Matty komentáře u knih

Muži, který je nám představen jenom výsměšnou přezdívkou Vrabčák (protože tak vypadá), se narodí postižené dítě. Několik dní řeší dilema, jestli bojovat o novorozencův život, nebo ho nechat zemřít. Jestli přijmout zodpovědnost a zůstat s manželkou, nebo ji opustit a odjet na vytouženou výpravu do Afriky.

Osud dítěte a detaily jeho nemoci nejsou podstatné – zosobňuje protagonistův strach z rodinného života. Nerad by zšedivěl jako znuděný tatík, plnící od rána do večera, od porodu do smrti manželské povinnosti. Čelí podobným otázkám jako rozhněvaní mladí muži v Anglii nebo hrdinové některých filmů z bezstarostných 60. let (kdy kniha vznikla).

Japonský pohled na rozhodující životní období (zůstat, nebo jít) charakterizuje větší nihilismus, projevující se přehnanými, s radikalitou doby korespondujícími větami typu „Topil se v plodové vodě paniky“. Dnes by byl člověk užívající podobné výrazivo zřejmě klasifikován jako pozér, což nic nemění na výstižnosti, s jakou Óe popisuje jisté psychické stavy.

Větu „Kdyby si mohl vybrat, volil by možnost se do záchoda vrhnout, zatáhnout za splachovadlo a nechat se za dunivého hukotu vody odplavit do septiku“ bych si v nejeden den roku s chutí nechal vytetovat na záda.

V druhém plánu se autor nezabývá jenom problémy své generace (jak si můžete přečíst v doslovu, román je odvážně autobiografický), ale celé tehdejší japonské společnosti, přičemž poukazuje také na v knize přímo nepojmenovaný symptom doby. Ženy jsou pro něj výhradně sexuální objekty, které hrdinovi pomáhají jen do té míry, že může myšlenky na chvíli odvést k tělesné potěše. Například matčino hledisko není vůbec zohledňováno, jako kdyby zplozením dítěte její úloha skončila (a zároveň započalo hrdinovo trápení).

Nelítostnost zpracování citlivého tématu je výrazně otupena poslední, dodatkovou kapitolou, v něčem asociující epilog Burgesova Mechanického pomeranče (který Kubrick do filmu moudře nepoužil). Ale po pravdě jsem čekal, že autor s podobným závěrem, coby určitou formou omluvy za Vrabčákovu bezohlednost zachycenou na předchozích stranách, přijde.

1 22.09.2016

Debutová kniha amerického spisovatele Michaela Thomase je časově ohraničena čtyřmi dny, během kterých by bezejmenný (nebo se snad skutečně jmenuje Izmael?) hlavní hrdina měl sehnat peníze na školné dvou synů a uhájit tím svou zpochybňovanou pozici zodpovědné hlavy rodiny. Ve svých vzpomínkách podniká rozsáhlé cesty do daleké i bližší minulosti, kdy nad ním osud projevoval ještě méně slitování než v současnosti.

Rozsáhlý, ambiciózní a částečně autobiografický román není jen o životě míšence v dnešních USA, ale jednoduše o životě v USA, potažmo o životě jako takovém. Hořkost vypravěčova tónu je pochopitelná, zároveň však vede k otázce, jestli si svým neprůchodným skepticismem dopředu nezavírá dveře. Má určitou představu o společnosti a své úloze v ní a odmítá připustit, že by vše mohlo/mělo být jinak.

Komplexnost rozporuplné postavy, která své činy neustále podrobuje (sebe)reflexi a zároveň ve svém životě nedokáže provést radikální změnu, je jistě dána skutečností, že se Thomas „vypisuje“ z vlastních zkušeností. A vypisuje se neobyčejně čtivě. Někdy se autor nechá příliš unést a hromadí „básnické“ obraty, za něž lze skrýt všechno a za nimiž se přitom nemusí skrývat nic. Po většinu stránek ale kultivovaně, s lehkou nadsázkou a neuvěřitelným smyslem pro detail píše o trablech, které by mohl řešit kdokoli z nás.

1 22.09.2016

S více než dvacetiletým zpožděním (první vydání je z roku 1986) byla do češtiny přeložena výpověď Miguela Littína o jeho chilském dobrodružství, jak ji zaznamenal Gabriel García Márquez. Littín je chilským režisérem zejména z hlediska své národnosti, po vojenském puči v roce 1973 vlast opustil, aby byl o dvanáct let později navíc zařazen na seznam osob zcela nežádoucích, jež se do Chile za žádných okolností nemohou vrátit. Levicového filmaře tento zákaz paradoxně vyprovokoval k návratu do země, kde se tajně, s pomocí několika filmových štábů rozhodl, jak kniha uvádí, přišpendlit Pinochetovi 32 200 metrů (délka natočeného filmu) dlouhý ocas.

Námět na mnohasetstránkový napínavý román byl překvapivě zužitkován pouze k poměrně stručnému (130 stran) vyprávění, které přesto obsahuje jak momenty zneklidňující, tak komické a bizarní. Márquez „přepisuje“ režisérovy zážitky s maximální úsporností, jako kdyby jen sem tam usměrnil tok Littínových myšlenek, do kterých celkově nechce moc zasahovat. Svůj magicko-realistický styl upozaďuje ve prospěch beletrizace poutavých faktů. Je otázkou, proč Littín, sám píšící scénáře i knihy, zvolil formu zprostředkovaného vyprávění. Nejspíš ne kvůli odstupu, neboť stesk po domovině, odsouzení Pinocheta na jedné a oslava Allendeho na straně druhé, je v knize přítomen bez zjevného obrušování hran.

Pro svou stručnost i pro obsah žánrově blízký konspiračnímu thrilleru se Dobrodružství čte velmi hladce, nehledě na váš vztah k latinskoamerické kinematografii (o kterou, ani o výsledný čtyřhodinový dokument Acta General de Chile zde stejně tolik nejde). Nejen filmy, ale i jejich natáčení jsou někdy dobrodružstvím – k uzavření kruhu v tomto případě zbývá, aby na motivy knihy někdo natočil film.

21.09.2016

Šokující, jak zmiňují recenze, Murakamiho kniha skutečně je, ale ne přemírou sexu a násilí. Dál autor zachází v přímosti, s jakou charakterizuje současnou japonskou společnost. Je podle něj povrchní, bezcitná, vzdalující se vlastní kulturní tradici ve prospěch kultury západní. Murakami, věnující se kromě psaní prózy také scenáristice a režírování, přitom vychází z jednoduché situace a po většinu nedlouhé knihy si vystačí se dvěma postavami. K čemu během pár nocí dojde mezi japonským mladíkem a nevyzpytatelným Američanem jako kdyby mezi Japonskem a západním světem docházelo po staletí. O širokém myšlenkovém záběru knihy nejjasněji vypovídá závěrečné vyprávění, kterak se země slunce krutě probudila ze své ostrovní izolovanosti.

Ryû Murakami se díky nekomplikovanému jazyku a neochotě nadužívat metafor (jednou velkou metaforou je teprve příběh ve svém celku) čte stejně plynule jako jeho mezinárodně slavnější jmenovec Haruki. Byť oba podávají dušezpytný, silně kritický obrázek současného Japonska, Jen Ryû je v lecčem radikálnější. Svou rodnou zemi doslova stahuje z kůže.

3 21.09.2016

Osmdesátistránkový esej Laury Mulveyové nahlíží na „nejlepší film všech dob“ z psychoanalytického/feministického hlediska, což ale neznamená, že by autorka operovala výhradně s pojmy vypůjčenými z její vlivné stati o vizuální slasti nebo z textů od Freuda či Lacana. Film zasazuje do dobového kontextu a vyzdvihuje politické pozadí, zejména co se týče liberálního smýšlení samotného Wellese. Opomenuty nejsou ani okolnosti vzniku, jež sice daly vzniknout několika samostatným knihám (a filmům), ale nahlížené z jiné perspektivy mají (opět) co říct.

Třebaže je mi osobně bližší neoformalistický přístup, text Mulveyové jsem s chutí přečetl na jeden zátah. Průkopnice feministické filmové teorie své argumenty nestaví na vodě a i když se v zásadě věnuje jen dílčím oblastem do tak útlé knížečky neshrnutelného díla, v celku nabízí inspirující návod k alternativnímu čtení analyzovaného filmu.

Knihu doplňuje Wellesovo lišácké vyjádření k tomu, kterak se (ne)inspiroval životem Williama Hearsta, zejména Mulveyovou blíže představující doslov Petry Hanákové a poměrně bohatá bibliografie knih a článků věnujících se Kaneovi (včetně českých).

20.09.2016

Dialog, pouze přímá řeč, žádný popis prostředí. Mnohastránkové převyprávění fabule Kočičích lidí (1942) a posléze dalších filmů. Extrémně dlouhé poznámky pod čarou. Navíc moc nesouvisející s hlavním dějem, chtělo by se namítnout – jenže co je zde „hlavním dějem“? Trochu iritující, ale zároveň fascinující (ta drzost, čerpat tolik z cizích textů), na každý pád originální. V prostoru, který ponechává naší představivosti je Polibek pavoučí ženy ojedinělou knihou. (Zajímavost na okraj: ve Španělsku poprvé vydanou knihu napsal argentinský spisovatel během svého pobytu v Mexiku a film byl natočen v brazilsko-argentinsko-americké koprodukci.)

2 20.09.2016

Švéd - navenek muž, kterému nic nechybí. Postupně však ztrácí většinu životních jistot. Podobně jako Jób se přitom neprovinil ničím jiným než oddaností, s jakou žil svůj vzorný život. Život, jaký by jako správný Američan žít měl.

Roth svého hrdinu nešetří, jeho pád z vrcholu zkoumá pěkně do hloubky. V dlouhých sebezpytných monolozích i nepravděpodobně hlubokomyslných dialozích. Originálně vystavěný román, jež přiznává svou fikčnost, je v podstatě cestou do Švédova nitra za postupného odkrývání jednotlivých vrstev jeho osobnosti.

Od vnějšího pozorovatele nenápadně až k ich-formě, nerušivě implementované do dominujícího vyprávění ve třetí osobě. Stejně nenásilně Roth (narozený mimochodem stejně jako Švéd v Newarku) odbočuje od osobního dramatu k psychologickému rozboru duše amerického národa a dění následující po jisté zlomové události tak můžeme vnímat třeba jako alegorii vzpamatovávání se z vietnamského traumatu.

Americká idyla má mnoho vrstev, dobře se čte (i když některé myšlenky zbytečně opakuje), dokáže dojmout i pobavit, nechávaje na nás, nakolik budeme hlavního hrdinu litovat, nebo zda se mu naopak vysmějeme. Škoda, že filmové zpracování románu podle prvních ohlasů dopadlo žalostně.

Kniha sedmadvacetiletého (v době napsáni) Adama Thirlwella mne v prvé řadě zaujala obálkou s trojicí mladých lidí v jedné posteli. Být jízlivý, napíšu, že obálkou kniha svou zajímavost také vyčerpala. Přesněji - Politika (kterou je míněna politika vztahová) se tolik snaží být zajímavá, až to zajímavé není. Prostou zápletku o neudržitelnosti života ve třech Thirwell neustále zpestřuje moudrými až přemoudřelými poznámkami vypravěče, naoko sebe samého, ale póza je v jeho zmiňování slavnějších a lepších autorů cítit i zpoza lamanšského průlivu, kde autor svou knihu napsal. Radí nám, co bychom si měli o postavách myslet a vzhledem k tomu, jak vnějškově jsou tři hrdinové vykresleni, vlastně ani nemáme, podle čeho jiného bychom posoudili jejich charaktery. Jakkoli to sám ironizuje a odmítá označení „pornospisovatel“, Thirwell nezastře svou zálibu v detailním popisu rozmanitých sexuálních praktik. Jako kdyby chtěl zas a znovu dávat na odiv, že se nebojí o něčem takovém psát. Dnes nic šokujícího, ale skutečně je pro vztahy natolik určující tělesnost? Smutné je, že sexuální scény jsou z celé knihy, snažící se o sociologický obrázek párování v současném světě, těmi zdaleka nejšťavnatějšími a pouze ony mi ještě pár hodin po přečtení zůstaly v paměti. Soudě ze sebevědomých postřehů otravného vypravěče, Thirwell se považuje za autora vtipného, chytrého a originálního. Politice ani jednu z těchto charakteristik přisoudit nelze.

Pouze Dýchací metoda, podle mě nejslabší a svým závěrem paradoxně nejvíce hororová ze čtyř povídek z Kingovy v zásadě nehororové sbírky zatím nebyla zfilmována. Zbylých tří se zhostili Frank Darabont ((Rita Hayworth a) Vykoupení z věznice Shawshank), Bryan Singer (Nadaný žák) a Rob Reiner (Tělo – Stůj při mně), jejichž filmy bych nyní chtěl vidět znovu a lépe prozkoumat, čím to, že se na ně dívá stejně dobře, jako se jejich předlohy čtou. Je to poselstvím, umně vpleteným do zdánlivě obyčejných a přitom čímsi tajuplných příběhů? Je to šikovným dávkováním informací a mistrnou gradací, kdy na jednu stranu víme většinu podstatného, ale když dostaneme jeden kousek navíc, celku to jenom prospěje? Nebo je to prostě tím, že King ví, jak strhnout čtenáře, stejně jako uvedení režiséři vědí, jak do hry vtáhnout diváka? Kingovo vyprávění vystihuje motto knihy, přímo využité v poslední povídce: „Jde o příběh, ne o vypravěče“.

Třebaže jsou Shawshank i Tělo vyprávěny v první osobě a důležitou rovinu Těla tvoří konfrontace vypravěčova dětského a dospělého pohledu na svět (a dle proměnlivého stylu jako kdyby chvíli vyprávěl Gordon dospělý a poté Gordon dospívající), vypravěčova úloha je hezky starosvětsky minimalizována ve prospěch příběhu samotného. Žádné postmoderní vystupování mimo příběhový rámec, nadbytečné slovní exhibice, přemoudřelé poučování čtenáře, prostě příběh. Silný, univerzální a tak nějak – nejspíš i pro četné odkazy k tamějším zpěvákům, hercům a sportovcům – poctivě americký.

7 20.09.2016

Vzpomínkám na Truffauta krátce po jeho brzkém skonu předchází poučený úvod Evy Zaoralové, která dokázala na malém prostoru přesně vystihnout, v čem spočívala výjimečnost tohoto francouzského cinefila i jeho tvorby. Vzpomínání přitom nesestává výhradně z poplácávání po zádech. Díky různorodosti zastoupených názorů před námi naopak vyvstává komplexní portrét auteura sice plachého, ale rozhodného, do kinematografie neskutečně zažraného (či lépe „začteného“). Cinefilní hodnota v tomto případě možná převyšuje hodnotu informační, ale že by mi to zrovna v případě Truffauta vadilo? Ani trochu.

1 20.09.2016

Knihy Chucka Palahniuka se mi nelíbí (možná proto, že se ani líbit nechtějí), ale rád je čtu. Pygmeje jsem měl chuť odložit po první kapitole. Po dočtení posledního hlášení titulní bezejmenné postavy (prostě Pygmej) jej ovšem považuji za jednu z nejlepších Palahniukových próz. Ne tolik kvůli fabuli či syžetu, jakkoli Palahniuk ve spíše epizodicky pojaté knize provokativně rýpe do témat jako sexualita nezletilých, terorismus, hromadné vraždění na amerických školách, ale předně pro použitý jazyk. Titulní pygmej, malý agresor s perfektně vymytým mozkem, jakoby neprošel „zušlechťujícím“ civilizačním procesem. Okolní svět popisuje podobně jako když vám internetový překladač doslovně, mechanicky a bez citu přeloží cizí text. Zároveň zcela banální, pro něj však neznámé věci a činy popisuje těžko srozumitelným opisem.

Tento způsob vyjadřování (kontakt s mluvou „normální“ světa zajišťuje pouze přímá řeč ostatních postav) činí z četby dobrodružství pro trpělivé. Nutí přemýšlet víc a zároveň přemýšlet jiným způsobem, stejně jako nutí například filmy vyprávěné pozpátku (jako český Happy End) „přepnout“ zažitý modus vnímání.

Co mne zprvu iritovalo, jsem postupně začal brát jako autorovu podvratnou hru, kterak nás přimět číst jinak, na chvíli vypadnout ze systému. Z jakého systému, o tom pojednává kniha samotná, palahniukovsky mísící komické (až groteskní) s nechutným a silně znepokojivým.

Na to, aby stanul vedle klasiky typu Mechanického pomeranče (který byl alespoň doplněn slovníkem podivného vypravěčova jazyka), není Pygmej příběhově dost originální a občas z něj lze cítit samoúčelnou snahu šokovat. Přesto šlo o ojedinělý čtenářský zážitek, který vřele doporučuji. I kdyby jen coby zkoušku, kolik toho snesete.

P.S.: velký obdiv patří překladateli Richardu Podanému.

3 19.09.2016

Murakami se dokáže úžasně koncentrovat na vztahy svých hrdinů, neodbíhá k tématice politické (ač k tomu doba dění svádí) ani mezigenerační (ač k tomu svádí vztah Midory k jejímu otci)… jeho kniha přitom vypovídá jak o situaci politické, tak společenské. Jen jaksi mimoděk.

V centru autorova zájmu jsou mladí lidé hledající ve svých životech stabilní bod. Ti neúspěšní páchají sebevraždu, k níž jednoduše, bez jakéhokoliv zveličování dojde. Někdo zemřel, proč se v tom nimrat, životy ostatních běží dál. Stěžejní pro pochopení hlavního hrdiny (a zároveň vypravěče) je kontrast mezi dvěma dívkami, jež (nejspíš) miluje, mezi dvěma prostředími, kde se každá z nich nachází.

Jenže, jak pochopí i Tóru, život není postaven na jednoduše rozlišitelných opozicích (život a smrt, láska a nenávist). Murakami se cítí jako doma jak ve městě, tak v přírodě, obojí popisuje naprosto nenuceně, jako kdyby se narodil a vyrůstal na dvou místech zároveň a možná proto se mu daří zachytit slovy onen těžko postižitelný prostor „mezi“. Norské dřevo mne nestrhlo, ale rád jsem se nechal unášet Murakamiho plynulým tokem vyprávění, čekaje, kam mne zanese.

V závěru, jež přichází stejně nenásilně jako jiná podstatná sdělení v průběhu knihy, jsem na pocitové rovině rozhodně nebyl zklamán.

4 19.09.2016

Bezejmenní lidé v nejmenovaném městě postupně začnou ztrácet zrak. Nevidí černotu, ale bílo. Jak píše autor, jejich oči jsou „zaplaveny mořem mléka". Tento básnický obrat nijak neumenšuje děsivost viru, jemuž je prakticky nemožné se vyhnout. Stačí slepcův pohled a sami oslepnete. José Saramago na půdorysu (post)apokalyptického thrilleru rozvíjí zneklidňující podobenství o zkáze, k níž zaslepená společnost směřuje. Nevidomost je zde vnějším projevem lidské nevšímavosti, sobeckosti a krutosti. Když nevidíme, co pácháme, proč bychom vůbec měli vidět? Boží trest (třebaže i svatí jsou nakonec slepí), nebo vysvobozující prozření?

Autor nás zavírá do blázince společně s ostatními. Bez kontaktu s okolním světem, bez vysvětlování, proč k „tomu“ došlo. Po příčině slepoty příznačně nepátrá ani žádná z postav, jako kdyby na podobné ztrestání čekali. Na ohlížení do minulosti není čas, vyprávění se ubírá stále vpřed, mrtvé a trpící nechává za sebou. Z lakonických, dění z mírného odstupu komentujících poznámek autora číší více ironie než soucitu. Není krutý, jde spíše o postoj „co jste si způsobili, to máte“. Žánrově kniha osciluje mezi zmíněným thrillerem, věcným a realistickým a podobenstvím, aniž by metafyzická rovina znemožňovala číst Slepotu coby zručně napsanou žánrovku.

Zatímco lidé přicházejí o zrak, Saramago zbavuje své psaní jakýchkoliv stylistických kudrlinek. Je maximálně úsporný, vyhýbá se popisům prostředí a postav, ve skutečnosti spíše určitých typů charakterizovaných jejich pojmenováním (nikoli jmény). Souvislý tok vyprávění nenarušují vykřičníky, otazníky a u přímé řeči ani uvozovky. Výroky jednotlivých postav je obtížné odlišit. Obrazy mizí, slovo vládne. Se strohým stylem kontrastuje brutální realita „oslepeného“ světa, v němž jsou lidé schopni těch největších krutostí.

Stejnojmenný film Fernanda Meirellese z podstaty filmového, tedy vizuálního média nedosahuje působivosti neobrázkové (slepé) knihy, ale stejně jako u knihy jsem se při něm necítil vůbec příjemně, což berte jako doporučení.

4 19.09.2016

Zejména vypravěčsky nápaditá kronika jedné dominikánské rodiny, pronásledované prokletím zvaným fukú, je bohatá na popkulturní odkazy i faktografické údaje z dějin autorovy rodné země. Převážně nevážně napsaná kniha pojednává o událostech zcela vážných, zejména zvěrstvech napáchaných Trujillovým režimem.
Díaz se psaním baví, někdy i na čtenářův účet. Drží nás v pozoru, plné pohlcení poněkud komplikovaně podávaným příběhem nehrozí. Znamenitá hříčka, cvičení v postmoderním vypravěčském stylu, ale aby se kniha zařadila ke klasickým dílům magického realismu či zázračného reálna (k nimž Díaz odkazuje, ovšem s notnou dávkou nadsázky), musel by autor zvážnět na déle než na jeden odstavec.

2 19.09.2016

Chápu, proč se filmové adaptace Sullenbergových pamětí ujal zrovna Clint Eastwood. Nejde jen o téma, ale také o styl. Kniha je napsána se stejnou úsporností, s jakou Eastwood režíruje. Sullenberger v několika víceméně chronologicky řazených kapitolách s věcností a bez ornamentů vypráví o příhodách, které ho formovaly. Většinu z nich překvapivě reflektuje i relativně krátký film, byť jde třeba jenom o jednu dvě zmínky (Sullyho poradenská firma, finanční problémy kvůli zakoupeným pozemkům). Nejvíce prostoru si sice dle očekávání vysloužil titulní „zázrak“, ale rozhodně nečekejte knihu, která by do nejmenších detailů popisovala pouze slavné přistání na řece (původní název, který nemohl parazitovat na existenci filmové adaptace, taková očekávání ani nevyvolává). Za nejpozoruhodnější aspekt knihy, která je stejně jako film nepatetickou oslavou profesionalismu a oddanosti práci, považuji skutečnost, že Sullenberger působí z toho, jak sám sebe popisuje, jako poměrně nudný člověk pevných zásad a neměnných rituálů. Žádný muž nesmírného charismatu, skvělý společník a výborný řečník předurčený od dětství k tomu, aby se stal hrdinou. Prostě chlapík, který rozumí své profesi. Díky tomu jde o dobově relevantní doklad toho, že hrdinství nemusí spočívat jenom v tom, že s pomocí superschopností zachráníte celý svět. Hrdinou se bez ohledu na své povahové vlastnosti může stát každý, kdo „jen“ dobře vykonává to, čemu věří a v čem je nejlepší. Kdybyste si měli vybrat, doporučoval bych vám zajít si za tímto prostým, ale důležitým zjištěním do kina, protože film je stručnější a údernější, ale pokud se zajímáte o problematiku letového provozu, z knihy se dozvíte spoustu pozoruhodných informací například o tom, jak se civilní letecká doprava proměnila po 11. září.

7 19.09.2016

Útlá publikace s nepříliš kvalitním fotografickým doprovodem (což zrovna u Malicka opravdu zamrzí) by navenek měla pojednávat o filmech Terrence Malicka. Ve skutečnosti Martinovi Škabrahovi slouží Malickovy filmy k rozvádění dosti obecných úvah o člověku a kapitalismu. Na pomoc si v souladu se svým vzděláním bere mnoho známých filozofů, ale takřka žádné filmové vědce (výjimkou je pár stránek z úvodu, přibližujících dost zkratkovitě éru Nového Hollywoodu). Návaznost na Malickovy filmy je někdy velmi chabá, jindy prakticky nulová. Škabraha se příliš soustředí na to, co snímky sdělují. Zajímají ho pouze určité situace a myšlenky, ne forma a styl jejich vyjádření. Jestli vás zajímá kniha filozofických esejů, k nimž autora inspirovaly Malickovy filmy, tak prosím. Jestli byste rádi knihu o filmech Terrence Malicka, poohlédněte se jinde.

2 16.09.2016

Když už vydávat knihu rozhovorů s filmaři, pak alespoň na takovéto úrovni. Mnoho podnětů pro studenty filmové vědy i filmové režie. Přestože některé z rozhovorů zacházejí do potěšujících podrobností (volba různých typů objektivů, práce s hloubkou ostrosti), je na nich poznat, že původně vznikaly pro časopis, kde nebyl prostor některé pozoruhodné postřehy více rozvést a jít skutečně do hloubky. „Normovanost“ rozhovorů, kdy všichni režiséři bez ohledu na specifika jejich tvorby odpovídají na tutéž sadu otázek, pak vede k předvídatelnosti knihy a redundanci. Zas a znovu tak čteme o tom, jak většina autorských režisérů nerada „pokrývá“, jak se přes pečlivou přípravu na natáčení snaží nechávat prostor pro improvizaci, jak zapojují herce do vytváření postavy atp. Drobné výhrady lze mít k převaze francouzských tvůrců, ne vždy až tak významných (Kassovitz) nebo k minimálnímu zastoupení žen (pouze Claire Denis), větší pak ke kvalitě českého vydání. Od výpravné publikace za poměrně vysokou cenu bych čekal větší editorskou péči (viz odbyté filmografie s mnoha chybami, zarážející množství překlepů) a více důslednosti při překládání některých termínů (nepřekvapuje mne, že je překladatelka uvedena pod pseudonymem Alena Smithee). Ačkoliv jsem si knihu s chutí přečetl (kdybych měl vyzdvihnout jeden rozhovor, tak s Pollackem), nenacházím moc důvodů, proč se k ní vracet.

2 14.09.2016