Krub komentáře u knih

Kdybych se měl s Rupi Kaur setkat,
a říct jí,
co si o její knížce myslím,
snažil bych se být laskavý,
ale také upřímný,
a nemyslím si,
že by se mi to povedlo,
protože být jí,
vydal bych těhle pár vět,
jako,
báseň.

Znovu ne.

14 20.06.2022

Antikrist je nejspíš tou nejtvrdší, nejnelítostnější a nejvíc zničující kritikou křesťanství, s jakou jsem se kdy setkal. A to jsem strávil s díly Harrise, Dawkinse a Hitchense hodně času...

Nietzsche totiž nenapadá Kristovo náboženství z pozice vědy, neútočí především na jeho iracionalitu. Jeho kritika se ani neobtěžuje vysvětlovat, jak nepravděpodobná je existence boha. Namísto toho údery svého filosofování kladivem směřuje přímo k jádru křesťanství - útočí na jeho základní ideály: pokoru, solidaritu, soucit, víru, lásku.

Slabost a nenávist. Ty vidí v pozadí všech těchto "vznešených" hodnot. Slabost postavit se svému utrpení, nenávist k těm, kteří v sobě odvahu naleznou.
Nenávist ke každému, kdo není otrokem své slabosti, nenávist ke každému, kdo se odváží velikosti, krásy, síly, života.

Skrze odhalení této nenávisti skryté za maskou křesťanské lásky Nietzsche následně napadá (nutno dodat, s notnou dávkou vlastní nenávisti) hodnotu křesťanství jako takovou. A vzhledem k tomu, v jakém stavu je v civilizovaném světě dnes církev, nelze tvrdit, že by jeho útok dopadl neúspěšně.

Je to drsná kniha, tvrdá, nepřátelská a psaná nelehkým jazykem. Obsahuje ale též nezaměnitelný styl, práci s jazykem i hloubku samotných myšlenek. Oprávněně patří mezi nejvýznamější knihy v diskuzi o náboženství.

PS: Doporučuji též coby úvod do Nietzscheho filosofie. Její nejdůležitější body jsou zde srozumitelné, ale zůstávají stále pouze nastíněny. Do větší hloubky jsou rozpracovány v Zarathustrovi, na kterého i zde odkazuje.

12 03.11.2019

Spoiler.

Nic jsem od autora nečetl a věděl jsem o něm jen pár věcí.
1) Ovlivnil Freuda a psychoanalýzu.
2) Ovlivnil Sartra a existencialisty.

Od jeho knihy jsem tedy očekával dost. Kombinace existencialismu a psychologie je přesně tím, co v knize vždy s radostí objevuji. Dostojevskij neklamal. Už úvodní poznámkou, kde rozepsal proč zvolil danou vyprávěcí metodu mě naprosto dostal. Působilo to na mě, že pro něj i tato cca 60-ti stránková novela byla důležitá. S takovou láskou k vyprávění příběhů jako takovému se nesetkávám často.

Dal jsem se tedy do čtení a jen stěží jsem dokázal odtrhnout zrak. Něžná je ďábelsky čtivá. Dostojevskij dávkuje informace natolik chaoticky, ale přeci smysluplně, že to bere dech. Přesně to ale už úvodem sliboval, ne? Nesmírně silný zážitek už od prvních stránek.

Děj ale postoupil a s ním se vynořilo i mnoho dalších myšlenek a otázek. Co je pro hlavního antihrdinu skutečně důležité? Vzal si "Něžnou", aby si rozšířil majetek a připojil do své zastavárny i ji? Chtěl ji mít jako další z tolika věcí, které vlastnil nebo byl jeho zájem o ní projevem života, touhy po jiném životu? A co způsobilo jeho charakterovou změnu? Změnil se, protože pochopil, že se choval nesprávně nebo se jen bál její případné sebevraždy? (bál se že "o ni přijde", že zmizí z jeho vlastnictví) Miloval ji nebo na ní byl psychicky závislí jako na svém majetku?

Čtenář si musí odpovědět na tyto otázky sám. Já považuji hlavní postavu za neobyčejně "vykořisťovatelskou", alibistickou a neempatickou lidskou bytost. I po její smrti, kterou očividně způsobil on, myslí především na sebe. ("Ne, opravdu, až ji zítra odnesou, co bude se mnou?") Jen stěží dokáže svůj narcismus překonat, aby byl schopen odvyprávět její příběh.

Dostojevskij nejenže dokáže obsahovou a formální stránku dostat do natolik hluboké souhry s tímto charakterem, on navíc používá k prohloubení myšlenek příběhu i prostředí, kde běží děj. Například není ani zdaleka náhodou, že se takřka celá kniha odehrává v zastavárně - směnárně čehokoliv cenného, bezcenného i neocenitelného za peníze.

Dostojevskij nejenže naplnil má očekávání, ale navíc je i předčil. Něžná je perfektně fungující myšlenkově hutná analýza psychicky nemocného člověka, kterou autor vypracoval mistrně i po formální stránce. Brilantní.

12 08.05.2018

"I ten nejodvážnější vlk loví se sklopenou hlavou."

Knížka mě velmi mile překvapila, nečekal jsem moc, spíše naopak: "Atticus, básník z instagramu", mi nepřišlo jako lákavá vizitka. Kniha je ale mnohem lepší, než jsem si myslel, že bude.

Kdyby mi někdo řekl, že úvodní citát je od Emersona nebo z nějaké básně z období romantismu, vůbec by mě nenapadlo, že jde ve skutečnosti o Attica. Se spoustou dalších básní se to má podobně. Ne tedy, že by odovídaly romantismu formou. Básně jsou velice stručné a neplýtvají slovy ani verši. Kvalitou jsou však podle mě srovnatelné se staršími sbírkami a s díly mnohých klasiků.

Občas kniha sklouzává do určité frázovitosti nebo kýče, ale to není vzhledem k tématu neobvyklé a básně, které mi přijdou velmi dobré, řekněme "ryzí", jasně převládají nad těmi méně povedenými. Je to instagramová poezie, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby její autor trávil večery čtením Kerouaca, Shakespeara a Shellyho... a posloucháním hudby se svou láskou u skleňky rumu, jistě :D. Dohromady to ale vytváří velmi zajímavou kombinaci, která do té ploché nenápaditosti spadá jen málokdy, naopak většina básní je velmi originální a působivá.

Za poměrně nešťastný ovšem považuji překlad. Atticova kniha se v originálu jmenuje: "Love her wild", což odpovídá třem hlavním částem knihy nazaným: Love - láska, milovat, Her - ona, jí a Wild - divoký, divoce. Přijde mi poměrně nešťastné nadepsat knížku Láskou ji nespoutáš, protože to dost narušuje právě tuto strukturu. Miluj ji divoce anebo Miluj ji divokou zní sice trochu kostrbatě, ale přesto myslím, že by šlo o lepší volbu. On ten překlad poezie je přeci skoro vždy dost zrádný...

Celkově se mi ale kniha velmi líbila, fotku s ní si na instagram nedám, ale do knihovny ji zařadím moc rád. Klidně vedle Skácela či Ferlinghetiho.

10 22.07.2021

Pravděpodobně nejkomplikovanější kniha, co jsem kdy četl. Nelze ji totiž pojmout pouze coby psychologickou "self-help" příručku, ačkoliv jako taková může velmi dobře posloužit. A stejně tak není jenom nesmyslným blábolením snových figur. A stejně tak není jen náboženským textem, který obhajuje víru ve svoji teorii o světě.

Rysy všeho zmíněného v sobě ale Červená kniha nese, a proto je tak těžké ji adekvátně ohodnotit. Kombinuje západní i východní náboženství, Freudovu psychologii, Nietzscheho filosofii i předkřesťanské mýty. Nejtrefnější je asi říci, že jde o zápis mytologie Jungova nevědomí.

Mohlo by se zdát, že, je-li skutečně tím, nebude vůbec možné ji pochopit. A skutečně, ani zdaleka netvrdím, že jsem porozuměl všem Jungovým myšlenkám.

Zdánlivě nesmyslné rozhovory se zdánlivě neexistujícími postavami, ale obsahují enormní množství moudrosti. A s nejedním obrazem vyjádřeným v knize jsem se setkal i i ve vlastních snech a fantaziích nezávisle na Jungově díle. A právě toto prožití Jungových myšlenek je podle mého názoru jediný způsob, jak knížku alespoň částečně pochopit.

Nestačí jen ji číst, je třeba projít si podobnou cestou jako autor. Jinými slovy: nestačí přijímat Jungovu Červenou knihu, musíte si- byť jen ve vlastní psýché - začít psát svou vlastní.

Slovy Nietzsceho, kterého si jung vážil takřka stejně jako Freuda: "Žák, který zůstane pouze žákem, špatně oplácí svému učiteli."

Chcete-li číst Junga, doporučuji připravit se na cestu. Četba Červené knihy totiž vyžaduje nemalou znalost různých mytologií, filosofií, psychologie a - především - ochotu vystavit se vlastnímu nevědomí, pochopit mytologii svého vlastního bytí, hledat své "Bytostné já", "napsat vlastní Červenou knihu".

Odvážíte-li se toho, bude pro vás Jung nedocenitelným spojencem a jeho knihy neopakovatelným zážitkem.

Doporučuji.

10 27.09.2019

Můj první a definitivně ne poslední román od Kundery. Nikdy před Žertem jsem totiž nečetl knihu, která by dokázala být ve stejný čas natolik cynická i citlivá, tragická i komická, drásavá i čtivá, plná ubíjející skepse i osvobozující vitality.

Myslím si, že tato dualita dojmů, kterou text vyvolává, pramení především z vyprávění. Každá část je vyprávěna v ich-formě jednou z klíčových postav příběhu (kromě poslední, kde se vypravěči střídají), což čtenáři umožní orientovat se v jejich motivacích i chování a napojit se na ně.

Souběžně s tím je ale potlačena jednota času, prostoru i děje, což vyvolává naopak pocit odcizení k postavám (čtenář nikdy neví, jestli se s onou postavou někdy znovu setká). Ještě silnější je tento pocit u Ludvíka, kterého sice při čtení potkává znovu a znovu, avšak charakterově se mění natolik, že působí jako několik postav v jedné.

Obdobně působivé jako hry s formou a narací mi přišlo, jak moc dokáže Kundera propracovat samotný obsah. Ačkoliv je (podle mě) Žert především románem o lidksých vztazích, ilustruje souběžně s tím i Československo padesátých let nebo moravský folklór. Obě tyto "boční" roviny knihy fungují především k dokreslení té hlavní, - o vztazích mezi lidmi a člověka k sobě samému - avšak zároveň jdou do takové hloubky, že se po přečtení budete orientovat ve společenské situaci v ČSSR padesátých let bez potíží.

10 25.10.2018

"Svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouhou sebekultivaci. “

Zatímco Sartre věřil, že jsme ke svobodě "odsouzeni", že jí nemůžeme uniknout a pokaždé, když se o to pokusíme, stále je to naše svobodné rozhodnutí, Fromm příchází s opačným názorem. Podle něj je svoboda především dovednost, jíž se musíme neustále učit. Být svobodná, nezávislá, myslící bytost je náročné a vůbec ne samozřejmé či neměné.

Jeho filosofie se v tomto ohledu velmi opírá o psychoanalýzu. Frommova (a Freudova, Sullivanova či Jungova) psychologie ukazuje, jak moc je člověk vázán na své nevědomé pocity, komplexy, pudy. Ani polovinu z toho, co děláme, neděláme vědomě. Pokud na sebe nedohlédneme, tak ani polovinu z toho, co děláme nevědomě, neděláme z našich tužeb. Jednoduše aplikujeme vzorce chování či přemýšlení z vnějšku. V konzumní společnosti jde především o patogenní touhu víc zkonzumovat, víc vlastnit, víc mít.

Podobně jako v ostatních spisech i zde příchází Fromm tváří v tvář této krizi identity s možným řešením. Obrana proti konzumerismu a podobným mechanismům úniku před svobodou a sebou samým je rozvinutí své osobnosti. Je nutné pracovat na svých tvůrčích dovednostech, žít v harmonii s přírodou a životem. A především milovat. Milovat lidi, přírodu, svět... život.

Myslím, že s takovou filosofií nelze nesouhlasit. Můj problém se Strachem ze svobody ale není v rovině filosofické, nýbrž historické. Fromm se pokusil fenomén útěku před svobodou popsat v historickén kontextu. Problém ale je, že zanedbal komplexnost tohoto jevu. Svojí analýzu tohoto jevu v dějinách totiž započal reformací, kdy lidé věřili v absolutní se podrobení vůli a nevoli Boha. Například kalvinismus svobudu popřel úplně: Vše je předem rozhodnuto. Nic, co déláme, nijak neovlivní naši budoucnost. "Bůh" to rozhodl za nás. Takový přístup bezesporu stojí na strachu před zodpovědností nad svým životem, před svobodou. Jenže...

Jenže strach ze svobody tu byl dávno před Lutherem a Kalvínem. Vzpomeňme například na kult osobnosti a "zbožštění" faraonů v Egyptě nebo celé řady despotických císařů/tyranů z antiky. Stejně tak středověk, který Fromm považuje za poměrně zbavený tohoto strachu, je plný křižáckých tažení či jiným agresím proti muslimům či kacířům (lidem, jež se lišili vyznáním od nároků panovačné církve), pogromů proti Židům a podobným projevům nenávisti, které se strachem ze svobody úzce souvisí. Strach ze svobody tu byl dávno, dávno před Lutherem a reformací. Mrzí mě, že právě tuto komplexnost Fromm zanedbal.

Další problém představuje i zmatená strkutura knihy. V Mít nebo být? se text drží témat kapitol, které jsou zároveň srozumitelně seřazeny tak, aby se na sebe nabalovaly a vrstvily se. Ve Strachu ze svobody Fromm naopak často odbíhá od tématu. Ne že by jeho odbočky nebyli zajímavé a poučné, avšak text poté působí chaoticky. Obdobné je i vrstvení kapitol, kde by bylo mnohem příjemnější, kdyby výrazněji oddělil psychologické části ( Studie autoritářského charakteru, Analýza konformity, atd) a ty psychologicko/historické (Svoboda za reformace, Psychologie nacismu).

I přes tyto výtky ale před Frommem smekám. Kromě nevídaně moudrých filosoficko-etických poznámek, pracuje totiž i s mistrnými psychologickými teoriemi. Jeho analýzy autoritářství, sadismu nebo masochismu jsou velice promyšlené a jako vždy obdivuhodné ve své hloubce. Totéž platí i o sociologické rovině knihy. Právě tyto obory jsou totiž Frommovou parketou a právě pro myšlenky jako je ta, která začíná tento komentář, je jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec.

8 04.07.2018

King je nesmírně talentovaný, to všichni víme z pozdější tvorby, ale že i jeho prvotina bude takto čtivá, to jsem vážně nečekal! Co více, Carrie je plná beznaděje, bezmoci a zoufalství. To není u autorovi tvorby zrovna běžné, většinou naopak vypráví příběhy lidí, kteří si žijí poměrně příjemně a tento jejich život je konfrontován s nějakým nadpřirozeným, vnějším zlem, a následně jejich vlastní stinnou stránkou. U Carrie je tomu naopak, neboť se ono nadpřirozeno jeví jako šance na vykoupení. Zajímavá kniha především pro fanoušky tvůrce.

8 05.02.2018

"V jednom kuse na sebe donášim."

Podobně jako v jiných autorových knihách je i v Temném obrazu hlavní hrdina rozpolcen: poháněn působivou vnitřní silou a ctěním svého úkolu, přesto sužován hrozivou paranoiou a zničující drogovou závislostí. Stojí mezi dvěma světy a nedovede si vybrat pouze jeden... jak by konec konců mohl, když je najednou dvěma lidmi, když jeho úkol není "odhalit, že zahradník je vrah", ale sledovat sama sebe?

Obě já, kterými žije, jsou spolu propojena a jakkoliv se nedá žit v obou naráz, celou knihou prostupuje i zničující neschopnost sjednotit je nebo si z nich vybrat pouze jedno. Protože i kdyby bylo možné zvolit jen jedno z nich, jak určit které? Dualita dobra a zla se v této knize rozplývá, přestává působit tou silou, s níž rozdělují např. svět Pána prstenu. Arctor stojí v obou světech najednou a schopnost zvolit si mezi nimi se postupně vytrácí, až nakonec podlehne i schopnost rozlišovat je... A jeho psychotická rozvrácenost i drogová závislost dojdou ke svému vrcholu.

Je to šílená kniha, na několika stránkách vysloveně mrazivá... a o pár dalších zase cynicky vtipná a zábavná. Čtenář je vystaven rotříštěné integritě a stále drtivější psychotické paranoie, kterou jako kdyby nebylo možno překonat. Taková nekonečná feťácká schýza posílená sci-fi vynálezy. Jediný únik od toho všeho jsou praštěné, zfetované konverzace a historky, které tu tíživou atmosféru na chvilku prolomí humorem, dlouhodobě ji však stvrzují a posilují.

Temný obraz je zvláštní, zneklidňující zážitek, dobrý start s Dickovými knihami i varování, kudy vživotě nejít, jaké cestě se vyvarovat. (Zvlášť v kontextu doslovu.) Pátou hvězdu jsem nakonec nedal, protože by knize podle mě neuškodilo, kdyby byla o trochu kratší. Myslím, že by si napětí udržela lépe a atmosféra by byla ještě tíživější než takto, kdy mi některé stránky připadaly nadbytečné. Celkově ale doporučuji, za přečtení rozhodně stojí.

7 06.05.2020

Opilý koráb

Báseň. Bouře. Proud myšlenek. Oceán rozbouřených emocí. Zrcadlo Rimbaudova rozervaného života. A především neklidný vrak plující skrze nekonečné útoky vln nepochopení či pohrdání.

Nejsem prokletý básník, necítím tolik obdivu či okouzlení k úpadku a zkáze jako Baudelaire a ostatní. A tím spíš nejsem velikým zastáncem či milovníkem dekadentní poezie...

avšak tyto verše nedokáži nemilovat.

Ony obrazy rozbouřeného moře a nebohého korábu, který se mezi nimi neobratně komíhá, jsou natolik silné, dechberoucí a trefné, že nemohu než hodnotit kladně.

Nemusíte totiž jít cestou vášnivé sebedestrukce jako Rimbaud, aby vás do sebe vtáhl tento vír slov, myšlenek a pocitů.

A byť po dočtení nejspíš nezačnete žít jako zhýralec z přelomu minulého století, nezměnění a nepolíbení můzou též nebudete.

Stačí se nechat strhnout tím, čím Rimbaud. Když ne v životě, tak alespoň v poezii. A přesně to jeho verše dokáží, necháte-li se jimi unášet jako je koráb vždy nakonec unášen proudy moře.

7 27.09.2019

Úvodních několik vět od Kazimiera Dabrovského by podle mě mohlo být bez problémů vydáno jako samostatná báseň. Jde totiž o cca dvě stránky, kterými dokázal vyjádřit pocity a vlastnosti, jež v sobě pozoruji už dlouho. Akorát jsem je nikdy nebyl schopen plně popsat.

Samotný text na tento úvod skvěle navazuje. To nejen svojí úžasnou vlastností takřka bezchybně charakterizovat život s nadprůměrnou inteligencí, ale i svojí upřímností s jakou o něm vypráví.

Neprezentuje totiž nadání či vysokou inteligenci jako požehnání nebo prokletí, jak bývá mnohdy mylně interpretováno. Naopak jej vyobrazuje coby určitý potenciál, který bývá často špatně chápán, a pro jehož plné rozvinutí (nebo jen soužití s ním) je nutné obrovské množství práce. A to jak ze strany nadaného tak jeho okolí, přičemž pro ani jednu stranu to není nic lehkého. Plody jejich úsilí ale nakonec mohou převážit všechny strasti.

Onen nesentimentální, realistický a pravdivý popis duše nadprůměrně inteligentního člověka vede čtenáře, (ať už se mezi tyto lidi řadí nebo ne) aby je nebral jako "nadčlověky" nebo naopak nepochopitelné misantropy. Nadaní nejsou lepší nebo horší než ostatní. Jsou prostě jiní. Dívají se jinak sebe, ostatní, své okolí i svět jako takový. A právě k pochopení tohoto pohledu, jeho výhod i nevýhod a jeho možností i limitů je tato kniha vynikající a neopakovatelná.

7 29.09.2018

Z filmů o Harry Potterovi znám jeho příběh, ale nikdy jsem nečetl žádnou knihu od Rowlingové, tudíž mě míjí ono nostalgické vzpomínání z návratu do Světa čar a kouzel. Namísto, aby mě rozrušovaly takové emoce, mohl jsem se více soustředit na jednotlivé pohádky a (k mému zklamání) na Brumbálovy komentáře.

Jak asi podle mého hodnocení tušíte, byl jsem velmi zklamán. Kvalita příběhů je různá, některé mi přišli opravdu dobré (například Tři bratři) jiné naopak poměrně předvídatelné a natahované. Po vzoru prastaré lidové slovesnosti jsou i pohádky od Rowlingové krátké příběhy s archetypálními hrdiny, nenáročným dějem a morálním poučením na závěr. Nic z toho jí nevyčítám... co ale stavím proti ní je absence něčeho nového, čím by žánr ozvláštnila. Styl psaní mi přišel do značné míry přejatý od klasiků jako jsou Andersen nebo Grimmové a samotné myšlenky pohádek mi nepřišly špatné (většinou), avšak hloubky Wildova Šťastného prince nebo Slavíka a růže ani zdaleka nedosahují.

Ještě hůř je na tom ale bezduchá vata, která se nazývá Komentáře Albuse Brumbála. U ní byl problém jiný. Formálně byly totiž tyto části knihy dotaženy daleko. Svět, o kterém je řeč, působil komplexně a text využíval docela zajímavé práce s jazykem, ale... Ale obsahově mi tyto stránky připadaly pusté, nudné, nezajímavé. To, o čem Rowlingová z pozice Brumbála vypráví, mi nepřišlo hodno takové pozornosti. Byť totiž volila mnohdy i závažná a zajímavá témata, vždy je vztahovala (nic jiného jí ani nezbylo) k pohádkám z knihy, čímž ale věnovala pohádkám více prostoru, než je třeba a zároveň limitovala rozsah Brumbálových myšlenkových pochodů, tudíž se nemohla dostat až k jádrům problémů.

I na knihu pro děti, od níž lze očekávat jednoduchou formu a nenáročný obsah mi přišla tato knížka neobsáhlá, prázdná. Ještě hůře navíc kniha dopadá, když ji srovnám s tím, co četli v dětství rodiče mně. Co jsou Bajky barda Beedleho ve srovnání s Medvídkem Pú? Pohádkami Erbena? Boženy Němcové?

Nerad uděluji knize, jejíž výdělek šel na charitativní účely tak nízké hodnocení, ale nemohu jinak. Průměrné pohádky kombinované s vatou (její čtivost nic nemění na prázdnotě obsahu) zkrátka lepší hodnocení nezasluhují.

7 20.09.2018

Ač knize nemohu vyčíst nedostatek nápaditosti, nemohu ji ani doporučit. Friedmanovy předpovědi jsou krajně pochybné, jeho metody ne příliš přesné, a přestože se občas trefí přímo do černého, kniha ve mě zanechala rozporuplné pocity a dojem nedodělanosti.

V první řadě, základem Friedmanovi geopolitiky je předpoklad, že georgafie a historie diktují politikům co mohou a co ne. Ti jsou racionální a poměrně obratně vybírají mezi rozumnými možnostmi, kterou si zvolit. Osobní kompetence různých lidských aktérů anebo ideologie jsou vedlejší. To se mi ale zdá dost pochybné. Vezměme si například Japonce za druhé světové války: copak masakry v Nanjingu anebo válka s více než destinásobně početnějšími nepřáteli byli racionální? Anebo napoleonská Francie, ta by asi jen stěží dosáhla své moci nebýt právě Napoleona. A toho nedeterminovala geografie Francie a Korsiky, nýbrž spíše jeho osobní schopnosti a ambice. Rozklad SSSR tak autor prezentuje jako výhru námořní moci (USA) nad pozemní. Přitom ale značná část ekonomické neschopnosti SSSR byla zapříčiněna právě nedostatky komunismu ve srovnání s americkým kapitalismem a ne nutně geografií. Porodnost v carském Rusku před 1. sv. válkou byla 4,5 dítěte na ženu, v komunistickém SSSR toto číslo kleslo pod reprodukční hranici, zatímco USA si udrželi stabilní populační růst. Nemluvě o milionech mrtvých, které soudruzi zlikvidovali v gulazích anebo cílených hladomorech na Ukrajině... Krom toho, v historii je nejedna poražená námořní velmoc, která neobstála v konfliktu s pozemní (např Kartágo x Řím anebo Atény x Sparta). Kdo ví, jak by vypadaly dějiny, kdyby se komunismus v Rusku nikdy neprosadil...

Friedman předpokládá růst USA, Japonska, Turecka a Polska. Kompletní kolaps Číny a Ruska, a poté světovou válku výše zmíněných. Jeho úvahy jsou přehledné, ale historie nefunguje jako přesně nastavený stroj, stačí málo a vše se může změnit. Např. během kubánské krize Sověti vydaly rozkaz zaútočit na USA, ale jejich poručík, Vasilij Archipov, ho odmítl schválit. Jak by historie vypadala nebýt jej? S jednadvacátým stoletím to bude stejné.

Je třeba uznat, některé z autorových předpovědí se zcela plní. Rusko se snaží obnovit sovětské hranice či přinejmenším získat kontrolu nad Kavkazem a východní Evropou. Čínský nacionalismus roste, Čína hrozí USA, ale vojensky je neschopná se Americe a jejím spojencům vyrovnat. Japonsko pozvolna remilitarizuje a Turecko je nejsilnější zemí na předním východě.

Mnoho věcí je ale zcela chybných. Autor předvídal obrovský ekonomický růst Turecka, ve skutečnosti ale turecká ekonomika kolabuje. Francie a Německo jsou v kinze ignorovány, ve skutečnosti je to ale naopak Francie, která je vojensky ze západní Evropy nejaktivnější a tvrdě soupeří právě s Tureckem o kontrolu v Africe a ve východním Středozemním moři. Afrika je v knize v podstatě ignorována, ale přitom právě v ní spolu soupeří Turecko, Čína, Francie, Japonsko a další (např v Somálsku jsou turecké základny už dnes, v Džibutsku je naopak americká, japonská a francouzská. Číňané zvažují, že si jí tam vybudují také). Írán autor považuje za víceméně bezvýznamný, ve skutečnosti ale zůstává klíčovým regionálním hráčem (Stačí se podívat, kolik peněz a sil Saudové a Izrael pumpují do soupeřením s ním). Indii smetl ze stolu coby ne příliš ekonomicky vyspělou a globálně bezvýznamnou, ale zdá se, že naopak indická a ne turecká ekonomika zaznamenává v našem století obrovský růst. A je to právě Indie, která se vůči Číně vymezuje mnohem více než její jiní sousedé. Atd, atd.

Kromě těchto chyb v předpovědích lze knize vytknout i jiné nedostatky. Např autorovo pojetí Evropy se mi zdá krajně pochybné. Střední Evropa je podle něj pouze Německo a Itálie, ČR, Slovensko a Polsko jsou již východ a cokoliv na východ od Polska je mimo Evropu. To je nesmysl. Evropa končí na Uralu a Rusko je geograficky součástí Evropy. Jsem proti jeho politickému vedení, které je opravdu podobné spíše starým orientálním despociím než Evropě a jeho území se přelívá do Asie, jeho "heartland" ale leží přímo v Evropě, narozdíl od USA, které jsou naopak s Evropou spjaty vojensky, ekonomicky a kulturně či civilizačně, avšak evropskou zemí nejsou.

Kniha má svá pozitiva, dokonce by mě ani nepřekvapilo, kdyby se autor s růstem turecké a americké moci trefil. Celkově je ale kniha dost pochybná. Budoucnost může přinést ledacos a některé scénáře jsou mnohem pravděpodobnější než jiné. Ale autorovo pojetí není ani zdaleka tak jisté, jak je v knize prezentováno. Už mnoho věcí se koneckonců událo jinak, než jak Friedman v roce 2009 předpokládal. A tyto události nejspíš budoucnost ovlivní natolik, že se autorovy předpovědi pro polovinu a konec století do značné části nenaplní.

Pokud vás zajímá geopolitka, doporučil bych radši Huntingtonův Střet civilizací... anebo faktičtější knihu, podle níž si můžete udělat obrázek sami. Toto je sice zajímavá a v něčem se vyplňující předpověď, v mnoha ohledech je ale předvídání následujících sta let úkolem nad Friedmanovi síly. Lze se tomu ale divit?

6 17.07.2021

Je skličující, že se čtenář k posledním deseti stránkám, které jsou výborné, musí prokousat předchozími devadesáti, které jsou otřesné.

O této knize se mnohdy mluví jako o velmi dojemném příběhu s propracovanými postavami, působivým stylem vyprávění a rychlým dějem. Ani jedna z těchto věcí v knize není a všechny jí bolestivě chybí.

Začněme s postavami. O myších a lidech neobsahuje jediný charakter, který by mi nebyl nesympatický. Nevadí mi, když je kniha napsaná o krutých, bezohledných nebo i psychopatických lidech. Užil jsem si Mechanický pomeranč i Zápisky z podzemí. Steinbeck však klade velký důraz na dojemnost a truchlivost konce, tedy na čtenářův soucit a vztah k hlavní dvojici. Útok na city je ovšem marný, pokud nemáte trpící postavy rádi. A to já vskutku neměl. George odrazuje svým rozporuplným vztahem k Lennymu, Lenny svým blábolením o králících, Candy svojí poddajností, Curleyova žena uražeností, Curley ubohou agresivitou a Slim svým "Prostě jsi musel..." (Opravdu? Opravdu prostě musel? Kniha působí jako by se v ní všichni nechávali neustále vláčet tím, co "prostě musí" a co "prostě je".)

Ke stylu... Líbili se mi některé popisy, to knize třeba nechat. Dialogy (které tvoří drtivou většinu knížky) jsou však velmi patetické a teatrální. Ani použití farmářského žargonu je nedokázalo zachránit. Možná je zde na vině překladatel a ne Steinbeck. Ať však v dialozích pohořel ten či ten, v knize, kterou jsem četl, mluvili postavy nepřirozeně, křečovitě a nedůvěryhodně. Nespokojenost z rozhovorů o to víc umocňuje občasné nadužívání refrénů. Nikdo tu sice nedosahuje úrovně Manon Lescaut a jejího košíčku, avšak informace, že Candy "špekuloval o králících" nebo, že se Lenny nemůže dočkat, až se o ně bude moct starat, jsem slyšel víckrát, než bych potřeboval (a mnohem víckrát než by potřeboval příběh).

Celkový dojem z knihy (tedy především dojem z roztodivně hovořících, nesympatických charakterů) umocňuje přepálená délka. Jsem si vědom toho, že píši o sto stránek dlouhé novelce. I přes skromný rozsah je však kniha zbytečně zatížena podrobnostmi, které v ní vůbec být nemusí. Mnoho prostoru je věnováno motivům, které celkovému tématu nijak nepomáhají a příliš mnoho dialogů je vedeno o nezajímavých a děj ani postavy nerozvíjejících tématech. Překvapuje mě, že mě tak krátká kniha dokázala tak znudit. Užil jsem si řadu mnohem delších děl. Například ve stejné době, kdy jsem zápasil s tímto dílkem, jsem si užíval Zločin a trest - knihu mnohem hlubší ale i rozsáhlejší. Dostojevského román je však nesčetněkrát čtivější než tento Steinbeckův pokus o působivý příběh.

Nedoporučuji tedy číst tuto knihu. Není dobře napsaná, neříká nic převratného, není ani zdaleka tak působivá, jak se o ní vypráví a ani zdánlivě nedosahuje kvalit jiných děl zabývajících se podobnými tématy.

PS: Při psaní posledního odstavci jsem myslel jak na sálodlouhé romány z devatenáctého století, které O myších a lidech překonávají na všech frontách, tak na Zelenou míli od Stevena Kinga. Inspirace právě Steinbeckem je u ní zjevná, přesto je Kingův příběh výrazně čtivější, citlivější, nenucenější, psychologicky hlubší, stylisticky propracovanější a nakonec i dojemnější.

6 31.03.2020

Spoilery.

King patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Čtu jeho knihy často a s chutí. Přesto se ale i v jeho díle najdou slabší knížky. (Což je ale pochopitelné vzhledem k počtu stránek, které popsal.) Jedním z těchto slabších dílek je Cujo.

Samotný nápad, postavit matku se svým dítětem proti vzteklému psovi a obě strany postupně lámat počasím a zoufalými snahami o boj, není vůbec špatný. Rozhodně stojí za zpracování. Jméno King je navíc zárukou čtivosti, propracované psychologie postav a určité celkové kvality.

Problémem je přemíra vedlejších dějových linií, které se nepropojí v jeden epický závěr, a jelikož jsou sami o sobě poměrně zdlouhavé (Copak Vás zajímal Roger a jeho problémy s firmou?) nemají čím na čtenáře zapůsobit. 6/10

6 01.12.2017

Už dlouho jsem si chtěl od Lovecrafta něco přečíst. Tolik z mých oblíbenců bylo ovlivněno jeho tvorbou. Lovecraft byl velikou inspirací nejen pro Stephena Kinga a G.R.R. Martina, ale třeba i Justina Roilanda a Dana Harmona (Tvůrci Ricka a Mortyho) nebo Hidetaka Miyazakiho (Tvůrce Dark souls). Zajímalo mě, co je na něm tolik výjimečné, tudíž má očekávání byla vysoká...

A nejsem vůbec zklamán. Nad každým příběhem se drží zvláštně snová, skoro "kafkovská" záclona. Je to něco jako mlha hned časně zrána, kdy se vzbudíte dřív než obvykle, vykouknete z okna a jste ještě natolik rozespalí, že sotva rozeznáte sen od bdění. Takové jsou Lovecraftovi povídky - připomínají noční můry a ona zvláštní mlha se nad nimi drží od začátku do konce. Lovecraft jen postupně usměrňuje její množství.

Způsob jakým je čtenáři vyprávěn příběh je podobný jako byste se přibližovali k nějaké starobylé, pošramocené vile zapadlé v mlze. Už od počátku vidíte obrys, matně tušíte, kam směřujete. Důležitější než kam jdete, ale je, kudy tam jdete. Procházíte dlouhatááánským dvorkem. Cosi v mlze šramotí. Cosi v ní šustí větvemi. Cosi v ní praská klacíky. Cosi v ní číhá. Co tam je? Číhá to na vás? Proč to tam je?

Čekáte, že čím blíž budete, tím více se dvorek vyjasní, ale je tomu naopak. Lépe vidíte místo, kam jdete, ale ten dvorek, kterým procházíte je stále nejasnější. A právě v této nejednoznačnosti, nejistotě cosi číhá. Vy i Lovecraft víte, že tam něco je. Jenže co? Jdete blíž a blíž ke dveřím a když už konečně vejdete do domu a zdá se, že jste prošli celým dvorkem, dojde vám jak málo jste vlastně viděli, slyšeli, vnímali, věděli. A v ten moment se To (ať už je to cokoliv ) odhalí.

A co se vlastně skrývalo v mlze?

Těžko říct. Lovecraftovi povídky lze vyložit jako brilantní metafory na noční můry potvrzující myšlenky hlubinné psychologie. Stejně tak se dá tvrdit, že autor čtenáři předhazuje, jak málo víme a vnímáme. A jak málo toho vůbec jsme schopni vnímat. A že je to tak dobře, protože kdybychom věděli o všem, co se děje v hlubinách, zcvokli bychom se z toho. Nebo chtěl Lovecraft vážně jen strašit.

Na každý pád jsou Vyděděnec i jiné Lovecraftovi povídky silný a neopakovatelný zážitek.

5 22.04.2018

Poezii nečtu často a málokterému jejímu autorovi se povede, že mě skrze ní skutečně osloví. Kryl to dokázal...Tedy ve druhé polovině knihy.

Tolik moudrosti, životních pravd, narážek na komunistický režim, tak chytře zakomponovaných do výborně rytmizovaných veršů jsem viděl snad poprvé. Co více, autor jde ještě hlouběji k podstatě zpracovávaných problémů. Některé texty jdou svojí mrazivou upřímností a nenaivní vírou v lidskost snad do srovnatelné hloubky se spisy jiného, neméně obdivuhodného a statečného odpůrce totality - Václava Havla:
"Na rohu ulice
vrah o morálce káže,
před vraty věznice
se procházejí stráže,
z vojenských pancířů
vstříc černý nápis hlásá,
že prvním z rytířů
je Veličenstvo Kat.
- Veličenstvo Kat"

Proč tedy jenom tři hvězdy? První polovina je pro mě takřka nečitelná. Zkusil jsem k ní přistoupit jako k promyšlené alegorii, ale u mnohých básní/písní jsem hlubší význam nedohledal. Samozřejmě je možné, že jsem tyto verše prostě nepochopil, jenomže já se nad nimi zkoušel zamýšlet a takřka každá má teorie vypovídající, o čem by použité symboly mohli mluvit, ztroskotala. Možná hodnocení po případném druhém čtení zvýším. Kdoví...

5 15.02.2018

Hodně nevyvážené. Oproti Zpěvům mrtvých, v nichž je jen jedna slabší povídka, se ve Zpěvech hvězd a stínů střídají naprosto strhující, tesknivé, hořkosladké, překrásné literární zážitky (Osamělé písně Larena Dorra, Věž z popela, Za jediný včerejšek) a veskrze obyčejné, myšlenkově povrchní, nezáživné, občas dokonce i nudné nedodělky ( Oceloví andělé, Stanice Šerá voda, Noční směna, Noc vampýrů). Přesto je ale i tato kniha takřka čistokrevný romantismus se vším, co k tomu patří. K tomu nutno podotknout, že romantismus je moje gusto. Zvláště, když se zkombinuje s žánry Sci-fi, Fantasy a jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec: Georgem Raymondem Richardem Martinem. Četl jsem od něj lepší díla, přesto ale na tu lepší část Zpěvů hvězd a stínů nikdy nezapomenu.

5 02.01.2018

Osm dní je jedna z nejkratších Seifertových sbírek, avšak, co mě se týče, také jedna z nejlepších.

Zatímco ve svých prvotinách básní o komunismu a revoluci (Město v slzách, Slavík zpívá špatně) nebo si jenom hraje s asociacemi (Na vlnách TSF), Osm dní je již na úplně jiné úrovni, je dospělejší a o mnoho propracovanější.

Jsou to krásně napsané básně o ošklivé době. Přijde mi jakoby síla této sbírky spočívala právě v kombinaci Seifertovy práce s jazykem a melancholické atmosféry básní. Jsou totiž tesklivé, skeptické občas až pesimistické či depresivní, ale zároveň nesmírně krásné a elegantní díky svému jazyku.

Jednu hvězdičku ale přeci jen strhávám, neboť se mi zdálo, že toho pesimismu bylo až moc. Nevadí mi melancholické knihy, avšak tyto básně působili, že to se skepsí přehánějí a ignorují pozitivnější stránky Čech, života nebo své doby (i třicátá léta měla svá pozitiva.)

Je ale možné, že to Seifert tak skepticky neviděl. Ať to bylo jakkoliv, knihu hodnotím pozitivně. Doporučuji ji každému, kdo si chce přečíst něco z poezie nebo pocítit atmosféru v demokratickém státu, který pohřbívá svého prezidenta, zatímco si na něj brousí zuby okolní diktatury.

3 10.02.2019

Je hrozná škoda, že se Písně z Lesbu nedochovali kompletní. Nebo alespoň kompletnější. Za stávajících okolností je knížka totiž víceméně nečitelná.

Zbožňuji, když je nějaká kniha úmyslně vystavěná k čtenářově aktivitě, tím že si otevírá mnoho dveří pro různé výklady a je například vyprávěna ve střípcích děje, které dohromady dotvoří její myšlenku. Sapfó by počtem i kvalitou symbolů takové dílo mohla vytvořit (a možná i vytvořila), avšak skutečnost, že je kniha jenom zlomkem originálu zážitek ze čtení ničí. Na rozdíl od úmyslně nejasných knih totiž Písně z Lesbu působí nesmyslně. Hlavní motivy a témata čtenář nejspíš chytne, ale komplexní práci s nimi tyto střípky písní poskytnout nemohou. Velká škoda.

3 08.05.2018