Marekh komentáře u knih

Tato kniha se mi dlouho povalovala doma a knihu jsem získal tím způsobem, že jsem v minulosti provedl výměnu knih. Myslím si, že jsem výměnu provedl s Ivou Dudekovou. Knihu hodnotím na 100 %.

Kniha patří do žánru horor, takže jsem měl trochu obavy, aby mne kniha bavila. V minulosti se stalo, že pokud jsem se začetl do tohoto žánru, tak mne kniha neoslovila a jednoduše řečeno jsem se ztrácel v ději, neporozuměl jsem hororovým prvkům, které se v knize vyskytovaly. Tato kniha se četla dobře, všemu jsem porozuměl, v knize se vyskytovalo napětí a strašidelná atmosféra. Když se kniha blížila k závěru, odhadl jsem správně, jakým směrem se bude příběh vyvíjet, což není vždy u mně pravidlem v tomto žánru. V závěru bylo všechno srozumitelně vysvětleno. Knize by se daly vytknout nějaké drobnosti, ale celkově se dá říci, že se mi příběh líbil.

1 17.07.2020

Tuto knihu mi darovala Jana Bártová (nick v Databázi knih: barnajka). Za knihu děkuji. Knihu jsem dlouho odkládal, ale jednoho dne jsem šáhl po této knize. Kniha je založena na skutečných událostech, kdy autor žil 2 roky u rybníka Walden v Massatchusetts v USA obklopený rybníkem a lesem a sám. Zajímavostí bylo, že si autor vlastníma rukama postavil dům. V knize se nachází hodně myšlenek, ale tentokrát jsem žádné nevypisoval. Knihu bych hodnotil na 80 %.

Kniha byla napsána celkem srozumitelně, takže si myslím, že čtenáři se nemusí obávat této knihy, že by ji neporozuměli. Samozřejmě se někdy objevovaly filosofické úvahy, takže jsem se nad nimi musel více zamyslet a k některým částem se časem vrátím, poněvadž cítím, že by to chtělo se ještě více nad nimi zamyslet a pochopit, co tím chtěl autor říci. Některé názory byly zajímavé, s jinými jsem úplně nesouhlasil a viděl bych to jinak. Autor nežil úplně osamoceně jako Robinson Crusoe na pustém ostrově, občas k němu chodili lidé na kus řeči, anebo vyrazil do města. Uměl dobře a do podrobností popsat přírodu a zvířata, kterými byl obklopen. Rovněž také pěkně popsal rybník Walden včetně zamrzlého ledu, který se na něm vytvořil. Popisy střídání ročních období byly také pěkné. Z jedné strany mohou pro některé čtenáře tyto popisy připadat nudné a nezáživné a čtení se jim třeba může vléct, ale z druhého hlediska tyto popisy byly pěkné a ukazovaly přírodu v její kráse. Líbilo se mi, že autor dokázal také vysvětlit přírodní jevy a byl dobrým pozorovatelem přírody a jeho ochráncem.

Když jsem knihu poprvé držel v ruce, nenapadlo mne, že kniha byla vydána v roce 1854. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Vzpomínám si, když jsem v minulosti navštěvoval s mými rodiči, anebo dědou dřevěnou chatku, která se nacházela v Horní Lomné. V chatce se nacházel také krb a venku se rozprostíralo ohniště, kde jsme si opékali párky. Vzpomínám si, jak jsme se procházeli lesem a sbírali houby, nebo jsme navštívili potok a uvelebili jsme se vedle něj na deky nebo jsme se v něm brodili a stavěli hráz. Vzpomínám si také, jak jsem s dědou sbíral borůvky, které autor také sbíral a měl je pak na oběd nebo k večeři. Z borůvkového listí jsme si také vařili čaj. Když jsem přemýšlel o autorovi a jeho dvouletém působení v lesích, tak ho určitě obdivuji, že se k tomuto kroku odhodlal. Chápu ho. Někdy bych chtěl také utéct do lesů, třeba někde do hor (Horní Lomná), kde bych žil v nějaké dřevěné chatce, od všech lidí a byl spjatý jen s přírodou. Snažil bych se vzdát všech moderních vymožeností (televize, mobil, počítač aj.) a žil jen v souladu s přírodou. Živil bych se sbíráním hub, lesních plodů, pokud bych znal bylinky, tak bych je také sbíral a podobně. To jsou takové romantické představy, otázkou však zůstává, jak dlouho bych to vydržel. Určitě bych si ponechal alespoň knihy, které autor také měl, a byla to pro něj duševní potrava a také v této knize se nachází kapitola o ČTENÍ.

Myslím si, že jsem už v několika komentářích psal, že příroda mi dodává hodně energie a dodává mi vnitřní sílu. Určitě doporučuji si udělat procházku lesem a kochat se stromy, květinami, poslouchat švitoření ptáků. V lese můžeme zahlédnout hodně zvířat – srnky, veverky, můžeme narazit na mraveniště a další zvířata. Člověk si pročistí hlavu a je mu alespoň na okamžik lépe od všech starostí a trápení, které ho obestírají. Procházky jsou také fajn v horách, například v Horní Lomné, nemusí to být přímo v lese, ale když jdeme určitou cestou v Horní Lomné a kolem nás se vyskytují lesy a k tomu čistý horský vzduch, co více si člověk může přát. Rovněž na mne blahodárně působí poutní místo TURZOVKA na Slovensku, kde se v minulosti lesníkovi MATÚŠI LAŠÚTOVI zjevila Panna Marie. Toto místo se nachází také v lese. Vím, že je rozdíl žít natrvalo v lese, jak tomu bylo v autorově případě a je rozdíl, když se na chvíli zatouláme do přírody a zase se vrátíme domů. Každopádně i krátké chvíle strávené v přírodě nás mohou osvěžit, zlepšit náladu a poskytnout nám vnitřní harmonii.

V knize se vyskytují také ilustrace. Kniha má pěknou obálku.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

I když tvůj život nestojí za nic, nepoddávej se a žij jej; neprchej před ním a nenadávej mu. Není horší než ty sám. Zdá se nejubožejší, když jsi nejbohatší. Brblal najde chyby i v ráji. Miluj svůj život, třeba chudý. Krásné, úchvatné, vznešené chvíle můžeš zažít i v chudobinci. Zapadající slunce se tam odráží od oken právě tak jasně jako od bohatého sídla, sníh na jaře taje před dveřmi stejně brzo. Nevidím důvod, proč by tady klidná mysl nemohla žít tak spokojeně a mít tak veselé myšlenky jako v paláci.

5 13.07.2020

Knihy od Jacka Londona mám rád. V minulosti jsem četl tyto knihy: BÍLÝ TESÁK, VOLÁNÍ DIVOČINY (7 povídek), MARTIN EDEN, TULÁK PO HVĚZDÁCH. Podkladem této knihy byly deníkové zápisky ze dvou různých období. Knihu napsal až z odstupu zhruba 15 let. Zajímavostí je, že použil autentickou mluvu amerických tuláků 19. století, takže v knize se nachází hodně slangu, ač jsem si někdy nebyl úplně jistý, co konkrétní slovo znamená. Možná by nebylo od věci, kdyby se v závěru knihy nacházel nějaký slovníček slangových výrazů, které se v knize nachází. Myslím si však, že to navodilo správnou atmosféru, tak jak mezi sebou ve skutečnosti mluvili tuláci. Kniha nerespektuje pravidla novinářské reportáže ani chronologii událostí. Kniha popisuje zážitky z cestování transkontinentálními nákladními vlaky během první velké hospodářské krize v USA a líčí další příhody, které autor prožil včetně zážitků z vězení. Autor popisuje, jakým způsobem se dostává na vlak jako černý pasažér, jak se chovat při cestě vlakem, aby nedošlo k zranění, jakým způsobem uniknout posádce vlaku a podobně. Musím říci, že to bylo velmi nebezpečné a že si zahrával se svým životem. Autor však toužil po dobrodružství a vzrušení a tímto způsobem to realizoval. Knihu hodnotím na 80 %.

JACK KEROUAC, který je autorem knihy NA CESTĚ, kterou jsem v minulosti četl, přebírá postavu rebela a tuláka, který touží po volnosti a dobrodružství. Kerouac znal dobře Londonův životopis i jeho dílo a od mládí se chtěl stát jako jeho vzor spisovatelem a dobrodruhem.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Kost hozená psovi není projevem lásky k bližnímu. Láska k bližnímu znamená rozdělit se o kost se psem, jste-li právě tak hladoví jako on.

3 12.07.2020

Tuto knihu jsem měl napsanou na seznamu knih, které bych si chtěl přečíst. Když jsem se procházel po antikvariátu a narazil jsem na tuto knihu, volba byla jasná, kterou knihu si koupím. Škoda, že kniha byla v paperbacku. Hodnocení v Databázi knih je vysoké, knihu ohodnotilo hodně čtenářů. Kniha má 4 části, děj se odehrává během 2. světové války. Knihu hodnotím na 90 %.

Autor na počátku knihy píše, že „Čangi a vězení v Outram Road v Singapuru existovaly. Zbytek této historie je ovšem fikcí a nemá nic společného se skutečnými živými nebo mrtvými osobami.“ Při čtení jsem měl pocit, že v tomto táboře měli zajatci větší volnost a nebylo to tak hrozné v porovnání například s koncentračním táborem Osvětim v Polsku. Samozřejmě prostředí jsou zcela odlišná a také složení zajatců, které se skládalo ze zbytků spojeneckých armád (Angličané, Australané, Američané), je zcela jiné, ale ať už se jedná o jakýkoliv koncentrační tábor, pokud v něm člověk nebyl, nedokáže si to představit a může mít zkreslené představy. Každý den musí být pro zajatce utrpení. V závěru knihy jsem se o tom přesvědčil.

Hlavní postavou je americký desátník King – Král, který má u všech vězňů respekt. Provádí obchody a jeho heslo zní: nakup zboží co nejlevněji a prodej co nejdráž. Líbila se mi postava Petra Marlowa (Angličan), který naváže přátelství s Kingem. Je to čestný mladý muž, který má vždy výčitky svědomí, pokud má pocit, že se nezachoval správně tak, jak by měl, z druhé strany si dokáže také dupnout, pokud se mu něco nelíbí. Neměl jsem rád poručíka Greye, protože do všeho strkal nos a nebyla to pro mě sympatická postava. V knize se vyskytují další postavy včetně japonských věznitelů. Líbilo se mi, že někteří zajatci se oslovovali slovem – kámoši. V knize se hodně popisují nelegální obchody, které probíhaly v táboře, a to mne příliš nebavilo, i když tímto způsobem si vězni polepšili a za získané peníze se měli o něco lépe. V knize se také řeší otázka transsexuality a homosexuality. Krysy v této knize sehrají také určitou úlohu. Při popisu některých scén mne mrazilo, jiné popisy událostí byly pro mne chvílemi nezáživné. Připadalo mi, že v knize mohlo být více napětí, to jsem trochu postrádal a určitě bych ho přivítal místo neustálého popisování průběhu obchodování. Závěr knihy jsem si v určitých situacích představoval jinak, v některých momentech byl smutný. Celkově se mi kniha líbila až na drobnosti, které jsem uvedl. V průběhu čtení jsem uvažoval, že knihu ohodnotím na 80 %, ale nakonec jsem zvýšil hodnocení na 90 %. Myslím si, že kniha si zaslouží toto hodnocení.

JAMES CLAVELL je označován za autora tzv. jedné knihy. V průběhu života napsal více knih, ale kniha KRÁL KRYSA získala u čtenářů největší ohlas a byla asi nejúspěšnější knihou z jeho literární tvorby. Kdo má rád příběhy z 2. světové války, může vyzkoušet také tuto knihu, jejíž děj se odehrává v japonském koncentráku. Většinou se setkáváme s příběhy z koncentračních táborů z Polska, z Německa a nám blízkých zemí, tento příběh je zvláštní tím, že se odehrává na místě, které je nám vzdálené, neznámé a pro mnoho čtenářů může působit exoticky. Za zdmi koncentráku se nacházela džungle. Ačkoliv je tento román fikce, autor vložil do tohoto románu své zážitky a zkušenosti, protože se v tomto koncentráku na vlastí kůži ocitl. Jedná se o jeho první román (debut).

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Adam vládl nade všemi. Byl Král. Až do dne, kdy ho vůle být králem opustila. Pak pošel a stal se potravou pro ty silnější. A nejsilnější byl vždycky Králem, nejenom zásluhou své síly, ale zásluhou své chytrosti, štěstí a síly dohromady. Mezi krysami.

5 11.07.2020

Upřímně řečeno jsem tohoto autora v minulosti nezaznamenal. Na střední škole jsme se o něm neučili, a pokud jsem si o autorovi něco přečetl, tak to ve mně nezanechalo výraznější stopu, abych si přečetl jeho knihy. Když jsem viděl jedno knižní video a v něm byla zmínka o knize KUŘE MELANCHOLIK, tak mne to zaujalo. V knihovně jsem si půjčil tuto knihu. Mým plánem bylo, že si přečtu jen povídku KUŘE MELANCHOLIK a další povídky číst nebudu. Jenže pak jsem si přečetl něco o autorově životě a jeho díle, které se nachází na počátku knihy, a jeho život a tvorba mne zaujaly. Rozhodl jsem se přečíst další povídku UKOLÉBAVKA, a pak následovaly další povídky. Povídky jsem četl nahodile, což ničemu nevadilo. Celkově knihu hodnotím na 100 %.

V knize se vyskytuje 9 povídek. Tuto knihu v Databázi knih prozatím nikdo nehodnotil, jsem úplně první čtenář, který ji hodnotí. Samozřejmě hodně lidí četlo povídku KUŘE MELANCHOLIK, která vyšla samostatně jako kniha. Hodnocení čtenářů je 82 %. Jedná se o dětský román, který napsal v roce 1889. Jedná se o smutný příběh malého chlapce, kterému zemřela mamka a její místo přebírá macecha. Na počátku této povídky je uvedeno: „Osudy nás všech jsou jednotny. A my všichni jsme: lidé i němá tvář i mrtvá hmota…“ Do děje povídky vstupuje také vypravěč. ŠLEJHAR píše povídky z venkova, ale také umisťuje děj do města. Většina povídek je smutných, vyskytují se v nich zvířata, v některých povídkách se odkazuje na Boha, Ježíše Krista, v některých povídkách se vyskytuje mystično. Autor také velmi dobře popisuje přírodu. V závěrečných povídkách (Ještě dva měsíce, Výběrčí mostného) vyjadřuje prostřednictvím hlavních postav svůj postoj k městu, raději měl život na vesnici.

Autor patří ke generaci spisovatelů, kterou označujeme pojmem ČESKÁ MODERNA. Podepsal Manifest české moderny a po celou dobu byl věrný těmto myšlenkám. Styl psaní je náročnější, ale myslím si, že celkem je všechno pochopitelné, akorát čtenář musí číst pomaleji. V textu se nacházejí přechodníky. Šlejharovo dílo můžeme zařadit do NATURALISMU. V knize je uvedeno: „Šlejharovo dílo samo o sobě je v české literatuře závažné jak rozsahem, tak významem. Současně je to však dílo čtenářsky velmi náročné, vyžadující ve svém celku od čtenáře trpělivost a někdy až sebezapření. A je to dílo ojedinělé, osamoceně stojící, protože jeho tvůrce nemá ani předchůdců, ani následovníků.“ V knize je také uvedeno, že hodně čtenářů o tomto autorovi neví, takže nejsem ojedinělým případem. Autor tvořil zejména v 90. letech 19. století až 1. desetiletí 20. století. Jeho přítelem byl český spisovatel J. S. MACHAR.

Pokud jste nečetli ještě žádnou povídku od tohoto autora, určitě vyzkoušejte. Dá se říci, že se mi líbily všechny povídky, všechny měly něco do sebe. Kromě povídky Kuře melancholik se mi líbila také povídka Ukolébavka, Ptáče, Srna, Výběrčí mostného a jiné.

Citát z povídky Kuře melancholik:

Kdy se končí lidská zloba? Pravím, kdy se končí? Je naděje, že ukojivši svou vášeň, sama se rozplyne a uklidní? Nikoliv! Konce jí není. Žene se dál silou pořád vzrůstající, vše ji slouží za pohnutku, ve všem spatřuje zmocnění k svým útiskům...

1 06.07.2020

Tato kniha vyšla v roce 2011, ale upřímně řečeno jsem tuto knihu v minulosti nezaregistroval a myslím si, že jsem neviděl ani film, který byl natočený podle této knihy. Na tuto knihu mne nalákala také knižní videa některých booktuberů a také vysoká hodnocení na Databázi knih. V současné době lze koupit tuto knihu jen v paperbacku, což je škoda. Určitě kniha měla vyjít v pevné vazbě jako v roce 2011. Knihu hodnotím na 100 % a určitě knihu doporučuji. Časem se podívám také na film.

Děj knihy se odehrává v 60. letech 20. století na americkém Jihu – v Mississippi. Kniha má 34 kapitol, jednotlivé kapitoly jsou vyprávěny z různých úhlů pohledů. Jedná se o první knihu (debut), kterou autorka napsala. V knize se popisuje život černých hospodyň v bílých rodinách. Dívka Skeeter, která se navrací domů z univerzity, si začíná všímat bezpráví na černých hospodyních, vidí to novýma očima, a napadne ji myšlenka, že by mohla sepsat vyprávění hospodyň o jejich bílých pánech. Je to zajímavý námět. V knize se vyskytuje vyprávění AIBILEEN (je moudrá, má životní zkušenosti, vychovala hodně dětí bílým paničkám), MINNY (je hubatá, často si pustí pusu na špacír před bílými paničkami, vychovává několik svých dětí) a dalších hospodyň. Neměl jsem rád HILLY, bílou paničku, která byla proti černochům vysazená a měla nesmyslné nápady. Pozastavuji se nad tím, když lidé si osobují právo říkat, že jsou lepší než ostatní jen kvůli tomu, že mají jinou barvu kůže a vymýšlejí pak pravidla, kdy jsou lidé černé pleti diskriminováni. Mezi nesmyslná nařízení patřilo například, že pro bílé osoby je nezákonné brát si někoho jiné rasy než bílé, žádný barevný holič nesmí obsluhovat bílé ženy či dívky, hrobník nesmí pohřbívat barevné do půdy používané k pohřbům bílých obyvatel, jsou oddělené knihovny pro bílé a černé obyvatele. A mnoho dalších nesmyslných nařízení, které postrádají logiku. Žádný člověk nemůže za to, s jakou barvou pleti se narodí. Někteří páni a paničky se chovali ke svým černým hospodyním dobře, jiní páni a paničky je považovali za něco podřadného, méněcenného a tak se k nim také chovali. Přitom tyto černé hospodyně vychovávaly od narození jejich děti, dávaly dětem lásku, staraly se o ně, hrály si s nimi, povídaly jim příběhy, zpívaly jim písničky. Mnohdy daly těmto dětem více lásky a věnovaly jim více času, než jejich vlastní mámy, což je smutné. Děti měly často tyto černé hospodyně raději než vlastní mámy!

Kniha se četla celkově dobře, příběhy paniček a černých hospodyň byly zajímavé. Přestože hodně události bylo smutných a pozastavoval jsem se nad nimi a pokládal jsem si otázky, proč se běloši takto chovají v černochům, vždyť je to něco hrozného a nepochopitelného. Kdo dal právo bílým lidem se považovat za něco lepšího?! V knize jsem postřehl myšlenku, že nezáleží na tom, v jakém postavení se člověk nachází – jestli je pán nebo sluha, nikdo nemá právo se povyšovat nad ostatní, ať se nachází na jakékoliv pozici. V knize se vyskytovaly také humorné situace.

Autorka napsala knihu v New Yorku, narodila se ve státě Mississippi. Autorka uvádí: „Černobílý svět je z větší části fikce. Přesto jsem při jeho psaní často přemýšlela, co si o knize asi pomyslí má rodina, co by si o ní myslela Demetrie, i když už byla dávno mrtvá. Často jsem se také bála, že překračuju nějakou hrozivou čáru, protože píšu za černé. Bála jsem se, že se mi nepodaří popsat vztah, který tak silně ovlivnil můj život a který je plný lásky, ale v americké historii i literatuře je často popisován jen pomocí stereotypů.“ Od vydání knihy uplynulo hodně času, ale prozatím autorka nenapsala další knihu. Knihu se rozhodla napsat z důvodu, že si v pozdějších letech začala uvědomovat, postavení černých hospodyněk ve společnosti v místě, kde vyrůstala. Měla hospodyni Demetrie, kterou měla ráda a také s ní ráda trávila hodně času. Jak píše: „Jsem si poměrně jistá, že nikdo z naší rodiny se Demetrie nikdy nezeptal, jaké to je, být černá v Mississippi a pracovat pro bílou rodinu. Nikoho z nás ani nenapadlo se jí na to zeptat. Byl to náš každodenní život. Něco takového lidé příliš nezkoumají.“ Lidé s černou pletí jsou rovnoprávnými lidmi a měli by mít stejná práva jako lidé se světlou pletí, měli by si být ve všem rovni. Autorka v závěru knihy uvádí, že v Mississippi se narodili také významné osobnosti a je na místo svého původu hrdá, ačkoliv si je vědoma problematikou černých a bílých. Uvádí, že v Mississippi se narodil například americký spisovatel WILLIAM FAULKNER, od kterého jsem prozatím ještě nečetl žádnou knihu, možná časem se do nějaké knihy pustím, anebo třeba zpěvák ELVIS PRESLEY.

V knize ČERNOBÍLÝ SVĚT samozřejmě černé hospodyně nejsou otrokyněmi, mají svůj domov, mohou si ve svém volném čase dělat, co chtějí, mohou se vzdálit od svého bydliště, aniž by museli požádat o svolení svého pána. Jejich bílí páni je nemrskají bičem, anebo je veřejně nestřílejí svými pistolemi, neznásilňují je, jak by tomu bylo v dávných dobách, kdyby byly otrokyněmi. Nicméně autorka chtěla poukázat v této knize, že i v 60. letech 20. století není na americkém Jihu rovnoprávnost mezi bílými a černými, což je určitě zarážející a také mnohá nařízení jsou pro černé diskriminující a ponižují jejich důstojnost.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Jsme jen dva lidé. Zas tolik nás neodděluje. Rozhodně ne tolik, jak jsem čekala.

A vím, že ona taky neřekne to, co mi chce říct, a děje se tu něco zvláštního, protože nikdo nic neříká a stejně mezi náma probíhá rozhovor.

6 05.07.2020

Od Vladislava Vančury jsem v minulosti četl už více knih. Vančurův styl je nenapodobitelný a řekl bych, že pro většinu běžných čtenářů jsou jeho knihy náročnější na čtení. Samozřejmě záleží na konkrétní knize. Pokud čtenář ještě nečetl žádnou knihu od tohoto autora, určitě nedoporučuji začíst se čtením knihy POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ. Tato kniha by mohla leckterého čtenáře odradit od další jeho tvorby a já po přečtení této knihy jsem byl otrávený, jakým způsobem knihu napsal (dlouhá souvětí, nezáživné čtení..). Více se mi líbila kniha PEKAŘ JAN MARHOUL, anebo kniha ROZMARNÉ LÉTO, kterou nemám zaznamenanou v Databázi knih, ale určitě jsem knihu také četl a viděl jsem také film. Vzpomínám si, když jsem psal přijímací test z českého jazyka na Obchodní akademii a v testu se vyskytovala otázka, kdo je autorem pohádkové knihy KUBULA A KUBA KUBIKULA. Bohužel tehdy jsem nevěděl, kdo knihu napsal, dnes to už vím. Tuto knihu jsem nečetl, ale časem možná vyzkouším tuto knihu. Není dlouhá, takže knihu bych přečetl rychle. Uvádí se, že Vladislav Vančura je jeden z největších českých spisovatelů.

O knize MARKÉTA LAZAROVÁ jsem už dlouhou dobu uvažoval. Nebyl jsem si jistý, jestli mne kniha osloví, poněvadž se jedná o historický román, který je zasazený do středověku. Historické romány nejsou mým šálkem čaje a ještě jsem přitom věděl, jakým způsobem autor píše, ale přesto jsem se pustil do čtení. Jedná se o baladický příběh (BALADA V PRÓZE) plný lásky mezi Markétou a Mikolášem, kteří pocházejí z rozdílných rodů. V knize se vyskytuje také jiný příběh lásky mezi mladými lidmi. V průběhu čtení jsem si říkal, že knihu patrně budu hodnotit průměrně jako většinu Vančurových knih, ale od určitého momentu, zejména když se román blížil k závěru, jsem hodnocení zvýšil na 80 %. Kniha se nečte úplně jednoduše, což je pro autorovy knihy typické, ale z druhého hlediska obdivuji, jak dokáže pracovat s jazykem a se stavbou věty. To je určitě autorovo pozitivum a myslím si, že pro učitele literatury je to pastva pro oči. Příběhem nás provází vypravěč, který se čas od času obrací se svými myšlenkami také na čtenáře.

3 30.06.2020

Knihu mi poslala Martina Zrubcová (v Databázi knih má profil Mandalka74). Za knihu děkuji. Námět knihy je zajímavý – cestování v čase. V minulosti jsem si povídal s tátou o tom, jaké by to bylo, kdyby se lidé v současné době dožívali vysokého věku, jak je to popisováno v Bibli ve Starém zákoně. V té době se někteří lidé dožívali vysokého věku. Nejstarší muž se jmenoval Metuzalém, který měl přes 900 let. V knize VĚZEŇ ČASU hlavní hrdina Tom má přes 400 let, ale vzhledově vypadá na čtyřicetiletého muže, stárne pomaleji než normální smrtelníci. Zažívá různá dobrodružství, setkává se s významnými osobnosti – Shakespeare, Fitzgerald, Cook, v jeho životě se vyskytují také ženy.. Kniha má 5 částí, autor přeskakuje z minulosti do přítomnosti v různých stoletích, což lze určitě očekávat od knihy s tématikou cestování časem. Kniha se celkově četla dobře, občas jsem se přistihl, že moje myšlenky odlétají jiným směrem a na knihu se dostatečně nesoustředím, ale to nebyla autorova chyba. Spíše to bylo způsobeno smutkem, který mne chytil do svých spárů, ale jen na chvíli. :) Kniha určitě nedosahuje vrcholu, při které bych ji hodnotil všemi 5 hvězdičkami. Každopádně si zaslouží 80 % a čtenáři, kteří mají rádi knihy s námětem cestování časem, mohou tuto knihu vyzkoušet. V knize jsem nalezl také citáty, které upoutaly moji pozornost.

Zdá se mi, že v minulosti jsem už psal komentář, ve kterém jsem uvedl, že není důležité, jak vysokého věku se člověk dožije, ale jak svůj život prožije. A tuto informaci jsem už četl v několika knihách. Určitě je na tom kus pravdy. Někdo se dožije vysokého věku a je třeba celý život nešťastný, neprožil ho naplno, jak si přál a trápí se tím, cítí se osamělý a nešťastný, a protikladem může být člověk, který se dožil nízkého věku, ale život prožil s plným nasazením a užil si ho plnými doušky. Když se zamyslíme nad těmito případy, co je pro člověka lepší, když by si měl vybrat mezi těmito dvěma možnostmi? Kniha je o čase. V dnešní době hodně lidí říká, že nemá čas na spoustu věcí, plánují si svoji budoucnost, navracejí se do minulosti a přítomnost jim často uniká mezi prsty. To se také často píše v některých motivačních knihách. I já se někdy přistihnu, že se navracím do minulosti, ale myslím si, že už je to méně intenzivní než v minulosti. Do budoucnosti se raději nedívám, mám pocit, že nebude moc růžová. :) Každopádně se pokusím zaměřit na přítomnost a žít v přítomném okamžiku. Myslím si, že určitě není nic špatného na tom zavzpomínat si, anebo mít nějaké plány do budoucna, které bychom chtěli zrealizovat, ale hlavní část by měla tvořit přítomnost. Hodně jsem se zase rozepsal, ale už končím. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Klíčem ke štěstí není být sám sebou, protože co to vlastně znamená? Každý máme řadu já. Ne. Klíčem ke štěstí je najít lež, která nám nejvíce vyhovuje.

Když nemáte co ztratit, není proč se bát změn, ale ani je není nutné vítat. Změna je život.

Lidé, které miluješ, nikdy neumřou.

Ten, kdo má strach, že bude trpět, už trpí tím, čeho se bojí.

Nemluvím pravdu tak často, jak bych měl, ale tak často, jak si troufám, a až budu starší, budu si snad troufat o něco víc.

Nic v životě není jisté. Právě díky nejistotě víte, že existujete.

Minulost byla – je – jednosměrná. Musíte po ní jít vpřed. Ale nemusíte se jen ohlížet. Někdy se můžete prostě jen rozhlédnout a být šťastný tam, kde právě jste.

4 29.06.2020

Po této knize jsem už pokukoval dlouho. Viděl jsem ji ve výběru 100 KNÍŽEK, KTERÉ BY SI MĚL PŘEČÍST KAŽDÝ, dále jsem knihu také viděl na Instagramu a v neposlední řadě mne také zlákalo vysoké hodnocení čtenářů v Databázi knih. Měl jsem nutkání si tuto knihu co nejdříve přečíst, pociťoval jsem, že nyní je správná doba, abych se do knihy začetl. Musím říci, že jsem se rozhodl správně. Kniha je napsaná formou deníkových záznamů. Hned od prvních stránek působí příběh autenticky a to díky tomu, jak Charlie – hlavní postava, si zapisuje pracovní hlášení, ve kterém se vyskytují pravopisné chyby a různá zkomolená slova. Zpočátku jsem měl obavy, aby takto psané záznamy nebyly od začátku až do úplného závěru, poněvadž by se kniha nečetla moc dobře, ale naštěstí to bylo jenom pár stran a splnilo to svůj účel. V knize se střídá přítomnost s minulostí, námět knihy je originální, v knize se vyskytují sny hlavního hrdiny, operuje se s pojmy vědomí, podvědomí a nevědomí. Autorovi se tato kniha moc povedla. Knihu jsem přečetl během jednoho dne, poněvadž byla hodně čtivá a následující den po přečtení jsem si v knize ještě listoval. U některých částí jsem se musel pozastavit a zamyslet se nad nimi. Knihu doporučuju a knihu hodnotím na 100 %. Kniha určitě stojí za přečtení a tuto knihu určitě zařadím mezi nejlepší TOP knihy za rok 2020.

Hlavním námětem knihy je mentální postižení. Pro rodiče je určitě těžké, pokud jejich dítě má mentální postižení. Záleží také na stupni postižení. Myslím si, že rodiče se musí rozhodnout, jestli budou dítě vychovávat sami, anebo dítě předají do ústavu, kde bude o něj postaráno odbornými pracovníky. Pokud se rodiče rozhodnout vychovávat dítě s mentálním postižením, musí ho plně přijmout takového, jaký je a vyrovnat se s jeho postižením, projevovat mu lásku po celý jeho život, aby dítě mělo pocit, že ho rodiče mají rádi. Děti s tímto postižením jsou více vnímavější a citlivější než zdravé děti. Pokud rodiče nejsou schopni vychovávat dítě s tímto postižením, nebudou se k těmto dětem chovat dobře, budou upřednostňovat jiné jejich děti, které jsou zdravé, pak asi těmto dětem bude lépe v nějakém ústavu, kde se mohou mít lépe než u vlastních rodičů. Osobně znám několik lidí s mentálním postižením a určitě jejich rodiče si zasluhují moji úctu a obdiv, že se o tyto děti starají po celý jejich život. Vím, že to nemají jednoduché, ale přesto přese všechno je mají rádi, věnují se jim, jak nejlépe dovedou, a myslím si, že nikdy v životě by je nenapadlo, že by se jich dobrovolně vzdali. Je to starost na celý život. Ne každé dítě s mentálním postižením má takové štěstí. Je smutné, pokud se někteří lidé posmívají lidem, kteří jsou mentálně postižení a mají z nich legraci, jak se také dočteme v tomto románu, kdy Charlie je vystaven posměchu některých lidí. To je doopravdy smutné, ale bohužel existují takovýto lidé. Doufám, že jich je minimum.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

I ve světě, kde je všechno jenom jako, musejí být nějaká pravidla. Jednotlivé části musejí patřit k celku a zapadat jedna do druhé.

A jaký blázen jsem to byl, že jsem si kdy myslel, že profesoři jsou intelektuální velikáni. Jsou to lidé - a mají strach, že se to svět dozví.

Ale nemůžu mu to mít za zlé, protože si neuvědomuje, že zjistit, kdo skutečně jsem, najít smysl celku mojí existence, k tomu patří stejně znát své možnosti do budoucna jako svou minulost, stejně tak to, kam jdu, jako odkud jsem přišel. I když víme, že na konci bludiště života je smrt, teď je mi také jasné, že ze mě to, čím jsem, činí právě zvolená cesta bludištěm. Nejsem jen věc, jsem i způsob bytí – jeden z mnoha způsobů -, a pokud poznám cesty, kterými jsem se ubíral, i ty, které mi zbývá projít, pomůže mi to pochopit, co se ze mě stává.

Život a práce jsou nejbáječnější věci, které člověk může mít.

Inteligence zbavená schopnosti dávat a přijímat cit vede k mentálnímu a morálnímu zhroucení, k neuróze, možná i k psychóze. Řekl bych dokonce, že když je mysl pohlcena sama sebou, pracuje jen k vlastním cílům a vyloučila jakékoli lidské vztahy, vede to pouze k násilí a bolesti.

Když budu jenom stát, dojedu až dolů, ale když začnu běžet, třeba aspoň vydržím na jednom místě. Důležité je pořád upalovat nahoru, ať se děje co se děje.

6 25.06.2020

Kniha se mi líbila, pohádkový příběh (fantasy), který je zasazený do ruského prostředí a do zimního období. Kniha má 3 části. Líbila se mi hlavní hrdinka Vasilisa, v knize se setkáváme s různými démony a bytostmi. Jedná se o prvotinu, kterou autorka napsala, takže kniha se jí povedla. Myslím si, že kniha určitě osloví mladší čtenáře, ale také čtenáře v jakémkoliv věku, kteří mají rádi pohádkové příběhy. Časem určitě vyzkouším 2. díl z této série – DÍVKA VE VĚŽI. V závěru knihy se nachází SLOVNÍČEK. Kniha má nádherný přebal. Knihu hodnotím na 100 %.

2 24.06.2020

Od autorky jsem četl všechny knihy, které napsala. Nejvíce se mi líbila kniha MANŽELÉ ODVEDLE. To byl strhující thriller plný napětí a neustálých zvratů. Myslím si, že touto knihou autorka nastavila vysokou laťku. Bohužel její další knihy se mi líbily méně – NĚKDO CIZÍ V DOMĚ a NEVÍTANÝ HOST. Bohužel kniha JEDEN Z NÁS mi připadala nejslabší. Celkově se mi kniha nelíbila, postrádal jsem napětí, po obsahové stránce mi to připadalo na hranici průměrnosti. Je to jedna z knih, kterou jsem přečetl a na kterou brzy zapomenu. Někdy jsem se při čtení nudil. Kapitoly jsou krátké, takže knihu jsem měl rychle přečtenou, což je pozitivum u této autorky. Závěr knihy je svižnější, v závěru je všechno vysvětleno a všechno do sebe zapadá. Neodhalil jsem vraha. Knihu hodnotím na 50 %.

Jsem zvědavý, jestli SHARI LAPENA napíše knihu, kterou budu hodnotit na plný počet hvězdiček, jako tomu bylo u knihy MANŽELÉ ODVEDLE. Kniha JEDEN Z NÁS má docela vysoké hodnocení, takže spíše budu patřit k menšině, kteří z knihy nejsou nadšeni.

7 23.06.2020

O této knize a o tomto autorovi jsem se dozvěděl poprvé v tomto roce z knižních videí. Předtím jsem neměl vůbec žádné povědomí, že by tento autor existoval. Kniha mne lákala, a tak jsem se pustil do čtení. Musím říci, že se mi kniha líbila a přečetl jsem jí během jednoho dne. Styl vyprávění byl zajímavý, v knize se vyskytují magické prvky, romantika, zajímavé vynálezy, dočteme se o několika receptech na přípravu jídla, příběh je prostoupený hudbou, cítíme melancholickou atmosféru. Zajímavé je, že Colin – hlavní postava příběhu, nemá rád práci a projde si řadou zajímavých zaměstnání. V knize se také řeší tématika práce. Když se kniha blíží k závěru, tak to nabírá větší napětí. Se závěrem knihy mám trochu problém. Nepochopil jsem poslední kapitolu, co chtěl autor závěrem vyjádřit. Nad tím se musím ještě zamyslet. Knihu hodnotím na 100 %.

Kniha je také pěkně zpracovaná po grafické stránce. Kniha obsahuje fotografie a také fond písma je tučně zvýrazněn.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Budu potřebovat měsíce, celé měsíce, než se nasytím polibků, které vám chci dát. Bude to trvat celé roky a měsíce, než vyčerpám všechny polibky, kterými chci pokrýt vás, vaše ruce, vaše vlasy, vaše oči, váš krk…

Parte tráví dny v jedné kavárně, pije a píše spolu s jinými lidmi, jako je on sám, tam chodí pít a psát, popíjejí vždycky čaj Mořské dálavy a jemné alkoholické nápoje, což jim nedovoluje myslet na to, co píší, a spousta lidí přichází a zase odchází, tím se myšlenkami zamíchá ode dna a každý si vyloví tu či onu, žvásty se neeliminují, vezme se trocha myšlenek, přidá se trochu žvástů, zředí se to. Lidé to tak lépe stráví, zvláště ženy nemají rády nic, co je příliš jasné.

5 18.06.2020

Tuto knihu jsem si přidal na SEZNAM KNIH Z KLASIKY, které bych si chtěl přečíst a konečně jsem se odhodlal a knihu přečetl. Jedná se o protiválečný satirický román. Kniha je hodně obsáhlá, má 42 kapitol + ztracenou kapitolu, ve které náš hrdina zjišťuje, že nejlepší tělocvik je žádný tělocvik. Většina kapitol je pojmenována podle hlavních hrdinů, kteří se v knize vyskytují. Knihu hodnotím na 70 %.

Hlavní postavou je kapitán Yossarian, který za 2. světové války na ostrově Pianosa ve Středozemním moři vykonává svou povinnou leteckou službu. Jeho cílem je, aby skončil s létáním a navrátil se domů. Neustále dochází ke zvyšování povinného počtu letů a tak stůj co stůj se chce vymanit z této válečné mašinerie. Hlava XXII je symbolem nesmyslnosti celého válečného běsnění, vidíme odumírání jakýchkoliv mravních jistot, ztrácejí se logická měřítka, pozorujeme degradaci citu a sounáležitosti. V knize proti sobě nestojí americký voják a nepřítel, ale voják a armáda a o to je to absurdnější. V knize se nachází humor, vidíme absurdnost jednání vysokých činitelů, kteří vymýšlejí nové rozkazy, vidíme absurdnost dialogů mezi vysokými představiteli a obyčejnými vojáky, vidíme také rivalitu mezi samotnými vysokými představiteli armády..

Autor pracoval na románu 8 let, což je docela dlouhá doba. Často je kniha přirovnávána k ŠVEJKOVI od Jaroslava Haška. Autor byl ve skutečnosti pilotem ve 2. světové válce, takže nepochybně využil svých zkušeností a ty zakomponoval do románu. Autor se nenechal inspirovat Švejkem, při psaní Hlavy XXII tuto knihu neznal. Kniha působí na jedné straně komicky, z druhé strany chtěl autor poukázat na hrůzu války satirickou formou. V knize se vyskytuje hodně postav, takže nějaký čas trvalo, než jsem se v jednotlivých postavách jakž takž zorientoval. Autor velmi dobře prokreslil charaktery postav včetně jejich vzezření. V oblibě jsem měl samozřejmě Yossariana a vůbec jsem se mu nedivil, že už nechtěl létat, protože bylo letcům řečeno, že musí dosáhnout určitého počtu letů, aby je nahradili jiní letci a oni se mohli vrátit domů. Jenže když dosáhli potřebného počtu letů, tak byly zase plukovníkem CATHCARTEM navýšeny, a tak se není čemu divit, že Yossarian chtěl prásknout do bot. Oblíbil jsem si také postavy kaplana, majora Majora, náčelníka Bílého Polozuba, doktora Daneeku, Hladového Joea aj. Některé kapitoly se mi líbily, četly se samy, jiné části mne nebavily a nudily, například úseky s Milem, kdy je popisováno, jakým způsobem provádí své obchody. Naši hrdinové se také potloukají Itálií a jejich cílem je užít si zábavu s děvčaty.

Četl jsem komentáře od čtenářů, kteří napsali, že kniha mohla být kratší a tím by se zvýšila její kvalita a možná by kniha byla ještě více čtivější. Těžko říci, možná kdyby tomu tak bylo a některé části byly seškrtány, tak by to knize spíše prospělo, než uškodilo a knize bych pak patrně dát vyšší hodnocení. Ačkoliv má kniha kolem 530 stran, tak jsem ji zvládnul přečíst za 2 dny, takže jsem zase u knihy strávil poměrně velkou část dne, ale určitě nelituji, že jsem strávil čas nad čtením této knihy. Je pravda, že autor některé situace znovu čtenáři připomíná v průběhu románu, ale to mi celkem nevadilo. Časem se třeba k některým kapitolám vrátím. Autor napsal také volné pokračování, které pojmenoval ZAVÍRÁME!, ale s největší pravděpodobností tuto knihu už nebudu číst.

Autor napsal: „Humor je mou silnou stránkou. Jenže mé knihy nebyly nikdy myšleny jako žertovné čtení. Dodnes mě mrazí, když mi lidé říkají, že Hlava XXII je nejveselejší kniha, jakou kdy četli. V Hlavě XXII vyrůstá humor z krveprolití a utrpení.“

3 18.06.2020

Od Franze Kafky jsem už přečetl více knih – Proces, Zámek, Proměna a jiné povídky. Jak už jsem psal v jiných komentářích, knihy od tohoto autora jsou náročnější na četbu, čtenář se musí více soustředit na text, pro mnohé čtenáře včetně mě jsou jeho texty v některých částech těžce pochopitelné a složité, ačkoliv vím, kam autor svými myšlenkami směřuje a co kritizuje. Jeho knihy si nestačí přečíst jen jednou, ale vícekrát.

Musím říci, že kniha AMERIKA se četla celkově dobře, neměl jsem větší problémy s porozuměním textu oproti třeba knihám PROCES nebo ZÁMEK. Kniha pojednává o mladíkovi Karlu Rossmanovi, který se musí odstěhovat do Ameriky, poněvadž ho svedla služka a čeká s ním dítě. Karel se potkává se svým strýcem, následně musí od něj odejít a postavit se na vlastní nohy. Získá práci, na své cestě se seznamuje s novými lidmi. Některé z nich má rád, jiných by se nejraději zbavil a už je nikdy neviděl. Některé scény mi přišly legrační, zejména se to týkalo Bruneldy. Četl jsem komentáře, že román není dokončený. Z jednoho hlediska by určitě autor vymyslel další příhody Karla, ale z druhého hlediska i tímto způsobem mohl být román ukončený. Kniha obsahuje dodatky. Knihu hodnotím na 80 %.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

… každý využívá své moci a nadává tomu, kdo je v nižším postavení. Když si člověk na to jednou zvykne, nezní to jinak, než jako pravidelné bití hodin.

4 14.06.2020

Tato kniha má poměrně nízké hodnocení v Databázi knih. Dalo by se souhlasit s tím, že kniha je rozvláčnější, některým čtenářům může připadat nudná, místy je náročnější na četbu. Děj knihy se odehrává především během 2. světové války z pohledu dvou německých rodin. Vidíme, jak na válku pohlíželi Němci, jaká propaganda se hustila do dětí, cítíme atmosféru bombardování Berlína. Zajímavé byly také dialogy s paní Millerovou a Müllerovou. Hlavními postavami jsou dívka Siggi a chlapec Erich, kteří vyrůstají v rozdílných rodinných poměrech. V románu se také nachází tajemný vypravěč, který komentuje dění kolem sebe. Když se kniha blížila k závěru, tempo vyprávění se zrychlilo a kniha byla více čtivější oproti předcházejícím částem. Závěr byl překvapivý..

Autorčin styl vyprávění a celkové pojetí příběhu se mi líbilo, i když by se daly vytknout některé věci, a proto dokážu pochopit čtenáře, kteří dali knize nižší hodnocení. Z druhého hlediska je kniha napsána jiným způsobem, než jsme asi zvyklý u těchto příběhů, ale to mi na tom připadalo zajímavé. Autorka v závěru knihy uvádí zdroje, ze kterých čerpala. Autorka přiznává, že některá fakta jsou překroucená, ale udělala to záměrně.

Jsem rád, že jsem si knihu koupil a myslím si, že kniha stojí za přečtení, pokud čtenářům nevadí, že tok vyprávění je pomalejší a místy to pro některé čtenáře může působit nezáživně. Přesto tato kniha byla pro mě zajímavá, a kdyby tomu tak nebylo, patrně bych nevydržel číst 5 hodin v jednom kuse. Knihu jsem přečetl za 2 dny. Knihu hodnotím na 100 %. Kniha má pěkný přebal.

3 12.06.2020

Od autora jsem v roce 2017 přečetl venkovskou trilogii – SELSKÝ BAROKO, RYBÍ KREV A DEŠŤOVÁ HŮL. Nejvíce se mi z této trilogie líbila kniha RYBÍ KREV. Když jsem zahlédl, že vydal novou knihu, řekl jsem si, že si knihu přečtu. Hodně mne nalákala anotace knihy, kdy Marie – rozvedená docentka literatury se seznámí s knihkupcem Filipem, který je o generaci mladší než ona. Pro mě to bylo lákavé téma. Musím říci, že kniha se celkově četla dobře. Děj knihy se odehrává v Českém Krumlově, který jsem v minulosti navštívil. V některých okamžicích jsem si říkal, že Marie by se měla zachovat jinak a měla by mít rozum, když je vysokoškolská pedagožka, z druhého hlediska je také jenom člověk, který potřebuje lásku a v dané chvíli nemá potřebu se dívat do budoucnosti, a proto může dělat neuvážené kroky. V dané chvíli potřebuje hlavně objetí, pochopení, pohlazení, aby nebyl osamělý. V knize se vyskytují také odkazy na různé knihy, řeší se v ní také rodinné vztahy, autor se také navrací do minulosti. Vidíme pohled života na vesnici a ve městě. Kapitoly jsou pojmenovány podle jednotlivých měsíců roku 2018. První kapitola začíná říjnem 2018, druhá kapitola je pojmenována Leden 2018 a tak dále. Knihu hodnotím na 100 % a časem si určitě přečtu další knihu od tohoto autora.

V minulosti jsem navštívil přednášku Jiřího Hájíčka v Karviné, kdy navštívil naši knihovnu. Mluvil o své tvorbě, četl ukázky z knih, které napsal, mluvil také o vltavínech, které promítal na plátně, odpovídal na dotazy čtenářů. Působil skromným a příjemným dojmem. Bydlí v Českých Budějovicích, které jsem v minulosti navštívil. Pamatuji si na čtvercové náměstí v centru města, na kterém se nachází Černá věž, na kterou jsem vystoupal a z jejího vrcholu jsem se rozhlížel po okolí. Jiří Hájíček se také dotkl tématu, jestli se dá psaním knih v České republice uživit. Toto téma by patrně sám neotevřel, ale na dotazy čtenářů odpověděl. Existují čeští autoři, kteří se psaním knih dokáží uživit – například Michal Viewegh a někteří další autoři, ale Jiří Hájíček bohužel nepatří k těmto autorům. Vedle psaní knih má samozřejmě civilní povolání. Určitě českým autorům velmi pomůže, pokud se prosadí v zahraničí, tím si otevírají cestu, aby se mohli živit jenom psaním. Venkovské romány mám rád, ačkoliv celý život bydlím ve městě. Venkov mne přitahuje, život na venkově je zcela odlišný než život ve městě. Život na venkově je v mnoha ohledech tvrdší, většinou všichni lidé se znají a mají k sobě blíž, ale někdy si také dělají naschvály a jsou k sobě nepříjemní, což život znepříjemňuje, pokud máme takového člověka za souseda. Jiří Hájíček umisťuje děj románů do míst, které důvěrně zná, do Jižních Čech, což je fajn.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit, co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.

Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.

11 09.06.2020

Moje desátá přečtená kniha od Hemingwaye. Příběh několika přátel, kteří pijí ve velkém množství alkohol, navštěvují kavárny a bary, rozhodnou se podniknout výlet do Španělska, kde začínají býčí zápasy. V knize se objevují také milostná vzplanutí. Důvodem, proč konzumují ve velké míře alkohol a proč nemohou žít „normálním“ běžným životem, jsou důsledky zážitků z války nebo jiné důvody.

Kniha se celkově četla dobře, má 3 části, jedná se o prvotinu. Autorův styl psaní je nezaměnitelný - úsečné dialogy, krátké věty, málokdy používá rozvětvená souvětí, nelibuje si v synonymech. Dialogy působí uvěřitelně, nevyumělkovaně, realisticky tak, jak se běžně mluví mezi lidmi. V tom spočívá jeho kouzlo psaní. V tomto románu se nacházejí také zmínky o tématech, o které se autor zajímal – box, lov, dostihy a samozřejmě o býčích zápasech, které autor miloval a byl na ně odborník. Svoje znalosti uplatnil v knize SMRT ODPOLEDNE, kterou jsem v minulosti četl, a je kompletně zaměřena na býčí zápasy.

Líbily se mi popisy cestování jednotlivými městy, popisy začátku a průběh býčích zápasů včetně celkové atmosféry mezi lidmi. Osobně bych neměl potřebu navštívit býčí zápasy a mnoho lidí se s tímto sportem neztotožňuje a příčí se jim po všech stránkách. Ve Španělsku je to však národní sport..

Knihu hodnotím na 100 % a časem vyzkouším některé další knihy z jeho tvorby.

3 08.06.2020

Agatha Christie je považována za královnu detektivek. Detektivky příliš nevyhledávám, od autorky jsem v minulosti přečetl jen 2 knihy – VRAŽDA NA FAŘE a knihu povídek TŘINÁCT ZÁHAD, kterou jsem hodnotil průměrně. Hodně čtenářů o této knize říká, že patří mezi její nejlepší knihy, a tak jsem se rozhodl, že si knihu přečtu. V minulosti jsem viděl film, ale neviděl jsem ho celý, poněvadž jsem usnul. Při četbě se mi některé momenty vzdáleně vynořovaly z mysli, ale hodně věcí jsem zapomněl. Možná se na film v budoucnu podívám znovu. Při čtení jsem přemýšlel o tom, kdo může být vrahem, dal jsem si určitý tip, ale bohužel nebyl správný. Kniha se četla celkově dobře, měla zajímavý námět, bylo to promyšlené do všech detailů a v závěru knihy je všechno vysvětleno. Knihu hodnotím na 100 %.

16 03.06.2020

Tato kniha mne oslovila na první pohled svým zpracováním, když se mi dostala do rukou. Chtěl jsem si přečíst něco kratšího, a tak jsem neváhal a pustil se do čtení. Jedná se pohádkový příběh, kdy Radostovi zemře žena a on se s tím nemůže vyrovnat. Potkává několik průvodců, kteří mu vysvětlují, jaký postoj by měl zaujmout, aby byl znovu šťastný. Knihu hodnotím na 100 %.

Autor knihu také ilustroval. Ilustrace se mi líbily. Kniha je také velmi pěkně zpracována po grafické stránce. Kapitoly jsou krátké, jsou graficky zvýrazněné různou barvou, v knize nalezneme také autorovo psací písmo, což působilo pozitivně. Autorův styl psaní je pěkný a kniha určitě stojí za přečtení. Kniha je přečtena na jedno posezení. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

… kdo má velký smutek, krásu kolem sebe nevidí.

4 03.06.2020

Od autora jsem už četl více knih a rozhodl jsem se, že vyzkouším pohádkovou knihu KORALINA. Tato kniha mne lákala. Přestože se jedná o dětskou knihu, tak si myslím, že si ji může přečíst čtenář v kterémkoliv věku a může se mu líbit. Autor tuto knihu psal pro svoji dceru, psaní této knihy přerušil, takže vznikala poměrně dlouhou dobu. V PŘEDMLUVĚ se mi líbil tento citát: „Chtěl jsem napsat příběh pro moje dcery, který by jim pověděl něco, co jsem si moc přál vědět, když jsem byl malý chlapec: že když jste odvážní, neznamená to, že se nebojíte. Být odvážný znamená, že se bojíte, opravdu se bojíte, hrozně moc se bojíte, a stejně uděláte to, co je správné.“ Kniha má strašidelnou atmosféru, takže možná když děti budou číst tuto knihu, tak se budou bát, a nejenom děti. :) Kniha se mi celkově líbila, knihu hodnotím na 100 %.

Kniha má pěkné ilustrace, v závěru knihy se nacházejí také fotografie z natočeného filmu, dále je v knize uvedena kapitola – PROČ JSEM NAPSAL KORALINU a také se v knize nachází - ROZHOVOR S NEILEM GAIMANEM.

Kniha má pěkný přebal.

3 31.05.2020