matej.kulistak
komentáře u knih
Apologie Sokratova
Platón
Obrana nejen Sokrata před soudem, ale i filozofie jako takové. Nejlepší dialog, který jsem od Platóna četl (ale nečetl jsem všechny). Je to dílko humorné, až sarkastické a zároveň tak naléhavé, tak úporné, tak pravdivé.
Platón zvolil naprosto geniální formu pro předání svých myšlenek. Tím, že jsou tyto zarámovány příběhem, ukázal v Sokratovi/filozofovi jen tak mimochodem mravní vzor. Člověka, který se bude vždy prát za pravdu proti domýšlivosti a za slušnost proti hrubosti, byť by ho to mělo stát život. Nejednou jsem měl na krajíčku. A to se prosím ledajaké dva a půl tisíciletí staré knize nepodaří.
Přelévat moře
Jan Dobraczyński
Vlastně jde o jakési podobenství, nikoli o bůhví jak propracované post-apo. A cíle, které si klade taky splňuje. Po tom všem, co se v knize stalo, na mě velice zapůsobila (sám nevím proč) poslední věta. Pomatuji si ji dodnes.
U snědeného krámu
Ignát Herrmann
Ta kniha nebyla špatná. Velmi se mi líbil úvod, povedl se i závěr. Ale to mezi tím (byť dobře napsané) bylo nevýslovné utrpení. Chápu, mělo být. Ale pokud čtenář přeskočí druhou třetinu knihy, nalezne postavy na témže místě, na jakém je opustil. A to mi strašně drásalo nervy.
Pražský hřbitov
Umberto Eco
Od Eca jsem četl jen Jméno růže, což byl "ten román". Přesto je obdivuhodné, kolik reálií o době Pražského hřbitova autor posbíral, byť nebyla předmětem jeho vědeckého zájmu. Každopádně jsou zde informace použity méně promyšleně, mnoho zůstává nevysvětleno a ztěžuje čtení. Kniha ale nebyla nezajímavá a rád si od Eca v bodoucnu zas něco přečtu.
Zaujala mě jedna maličkost. Byť Jméno růže a Pražský hřbitov od sebe dělí třicet let, postřehl jsem na jednom místě nenápadný, ale naprosto shodný motiv, kdy se nějaká z postav zamyslí nad tím, že to co se nám jeví jako krásný člověk, je ve skutečnosti jenom hromada střev a jiných nechutností v hezkém pytli z kůže. Snad to byl motiv pro autora fascinující, snad si ani nepomatoval, že už ho kdysi použil. A snad je to i jinak, ale udělalo mi radost, že jsem si toho všiml.
W aneb Vzpomínka z dětství
Georges Perec
Pokud vím, Perec se léčil u Freuda, a tato kniha na mě působí jako ten druh autobiografie, která je zároveň terapií. Zdála se mi psaná trochu nahodile a neukončeně.
Přesto mě zaujalo jedno místo, vlastně opakující se pasáž, tak trochu refrén knihy: scéna z nádraží. Je popisována několikrát, pokaždé téměř stejně, ale v jednom místě, jako by si Perec během psaní a rozpomínání vzpomněl, že to bylo jinak, pasáž upraví. Vzhledem k tomu, že začíná psát autobiografii paradoxně proto, že všechny vzpomínky z dětství v sobě potlačil a zapomněl, je toto krásná názorná ukázka progresu, který díky rozpomínání na těch pár zbylých střípků prodělal. Pro mě ta pasáž byla velice působivá, bohužel jako jediná.
Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha
Kniha avizuje, že se nesnaží o žádnou věrouku a taky tomu dostává. Některé myšlenky a teze jsou provokativní a spořádaný katolík by řekl, že až za hranou. Potkal jsem několik lidí, kteří se po přečtení této knihy rozčilovali, co si to pan Vácha vůbec dovolil napsat, a jestli je opravdu knězem.
Takové jsem odkazoval na úvod (v lexikologii nám tloukli do hlavy, že si nemůžeme stežovat na to, co jsme ve slovníku (ne)našli, pokud jsme si nepřečetli úvod, myslím, že to platí nejen pro slovníky), ve kterém autor přiznává, že jeho cílem je provokovat u čtenáře vlastní myšlení.
V tomto směru je kniha opravdu skvělá. Boří tradičně zažité katolické představy, ale co je důležité, nenabízí řešení. Takže se člověk pak sám sebe musí ptát, a co si tedy upřímně sám myslí. Věřím, že to byl Váchův účel.
Věřím, že si najde čtenáře i u nekatolíků, protože zamyslet se nad věcmi, nad kterými k zamyšlení ponouká, neuškodí nikomu. Těm, kdo se domnívají, že našli jedinou objektivní pravdu o světě, musí být nutně trnem v oku.
A přesto říci životu ano: Psycholog prožívá koncentrační tábor
Viktor Emil Frankl
Během četby jsem ji několikrát musel odložit a s hrůzou přemýšlet, jakým způsobem bych se zabil, kdybych se dozvěděl, že mám nastoupit do transportu. A pak mě vždycky udeřil do očí název té knížky, když jsem ji bral znovu do rukou.
Ta kniha není jen o životě v koncentráku, je o životě každého, kdo ji čte. Každý v něčem zkouší. Někdo má problémy v práci, někomu někdo umřel, jiný trpí depresemi. A Frankl otevírá cestu tam, kde život začne postrádat smysl. Podobně jako u Malého prince je tato teňounká kniha na jedno odpoledne tak hluboká, že je třeba nad ní meditovat nepoměrně déle, než kolik času zabere její čtení.
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Miloslav Švandrlík
Humor kolísá mezi velice neotřelým (důstojník zapečený v asfaltu) a velmi stereotypním (milostné pletky a hospodské rvačky). Popis rozkladu jednotky na pracovišti v Táboře byl dle mého až příliš přitažený za vlasy. Taky knize chybí jakýkoli nosný příběh, chybí jí záporák, který by (jinak skvěle napsanému) Kefalínovi ztrpčoval život. Věřím, že by se pak četla i po třísté stránce se stejnou chutí jako na začátku.
Ale krom toho, skvělá zábava, která nejednou donutí smát se nahlas.
PS: Líbí se mi ten nápad dávat hlavním hrdinům exoticky znějící jména typu Kefalín nebo Saturnin. Z nějakého důvodu jsou pak svou osobností přitažlivější.
Putování mysli do Boha
Bonaventura da Bagnoregio
Studie, kterou autor nového překladu dílo doplnil, je skvělý úvod do Bonaventury obecně. Samotný text Putování je ale velice náročný. Způsob uvažování odráží tehdejší kosmologii, symboliku čísel, a vůbec středověké paradigma, dnešnímu člověku téměř nesrozumitelné. Pokud jsem si z knihy něco odnesl, vděčím za to semestru středověké filozofie a každému, kdo by se na ni chystal, vřele doporučuji začít nějakou průpravou, která trochu poodhalí myšlení středověku a alespoň rámcově přiblíží základní pretexty (Augustina, Anselma, Dionýsia Areopagitu...).
Přes to vše z díla i na mě, nevzdělance, probleskovala autorova hloubka coby myslitele a mystika, jakož i jeho genialita literáta. I kdybych z Bonaventury nepochopil nic, předloužil mi sám sebe jako vzor člověka a světce. Ne strojeně, spíš jen tak mimoděk, "nechtě". Právem si zaslouží pět hvězd.
Templáři
Ernst Sommer
Jedna z těch vzácných knih, které dokáží přiblížit historii na dosah ruky. Udělat z ní zkušenost pochopitelnou současnému člověku. Skvělá, skvělá kniha. Ale není pro úplně slabé žaludky, místy jsem si přál, aby ta a ta pasáž už konečně skončila.
Svatí kacíři aneb Reportáž nejen z Velké Moravy
Jindra Jarošová
Správně podaná historie dokáže sebelepší detektivky namazat na chleba. Jako audioknihu jsem Svaté kacíře slyšel minimálně 2x, můj táta ji poslouchá alespoň jednou za rok. Spletité historické reálie, u kterých by v jiném zpracování začala po půl hodině padat hlava únavou, jsou tady jen víc a víc fascinující. Dojde na boží soudy, poháry z lebek, uzurpování trůnu odsouzenci, zákeřné vojenské akce, oplitické intriky, teologické spory a královraždy, a to vše v příběhu o dvou misionářích. No prostě úplně geniální.
Odvedu vás do Sierry Madre
Forrest Carter (p)
Kniha má v sobě opravdu jakousi indiánskou mentalitu. Je z ní cítit svoboda, volnost a spojení s přírodou, vše jakoby propojené s jistou duchovností, a pak je tady samozřejmě bolest, velká bolest, kterou si indiánské národy procházejí dodnes. Ale i tou prosvítají paprsky naděje, záchvěvy nadšené odvahy a střípky hrdinství, občas i nějaké to smítko vítězství. Patří k těm knihám, na které přes veškerý smutek v nich obsažený rád vzpomínám.
Vyznání
Aurelius Augustinus
Autobiografie jednoho z největších myslitelů naší kultury, kterou může číst téměř kdokoli. Šťastnou náhodou mi padl do ruky překlad Ondřeje Koupila, Marie Kyralové a Pavla Mareše z roku 2015, a před všemi zmíněnými smekám. Nerušila mě ve čtení žádná archaická slova, mohl jsem se soustředit jen a jen na obsah. Věřím, že to nebylo lehké, při práci s 1700 let starou knihou. Navíc četnost a informovanost poznámek pod čarou je ohromující. Muselo to dát strašnou práci.
Ale abych vše nepřisoudil překladatelům. Augustin píše opravdu lehkým jazykem. A přitom je text opravdu hutný, co věta to myšlenka. Náročnost úvah autor bravůrně vyvažuje tím, že knihu pojímá jako příběh, vkládá dějové pasáže a dovolí čtenáři vydechnout. Augustin z hlubin antiky mluví k člověku dneška. Ani ke katolíkovi, ani k filozofovi, ale zkrátka k člověku. A může ho číst kdokoli má srdce a hlavu otevřené. Stojí to za to.
Autobiografické spisy /Dějiny duše/
Thérèse de Lisieux
Zrovna čtu Putování mysli do Boha od sv. Bonaventury. Je to spletitá cesta k osvícení pro scholastické mystiky. Vedle toho je "malá cesta" sv. Terezie jako dětské leporelo. Je příhodné, že je dnes oba považujeme za učitele církve. Určitě jsou mezi námi takoví, kteří se zaujetím, by vášní budou promýšlet františkánskou mystiku podle Bonaventury, popřípadě tu dominikánskou páně Akvinského, ale naší době, kdy hledáme své zvory spíš mezi lidmi nám blízkými, takříkajíc z masa a krve, má možná daleko víc co říci Terezka. Dějiny duše jsou příběh o tom jak dojít svatosti, když si vedle světců z legend připadáte jako zrnko prachu vedle hory. Anebo chcete-li, je to kniha o tom, jak může člověk žít uvědoměle a naplno podle cíle, který ve svém životě zvolil. Kolik z nás to umí?
Tajný život stromů
Peter Wohlleben
Při čtení jsem měl podobné pocity, jako u "Zrozeni k běhu". Autor vysvětluje složité věci jednoduchým způsobem, a to tak, že každá nová vědomost působí až intuitivně (a říkám si: "no jasně, to přece dává smysl!"). Zároveň si ale nic necucá z prstu a (téměř) vše opírá o odbornou literaturu a desetiletí vlastních pozorování.
Rozhodně budu mít nadále daleko větší respekt ke všemu stvořenému, nejen tomu, co se hýbe. Po přečtení této knihy beru poučení pro děti "nedělej, ten strom to taky bolí" vážněji, než v době, kdy mi byla adresována. Ta kniha je skvělá, kéž by byla povinou četbou alespoň na zemědělkách.
Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
Byť se s dalšími kapitolami děj točí kolem té samé a jediné události, absolutně to nevadí. Temperamentní španělsky mluvící prostředí, kde člověk potká v krámě souseda, který mu s klidem oznámí, že se chystá někoho vykuchat, kde jeptišky na svatbě tančí na stole a lidé jsou schopni několik desetiletí zarputile psát dopis někomu, kdo jim nikdy neodpoví, to si mě naprosto získalo. Když děj těch několika dní popisoval už asi desátý svědek, samotnému mi až připadalo divné, že mě to ještě nenudí. Ale nenudilo, protože se tam neopakuje to samé, ale jakoby ten příběh začíná pokaždé úplně nově a jinak. Pokaždé z nového pohledu. A přináší zvraty, které jsou o to víc šokující, že je člověk už vlastně ani nečeká, v domění, že už ví o té vraždě všechno. A ono nejde jen o tu vraždu. Byť se kolem ní všechno točí, knížku jsem dočetl s hezkým pocitem, jako by končila happy-endem. Smekám před autorem. Tu nobelovku si jistojistě zasloužil.
Jak jsem vyhrál válku
Patrick Ryan
Ze začátku děsná sranda, ale mě se tento velice úzce vyprofilovaný typ humoru velice rychle přejedl. Připomíná mi karikatury z Karlova mostu, některé rysy abnormálně zvětšené, jiné úplně opominuté, a výsledek je křečovitý úsměv. Byť je kniha kratičká, měl jsem co dělat, abych ji dočetl.
Bůh ví
Joseph Heller
David je opravdu asi nejvýraznější charakter Sterého zákona, nejen proto, jak velkou jeho část napsal, ale proto, že jak z knih Samuelových, tak z Žalmů není těžké vycítit jeho osobnost. Proto se mi kniha hlavně zpočátku zdála jako násilný pokus překopat jeho osobnost, udělat ho "co nejvíc jinak". Po první kapitole jsem tomu dal šanci jen proto, že jsem si knihu koupil.
Čím dál ale člověk čte, tím plastičtější osobnost se před ním objevuje. Není to biblický David, ale s trochou fantazie, kdyby člověk připustil, že v biblickém textu ulpělo nějaké to pozlátko, by to mohl být David-člověk. Spíš obraz něčeho hluboce lidského, než historická postava. Obraz člověka bojujícího s vlastním egem, s vlastní slabostí, s vlastním Bohem. Vzal jsem ji na milost.
Jinak: motivy, jak píšou jiní níže, se v knize opakují, ale osobně mi to nevadilo, protože jde často o předjímky něčeho, co dál bude řešit podrobně a v kontextu. Navíc, vzpomínky jsou často už takové. A potom, ano. Opravdu se hodí znát minimálně knihy Samuelovy, ale líp i Žalmy, Píseň písní, myslím, že je tam i něco z Geneze... Zkrátka, když si člověk nejdřív přečte Bibli, dojde mu spousta narážet a slovních hříček.
Hlava XXII
Joseph Heller
Humor je vlastně věc, která je tak absurdní, až je vtipná (ponechme stranou dvojsmysly). Hellerův humor je jakoby humor na druhou. Nekončí to u něj jednoduchou pointou, ani vlastně nejde o vtipně rozehrané situace (klasický humor často staví třeba na omylu). Hellerův humor jde do hloubky jazyka, prolíná jak vyprávění, tak promluvy postav, teče knihou, často přes několik stránek v jediném motivu, jako bláznova samomluva. Slova která používá jako by pozbyla smyslu. Výsledek je udivující, úžasný a naprosto jedinečný. Ten humor je smutný. Možná spíš melancholický. Říká se, že to první kniha, která si po válce dovolila "dělat si z toho srandu". Hlava XXII má ale svou hodnotu v tom, že humor není cíl (jako třeba v karikaturistické "Jak jsem vyhrál válku"), ale prostředek. Válka je hrozné absurdní šílenství, kde se může stát cokoli, protože si nikdy nemůžete být jistí, jestli se to náhodou neděje ve vaší pomatené hlavě.
Dědeček Oge: Umění sibiřského šamana
Pavlína Brzáková
Člověk si musí zvyknout na autorčin styl, především na kladení sloves na konec věty (zhruba typu "ryby si naloví, dříví nasbírá, a až se do plamenů zakouká, dobře mu zas bude"). Jinak je kniha úžasná sonda nejen do života "lesních lidí", ale především do mysli, která běžně operuje s duchy, přechází mezi světem živých a mrtvých a vnímá duchovní stránku člověka přinejmenším stejně silně jako tu tělesnou. Občas se kniha ponoří do neskutečného chaosu, občas ale čtenář ví, co Oge prožívá (například chlapcova sexuální zkušenost) a může dekódovat, v čem je šamanské vidění světa (dá-li se to tak nazvat) jiné než to jeho. A jindy je Oge prostě člověk jako já a naprosto chápu, čím si prochází. A zaslouží si můj obdiv.
Napsal jsem, že kniha je sonda, a jako takovou jsem ji vlastně i četl. Proto pro mě bylo v jejím závěru překvapením, když se v ní objevilo opravdové napětí, když jsem pocítil úzkost a začal najednou sledovat příběh. Za tohle příjemné překvapení zaslouží Oge i tu pátou hvězdu.