Klamm komentáře u knih

Čtyřka napravuje reputaci pamětí, které trojka lehce shodila. Mladej nám trochu dozrál, vrátil se nohama na zem a přestal se tolik vytahovat. Vyprávění nenudí a kapitola s názvem Rodiče zavraždili syna, by mohla být z fleku zasazena do Erbenovi sbírky Kytice.
85%

P.S.: Opravdu by to celé stálo za zfilmování!!!

3 23.03.2020

Příběh mě nijak zvlášť neoslovil, stejně jako punk v době mého dospívání. Jako adolescent jsem z punkových kapel poslouchal snad jen Telex a Ucházim, což byly regionální kapely. Jinak jsem svou rozervanost a hudební entuziasmus projektoval do death metalové kapely, kde jsem sjížděl hmatník kytary od zhora dolů a naopak. Byl jsem prostě metalák. To jsou totiž mnohem lepší kytaristi, než punkáči... :-)
60%

3 22.01.2020

Nikdo už nebude trpět, spasím je všecky. Celý svět...
Chápal jsem tě Vladimíre a držel ti palce!
85%

3 22.12.2019

Jack Kornfield, není žádný zelenáč na duchovním poli. Má dlouhou praxi jak z kláštera, tak ze společenského života. A protože se za tu dobu setkal se spoustou praktikujících lidí, dal si tu práci a posbíral jejich zkušenosti s mystickými zážitky. Důraz je kladen na urovnání našeho pokřiveného, zidealizovaného pohledu na duchovní osvícení a kdejaké mistry. To, že dosáhneme určitého stupně samadhi, neznamená, že tento stav zůstane trvalým a my se budeme do konce života chechtat a koupat v blaženosti. Zkušenosti mnoha lidí jsou takové, že po návratu do každodeního života se všemi jeho starostmi, je to mnohdy pěkně semlelo. Proto tedy, Po extázi prádelna. A ,,špinavé prádlo", které je třeba ještě proprat, nosí bohužel i mnoho společensky uznávaných mistrů, do jejichž kuchyně ani jejich žáci nevidí, nebo raději ani vidět nechtějí.

90%

3 01.01.2019

Jednoznačně silná výpověd a poselství. Vidět smysl v každé životní situaci je jistě povznášející. Můj názor je, že se spíš jedná o dar a osobní nastavení a ne každý je tohoto pozitivního postoje schopen.
Osobně bych asi v tak obtížné situaci našel smysl pouze v sebelítosti a mučednictví. Vzpomínka na to krásné co jsem kdy prožil, by mě nepovznášela, ale spíše deptala důsledkem nenávratné ztráty. Při troše štěstí by následovalo ,,karmajogické" odevzdání se osudu a vykročení k následné smrti.

PS: Před Franklem, klobouk dolů!

Políček do ksichtu progresivní, výkonné společnosti. Apel na zpomalení a důkladný voraz. Nepotřeboval jsem návod jak být líný, k tomu mám vlohy již od narození. Četl jsem spíše pro povzbuzení. V dnešní prosperující a workoholické době je normou být v pohybu a pokud nejste, mohou se vynořovat výčitky z lelkování a polehávání. Povzbuzení, že povalovat se je OK jsem tedy našel a do určité míry poselství splnilo. S tak extrémním lenošením jaké Hodgkinson podává, však souhlasím pouze tehdy, pokud je v rozumném časovém horizontu vyváženo nějakou smysluplnou prací (která nesmí převažovat). Válet se v posteli každý den až do oběda, může u někoho vést docela dobře k pocitu otupělosti a deprese, který se překlene do zbytku prokrastinujícího dne. Nějaký řád a civilazační návyky přeci jen člověk mít musí. Pro mě pocit spokojenosti pramení vždy z uvědomění si protikladu.

70%

3 08.07.2018

Říkal jsem si, proč tak laciný název? Při četbě jsem pochopil. Roman vás v knize provede dnešním duchovním supermarketem a pomůže vám vybrat vhodné ingredience pro správné kynutí vašeho duchovního těsta. Výhodou je, že pak nemusíte péct dort jako pejsek a kočička po kterém je vám akorát blbě. Další výhodou je, že kuchařku sepsal člověk z naší rodné kotliny. Tedy s podobnou mentalitou, přehledem současného duchovního dění a s názory které jsou mi velmi blízké.

3 28.09.2017

Rodiče omylem rozmixují chlapečka v mixéru a upečou z něho šlehačkový dort. Kluk má dorty velice rád a tak začne ujídat sám sebe. Kdyby ho rodiče zase nerozmixovali do původní podoby, tak by se snad sám celý snědl. V další pohádce zase rozřežou nejhodnější dítě na světě a udělají z něho kredenc.

Taková absurdita a tak pěkně a mile napsaná. Skvěle se to četlo a u dětí to mělo úspěch. Takže až povyrostou, předhodím jim bez ostychu Borise Viana a jeho Mravence.
90%

3 04.12.2016

Většině kritiků asi vadí, že Toman mluví přímo k věci a také jeho snaha ze všeho vytřískat co nejvíce prachů. Někdy to opravdu vypadá, že je až chorobně posedlý majetkem a ziskem. Vždyť některé výroky mluví za vše: ,,Když už ráno vstanu z postele, tak ať za to někdo zaplatí." ,,Nahoře se lépe dýchá." A nebo největší hláška ,,skromným patří důchod.“
Konec konců, proč ne. Je to jeho svět. Ať si klidně uspořádá večírek pod názvem: Já jsem nejbohatší muž vesmíru.

Osobně ho respektuji a rád se z některých jeho postřehů poučím. Prioritním cílem nemusí být vydělat prachy a mít ze všeho jen hmotný zisk. Stačí si položit otázku, co mi vadí? Co bych chtěl změnit? Mohu to vůbec změnit?
Někdy stačí málo. Třeba naučit se chodit dříve spát, cvičit, studovat... To je individuální, každého tlačí něco jiného. Ve věcech které mohu změnit možnost volby existuje! Jak na to? Návodů je spousta, stačí hledat. Třeba tato kniha.

A k čemu mi to bude, když mi to nepřinese žádné viditelné zisky? Tak třeba jen pro ten dobrý vnitřní pocit a spokojenost se sebou samým, která je pro mě životní alfou a omegou.

Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.

85%

3 25.10.2016

Milé, dojemné, lidské, realistické. Sám nevím proč jsem Steinbecka tak dlouho odkládal, když se to nakonec četlo nad mé očekávání velmi dobře. Jako když nůž prochází máslem...
90%

3 02.09.2016

Norbekův svérázný styl u mě zabodoval.

,,Norma - to je něco, co je přijaté většinou. Norma zkroutí člověka do vývrtky, zažene jej jednou pro vždy do někým stanovených rámů a uzavře veškeré cesty k tvořivosti.
Je to bažina, ve které se ještě před vlastním probuzením topí budoucí géniové, titáni, tvořitelé. Protože je vše dané předem, kdo a jak se má chovat. Babička musí mít brýle a na klíně pletení. Dědeček zamračený a o holi. Cestující v metru se musí tvářit jako chcíplá kráva a koukat tupě před sebe. V lepším případě se můžete přikrýt novinami. Pokuste si pod nos pobrukovat písně a usmívat se na celý vagón. Hned budete zařazeni do kategorie „nenormální"."

Asi nejlepší kniha o výchově jakou jsem kdy četl. Vše je popisováno tak, že si člověk řekne jak je snadné vychovávat potomky s radostí, lehkostí, v pohodě a beze stresu. Jenže něco jiného je o tom číst a něco jiného to praktikovat. I přes všechno to uvědomění může totiž v rodině atmosféra vykrystalizovat do takové podoby, že člověk buď vybuchne nebo zůstane jen tupě zírat. Všechny nápady a finty jsou pryč a jediné co zbývá je jen tiše vydechnout dlouhé hluboké óóóóóómmmmm :-))
90%

3 22.11.2015

Myslíte si, že být bdělý je procházka růžovým sadem? Člověk může být blažený a koupat se v tom, ale stejně tak musí brát i ty bolestivé aspekty existence.
Nevěděl jsem, že Krishnamurti (K.) trpěl úpornými bolestmi hlavy a páteře. Nazýval to procesem a můj obdiv k němu vzrostl, když jsem se dočetl, že nikdy tuto bolest nekrotil prášky ani jinými sedativy. Je zajímavé, že o tomto procesu mluví pouze zhruba v první třetině svých zápisků. Dále už se zmiňuje jen o meditaci a následném hlubokém vnoru, který nazývá Odlišností. Ona odlišnost jakoby na K. vždy někde čekala. Přicházela většinou nečekaně, samovolně a bez úsilí, že jsem měl někdy pocit, že patří jen vyvoleným. Že mohu dělat co chci a prostě to nepřijde. Jakoby byla výsadou jen něco málo šťastlivců. Taková výhra v loterii. Totální destrukce vlastní osobnosti v pozitivním slova smyslu.

Povětšinou začíná zápis každého dne poeticky, kdy je popisována scenérie místa kde zrovna K. pobýval. I když jsem na podobné popisky panoramat alergický. U K. mi to nijak nevadilo. Spíše se mi dařilo se do něho vciťovat jako bychom na daném místě stáli spolu. Pak záznam sklouzne k hlubším věcem popisu stavů vědomí a začnou ty pravé grády na které jsme u K. zvyklí. Je pravda, že deníková forma po čase začne pozvolna nudit, ale rozhodně se čte mnohem lépe a srozumitelněji než některé jeho přednášky. Čekal jsem více niterních zážitků, nějaké pikantnosti třeba deprese, úzkosti, strachy, vize atd, třeba jako v červené knize od Junga, ale K. nám předkládá spíše filozofické úvahy a hlavně intenzitu oné odlišnosti, která anuluje utrpení v samotném jeho základu.

,,Buď bez starosti, příteli, všechno je v pořádku, ale všechno je jinak. Jak to ale je, to ti neřeknu. Neboť kdo toto vědění vysloví, zfalšuje je slovy. Nacházi se jen v bytosti vědoucího a v bytosti toho kdo má s ním skutečné společenství."

Díky křesťanským pohádkám, mi přišel začátek příběhu takový mírnější a odlehčenější. Pár biblických motivů bylo převyprávěno se zajímavými nápady a postřehy. Například když Bůh hraje se Satanem šachy. Vezme-li figuru Bůh, převažuje na světě dobro, když Satan, převažuje zlo. Rád je svým dětem někdy přečtu...

Postupně pak začal děj gradovat a nabírat klasický Larsenovský rukopis, kde nechybí barvité popisy souznění s jednotou, které u něho velice vítám.
Jen mě mrzí, že jsem knihu nedokázal číst v plynulejších intervalech a neustále od ní přeskakoval k jiným rozečteným tématům. Určitě by si totiž plně koncentrovanou pozornost zasloužila.
To je ale moje blbost...
80%

3 31.05.2015

My lidé si musíme asi stále vymýšlet nějaké alternativy. Jako bychom se nedokázali smířit s vlastní konečností. Že jednou prostě zaklapneme a pak třeba nebude nic. Nikdy! Nebo bude? Možná. Nevím...
Sám s tím mám problém. Netroufám si zatvrzele tvrdit, že teorie v knize je pravdivá, ani že jde jen o výmysl lidské fantazie. Nějak mi ale poslední dobou začínají vadit knihy, kde postava A potká postavu B a ta mu začne sebejistě dávat rady do života a sypat z rukávu pravdy a odpovědi na všechny možné otázky.
Akceptuji takové teorie pouze jen jako příjemnou potenciální hypotézu. Chybí mi osobní prožitek a tak si podržím své staré dobré indiferentní stanovisko a údajný Sokratův výrok: ,,vím, že nic nevím".

P.S.: Říkám si, proč jsem si jen při četbě několikrát vzpomněl na poutavého vypravěče pochybných kvalit Lobsanga Rampu?

Mnohem lepší než první díl. Nechybí barvitě popsané přechody, přestřelky, a dokonce dojde i na erotickou vsuvku (popsanou ve vší počestnosti, úměrně k tehdejším mravům, samozřejmě). Lidé před sto lety, byli opravdu z jiného těsta. Ty jejich hodinové přechody v nuzných podmínkách a odvaha si zaslouží smeknout. A ještě měli jednu věc, kterou dnes už lidé postrádají a tou je čekání. Mnohdy velice dlouhé čekání na vhodný okamžik, který když přijde tak…

Na konci knihy je psáno: vězení Svatý kříž 1935. Tolik času uplynulo od této autobiografie. To značí, že žádný z oněch reálných aktérů už nemůže být naživu. Jejich osudy zaznamenané v této knize už odvál čas a upadají v zapomnění. A tak to bude i s námi, ač se nám naše životy a kulisy zdají být sebevíc neochvějné a skutečné.
80%

3 20.12.2014

Asi už jsem přežraný, ale pro mě to byl jen takový průměrný příběh. Taková variace na vděčné, mnohdy ztvárňované válečné téma. Žádné úchvatné zvraty a zápletky jsem si nějak neuvědomoval a mé emoční prožitky zůstaly ploché. Prohlubování vztahů mezi postavami a jejich dopady, vedou většinou čtenáře k probouzení sentimentu a tím pádem i k možnému pocitu uspokojení a naplnění. To je v pořádku, ale u mě to tentokrát nějak nezabralo.
Co tento příběh ale dělá zajímavým je jeho originální styl převyprávění. Autorův netradiční, noblesní styl psaní mě dokázal zaujmout.
Díky jemu je pro mě Zlodějka netradiční knihou, skrývající v sobě obyčejný příběh.
60%

3 10.08.2014

Paula Bruntona uznávám a má moji důvěru a obdiv. Smekám před jeho husarskými kousky jako poustevničení, noc v pyramidě atd. Protože byl ale prý povahy skromné a své duchovní kvality nerad vyzdvihoval, převažují nad nimi v této knize spíše zdlouhavé popisy krajinek, a oslava přírody, což já moc nemusím.
A o čem že může člověk psát, když je sám na takovém malebném místě, jakým je samotná střecha světa, tak blízko nebe? Třeba o putování po strmých, kamenitých stezkách, o rozjímání nad dopisy od svých žáků, o kráse noční oblohy, o setkáních s divokou zvěří, o oslavování panoramat a scenérií Himaláje a konečně o hledání božského ticha.
Pokud nejste pecivál, ale nadšený cestovatel, filozof, tramp a milovník přírody, myslím, že budete s knihou spokojen. Na můj vkus bylo ale té oslavy přírody v knize trochu moc.

PS: Při četbě jsem si několikrát vzpomněl na knihu Walden, aneb život v lesích, kde mě Thoreau jako první, začal unavovat svými zdlouhavými popisky přírody. Od té doby s tím mám problém...
55%

3 26.06.2014

Kdo se zrovna dozvěděl, že existuje něco jako osobní růst, či pozitivní myšlení a neví kde začít, tak 21dnů je pro něho dobrá volba. Tato kniha je psaná formou ,,rozhovoru", nebo spíše tak, že autorka nadhodí téma a Mark se rozpovídá. A rozpovídá se opravdu výživně. Kniha má široký rozhled snad do všech palčivých otázek lidského života. Z vyprávění je cítit, že Mark ví o čem mluví. Sednul mi jeho přístup k duchovnu, kde narozdíl od jiných motivačních spíkrů (I. Toman), nezavrhuje náboženské a ezoterní techniky k dosahování osobního růstu. Odkazuje zde na spousty učitelů, knih a metod vždy k danému tématu.
Utkvěla mi v hlavě pasáž se sklenicí, která je naplněna vodou jen do poloviny. A ted záleží, jak tuto skutečnost budeme vnímat. Někdo je vděčný, že je ve sklenici alespon trochu vody a další bude nadávat, že sklenice není plná.
Lidé pořád myslí jen na to co sami nemají, co mají ti druzí a pořád dokola by chtěli něco extra. Zákonitě si pak neváží toho co zrovna mají. Vděčnost a radost z mála je to, co lidem dnes chybí.

Pořád jsem si stěžoval, že nemám boty. Až do doby, kdy jsem potkal beznohého.
90%

3 13.08.2013

Kniha je to dobrá na tu dobu kdy vznikala. Na pasáže se socialistickým nádechem je třeba se dívat odlehčeně. Obsahuje ale mnoho užitečných rad, jak naložit se svým pracovním a volným časem, učením, životní krizí, zdravím atd. Dalo by se říci, ucelené návody na dobrý život. Jsou tam kapitoly snad na každou životní oblast, doplněné citáty mnohých filosofů a myslitelů. V dnešní době už je ,,bohužel" převálcovaná množstvím knih o osobním a duchovním růstu, zato ale mnohdy psaných pochybnými autory, samozvanými spíkry a mistry života.
90%

3 10.07.2013