ludek.n komentáře u knih

Remarquova „zpráva o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům“ je bezpochyby jedním z nejslavnějších a nejoceňovanějších děl o první světové válce. Hned z první ruky a jako dvě strany jedné mince se nabízí srovnání s jiným dílkem na totéž téma, a sice z Barbussovým Ohněm. Na rozdíl od výrazné ideové angažovanosti Ohně, je německý pohled na válku orientován daleko více na člověka a jeho postavení v nelítostné mašinérii. Remarque tak velmi elegantně, prostě a jednoduše dodal svému románu osobitost a vnitřní přesvědčivost. Tam, kde Barbusse v roli reportéra podává otřesná svědectví, hledá příčiny a operuje s politickými důsledky, tam Remarque vypráví příběh - drsný, krutý a krvavý, ale také bytostně lidský. Dopad na čtenářovo podvědomí je tak mnohem intenzivnější. Těžko nevzpomenout památnou pasáž s umírajícím francouzským vojákem v trychtýři po bombě. Přestože je Na západní frontě klid Remarquova románová prvotina, prezentuje se vyzrálým stylem a hlubokým pochopením. S nonšalancí a grácií se nám dostává do rukou kniha, která nemůže nikdy zestárnout.

25 04.12.2020

Trochu jsem se bál, že když už jsem viděl film, nebude mě kniha bavit. To se ale naštěstí nestalo a vyprávění Marka Watneyho mě strhlo a pohltilo i tak. Na druhou stranu ale musím přiznat, že byly okamžiky, kdy jsem tápal a malinko se ztrácel. Hned začátek je toho příkladem. Měl jsem pocit, že čtu skripta chemie pro x-tý stupeň středních či vysokých škol. Všechen ten kyslík, vodík, sodík, oxid uhličitý, teplota, tlak, vlhkost… někde za tím vším byl fantastický příběh, ale dokud se do něj nezapojili lidé na Zemi a posádka Herma, plácal jsem se v tom jako student, který si neudělal domácí úkol. Po překonání této pasáže už to ale byla jízda, jak se patří. Ne, že bych ještě párkrát nevyletěl ze sedla, ale ve víru děje jsem modřiny ani nevnímal a bez dechu uháněl vstříc divokému zakončení. Ani trochu mi nevadilo, že vlastně vím dopředu, jak to celé skončí…

25 02.11.2018

Nilfgaardská armáda se hnula a obsadila Lyrii a Aedirn. V Geraltově světě zuří válka, ale kdybyste mě zabili, nedokázal bych říct kdo s kým, za co a proti komu vlastně válčí. Tohle faux pas se mi u této knihy stalo hned vícekrát, naposledy na sněmu čarodějů v Thaneddu, kde jsem se znovu a zřejmě definitivně ztratil ve všech těch šokujících intrikách, příležitostných souručenstvích a podivných tahanicích. Stejně jako Ciri mě to vyplivlo někam na Plotnu, aniž bych tušil, o co v tom sporu vlastně šlo a co se stalo, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Kde je jádro pudla? Zmatený jako rajče v salátu dočítám poslední kapitoly, aniž bych si jimi nějak zásadně ujasnil situaci či nahlédl za oponu. Možná bych si dal raději nějaký ten boj s draky, než tuhle hromadu politiky, byť umně zabalenou do plachty s logem meče a magie. Nevím, je-li to čtenářskou únavou nebo jsem byl jen nepozorný, ale z Času opovržení mi zůstal podivně nahořklý pocit, že snad zaklínačské povídky jsou lepší než celá slavná románová sága. Tápu a hledám smysl toho všeho…

24 14.06.2021

Měsíční prach je bezesporu lahůdkou pro všechny vyznavače dobrodružné sci-fi. Je úžasné, jak obrovský potenciál dokáže autor vykřesat z tak prostinkého, chtělo by se říci až banálního nápadu, jakým je uvíznutí lunárního autobusu v moři prachu. Kolik problémů toto neobvyklé prostředí dokáže vyvolat. Clarke se navíc při svém vyprávění drží hodně při zemi a nestaví zase až tolik do popředí svou erudici fyzika a matematika, i když obou odvětví vědy k řešení problémů na Měsíci hojně využívá. Dělá to však natolik civilně a nenásilně, že si toho člověk skoro ani nevšimne a příběh krásně volně plyne řečištěm, což samozřejmě neznamená, že by na něm nebylo hned několik jezů. A možná to ani nejsou jezy, ale spíš zdymadla, které každou chvíli pozvednou čtenářův zájem nějakým šokujícím zvratem na další úroveň. Celá ta lunární odysea je okořeněná povedenými postavami, s nimiž rozhodně stojí za to dát si schůzku na základně v Port Rorisu, odkud vyráží Seléné na svou cestu po Moři žízně. Napětí od první do poslední stránky, famózní zápletka a inteligentní rozuzlení, to je Měsíční prach.

24 28.12.2018

Romantický dobrodružný příběh z přelomu 17. a 18. století, kde dvorské intriky, podlá zrada, zákeřná vražda, ale také rytířská čest, nesmiřitelná pomsta a čistá láska jsou tak dokonale a všemocně propleteny, že je skutečně těžké se od četby Févalova Hrbáče odtrhnout. Někdo samozřejmě může namítnout, že zápletka je dost nepravděpodobná, že celý děj postrkuje vpřed neustálé řetězení náhod, že část monologů je rozvleklá až hrůza, ale co na tom - tohle je opravdová romantika, zabalená do zlatého papíru a převázaná stříbrnou stužkou. Févalův román řinčí zbraněmi, opájí dramatickými momenty, rozesmává vtipnými glosami a rozněžňuje srdce emocemi. Strach, podlost, hrdinství, láska, všechno v té nejryzejší podobě. Kdo si přitom nevzpomene na skvělého Jeana Maraise v roli Jindřicha de Lagardèreho ve filmové adaptaci A. Hunebella z roku 1959 nebo Daniela Auteuila v poněkud modernějším zpracování P. de Brocy z roku 1997. A to samozřejmě nejsou jediné pokusy dát Févalovu nejvýznamnějšímu dílu vizuální podobu. Hrbáč je prostě jednou z těch knih, které se dají číst znovu a znovu, aniž by se omrzely.

23 10.04.2021

Drsný Cornwall, oblíbené to místo Daphne du Maurierové, je dějištěm napínavého příběhu, při němž se ježí všechny chloupky na těle. Autorka popisuje tento nehostinný kraj natolik sugestivně, že se v okamžení ztratíte v pověstných mlhách, bloudíte vřesovišti nebo tápete zrádnými bažinami pobřežních slatin a cítíte všechnu tu osamělost a tíhu prostředí, která lidem nic neodpouští. A právě sem přijíždí hrdinka románu Mary Yallenová, aby prožila nejhorší noční můru svého třiadvacetiletého života. Rozhodně se nedá říct, že by Maurierová nějak brzdila děj. Naopak, pouští se do snování své dobrodružné mozaiky bez zbytečného otálení a tempo ji vydrží až k závěrečným titulkům. Zápletka je prostá a rafinovaná současně. Neskrývá se, ale ani se přehnaně nepředvádí. Postavy jsou tesány do kamene tupým dlátem, ale s přesvědčivostí mistra a znalce. Emoce drtí i dojímají, aniž by musely sahat k extrémům. Prostě, až budete mít cestu do Cornwallu, stavte se v North Hillu, Altarnunu nebo v Launcestonu, vylezte si na Rough Tor nebo Kilmar Tor a zkuste se zde poohlédnout po nějaké hospodě. Třeba to bude právě Jamaica Inn.

23 05.02.2021

„Něco končí a něco nového začíná…“ S Paní jezera každopádně vrcholí románová pentalogie o zaklínači Geraltovi a při vší úctě k panu Sapkowskému, je to finále hodně rozpačité. Skoro bych se nebál prohlásit, že předchozí kniha Věž vlaštovky byl vrchol celé zaklínačské ságy a Paní jezera už jenom zoufale vyškrabuje zbytky zaschlé kaše z prázdné misky. Samozřejmě tak jednoduché to není, ale přesto se to tomu v mnohém podobá. Styl vyprávění znovu prošel změnou a tentokráte spíše k horšímu. Namísto souvislé dějové linie se nám dostává do rukou pompézní mozaika střípků, nejrůznějších fragmentů a epizod, které spolu mnohdy nijak nesouvisí, jen doplňují celkovou vizi Geraltova světa. Proto asi nikoho nepřekvapí, že svázat tyto rozběhnuté linky do souvislého celku a dovést je do oslepujícího finále, které by si všichni zúčastnění bezpochyby zasloužili, se daří jen napolovic. Tím spíše, že Sapkowski kosí své hrdiny s odhodláním vymítače, a v dané chvíli není vůbec jisté, že mu v závěru vůbec někdo zbude pro dokončení příběhu. Možná i díky tomu jsou poslední kapitoly namísto grandiózního vyvrcholení, spíše jen labutí písní, kterou píská elfí Vědoucí Avallac´h na svou flétnu.

22 21.06.2021

Začalo to pádem malého chlapce ze střechy domu a skončilo krvavou lázní v ledových hlubinách Grónska. Mezitím nám Petr Høeg servíruje hodně netradiční dobrodružnou krimi, v níž ani tak nejde o detektivy, vinu a zločince, ale spíš o sníh a led… a také o životní filozofii jedné ženy. Na tradiční vyšetřování zločinu a protřelé kriminální živly rovnou zapomeňte, setkáte se nanejvýš s jedním nepříliš aktivním vyšetřovatelem státní správy, obstarožní dámou na penzi, žoviálním rejdařem s dlouhými prsty, zatrpklým námořním kapitánem se sklonem k hazardu, námořníky s chutí zabíjet, nejrůznějšími vědeckými kapacitami a samozřejmě s neortodoxní a nezávislou Smilly Jaspersenovou, specialistkou na morfologii ledovců. Ona je tou postavou, na níž leží tíha celého příběhu a o níž se říká, že je hlavní kladnou hrdinkou knihy. O tom, jak nahlížet na pozici kladného hrdiny, je však v jejím případě možné dlouze diskutovat. Každopádně díky jejímu naturelu a živelnosti má kniha spád a dramatickými momenty se nešetří, především v druhé polovině Høegova vyprávění. Přesto jsem občas při čtení vypadl z tempa, podivně škobrtal a některé pasáže si musel dát znovu, protože jsem na poprvé nepochopil souvislosti. I s tímto handicapem bych Cit slečny Smilly pro sníh označil jako docela zajímavou knihu.

22 27.11.2020

„Na světu byl spáchán zločin… zákon života byl popliván, zbičován a rozstřílen, loupež byla uzákoněna, vražda byla zásluhou, násilí se stalo zákonem - a teď najednou, v tomto bezdechém okamžiku, čtyři sta obětí zvůle pocítilo, že to skončilo, že promluvil hlas a že kyvadlo se zhouplo zpátky.“ Alespoň takto to na konci války vnímají vězni koncentračního tábora Mellern, kam Remarque zasadil děj svého románu. Právě s nimi, nejbídnějšími z bídných, odsouzených k pomalé smrti v nelidských podmínkách, prožíváme proměnu od devastující vězeňské apatie k prvním jiskřičkám naděje na svobodu a dále až ke konečnému osvobození. Samozřejmě ne všichni se této konečné spásy dočkají, a nutno přičíst autorovi k dobru, že se nijak nerozpakoval nechat finále pořádně zhořknout. Přiznávám, že v některých chvílích jsem měl při čtení sevřený žaludek a závěrečná katarze mě přiměla zamyslet se i nad těmi aspekty, souvisejícími s osvobozovacím procesem, které člověka běžně nenapadají. Proto bych k těm čtyřem hvězdám, klidně ještě půlku hvězdy přidal.

22 20.11.2020

Když Kopřiva pošle do pekla elitní komando Martina Kuffenbacha, nemůže to dopadnout jinak než ultrakrvavými jatkami. Žádné ústupky, žádné váhání, žádné chození kolem horké kaše - tohle opravdu není čtení pro citlivé jedince. Kopřiva seká, trhá, rozřezává, mučí a mrzačí bez skrupulí, ani ubrousek si k tomu nebere. Snad ještě v žádné knize, co jsem kdy četl, nelétalo tolik olova, jako právě tady v jedné jediné scéně. A když dojdou náboje, jsou tady ještě nože, mačety, nebo dokonce ruční okružní pily. A jakou paseku taková pila dokáže napáchat v těle démona, asi netřeba připomínat. Vlastně mě tak napadá, že Kopřivovi se v Asfaltu podařilo nějakým důmyslným způsobem oddělit od těla snad úplně všechny jeho součásti: ruce, nohy, prsty, uši, oči, nosy, genitálie, hlavy o vyjmutých vnitřních orgánech ani nemluvě (oblibě se těší především střeva). A mezi námi, některé detailní anatomické extrakce bych si klidně odpustil. Z technického hlediska pak knize malinko škodí její délka - ono vydržet příčetný více jak šest set stran extrémní brutality může být nad lidské síly.

22 07.07.2020

První dva romány Protovské série výstižně a s nadhledem glorifikují základní nešvary obyvatel Země, přičemž to dělají velmi citlivě a lidsky. Celé jádro toho, o čem tu Brewer úspěšně píše, by se dalo shrnout do jediné věty, která se objevuje v úplném závěru knihy: „…existují nějaké hranice toho, co je možné?“ A autor si s tím opravdu pohrál tak důkladně, že mu uvěříte nejen procházku utopií K-PAXu, ale i všemi zákrutami trýzněné lidské duše. Koneckonců celý příběh není jen o Protovi nebo Robertu Porterovi, ale i o všech těch ostatních „bezejmenných“ pacientech - Erniem, Howiem, Honimírovi, Russellovi, Chuckovi, Marii, Frankie, Louovi, Jerrym, Dustinovi a dalších. Svět podle Prota celé to velké vyprávění fantasticky otevírá, ale teprve na Světelném paprsku mu dodává patřičnou šťávu. Bavil jsem se více než dobře. A ještě douška na závěr - přestože jsem neviděl filmové zpracování, Kevin Spacey mi do role pacienta Manhattanské psychiatrické léčebny Prota naskakuje tak samozřejmým způsobem, jako by mu tuhle postavu napsal Brewer přímo na tělo.

22 15.06.2020

Krásná alegorie na totalitní režimy, která v mnohém předběhla dobu a ukázala se jako neuvěřitelně přesná prognóza světových dějin. Kdyby nic jiného z Orwellova díla nepřežilo, heslo „Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější“ coby výstižné a trefné zpodobnění základní myšlenky komunismu by se mělo vytesat do kamene na věčné časy. Vždyť i my jsme to v této zemi zažili, někteří dokonce na vlastní kůži, když se svině dostaly ke korytům a určovaly co je a co není pravda, lidská důstojnost, hrdost, svoboda a spravedlnost. Všechno v této knize je: překrucování historie, bohapusté lži ve jménu vyššího cíle, třídní nepřátelé, falešná ideologie, všemocná státní bezpečnost, strach projevit vlastní názor i rychlé zapomínání na hlad, strádání a zklamání. Boxerovo socialistické motto „Budu pracovat lépe a radostněji“ jsem jako dítko školou povinné slyšel v nejrůznějších obměnách snad milionkrát a dodnes mi z něho běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na všechny souvislosti, které s sebou v dané době neslo. Orwell byl génius a jeho Farma zvířat je děsivé čtení…

22 27.09.2018

Tahle literární klasika začíná jako salónní krasořečnění, za nějž by málokdo dal ruku do ohně, jenže posléze nadobude tak úžasnou dynamiku a živost, že nelze neocenit brilantní dialogy, jež na svá bedra převezmou celou tíhu kompozice. Namísto dlouhých opisů, stačí jedna trefná věta a všechno je jasné. Lehká, citlivě dávkovaná, satira oživuje statičtější pasáže. Přestože Pýcha a předsudek neohromí prudkými nebo nečekanými zvraty a klidně by se mohla odehrávat na scéně s jedněmi kulisami, děj je dostatečně poutavý, aby nenudil. Protože je autorkou žena, mají v sobě ženské postavy více plastičnosti a působí přirozeněji, než jejich mužské protějšky. Pánové Bingley, Bennet, Collins, Wickham, dokonce i pan Darcy představují spíše archetypy, než osobité hrdiny, kteří by byli dámám rovnocennými partnery. Na přitažlivosti díla to však nic neubírá. Je čtivé i po více jak dvou stech letech, a to bez pardonu klobouk dolů.

21 04.07.2022

Svět je v plamenech a nositelka Starší Krve Ciri je ztracená kdesi mezi zbojníky a lupiči. Geralt s partou přátel nicméně projdou třeba peklem, aby ji našli a zachránili. Třetí pokračování ságy o Zaklínači tak dostává podobu putování nesourodé skupiny družiníků (vedle zaklínače tu máme dryádskou lučištnici, upovídaného trubadúra, nilfgaardského rytíře a prastarého vampýra), pro které žádná překážka není dost vysoká, aby ji společnými silami nezdolali. V Sapkowského neortodoxním podání to kupodivu funguje více než dobře, dějové zvraty srší jiskrami a poprvé mám také pocit, že se mi charaktery jednotlivých postav dostaly pod kůži a nejenže se nedají přehlédnout, ale je nemožné k nim nezaujmout nějaký postoj. Křest ohněm určitě není zběsilá skládačka bojových akcí, kouzel a už vůbec ne romantiky, přesto má od všeho zmíněného trochu odsypáno do tyglíku, z něhož to pak vytahuje a velejemně splétá do podivuhodného a uhrančivého příběhu, který ani chvíli nenudí. Povedené finále, které je jak jinak hodně otevřené, je pak třešničkou na dortu.

21 16.06.2021

Proslulé Asimovovy Tři zákony robotiky převtělené do neméně slavných povídek, následně propojených postavou robopsycholožky dr. Susan Calvinové do jednoho knižního celku - to je sbírka s jednoznačným názvem Já, robot. Devět kousků vysoce koherentního science-fiction, podloženého jak odbornou erudicí autorovou, tak jeho zábavností, okořeněnou decentním a jemným humorem. Projdeme si postupně jednotlivé vývojové řady robotů tak, jak vycházely z výrobních linek Národní americké společnosti. Na začátku se nám představí tehdy ještě strašná, o to více milovaná, nemluvící chůva Robbie, poté se seznámíme s typovými robotickými řadami RCHK-13 Rychlík (Hra na honěnou), CHTR-1 Chytroušek (Rozum), DV-5 Dave (Chyť toho králíka), RB Herbie (Lhář), NS2 Nestor (Malý ztracený robot), abychom skončili u myslících strojů řídících celou ekonomiku světa (Konflikt nikoli nevyhnutelný). Vždy se nám dostane originálního, osobitého a těžce návykového příběhu, který je mistrně vypointován. Ovace nad každou jednotlivou povídkou jsou na místě, přičemž Malého ztraceného robota si stavím zlatě zarámovaného na čestné místo ve své soukromé síni slávy.

21 02.05.2021

Nespavost to je typický King. Přestože chce stavět babylonskou věž, napřed se pustí do základů města o sto a více domech. Žádné fušerství, ale pěkně fortelně a bytelně na velké ploše a včetně veškerých inženýrských sítí. V této přípravné fází se zdánlivě nic moc neděje, jenže opak je pravdou a mistr King nám to dá pocítit ve chvíli, kdy se rozhodne vystřelit vzhůru k nebi. Od té chvíle stavba letí vzhůru a je nesmírně zábavné objevovat v každém dalším přistavěném patře všechny jednotlivosti, záhady, hrůzy a ukrytá tajemství. Když se pak ve finále ve výšce pod střechou ohlédneme zpátky, je nesmírně uspokojující vidět, na jak pevných základech mistr King svou věž postavil. Všechny dílčí součásti mají svůj smysl a své pevné místo v skládance příčin a následků, všechny postavy jsou v těch správných pozicích a ujímají se své odpovědnosti nás bavit. Můžeme tedy bez obav učinit poslední krok a ze střešního okna věže obhlédnout celé to mohutně vystavěné panství zábavy, jež pro nás pan King postavil. Nezbývá než zvolat: Vítejte doma dámy a pánové, vítejte v Derry, kde můžete prožít stejně tak klidný a obyčejný život, jako se zúčastnit úchvatných a neobyčejných dobrodružství!!!

21 30.04.2020

Druhý díl Nočního klubu pokračuje přesně tam, kde skončil jeho předchůdce. Mistr Kulhánek trochu přitvrdil, a tak se dočkáme přece jen více krve a také více mrtvol, než kolik jich nabídla první kniha. Přestože o hrubozrnné akce není ani tentokráte nouze, dějová linie je nezvykle uvolněná a tak trochu jakoby ospalá. Poslední charakteristiku je samozřejmě nutno brát s dostatečnou rezervou, protože Kulhánkova ospalost má stále tepovou frekvenci na úrovni infarktu myokardu. Každopádně v Nočním klubu si autor nechal prostor a čas pohrát si s příběhem a vytáhnout z něho to nejlepší z nejlepšího, zabývat se drobnými epizodkami, stejně jako gigantickými masakry. Druhá kniha Nočního klubu staví na pevných základech z jedničky, od kterých se mohutně odráží a vlaje na vlnách fantazie. První díl připravil půdu, a teď tedy nadešel čas dát všemu smysl a rozhřešení. Nechybí klasické Kulhánkovy vtípky ani pranýřující hlášky, které se nesmazatelně zapisují do paměti. Prostě a jednoduše: kdo nečetl Noční klub, jakoby ani nebyl…

21 03.04.2019

Vždy, když Stephen King opustí své výsostné teritorium děsu a hrůzy a vydá se vstříc žánrům jako sci-fi nebo fantasy, je výsledek - při vší úctě - více či méně diskutabilní. S Tommyknockery tomu není jinak, a to i přesto, že v Havenu pohřbený kosmický koráb i se všemi důsledky, které z jeho objevení vyplynou, jsou vlastně jen východiskem pro vlastní hororovou zápletku. Ta je rozvíjena pozvolna a jaksi mimoděk, zato vytrvale a s neochvějnou tendencí zvyšovat napětí až k závěrečné oslepivé katarzi. Stephen King má tento postup zmáknutý na takové úrovni, že by se už dalo mluvit o autorské poznávací značce. Nicméně se mi tentokrát zdálo, že překonat úskalí úvodního seznámení se s obyvateli Havenu trvá až nekonečně dlouho. Dokonce i celý ten chór doprovodných postav byl bezbarvý a nezajímavý. Když přišlo na lámání chleba ve velkém finále, už mi natolik splývaly, že to byla jen bezvýznamná přehlídka jmen, motající se okolo ústřední dvojice hrdinů Bobbi a Garda. Odhlédnu-li od těžkopádného závěrečného sci-fi motivu, bylo finále strhující a na poslední chvíli dotahovalo ztráty v udělování hvězd, kterými jsem v první polovině knihy rozhodně šetřil.

20 14.01.2022

Slavný Boullův Most přes řeku Kwai je bezesporu mistrovskou ukázkou dobrodružně-válečného románu, který s absurdní ironickou nadsázkou ukazuje, kam až může zajít samolibost a velikášství některých vojenských důstojníků, byť by i některým bezprostředně dotčeným mohla přinést jistý prospěch. Boulle nemarkýruje, ani se nezabývá zbytečnostmi, které by odváděly pozornost od hlavní linie příběhu. Přestože například používá poměrně atraktivní prostředí barmské džungle, čtenář její přidanou hodnotu téměř nezaznamená. A podobné je to i s ostatními atributy. Vše je dávkováno s mírou, hraničící až se strohostí, přitom příběh ani na okamžik neskomírá. Boullovy postavy jsou vysoustruhovány s dokonalostí znalce lidského společenství, byť mi centrála anglické výzvědné služby v Kalkatě s celým jejím osazenstvem přišla už moc bohorovná a domácká. Nic to ale neubralo na dobrém pocitu z četby této útlé knížky, která je velmi lidská, chápavá a nezkreslující.

20 15.12.2020

Tajemný kapitán Nemo a jeho Nautilus znovu ožívá v Troskově trilogii. Dodnes si pamatuji, s jakým ohromením jsem ještě jako dítko školou povinné poprvé držel tuto knihu v ruce a potají s baterkou ji četl pod peřinou, aby rodiče nevěděli a nezatrhli mi ponocování. Od knihy se totiž nedalo odejít, dokud člověk neotočil poslední stránku. V hlavě se pak honily všechny ty sny o dobrodružstvích inženýrů Holana a Farina… a samozřejmě také o stoletém bělovousém starci, který je pánem své vlastní říše. Troska byl, určitě i díky této trilogii, označován za českého Vernea, avšak na rozdíl od mnohdy suchopárných Verneových místopisů se přece jen vždy více zaměřoval na svižný napínavý příběh. Nemova říše je vstupenkou do onoho úžasného klukovského světa, v němž všechna ta báječná dobrodružství teprve čekají na své objevení. Čtena už mnohokráte a jako by za tu dobu vůbec nezestárla.

20 22.08.2020