marvan00 komentáře u knih

Martin C. Putna trefně označil Kollára za pravého Járu Cimrmana. Těžko uvěřit, že tenhle pseudoučený elaborát plný nesmyslů, bral kdy někdo vážně. Kollár byl beze sporu politicky naivní. Idea panslavismu vznikla z nepochopení politických snah těch českých obrozenců, kteří Vídni vyhrožovali přimknutím se k Rusku, aniž by to kdy mysleli vážně. Koneckonců Borovský Rusko navštívil a bylo mu jasné, že tahle faktická orientální despocie nemá s našim pojetím slovanství příliš mnoho společného. Zato zapálený vlastnec Kollár ve své prostomyslnosti začal hned blouznit o mocném dubisku, ke kterému se český národ přimkne. Jen tak na okraj, ruským národním stromem je bříza, nikoli dub, takže už to podobenství samo o sobě dost pokulhává.

8 10.02.2015

Prvotina Nicole Kraussové byla místy k neučtení. Zápletka uměle vykonstruovaná, text plný podivně šroubovaných vět, které se snaží předstírat cosi hlubokomyslného. V mnoha ohledech produkt typický pro americké literární workshopy. Ambiciózní až běda. Opravdu by tohle někdo vydal, pokud by Kraussová nebyla rovněž ženou populárního spisovatele Foera?

2 03.02.2015

Ač je Barnes autorem anglickým, měl vždy blízko frankofonní literatuře a na textu je to znát. Kolem příběhu o setkání po letech rozvíjí Barnes úvahy o paměti a její nespolehlivosti. Hrdina konfrontuje své vzpomínky se skutečností a posléze dospívá ke zcela novému pohledu na sebe i dávné události.
Sympatické na Barnesovi je, že na rozdíl od frankofonních autorů zůstává navzdory komplikovanému námětu civilním a lehkým čtivem, jakoby mu anglický smysl pro humor bránil brát se příliš vážně. Sympatická kniha.

1 12.01.2015

Je smutné, že stěžejnímu představiteli humanistické psychologie vyšla v češtině prozatím jen tato okrajová publikace jeho esejů z konce života. Na druhou stranu tady najdeme několik pozoruhodných úvah na hranici psychologie, filosofie, práva i politologie. Na konci 80. let Rogers jasnozřivě předvídal blížící se hodnotovou krizi a nezbytnost změny západního způsobu myšlení a s téměř nietzscheovskou dikcí prorokuje příchod nového typu člověka, kterého díky své psychologické erudici také definuje a je tím dnes aktuálnější, než v době svého vzniku. Rogersův talent pro předvídání věcí budoucích ilustruje i esej, ve které na základě analýzy interview jednoho tehdy nepříliš významného politika dochází k závěru, že ve vrcholné politice se pohybují duševně vyšinutí jedinci. Tím tehdy bezvýznamným politikem nebyl nikdo jiný než George Bush. Bavím se představou, jak by se věci vyvíjely, kdyby někdo objevil Rogersův pozapomenutý esej v době Bushovy prezidentské kampaně.

5 27.11.2014

Z Londonovy téměř autobiografie je znát, že jeho psaní ovlivnil především pohnutý život a méně už literatura. Pro psavce všeho druhu je to příkladná ukázka, že dobré psaní nikdy není jen otázkou životní zkušenosti a talentu, ale i nezbytného literárního vzdělání. Na poli psychologického románu působí London mnohem méně suveréním dojmem než v jiných textech.

4 27.11.2014

Störigova kniha je typickým produktem technicistního přístupu, spousta poznatků, ale žádné opravdové znalosti. Pamatuji, že na škole byla oceňována její "objektivita". Ať mi někdo vysvětlí, jak může subjekt psát objektivně? To by musel být bohem, což Störig, alespoň dle dostupných životopisných údajů, evidentně není. Takže ona zmiňovaná objektivita není nic jiného, než absentující vlastní názor. Je to záměrně napsáno tak, aby proti tomu nemohl nikdo nic namítnout, ve výsledku dost umrtvující čtení. Hádám, že právě takovéhle kompendia založily pověst filosofie jako smrtelně nudného oboru. Jako soubor životopisných dat pro základní orientaci kdo je kdo může být, ale pokud jde o výklad jednotlivých filosofií, klouže jen po povrchu. Akademická nuda, na druhou stranu, nic adekvátního v dané disciplíně v českém jazyce k dispozici není.

4 27.11.2014

„Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil." Nádherná oslava imaginace. O knihách, o lásce, o životní melancholii, tedy o věcech o kterých se píše odjakživa. Pamuk jako postmoderní autor nejen vypráví příběh, ale znovuvytváří jazyk a obrazy, kterým ho vypráví. Z knih, které jsem přečetl a které nesou označení postmoderní, tahle zatím stále vede.

2 20.11.2014

Útlá knížečka Jaspersových přednášek zůstává i po letech tím nejlepším úvodem pro vstup nejen do filosofie. Jaspers se nesnaží přijít s vyčerpávajícím kompendiem, snaží se vás pouze pro svůj milovaný obor zapálit. A z jeho rad je cítit, že k vám promlouvá opravdový znalec, žádný akademický suchar. Doporučuje začít raději podrobným studiem jednotlivých osvědčených autorů (Platon, Kant, Hegel, atd.), než pročítat řady interpretací dějin filosofie a skákat od jednoho autora ke druhému. A také varuje před tzv. strhující četbou, jako je např. Nietzsche, ta by měla přijít na řadu až po tom, co jsou vybudovány solidní základy. Co dodat, když dnes poslouchám některé akademické levičáky, kteří sypou z rukávu Chomského, Žižeka, Fischera a jiné a Platóna zahlédli jen z vrtulníku, pokaždé si na Jasperse vzpomenu. Nedávno mě příjemně překvapil Alain Badiou, levicový filosof označující se za komunistu (sic!), když se na přednášce ve Francouzském institutu neustále dovolával právě Platona. Bez solidních základů nelze vystoupat na vrchol.

7 20.11.2014

Jakési Kainarovo Best of, tady najdete ty nejznámější Kainarovi básně, navíc s jeho malůvkami a v krásné grafické úpravě. Neznám lepší úvod do Kainara, než tento výběr. Možná jsme měli i větší básníky než byl Kainar, ale nikdy jsme neměli básníka s větším srdcem. Mám pocit, že Kainar v české poezii zastává obdobnou roli, jako Hitchcock ve světovém filmu: jeho básně jsou obecně natolik srozumitelné, že si jen málokdo uvědomuje, jak jsou zároveň i hluboké.

1 19.11.2014

Můj nejžhavější kandidát na nejromantičtější milostný román všech dob. Meyrink je pro mě autor kultovní a toto je pro mě spolu se Zelenou tváří jeho nejkultovnější kniha. Většina romantických románů smrtí končí, tenhle smrtí naopak začíná. O lásce až za hrob způsobem, ze kterého se člověku zatočí hlava. U Meyrinka pochopitelně román milostný = román duchovní. Ta scéna, kdy si mladík přečte dopis od své milenky a vzápětí k němu připluje její tělo.... to je přímo esence romantismu! Divím se, že ty křehké krásky, které se při četbě tak rády dojímají k slzám, nezahodí vypočítavé upírské fascikly a nesáhnou raději po takovéhle klasice.

12 19.11.2014

Můj vztah k McCarthymu je uctivě obdivný, ale v tomto případě musím připustit, že Pulitzer musel být udělený nejspíš s ohledem na předchozí tvorbu, Cesta si ho tak úplně nezaslouží. Nebavím se vůbec o řemesle, jako obvykle je oslňující, ale ta jednostrunně pochmurná dystopie mi přijde opravdu laciná a na Cormaca poměrně plytká. Tato novela je, řekl bych, tak populární právě proto, že je jednoduše napsaná a srozumitelná. Kam se ale hrabe na Hraniční trilogii...

4 19.11.2014

Tohle je ta pravá kronika 17. listopadu. Mejstřík knihu sepsal dřív, než se obecně vžily pojmy jako "privatizace při zhasnutém světle", i proto mohl být veřejně ocejchován za naivního pomatence. Čas mu dal za pravdu víc, než by mnohé z nás před lety vůbec napadlo. Sametová revoluce? Po téhle knize už jen Ukradená revoluce.

1 19.11.2014

McEwanův pokus sloučit neslučitelné, klasicky vyprávěný příběh a narativní experiment, takový autorský průzkum bojem. To zdejší nízké pochopení pramení z toho, že většina čtenářů vyhledává klasicky vystavěný příběh a těm pak může román přijít příliš odtažitý. Jedno z těch přínosných autorských selhání, které umožní čtenáři nahlédnout do spisovatelovy "kuchyně".

1 15.11.2014

Ztraceno v překladu, jeden by si mohl na základě tohohle textu myslet, že je Žižek autista. Je to dáno tím, že jde o pouhý záznam mluvené řeči, kde autor pro něj typicky těká, nemluvě o jeho specifické angličtině, navíc redigovanou jihokorejci (záznam pochází z konference v Jižní Korei). Tohle opravdu nemohla zachránit ani Jana Odehnalová, jinak zkušená překladatelka (Oikúmené např.). Ale i tak stojí za to se s textem poprat, Žižek se od poslední knihy Násilí opět posunul dál. Přestože má kniha 150 stran, je to dáno grafickou úpravou, doopravdy je to tak 100 stránek textu, v brožované vazbě, bratru za 289,- Kč. Za stejnou cenu si dnes koupíte třísetstránkový romám od Mankella (kterého Žižek v textu zmiňuje), v luxusní pevné vazbě a překladu. Kniha bytostného levičáka předmětem nekompromisního byznysu? Žižek je opravdu filosofem paradoxů :)

7 11.11.2014

Název knihy vychází z citátu z Upanišad: "Je těžké přejít na ostří nože, tvrdí mudrcové, a právě tak svízelná je cesta k vykoupení". Popis cesty mladého muže, ovlivněného východní filosofií, k osvícení slouží autorovi k zamyšlení nad východní filosofií z hlediska západní kultury, střízlivá protiváha různým exaltovaným esoterickým spisům.

03.11.2014

Maughaumova nemilosrdná satira konfrontuje oficiální legendu o váženém spisovateli s méně úctyhodnými fakty, na kterých tato legenda spočívá. Ta satirická poloha Maughamovi opravdu svědčí, dává vyniknout jeho největší přednosti, ironií prodchnuté psychologické drobnokresbě. Předobrazem klasika, kterého s takovou chutí dehonestuje byl evidentně Thomas Hardy. Kdopak by si pomyslel, že klasik byl takový mamlas :)

1 03.11.2014

Další důkaz o tom, že shrnutí na záložce se obvykle spolehlivě míjí s tím, o čem kniha nakonec je. McEwan je nejen skvělý spisovatel, ale i marketér. Každou knihu vybaví výrazným až morbidním motivem, takže je o čem psát a o čem diskutovat, ale ty opravdové kvality jsou často v další rovině. Pro mě především příběh o dvou lidech, kteří byli pro sebe stvořeni, z malicherného důvodu se rozešli a proto své životy nikdy nenaplnili. Trpké popření víry v tzv. druhé životní šance.

12 03.11.2014

Takhle silný dojem ve mě zanechala už jen jedna sbírka povídek, Buď prosím tě zticha od Raymonda Carvera. Co povídka, to klenot, i když mají povídky jen pár stránek, jsou natolik obsažné, že by se každá z nich dala rozepsat do románu. Moje nejoblíbenější je Slečna Cora, je vůbec možné, že něco tak subtilního a senzitivního napsal muž? Pouze řečnická otázka, pochopitelně. Důkaz, že právě muži jsou bytostnými romantiky.

3 03.11.2014

Mé první setkání s magickým realismem, byl jsem knihou skutečně okouzlen. A to natolik, že když jsem posléze sáhnul po Marquezových Sto roků samoty, byl jsem jimi naopak zklamán, Dům duchů mi přišel o dost lepší. Mám dojem, že ženský pohled je z podstaty věci magickému realismu tak nějak blíž.

2 03.11.2014

Evolovi je často podsouváno, že jeho učení je tradicionalistické a obvykle se tím myslí, že je vlastně jen takovou chodící encyklopedií. To je omyl, Evola totiž tradice nejen znal, ale on je především dokonale chápal. Na Metafyzice sexu je to znát mnohem lépe než na známějším Jezdit na tygru. Evola skvělým způsobem vysvětluje esoterní podstatu vztahu muže a ženy, pro západní kulturu zásadní prvek, splývání protikladů, na rozdíl od východního oproštění se. V závěru knihy je přiřazeno několik nejznámějších Evolových esejů, oč menší rozsahem, o to významější obsahem. Je škoda, že Votobia upustila od vydávání Evolových vybraných spisů, jichž měla být Metafyzika první vlaštovkou.

3 03.11.2014