Strach ze svobody

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Knihu autor napsal po osmi letech exilového pobytu ve Spojených státech, kam musel utéci před Hitlerovým fašismem. Vzhledem k tomu, že lidem z demokratických společností se navzdory faktům zdálo neuvěřitelné, že by nacistickou ideologii i praxi aktivně podporovaly široké vrstvy německého národa, považoval Erich Fromm za nutné vysvětlit psychologické kořeny tohoto úděsného jevu... Kniha, která vyšla prvně v roce 1941, je především Frommovou snahou vysvětlit nástup a pevné pozice nacismu v Německu, ze kterého Žid Fromm pocházel. Vzhledem k časnému vydání (1941) kniha nemůže reflektovat ani koncentrační tábory a konečné řešení, ani poválečnou zkušenost například se stalinským kultem osobnosti. Ovšem ani tyto okolnosti by závěry knihy, která nachází odpovědi ve společenských změnách, ke kterým došlo v minulých staletích, nijak neovlivnily....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/4561/big_strach-ze-svobody-iZd-4561.jpg 4.5110
Žánr:
Literatura naučná, Filozofie, Psychologie a pedagogika

Vydáno: , Naše vojsko
Originální název:

Escape From Freedom, 1941


více info...
Nahrávám...

Komentáře (16)

Kniha Strach ze svobody

RichardMekka
10. dubna

Ukazka:

"Principy ekonomického liberalismu, politické demokracie, náboženské svobody a individualismu v osobním životě byly výrazem tužeb po svobodě a současně se zdálo, že přibližují lidstvo k jeho seberealizaci. Člověk zpřetrhal jedno pouto za druhým, odvrhl nadvládu přírody a sám se učinil jejím pánem; zničil nadvládu církve a způsobil převrat absolutistického státu. Odstranění vnější nadvlády se zdálo nejen nezbytnou, ale i dostatečnou podmínkou k dosažení vytouženého cíle: svobody jednotlivce." (s. 13)

"Cílem této knihy je analýza těch dynamických činitelů v charakterové struktuře moderního člověka, které ho ve fašistických zemích přiměly vzdát se svobody a které převládají i u milionů našich vlastních lidí." (s. 14)

"Proti Freudovu hledisku je analýza uvedená v této knize založena na předpokladu, že klíčem k psychologickému problému je specifická vztaženost jedince ke světu, a ne jeho uspokojení, frustrace nebo instinktivní potřeby per se; a dále na předpokladu, že vztah mezi člověkem a společností není statický. Není tomu tak, že by na jedné straně existoval jedinec od přírody vybavený určitými pudy a na druhé straně společnost jako něco od něj odděleného, uspokojující nebo frustrující jeho vrozené pudy. Existují určité potřeby - hlad, žízeň, sex -, které jsou obecně lidské; jsou však i pudy přispívající k rozdílům v lidských charakterech - láska či nenávist, mocichtivost a přání se podrobovat, radost ze smyslové rozkoše a bázeň před ní - a to všechno jsou produkty společenského procesu. Nejkrásnější i nejohavnější lidské pudy nejsou částí pevně určené a biologicky dané lidské přirozenosti, ale výsledkem společenského procesu, který člověka utváří. Jinými slovy: Společnost má nejen potlačovací funkci, ale také funkci tvůrčí. Lidská přirozenost, její vášně a úzkosti jsou produktem kultury; ve skutečnosti nejdůležitějším výtvorem a velkým výdobytkem nepřetržitého lidského úsilí, jehož zaznamenání nazýváme dějinami, je člověk sám. " (s. 17)

"Od renesance až po naše dny jsou lidé naplněni žhavou žádostivostí po slávě, zatímco u člověka středověké společnosti se toto úsilí, které se nám dnes zdá tak přirozené, vyskytovalo velmi málo. V témže období lidé rozvinuli svůj smysl pro krásu přírody, který dříve neměli. A v zemích severní Evropy od 16. století lidé vyvinuli takovou posedlost prací, která svobodnému člověku v předchozím období chyběla. Člověk však není dějinami jen vytvářen - člověk dějiny tvoří. Řešení těchto zdánlivých protikladů připravuje pole pro sociální psychologii." (s. 18)

"Z toho, co jsme už řekli, vyplývá, že hledisko uvedené v této knize se od Freudova liší tou měrou, v níž důrazně odporuje jeho interpretaci historie jakožto výsledku psychologických sil, které samy o sobě nejsou společensky podmíněny. Stejně tak odporuje teoriím, které opomíjejí lidský faktor jako jeden z dynamických prvků společenského procesu. Tato kritika je zaměřena nejen proti sociologickým teoriím, jež vysloveně chtějí psychologické problémy ze sociologie vyloučit (viz Durkheima a jeho školu), ale také proti těm teoriím, které jsou víceméně zabarveny behavioristickou psychologií." (s. 18)

"Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědomění si sebe jako jsoucna odděleného od ostatních lidí a od přírody, která ho obklopuje. Toto vědomí však po dlouhá historická údobí zůstává velmi nejasné. Jedinec byl nadále těsně připoután k přírodnímu a sociálnímu světu, z něhož vzešel; zatímco si částečně uvědomoval sám sebe jako oddělené jsoucno, zároveň se cítil být i částí světa kolem sebe." (s. 23)

"Dítě spojují s jeho matkou, člena primitivního společenství s jeho kmenem a přírodou, středověkého člověka s církví a jeho společenskou kastou. Jednou je však stupně úplné individualizace dosaženo a jedinec je od těchto primárních vazeb osvobozen a postaven tváří v tvář novému úkolu: orientovat se a zapustit své kořeny do světa sám, najít bezpečí jinými způsoby, než jaké byly charakteristické pro jeho předindividuální existenci. Svoboda má pak odlišný význam, než měla před dosažením tohoto stupně vývoje. Zde je nutné se zastavit, abychom si ujasnili pojmy konkrétnějším výkladem individuálního a společenského vývoje." (s. 23)

"Obraz středověku je dvojím způsobem překroucen: Moderní racionalismus v podstatě na středověk pohlíží jako na dobu temna. Poukazuje na všeobecný nedostatek osobní svobody, na vykořisťování lidových mas menšinou, na úzkoprsost, která dělá ze sedláka z blízké vesnice nebezpečného a podezřelého cizince vůči obyvateli města - nemluvě o lidech z jiných zemí -, uvádí se středověká pověrčivost a nevědomost. Na druhé straně byl středověk idealizován - většinou reakčními filozofy, ale někdy i pokrokovými kritiky moderního kapitalismu. Ti poukazovali na smysl pro solidaritu, podřízenost ekonomických potřeb potřebám lidským, bezprostřednost a konkrétnost lidských vztahů, nadnárodní princip katolické církve a pocit jistoty, jenž byl charakteristický pro středověkého člověka. Oba obrazy mají pravdu; to, co je falšuje, je vyzvedávání jednoho z nich a zavírání očí před druhým." (s. 31)

"I když však člověk [středověku] nebyl v moderním smyslu svobodný, netrpěl osamělostí a izolovaností. Tím, že měl od narození ve společnosti určité nezměnitelné a nesporné místo a byl svými kořeny zapuštěn ve strukturovaném celku, měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat, a ani to nebylo nutné. Člověk se ztotožňoval se svou rolí ve společnosti; byl rolníkem, řemeslníkem, a ne jedincem, který náhodou má to či ono zaměstnání. Společenský řád byl pojímán jako řád přírodní a příslušnost k němu člověku dávala pocit bezpečí a sounáležitosti." (s. 32)

Klamm
21. února

Myslíme si, že jednáme svobodně a dobrovolně, na základě vlastního přesvědčení. Že to, co víme, jsme nabyli svým vlastním svobodným rozumem a budeme to hájit až do roztrhání těla.
Přitom jsme jen vystrašení otroci, vtěsnaní do krabice, naučených, převzatých vzorců, jedoucí na autopilota.
A nejhorší na tom je, že na první pohled nám to přijde normální. Přitom ale někde tam pod povrchem...


jezekk
12.04.2020

Přestože s autorem v mnohém nesouhlasím, resp. mám na některé věci jiný názor, uznávám, že se mu podařilo napsat inteligentní a inspirativní text, který je z velké části platný i v dnešních dnech (bohužel...).

simonit
25.03.2020

Moje první filosofická knížka :-) A musím říct - nezklamala! Rozuměla jsem defacto všemu a cítím, že mi knížka byla velkým přínosem...
Hodně jsem se mohla zamyslet nad životem a nad sebou samotnou.
Doporučuji přečíst!

hu_87
06.12.2020

"Je-li svoboda pojímána tím druhým způsobem, svádí do pasti autoritářství, destruktivity či konformismu".

Fromm rozebírá dvojznačnost lidské svobody: člověk může růst, rozvíjet se, žít tak jak opravdu žít chce; naproti tomu se může stát obětí autorit, přebírat názory, o kterých si jen myslí, že jsou jeho. Chová se tak, jak si myslí, že by se měl zachovat, jak je nejspíš správné se zachovat a neuvědomuje si, že tím ztrácí část sebe a ztrácí určitou svobodu.
Masochista se bojí mít vlastní já, až má tendenci se na druhé nezdravě upnout - naproti tomu sadista druhého potřebuje asi tak stejně jako masochista potřebuje toho svého, jinak by nemohl zapomenout na sebe samotného, své problémy. Druhého chce ovládat, mít v plné moci.
Lidé se mohou stát automaty, neschopny příliš kritického myšlení a přebírat názory druhých.

Rostoucí role kapitálu, konkurence a trhu změnily životy mnoha lidí směrem k nejistotě a izolovanosti. Člověk měl naproti tomu spoustu možností, rádoby svobodu, na druhou stranu se jeho původní vazby přetrhaly. Člověk byl sám, osamocený, v nejistotě a v nejistých vyhlídkách.

Toť stručně k Frommovi. Myslím si, že se spousta lidí bude v týhle knížce vidět a považovat to za něco světobornýho, protože Fromm (a nejen tady) píše tak obecně o něčem, co je tak z většiny asi tak zhruba jasný, akorát to vcucnul do mnohem víc stránek, než by bylo nutný. Dávám teda 4 hvězdičky, ale s bídou. Někoho to ale může nadchnout a vidět se v tom a říkat si, jak je ta společnost zkažená a ovládající.

painthers
28.09.2019

U téhle knihy mi došlo, proč je svoboda ve společnosti tolik vzdálená. Lidé mají sklony k nesvobodě, v různých formách. A zjevně se je nepodaří asi nikdy zcela překonat.

MOu598
28.06.2019

Nevím, proč jsem si knížku půjčila. Jen jsem jí prolistovala a není pro mne. Tím neříkám, že je špatná.

richard5452
21.01.2019

Fromm vo svojej knihe v duchu ľavicovej tradície konštatuje, že v každej spoločnosti je duch celej kultúry určovaný tými skupinami, ktoré sú v spoločnosti najmocnejšie. Je to preto, že tieto skupiny majú moc kontrolovať systém výchovy, školy, cirkev, tlač, divadlo a tiež ich vlastné ideje prestupujú do celej populácie; tieto mocné skupiny sú nositeľmi tak veľkej prestíže, že nižšie triedy sú pripravené ich hodnoty prijať, napodobniť a psychologicky sa s nimi stotožniť.
To má za následok neblahé dôsledky pre človeka ako je moderné sebectvo. Sebectvo je podľa Fromma zakorenené v nedostatku potvrdenia a lásky k svojmu skutočnému já. Já, v ktorého záujme moderný človek jedná, je spoločenské já, bytostne konštituované rolou, ktorú podľa očakávaní druhých človek hrá – maska. Moderné sebectvo je chamtivosťou prameniacou z frustrácie autentického já a jeho objektom je já sociálne. Napriek tomu, že sa zdá, že človek je charakterizovaný prílišným sebapresadzovaním, v skutočnosti sa oslabuje a redukuje len na obyčajnú výseč celého svojho já - na intelekt a silu vôle.
Fromm vo svojej knihe problematizuje aj pocit vlastnej vlastnej hodnoty vo vzťahu k sebavedomiu. Vlastná hodnota človeka, je výsledkom zhodnotenia na trhu osobností, ktorý rozhoduje o hodnote ľudských vlastností a dokonca o reálnej hodnote ich nositeľa. Ak vlastnosti, ktoré má nie je treba, tak nemá užitočnú hodnotu podobne ako tovar, ktorý nikto nechce. Nie je to on, kto je presvedčený o svojej hodnote bez ohľadu na popularitu a úspech na trhu. Sebavedomie je teda len poukazom na to, čo sa o určitom človeku súdi. Ak je po ňom dopyt, je niekto; ak populárny nie je, jednoducho nie je nikto. Táto závislosť sebaúcty človeka na úspechu “osobnosti” je dôvodom, prečo je pre moderného človeka tak dôležitá popularita. Na nej závisí nielen to, či sa mu darí v praktických záležitostiach, alebo nie, ale tiež či si udrží svoju sebaúctu, či prepadne hlbokému pocitu menejcennosti.

1