Knišíl komentáře u knih

Komentář může obsahovat spoiler!
Swiftova geniální satira, která je často zaměňována za dětskou literaturu, dovede i po cca 300 letech zaujmout. Vydání z roku 1958 doprovází krásné Grandvillovy ilustrace, které dokreslují skvěle Swiftovu literární imaginaci. Ano, mnohdy je složité pochopit tu či onu narážku na Swiftovy současníky, přesto však většinou Swift míří na obecné a neměnné lidské špatnosti, a kdo by se v některé z nich nepoznal či neviděl své bližší či vzdálenější spoluobčany? Je to právě tato vlastnost knihy, kousavá satira na člověka, která z knihy dělá tzv. klasiku. Ať již byl Gulliver v Liliputu, Brobdingnagu, Laputě či v zemi Hvajninimů, vždy bylo zajímavé sledovat, jak je člověku v té které zemi nastavováno neúprosné zrcadlo. Byl však Swift misantrop nenávidící lidi? Byl jím na konci cest Gulliver? Myslím, že ne, neboť v závěrečných slovech „cestopisu“ Gulliver vysvětluje, že jedna strana mince jsou neřesti a jejich lidé, na straně druhé neřesti a jejich lidé, kteří jsou navíc ještě pyšní na své neřesti, a v tomto je také třeba hledat odpověď. Bezhříšnost je pro člověka těžko dosažitelná, ale neumět se vzdát pýchy nad svými hříchy, to je skutečné neštěstí. Člověk, který je schopen rozlišit hřích a pyšnost na hřích, dle mě ještě není misantrop.

15 29.03.2024

Výtečná kniha od švédského nositele Nobelovy ceny, která prozkoumává niterný boj v srdci Barabášově. V lecčems mi kniha připomněla Endóovo Mlčení, podobně jako japonský autor i Lagerkvist ukazuje těžký boj křesťanů o udržení své víry, víry, která překonává veškerou bolest. Knihy také sdílejí ústřední téma Ježíšova ukřižování, i když každá se k tomu staví trochu jinak. Určitě se jedná o oprávněného nobelistu a rád knihu doporučím každému, kdo touží po tom si přečíst opravdu kvalitní literaturu.

15 12.04.2021

Skutečně první americký román, jenž snese srovnání s tím nejlepším, co nám dala evropská literatura 19. století. Velmi zjednodušeně je román o tom, že se má mluvit a jednat pravdivě, a tím je nesmrtelný. Obdivuji Melvilla a Melville obdivoval Hawthorneho, proto není překvapením, že i já nakonec obdivuji Hawthorneho. Dříve jsem četl a do paměti se mi nezapomenutelně vryla sbírka povídek Mateřské znaménko, a nejinak tomu bude i se Šarlatovým písmenem. Jedná se o velmi dobrý historický a o vynikající eticko-psychologický román, který je stylisticky vybroušený, a Hawthorne je po právu řazen mezi takové autory jako byli Poe, Melville či Irving.

15 29.03.2021

"Je strašně podivné zjistit a uvěřit, že vás někdo miluje, když víte, že na vás není nic, co by se komukoli, kromě rodičů nebo Boha, mohlo zdát hodno lásky." (s. 105)
Graham je pro mě Dostojevský 20. století, nelze asi jinak o něm smýšlet. I on staví své dílo na polyfoničnosti, tedy dialogu různých přesvědčení, přesto všechno nakonec stejně brání víru, ale není to samozřejmě jednoznačný vztah, vztah neproblematický, ale vysoce kritické uvažování, které je komplexní a je radost takové vyznání v próze číst. Někdy je dobré si poslechnout i extrémní názory ateistů s jahodou na bradě, protože nakonec právě a priori daná uzavřenost před jakýmkoliv jiným pohledem, než svým vlastním, brání člověku uvěřit.

15 12.12.2020

Démon
V těch dnech, kdy všechny dojmy bytí
novostí zářily mi vstříc –
slavičí zpěv i v lukách kvítí
i jiskry dívčích zřítelnic,
kdy čest a svoboda a sláva,
umění, krása, hudba, zpěv
a sladká láska přelétavá
tak silně bouřívaly krev –
začal se za mnou tajně ploužit
jakýsi temný génius
a tam, kde chtěl jsem radost prožít,
zaséval tesknotu a hnus.
Pochmurná setkání to byla –
smál se, byl divný na pohled
a jeho slova potměšilá
do duše lila chladný jed.
Pokoušel prozřetelnost samu,
rouhal se jí a pomlouval;
svoboda ničím nebyla mu
a všemu nadšení se smál.
Lásce a kráse říkal zdání,
pohrdal životem a dnem –
a odpíral své přitakání
i vesmíru i všemu v něm.

Puškin byl realistický romantik a pravděpodobně znal život ze všech jeho stránek lépe a dokázal vidět "pod pokličku" více, než kdokoliv jiný v dané době. Jak zmíněná báseň Ďábel poukazuje, zlo je v nás a musíme s ním bojovat, ježto se nejeví hned, ale pomaloučku se lísá, a říká že vždy zlo vykonat chce, dobro vykoná. Nakonec se z něho poučíme, změníme sebe a tak své okolí, jenom se nebát pohledět tygrovi do očí, a to se Puškin zřejmě nebál. Nakonec umřel jako romantik s velkým R. Škoda mohl toho napsat mnohem více, více Oněginů. Převeliká to škoda pro celou světovou literaturu.

A dlouho milovat mne bude lid, pln vděku,
jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým.
Vždyť volnost volal jsem v tom našem krutém
věku
a milost psancům ubohým.

Jak předvídavě předpověděl svoji slávu Puškin. Slávu toť oprávněnou.

15 08.12.2020

Radám zkušeného ďábla se dostalo krásného knižního zpracování v nakladatelství Návrat domů. Pěkné ilustrace doprovázejí esteticky působivé psaní C. S. Lewise. Jedná se o poučenou laickou teologii, která by se mohla řaditi k esejistickému apologetickému psaní jiného Brita, a to G. K. Chestertona. Osobně v současné chvíli raději dávám přednost buď románové tvorbě, kde jsou teologická témata předkládaná narací a vývojem postav, nebo naopak systematičtějšímu odbornému teologickému psaní. Ale Rady jsou obecně asi vhodným úvodem do teorie hříchů, přináší zajímavou perspektivu předkládání myšlenek právě z té Druhé strany, a kdo se v některém z daných hříchů nepozná, ať hodí kamenem. Pro mě je to však čtení, které dokážu možná ocenit až při druhém a vícerém opakovaném nahlédnutí.

"Asi řekneš, že to jsou velmi lehké hříchy: jistě bys chtěl (jako všichni mladí pokušitelé) hlásit senzační zločiny. Ale nezapomeň, že jen jedno je důležité: jestli oddělíš člověka od Nepřítele. Nezáleží na tom, jak lehké ty hříchy jsou, pokud člověka dokážou vzdálit od Světla směrem k Nicotě. Vražda není o nic lepší než karty, pokud k tomu ty karty stačí. Skutečně nejjistější cesta do Pekla je pozvolná: mírně se svažuje, příjemně se po ní chodí, nejsou na ni náhlé zatáčky, milníky ani ukazatele na rozcestí." (s. 64)

"Hudba a mlčení – jak to oboje nenávidím! Jak bychom měli být rádi, že od chvíle, kdy Náš Otec přišel do Pekla (a je to tak dávno, že ani lidé, kteří uvažují ve světelných letech, to nedovedou vyjádřit), jsme těmto ohavným silám nepřenechali ani jediné místečko v Pekle ani jediný okamžik pekelného času! Všechno obsadil Hluk – ta veliká síla, ten slyšitelný výraz všeho jásavého, nemilosrdného a silného – Hluk, který jediný nás chrání před hloupými pochybnostmi, zoufalými výčitkami svědomí a nemožnými touhami! Nakonec přeměníme v Hluk celý svět!" (s. 103)

14 22.10.2023

Gogol je navýsost zajímavý spisovatel, jehož humor se někdy skrývá a vykukuje nenápadně, náhle, nečekaně, a to možná více překvapí a pobaví. U Mrtvých duší jsem se několikrát zasmál a přece to není čistě humoristický román, ba naopak, pro Gogola to mělo být dílo největší důležitosti a vážnosti, možná proto ho ani nestačil dokončit, což podotýkám, mě velmi mrzí, ze zamýšlených třech částí, zůstala nám celá jen první a druhá jen ve zlomkovité podobě.

Mrtvé duše jsem vděčným čtením nejen z hlediska historického a sociologického, čtenář se seznámí s realistickým líčením ruského života ve 40. letech 19. století, především tedy s venkovem, ale také vyniká psychologickou drobnokresbou jednotlivých hospodářů a statkářek. Cenný je román i pro svou otevřeně přiznanou literárnost, ve smyslu meta-narativního vyprávění typického pro postmoderní prózu. Gogolovo/vypravěčovo komentování vlastního vypravování a postav je něco, u čeho jsem se možná ponejvíce bavil.

Samozřejmě je to dílo, které si říká o prošpikování literárně-vědeckým úsilím, najde se spoustu aspektů, ze kterých jde k dílu přistupovat, a to nejen z hlediska tématu paměti, jakoby se časem zhoršovala, ve druhé části vlastně se stáváme zapomětlivými čtenáři, skáčeme z jedné události do druhé a ztrácíme nit kontinuity, což ovšem může být vděčné zamyšlení pro vědce, jenž chce být originální v analýze, ale s realitou tvorby a důvodu této fragmentárnosti to už nemá moc společného. To se může stát jen tehdy, kdy autora úplně z analýzy vynecháme, ale byl to Gogol, kdo škrtal, přepisoval a pálil. A výsledek máme ve svých rukou dnes, ale cesty života jsou nevyzpytatelné, a možná že i díky tomu, je toto dílo tak vděčné pro promýšlení, možná že nedokončení, nestihnutí toho co všechno chceme zažít, udělat, vybudovat, je nám všem společné. Nedokončenost je přirozenou součástí existence konečné pozemské lidské existence. Dokončenost je otázkou víry, ne umění.

"Nozdrevové ještě dlouho nezmizí ze světa. Jsou stále mezi námi, snad nosí jenom jiný kabát, jenže lidé jsou lehkovážně nevšímaví a člověk v jiném kabátě jim připadá už jako jiný člověk." (s. 56)

"Docela jiný osud však čeká spisovatele, jenž se opovážil vynést na světlo boží všechno, co je ustavičně na očích a co lhostejné oko přece nevidí, celé to hrozné, otřesné bahno malicherností, jež obestírá náš život, celou hlubinu chladných, nalomených všedních povah, jimiž se hemží naše pozemská, leckdy těžká a smutná pouť to vše pevná síla jeho neúprosného dláta vystavuje plasticky a zřetelně všem na odiv!" (s. 100)

"Avšak kladného člověka si přece jen nezvolil za hrdinu. A může dokonce říci proč. Protože je konečně na čase nechat ubohého kladného hrdinu odpočinou, protože se zbytečně omílá, protože si z kladného hrdiny udělali tahouna a není spisovatele, jenž by na něm nejezdil, nepobízel ho bičem a vším, co má po ruce; protože utahali kladného hrdinu tak, že na něm nezůstal ani chlup kladu, ale jenom žebra a kůže místo těla; protože se ho licoměrně dovolávají, protože si ho neváží. Ne, je konečně na čase zapřáhnout i darebáka. Nuže, zapřáhneme darebáka!" (s. 164-165)

"Takto se tedy zrodil v hlavě našeho hrdiny onen podivný nápad, za nějž, pánbůhví, budou-li mu čtenáři vděční, a jak mu bude vděčný autor, to opravdu těžko říci." (s. 176)

"Avšak začali jsme mluvit nějak moc hlasitě a docela jsme zapomněli, že náš hrdina, který po celou tu doba spal, se už probudil a lehko může zaslechnout své tak často opakované jméno. Je to člověk nedůtklivý a nemá rád, když se o něm někdo neuctivě vyjadřuje. Čtenáři na tom houby záleží, jestli se na něj bude Čičikov zlobit, ale autor se v žádném případně nemůže se svým hrdinou rozkmotřit: ještě hodný kus cesty budou muset společně urazit, celé dva dlouhé díly mají před sebou, a to není maličkost." (s. 180)

14 23.09.2023

Inteligentní humoristická výprava, která přeci jenom není jenom šílenstvím. Závěr se mi hluboce vryl pod kůži, řekl bych až ke srdci. Ale není to vidět, to je právě ta síla silných knih, že se zaryjí hluboko, ale nezraňují, nýbrž pohladí, a vy víte, že jste opět mohli být svědky toho, že umění je více než pouhá zábava.

14 03.04.2021

Jedná se o krásné zpracování jednoho z mých neoblíbenějších románů. Bílá velryba je monumentální dílo americké literatury a tento komiks se hrdě může vypínat vedle tohoto románu. Chaboutému se podařilo vystihnout duši románu a v tomto černobílém visuálním provedení uvést fatalistickou cestu za pomstou do nového kabátku. Ano, i když je román lepší, protože přeci jenom je Bílá velryba filosoficko-náboženské rozjímání atd., a tak je do komiksu těžko převoditelné, Chaboutého adaptace se nemá za co stydět. Bílá velryba je pro mě románem, ke kterému se budu vracet a i tento komiks mi zůstane v mé osobní knihovně k dalším nahlédnutím.

14 19.03.2021

Chtěl-li bych někoho, kdo nezná Philipa, odradit od čtení jeho knih, strčil bych mu do ruky Valis. Valis je hodně nevšední literární zážitek na hraně mezi autobiografií a náboženskou sci-fi. Četl jsem po dočtení i nějaké studie od Dickovi a jeho tvorbě, a je to v současnosti možná jeden z největších oříšků pro literární vědu, jak vůbec k Dickovi přistupovat. Jak ukazuje jeden z citátů níže, je hranice mezi příčetností a šílenstvím velmi kluzká, a u Valise jsem měl chvíli pocit, že byl Dick pomatený blázen, chvíli pocit, že možná byl prorok, ale pak bych se asi s velkou pravděpodobností dopouštěl hereze. Valis je protknut gnosticismem, ale zároveň ho lze číst jako příběh o šílenství. Je to skutečný oříšek, jehož rozlousknutí není vůbec jednoduché. Samotnému se mi nechce pročítat 8000 stran Dickovy exegeze, kde myšlenky nakousnuté ve Valisu i v jiných svých knihách rozváděl. Jsou to zápisky šílence? To opravdu nevím, velká část v pasáží ukazuje, že Dick si byl vědom svého šílenství. Je si blázen vědom toho, že blázní? Dick po svém zážitku "2-3-74", byl asi už někdo trochu jiný, každopádně ona ontologická nestabilita, podvrácené světy a falešní bohové byli Dickovým tématem vždy. Valis lze chápat různě, ale nelze se vyhnout tvrzení, že je jakýmsi vyznáním Dicka k tomu, co se mu stalo v březnu 1974. Přes všechny nejasnosti a i přesto, že po dočtení vlastně spoustu věcí nechápu, musím říci, že Dick umí psát, měl talent jako hrom, přesto však myslím, že Valis by neměla být pro případné zájemce první Dickovinou, protože přece jenom je dosti náročný i pro ostřílené veterány Dickových próz.
Níže uvádím citáty, které mě při čtení nejvíce zaujaly:
"Hranice mezi příčetností a šílenstvím je tenčí než žiletka, ostřejší než psí tesák, a kličkuje rychleji než zajíc. Je nezachytitelná jako přelud. A snad ani neexistuje, snad je přelud." (s. 55)
"Lidé vědí sami od sebe, jak najít smrtonosná slova, ale na ta hojivá musíte mít školy." (s. 68)
"Realita je to, co nezmizí, když tomu přestanete věřit." (s. 78)

PS: Nechybí ani Dickův typický cynický/černý humor viz případ Kevinovy kočky jakožto symbolu nesmyslnosti lidského utrpení. Představa mrtvé ztuhlé kočky, kterou Kevin vytáhne před Bohem a drží ji jako pochodeň za ocas, aby mu vrazil do očí pozemské utrpení, je – promiňte – prostě komická.

14 28.01.2021

Goetheho magnum opus. Čteno vydání z roku 1955. Krásný překlad Otokara Fischera a litografie Eugena Delacroixe pozdvihují Goetheho dílo do sfér literárních nebes. Škoda jen Fürnbergova ideologicky zabarveného doslovu. Vydání obsahuje sice pouze první díl Fausta, ale druhému dílu se již nedostalo takové pozornosti, takže to ve výsledku vůbec nevadí a první díl Fausta je sám o sobě úctyhodným dílem. Jedno z největších děl německé, evropské i světové literární kultury.

14 28.08.2020

Dodnes si pamatuji první knížku, kterou jsem od PKD četl. Byla jím Ubik. Dodnes si pamatuji, že jsem si po dvaceti stranách říkal, co jsem si to zase usmyslel číst. Dodnes si pamatuji, že po dočtení mi "spadla brada" a chvíli jsem vstřebával to, co jsem právě dočetl. A i dnes vím, že ať vezmu do rukou jakoukoli knihu od PKD čeká mě jízda, která se možná pomaleji rozjíždí, ale o to více je těžší na konci zabrzdit. I Muže z vysokého zámku jen s nechutí odkládám po dočtení a je mi líto, že si PKD udržuje kondenzovanou délku svých příběhů. Je až s podivem, jak stejně dlouhé jsou jeho knihy. Dickovo univerzum je šleha do alternativních univerz, které až tak alternativní nakonec nejsou. PKD totiž je na prvním místě pozorovatelem lidského nitra a jednání, a jeho postavy jsou především chybující lidé, ale někteří z nich se nakonec projeví být správnými osobami na správném místě a ve správném čase.

14 09.07.2020

Podle mě asi u nás nejméně známý román (v porovnání s Remarquem, Hemingwayem) , o kterém by nebylo troufalé tvrdit, že se jedná asi o nejsugestivnější anti válečný román minimálně 20. století. ... Poselstvím knihy dle mě není nebojovat, ale bojovat za opravdové věci (když je ohrožen individuální život) a ne za hesla (například určování kolektivní viny národům a ne jejich vládnoucím představitelům) určité elitní skupiny, která chce na krveprolití miliónů jiných zbohatnout.

14 25.06.2019

Čtení na deset minut, ale čtení které si budete pamatovat již navždy. Krásné ilustrace, bez kterých by to nebylo ono snad již vyzdvihovat nemusím. Přečteno ve 23 letech a bavilo mě to.

14 03.09.2018

Nejsem velký obdivovatel komiksové scény, ale přesto jsou komiksy, které kdysi mnou zahlédnuty, zůstaly v mém pomyslném literární kompasu, a proto, že často jsem je viděl, často slyšel zmínit, tak jsem si je nakonec sám nevyhnutelně musel pořídit. Jedním z těchto komiksů je i Maus. A tak nastal čas, kdy jsem se odhodlal přečíst tento komiks a opět si potvrdil, že jsou také komiksy, které mají mnohem blíže k realitě, možná až tak blízko, že ty historické hrůzy nelze zobrazit jinak, než to zarámovat do kreslených rámečků a myších protagonistů, je to možná způsob, jak udělat tuto část reality, kterou není nikdo schopen pořádně pochopit, vstřebat a skutečně uvidět, protože je to taková hrůza, která až oslepuje, která až potlačuje schopnost vůbec si to představit, že každé umělecké ztvárnění bude jenom pouhou aproximací, je to způsob, jak udělat tuto realitu aspoň trochu přístupnou. Maus je však aproximací záměrně oddálenou, proto zvířata, proto prolínání se současným životem Artieho, protože vše vidět a nemít odstup, či místo oddechu, člověk by musel zešílet.

13 19.11.2022

Co více ještě dodati k této řemeslně perfektní povídce. Stojí za to číst ruskou klasiku, nestárne nejen, co do stylu, ale především obsahově je pořád aktuální. Puškinova Oněgina miluju jako málokterou knihu poezie, ale i jako prozaik je Puškin vynikající. Piková dáma nezklame, jedná se o klasický příběh vzestupu a pádu obalen do mysteriózního hávu, a to vše na poli necelých 50 stran. Mistrovské dílo zhuštěné na minimum.

13 28.12.2021

Devadesát tři je románem na hraně romantismu a realismu, máme tu pohnuté osudy a lidské tragédie, máme tu 10 stránkové popisy budov a výčty jmen, máme tu postavy objevující se v pravou chvíli na pravém místě, máme tu lásku i smrt, máme tu historický román i nadčasovou sondu do lidských duší, máme tu Huga.
Váhal jsem s plným hodnocením tohoto díla, ale závěr mě utvrdil v tom, že s tímto dílem mělo by se setkat více dnešních čtenářů. Kniha šestá počítá se k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost číst. Zde střetává se pozemské s nadpozemským, po bitvě pozemské nastává bitva v nebesích mezi Bohem a Satanem. Lantenac, Gauvain, Cimourdain, matka Fléchardová, Radoub, Imanus a další postavy žijí a rozhodují, bojují a umírají a existuje zánik pozemský a zánik věčný, a nikdo neujde prvému, ale druhému může uniknout, rozhodne-li se ve správný okamžik v souladu se svým srdcem, do něhož je vepsán zákon Boží.
Hugo v románu ukazuje, co dělá z lidí revoluce ve střetu feudalismu a revolučního pokroku, pokroku v podobě guillotiny. Velmi realistické vylíčení událostí onoho roku. A každý popis a postava má svůj smysl. Když Hugo popisuje výčtem jmen střídání politiků v Konventu, má to svůj smysl. Když Hugo věnuje tolik stran popisu věže a hrádku s mostem, má to svůj smysl. Když uvede do děje nějakou postavu a pak ji zdánlivě opustí, má to svůj smysl. Jedná se o vynikající román se silným morálním poselstvím, děti jsou více než cokoliv na světě. Žena je slabá, ale matka silná. Člověk se může změnit... Ale to už nechám na Vás, abyste si sami přečetli a pochopili.

Pár zajímavých pasáží:

"Dějiny mají svou pravdu, pověst ji má také. Pravda pověstí je zcela jiná než pravda historická. Pravda pověstí je výmysl, jehož výsledkem je skutečnost. Ostatně mají i dějiny i legenda jeden a týž úkol, zobraziti totiž pod člověkem, jenž pomíjí, člověka, jenž žije věčně."

"Mlčení nabízí jakýsi útulek prostým duším, jež se propadly do truchlivých hloubek bolesti. Zdálo se, že již ani nechce chápat. Na jistém stupni zoufalý nerozumí už ani svému zoufalství."

"Dětský šepot je více i méně než řeč; nejsou to noty a je to zpěv; nejsou to slabiky a je to mluva; tento šepot má svůj původ v nebi a nebude mít konce na zemi; je z doby před narozením a trvá dále; je to pokračování. Toto žvatlání obsahuje to, co říkalo dítě, když bylo andělem , a to, co bude mluvit, až dospěje; kolébka má svůj Včerejšek jako hrob svůj Zítřek; tento Zítřek a Včerejšek mísí v tom neurčitém štěbetání své dvojí neznámo; a nic nedokazuje Boha, věčnost, odpovědnost, dvojitost osudu, jako tento strašný stín v růžové duši."

"Veliká utrpení rozpínají obrovsky duši;"

Nikdy nezapomenu na Hugův popis utrženého lodního děla v podpalubí korvety Claymore, stejně tak na markýze a oheň. Veliký román, jímž se musí čtenář prokousávat, ale čím více kouše, tím více si uvědomuje, že to, co přežvykuje, je něco neobyčejného, a tak přežvykuje dál a dál a dál ... A pak je konec a v ústech lahoda. Tohle stálo za ten čas.

13 17.11.2021

Zajímavá Nerudova jednohubka, ač dá se přečíst u jedné odpolední kávy, přesto podněcuje k dalšímu myšlení.
Asi nejsnadnější a nejschůdnější cesta k interpretaci vede k prostému konstatování, že Neruda řešil environmentální otázku, kam s odpadem, kam s nepotřebnými věcmi. Pak tedy jedná se o fejeton environmentální a přízemní, ježto neobrací se k ničemu jinému než hmotě a jejímu uskladnění.
Ale můžeme jít daleko za tuto interpretační cestu. Nepodobá se totiž náš vlastní život tomu starému slamníku? Kolikrát také nevíme, kam s ním. Rádi bychom se ho zbavili, toho starého, proleženého a propoceného života, a začali nanovo, ale život tak jednoduché řešení nenabízí. Naše minulost, náš dosavadní život, se nám neustále vrací a nechat jej jen tak někde ležet, nemůžeme. To je, prosím, interpretace existencionalistická.
Mlynářka pak není nikým jiným, než samotným bohem, v jehož náručí nakonec náš život spočine a skončí, stejně jako skončil Nerudův fejeton. To je pak interpretace duchovního existencionalismu.

13 10.10.2021

"Ano, jsme-li nešťastní, cítíme neštěstí druhých silněji; cit se netříští, ale soustřeďuje." (s. 66)
Tato Dostojevského přiznaná romantická novela okouzluje nejen citem, ale i vytříbeným slohem. Po Něžné, Krokodýlovi či Věčném manželovi se jedná o další parádní Dostojevského kratší prózu. A musím zdůraznit, že Dostojevský povídkář-novelista není o nic méně zajímavější než Dostojevský romanopisec.
Nutno podotknout, že se jedná o jednu z ranných Dostojevského próz, ještě před okamžikem, kdy čelil ústí pušek popravčí čety, tedy před okamžikem, který Dostojevského radikálně změní. Ale přesto již zde je vidět Dostojevského pravdivé vidění světa.

13 01.08.2021

"V první části Robinsona Crusoe, na straně sto dvacet devět, padnou vám do oka tyhle řádky: "Poznal jsem, třebaže příliš pozdě, jaké je to bláznovství, pouštět se do díla dřív, než víme, za jakou to bude cenu, a než člověk správně odhadne, bude-li mít sílu je dokončit."" (s. 15)
Myslím, že tento citát z knihy přesně vystihuje můj pocit z jejího čtení. Příběh se vine pomalu, často v odbočkách, a čtenář může mít v polovině knihy pocit, že ji snad nedočte, ale stojí to za to vytrvat. Román, který zasel mnoho pro příští generace detektivek, svým způsobem iniciovaný žánr i překročil. Čtení tohoto viktoriánského monstra považuji nejen za výpravu do historie vývoje literární detektivky, ale též za neobyčejně dobrou výpravu do viktoriánské společnosti, jejíž různé vrstvy zde jsou přesvědčivě popsány, a tak Collinsův román je román typicky viktoriánským, to znamená, že si bere klady (jako např. jazykovou vytříbenost, ironii a humor atp.), ale i zápory (seriálové vydávání v časopisech klade důraz na délku románu, a tedy může být pro někoho délka překážkou). Collinsovi však nelze upřít jeho inovátorská role ať již v použití téměř postmoderního skládání příběhu pomocí výpovědi různých postav nebo právě zavedení některých schémat detektivní prózy. Doporučuji si též přečíst vynikající doslov překladatelky Jarmily Emmerové.

13 13.08.2020