Makrela Liška komentáře u knih
Měla jsem chuť ponořit se zas jednou do nějakého románu a oči mi padly na Doerra. Četl se jedním dechem a bavil mě, a ačkoliv nejde nijak těžké čtení, není to rozhodně ani knížka nijak plytká. Nicméně po přečtení se přece jen cítím trochu podvedená a zmanipulovaná autorem, z jehož díla cítím jistý kalkul. Námět je atraktivní, dvě jiné, citlivé duše jako ústřední postavy příběhu na pozadí tak černého údobí, jakým 2. světová válka byla. Kdo by se nedojal a nesympatizoval s nimi? Snad leda cynik. Americká škola vhodně dávkovaného napětí a emocí, která nemá problém najít si svého čtenáře. I skeptiky přesvědčí nálepka s Pulitzerovou cenou. V tomto ohledu jde o dobře odvedenou práci. Ovšem něco tomu chybí a kapitoly na konci, odehrávající se po válce snad vše jen zbytečně rozmělňují.
KRUCINÁL! to byl ale doják. Četlo se to samo, jen mi po přečtení trochu přišlo, že některé postavy by zasloužily taky o něco více prostoru a plasticity, aby nebyly jen příčkami, po nichž Ove zas vyšplhá zpět ke své lidskosti a životu vůbec. Se stylem psaní i některými opakovanými pasážemi sem si taky úplně nesedla, ale na druhou stranu se mi líbilo, když se toto opakování vyvíjelo a pokaždé dostávalo hlubší smysl než se dostalo docela k jádru pudla.
Jana Němce jsem měla spojeného se silným duchovně literárním zážitkem při čtení Dějin světla, Možnosti milostného románu mě zas zavedly do úplně jiného prostředí, které mi bylo zato bytostně blízké a prolínalo se s mou životní cestou. Velmi mne překvapilo, když jsem autorovo jméno nalezla podepsané pod titulem, který není beletrií. Po nedávném přelouskání několika Palánových knih plných silných a inspirativních rozhovorů jsem byla především velmi zvědavá. Kurátorský výběr osobností i způsob vedení rozhovorů mi byly velmi sympatické. Mnohé rozhovory mne hluboce zasáhly a určitě se k nim vrátím, pomohly mi i pootevřít trochu dveře k problémům a tématům, které si s sebou v dnešní době vlečeme mnozí a neumíme s nimi nakládat. Snad si už jen na závěr přát, aby nějaká podobná osobnost protla osobně i mou cestu a pomohla mi najít světlo v spirituální prázdnotě vně i uvnitř.
Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby si Süskind s Pratchettem podali ruce.
Bez přemýšlení nad alegoriemi jež příběh ukrývá sem tento díl zhltla za jedno dopoledne s knihou v posteli. Mezi všemi vyčnívá svou beznadějí a temností, kterou neopustil ani na konec, poněvadž zůstala Zuzana, kterou čekala víc než trpká odplata za její ztrátu víry.
Po Koni a jeho chlapci šlo o díl, který mě nejvíc strhnul. Snad proto, že nebyl vyprávěn tak pozitivně a opřekot jako díly předchozí. Silná tečka na závěr jež pro mě celou sérii zvedla o kousek výš.
YA literatuře jsem sice věkem už odrostla, ale k této knize mne to nějak přitáhlo a přečetla jsem ji nakonec za jediný večer. Příběh i způsob, jakým byl vyprávěný, mne nepustil. Líbila se mi Sáenzova poetika i vícevrstevnatost příběhu, v němž nešlo zdaleka jen o hledání sebe sama a své sexuální identity. Postavy řešily i svá osobní traumata- z války ve Vietnamu, své postavení v rámci etnické skupiny či opětovné rodičovské selhání ve snaze neopakovat své chyby a neublížit. A právě pro citlivý vhled i do těchto témat, zároveň se Sáenzovým jazykem, kniha vyčnívá nad rámec běžné YA literatury a z mého pohledu bez problémů obstojí i u starších čtenářů. Jsem rozhodně zvědavá na autorovy další knihy.
Kniha mě díky mým rodičům provázela celé dětství, kdy jsem si v ní s oblibou listovala, a jsem moc ráda, že později i mým dětem pomůže nahlédnout na intimitu a vlastní sexualitu bez pocitu studu. Skvělý počin své doby, který neztratil nicna zajímavosti a aktuálnosti ani dnes.
Kniha poučná a zároveň neskutečně zábavná. Donutila mě přemýšlet, co všechno za stud jsem jako žena dostala do vínku, jen proto, že žiji v patriarchální společnosti nerozlučně spojené s křesťanskou tradicí a jeho názory. Jsem sice zdravá, mladá žena obvyklé fyziognomie,ale přesto se před ostatním stydím za své tělo- jeho pochody, jeho tvary, jeho potřeby, a nenapadlo mě to vnímat jako něco, co není přirozené. Zvlášť když všichni ví, jak je vlastně dnešní společnost "hrozně otevřená a tolerantní".Kéž tohle v budoucnu netrápí mou dceru.
Nečetla jsem snad ještě něco tak silného, opravdového a hluboce lidského. Berniéres je výtečný fabulátor, který rozehrává velké i malé osobní tragedie na pozadí těch dějinných, se smyslem pro ironii je navzájem mísí a pak nám je bez patosu a odsudků servíruje ve svém mistrovském díle. Sem zasažena a uchvácena.
Tak mi přijde, že tentokrát si Gaarder postavil příběh, skrze který by mohl ventilovat své názory na současnou ekologickou situaci. Hlavní postavy jsou takové násilné přemoudřelé mělké megafony, které mu k tomu měli posloužit, ale protože jim jinak nevěnoval větší pozornost a pro mě je nikam neposouval a nevyvíjel, neměla sem chuť jejich lkaní poslouchat a ztotožňovat se s nimi. Magické kouzlo prolínajících se rovin utloukly informace. Rychle přečteno a bude i rychle zapomenuto.
Krásně odvyprávěno. příběh nabitý humorem a emocemi stejně pestrými a opravdovými jako celá jižní amerika.neuvěřitelný kolotoč postav a událostí mě strhl, byl nepředvídatelný a i ve své tragice vždy nakonec vlídně úsměvný aby mě na konci nenechal tápat v beznaději a smutku, ale ukonejšil ve voňavém sametovém kožíšku jaguárů z Cojadebajos de los Gatos
Krásně smutná a moc pěkně odvyprávěná kniha. Bavil mne její neustálé balancování na hraně reality a fantazie, kdy do poslední chvíle nevíte, na které straně vlastně právě jste.
Číst Fainu bylo trochu jako sledovat Kusturicu. Tragedie střídá frašku jedna za druhou v klopotném tempu, a přitom se postavy nebojí užívat si život plnými doušky, jít za svým a být své. Nechybí hromada humoru a absurdity, a to vše na docela malé ploše šedesáti stran, kdy s úsměvem vydechnete až na poslední stránce.
Po tom, co jsem se do knihy začetla, stále více jsem se toužila nořit se do informací o dějinách Íránu a zároveň očima osvíceného pedagoga se nechat vést a nahlížet na klasické romány z úhlů, z nichž jsem je nikdy nevnímala. Bylo to pro mě velmi obohacující a obě roviny se v příběhu příjemně doplňovaly. Musím přiznat, že Nafisiová ve mě vzbudila opravdu chuť se do knih začíst. Nicméně právě pro její pedagogické podání se nemohu ubránit dojmu, že i přes sílu celého příběhu mne nechala stát jakoby za sklem a nepustila ke mě sebe ani své postavy dost blízko na to, abych s nimi dokázala soucítit.
Prostě skvělé. Výtvarně, obsahově. I ten nápad udělat naučnou knihu právě o strachu. Malé dítě je neustále vystaveno různým formám strachu a tohle je nejen zábavná ale i velmi poučná forma, jak mu s vyrovnáním s tímto abstraktním strašidlem pomoci. I pro dospělé se tu najde hromada zajímavých informací, a přitom je kniha napsaná srozumitelně i poutavě pro obě skupiny. Oceňuju ponoření autorů do tématu a jeho uchopení v takové šíři. Rozhodně si tato knížka zaslouží místo ve vaší knihovně.
Jako zjevně i jiným čtenářům přede mnou mi nesedli Technokněží zdaleka tolik jako Metabaroni. Literární stránka komiksu byla oproti syrovějším Metabaronům tak trochu naivní patetickou limonádou o utrpení a sebepřekonávání se hlavního aktéra při cestě za spásou sebe a jím vyvolených, a samozřejmě rovněž o nekončícím utrpení jeho rodiny, což i sám hrdina rád co chvíli připomínal. Přičemž ve výsledku stačilo, když Albino povolal své kyber-alterego, a vše se rázem v dobré obrátilo. Tak trochu mnoho povyku pro nic... Janjetov vedle Giméneze taky působil jaksi laciněji. Dostat se mi tento komiks do rukou jako první, nevím, zdali bych Jodorowského ještě brala tak vážně.
Gaimanovu předlohu jsem četla bezprostředně před komiksem a věrnost, s jakou komiks adaptoval předlohu pro mě byla rozhodně plusem, protože všechny ty krásné detaily Gaimanova příběhu a jazyka, kterým vypráví zůstali zachovány. Ale způsob jakým byl komiks nakreslený mi bohužel vůbec nesedl. Příliš realistické a popisné výtvarno nedává vůbec prostor fantazii a zabíjí jinak v knize velmi dobře vykreslenou atmosféru strachu a rozkladu. Kreslířský styl nedává prostor čtenáři se tolik ztotožnit s hlavní hrdinkou, čemuž ještě napomáhá to, že zachycena v obraze i při dialogu neotevírá ústa, čímž ještě víc působí jen jako němá loutka s níž výtvarník hraje příběh, a ne lidský hrdina, s nímž si rádi projdeme všemi jeho peripetiemi. Příbeh vás spolehlivě vede a táhne svou nápaditostí ale mě nepustil dovnitř a nedovolil mi žít a cítit s postavami z toho protivně cukrkandlového středostavovského amerického prostředí jak si ho Russel představoval.
je tristní, že u nás vyšel zatím jen příběh O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu a Medvědiv a tahle moudrá a překrásná kniha se ještě donedávna nedala sehnat jinak než v němčině. A přitom věřím, že by se hravě zařadila hned vedle Návštěv malé smrti od Kitty Crowther. Podobná dětská literatura mi u nás velmi schází.
Ač mě knížka mnoha myšlenkami zasáhla, celkově se s jejím poselstvím příliš nedokážu ztotožnit. Chyběla mi větší dávka kritičnosti, hrdina vše přijal až příliš snadno a otevřeně a jeho prozření tak ve výsledku vyznělo trochu lacině a naivně, škoda.
skvělé, fascinuje mě způsob, jakým Skála vede děj a neotřele vnáší a zase odebírá postavy z příběhu, s nímž ty malé podivné bytůstky bez problémů plynou :-)