Most přes řeku Kwai

Román měl velký úspěch. Děj se odehrává za druhé světové vály na Dálném východě, kdy Angličané prohrávají nad vítězícími Japonci.
Autor dobře dokázal vylíčit hlavní postavy, kterými byli: Anglický plukovník, voják staré koloniální školy, Nicholson. Lékař Clipton, který bojoval za své pacienty, těžce nemocné a smrtelně zraněné v děsných klimatických podmínkách tropického počasí. Byli to angličtí vojáci, které ani nemoc či těžké smrtelné zranění neochránily před nucenou prací na stavbě mostu přes řeku Kwai. Japonský plukovník Saitó, pyšný a nadutý, ale zcela neschopný rozhodovat při organizaci na stavbě železnice a mostu.
Román má dvě dějové linie. První se odehrává v zajateckém táboře Angličanů, kterým bylo nařízeno postavit most přes řeku Kwai, který byl nutný pro nově budovanou železnici z thajského Bangkoku do barmského Rangúnu. Most stavěli zuboželí a nemocní zajatci za hrozných podmínek v tropickém pásmu a horkého vlhkého počasí.
Druhá linie popisuje praktiky destrukční organizace „Force 316“, Inteligence service, kterou vedl plukovník Green. Vytypoval tři členy, kteří provedou destrukci nově postaveného mostu a celkově vyřadí z provozu novou železnici z Thajska do Barmy. Hlavním členem byl jmenován Shears, zvaný „Number One“, druhý z nich byl kapitán a profesor Warden, kteří si k sobě vybrali třetího partnera, velmi zdatného a schopného mladého podporučíka Joyce. Plán akce zničení mostu byl velmi náročný. Bylo nutné podminovat a vyhodit do vzduchu most i s jedoucím vlakem, plným vojáků a munice.
Konec knihy byl překvapivý a neblaze se dotkl citové stránky mnoha čtenářů, neboť tam bylo příliš mnoho krve, zrady, vražd, a mnoho hlavních hrdinů nepřežilo.
Kniha byla dost náročná na čtení a na pochopení, nepatřila k mé cílové skupině.

(SPOILER) protože je Boulle Francouz, vnímám Most přes řeku Kwai víc jako uštěpačnou konfrontaci dvou odlišných kulturních stereotypů v extrémním pojetí vojenské disciplíny než jako klasický válečný román - samotný průběh sabotážní akce je soustředěn až na poslední stránky, většinu díla však zabírá střet zrcadlových postav: japonský velitel Saitó versus britský plukovník Nicholson - autoritářství, fanatismus a brutalita vs. houževnatost, disciplína a řád;
přiznávám, že v románu mne ten diskurz poplatný 50. letům, hrdinný gentleman vs. "žlutá opice", trochu zaskočil, v kultovním filmu jsem ho tolik nevnímal;
podobně jako v Boulleho Planetě opic přijde i v Mostu velmi překvapivý konec, který pro čtenáře končí jinak než pro diváka a který absurditou Nicholsonova činu obrátí dosavadní vyznění příběhu

Nevím moc na tyto knihy nejsem

Jeden z těch zářných příkladů, kdy je filmové zpracování daleko lepší než knižní předloha.

Trvalo mi se začíst a ze závěru jsem byla lehce zklamaná. Začalo to totiž být neuvěřitelně napínavé a člověk očekával velké finále. Kniha jako celek byla ale dobrá.

Kniha se četla velmi dobře, děj ubíhal, ale konec byl hodně přitažený za vlasy a souhlasím s komentáři předchozích diskutujících, kde jde jasně vidět vynášení eveopské civilizace do nebes a shazování té japonské...

Nejvíce se mi líbila část samotného stavění. Kniha zde zajímavě popisovala rozdíl mezi spojenci a Japonci (i když si moc nemyslím, jestli by to tak fungovalo).

Perfektní čtení.

"mostařská" perlička - mladý britský záškodník, který měl zničit most, byl původním povoláním (z kterého pro jeho nudnost zběhl) konstruktér ocelových dílců mostů, lze tedy z dobového kontextu usuzovat, že se podílel na stavebnici Bailey bridge (to je takový mostařský ženijní "merkur" používaný britskou, kanadskou a americkou armádou, a v jednom závodě v Alabamě se díly vyrábí dodnes a lze si je objednat) - a konstrukcí bailey bridge bylo v rámci UNRRA americkou armádou ponecháno v evropě po válce přibližně 12000 tun (samozřejmě také v československu) a sloužily mnoho desetiletí, některé dodnes. namátkou ve Čtyřkolech přes Sázavu, v Kuněticích přes Labe, v Kácově přes Sázavu...

já bych se teda (a to si dovolím polemizovat s některými ostatními diskutéry) za "břímě bílého muže" tolik nestyděl, evropské armády s důstojníky, poddůstojníky a mužstvem (jehož část byli profesionální vojíni a velmi pečlivě se dbalo na promíchání profíků a mobilizovaných branců a život vojáka měl svoji cenu. naproti tomu východní pojetí armády s mentalitou spíše společenského hmyzu než lidských bytostí měl pojetí "nás mnógo" a život jednotlivce byl bezcenný. není náhodou, že britské (francouzské, německé atd.) koloniální armády si v dobách před sto a více lety vždy hladce poradily s násobnou přesilou všelikých "zulukafrů" - právě pro cenění si jednotlivce a stabilní organizovanost.

mimochodem, před krutostmi páchanými za války na druhé straně planety snad hrůzou bledne i Osvětim...

(SPOILER) Letošní téma čtenářské výzvy - kniha, jejíž děj se odehrává během války - mám splněno.
Začátek byl slibný, hrdost vojáků i plukovníků ke své národnosti (aneb bůh žehnej civilizaci) nezměrná a co se války a jejich útrap týče, tak byly zmíněny jen okrajově (já byla spokojená, nemám ráda válečný filmy ani knihy, kde je mučení na denním pořádku a kde se z lidí s morálkou stávají jen bezduché loutky v rukou věznitelů). Ačkoliv všechny ty těžkosti (a teď válku nechci zlehčovat) byly zmíněny okrajově, nechápala jsem, jak mohli zajatci celým příběhem proplout jen s pár obtížemi - hladověním a exemplárním potrestáním velitele. Dokonce vyšší hodnosti nemuseli pracovat (válečný zajatec je prostě válečný zajatec, ne člověk s hodností plukovníka, co si může diktovat, kdo bude a kdo nebude pracovat rukama a rozhodně nebude přebírat iniciativu a vrhat se věznitelům do toho, jak se má most správně stavět). Taková volnost v době války mi přišla nesmyslná, prostoduchá a neuvěřitelná. Neustále omílání, jak je západní kultura ta pravá civilizace a jak jsou schopni oponovat krutosti a hlouposti východní kultuře, mi přišla přitažená za vlasy a nazvat věznitele "hloupými opicemi"... tak na to jsem jen poulila oči. Jak už tu někdo napsal - je to jedna velká propaganda.

Kdo si třeba přečetl knihy Peklo na východě, Zajatci japonců, dost pochybuje o přístupu Japonců ohledně stavby a řízení práce Brity a koloniálním důstojníkem. Pro Japonce byli zajatci nuly, podle morálního kodexu bušido, měli spáchat harakiri a nenechat se zajmout.

Zajímavý příběh, ale obávám se, že značně upravený na míru (klasická budovatelská literatura) - pochybuji, že by si hrdí Japonci nechali do něčeho mluvit a že "čistý a civilizovaný" Angličan by měl takovou osobnost a váhu, aby na něj ten "špinavý a tupý "Japonec dal. Věřím, že dílo bylo pro budování vlasti a posílení ducha důležité, ale až takhle to zahnat je zbytečné.

Velmi dobré čtivo
Občas sáhnu i po nějaké té klasice a ani tentokrát to nebylo vedle, Most přes řeku Kwai mi rozřížila obzory ohledně 2. světové války v Asii kde se moc neorientuji, kniha byla psána velmi čtivě, i když s pasážemi kde se řešily technické části ohledně stavení mostu atd. mi přišly dost zbytečné.
Rád bych něco dodal, ale můj další komentář by byl zbytečný, vše již bylo řečeno níže pode mnou:)

Sošný, nežli se smočí. Povstaly. Řady řádů, armáda stavařů, ve stavu "sluhů" luhů krajt na rameni.

Most, v přeneseném smyslu spojnice mezi lidmi, národy nebo civilizacemi, má v normálním světě pozitivní význam. V absurdním pojetí Pierra Boulle stane se most spojnicí mezi dvěma fanatiky, a v tom případě bych za jeho budoucnost nedal zlámanou grešli! Příběh je skvělý a tak známý, že připomínat znalcům stejně skvělou filmovou adaptaci s Alecem Guinessem a Sessue Hajakawou je zbytečné.

A já mu sakra věřil. Celý příběh jsem četl dychtivě, užíval jsem si každé chvíle, kdy jsem byl v zajateckém táboře. Druhou vyprávěnou linku tří Britů v džungli jsem moc nemusel. Občas jsem přeskočil pár stran, letmo jsem se podíval, co se asi v džungli děje, kam dospěly jejich přípravy s mostem atd., ale ve výsledku se mi druhá linka nejvíce líbila až v té chvíli, kdy se propojila s tou první. Musím se přiznat rovnou, že mám talent na rozeznání nesympatických postav v knihách. Hned jsem věděl, že plukovník (bůhví co byl), je hotová svině, taková ta aristokratická krysa, která si jede svou namyšlenost, frňák nahoru, důstojnický vzhled, modré oči, upravený, aby mu to furt slušelo za všech okolností, k tomu ještě nepracoval rukama, ale hlavou. Jakože pracoval hlavou, dobře všichni víme, že jeho prací bylo mít frňák nahoru, povyšovat se nad obyčejné vojáky, ruku k dílu přiložit jen tehdy, kdy ho museli seřezat Japonci. Aspoň tak jsem si to domýšlel. No inu. Ten konec byl zajímavý, dojemný, byl jsem z toho celý odvařený, až jsem chtěl vytáhnout samopal a zpětně pokropit jednoho aktéra. Ale příběh je smyšlený, bez reálného pokladnu, nebo se snad mýlím?
Oproti Krysákovi (Clavell) tohle byl slabý odvar života v zajateckém táboře, ale to je asi tím, že je zde více rozvedena akcička kolem mostu přes řeku Kwai. Soucit se zajatci jsem měl, to ne že ne, ale ve srovnání s Krysákem emočně pozadu. Osobně jsem tam necítil žádné velké emoce při popisu života v táboře, marodů na marodce či zacházení se zajatci japonskými vězniteli. Je to z toho důvodu, že popis mi nepřišel až tak vypracovaný, nějak mi nesedl k srdci, ačkoliv při čteních jiných knih na podobné témata (váleční zajatci) mi občas ukápne slza nebo si scénu pamatuji na dlouho dobu (Pianista, ačkoliv tam je úplně krátká scéna, ale výborná). Zde tomu tak není.
Důležitou linkou celé knihy je i střet dvou civilizací - evropskou (západní) a asijskou (východní). V tomto střetu vyhraje pochopitelně ta evropská civilizace, která přinesla světu mnohé pozitivní, ale i negativní, to ale zde není zmíněno. Ovšem nedá se popírat, že právě západní civilizace přinesla do končin Asie pokrok, industrializaci, lepší životní návyky atd. A jak Boulle píše, že bez Západních států by bylo Japonsko stále ještě necivilizované, možná i má pravdu. Jen si stačí přečíst wikipedii o japonských reformách v 19. století a hned je vám jasné, kdo tyto reformy sem přivezl. Na to nezapomínejme.
Je až zarážející, jak se v té době rasisticky mluvilo o Japoncích nebo dalších asijských národech. Přirovnání k opicím by dneska neprošlo zcela určitě, ale v tu dobu tomu tak bylo? Ani bych se nedivil, jestliže Japonci se zajatci zacházeli tak, jak zacházeli. Ještě v době rusko-japonské války byli Japonci srovnáváni s opicemi. Tak asi tomu tak bylo. Dnes by nikoho nenapadlo nazvat Japonce opicí.

Napínavá knížka odehrávající se v zajateckém japonském táboře u řeky Kwai.
Charaktery postav byly skvěle vypracované, až příliš lidské. Opravdu mě překvapil konec knihy, ale nemyslím to negativně!

Bezpochyby je knihy známá a má několik myšlenek.Ale nezaujala mně ,děj mi přišel příliš smyšlený a nereálný,stran toho jak zajatci vzdorovali velitelům a kolik měli sil, když prakticky neměli co jíst. Nic méně o stavbě mostu jsem se dozvěděla dosti,o to jsem však nestála

Primitivní rasismus, glorifikace západu, dehonestace východu, třídní nepřátelství....připadal jsem si jak při čtení nějakého budovatelského románu. Ti hodní, vzdělaní, civilizovaní a důstojně povznesení spojenci, proti tomu ti zlí, špinaví, neotesaní, přízemní barbaři japončíci. Tak jednostrannou propagandu jsem dlouho nečetl. Hnus...
Stačila mi první kapitola, která o ničem jiném nebyla. Dále už opravdu nejsem zvědav.