Lili2 komentáře u knih

Příběh o smrti a zamilování.

Nu, je to taková "prvorepubliková slátanina".

Zajímavé osudy lidí, nicméně rozvláčně napsané a poněkud zbytečně široký formát knihy tento můj pocit jen umocnil.

Nijak mě to neuchvátilo. Jednak nemám k Ivančicím osobní vztah a jednak dějiny do 17. stol. jsou na mě už moc staré.

Nic moc, "náš" Klostermann je barvitější.

Povídky o vášnivých rybářích odehrávající se po okupaci, ale některé i před i při ní, ale moc toto období autor nerozebírá. Jelikož nejsem rybář, tak jsem některé jejich lovy přelítla jen letmo očima a spíš mě zajímají životní osudy lidí, kterých je zde sice poskrovnu, ale jsou.

První polovina knihy mě bavila nejvíc, neboť se tam rozvíjely dva životní příběhy: jeho v krimu a její ve školním prostředí, v druhé polovině už to na mě bylo moc fádní, neboť já, stejně jako ti dva, jsem pro fér play, ale na rozdíl od těch dvou, já se tak snažím i konat, nikoliv to vše tutlat do poslední chvilky, až to nakonec praskne samo a o to je to všechno ještě horší. Od toho kriminálníka jsem to čekala, ale od ní ne. Z těch jejich neustálých dohadů a hlavně jeho lhaní a zapírání mně bylo mdlo.

Kniha se mně nelíbila, čekala jsem spíš klasickou biografii, autobiografii nebo věrohodný román - něco jako od Simon Bertautové o Edith Piaf, ale tohleto bylo něco mezi tím vším a navíc i když kapitoly byly chronologicky rozděleny podle roků, tak uvnitř nich se autor nebo autorka vrací k nějakým nesděleným věcem z minulých kapitol - let nebo navazuje na něco nepodstatnýho. Zkrátka mně to celé připadalo takové chaotické. Ale suma sumárum ona byla svým způsobem štětka - nemanželská vychovávaná babičkou na venkově a potom přišla do Paříže bez ničeho, takže modeling malířům, pitky po lokálech, čurina, milenci, drogy a alkohol, jak to mohlo jinak dopadnout? A ještě je málem "balhořečená".

Škoda, že se ve vzpomínkách paní Skleničková nezmiňuje o tragédii, která vypálení Lidic předcházela - něco o tom Saidlovi. Sice jako šestnáctiletou ji dost možná nemohly zajímat zálety jednoho z vesničanů a následný mord, ale určitě se o tom doma šuškalo. Proč Němci zrovna tuto vesnici vypálili, se asi dozvěděla po revoluci - viz milostný dopis toho ženáče mladé dívčině. Také vůbec nepopisuje vystavění nových Lidic, jenom že pak bydleli částečně v Lidicích a v Praze.

Priznam se, ze me nejvice zaujal titul knihy, pak jeji obalka a nakonec strucny obsah - precetla jsem pulku a nejvic me zaujal intelektualni profesor s jeho komickym napadem.

Ach ty osudy .... Jenom bych té knize dala jiný název, neboť se to týká osudů celé autorčiny rodiny - tedy té, se kterou se stýkala. Ten Pithartův doslov mohl být napsán také trochu čtivěji.
S její babičkou jsme ve dvou věcech stejné - já jsem si vybrala za manžela muže, se kterým se také díváme každý jiným směrem (ale na rozdíl od ní já jsem tohoto muže opustit mohla), a také jsem vášnivá čtenářka, takže děti někdy od sebe odháním, abych se mohla v klidu pohroužit do osudů jiných.

Na me moc akademicky intelektualsky dilo. Asi to nedoctu, a navic nemam rada Prahu.

Souhlasím s Cecetkou,místy ten příběh byl opravdu nudný,takže jsem ty stránky jen přelitla ocima... až mozna ten samotný konec. Jo,jsou hold věci mezi dvěma lidmi,kterým rozumí jen oni dva,proto nemá smysl to vůbec vydávat knižně.
Film jsem viděla dvakrát z rychlíku ale zdal se mi lepší.

Měla jsem za to, že je to životopis těch dvou, a nikoliv Beatles (spousta jmen a názvů alb či písní - to mě nic neříkalo, nejsem jejich fanoušek) a navíc dost chaoticky napsaná. Přesto jsem se tím s velkou nevůlí prokousala a něco jsem se ze života těch dvou dozvěděla.

Líbilo se mně to. Složité intelektuální pasáže o spisovatelském prostředí Anglie jsem se snažila pochopit, takže zde moje mozkové závity pracovaly naplno, u pasáží ohledně událostí okolo Růženky a Drifilda jsem naopak mohla polevit, ty jako žena jsem chápala velice dobře. Nejvíce se mně líbilo, když si Ashenden dobíral svého spisovatelského kolegu Royie:
Royi: "Pojď a pojíme spolu".
Ashenden: "Mám tě moc rád Royi, ale nemyslím, že bys byl přesně ten typ, s kterým bych chtěl snídat. A kromě toho jsem už snídal."

Děkuji Marvanovi00 za upřesnění, kterého spisovatele si máme pod Drifildem představit, nejsem takový znalec, ale tohle mě pomohlo k hlubšímu pochopení díla.

Ne, Nelíbilo se mně to. Souhlasím s "Luboshem". Nejvíc mě vytáčelo oslovení dospělého chlapa legionáře "Honzíku", i když to byla mimo jiné jeho vlastní mutr. Nedočetla jsem to, obávám se, že by to pro mě byla ztráta času. Už jsem poučená (viz Dobronínské morytáty), že od soudobých autorů, jestliže nepíší přímo biografie, nebudu nic číst. I knihovnice v městské knihovně kroutila nad většinou dnešních autorů hlavou.

Nic moc. Podtrhla jsem si v knize jenom ty údaje, které se týkaly vyloženě spiritistického světa. Její příběhy z "estrád" jsem četla jen ze začátku, pak už ne, připadaly mně přehnané. Nevím, jestli se jí nevymstí to, že z toho dělá taková "show" a medializuje to příliš. Taky si v knize trochu protiřečí, když říká, že duch s námi může komunikovat ihned po smrti, a pak o hodně stran dál píše, že někdy si duch zvyká na nové prostředí a je mu tam tak dobře, že trvá i deset let, než se s pozůstalými spojí. Nebo, o těch rovinách, v nichž se duchové nacházejí píše, že žádná taková neexistuje, ona se prostě spojí s kým chce a dotyčný je hned vedle ní, a pak na některých stranách píše, že se s duchem třeba spojit ihned nelze, protože zrovna je někde jinde, ti duchové také mají své úkoly. Tak - a ohledně těch úkolů se kupodivu shoduje s krkonošskými příznivci spiritismu. V jednom dokumentu mluvil jeden starý starousedlík o tom, že ti duchové mají své úkoly a nelze se s nimi spojit, když my potřebujeme. No suma sumárum - na každým šprochu pravdy trochu.
A ještě k té reinkarnaci, které ona nevěří prý proto, že se vždycky spojila s duchy, tak s kým tedy mluvila, když se ty duše vrací zpátky na zem? Někde jsem se kdysi dávno dočetla, že duše se zpátky reinkarnuje až po 100 letech, a ona s nějakým duchem, který byl po smrti sto a více let, se nepokoušela navázat spojení. Celá tato kniha, až na výjimky, je nějaká divná, jako by na sebe chtěla autorka upoutat pouze komerční pozornost.

Skvělá životopisna kniha. Jak jsem se dočetla na netu, tak spoluautorka
měla nějaké astralni videni a to co viděla diktovala tomuto autorovi,čímž je kniha zajímavější. Prý obsahuje historická fakta,a to co fakta nejsou,není ještě prozkoumane.

Nelíbilo se mně to. Obal knihy nádherný, skoro až tajemný, popis obsahu knihy taky lákající, proto jsem po knize šáhla, nicméně mně to nakonec slohově ani obsahově nesedlo. Vůbec si nepřipadám jako uprostřed renesance, ale jako někde mezi něčím a dnešní dobou. Jako jednu z mála knih za můj život jsem i tuto nakonec nedočetla. Jenom posledních pár stránek, abych zjistila, kdo toho Michala nakonec zabil, ale ani z toho jsem nebyla chytrá. Myslím, že lidé v tehdejší době měli jiné starosti, než se skovávat v komíně jako ta stará kojná. Ještě že ji mám půjčenou z knihovny, jinak by to byly oknem vyhozený peníze. Škoda......................

Děj se sice vlekl, hlavní hrdina mně začal být až nesympatický, když tolik peněz vrazil do toho, aby objížděl lidi, kteří měli s Grace co do činění a strkal tak do jejich tehdejšího života nos, nicméně jsem na konec byla stejně zvědavá.