LuciLux komentáře u knih

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění (Atlantis, 2017). "Francois Ricard v předmluze k francouzskému vydání Kunderových Děl říká, že Kundera zapsal do dějin literatury tzv. novou politiku románu, kdy jednota románu není dána dějem, ani místem, o kterém vypráví, nýbrž tím, že je tu od první do poslední stránky přítomné existenciální téma," uvádí mimo jiné v doslovu nedávného českého vydání Silvie Richterová. V jiných Kunderových knihách jsem tuto skutečnost vnímala okrajově a nerušivě. U Knihy smíchu a zapomnění je to zcela markantní. Sedm dílů, sedm příběhů, na které by se nemělo pohlížet odděleně, neboť každý pojednává o smíchu, zapomnění, případně obou, z různých perspektiv. Najít jednotící pouto mi však činilo potíž, stejně jako ocenit některé "povídky" , v nichž je " zrušena hranice mezi realismem a imaginací (Andělé, Tamina smrt). Jako vždy, u Kundery se zde vyskytují pasáže, které jsou skvostné, myšlenky, které jsou nadčasové. Avšak styl psaní už zcela jistě orientovaný na zahraniční publikum, až příliš opakovaný a zdůrazňovaný leitmotiv opuštění země, důsledků sovětské invaze a připomínání historických reálií zapříčinily, že mě po dočtení neschvátila pro mě typická kunderovská euforie.

"Jejich taneční kolo se podobalo velkmu vznášejícímu se věnci, a já jsem utíkal dole na zemi a díval jsem se za nimi vzhůru a oni pluli dál, vyhazujíce nohy nejdřív na jednu, potom na druhou stranu, a pod nimi byla Praha se svými kavárnami plnými básníků a věznicemi plnými zrádci lidu a v krematoriu spalovali právě jednu poslankyni a jednoho surrealistu, kouř stoupal k obloze jako šťastná věštba a já jsem slyšel Eluardův kovový hlas - Láska se dala do práce, láska je neúnavná - a běžl jsem po ulicích za tím hlasem, abych neztratil z dohledu ten nádherný věnec těl vznášející se nad městem a věděl jsem s úzkostí v srci, že oni letí jak ptáci a já padám jak kámen, že oni mají křídla a já už jsem bez křídel". (Andělé)

3 07.05.2018

Naprosté, ale naprosté zklamání z knihy toliko přeceňované. To, co Zusak čtenáři předkládá, je zcela banální příběh, ve kterém si vystačil se znalostí naprostého minima reálií. Přehnaně se opakující vábičky na to, co se udá, na konci ne každé kapitoly, nýbrž každého odstavce, jsou iritující, stejně jako vypravěč, smrt, na kterého se vždy jednou za čas vzpomene a tak nám tam vloží nějakou " hlubokou" myšlenku, jak to má smrt těžké. Nerozumím tomu, co stojí za úspěchem této knihy. Pro mě je to opravdu vyprávěnka pro děti, které nemají o druhé světové válce potuchy a každý jiný válečný příběh, ať už psaný lidmi válku zaživšími, či mladšími, mě doposud dojal, ochromil i ohromil neskonale více. A co za vyzdvihnutí přece jen stojí ? Maxovy skice a zapísky, jen tam jsem měla pocit, že čtu skutečně něco zajímavého.

13 24.04.2018

Renée a Paloma. První domovnice, samotářská a z prostých poměrů pocházející postarší žena, druhá, školačka, samotářská, dcera poslance. Obě dvě jsou mnohem více inteligentní, než si o nich jejich okolí myslí a obě dvě nám umožňují nahlížet na svět kolem nich jejich pozornýma očima až do doby, než se jejich osudy protnou díky novému obyvateli domu číslo 7, v ulici Grenelle. Číst tento příběh byla zase jednou čirá radost z čtení - ideálně vyvážené filozofování, vtipkování, sebezpytování, komentování, vypravování. O to větším nemilým překvapením byl pro mě závěr. Byl šokující, nečekaný, což by vlastně nemělo být na škodu, ale přesto mi k té vydařené hořkosladké chuti celého příběhu příliš neseděl.

1 22.03.2018

Marie a Magdaléna. Ale také Libuše a Eva. Čtyři ženy z jednoho pokoleni vystavené stejnému osudu – života bez pokrevního otce, který zmizel z jejich života nikoliv pouze, ale především, nemilosrdnou hrou dějin. Židovský vídeňský lékař, velkostatkář, sovětský voják. A Marie, symbolická pramáti, vždy a znovu přivede na svět a ujme se další a další dcerky ("Každé dítě, které jsem mohla přivést na svět, je jednou z mořských vln. Každé zrození mi připomíná moře, světlo jihu vůni lásky. Každá z vás, mých dcer, v sobě nesou kousek toho slunce.").
Nemilosrdná hra dějin, zajímavá, mnohdy lehce klišoidně zpracovaná (a prvoplanovitě psaná pro zahraniční publikum), představuje poutavé kulisy. Ale je to ženská hrdost a odhodlání postavit se nepřízni osudu čelem, které vystupují do popředí a čtenáře pohltí. Je to jeden z románů, které ve mně vzbuzují hrdost na to být ženou (podobný pocit jsem zažívala u Žítkovských bohyní). Laťku vysoce nastavenou vyprávěním Magdalény a Libuše se žel nepodaří udržet. Evino vyprávění začíná být překombinované, nepravděpodobné a konec mi celkově připadal nedotažený.

Pár komentářů bokem. Je zajímavé, že se nikdy nedozvime příjmení hrdinek, přestože je to určitý leitmotiv celého příběhu (“Jsi tvrdá palice. Proč by ta malá nemohla nosit naše jméno?” "Magdaléna si vybrala toho druhého. Ty se chceš u parchantů zbavit kulhavého. Chceš si hrát na velkolepou dámu a zachránit nás ? Před čím? Dát nám almužnu ? Proč? Nech si svou falešnou štědrost., my dobře víme, kdo jsme. Máme naše jméno a u toho zůstane. Ty chceš potomky, my si chceme nechat jméno." )
Vždy si sednu na zadek z psaní Petry Soukupové a jejího mistrného zachycení rozdílných postav. Tady jsem si opět potvrdila, jak je v tom dobrá. Skladba tohoto příběhu by si výraznější vymezení postav zasloužila (a naopak babi Marie se proměnila až přespříliš).
Kniha vyšla prvně ve francouzštině, až poté následoval autorčin český překlad. Francouzský název Giboulées de soleil (« slunečné přeháňky ») mi přijde hravější, možná i výstižnější, Marie a Magdalény v sobě ještě více nesou důraz na ženský prvek románu.

3 31.01.2018

"Ty-proč tu jsme?" Otázka byla vzhledem k délce našeho pobytu jistě nepochopitelná (.). "Já jsem čím dál víc přesvědčen, že je to v pořádku. Ty ne ? Neříkám, že to mezi námi v Praze neklapalo, to ne - a přece...nic strašného, ani náznak krachu nebo omrzení, žádný konflikt, kdepak...jen taková maličká únava, pocit přílišné zaběhanosti či co, já ani nevím, jak to říct. Netvrď mi, žes to necítila taky."

Ludmila, Petrem, nazývaná Lu, to nejspíš cítila také, protože svého muže, doktora filozofie, následovala do zapadlého šumavského kouta, kde se rozhodli opravit a znovuzprovoznit zchátralý a opuštěný penzion v bývalém mlýně.

Dva pražští intelektuálové na drsné venkovské samotě, to slibovalo poměrně jistou zábavu. Leč kniha je souborem Ludmiliných deníkových zápisků, lyrické popisy okolí či intimní zpovědi o nezměrné lásce k Petrovi tudíž výrazně převažují nad žertovnými momenty. Jakobyste se těšili na vaše oblíbené jídlo, ale kuchař trochu zaexperimentuje, lehce pozmění ingredience a vy žvýkáte a žvýkáte a přemýšlíte, zda tuto změnu vezmete na milost či nikoliv. Jenže mě Otčenášek nepřesvědčil, protože přesvědčivý, ať už zaznamenanými historkami, či vzájemnými dialogy, vůbec přesvědčivý nebyl. A jen těžko se vysvětluje proč. Jazyk totiž používal krásný a bohatý, ale ve výsledku si ta slova naskládaná dohromady prostě nesedla.

21.01.2018

Ludvík, odtažitý, nepřístupný cynik se vrací do rodného, blíže nepojmenovaného města na Moravském Slovácku. A postupně nechává čtenáře nahlédnout do svých zásadních vzpomínek. Na Markétu, které poslal pohlednici s žertovným pozdravem, na Zemánka, který svou bojovou řečí přispěl k jeho vyloučení ze strany i ze školy, na Lucii, platonickou lásku, díky které přežil vojenskou službu v dolech,na Jaroslava, bývalého kamaráda a spoluhráče z cimbálové kapely. Vzpomínky plynou a začínají se mísit s přítomností - s Kostkou, Jízdou králů, a hlavně s Helenou. Opět a zase tleskám při čtení Kunderovu psaní. Ústy svých hrdinů pronáší myšlenky nadčasové, vycházející z všednodenních banalit, ale vyvedené do nejmenšího detailu a navíc došperkované krásným jazykem.

2 02.12.2017

Milena Štráfeldová má velmi osobitý způsob psaní. Jednotlivé kratší kapitolky, myšlenkové vsuvky, či citace, se na sebe halabala kupí, aby se z nich postupně vyloupnul čtivý a skutečně líbivým jazykem psaný příběh. V Trestankyni, příběhu o Růženě Vackové, o kterém jsem se tu již zmiňovala, to na mě jednoznačně fungovalo. V Guláši po Masaryka to pro mě bylo značným zklamáním, neboť výsledek guláš vskutku připomínál. Vezměme si jako kostru dějiný českých zemí od Prusko-rakouské války a pořádně to zabalme do všeho možného - kýčovitě psaného příběhu o Ance a Poldince, jakoby mimochodem zastavení u mnoha význačných osob českých dějin, sem tam to proložme úvahami o národu a vlastenectví. Abych té kritice trochu odlehčila, kniha se mi četla jedním dechem a s mnohými postřehy a hodnoceními bez výhrad souhlasím. Ale celkový dojem, pomoci si nemohu, připomínal guláš víc než by bylo zdrávo.

5 07.10.2017

Díky téhle skupině jsem objevila Petru Soukupovou, konkrétně Pod sněhem, po značném odstupu jsem se dostala k její další knize Zmizet. A superlativy opět nešetřím. Tři příběhy, každý úplně jiný, každý pojímající téma zmizení jinak, a jak je pro Soukupovou příznačné, psané neuvěřitelně přesvědčivě, lehce drásavě,s nejniternějšími problémy mezilidských vztahů popsanými tak přesvědčivě, až se z toho čtenáři svírá srdce.

7 06.10.2017

Z mého pohledu příběh z vesnické trilogie nejvypsanější, avšak zároveň nejslabší. Čtivá zápletka - Zbyněk se náhodou setkává se svou láskou z mládí a pomáhá jí vyřešit pozemkově-právní spor, přičemž začíná odkrývat nejen větší podvod, ale i stránky svého dětství a mládí, již dávno otočené a zapomenuté. Avšak mnoho skutečností podrývá jinak výborně psané vyprávění. Několik dějových linek, které jsou načrtnuty, ale nedovedeny (nespavost, Špicberky, zmizelí majitelé pozemků, letec Kudlička), a především ničím neodůvodnitelné Zbyňkovo chování. Je jen těžko pochopitelné, jak někdo, kdo podle všeho (autor dále nevysvětluje) udělal tlustou čáru za svým mládím v Lešicích, s nikým se dlouhá léta nestýkal, včetně členů spřátelené rodiny Fuksů, jak se někdo takový ze dne na den ponoří do zarputilého hledání pravdy, do sentimentálnch vzpomínek, a ne a ne se pustit.
Je to prostě taková venkovská skica. Jednotlivé črty víceméně vyvedené, ale spojitost mezi nimi je chatrná a byť celek jako takový nezklame, do Picassa má daleko.

6 31.08.2017

Péra a perutě Ivy Pekárkové byly jednou z posledních knih vydaných nakladatelstvím 68-publishers a zároveň autorčinou prvotinou. Já ji četla v novém nezkráceném vydání Mladé fronty z roku 2014 (avšak o smysluplnosti dříve vypuštěné pasáže o lesbických choutkách hlavní hrdinky opravdu přesvědčena nejsem). Pohled na dobu před rokem 89, který nám nabízí, je mladistvě naivní, zase o něco jiný, avšak neméně zajímavý.

Patrik a Viola, nazývaná Fialka, dva blízcí kamarádi, přežívají v šedi normalizačních 80. let, proti níž bojují svými věčnými diskuzemi o nesmrtelnosti chrousta a hledáním duhy, malých i větších radostí, které jim tu každodenní úmornou šeď alespoň trochu projasní.

"Zub času nahlodával lidskou soudržnost a ideály (jež bylo zakázáno opravovat), tak jako nahlodával vesnické kostely. Pro mě a pro Patrika byly hnijící, nebezpečné trámy pohraničních kostelů symbolem hnití celého státu. Všechno se nám tu rozpadalo. Málokdy pod buldozerem. Téměř nikdy v plamenech. Uhnívali jsme nechutně, smradlavě a pramálo fotogenicky pod zelenou (či vlastně rudou) hladinou okřenku v bahništi rozespalých kachen."

Jednou z Fialčiných duhových jistot je autostop. Brázdí zemi na palubách tiráků a živí se focením nemocných rostlin. Bezcílnémů přežívání je konec ve chvíli, kdy Patrikovi diagnostikují roztroušenou sklerózu. Když se dozví, že na invalidní vozík bude v socialistickém Československu čekat pět až deset let, rozhodne se Fialka využít svých zkušeností s dálničním autostopem a na vozík Patrikovi vydělat dálniční prostitucí.

"Čas se však neměřil počtem zdolaných kilometrů na trase Praha-Brno-Bratislava, neměřil se počtem odjezdů a vracení se - ani počtem traků a parkovišť. Neměřil se už počtem okouzlených chvil. Čas se stal zešedlým, prázdným kontinuem bez zážitků a bez lásky. "

Její morální propad, přerod z obyčejné holky pohrdající zápaďáckými úplatky v cynickou a pečlivě o sebe pečující společnici, je popsán výborně.

" Kde byla ta dívka s jasnou tváří, jež kamarádila s Patrikem? Co z ní ještě zbylo? Kde se skrývala?"

Příběh končí překvapivě zcela nepřekvapivě. Fialka je navzdory všemu příliš bojácná učinit ve svém životě razantní změny a tak jí je při hledání její duhy souzeno balancovat na hraně mezi zakázaným a povoleným, mezi slušností a zvrhlostí.

"Stříhala jsem až těsně u hlavy a štítivě ze sebe shazovala hady. Osvobozovala jsem se od lián. Mé vlasy, které jsem spouštívala k řadícím pákám. (.)Ty budeš nová, Fiali. Vlasy ti dorostou, doroste ti duše."
.

2 20.08.2017

Nevím, do jaké míry je kniha ovlivněna vlastním životem autorky, svůj život nám hrdinka Julie předkládá od nejranějších školkových let strávených v době, kdy Gagarin dobýval vesmír, přes život s pronásledovaným knězem až po léta čerstvě porevoluční, naplněná především silnými osobními prožitky. Příběh samotný je okrajový. To, proč se budu k této knize dozajista vracet, je jazyk, jakým je psaná. Hravý, rozverný, líbivý, neskutečně krásný.

20.08.2017

"Otázkou je, zda na pohřeb pozveme také příbuzné z Německa." Těmito slovy začíná román Jakuby Katalpy Němci. Příbuznými z Německa se myslí biologická babička z otcovy strany, Klára Rissmannová, která svého syna opustila záhy po narození a uprchla z poválečného Československa zpět do Německa. Ohled na proklínanou a hanobenou, nikdy nepoznanou, příbuznou, však bere pouze (překvapivě vzhledem ke všem jiným detailům nepojmenovaná) hlavní hrdinka. Nález kšandiček pro nápravu kyčelních vad v otcově pozůstalosti je právě tím podnětem, který ji přiměje pátrat po rodinné minulosti a dozvědět se více o ženě, kterou její syn zredukoval na "tu svini".
Setkává se s otcovými nevlastními sestrami a díky nim se před ní otevírá kroniky jedné zámožné německé rodiny na pozadí všech útrap dvacátého století. Podle očekávání zjišťuje, že nic není tak černobílé, jak se zdá a že tu absolutní pravdu lze po letech nalézt jen stěží, zvlášť když pamětníci již nežijí, případně jako Klára Rissmannová o svou paměť přišli ("Občas jsme snily o tom, že babička jednoho dne procitne, zdravá a s dokonalou pamětí, a bude nám vyprávět o všem, co jsme chtěly vědět. Vůbec nás nenapadlo, že by si svá tajemství chtěla chránit, že by se kolem nich mohla stočit, obejmout je rukama a nepustit nás dál, že by neměla chuť se dělit. Stopa hořkosti na patře, pocit, že k průniku do její minulosti nás opravňuje to, že patří do naší rodiny.")
Ráda bych vyzdvihla autorčin vytříbený styl psaní. Bylo to mé první setkání s ní a bohatost jazyka, lyričnost místopisných pasáží, stejně jako hra s jazykem v názvech kapitol a podkapitol mě nadchla. Rovněž neotřelý byl způsob zpracování česko-německé otázky. Nespoléhá na silná melodramata. Její hrdinové vše, co se děje kolem nich, pozorují stoicky, mlčky, bez názoru. Je to až zvláštní, obzvlášť v momentech tak silných , jako je příchod nových osídlenců a chvilková nevyhnutelná kohabitace s původními Němci ("Navíc, kromě domu samotného, zahrady a polí, které Martin Levička obešel mžouraje do staré katastrální mapy, tu byla pracovní síla, dva němečtí obyvatelé, muž a žena, oba zamlklí a s mrzutým výrazem v očích (.). Bylo vidět, že žádný z Němců není zvyklý na těžkou práci, po prvním týdnu si muž spálil šíji a do krvava rozedřel ruce a žena si pochroumala záda. Byli to učitelé."). Ne vše musí být nutně vyřčeno a tato kniha je toho důkazem.

5 21.02.2017

Je to Dán, co nezklame, knihu musíte zhltnout téměř na posezení. Já osobně si však nelibuju ani v autenticky (rozuměj, hrubo-sprostě) popisovaném maskulinním prostředí, ani ve skutečnosti, že vrah nikdy nevzejde z několika podezřelých, na které by si čtenář mohl tipovat, ale zjeví se vždy na konci jako takový deus ex machina.

3 14.02.2017

"Já jsem jako ta stará vojenská kobyla, která už leží a skoro dodělává. Jak ale uslyší hlas bubnu, tak se zvedne a táhne dál," prohlásila profesorka Růžena Vacková po podpisu Charty 77. Tímto činem jen završila svůj celoživotní boj za spravedlnost a vyšší mravní ideály. Už jako gymnazistka za dob rakouské monarchie musela přesvědčovat mnohé učitele a spolužáky, že dívky mohou být ke studiu stejně nadané, ne-li nadanější, nežli chlapci. Obdobně bude nucena obhájit svou pozici na filozofické fakultě, vždyť bude jmenována teprve druhou profesorkou Univerzity Karlovy.
Za druhé světové války je za odbojovou činnost poprvé vězněna, do vězení se vrátí po vykonstruovaném procesu na začátku 50. let na dlouhých 22 let (z nichž sedm jí bude prominuto). Učení, které jí přinášelo radost, se nakonec může věnovat jen po krátkou dobu. Alespoň tomu oficiálnímu. Tomu neoficiálnímu zasvětila celý svůj život - bytové semináře a v dobách ještě temnějších, tzv. vězeňská univerzita. Životopis profesorky Vackové by měl sloužit jako učebnice českých dějin 20. století. Snad by se tak zlepšilo širší povědomí o minulosti naší země a o diktaturách, které člověka, jehož myšlenky a názory se jim zcela nezamlouvaly, dokázaly připravit o poslední špetky lidské důstojnosti. Ale Růžena Vacková nezahořkla - útěchu a vykoupení našla v katolické víře. Právě té, která ji přivedla k mnoha předním teologickým osobnostem té doby, která jí však rovněž byla onou vstupenkou do "pekla".
Ve vyprávění Štráfeldové se jako jednotlivé pramínky slévají kapitoly psané čistě historiograficky, kapitoly plné dětského a mladistvého optimismu, až se člověku zdá, že místo písmenek se mu před očima míhá rozkvetlá louka, kapitoly smutné, temné a tragické, kdy se tiskařská čerň slévá v jednu hrozivou černočernou šmouhu a kapitoly pojednávající o vedlejších postavách, zpočátku možná vzbuzující drobné rozpaky a zmatení, aby následně našly své pevné místo v mozaice života Růženy Vackové. Slévají se dohromady a vytváří drásavý a varovný příběh, za jehož zprostředkování patří autorce velký obdiv a dík.

8 14.02.2017

Daniela, holka, které je vám na jednu stranu líto, na druhou vás jistě bude iritovat a vytáčet. Sobecká a asertivní mladá dívka "trpí" v socialistickém Československu hlavně proto, že nenašla své štěstí ani ve vztazích, ani v práci, a jak kdyby toho nebylo málo, musí žít v zemi, kde je všeho líbivého a z řady vybočujícího nedostatek. Důvody její osobní frustrace jsou jen lehce načrtnuté, žádné zabíhání do podrobností, přesto je jasné, že Daniela je spíše lovkyní kořistí, na kterou však po čase vždy dopadne samota. Osobní zklamání vyvrcholí marným čekáním na byt, který si kvůli rozhazovačnému životnímu stylu a nevydařenému riskantnímu podniku, nemůže dovolit. Podaří se jí emigrovat do Kanady a následně USA (má osobní poznámka, skutečně by to bylo tak snadné?), kde se nejprve protlouká jak jen může (opět se ve mně probouzí remcavá, která říká, že by to hlavně po finanční stránce nebylo tak snadné), aby následně opět našla sílu zabojovat a díky značné dávce štěstí se vyhoupla o pár stupínků výš na společenském žebříčku a začala se živit focením. Pak už je jen krůček k seznámení se s mužem svých snů...takhle to zní jako to největší klišé. Ale kniha je skvěle psaná, ironicky, s nadhledem a konec, kterého jsem se upřímně bála, jak z něj Formanová vybruslí, je jen výborně naaranžovanou třešničkou na dortu.

3 24.10.2016

Bilance životních úspěchů a neúspěchů, rozkolů mezi mladistvými sny a pozdější realitou...poměrně často zpracovávané téma. U Hauserové k ní nezavdá příčinu obligátní třídní sraz po letech, ale setkání tří bývalých kamarádek, společně dospívajících za socialismu. Dora, u které se scházejí, je hrdinkou,která sympatie vzbuzuje jen těžko. Jak samu sebe nazývá, "bytost zvyklá plazit se a přizpůsobovat (.), jejíž život je prostě takovej špatnej vtip." Prvotní povrchní a falešně pozlátkové entrée s přibývajícím časem a alkoholem postupně přechází v přímější otázky s upřímnějšími odpověďmi či osobnějšími zpověďmi. Ze skříně minulosti i přítomnosti se vytahují další a další kostlivci. Čajový dýchánek přechází v celonoční povídání a svěřování se v bytě, ve kterém tyto tři dámy strávily na mejdanech spousty večerů. Ranní kocovina, se kterou Dořin byt ráno Šárka i Markéta opouštějí, dostihne zcela jistě i čtenáře. K té kromě samotné hořkosti příběhu přispějí i pro mě další dvě drobnosti. Za prvé zcela zbytečné a nerozvedené (či nezdařile rozvedené) linie, které mají čtenáře snad překvapit či lehce šokovat (Dořin manžel ve službách STB budiž jeden příklad za všechny) a taky poslední kapitola. Samotná skutečnost, že kniha končí vyprávěním Šárky, je zvláštní, přece jen bych Doru pasovala na hlavní hrdinku, a hlavně je ten závěr jako z nějakého lifestylového magazínu.

2 20.10.2016

Banální příběh, který by mohlo napsat mnoho příslušníků mé generace. Mé vlastní deníky ze zahraničních pobytů obsahují historky místy mnohem vtipnější a neuvěřitelnější, než autorka čtenářům předkládá, rovněž mi chybělo podrobnější zachycení jak irského místopisu, tak tamního životního stylu. Přišlo mi, že navzdory dlouhodobému pobytu autorka stále pracuje se zažitými klišé, která občas přizdobí až nepřirozeně originálními přirovnáními ("zmalovaná jak moravská truhla", stále přemýšlím, zda je to spíš k smíchu či k pláči). Co se tomu nedá upřít je fakt, že to je kniha, která hovoří z duše mé i mých vrstevníků. Čím jsme žili, co jsme zažívali. A takových jsem zatím moc nenašla. Čert vem ten lehce přemazlený školní styl psaní.

2 13.10.2016

Dvě prolínající se roviny, kanadská přítomnost, česká minulost. Postarší univerzitní profesor českého původu, který emigroval do Kanady a své studentky dokáže zhodnotit stejně kriticky, jako spolužačky na kosteleckém gymnáziu před desítkami let. Torontská krajanská komunita. Osudy študáka Dannyho, který proplouvá jak druhou světovou válkou, tak prvními roky komunistické diktatury. To vše je proloženo či pospojováno osobní korespondencí několika Dannyho přátel. Po jazykové stránce se jistě jedná o veledílo, přesto výše načrtnuté schéma slibovalo alespoň pro mě zajímavěji vystavěný příběh. Mnody mi spíše přišlo, že na sebe Škvorecký halabala nalepil spolu zcela nesouvisející historky a pojící tmel nebyl vždy úplně funkční.

2 11.06.2016

Adèle a Anna. První umírající stará dáma, která ač původně kabaretní tanečnice, strávila život po boku význačného matematika, v osobním životě však velmi komplikovaného, paranoami pronásledovaného člověka, Kurta Gödela. Anna, mladá, nevýrazná dokumentaristka z princetonské univerzity, která Adèle navštěvuje, nechává se od ní často nevybíravě urážet a to jen proto, že dostala za úkol, aby pro svůj institut získala Gödelovu pozůstalost. Postupně jsou odkrývány osudy obou žen, jeden z nich značně bouřlivější než druhý. Adèle svou uštěpačností a prostořekostí, kterou si neodpouští ani ve společnosti největších vědců té doby, připomíná Rózu z Himmlerovy kuchařky. Avšak její život, ať již v předválečné Vídni 30. let, či po emigraci v USA, se opírá o skutečné životní příběhy a činí tak z této knihy další jedinečný román postihující značnou část světových dějin 20. století.

2 13.03.2016

Hořkosladký příběh především o Camille a Franckovi, ale nejen nich. Ti dva jsou takové ztracené osamělé duše, které se pro ně zatím ne moc přívětivým životem spíše protloukají. Naštěstí jim cestu zkříží několik více či méně důležitých a více či méně podivných postaviček, Franckovou pomalu senilnící babičkou Paulette počínaje a historickými mravy sešňěrovaným Camilliným sousedem a Franckovým spolubydlícím Philibertem konče. Gavalda píše svěže, používá mnoho hovorových výrazů, čtenář má místy pocit, že nečte knihu, ale odposlouchává cizí rozhovory (zajímal by mě český překlad. Knihu jsem četla ve francouzském originále a ta hovorná francouzština pro mě byla docela problém a to jsem zkušený čtenář). Přesto se místy neubrání patosu, zápletka je poměrně průhledná a ten epilog z červené knihovny, ten si mohla odpustit úplně.

2 18.02.2016