kap66 komentáře u knih

„Půvabná, třebaže poněkud nostalgická knížka o dětství a o světě, který je nenávratně ztracený.“ Tak praví anotace.
„Půvabná, protože nostalgická knížka o dětství a o světě, který nikdy ztracený nebude,“ pravím já a zřejmě naprostá většina těch, kteří tuhle křehkou a barevnou krásu četli a našli v ní obraz sebe samých.
Mimořádně žádný rozbor, to kouzelné chmýří by se mohlo rozletět do všech stran - a já ho chci mít dlouho v duši. Zatím nejkrásnější knížka letošního roku.

51 18.05.2020

Autorka si mě prověřila hned na začátku. Pár klád hozených pod nohy a její nepoložená otázka - vydržíš přesto číst dál?
Jména měst: Město Peking, Město Curych, Město Praha.
Zápis uvozovacích vět: "…" Řekl.
Zápis vedlejších vět: … zmrzačený jazyk. Který kašle krev.
Vlastní jména postav nahrazená příliš limitujícím označením: Mimoň, Programátor, Právník.
Klády jsem tak či onak odklidila; na první si zvykla, druhé a třetí ignorovala a čtvrté pochopila. A četla jsem dál, nalákána autorčiným slibem:
"Hrábne podběrákem do podvědomí té země.
Hrábne tak podběrákem do podvědomí SVOJÍ země.
Možná se ve všem mýlí.
A to by byla ta nejlepší zpráva."
Žádná dobrá zpráva se nekoná. Tahle knížka mě trávila olovem a já si ji musela dávkovat. Otrava, léčba, otrava, léčba. Jedinou dobrou zprávu mám pro sebe samu: olovem zasažená můžu být jen proto, že to se mnou snad není ještě tak zlé. Že nejsem lhostejná vůči násilí na těle i duši, utrpení, zlobě, malosti, ponižování a všemu, před čím bych se nejradši schovala. Radka Denemarková mi útěk nedovolila.
Vážně jsem chtěla být kritická. Mě ta knížka štvala. Nelíbila se mi. Vadilo mi, jakým stylem je psaná, postrádala jsem souvislý příběh, provokovaly mě některé názory.
Jenže mě zasáhla. Tak je to.

51 26.11.2019

Sklenitu dala autorka ohromné množství vlastností a možností využití, což skýtá i ohromné množství možností, kam svůj příběh může vést. Při četbě druhého dílu se mi připomněl pocit z četby Pána prstenů: první díl mě vtáhl a okamžitě okouzlil – nový svět, způsob života postav, vztahy mezi nimi, všechno to seznamování, skvělé. Druhý díl je stále zajímavý, objevují se další tajemství, postavy putují a bojují, je to i akčnější – ale to kouzlo první lásky už to mít nemůže. Ale: čtyři hvězdičky - 80% - to je stále víc než dobré. Přidávám se k natěšeným na další díl.

51 11.11.2019

Táhne mě na vařený nudli, ten Martin Goffa. Čtu ho ostošest, téměř hned, jak nová knížka vyjde – a to "téměř" jen proto, že si ho šetřím. Mika Syrového obzvlášť, protože mám raději napětí propojené s trochou vtipnosti, je-li to trochu možné. Tahle knížka je tíživější, podobně jako Vánoční zpověď či osobnější, tragičtější Mikovy příběhy, především Štvanice. Ale mně tak vyhovuje způsobem psaní, že - viz první a druhá věta.
S tím dalším, co napíšu, už jsem otravná, ale: další česká e-kniha, poctivě koupená, další odbytost. Vynechaná písmena udělala mj. z konvice konce – a co myslíte, že zbylo po vypadnutí jednoho písmena ze spojení "špička ledovce"? No fakt, přesně. Asi vydavatelství přišlo, že je potřeba chybějící humor dodat takhle.
Ne, teď vážně. Martin Goffa je jednička.

51 15.08.2019

Vždyť je to tak OBYČEJNĚ psané, no ne? Proč mě to teda tak baví číst - už podesáté se tomu snažím přijít na kloub. Samozřejmě díky případům, napínavým čím dál víc. Pak taky díky pohledům na osobní Mikův život, který býval s případy dost svázán. I díky popisům práce vyšetřovatelů, velice uvěřitelným. Díky dialogům, které mě baví maximálně. A nakonec, i když pro mě spíš na začátek, díky jazyku, živému, čistému, přirozenému. Tohle všechno je ta obyčejnost, samozřejmost, takhle by to mělo být. Dobře ale víte, že není. Martin Goffa to umí a je jeden z mála.

51 06.06.2019

Čtu a říkám si: sakra, toho testosteronu je na mě až dost: láska k hokeji - to ano, ale ty rvačky, soutěživost, sprosté vtipy, nadávky, ponižování slabších, ničení věcí,,... Proč zrovna tahle chlapácká stránka? Rozdíl v mužském a ženském pohledu na hokej, čili svět? Ale no tak, čteš Backmana, svého prověřeného oblíbence, to bude mít svůj účel...
Samozřejmě! To nejlepší, tedy to, co mě při čtení uchvátilo, bylo tříbení charakterů. Z masy kluků, toužících nejvíc ze všeho patřit k vítězům, se odtrhli ti, kteří to nechtěli za každou cenu - a byla to Statečnost. Mužské charaktery už byly vyprofilované dřív, ale i jejich vývoj byl vidět. Dívky a ženy? Ty mě zajímají vždycky nejvíc. Jedna z nich, Ramona, komentuje vyhrocenou situaci: "Za vším (rozumějte špatným) jsou vždycky podělaný chlapi." Právě ona ale ty chlapy má ráda a ovlivní je k dobru věci. Maya, Ana a Mira jsou osobnosti - ta hrůza je málem zničila, ale vyhrály (v mezích možností).
S hokejem jsou spojeni lidé chybující a chyby napravující, pokřivené charaktery i lidi morálně pevní. Jako všude. Medvědín je jiný než předchozí knížky, ale efekt má pro mě stejný: zase mám lidi paradoxně trochu víc ráda.

51 20.06.2018

Čtenářský požitek doprovázený husí kůží. Dvě postavy, které se mi zadřely do srdce. Dívka a žena Hana se svou hanou = vinou, a to vinou několikanásobnou, která zničila ty, které milovala, včetně ní samé - z nebezpečně krásné dívky se stala psychicky i fyzicky utýraná mladá stařena. Dívenka a dívka Mira, jíž její dětská vina zachránila život a která se možná stane pro Hanu jediným světlem v jejím životě plném tmy.
Otázka viny mi od dočtení leží v hlavě. Haniny viny jsou omluvitelné, byly způsobené její láskou, podceněním situace, v horším případě sobectvím. Opravdová vina leží ale na těch, kteří prováděli systematické vyhlazování lidí. A jakou vinu přičteme těm, kteří přihlíželi, nebo to dokonce podporovali? Nakolik jsme my, nežidovští Češi, nevinní? I to je tu otevřeno.
Není to prvoplánově knížka o holocaustu. Je to próza s živými postavami (zvláště ženskými), postavenými v extrémní době či situaci před volbu. Navíc je to kniha propracovaná kompozičně, jazykově a stylisticky - proto můj čtenářský požitek. Dopřejte si ho také.

51 04.03.2018

(SPOILER) Hakane, ty liško podšitá, je to apríl, nebo zkouška věrnosti tvých čtenářů?! A že já patřím k nejvěrnějším a humor mám ráda celoročně! Sedmnáctkrát jsem ti dala pět hvězd, výjimečně čtyři - a ty na mě takhle?
Vysvětlím:
- není to detektivka, o vyšetřování se dočtete jenom nepatrně
- na inspektora Junga ani na kohokoliv dalšího z týmu Van Veeterena se tedy netěšte; Jung tam je, ale pro srandu králíkům
- místo toho čtete a čtete a čtete o duševních pochodech postav, jež pak nějak vyústí; proč zrovna tak, to se dozvíte, nebo taky ne
- není to román, ale nesouvisející příběhy, spojené pofidérně tím, co naznačuje anotace
- jedna hvězda za to, že jsem jednou (jednou!) zkřivila jeden (jeden!) koutek úst v úsměvu nad celkem zdařilou - rozumějte trefnou a vtipnou - větou, jakých bylo dřív (obzvlášť ve vanveeterenovské sérii) jako ve Švédsku autorů detektivek
- druhá hvězda za to, že to asi opravdu napsal můj nejmilovanější Hakan Nesser, jemuž věrná zůstanu, protože tahle knížka možná má nějaké vysvětlení, které já zatím nejsem schopna rozklíčovat.
Zanedlouho se tady objeví další komentáře od jeho příznivců a ty mi možná otevřou oči.

50 11.10.2023

(SPOILER) "Zlatou klec" jsem do letošní ČV zařadila sice pod č.14 (součást série), ale ve skutečnosti patří pod č.18 (kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru). Čtení mě drželo v napětí a já cítila větší a větší touhu zjistit, jakou hranici si autorka stanovila. Ukáže ještě další, zase úplně jinou tvář hlavní hrdinky? Ano, Jekyll a Hyde překonáni několikrát. Udělá z hlavního krasavce ještě většího padoucha? Ano, toho nejhoršího. Přihodí další mimozemšťany, postavy bez normálních lidských vlastností a citů? Kolik je libo. Bude hrát ještě víc na erotickou strunu? Brnky brnky... Překročí hranici kýče při popisu smutných událostí? Úplný let daleko za ni. Vloží postavám do úst ještě víc patosu? Darmo mluvit. Prostě: veškeré hranice věrohodnosti a uměřenosti byly překonány.
Ach, Camillo, do jaké galaxie ses mi to odstěhovala?!

50 13.03.2023

Neuberu ani hvězdu, i druhé čtení mě bavilo, jak případ, tak Van Veeterenovo filozofování a glosování. Zklamaných čtenářů je tentokrát víc, proto cílím na jejich budoucí druhy. Čekejte případ, jenž se jako vždy nikam příliš nepožene, a vyšetřovatele, kteří místo analýz spíš trousí svoje postřehy, někdy možná ani s případem nesouvisející. Velí jim VV, už tady (ani ne v půlce série) se připravující na důchodový pobyt v antikvariátu (no není to náš člověk?!), a tím víc mudrující o světě a životě - prý „Nechá svět i sebe na pokoji.“ Fakt, Nesserovy knížky nenaplňují schéma pravé severské detektivky. Případ je brutální svou podstatou, ale ne popisem; vyšetřovatelé jsou obyčejní lidé, inteligentní, soucitní a vtipní; nenesou si traumata a většina z nich jde večer domů za rodinou, ne za lahví.
Těším se na druhé čtení dalšího dílu.
Třeba vás naláká úryvek, jako ze soudku Murphyho zákonů:
„Reinhart vždycky říkával, že existuje jediná stoprocentně spolehlivá metoda, jak rozhýbat vyšetřování, které uvázlo na mrtvém bodě: vypít půl litru whisky a čtyři piva – a až si pak půjdete lehnout, zaručeně neuběhne ani dvacet minut, než zazvoní telefon a budete mít na krku novou mrtvolu.“

50 11.02.2023

Chtěla jsem nechat vyvanout čerstvý dojem a počkala s komentářem skoro měsíc. Jenom jsem ale umocnila pocit chladu, jímž na mě knížka zapůsobila už při čtení. Měla jsem problém s hlavním hrdinou, vědcem, který víc tancoval než bádal (jéje, to mě nebavilo číst) a který na zmínku o své matce reagoval: „Umřela, ještě mi nebylo ani deset, zapomněl jsem na ni, nikdy na ni nemyslím.“ Trochu si napravil reputaci až v závěru – a za dění v Československu přidávám hvězdu – ale můj celkový dojem už nezachránil. Je to mnohomluvná kniha, v níž jsem se cítila jako cizinka; nechápala jsem lidi, jejich city a prožívání, jejich dialogy mi přišly strojené, výběr informací mě nezaujal, styl psaní mi neseděl. Kopu ale za výraznou menšinu, 90% je úctyhodné hodnocení.

50 20.10.2022

Název nelže, je to temný díl. Až tak, že nadhled a vtipnost jsou překryté tragičností a vážností. Sice rozumím, ale tím víc mi tenhle díl připomněl všechny přečtené thrillery se sériovými vrahy, vychutnávajícími si brutalitu (tady opravdu výraznou) svých vražd. Takových knížek je jako letos komárů. Přestože Dennis Lehane píše skvěle, vystavění příběhu a styl jsou přesně to, co hledám, ubírám tentokrát hvězdu za to, že mi tenhle díl svou podstatou splyne s desítkami jiných, napsaných autory, do jejichž klubu by DL asi ani nechtěl patřit.

50 11.08.2022

Pokračuje mé druhé čtení celé série. Nesser mě jako jeden z mála dokáže přesvědčit, abych sympatizovala s vrahem, aniž by udělal z vyšetřovatelů mamlasy. Tento díl je ojedinělý nedotažeností Van Veeterenova vyšetřování, přestože do něho všichni členové týmu vloží stejnou míru odhodlání, zkušeností, důvtipu i vtipu (a to poslední je pro mě stejně důležité jako případ). Zkrátka může existovat dokonalý zločin; jeho hořká podstata odůvodňuje vyznění a mně pojetí takové spravedlnosti za daných okolností nevadí ani za mák. A přijde mi, že snad ani Van Veeterenovi, jehož sarkastický postoj k životu, práci i lidem zpříjemňuje jeho věrné obdivovatelce (= já) četbu každého dílu.
Od prvního mého čtení Nesserových detektivek uplynul nějaký čas, naplněný desítkami detektivek jiných autorů. I kdybych na každém díle této série našla malou mušku, oproti masařkám ve valné většině z těch desítek …

50 27.07.2022

Vážím si velké spousty humanitně vzdělaných lidí, ale tohle - to je oáza. Vrcholné osvěžení, poslouchat člověka přírodovědně vzdělaného, který LOGICKY vyvozuje určité závěry zasahující do sociologie, filozofie, politologie. To není servírování pravd, to je vedení nás po cestě, kterou on sám prochází a kterou komentuje s optimismem, humorem, nadhledem a sympatickou kritičností. Setkání s člověkem, ve kterém se spojil čirý rozum, cit, vysoká morální úroveň a víra (nejen v Boha; víra v to, že člověka může zachránit vzdělání a práce), to bylo v téhle podivné době to nejlepší, co mě mohlo potkat.

50 31.03.2022

Knížky Lenky Reinerové jsou variacemi na jedno téma, ale pokaždé mě zaujmou: nadhledem, vyrovnaností s těžkým životem, laskavostí v pohledu na lidi, věrností přátelům, silou těla i ducha. Tady jsou vzpomínky a myšlenky krásně provázané nitkou čekáren a čekání, a přestože autorka už pobývala ve své čekárně poslední, knížka vyzařuje pouze smíření a spokojenost s nepromarněným životem. Obdivuji ji a mám ji ráda.
(Díky Městské knihovně Praha jsem se už dostala k více skvostům, ale za Lenku Reinerovou jsem jí vděčná nejvíc.)

50 12.03.2022

King je král mnoha slov. To myslím jako rýpnutí, ale i jako poklonu, protože on dokáže to své mnohospřeží téměř vždycky ukočírovat. Vede ho, jak je mu libo. Tentokrát do zákrut, které já nevyhledávám, u jiných autorů nikdy. Spíš než duchové mě zajímají lidé nynější a žijící a zlo vyvěrající z nich (jenže jak to tak bývá, pokud máte v současnosti a realitě přímo tohle denně před očima, únik jinam je skoro žádoucí). Nakonec ale i v Pytli kostí je všechno zlé podmíněno činy těch živých a já to přijala a četla se zaujetím. Zážitek i radost z (mnoha) slov.
Zase jsem trochu rozmrzelá z uspěchaného překladu. Že překladatelka udělala muže z ženské literární postavy (Kinsey Millhone je vyšetřovatelka, hlavní postava v dlouhatánské sérii od Sue Grafton), budiž. Ale že udělala totéž i s nositelkou Pulitzerovy ceny Harper Lee, to už překonala jedině překladatelka Lehanova Nic není svaté, která tohle provedla nositelce Nobelovy ceny Toni Morrison. Abyste nemysleli, že na vás machruju; z filozofických citátů přijímám beze zbytku Sokratovo „Vím, že nic nevím“, proto neustále dohledávám fakta a jména. Takže jsem pro jistotu koukla i na toho Sokrata :-), což by překladatel měl činit automaticky, myslím si.

50 04.03.2022

Znám autorovo jméno a chci věřit jeho i oblíbenosti v profesi učitele. Při čtení Lodního kufru jsem ale kroutila hlavou, jak je možné tak rychle ze sebe vyrobit protivného, nesympatického chlápka. Vadily mi dvě věci: výběr vzpomínek a výběr textů. K prvnímu: u mě nemůže získat body ten, kdo se ve stáří pitvá bez nadhledu v dětských křivdách a pak si honí triko (jak „zlobil“ za totality a co dokázaly jeho děti). K druhému: koncept „lodního kufru“, z něhož autor jen tak vytáhl texty, omlouvá nesourodé vyznění knížky jen částečně. Jednu hvězdu přidávám za část závěrečnou (a trochu se za to stydím, protože ta jen potvrzuje můj problém s ním jako člověkem). Něco takového jsem ale v žádné vzpomínkové knížce ještě nečetla; autor popisuje veselé kousky své třetí ženy (kterou zřejmě miluje) a dělá z ní frigidní blbku, neschopnou samostatného života. Rozumím nadsázce, ale i tak je to drsňárna.
Další knížky mě nelákají.

50 08.02.2022

„Opravdu musím na záchod a moc mi to nejde zadržet, ale odmítám požádat o pomoc. Zvládnu to. Chodila jsem na Harvard. Umím řešit problémy. Vyřeš tenhle problém. Dobře. Nech si tu lžíci. Nevadí. Využijeme ji. Milá levá ruko, najdi pas mých kalhot a kalhotek a stáhni je.“
Do prkenný vohrady, tohle je ale ukázka přeoraných hodnot! Vypravěčka, inteligentní a vzdělaná, není schopná pustit lžíci z levé ruky a svléknout si kalhoty, aby se vyčurala, protože se jí ztratila levá strana všeho; lépe řečeno, mozek jí dorovnává chybějící část tím, co zná, ale realitu jí tají. Taky je to vysvětlení toho, proč byla na začátku ukázaná jako sebevědomá, soutěživá, ambiciózní kariéristka, matka tří dětí (z nichž nejmladšímu není ani rok) pracující 80 hodin týdně (a znovu – do prkenný vohrady, kolik TÝDNŮ má týden v USA?!), tedy typ ženy, která mi je cizí a jíž bych se nechtěla přiblížit ani omylem. (Jen si neodpustím – nepřehoupnout se přes tyhle dvě kapitoly, skončit se čtením a hodit celou knížku do odpadu? To se nedělá.) Levá strana světa má i přesto výborné hodnocení – a právem. Hlavní hrdince možná právě tyhle vlastnosti ženy naplňující „americký sen“ umožnily rvát se s podivným postižením; rozhodně jí ale pomohly i nadhled a schopnost zasmát se sama sobě. Když se neúspěšně snažila otevřít ledničku a komentovala to slovy „Proboha, jsem postava ze sitcomu“, měla mě už dávno na své straně. Má mě tam i autorka.

50 01.02.2022

Známka výborné detektivky:
- pamatuji si ji, včetně vraha,
- přesto mám chuť přečíst si ji ještě jednou, protože je tam Něco, co jiné postrádají.
Sérii s Van Veeterenem jedu znovu – ne, oprava: procházím znovu, toulám se pěkně beze spěchu tím Holandskošvédskem, v němž vyšetřují vraždy policisté nadaní intelektem i smyslem pro humor, vedení mrzoutským a mnou milovaným VV, jemuž rakovina – snad bych to neměla ani takhle napsat! – pomohla vyjadřovat se a přemýšlet o světě i o sobě ještě sarkastičtěji. A to činím pouze pro své čiré potěšení z četby.
Bonusy v tomto dílu: Dvořák a Zátopek jsou známí i v této fiktivní zemi, představte si :-); a je tu zmíněn „případ G“, o němž víme, že ho Nesser neodeslal na pohřebiště, ale celou sérii jím korunoval.
Kdo voláte po realistických detektivkách? (Já jen občas.) Pokračujte o autora dál.
Kdo v nich hledáte ono Něco – skvělý jazyk, originální postavy, netradiční vyšetřování,…? Jste tu správně.

50 31.01.2022

Jak hodnotí tuhle pohádku milovnice piva, starší přesně o 50 let (!) než hlavní hrdinka?
Schematické dospělé uvažování ji pořád tlačilo do mentorských kolejí. Je to vlastně propagace alkoholu! Droga! Závislost! Ukazuje, že pít je normální! Nebezpečí!
Pak ji dostihla moudrost :-) získaná zmíněným věkem a zakřičela na ni: no tak, už přece víš, jak to funguje. Děti nejsou pitomci. Neberou vážně to, co čtou, ani to, co slyší. Rozhodující je pro ně to, co pozorují u dospělých, u rodičů obzvlášť. Tahle knížka je pít nenaučí.
A poté už ona pivařka může hodnotit tuhle knížku jako umělecké dílo. Je to originální, nápadité, milé, vtipné i dojímavé. A užitečné, kouzelným způsobem, jaký k pohádkám patří.

50 20.12.2021