knedlik komentáře u knih

Krátký, ale přesto obsáhlý text a subjektivním prožívání depresivního stavu, upadání do něj, potácení se v té nekonečné tísnivé temnotě a postupném vyplouvání z beznaděje kamsi směrem k povrchu. Výpověď, která mnohým pomůže snad naznačit, pochopit, o jak vážný stav se jedná a že deprese v pravém slova smyslu je opravdu peklem. Takových publikací je třeba a je třeba je číst.

5 10.11.2018

Slibné a nosné téma utopené v sentimentu a neustále se omílajícím citovém vyznání k synovi - což je, samozřejmě, pěkné, ale po chvíli docela otravné. Několik málo opravdu vtipných pasáží a pěkně vypointovaných příběhů, zbytek jakási vycpávka knihy. Navíc psáno stylem, na který já nejsem stavěná.
Abych ale jen nekritizovala, tak dodávám, že se Backman téma snažil podat opravdu něžně a citlivě a v tomhle smyslu slaví vcelku úspěch.

2 23.10.2018

Kniha plná bolesti, ulit, komplexů, falešných nadějí i beznaděje. Kniha plná temnoty. Kniha tnoucí do živého. Kniha o tom, jaký dopad má nefunkční rodina na jednotlivce, jejich vztahy, vnímání sama sebe i druhých. Kniha o bezbřehém zoufalství. Spíš mentální než sentimentální román.

Bianca Bellová odvedla skvělou práci, co se rozpracování jednotlivých charakterů, jejich pocitů a jejich pohnutek týče. Tak dobrou, až mi z toho místy bylo zle. V celkovém dojmu se nemůžu zbavit dojmu podobnosti s Janem Balabánem, minimálně její slova na mě dopadala s podobným efektem. Dost možná je to ale pouze tím pochmurným laděním.

6 07.10.2018

Když jsem sahala po Atlasově vzpouře, netušila jsem, jak kontroverzní knihu beru do ruky. Zároveň jsem ani nedoufala, že bude tak úžasně čtivá. Ne, vůbec nepřeháním – nemohla jsem se od ní odtrhnout a ikdyž jsem zrovna nečetla, neustále jsem na ni musela myslet, na továrnu Hanka Reardena, vysoké pece, zářivé mosty z Raerdenova kovu, na koleje Taggart Transcontinentalu a Dagny, jak hrdě pozoruje vlaky uhánějící do tmy. Cílevědomost, intelekt, vize, schopnosti – zastesklo se mi vždy přesně po tom, po čem se stýskalo následně i hlavním hrdinům. Už za to, že ve mně dokázala autorka probudit takovou vášeň při popisu zpracování oceli a plánování železničních tratí, si zaslouží respekt a uznání.
A za napsání tak rozsáhlého, kontroverzního, hluboce rozpracovaného filosofického díla, bez ohledu na zlé jazyky, taky. Já netvrdím, že s ní ve všem souhlasím. A taky netvrdím, že nepřehání a že ta knížka nemá chyby. Na druhou stranu, takto propracovaná argumentace, nové pohledy na běžné skutečnosti, hodnotové žebříčky, i komplikované vztahy a pohnutky některých (vedlejších) charakterů… mohla jsem se u té knihy permanentně nad něčím zamýšlet, zvažovat, jak moc velkou roli co hraje pro mě, o kolik větší pak pro daný charakter v kontextu jeho osobnosti, … - mě to prostě bavilo. Od začátku až do konce. Úžasnost a bezchybnost kapitalistické společnosti je tu samozřejmě vyhnaná ad absurdum v kontrastu s přehnaně a nechutně manipulující a zmanipulovanou nepracující chátrou vydávající v zájmu všeobecného blaha další a další opatření stěžující výrobcům bohatství život. Volně parafrázováno z jejího životopisu - Rand odmítala altruismus, podporu a služby chudým z přesvědčení, že podobné ideály jsou základem komunismu, nacismu a původcem světových válek. Eliminovala všechny ctnosti, které by teoreticky mohly ospravedlnit totalitarismus. A myslím, že z tohoto úhlu je potřeba na knihu nahlédnout.
Dlouho jsem váhala, jak Atlasovu vzpouru ohodnotím. Objektivně vzato je dosti (a zbytečně) dlouhá, mnoho se v ní opakuje, vedlejší vztahová linka je opravdu strašně lichá a svým způsobem taky zbytečná. Vezmu-li v potaz hlavní dějovou linii, paradoxně mi vůbec nevadila myšlenka a existence Atlantidy kdesi v horách. Myslím, že nějakého podobného prostředku bylo třeba, aby autorka dosáhla svého cíle a poukázala tak na jevy a skutečnosti, o které jí šlo. Tímto způsobem vlastně vnímám celou knihu. A nemyslím si, že by sama Rand nevěděla, že podobná společnost by za takovýchto striktních podmínek nepřežila. Ale je lepší způsob, jak poukázat na zlo, které se skrývá v mocných rukou nemohoucích líných příživníků na tvrdě pracující inteligenci?
Co se stylu psaní Ayn Rand týče: autorka prý ve svém osobním životě nebyla schopná vést plytké plané konverzace o obyčejných záležitostech, byla schopná rozebírat jen intelektuálně náročnější filosofická témata. To se velmi dobře odráží i v samotné knize – dialogy jsou přesně tohoto rázu, mnohdy se zvrhnou v několikastránkové monology (vlastně se ani nedivím, že při jejich psaní potřebovala pojídat amfetaminy). A ještě bych se ráda vyjádřila k postavám knihy – rozdělení na černé a bílé, božské a nechutně odpudivé, mi nevadilo ani za mák. A ani vlastně nemám za to, že by to bylo takto. On i každý ten über-bůh (díky - Pečivo- za ten trefný pojem) měl nějaké své nešvary a prohřešky, to, že a jak si je nakonec ospravedlnil, je věc druhá. V kontextu knihy mi ale vykreslení charakterů přišlo povětšinou přiměřené. Bylo fajn potkat se s lidmi, kteří nekňourají a prostě makají.

„Neexistují zlé myšlenky kromě jediné: odmítání myslet.“

10 29.09.2018

Mark Haddon se v knize Podivný případ se psem snažil přiblížit běžnému čtenáři mysl autisty, to, jak funguje a nefunguje. Poukázat na to, jak i zdánlivě běžné věci denního života jako je jízda dopravním prostředkem nebo interakce s prodavačem, mohou být nepřekonatelnou překážkou, jež vás uvrhne do panického záchvatu. A že rádiový šum a čísla mohou být balzámem na duši, protože vytváří jakési plné, bezpečné prostředí beze lží a složitých sociálních interakcí.
Kniha ale není jen o patnáctiletém Christopherovi, nýbrž i o jeho rodičích, čtěte: o těch nekonečně trpělivých duších a jejich životech, které jsou obětovány starání se o blízkou osobu, vlastní dítě, které nemůžete ani obejmout.
Hlavním dějem a zároveň základním poselstvím knihy je pak téma důvěry, kterou lze velmi těžko vybudovat, ale velmi velmi snadno pozbýt.
Podivný případ se psem je psán jednoduchým jazykem (kniha je výtvorem Christopherovým, takže rozvitá souvětí a barvité popisky a metafory nelze očekávat, zároveň to knížce dává šmrnc.) Četla jsem ji v originále, nicméně předpokládám, že v češtině tomu bude obdobně.
Zainteresovaným v oblasti "jiných" duševních světů mohu jen doporučit (a samozřejmě nejen jim).

Překvapují mě ta vysoká hodnocení, protože pro mě je Erik zatím největším zklamáním Zeměplochy. Příběh je za a) velmi stručný, (na což teď s knihami o Hlídce vůbec nejsem zvyklá, ale beru v potaz dobu vzniku knihy a ostatně, to by byl ten nejmenší problém,) za b) je příběh dost neucelený, skokovitý a za c) na mě působí dojmem jakési nepromyšlené rychlovky sepsané na koleni. U Terryho jsem zvyklá na jakousi rovnováhu - při absentujícím příběhu suplují vtipné hlášky a při měnším množství vtipných hlášek je o to propracovanější příběh. Tady jsem nenašla ani jedno, ani druhé, snad až na pár světlých momentů, které ale vyplynuly spíš z charakteristik jednotlivých postav. A takhle odbýt samotné peklo? Ne, to by nešlo...

"Poly chce suchárrek."

3 08.07.2018

A co je dobré, Faidre
a co dobré není -
musíme se na to někoho ptát?

Čekala jsem knihu dle úvodních slov anotace - "hvězdné nebe nade mnou, seřízený motor pode mnou a zenový klid ve mně". Dostalo se mi splašené cesty za poznáním, hlubokých úvah jdoucích až na dřeň věcí, myšlenek, jsoucna samotného, a vhledu do mysli intelektuála, který se snaží svou nespoutanou mysl krotit maskou nezaujatosti a falešného vnějšího klidu.

Zen a umění údržby motocyklu je knihou o tom, jak tenká je hranice mezi poznáním a šílenstvím a kam vás poznání může přivést. Nastiňuje úskalí léčby elektrokonvulzemi a psychiatrické léčby obecně, a tím i problémy odosobnění pacientů, kteří jimi projdou. Zároveň se zabývá dopady této depersonalizace a násilného umírnění vlastní mysli na vaše bezprostřední okolí a blízké. K tomu se celou knihou táhne otázka, zda je lepší přijmout cejch šílence a nebo zvolit pohodlnější variantu, zradit sám sebe a plout nepovšimnutě s proudem.

Popravdě jsem vůbec nečekala, že se dočkám rozebrání staré filosofie na padrť. A ač mám k některým logickým vývodům své výhrady, v podstatě se s autorem v mnohých - a hlavně těch zásadních - náhledech na svět shoduji, což mě neskutečně potěšilo. Vždy je tak nějak povzbudivé, že v tom nejste sami a podobných podivínů po světě pochoduje víc. Po faktické stránce nejsem oprávněna vytýkat nic, neboť nejsem člověk v daném oboru studovaný.

V neposlední řadě bych ráda vyzdvihla autorovy postřehy k různým přístupům lidí k věcem a událostem všedního života, jeho všímavost, analytičnost a schopnost ukázat vám zen v pouhém šroubku. Za mě pět hvězd, velký dík a nashle u Lily.

7 30.06.2018

Nádherné ilustrace, které mi evokovaly krásnou Píseň moře a možná i kvůli tomu jsem od příběhu čekala daleko víc. Dle mého vkusu mohl být ucelenější a hlubší. A když už naráží na ty velké globální problémy (což je samozřejmě dobře!), tak by si to dle mého zasloužilo o kousek víc prostoru. Přesto má putování Gerdy své kouzlo a při pohledu do jejích smutných očí vás bolí u srdce.

Ještě bych dodala, že jsem knihu netestovala na dětech, takže je dost dobře možné, že přesně tato forma je ta správná, jen já to přes ty dospělácké oči nevidím :-)

2 24.06.2018

Znepokojivost nemají Lesní lišky v názvu omylem. Jedna vedle druhé povídky totiž přesně takové jsou, ikdyž každá z jiného důvodu. Osobně patřím také k těm, které více uchvátila "druhá polovina" knihy - fantastičnost a pohádkovost příběhů, přírodní motivy a metaforičnost mi dokonale sedly. Nejslabšími povídkami pro mě byla Čarodějná kolébka (ale mám dojem, že přijde čas, kdy mi bude velmi blízkou) a paradoxně právě Lesní lišky, které mají sice zajímavý příběh, ale tak nějak u mě pokulhávaly snad stylem, snad překladem - bohužel neposoudím.

Po přečtení některých komentářů tady jsem k Lesním liškám byla skeptická a rozhodně si to nezasloužily! A navíc - člověk z nich cítí sever v každém písmenku a ten já zkrátka miluju. Lesy, jezera a bezútěšná mlha halící všechno a všechny.

"Tolik zapomínáme. Zapomínáme, jak bychom mohli žít, i kdyby to bylo tisíckrát lepší než naše současná existence."

3 30.04.2018

Les mytág - fantasy příběh pohlcující stejně jako samotný Ryhopský les. Příběh o posedlosti, pronikání do vlastního nitra, poddávání se vnitřnímu pudovému já. Příběh o dobru a zlu a jejich neustálém boji.
Putování Ryhopským lesem bylo krásné, nebezpečné, fantaskní, někdy až příliš reálné. Les sám je okouzlující myšlenkou sám o sobě - místo, kde dochází k jakési dilataci času, tím větší, čím hlouběji se dostaneme; nesnadno proniknutelné, bránící se stejně jako se brání naše vědomí nevědomí. Místo, kde se lidé mění. A na pozadí (nebo v popředí?) stojí komplikované rodinné vztahy a postupné vzájemné odcizení pro upřednostnění vlastního ega.

Za mě výborná kniha, jedna z těch, které si od přečtení nosíte tak nějak s sebou.

5 16.04.2018

Znepokojivý psychologický horor s apokalyptickým koncem. Tolik ve zkratce.
Tenhle žánr příliš nečtu (a teď jsem si opět připomněla proč,) takže nejsem nejobjektivnější hodnotitel na daném poli.
Kniha začala zajímavě, odehrávala se v lehkém duchu - atmosféra maloměsta se vší parádou a náležitým zpátečnictvím okořeněná nadpřirozeně skutečnou postavou jakési čarodějnice z dávných dob; s přibývajícími stranami ale narůstala má vnitřní tíseň a z konce mi bylo vyloženě nevolno. A pořád je - i pár dnů po dočtení, než jsem se dostala k psaní komentáře.
Netvrdím, že kniha není lehce překombinovaná a že některé motivy už se mohly někde vyskytnout. Mně se na ní ale líbilo nejvíc to, že vlastně nevím, jak se postavit k hlavním postavám - byly zlé? Byly hodné? Kdo je viníkem, kdo mučedníkem? Lze nenávidět někoho pro to, čeho se na něm dopustili jiní? Lze jim z toho důvodu odpustit i páchání zla? Jak moc odsouzeníhodné je osobní selhání v nejvypjatější situaci?
Další věc, které si na Hexu vcelku cením, je nevyzpytatelnost příběhu a jakási, říkám jí Martinovská, krutost ničit dobrotu dobrých postav, eventuálně je rovnou hubit.
Velmi dobře a důmyslně je zpracováno budování klidné rodinné atmosféry a hloubky vztahů rodiny Grantových s jejich následnou totální destrukcí, kdy vás od tepla a lásky rodinného krbu vrhne autor rovnou do nejhoršího očistce.
A na posledních stranách knížky jsem měla vlastně stejný pocit smutku nad celým lidstvem jako Katherine. A ne, že bych si úlevně neoddechla po zaklapnutí vazby.

6 08.03.2018

Ano, ano, ano! Takhle má dle mého vypadat parodie - strefovat se do všech těch bolavých míst originálu a dohnat je ad absurdum. A to v Padesáti odstínech ostudy, dámy a pánové, všechno je! Banálnost a béčkovost děje, hlavní postavy s ještě stupidnějšími vnitřními monology než které ze sebe vyblila E.L. (a přiznávám, první výbuch smíchu se u mě dostavil už při přečtení jména hlavního hrdiny), i ten styl psaní. Kniha velmi rychle ubíhá - stejně jako originál, ačkoliv zde přesně v té zkrácené podobě, v jaké originál měl být psán; utahuje si nejen ze samotných Odstínů, ale i z podobných blbin (fanoušci prominou) jako je Stmívání. Je skvělá, její četba vám zabere jeden dva večery a vnese do vašeho života, když už nic nového, tak alespoň jakýsi pocit literárního zadostiučinění.
Nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdami :-)

PS: Chtěla jsem vám zaspoilerovat, co mě rozsekalo nejvíc, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nikomu nepokazím, protože toto nevymyslíš. Užijte si!

6 24.02.2018

Jeden by neřekl, že tak mocná země jako je Amerika bude mít tak nemocné obyvatele s tak nemocnými názory. Že nejvíc budou imigranty pronásledovat imigranti. Že se jakási kolektivní vina z ozvěn minulosti bude promítat do současné spravedlnosti. Že rasismus je tak strašně živé a aktuální téma. A že ego plodí to nejhorší zlo. Samozřejmě tím nechci křivdit Američanům a tvrdit, že jinde je tomu zásadně jinak - to si nemyslím, obzvlášť po událostech kolem posledních voleb.
Autorce děkuji za osvěžující reportáž, které sice chybí širší kontext, ale která mi právě takto vyhovovala. Za reportáž, která se ubírá v poklidném tempu a ve které jsou rozhovory vedeny tak, jako byste si povídali s vlastním sousedem, čímž je děsivá. Zase jsem přišla o velký kus ideálů...

8 19.02.2018

Příběh Leigh-Cheri a Datla je vlastně banální lovestory. A jak již bylo zmíněno, je okořeněná všehochutí možného i nemožného, ekohnutími, terorismem, exotikou, klasickou Amerikou,... a celé je to jaksi pseudofilozofické. Ano, je to přeplácané, ano, je to mnohdy zbytečné, ano, místy mě to štvalo. Na druhou stranu se Robbinsovi nedá upřít jistá dávka vtipu (třeba stoletá služebná v bikinách šňupající koks a všepohlcující ostružiní mě bavily hodně) a svým způsobem v Zátiší s Datlem spatřuji i jakousi obžalobu poslední čtvrtiny dvacátého století a doby, která se neúprosně blížila. Jinak řečeno není to rozhodně kniha špatná, z mého pohledu ale přeceněná (čti: úplně se mi netrefila do vkusu a čekala jsem něco jiného). Velké plus však musím přidat za některé "do živého tnoucí" postřehy a za nezvyklý a překvapující styl psaní.

"Protože na světě jsou dva druhy lidí: ti, kteří jsou součástí řešení a ti, jež jsou součástí problému."
"Chápu, já dělám bordel a ty ho uklízíš? Hele, já ti řeknu, jak to je: na světě jsou dva druhy lidí: jedni pohlížej na život jako na polevu na dortě a ty druhý ho viděj jako chrchel na koláči."

(Na světě ve skutečnosti jsou dva druhy lidí: ti, kteří věří, že na světě jsou dva druhy lidí, a ti, kteří jsou natolik chytří, že si podobnými prkotinami nelámou hlavu.)

7 29.01.2018

Buch! není nejlepší Pratchettovou knihou, ale rozhodně jednou z nejtemnějších. Zve nás do hlubokého trpasličího podzemí protkaného spletitými chodbičkami a tunely, kde lze nalézt spoustu věcí, ale mnohdy je lepší, když je nehledáte; ukazuje nám pokročilou techniku, ať už se jedná o vodotěsná zařízení či plamenomety a zahaluje nás Přivolanou temnotou (pozn. s prasečím ocáskem :-)).
A taky bourá mýty o vztazích a věčném sváru mezi troly a trpaslíky a ukazuje, že dějiny píší vítězové, bez ohledu na to, že se neví, která strana zvítězila.
Děj knihy je temný, občas, pravda, příliš neurčitý a jaksi nekonkrétní a beze spádu, na který jsme zvyklí, na druhou stranu finální scéna s Elániem v podzemí je naprosto geniální, dokonalá a pro mě nezapomenutelná a vše to vynahrazuje. Filozofické okénko o temnotě vnější a vnitřní je jen třešničkou na dortu.
Osobně velmi oceňuji, jak se postupně v knihách na sobě navazujících vyvíjejí vedlejší postavy - v této mě neuvěřitelně bavila postava Jeefese, který se těší mnoha schopnostem a jeden by se až bál pomyslet na to, jaké schopnosti to jsou. A body ode mě dostává i malý, roztomilý Paco. Vtipné poznámky o tělesných metamorfózách nejmenovaných druhů a ženských problémech, co si vzít na sebe už ani nezmiňuji. :-)

"Existovalo jedno staré vojenské rčení, kterým Fred Tračník s oblibou popisoval něčí dokonalý úžas a zmatek. Jedinec v takovém stavu nedokázal podle Tračníka poznat, jestli je v prdeli nebo u snídaně."

7 17.01.2018

Nenapadlo by mě, že napsat komentář ke Katyni bude až tak složitý úkol. Jsem tou knihou doslova zahlcená a svou mnohovrstevností mi přijde až neuchopitelná, přitom poselství je poměrně jasné.
Snad nikdo se se mnou nebude přít, že se jedná o mistrovské dílo. Kohout uchopil téma trestu smrti a jeho nesmyslnosti a zvrhlosti (v kontextu stalinských procesů s přímým odkazem na Husáka) velmi, a tím myslím opravdu velmi, zevrubně a dohnal ho až ke kunderovskému ad absurdum. Zasazením a vystavěním děje v prostředí školy vychovávající budoucí úkonáře posouvá Kohout satiru na novou úroveň. A to je samozřejmě jen začátek. Děj se dále větví do neuvěřitelných směrů a dějových rovin, dopředu i zpět a odkrývá další a další obžaloby dobových poměrů, ať už se jedná například o způsob přijímacího řízení, zběsilou vsuvku z Šimsova strmého kariérního postupu nebo rozuzlení záhady tajemné postavy Doktora. A Kohout k tomu používá prazvláštních prostředků. Jak již bylo řečeno, tempo knihy je jaksi zběsilé, prostoupené pouze apatickými momenty tupé, lépe snad rozjímající a nezaujaté Lízinky. Charakteristiky jednotlivých postav nejsou nijak hluboké, z jejich jednání a vnitřních krátkých úvah však lze velmi snadno a přesně domyslet, o jaký typ člověka se ve kterém případě jedná a co od něj lze čekat. S čestnými výjimkami.
Děj sám má neočekávatelné obraty a některá, hm, vlastně všechna dějová vyústění jsou vysloveně groteskní. Za úvahu jistě stojí, co přesně má znázorňovat postava Lízinky. Apatické masy proplouvající životem, režimem, nezaujatě, tak, jak leží a běží? Falešný příslib lepších zítřků v podobě krásy bez obsahu? Výsměch feministkám?
Z mého (zatím ještě velmi omezeného) literárního pohledu se jedná o jedinečné dílo. Vznikalo několik let a to úsilí a propracovanost je na něm znát.

11 22.12.2017

Tušit, že je Márquez tak zvráceně vtipný a originální chlapík, sáhnu po jeho knihách dávno!
Sto roků samoty je opravdu jedinečné dílo, do kterého se na pozadí jakéhosi smyšleného města Maconda a života rodiny Buendíových promítají dějiny Latinské Ameriky, a to způsobem velmi zvláštním, magicky zastřeným a hlavně dost ironickým.
Je to kniha neuvěřitelně kouzelná, protože ať už snové přeludy, blouznění či fantaskní přeludy, vše tu tak nějak přirozeně splývá s běžným denním životem a zapadá na své místo. A zároveň jakoby nic z toho nikdy neexistovalo.
Sto roků samoty je kniha, o které byste toho chtěli napsat tolik, ale vlastně vás nenapadají ta vhodná slova, všechna se zdají jaksi plytká v porovnání s tím velkým zacykleným dramatem, ságou rodiny Buendíových, jejich vzestupem a pádem, s tou nahuštěnou časovou smyčkou, osamělou, uprostřed ničeho.


"Na konci průvodu spatřil šašky metající kozelce a potom, když všecko skončilo a zůstala tu jen ulice zalitá sluncem, vzduch plný létavých mravenců a hrstka zvědavců nahlížejících do propasti nejistoty, uvědomil si znovu svou bědnou samotu. Zamířil proto ke kaštanu, přemítaje ještě o cirkusu, a jak močil, pokoušel se v těch úvahách pokračovat, ale vzpomínka se už mezitím vytratila. Skrčil hlavu mezi ramena jako kuře, opřel se čelem o kmen kaštanu a zůstal nehybně stát. Ostatní členové rodiny se o tom dozvěděli teprve příštího dne, kdy Santa Sofía de la Piedad v jedenáct hodin nesla na zadní dvorek odpadky a všimla si, že se supi snášejí dolů."

20 03.10.2017

V té knížce je všechno. Všechno, co se v Česku dělo, děje, dít bude, nikdy se nestane, ale pravděpodobně by mohlo. Všechno s nádechem jakési obskurnosti, nechutnosti, koncentrované deprese a zároveň vše natolik směšné a směšně absurdní, že zkrátka musíte uhánět dál ve zběsilém tempu knihy a nemůžete vystoupit. Nedokážu popsat, co bylo jejím hlavním poselstvím, zda je víc politickým románem odrážejícím nynější a někdejší nálady a postoje lidu, nebo zda je neobvyklou filosofickou úvahou o stáří, umírání, pocitech beznaděje a různých způsobech, jak se s nimi vyrovnat. Je o Bohu? Je o Rusku? Je o uprchlících? O české úzkoprsosti a xenofobní uzavřenosti, natvrdlosti? Je to společenská obžaloba nebo jen groteskní příběh z Posázaví? Je o lásce?

Citlivý člověk je knihou doslova mnohovrstevnou a z mého pohledu i kouzelně absurdní, tak moc, že sepsání něčeho takového se blíží mistrovskému kousku. Nu, člověk musí mít trochu nadhled, aby ji byl schopen přečíst. Někdo zde v komentářích přirovnal četbu k ránu po flámu. To by tak odpovídalo - celá kniha je jeden velký flám, který může skončit jakkoliv.

"Pamatuju si tě jako hošíka, disidentíka, vlasy ti vlály. A jak si teda naložil s těma třema dekádama, co máme v Čechách svobodu?
Cože?
Už seš starej. A není ti to blbý? Stáří, to je jediný, na co ses v tý svobodě vzmoh. Zrovna tobě a takovejm jako ty Rusáci přijdou nejvíc vhod.
Co to meleš, učiteli. Nejsme na Ukrajině.
Takový jako ty se eště budou modlit, aby sem ten Putin vtrhnul. A skoncoval s vaší bezvýznamností. Násilí potřebujete, blbečci! Rusáky potřebujete, aby zakryli váš ubohej osud, ten průser.
Co to meleš?
Co je lepší, Moure, dřepět ve sklepě, psát básně, bojovat za svobodu, dostat občas pár facek a bejt slavnej? Anebo platit složenky, vstávat do práce a bejt naprosto bezvýznamnej?"

10 22.08.2017

"Live life today like there is no coffee tomorrow!"

Celá knížka je vlastně jedno takové malé hygge - milý text, hřejivé světlé barvy, sympaticky malý formát, krásné ilustrace a ilustrativní fotografie, při kterých se vám sbíhají sliny, cítíte kakao a zasteskne se vám po podzimu, protože byste si stejně huňatý svetr už zase rádi oblékli... Ta moje navíc krásně voní, protože jsem ji kupovala v obchodě s vonnými svíčkami, ručně dělanou keramikou a tradičními irskými svetry. Číst ji bylo jako zachumlat se do heboučké deky a opříst se úsměvy a pohodovou atmosférou.
Nepředpokládám, že by si dávala za cíl dělat lidi šťastnějšími a tvářila se jako univerzální návod, který třeba následovat. Spíše mi přijde, že má snahu poukázat na to, co k lidskému štěstí výrazně přispívá. Jak moc velkou důležitost hrají některé věci a faktory denního života a jak moc jsou přehlíženy, respektive nedoceněny. Navíc ospravedlňuje malé prohřešky, kafíčka a dortíčky, takže vůbec nechápu, že ji všichni hodnotíte tak špatně :-))
Já si díky ní spoustu věcí uvědomila - a díky za to. Na druhou stranu je v ní samozřejmě spousta věcí, které se běžně ví a někomu tak mohou připadat zbytečné - svíčky a společenské hry? Vždyť to všichni víme... Ale kdy jste ji naposledy měli doma zapálenou a užili si takové hyggeligt odpoledne s přáteli, kdy se neřešila žádná zásadní témata a práce?

Nakonec snad jen drobnou poznámku k názvu. "Hygge - prostě šťastný způsob života." - nemyslím, že se jedná o dobrý překlad názvu knihy, osobně mi přijde dost zavádějící a nevysvětluje ty ódy na Dánsko prostupující celou knihou. Já ji četla v originále a tam nese podtitulek: "The Danish Way to Live Well", který je daleko výstižnější a více odpovídá obsahu knihy. Snad to utiší ty rozhořčené hlasy... :-)

6 08.08.2017

Kniha, kterou jsem dostala jako dárek a díky které pro mě Váchal přestal být jen "jakýsi grafik, o kterém nic moc nevím." Cyklus dřevorytů ku chvále geniálních lékařů a ranhojičů v sobě má nádech obdivu, ale také podstatného sarkasmu, okultismu, samotné mohou působit i jakýmsi lehce depresivním dojmem. Pro mě neobvyklá kniha.

1 18.07.2017