LuciLux komentáře u knih

Jako na divadelních prknech se před námi otvírá "jarmark dobročinného večírku jako miniatura jarmarku celého života" (s. 151). Hostovského typická nekonkrétní časová realita (není zjevné, o kterou imigrační vlnu se jedná), stejně jako nesmiřitelnost s novou domovinou (...v té zemi tisícerých možností pro věčné unikání před sebou samým, ve zdejším ohlušení, shonu a soutěžení, v tom neukojitelném hladu po sdílném štěstí, jehož padělky vymýšlejí malíři a autoři honosných reklam, ale které nenavodíš srdci ani vitamíny, ani televizí, auty, chlazeným vzduchem a magazínovou makulaturou, jakou lze číst snáze a rychleji než básně a romány, s. 79), k jejíž (nepříliš ostré) kritice se během večera uchyluje většina hostů, tvoří kulisy neuvěřitelné plejády postav, vykreslených sice jen zkratkovitě, ale přesto tak výstižně, že máte pocit, že jste očitými svědky jejich neshod ("ještě ho hnětla ta lidská plevel kolem ženského květu bez vůně a vadnoucího už před rozpukem, ještě v něm bublala zloba nad bezohlednou marnivostí zhýčkané samičky, nadané v nesmyslné hříčce přírody půvaby i hlase", s. 130) a rozepří ("vy jste tady právě tak zaneřádil vzduch vědomým lhaním, kyselými výpary vlastního neúspěchu a kadidelným podkuřováním své ukřivděné osobě, že ten vzduch musím provětrat", s. 105) směřujících do triumfálně překvapivého závěru.

"Na světě je všelijaká čeleď. I pravdomluvní lháři, poctiví podvodníci a zase naopak ničemní dobrodějové a zločinní spravedliví" (s. 58).

2 18.04.2020

Alena Mornštajnová umí psát. Čtivě a poutavě. Má svůj snadno rozpoznatelný styl, který se v jednotlivých knihách opakuje a nechám na každém, zda to považuje za přednost či nikoliv (...ale jinak tam žijí lidé úplně stejně jako jinde a ani jim se nevyhýbají rány, které tak rádi připisují osudu, i když za většinu špatného nemůže osud, nýbrž zlo v nás"). Třígenerační příběh Anny, Alžběty a Anežky zasazený do dějinného soukolí 20. století je řemeslně kvalitně odvedená práce. Přestože mi rozepisování rodinných historií občas přišlo příliš opakující a zbytečně roztahané, Anežčiny vztahy neměly daleko do béčkových ženských románů a doušky prozrazující, co přijde na nadcházejících stranách, působily velmi rušivě a místy navíc nesprávně, za hlavní výtku považuji, že knize chybelo něco navíc, něco, díky čemu by kniha nezapadla v zapomnění a zůstala v mém srdci po boku jiných podobně zaměřených knih jako Zvuk slunečních hodin, Marie a Magdalény či Němci.

7 03.04.2020

Tak toto byl velký potenciál. Spletité a propletené osudy několika žen českého, rakouského, německého a finského původu napříč dvacátým stoletím. Žel, tak úplně se nenaplnil. I jako zkušená čtenářka, která si vždy poradila se všemi Ivany Ivanoviči v ruských velkorománech, jsem se při čtení permanentně ztrácela mezi množstvím jmen, míst, letopočtů. Dějinné kulisy 20. století na čtenáře vyskakují jako diapozitivy na promítací plátno - první světová válka, protektorát, kolektivizace,....autorka využivá jejich atraktivnosti, ale o mnoho víc nepřidává. A závěrečná satira na současnou politickou situaci je sice místy děsivě zdařilá, nicméne v celkovém kontext působí zcela nejednotně a neharmonicky.

2 04.02.2020

Tak trochu jiná detektivka. Neoficiální vyšetřovací tým složený na žádost prezidenta tehdy ještě pouze Rady policejních komisařů Theodora Roosevelta z psychiatra, policejního reportéra, sekretářky policejního ústředí a bratrů detektivů - fanoušky a průkopníky nových vyšetřovacích metod (jako bylo v této době i pouhé snímání otisků prstů) - se vydávají po stopách pachatele brutálních vražd dětských travesti prostitutů. Knihu jsem nečetla v nejklidnějším období, takže množství zkorupmovaných policistů a mafiánských bossů, kteří vyšetřování narušovali, mi občas motalo hlavu, avšak jinak sestavování psychologického profilu pachatele, stejně jako kulisy New Yorku a vůbec Ameriky druhé poloviny 19. století se postaraly o velmi čtivý zážitek.

5 05.12.2019

Během jednoho večírku na jejich svatební cestě se Viktor a Liesel Landauerovi seznámí s rakouským architektem ("poet of space and form") Reinerem Von Abtem, nadšeným stoupencem Loosovy školy, pro kterého ornament je hřích. Tento přístup sedí Viktorově futuristické a moderní mentalitě. A tak když poslouchá Von Abtovo vyznání "ever since Man came out of the cave, he has been building caves around him. But I wish to take Man out of the cave and to take him in the air. I wish to give him a glass space to inhabit", požádá Von Abta, zda by pro ně nemohl ten skleněný prostor navrhnout. Stavba se kvůli Von Abtovým výstředním nápadům neskutečně prodražuje, vzbuzuje skepsi u stavitelů i sousedů, ale dokončená Vila Landauer se stane architektonickým úkazem prvorepublikového Brna. A rovněž ústředním motivem a pojítkem osudů hlavních hrdinů včetně brněnské bohémy a inteligence, která se ve vile pravidelně schází - vzájemnou náklonností mezi nejlepšími přítelkyněmi Liesel a Hanou, Viktorovým milostným poměrem s Katalin, která se dokonce stane chůvou Landauerových dětí a uteče s nimi ze země poté, co ji obsadí nacisté. Bohužel tyto a další sexuálně bohatě líčené příběhy postupně hrají prim a snižují celkový výborný dojem z knihy, která se pro mě i tomuto nedostatku navzdory zařadí ke zdařilým románům zachycujícím osudy Československa ve 20. století, i díky originálnímu leitmotivu.

2 03.08.2019

Mírumilovný pábitel pan Kopfrkingl vidí na všem pouze to dobré a hezké a neváhá se se svými často idylickými názory opakovaně podělit se svými blízkými, které v tomto duchu oslovuje buď smyšlenými jmény nebo adjektivy jako "čarokrásná, nebeská, nadpozemská". Ve čtenáři tak budí lehký pobavený úsměv. Úsměv mizí, když se pana Koprfkingla jeho nacistický přítel po nijak velké námaze podaří přesvědčit, aby vstoupil do NSDAP a opustil svou ženu židovského původu. Způsob, jakým se zdánlivě dobrotivý pan Koprfkingl svých blízkých zbaví (a především, jak jim to oznámí), ve čtenáři nakonec nemůže vzbudit nic jiného než úděs a zděšení.

4 11.07.2019

Byl její sluneční orloj, řekla. Usmál jsem se. A Ráchel byla slunce.

Román o lásce? Prvoplánovitě jistě ne. To až s ubíhajícími stranami se před čtenářem vynořuje síla a jedinečnost vztahu mezi Ráchel a Tomášem. Doplněného o spoustu kamínků fascinující mozaiky – dětství a dospívání v česko-německých rodinách v mladém Československu, rozmach Zlína za baťovské éry, životy Baťových mužů v Indii, Protektorát, pracovní a vyhlazovací tábory.

Krátké střídmé věty mě z počátku rušily. Jakoby někdo rytmicky poklepával nohou. Až postupem času jsem v nich našla zalíbení. Každá věta se stala laskominou, kterou několikrát převálíte na jazyku, abyste si ji vychutnali co nejvíce.

Její oči stékaly jako řeka. Ten proud ho unášel. Síla divoké vody. Chtěl zastavit řeku, která je rozdělila. Volal na ni, ale druhý břeh byl příliš daleko. Ležel vedle ní obklopený tmou. Bezesná noc.

I časté odbočky do mytologie a bájných příběhů mi zprvu přišly rušivé. Až po nějaké chvíli jsem dokázala ocenit, jak úžasný harmonický protipól představují vůči občas velmi bouřlivému vztahu hlavních hrdinů a čím dál děsivějším dějinným okolnostem.

Ta kniha na mě nenápadně vykoukla v knihkupectví, aniž bych před tím slyšela cokoliv o ní či o její autorce. Při jejím čtení jsem se však dostala do toho stavu, kdy text na jednu stranu hltáte a na stranu druhou se nutíte ubrat plyn, protože prostě nechcete ani skončit, ani vědět, jak to dopadne, protože tušíte, že dál už bude jenom hůř. Drásavě krásné čtení.

16 16.05.2019

Alabama 30.let, život na maloměstě, rasová nenávist a diskriminace, která vyvrcholí během soudního procesu černocha Toma neprávem obžalovaného ze znásilnění dívky z místní, avšak bílé, spodiny. To vše zachyceno a dětsky upřímně a jemnocitně vyprávěno osmiletou dcerou advokáta, který Toma obhajuje. Místy až příliš typického amerického patosu a de facto zcela banální zápletka jen velmi mírně chladí mé čtenářské nadšení, způsobené kouzlem přímočarého dětského vypravování.

8 30.04.2019

Zachtělo se mi klasiky a zážitek, který mi tato kniha připravila, byl neskutečný. Román poprvé vydaný v roce 1937 i po téměř 90 letech rezonuje ve čtenáři ohromnou silou. Chladná vypočítavost Petra Švajcara, přehnaná servilita a slabost továrníka Hajna a slečinkovská naivita postupně degradující v choromyslné vyvádění Soni, nad tím vším bdící dva svědci dotvářející místy stísněnou, místy děsivou atmosféru příběhu. Jeden živý - autoritativní stará teta, druhý neživý - Hajnova vila. Jediná, která byla svědkem šílenství všech čtyř příslušníků Hajnova rodu. Švajcarovo vzpomínání na události před deseti lety ubíhá a čtenáři plynně dávkuje zlo a hořkost aby byl schopný jej pobrat ku čtenářské radosti. Naprostým vrcholem čtenářského zážitku však pro mě byly úvodní a závěrečná kapitola. Úvodní, která pomocí metafor a skvostných jazykových obratů otevírá scénu a bez jakéhokoliv prozrazení naznačuje, čeho všeho bude čtenář svědkem, a závěrečná, připomínající peklo a následný očistec Petra Švajcara, nejdříve zcela poraženého a následně nacházejícího sílu k dalšímu boji.

9 24.03.2019

James a Eleanor, britští studenti, vydávající se na spontánní stop po Evropě. Samuel a Lenka, Brit a Češka žijící v Praze svou velkou lásku, stejne jako politickou euforií 60. let. Osudy všech čtyř hrdinů se protnou v Praze a to krátce před sovětskou invazí v roce 1968.
Ke knihám zahraničních autorů zpracovávajících česká témata bývám spíše skeptická, o to větší radost při čtení zažívám, když se “dílo podaří”, protože našinci to přece jen umožní nakouknout pod pokličku z jiné perspektivy. A Mawerovi se to určitě podařilo. Zatímco část vyprávěná britskými studenty je milým mladistvým roadtripem, tak akorát výborně okořeněným výborným britským humorem, česká část je vážnější, milostný román zasazený do historických reálií. A dohromady si to nádherně sedne, takže čtenář zažívá tu blaženou radost z prostého čtení.

2 29.01.2019

Tato kniha se jistě brzy stane pilířem maturitní otázky "Současná česká literatura". Jsem nadšená mnoha díly současných českých autorů (a mnohými i více), ale tato, zdá se, skutečně oslovila neskutečné vrstvy čtenářů navzdory nelehkému tématu. To, jak Alena Mornštajnová dokáže psát krásně o zlobě, zlu, provinění, utrpení, zkrátka všech špatnostech, je neuvěřitelné. Ta kniha není dokonalá. Až příliš místy tlačí na strunu kýče a citů, některá nadbytečná klišé bych být redaktorkou vyškrtala. Ale i tak převládá nadšení. Nadšení, nad tím, že právě taková kniha oslovila tolik čtenářů, nadšení nad tím, že pohled na zvěrstva války je opět o něco jiný, než ten co znám z knih dosud přečtených, i prosté nadšení nad tím, jaké imaginární pojítko v této třígenerační sáze představuje věneček, vyobrazený na skvěle zpracované obálce (a mimochodem nejen obálce, snad poprvé se mi kniha moc líbila, i když jsem obálku sundala).

11 25.01.2019

Ten příběh byl tak prostinký, že se vůbec nebudu obtěžovat jej tu popisovat. Zato popíšu to, co mě nadchlo, přece jen se jednalo o mé první setkání s Marquezem a latinskoamerickým spisovatelem vůbec.

Nadchlo mě přelévání děje. Tu vypráví jedna osoba a najednou se děj přeleje úplně jinam, k někomu jinému, aniž by to působilo jakkoliv rušivě. A děj se tak střídavě a zcela plynule přelévá mezi třemi hlavními hrdiny a to se mi moc líbí.

Nadchlo mě to, že i když je příběh banální, na hranici těžko uvěřitelné platoničnosti, jedná se o tu četbu, kdy skončíte a máte pocit, že horkotěžko opouštíte v tomto případě Kolumbii z přelomu 19. a 20. století, kdy není třeba velkých zvratů a mnoha detailů, abyste většinu řádek s požitkem převalovali na jazyku a dozvěděli se mnoho zajímavého o koutu světa i době pro mě ne moc známé.

Nadchlo mě, jak významnou úlohu v knize hraje stáří a jeho podoby. Až při čtení mi došlo, jak málo knih jsem četla o starých lidech, stárnutí, jak mu čelit a už vůbec by mě nenapadlo, když jsem vzala knihu do rukou, že lásku tu budou nejsilněji prožívat hlavně staří lidé.

A na závěr mě nadchly momenty vzbuzující ohromení, na které čtenář nemůže snad nikdy zapomenout. Smrt kvůli papouškovi ("jistý věhlasný mistr štětce, který se ve městě náhodou zastavil cestou do Evropy, vytvořil obrovité plátno, pojednávající s patetickým realismem klíčový výjev smutné historie, totiž doktora Urbina na žebříku, kterak se v okamžiku smrti napřahuje po papouškovi"), dámu cumlající dudlíky, aby dosáhla milostného vyvrcholení ("Florentinu Arizovi se nejvíc líbilo, že při milování musela cumlat dětský dudlík, aby dospěla k výsostem slávy"), Arizova vedlejší kariéra písaře milostných psaníček ("...překypovalo jeho nitro takovou láskou, že nevěděl, co si s ní počít, a tak ji štědře rozdával milencům, kteří nevládli perem, a zdarma jim v Písařské dvoraně sepisoval milostná psaníčka".)

Zkrátka a dobře, tomu, kdo chce, nabízí tato kniha strašně strašně moc.

14 22.10.2018

Knížky Lenky Lanczové jsou mou bez uzardění největší guilty pleasure. Hltala jsem je ve věku, kterému jsou určené, hltám je i nyní, sem tam pro potěšení, kdy už je mi jednou tolik, co hlavním hrdinkám a mé lásce k jinak kvalitní a náročné literatuře navzdory. Trilogie s Radkou patří vedle Blíženců k těm nejzdařilejším, závěrečná scéna druhého dílu odehrávající se v kostele, kdy je Radčin osobní očistec prokládán úryvky z vánočních koled, byla strašně opravdová a dojemná. Mnohokrát jsem si přála tuhle knížku zfilmovat, ukázat všem, že kvalitní filmy pro mládež se dělat dají a tohle by byl scénář jak vyšitý.

9 02.10.2018

Romance dnešní doby. Občas nereálná, občas dojemná, občas neskutečně vtipná.

22.09.2018

Jaké to literární pohlazení po duši. S určitou cynickou nadsázkou by se dalo říct, že jde o cikánskou až příliš zidealizovanou pohádku. Ale když se čtenář ponoří do Gabrielova příběhu, vyprávěného nádherným poetickým jazykem, přibližujícím cizí zvyky, tradice, dobu, kdy člověk žil spjat s přírodou tak úzce, jak už si to dnes ani neumíme představit, uvědomí si (nebo alespoň já), jakou radost zažívá při čtení něčeho tak krásného, kdy každé přirovnání, každou metaforu, převaluje na jazyku jako tu nejlepší laskominu.

5 24.08.2018

David Foenkinos: Délicatesse (v českém překladu Něžnost). Další úlovek z výprodeje naší knihovny. Další francouzská kniha, ke které usedám doufaje, že to nebude nic ohromujícího, protože mě pak vždý mrzí, že nemohu knihu doporučit dál svým českým kamarádům čtenářum. Avšak ona do češtiny přeložená je, stejně jako spousta dalších knih tohoto autora, zmiňovaného tu jen párkrát. Délicatesse = přijde mi nepřeložitelná, tolik se toho dá do ní schovat, o tolik více než do něžnosti. Název vybízí ke srovnání s díly Kunderovými. To jsou však dvě zcela odlišné ligy. I když se Foenkinos neustále snaží přes různé oslí můstky k něžnosti vždy a znovu dostat, je to místy krkolomné a neobratné. Nicméně příběh samotný, zcela prostinký - Nathalie, Francois, potom Markus, byl skutečnou oslavou lásky. Jemným vkusným vyznáním. Zápletka i intriky minimální. Jen zalíbení a láska dvou lidí v té nejjednodušší podobě. A ono to stačí. Obzvlášť, když nás sem tam z toho růžového obláčku sesadí velmi dobře mířená cynická poznámka autora pozorovatele.

Do dějin literatury se Foenkinos možná nezapíše, až příliš z knihy čiší, že ji psal spisovatel řemeslník, co vydává alespoň jednu knihu ročně (18 knih vydaných v letech 2002-2018), ale i tak si s chutí, obzvlášť takhle v létě, přečtu další jeho počiny. Charlotte, za kterou získal Goncourtovu cenu gymnazistů počínaje.

31.07.2018

Tak toto byla velká americká romanťárna....v pozadí čas od času pár bombových útoků, aby se nezapomnělo, že jsme v Aghánistánu, ale i tam přece mají lidé právo na lásku, že...i přesto mě těžko identifikovatelné něco přinutilo knihu shltnout téměř na posezení....

1 12.07.2018

Před pár lety jsem se zúčastnila Listování Lukáše Hejlíka, na kterém četl z knihy Intimní schránka Sabriny Black. Zaujala mě a jelikož jsem s Emilem Haklem dosud neměla tu čest, při první návštěvě knihkupectví jsem sáhla po jediném dostupném – Hovězích kostkách….hmm… jako bych si sedla do zaplivaného pajzlu a odposlouchávala úvahy zkrachovalých existencí okolo. Jsou břitké, trefné, přisprostlé, místy vtipné, velmi. Ale v povídkách volně na sebe navazujících se po určité době až příliš únavně opakují.

4 09.07.2018

Katariina. Matka, co se narodila v Estonsku, v rodině trpící pod sovětským útlakem jak kvůli jejich zemědělskému původu, tak partyzánské minulosti otce. Bez nějaké významné prvoplánovité přičiněnosti se však provdá za Fina a odchází do Finska. Kde vychovává Annu, svou dceru. Ve svobodné zemi, materiálním dostatku, stavíce ji na piedestál a zároveň ji nutíce popřít svou estonskou krev. A možná i právě proto se z Anny stava bulimička, anorektička, bytost závislá na cigaretách, alkoholu, lehkých drogách, neschopná milovat a žít po boku někoho (ten kontrast předků, kteří zažívali skutečné útrapy a ta sebedestruktivní povaha někoho, kdo žije v zajištěném a bezpečném světě mi přišel skvělý). Úvahy a zpovědi Anny se prolínají se vzpomínkami matky a dílčími příběhy mnoha dalších členů rodiny čtenáři předkládají opravdu zdařilý kousek o jedné zajímavé epoše estonsko-fiských vztahů a jejich dopadu na životy pár jedinců.

3 21.06.2018

Pod názvem Svědectví měla kniha vyjít v roce 1969. Proces normalizace ji však dalších více jak dvacet let vyřadil ze skupiny státem povolených knih a tak se ke čtenáři mohla dostat oficiální cestou až v roce 1990 pod pozměněným názvem Proč zemřel Jan Masaryk ? O literární klenot se jistě nejedná, přestože prolínání rozhovorů se svědky a detektivně psaných pasáží je čtenářsky bezesporu atraktivní. Nicméně svědectví, které nám podává o životě, osobnosti a především posledních dnech jednoho z nejvýznamnějších českých politiků 20. století, o lidech a událostech, které v posledních dnech jeho života sehrály významnou roli, o podezřelých a vyšetřovacích verzích, které s jeho skonem vyvstaly, je ucelené, podrobné a velmi cenné.

" Jdu s lidem," slíbil Jan Masaryk. Křeslo ministra zahraničí pro něho bylo přichystáno i v nové Gottwaldově vládě, jež se má dnes ve čtrnáct hodin představit v budově Národního shromáždění. Jeden z ministrů, na kterého měly nejčastěji zamířit objektivy filmařů a fotografů, však teď leží na zavlhlé dlažbě druhého nádvoří Černínského paláce, pod okny svého služebního bytu.

4 07.06.2018