou teorii průběžně aplikuje na působivý, univerzálně srozumitelný příběh matky a dcery (mnohé paralely mezi tím, co se vypravěčka od mimozemšťanů dozvídá a tím, o čem vypráví, přitom zřejmě doceníte teprve při druhém čtení).

Kombinace hard sci-fi a intimního mateřského dramatu je ohromující (mj. i zásluhou zlidšťujícího humoru) a zážitek z četby ve mně bude ještě pár dnů doznívat. Těším se na film, byť zároveň pochybuji, že se při něm bude opakovat stejný „wow“ efekt jako po dočtení povídky.

10 21.10.2016

Žádná autorská sebestylizace. Zibura píše stejně, jako mluví. Pokud jste absolvovali jeho povídání o pouti do Jeruzaléma, těžko si při čtení odmyslíte specifický způsob jeho (sebe)prezentace, v němž se sympaticky mísí narcismus se sebeironií a zdravým nadhledem. Zároveň ale budete podstatnou část zaznamenaných historek již znát (a vědět, nakolik má vámi preferovaný humor blízko k lehce infantilnímu humoru autora). Osobně jsem proto nejvíce ocenil kurzívou psané úvahové úvody k jednotlivým kapitolám, názorně dokládající, že co se týče vyzrálosti názorů a rozhledu, rozhodující není nutně věk, nýbrž to, co jste zažili, resp. čím jste si prošli. Komplexní obrázek života v dnešním Turecku a Izraeli, z něhož byste čerpali při vlastních cestách do uvedených zemí, kniha nenabízí a ani nemá tu ambici. Dokáže ale pobavit a dodat vám odvahu, abyste si jednou taky někam zašli. Inspirativní je na způsob "trabantích" cestopisů Dana Přibáně. Nakažlivým přesvědčením, že když se chce, tak to jde, smělostí a bezelstností, s jakou Zibura zkrátka vyrazil na cestu a šel. Slovy autora, "stačí být vytrvalý a nemít strach." Jestli se jednou sám vydám na delší pěší cestu, o čemž začínám vážně uvažovat, nepůjde o zásluhu článku v Oně Dnes, nýbrž Ziburovy přednášky a knihy.

5 15.10.2016

"To, že jsem ze Zoly udělala ženu, ale jistě o něčem svědčí. Už jsem nějakou zatraceně potřebovala."

Tělo používali jako nástroj v politickém boji už libertinští spisovatelé nebo Pier Paolo Pasolini. Abnousse Shalmani se jimi při svých úvahách nad pozicí žen nejen v islámském světě výrazně inspirovala. Osobní je pro ni neoddělitelné od společenského, neboť dějiny svým jednáním logicky utváří každý jeden z nás.

Od restrikcí týkajících se práva rozhodovat o vlastním těle autorka odvozuje vyspělost a vzdělanost dané společnosti. Ženské tělo, resp. míru jeho (ne)přítomnosti ve veřejném prostoru chápe jako zrcadlo historie té které země. Strach "vousáčů", jak označuje ortodoxní muslimy, z nezahalené ženy, interpretuje jako strach islámu ze ztráty vlastní identity, vycházeje přitom z poněkud zjednodušujícího ztotožnění ženy bez šátku s demokracií. Možnost, že se některé muslimky zahalují dobrovolně, ne kvůli své podřízenosti patriarchátu, v podstatě nepřipouští.

Chomejní, Sade a já ovšem není a nechce být názorově vyváženou reportáží o životě v Iránu, potažmo o životě Iránky ve Francii. Jde o přímý, sympaticky drzý a neobyčejně odvážný útok na zkostnatělé uvažování a dogmata hájená v rámci libovolného náboženství, nejen islámu. Je to kniha naštvané ženy, která nehodlá brát ohledy na to, s čím nesouhlasí, a za jednostrannost svého pohledu se nemá potřebu omlouvat. Je to kniha napsaná, aby vzbudila rozruch. Jak mezi "vousáči", tak mezi konzervativnějšími feministkami, které budou zřejmě obtížně rozdýchávat například autorčin pohrdavý vztah k vlastní matce (oproti chvále otce a strýce) nebo naivní přesvědčení, že žena hrdá na svou ženskost žádnému muži nedovolí, aby ji obtěžoval (jako kdyby hrdost dokázala zastoupit fyzickou sílu).

Přestože Shalmaniová na vlastní kůži zažila projevy rasové i náboženské nesnášenlivosti, někdy se nechá unést a její úvahy jsou příliš intelektuální, zvláštně odtržené od reality, která na filozofii "osvobozující ženu od předsudků" kašle. Poněkud zbytečné je dělení do časově a místně vymezených kapitol, neboť se v zásadě jedná o plynulý tok úvah, platných v Paříži roku 2013 stejně jako v Teheránu 80. let, jejichž navázání na konkrétní místo a dobu je zanedbatelné. Na druhou stranu se mi líbí, že se Shalmaniová vzpírá lineárnímu "mužskému" psaní také digresivní formou s neustálými skoky v čase a odbočkami, díky čemuž má kniha daleko ke klasické autobiografii a je poutavě nepředvídatelná (byť zdaleka ne tak vtipná, jak naznačuje úvodní citát o důležitosti smíchu).

Hlavní hodnota v mnoha ohledech problematické knihy podle mne podobně jako v případě filmu La Journée de la jupe (2008), o němž se autorka zmiňuje, spočívá více v záměru než v provedení. Jde ovšem o záměr natolik chvalitebný a zvlášť v dnešní době relevantní, že by mělo jít o povinnou četbu pro všechny, kteří chtějí vést alespoň trochu zasvěcené diskuze o ženách a arabském světě.

5 12.10.2016

Monografie o nejméně vyzpytatelném z amerických režisérů, kteří jsou známí širšímu publiku, nabízí obstojný úvod do Lynche. Pro ty, kdo Lynchovo univerzum znají lépe než babiččinu zahrádku, nepůjde o moc obohacující čtení. Pro nás, kdo se z oním sympatickým bělovlasým psychopatem zatím z různých důvodů moc nekamarádíme, je kniha vstupenkou do pozoruhodného světa. Zatoužíte-li sestoupit do nižších pater, budou vám více než hlavní Fischerův text nápomocny nově napsané kapitoly Kamila Fily, jehož interpretace jsou ucelenější a který zbytečně neplýtvá písmenky na popis děje. Také Filovy příspěvky se bohužel (avšak vcelku pochopitelně) drží konceptu předchozích stránek, tzn. jeden film za druhým. Autorská osobnost Lynchova typu přitom vybízí ke komplexnějšímu pohledu na jeho dílo jako celek. K analýze opakujících se motivů a postupně rozvíjených témat, spíše než k chronologicko-biografickému přístupu. Je škoda, že Fila nenapsal celou knihu, jejíž dvě třetiny ve stávající podobě v zásadě jenom shrnují informace, které byste po pár desítkách minut googlení našli na internetu.

1 11.10.2016

"Těžce jsem dospěl k poznání, že pokud chceš mít nějakou budoucnost, musíš se vzdát naděje, že změníš minulost."

Kdyby podle knihy nevznikl film s Alicii Vikander a Michaelem Fassbenderem, pravděpodobně bych si ji nepřečetl. Což by byla škoda. Debutující australská autorka M. L. Stedmanová napsala lehce starosvětský, tradičně vystavěný milostný román. Vyjma úvodního „flashforwardu“, představujícího s předstihem ústřední konflikt knihy, vypráví příběh manželského páru, který si přisvojil cizí dítě, chronologicky, nestrhává pozornost ke stylu, nesnaží se čtenáře překvapovat násilnými dějovými zvraty (na některá překvapení si naopak šikovně připravuje podloží od začátku - viz např. setkání Toma a Hannah na lodi). Naši pozornost si získává poměrně krátkými kapitolami, častým střídáním vypravěčských hledisek, přesvědčivými (protože lidsky chybujícími) postavami a nadčasovými morálními dilematy, která vybízejí k otázce, jak bychom se v podobné situaci zachovali sami. Ačkoli se tak navenek může jevit, Světlo mezi oceány není samoúčelný „doják“ bez jakékoli hloubky, v němž by postavy pro silnější emocionální efekt činily jedno iracionální rozhodnutí za druhým. Jestli vás v závěru dojme (stejně jako mě), pak ne kvůli vykonstruovanému hraní na city, ale díky tomu, že budete chápat pozici hrdinů a budete věřit a rozumět cestě, po které k ní došli. Něco jiného si z knihy odnesou rodiče, něco jiného ti, kteří potomky nemají, v zásadě jde o příběh srozumitelný pro každého, komu někdy na někom záleželo více než na něm samotném. Pro mne je Světlo mezi oceány především románem o hrdinství. Ne tolik o hrdinství vojáků nasazujících své životy v zákopech první světové války (jako Tom), ale o civilním hrdinství všedního dne, spočívajícím v odvaze učinit nelehké rozhodnutí, o jehož správnosti jste přesvědčeni, a nést jeho následky. Zásluhou této roviny by příběh knihy, zasazené zároveň do Austrálie po první světové válce a zároveň tak trochu mimo určitý prostor a čas (smyšlený opuštěný ostrov zesiluje pocit izolace ústředního páru, ale ne natolik, aby Tom a Izabel dokázali plně ignorovat společenské normy, což se jim stane osudným), nemusel zestárnout. Stejně jako jiné romány, které dnes označujeme za klasické.

"Chutná to jenom okamžik. Ale stojí to za to."

4 06.10.2016

"V konečném účtování jsou slzy symbolem egoismu."

Zapečetěný čas probudil můj zájem o názory Andreje Tarkovského. Sborník Krása je symbolem pravdy uvedenou knihu doplňuje a zároveň na režisérovu životní filozofii nabízí mírně odlišný pohled, k němuž Tarkovského v otištěných rozhovorech jemně popostrkávají tazatelé (z jejich převážně nekonfliktního přístupu vnímáte úctu ke zpovídanému).

Také díky opakování určitých myšlenek budete mít pod dočtení přepečlivě připravené publikace (jde o její druhé, doplněné české vydání) více než jen tušení, jak Tarkovský chápal (svou) roli umělce, v čem podle něj tkvěla podstata filmu (rytmus) i smysl existence (zvítězit nad sebou).

Inspirativní osobnost. Moudrý člověk. Geniální režisér.

1 03.10.2016

Žádný z rozhovorů mapujících Jarmuschovu kariéru od Trvalé dovolené k Cestě samuraje není vyloženě analytický, sám režisér ostatně odmítá rozebírat svou tvorbu. Přesto jsem po jejich přečtení mnohem lépe chápal, z čeho slavný americký nezávislák vychází, proč točí a oč usiluje.

Opakující se odpovědi jsou dobré pro osvěžení paměti, takže po dočtení dozajista dokážete vyjmenovat alespoň pět režisérů, kteří Jarmusche inspirovali (Ozu, Fuller, Wenders, Ruiz, Ray), uvést jméno seriálu, který považuje za vzor prázdnoty současné komerční tvorby (Miami Vice) a v pár větách shrnout metodu jeho tvorby (postavy na prvním místě).

Jarmusch není bavič, svými odpověďmi se nesnaží být za každou cenu vtipný, dává si raději záležet, aby se vyjadřoval srozumitelně a zohlednil pokud možno vícero úhlů pohledu. Napříč všemi rozhovory působí jako skromný filmař, byť ke konci pronáší poněkud příliš rezolutní odsudky, který si pevně stojí za svými zásadami, jež jsou pro něj důležitější než masové uznání a peníze. Kolik takových dnes na periferii Hollywoodu ještě přežívá?

2 30.09.2016

Marně jsem v knize napsané šestadvacetiletým italským fyzikem hledal kvality, které z ní učinily národní literární bestseller. Nevím, zda za to může množství viděných evropských artfilmů o mladých lidech, kterým nikdo nerozumí, ale fabule románu mi přišla stejně neoriginální jako jeho jazyk.

Příčiny psychické nerovnováhy obou hrdinů jsou maximálně zjednodušené a není příliš pravděpodobné, že by se svými mentálními bloky v životech bez odborné pomoci dosáhli toho, co si pro ně Giordano připravil (aby například muž s Aspergerovým syndromem odjel daleko od domova a aby žena s anorexií dokázala tak dlouho obelhávat své rodiče a následně svého partnera - přičemž v obou případech vycházím z vlastní zkušenosti). Nepřeji jim zlé, z Osamělosti prvočísel kape dost beznaděje i s těmi pár světlými body. Utrpení, jak jej autor podává, ale není realistické, je spíše sebelítostivé, připomínající mládežníky přesvědčené, že byli do kouta odkopnuti nechápající společností.

Kniha založená na postavách může trpět lecjakými neduhy, ale psychologická plytkost by mezi ně patřit neměla. Není to dané jen tím, že postavy jednají jako bez života. Ony jsou tak napsané. Nebyla jim věnována patřičná pozornost, stejně tak románu jako takovému. Giordano zpravidla jenom nadhodí nějakou nosnou myšlenku (třeba tu titulní, s čísly předurčenými k samotě), ale dále s ní nepracuje, nedokáže ji zapracovat do celkové struktury vyprávění.

Byť šance byla veliká, filmová adaptace v tomto případě bohužel není lepší předlohy. Naopak. Přejímá většinu nedostatků knihy a pokud se od ní snaží odlišit, pak dost nešťastnými způsoby (forma vyprávění, syrový vizuální styl v kombinaci s popovým soundtrackem).

7 30.09.2016

Umělec, který věřil. Tak bych jednou větou po přečtení Zapečetěného času charakterizoval autora kniha Andreje Arseňjeviče Tarkovského. Nesouhlasím se všemi jeho názory (zjednodušený pohled na rozdíly mezi východní a západní kulturou, rozporuplný přístup k herectví, vyzdvihování otce na úkor matky, odmítnutí strukturalismu a montážnických filmů), ale na základě knihy a zhlédnutých filmů ho plně respektuji jako filmaře i jako člověka s vyhraněnou životní filozofií.

Zápisky, na deník příliš rozsáhlé, na shrnutí režisérské metody příliš osobní, zrcadlí vývoj Tarkovského světonázoru směrem k většímu skepticismu vůči okolnímu světu a zároveň směrem k pevnější víře v umění coby prostředek, jak se přiblížit nekonečnosti (a jak bojovat proti materialismu). Tarkovského chápání úlohy umělce vyniká vzácnou čistotou. Nikoli bezelstností, ale upřímnou vírou, v dnešní době deziluze a cynismu pro někoho zřejmě obtížně pochopitelnou. Podobně na mne působí filmy Terrence Malicka.

Poznatky typu „smysl umění spočívá v překonání poznané pravdy“ v podání Tarkovského nepůsobí jako prázdné fráze. Je zřejmé, že jim věřil, neboť k nim došel na základě mnohaleté zkušenosti. Slova jako "krása", "harmonie" a "pravdivost" zpravidla nejsou třeba, snažíte-li se vystihnout nebeletristickou knihu, o Zapečetěném času bez nich ovšem psát nelze.

Kniha je díky péči nakladatelství Camera Obscura vybavená četnými poznámkami pod čarou (které místy jako kdyby byly určené čtenáři s nulovým kulturním rozhledem) a několika užitečnými přílohami, zejména rozsáhlou výběrovou bibliografií.

6 25.09.2016

Přečtení druhé nehororové knihy Stephena Kinga (po povídkových Čtyřech ročních dobách) mne již nenechává na pochybách, proč je tento autor tak populární. Podáno naprosto banálně: dobře se čte. Přiměřeně dlouhé dialogy a monology prokládá dramatičtějšími situacemi. Postavy nám neodhaluje rovnou, ale postupně dávkovanými informacemi, nechávaje si kus tajemství pro překvapující rozuzlení. Čtenáře dovede neustále držet v napětí. Naznačuje, k čemu dojde (a že to bude něco velkého), aniž by prozrazoval příliš.

Zelená míle, román o stárnutí, smrti a (ne)spravedlnosti, ale také o „přízemnějších“ skutečnostech jako je elektrické křeslo, urinální infekce nebo lidská hloupost, velmi opatrně, bez sentimentu (kterého se nevyvarovala filmová adaptace) pracuje s pojmy „Bůh“ a „zázraky“. Stačilo málo, aby příběh sklouzl k patosu, King ale po celou dobu zůstává nad věcí díky realistickému líčení detailů prostředí a lidské krutosti.

Sevřenosti vyprávění škodí slabší provázání vyprávěného příběhu s příběhem vypravěče. Osud Paula Edgecombea po jeho kariéře dozorce zásadně neobohacuje, co se dělo ve věznici, i když… poslední věta je tak pravdivá, až z toho mrazí.

8 24.09.2016

Dost mrazivé čtení, do kterého se mohou pustit i zájemci o horory. John Douglas paralelně rekapituluje svou kariéru předního autora profilů sériových vrahů pro FBI, který jako jeden z prvních uvedl do praxe metodu behaviorálního výzkumu, a popisuje děsivé zločiny, do jejichž vyšetřování byl zapojen. Mnohé z případů budete znát z jejich filmového zpracování (Psycho, Mlčení jehňátek, Krvavé léto v New Yorku, Wonderland Masakr), kde ovšem nikdy neuvidíte detaily, do nichž Douglas (resp. jeho ghost writer) zachází.

Na jednu stranu je fascinující číst, kolik toho lze vydedukovat ze způsobu provedení zločinu, zároveň jde ale časem o lehce repetitivní záležitost. Douglas zpravidla začíná kapitolu podrobným popisem toho, jak brutální smrtí oběť zemřela, a pokračuje sestavením profilu vraha, popisem vyšetřování (při němž pochopitelně patřičně nadsazuje vlastní přínos a v podstatě dělá velkou reklamu své metodě na úkor jiných kriminologických postupů) a dopadení. Zas a znovu. Škoda, že více prostoru než konkrétním vraždám nevěnoval zobecňujícím popisům toho, jak "funguje" vrahova mysl, jaký je rozdíl mezi psychopatem a psychotikem, signaturou a modem operandi, masovým a sériovým vrahem...

Přesto může jít o podnětnou knihu nejen pro čtenáře kriminálních thrillerů, ale také pro vážnější zájemce o psychologii zločinců, případně pro začínající autory detektivek. Jen by si zasloužila nový, kvalitnější překlad s lepší redakční prací a méně odpudivou obálkou (čímž narážím na titulní stranu, nikoliv na Douglasův portrét na straně zadní).

5 24.09.2016