JulianaH. komentáře u knih

Knížku jsem před časem dostala jako cenu v jakési školní soutěži. Myslím, že Wolkera, básníka tragicky konzervovaného v jeho mládí, by si člověk měl přečíst dřív, než bude starší než on sám. A povedlo se mi to (ale jen těsně). ;)

Lásky, důvěrně známé věci a lidé, sociální situace/politika, neortodoxně pojatý katolicismus, pobyt v Dalmácii, nemoc a umírání. Témata vytvářející rozmanitý, ale zároveň jednotný celek tří sbírek (+ básní z pozůstalosti). Wolker píše úplně svérázně a nezaměnitelně, jakkoli u něj samozřejmě nacházíme spřízněnost s jeho přítelem „Kosťou“ Bieblem (básně o živých předmětech! — tady člověk úplně slyší vzájemný vliv).

A hlavně píše zatraceně dobře. Se zahanbením přiznávám, že jsem básníkův kult přičítala částečně i jeho předčasné smrti (čím MOHL být), ale Wolker si ho zaslouží prostě svým talentem (čím JE). Třebaže mladý, byl opravdu velikán. Momenty každodennosti (návštěva nemocné milé, cesta vlakem do Bohumína) oživuje neobvyklými metaforami, prociťuje je tak, že v nich jakoby narůstá nový význam, osvobozuje obyčejnost od banality, posvěcuje ji.

„V srdci dary, v rukou srpy
v očích anděly a chrpy,
na žně jdeme do Betléma.“

Ani ten jeho komunismus není otravný — možná proto, že Wolker o třídní nenávisti sice píše („Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist“), ale nezdá se, že by ji praktikoval. Občas hřímá proti buržoasii a kapitálu, i při tom však v podstatě zůstává milý. Jemu totiž chybí ta zarputilá radost z bídy a mizérie, kterou bolševismu vytýká Karel Čapek.

Jeho angažované verše (na mě) tedy nepůsobí „překonaně“ nebo trapně. „Balada o očích topičových“ možná pro starší generaci bude mít čítankovou pachuť (můj otec z ní citoval zásadně ironicky při oslovování našeho králíka Antonína :)), ale já jsem nadšená. A to nejen uměleckými kvalitami, ale i metapolitickým přesahem. Chápu ji ne jako agitku, nýbrž jako vyprávění o útěše z transcendence, v jejíž věčnosti se osobní tragédie rozplývá jako kapka hořkosti ve studni — a to je nadčasové poselství.

„Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.“

A pak jsou tu básně o smrti, jenže ne té vyfabulované a baladické — o básníkově vlastní. A z nich mrazí, protože Wolker vyslovuje to, co jsme zvyklí vytěsňovat, potlačovat a přikrášlovat — příšernost umírání. Jde drtivě k věci. Jeho nedopsané verše, jak se propadá do blouznění a až tam k němu doléhá uvědomění vlastního konce („Horečka zelené oči má“), mnou fakt otřásly. Brr. Dojem byl o to silnější, že na začátku sbírky nacházíme ještě básně chlapecké — Jiří se vrací o svátcích ze školy domů nebo vzpomíná na pohřeb své babičky a smrt dědečka —, s nimiž se jistě ztotožní tolik mladých lidí.

Až dosud jsem od Wolkera četla jen jednu baladu a pár porůznu roztroušených básní, hlavně v čítankách a korespondenci s K. Bieblem. A přitom pro mě byl vždycky v nějaké podobě přítomný, hlavně prostřednictvím vztahu s Bieblem, jehož zbožňuji a mám ho přečteného kompletně. „Kosťa“ psal o Wolkerovi celý život, reagoval na jeho dílo tím svým, vzpomínal. Tím přešel Wolker do krve i mně. Léta jsem chodila posedět na podstavec jeho sochy s uctivou myšlenkou, jak v Dalmácii naházel do moře hvězdice umírající na suchu, což jsem věděla právě od Biebla. :) Jsem moc ráda, že teď se moje abstraktní představa Wolkera-ikony konkretizovala a že ho můžu ctít i na základě vlastních dojmů a pocitů z jeho poesie. Zaslouží si to.

PS. Edice nakladatelství Host je překrásná.

14 26.07.2022

Zvláštní čtenářský zážitek. Chápu, proč knížka mnoha lidem nesedla, ale já jsem úplně spokojená. Ke stavebním prvkům této novely patří školství a výchova/paideia, elitismus, vůdcovství (zde poněkud netradičně v ženském kolektivu), náboženský vývoj postav, biografie fiktivní osobnosti a tak dál – elementy, které mě obecně v literatuře lákají. Kromě toho mě upoutala proto, že jsem na střední škole zažila pedagoga, který tak jako hrdinka vyučoval především sebe samého a věnoval zvláštní péči kroužku svých oblíbenců. Doteď z toho mám mírně rozporné pocity, jež mi Muriel Sparková pomáhala utřídit.

Slečna Brodieová, jejíž osobnost, názory a výukové metody sledujeme, není prvoplánově kladná postava, ale nedokážu identifikovat ani nic, což by z ní dělalo postavu zápornou. Zdá se, že v roli modly jejích svěřenkyň ji diskreditoval hlavně soukromý život. Což možná fungovalo ve 30. letech, kdy se příběh odehrává, nebo v 60., kdy byl napsán, ale dnes se na ni už asi jen málokdo bude dívat skrz prsty jen kvůli němu. A pak jsou tu Jeaniny zájmy (italská renesance a fašismus :D) a názory: obvykle šokující, vždycky poutavé. Ale ani ony v mých očích nedělají z Jean záporný charakter (i když její arogance vůči přírodním vědám mě poměrně štvala). Naopak se mi líbil její žebříček hodnot: 1. umění, 2. filosofie, 3. věda. Všímám si, že z ní má spousta čtenářů husí kůži, a celou dobu jsem cítila, že bych ji do jisté míry asi měla mít taky, nicméně... ji nemám. Každopádně magnetizující postava.

Celkově mě nenapadá nic, nad čím bych mohla brblat. :) Autorčin experimentální styl, založený na opakování a na roztříštění časové osy s častou retrospektivou, mi nevadil. Popis Edinburghu jsem uvítala. Bavilo mě i sledovat vývoj Jeanina kroužku (trochu sapfického, dost fašistického), ukazující, jak ideové koncepty troskotají na lidské individualitě a nedokonalosti... ale i poté, co se zhroutí jako instituce, dál ovlivňují životy těch, kdo byli jejich součástí. A tak dospělá Sandy na otázku, co ji v životě ovlivnilo nejvíc, odpovídá: „Znala jsem slečnu Brodieovou v květu sil.“

14 23.07.2022

Tohle — bylo — absolutně — skvělé. Nejlepší kniha, která se mi za poslední dobu dostala do ruky. Překvapuje mě to o to víc, že původní, tedy nepřevyprávěné znění Sinuhetova životopisu z 20. století př. n. l. jsem už před lety četla v antologii staroegyptské literatury („Beletristická literatura staroegyptská“ od Františka Lexy). Ta je brilantní a mimochodem ji vřele doporučuji, ale „Sinuhet“ v ní představoval — nebo si ho tak alespoň pamatuji — nejslabší část. Takže buď jsem se od té doby naučila doceňovat určitý typ textů, nebo je Zamarovský génius, případně obojí.

Sinuhetův příběh mě bavil od začátku do konce, ale za suverénně nejpoutavější pasáže považuji ty, kde vysoký hodnostář, stavší se z hodiny na hodinu utečencem, prchá z Egypta. Je tu tolik živých, napínavých scén: Sinuhet celý den čeká na setmění v keřích u Královy zdi. Sinuhet se pokouší při plazení po kolenou a loktech nevyplašit kobru. Sinuhet se na ostrůvku zděsí člověka nebo spatří vodní nádrž po pochodu pouští... Musím dát za pravdu Zamarovskému, že i kdyby bylo tohle dílko biografickou fikcí, pořád se musí opírat o určitou autopsii, jelikož je naprosto realistické.

Autorův/hrdinův „nacionalismus“ a „imperialismus“ (v uvozovkách, ale přece) jsem si dost užívala. Ostatně stejně jako jeho hodnostářskou nadutost, dotvářející kolorit. Musím se podívat do původní verze, jestli opravdu vedle nadpřirozeného působení tak zdůrazňuje vlastní, lidskou iniciativu; jestli ano, je to fascinující. V dílku se projevuje i typická egyptská meritokracie. Nadaný Sinuhet se dokáže vypracovat z exulanta, jenž na začátku svojí cesty neměl „ani sandály“, zpátky k bohatství a moci — stává se tedy „selfmademanem“ (což je obrat, který Jacques Le Goff používá pro středověké kupce, a sem se hodí stejně dobře). Ačkoli by mě zajímalo, jak by náš exulant zahájil druhou kariéru, kdyby beduínské kmeny měly o maličko propracovanější (tedy, ehm, vůbec nějakou) techniku války, takže by jim nemohl dát objevné rady typu „při útoku se semkněte“... :D

Zamarovského doslov opět výborný.

14 11.06.2022

„Brejle se bez brejlí špatně hledají.“

„Člověk je sice pánem tvorstva, ale to ještě neznamená, že je moudrým pánem tvorstva. To bude tehdy, až bude chránit všechno živé, až se stane nejlepším kamarádem zvířat a celé přírody.“

V dětství jsem příběhy Macha a Šebestové (knižní i večerníčkové) naprosto zbožňovala — a byla jsem patřičně hrdá, že chodím do III. B, nikoli do III. A! :) Příhody obou školáků jsou nápadité a vtipné, ostatně hláška s brýlemi se u nás doma cituje dodnes. Dodatečně oceňuji ještě to, jak přirozeně zní přímá řeč („A lidi se na sebe koukli a řekli si: No nazdar, to budou pěkní nájemníci, s těma bude radost žít.“). Jednoznačně skvělá věc.

14 02.06.2022

„... Tak například současná verze této pověsti z Jihoafrické republiky hovoří o ženě, která přes varování přátel jednoho večera nastoupí do třetí vlakové třídy. Ve vagonu, kde jsou podél stěn naproti sobě jen dvě řady sedadel, sedí trojice mladých dobře oblečených černochů a starý špinavý černoch čtoucí umolousané noviny. Žena si instinktivně sedne k solidní trojici černochů, která vyhlíží neškodně, pouze prostřednímu z nich se podivně kýve hlava, jako by byl opilý. Špinavý černoch ale na dívku pořád zírá, což ji znervózňuje, a nakonec si k ní přisedne a zeptá se jí, zda už četla dnešní noviny. Žena si noviny neochotně vezme a uprostřed najde lísteček s nápisem: Vystupte na příští stanici. Ten muž uprostřed je mrtvý.“

Audiokniha zahrnuje asi jen 15 % obsahu téhle poměrně tlusté sbírky, a zdaleka to není výběr toho nejzajímavějšího. Tudíž se vyplatí neposlouchat, nýbrž přečíst. :)
Samotné příběhy se těžko hodnotí. Některé byly příjemně děsivé (Dívka v metru), humorné (Příhoda s párkem, Pankáč a revizor II) nebo důmyslné (Lístky do divadla). Jiné, byť tradované jako „k zasmání“, ve mně vyvolávaly spíš zhnusení a/nebo soucit (Pejsek v metru). Občas mě zarážely absurdity (vrahové zanechávají vzkazy pro ty, kdo se málem stali jejich obětí), jako celek mě ale pověsti bavily.

Co lze naopak hodnotit snadno a právem, je etnografický komentář, tvořící většinu textu. Místy byl užitečný nebo dokonce zajímavý. Například když u příběhu o „Tajemné stopařce“ poukázal na stáří této pověsti, kterou lze sledovat do 19. století, ba dokonce až k Novému zákonu. Nevýslovně mě fascinuje představa, že její syžet je minimálně starověký, byť se v něm mění dopravní prostředky (kůň → auto)!
A nad komentářem k povídačce o škvorech v uchu a hadech v břiše jsem si vzpomněla, že tuhle historku vlastně znám už z exempel Caesaria z Heisterbachu, tj. z přelomu 12.-13. století. Nakonec mi tedy došlo, že řada útvarů staré literatury, s nimiž pracuji jako s (fabulujícím) pramenem, vlastně náleží k žánru tehdejších městských pověstí. Hádám, že mi knížka do budoucna pomohla s interpretací některých textů, a toho si cením.

Takže proč jen tři hvězdy? Po většinu času mě komentář hrozně vytáčel. Přejdu jeho otravnou, přihlouplou politickou korektnost, která vidí sexismus s rasismus naprosto ve všem, a mizernou jazykovou úroveň (fůra pleonasmů). Ale neprominu, že většina autorova textu se skládá z konstatování samozřejmého nebo z parafrází sebe sama / příběhů uvedených na začátku dané kapitoly. Občas chápu, proč se tolik lidí vysmívá humanitním oborům. Folkloristika v autorově podání vzbouzí zdání, že v ní jde pouze o sdělování banalit hantýrkou, v níž se jen místo „vzpomínka“ říká „memorát“.

14 21.03.2022

„Nepravdy jsou pravdy těch ostatních.“

Zpočátku jsem byla v postavách naprosto ztracená. Navíc jejich komunikace, sestávající téměř jen z bonmotů (povedených i méně povedených), jako celek nikam nevedla. A tak jsem se v polovině prvního dějství začala obávat, že tohohle Wilda odložím. [Což by mě mrzelo, poněvadž jsem o něm v maturitním ročníku měla referát a brala jsem ho jako dluh.] Pak ale kolem toho, co vypadalo jen jako sbírka aforismů, začal krystalizovat příběh.
Autor vypráví o vydírání politika, jenž se v mládí dopustil mravního klopýtnutí, cynickou spekulantkou; ale především o ideálu, který v tomto státníkovi spatřuje jeho žena. Časem pak příběh nenásilně přerůstá v mravní lekci — o mužské a ženské povaze, o partnerských vztazích i o lásce jako takové. A já myslím, že je to lekce velmi cenná. Jedna z mnoha ve výchově ohleduplného a milujícího člověka, o nějž Wilde usiloval celým svým dílem.

„Láska má promíjet všechny hříchy, všechny, až na hříchy proti lásce samé. Láska má být shovívavá ke všem životům, až na ty, co jsou prožívány bez lásky.“

Étos díla – milujeme-li namísto nedokonalých partnerů ideály, které jsme si o nich vytvořili, ubližujeme tím jim i sobě – je ovšem docela dobře možné ignorovat. Pro čtenáře nebo diváka, který nemá moralizující tendenci v literatuře rád, bude určitě snadné brát drama jen jako hravou konverzační komedii z anglických salónů. V tomhle ohledu se „Ideální manžel“ podobá „Filipovi“ (ač mu k jeho bravuře něco schází). To znamená: filosofující elegán + mladý zamilovaný pár + hromada škádlivých šlehů proti šlechtě, Angličanům, ženám (atd.) + neskutečně zamotaná situace, kterou autor rozváže s lehkostí a půvabem, jimž se nelze nepodivovat.
Jsem ráda, že jsem ho nakonec dočetla. I když, probůh, býval mohl být kratší o všechny scény s těmi lordy a dámami, jejichž JEDINÝM úkolem bylo ukázat, že Wilde tvoří bonmoty stejně snadno, jako dýchá.

„Měla na sobě včera v noci silnou vrstvu líčidla a slabou vrstvu šatů. To je u ženy vždycky známka beznaděje.“

14 09.02.2022

Kromě samotných legend, úryvků z kronik a dalších textů (např. knížecí zrcadlo pro sv. Imricha) tahle antologie nabízí i rozsáhlé historické + literárněhistorické komentáře. A místy bylo vysloveně fascinující sledovat, jak se doba, kdy legenda vznikla, promítá do jejího obsahu. Jeden příklad za všechny: V „Menší legendě o sv. Štěpánovi“, která byla sepsána na objednávku krále Kolomana, nechá Štěpán oslepit většinu mužů, kteří ho chtěli zavraždit. Tento detail má ospravedlnit fakt, že Koloman sám nechal oslepit svého protivníka. Dějiny vždycky budou politikum.

Poznávání uherského středověku prostřednictvím legend a kronik mi rozhodně bylo příjemnější než jiná forma studia. Mám slabost pro prameny; už proto, že umožňují udělat si vlastní názor snáz než sekundární literatura. A pak taky proto, že prastará dílka, ačkoli se nesnaží být primárně uměním, mají spoustu nádherných motivů. Třeba jelen-anděl s hořícími svícemi v paroží, který se zjevil králi Ladislavovi. Nebo dojemný okamžik, kdy svatého biskupa Gellérta probudí ze snu služtička, jež si při mletí obilí zpívá, a okouzlený prelát se ptá svého přítele: „Waltře, slyšíš symfonii Maďarů, jak zní?“.

Celkově je svatý Gellért miláček a hrozně mě mrzí, že editor nezařadil obě legendy o něm. Chybí mi i legenda o sv. Imrichovi, protože tento celibátní panovník, který zemřel ještě jako jinoch, musel být úžasně zajímavá osobnost. Nicméně chápu, že celou literaturu maďarského středověku obsáhnout nelze. (Navíc jsem knihu dočítala těsně před zkouškou, takže těch 400 stránek se mi na jednu stranu vlastně zdálo víc než dostačující.)

Typologie maďarských světců odpovídá těm českým: svatý panovník, princezna, poustevník, biskup. Třeba Gellért mi hodně připomínal Vojtěcha a Markéta Uherská zase Anežku Českou. Jako celek svědčí jejich životy o naprosté odlišnosti středověké mentality od naší (alespoň v některých ohledech). Když jsem četla o řetězu, který si sv. Svorad nechal prorůst do masa až pod žebra, nebo o rouchu sv. Markéty plném červů, nemohla jsem se zdržet zatínání zubů. Středověk zkrátka vždycky bude konfrontace s jinou realitou.

14 25.11.2021

Nevím toho o autorovi moc, snad jen že trpěl v nešťastném manželství a útěchu nacházel v práci na svém hospodářství. Už tahle dvě fakta ale vysvětlují, odkud se bere ten prožitek trýzně slabého tvora i důkladná znalost drůbežího chování.

Já si nemyslím, že by postavy v „Kuřeti“ byly vysloveně černobílé, jelikož otec i macecha občas projevují cosi jako záškuby špatného svědomí; ale i tak postrádám vysvětlení jejich motivace. Leda že by bylo týrání dítěte do té míry přirozené, že by žádné vysvětlení nepotřebovalo, a to se mi — při všem skepticismu k lidské nátuře — úplně nezdá. (+ Proč nezasáhl někdo z vesničanů?)

Souhlasím s komentáři, které se vesměs shodují, že je to brutální kniha a že je psychosomaticky obtížné ji číst. Kuřete mi bylo líto asi ještě víc než hošíka. Přesto jsem četla drásavější knihy (Baarův „Holoubek“, Goldingova „Věž“, Hiltonovo „A nyní sbohem...“ — ty mě emocionálně rozbily) a knihy, z kterých by bylo fyzicky a morálně hůř (Jaspersova „Otázka viny“). „Kuře melancholik“ nutí přemýšlet o zdrojích zla a soucitu, ale to jaksi není dost. Občas svojí jímavostí tlačí na pilu a nebezpečně se blíží kýči. Od chvíle, kdy o něm na SŠ mluvila moje roztomilá, inteligentní a zjevně celkem zaujatá spolužačka, jsem od téhle novely čekala... no, něco... víc.

14 14.11.2021

Věděla jsem, že sázím na jistotu, když jsem si Mauroise brala do Řecka jako přítele a společníka. Zatím jsem ho ale znala především jako biografa, takže objevování jeho povídek pro mě bylo dobrodružství. Jsou tak krásné, jak se dá u autora jeho formátu očekávat, nicméně překvapivými způsoby.
Pravda, ne úplně všechny. Tři z těch 25 jsem hodnotila 3*, protože působily dojmem pouhých skic, psychologických studií k něčemu většímu. Sice studií prvotřídních, jenže já staromódně trvám na tom, že text má mít pointu. Zato zbytek bych označila za vysoce nadprůměrný, přičemž deset povídek mě vysloveně nadchlo nebo dojalo.

Základním problémem Mauroisovy povídkové tvorby je, myslím, určitá monotematičnost. Nevím ale, jestli ji lze chápat jako autorovu chybu: možná své povídky uspořádal do knihy on sám, možná je do jednoho svazku pojal až překladatel Josef Šoup. Každopádně velká část textů zachycuje život vyšších intelektuálních kruhů, zejména francouzských: spisovatelů, herců, malířů a mecenášů. A tahle znuděná smetánka pak produkuje spoustu zápletek s manželskou nevěrou. Vlastně celkově je „Sólo“ esenciálně francouzské tím, jaká důležitost se tu přikládá aférám. (Což ale ke Francii patří a Maurois je tresť toho nejušlechtilejšího francouzství.)

O to větší dojem na mě udělaly všechny povídky, které námětem vybočovaly. Tak třeba „Thanatos Palace Hotel“: Maurois tu píše o firmě, která se za Velké hospodářské krize specializuje na asistenci při sebevraždách svých klientů. Nebo famózní sci-fi „Život lidí“, které nastavuje zrcadlo pokusům na zvířatech, a hlavně nadutému přesvědčení pána tvorstva, že jim smí upírat duševní schopnosti proto, že neprošla jeho experimenty. Dál určitě „Myrrhina“: příběh o tom, jak vnější okolnosti diktují obsah uměleckého díla... (A podrobněji asi v komentářích k jednotlivým povídkám, protože už teď jsem užvaněná přes svoji obvyklou míru.)

Každopádně „Sólo pro klavír“ doporučuji, pokud máte rádi cokoli z následujícího seznamu:
1. umělce,
2. Francouze,
3. brilantní intelektuální dialogy,
4. nevěru,
5. propracovaný, virtuózní a velice jemný psychologický realismus,
6. Balzaka,
7. Mauroisovu biografickou tvorbu (na ni je tu hodně narážek) a
8. výborné povídky výborných spisovatelů.

14 08.10.2021

Lewis v „Poutníkovi“ dokazuje, že toho o mořeplavbě ví opravdu hodně (stejně jako v „Koni a jeho chlapci“ dokazuje, že toho ví hodně o jezdectví). Vleklou mořskou bouři se všemi nepříjemnostmi, které jsou s ní spojené, nebo pocity člověka ve strážním koši, pod nímž se střídavě objevuje paluba a vodní hladina, popsal tak skvěle (skoro bych řekla naturalisticky), že jsem opravdu měla pocit, jako bych to zažívala spolu s hrdiny. Přemýšlela jsem, jak se asi cítil on sám, když se poprvé plavil po moři – osmiletý hoch cestou na internátní přípravku, kam vůbec jít nechtěl. Možná, že se v duchu utěšoval představou nějakého dobrodružství podobnému tomu, o kterém později napsal „Poutníka“.

Je to knížka plná fantazie — i když jen málo prvků je Lewise čistě autorských —, zřetelně inspirovaná renesančními objevitelskými plavbami a bájivými cestopisy. (Nejradši asi mám část, v níž Lucinka čte v kouzlené knize, a vlastně celý Ostrov Hlasů s „Ňomopody“.) No, a pak je to také knížka silně konzervativní, v náznaku kritizující „moderní vymoženosti“ typu feminismu, vegetariánství či přehnané hygieny. Lewis sice neschvaluje otrokářství, zato imperialismus bere jako samozřejmost, jak je zřejmé ze (znovu)podrobení Osamělých ostrovů. Budiž, od křesťanského autora bych ani žádnou radikální modernitu neočekávala. Spíš mi přijde nedomyšlené, že Kaspian svým zákazem otrokářství rozvrátí ostrovní ekonomiku, nový místodržící mu oznámí, že hrozí občanská válka, a princ zcela nepohnutě odpluje dál zkoumat neznámé kraje. :D Ale to je snad moje jediná výtka, jinak je Lewis v politických a psychologických pasážích velice realistický a zkušený. A při tom všem pořád má rád lidi a dovede být dojemně milý. Není to dokonalá kniha, ale bylo by obtížné neoblíbit si jejího autora.

14 17.07.2021

Odkazovala jsem na knížku v seminárce, kde jsem se zmiňovala o tažení NS-režimu proti košer jatkám, a při té příležitosti jsem si ji přečetla celou. Vzhledem k tomu, že je to původně dětská knížka, mě překvapilo, že se autoři nevyhýbají explicitnímu líčení brutality při zabíjení zvířat a jejich bolesti – slovně i obrazem. Osobně jsem stoupencem toho, že by se utrpení před dětmi nemělo skrývat a eufemizovat, takže mi to nevadilo.

A celkově tahle kniha překračuje mnohem víc tabu než jedno (antisemitismus). Třeba tematizuje zneužívání dětí a sexuální obtěžování, což mi u díla z roku 1938 přijde neobvyklé. Nevím, nakolik je to záměr, a nakolik vedlejší efekt, ale příběh o Inge pracuje se strachem dospívajících dívek z tělesných prohlídek u lékařů tak účinně, že se mi až svíral žaludek a běhal mi mráz po zádech – nikterak metaforicky.

Minus samozřejmě vidím v jednostrannosti, která je sice běžnou výbavou dětské literatury (a propagandy, jak jinak), nicméně mně vadí i v pohádkách, tím spíš kdekoli jinde. Zjednodušovat svět na konflikt dobra se zlem se nutně musí vymstít (ne že by moderní propaganda vypadala jinak). Poslední kapitolou ostatně jdou autor a nakladatel Streicher i proti praxi režimu – a nevím, jak Hiemer, ale Streicher byl odsouzen už v nacistickém Německu. Taky mě pobavilo, jak moc kniha leze Streicherovi... kamsi („Luther, papež a Julius Streicher říkají…“) – to jako naprosto vážně? :D

Český překlad je hrůza, takže jsem přešla na originál a zjistila jsem něco, o čem bych si s překladateli ráda promluvila. Tady zmíním jen špatné přechodníky (což je věc, na kterou jsem citlivá) a neadekvátní výrazy (např. der Neger = prostě „černoch“ – neutrální slovo, ne nadávka – minimálně v roce 1938). Naopak oceňuji, že české vydání má vysvětlivky reálií; třeba „pimpfy“ jsem neznala. Hodnotím tedy jako pramen editovaný pro studijní účely, jímž taky (podle tiráže) je.

14 28.05.2021

Přijde mi, že Rosamund Youngová napsala knihu pro člověka, který krávu v životě neviděl. Vycházíte-li z poznání, že dobytek vnímá, cítí a chápe zhruba totéž co pes a že krávy jsou různorodé osobnosti, patrně pro vás četba nebude moc objevná. O to smutnější je pomyšlení, že řada lidí se tuhle intuitivní samozřejmost asi dozvěděla poprvé. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč knížka dlouho figurovala v žebříčku bestsellerů.

Pojetí dílka je dost zvláštní. Nejspíš bych je přirovnala k venkovské kronice z 18.-19. století, jenom s tím rozdílem, že selský autor (tady autorka) popisuje události v životě dobytka, nikoliv lidí. Přečtete si spoustu intimních historek o osobách, které jste v životě neviděli, seznámíte se s jejich rozvětveným rodokmenem a dozvíte se, kteří jejich potomci se narodili mrtví. Ale... proč? Jaký má smysl číst, že autorčina kráva přišla vyhledat pomoc při obtížném telení nebo že jiná kráva musela být kartáčována po zánětu pobřišnice? Jsou to vyprávění bez pointy, chaotická a nespojitá. Krávy paní Youngové dělají přesně totéž, co byste od krav očekávali. Hrají si, přátelí se, stonají, telí se, pečují o mláďata (láskyplně i liknavě), pěstují mezigenerační vztahy, mlsají, utíkají, komunikují a v různé míře se bratříčkují/nebratříčkují s lidmi.

Doufala jsem, že zjistím něco nového o emocích a inteligenci svých oblíbených tvorů, ale ne. Asi jediná užitečná informace, kterou jsem se dozvěděla, bylo vysvětlení, proč skot žere šťovík (díky hlubokým kořenům obsahuje hodně minerálů). Stejnojmenný německý dokument (2018) zahrnuje asi desetkrát víc faktů než kniha, takže doporučuji spíš ten [odkaz v Zajímavostech]. A předmluva Allana Bennetta je tak zbytečná a hloupá, až to bolí. Proč?!

Dvě hvězdy tedy dávám za autorčin milující přístup ke kravám, které jsou sice chovány jako masné, ale zároveň se těší naprosté svobodě a péči přesně v té míře, v jaké ji vyžadují. (Mimochodem by mě zajímalo, jestli nechává plemenná zvířata zemřít přirozenou smrtí: tuhle informaci v knize postrádám.) Opravdu výborný je úvod věnovaný problému velkochovů, ale obávám se, že podobné knihy čtou jen lidé, kteří o něm už vědí.

14 22.08.2020

Poněkud realistický román, ale bez smrtelné vážnosti realistických románů. Moderní i klasický současně – vlastně bych řekla, že ve své klasičnosti zachází mnohem dál než k realistům 19. století. Snad až do renesance, kdy se zrodil vztah spisovatel-výtvarník. Když Houellebecq popisoval umělecká díla Jeda Martina, musela jsem myslet na Danta, který jako první literát vůbec věnoval pozornost malířům. Vytvořil tak to pouto mezi umělcem slova a obrazu, na něž autor „Mapy“ navazuje – tradičně, odvěce, evropsky.
Fascinovaly mě paralely mezi Jedovou a Houellebecqovou prací. Jed reflektuje řemesla o sobě; Houellebecq reflektuje Jedovo řemeslo výtvarnické, a ještě k tomu vlastní řemeslo spisovatelské, když prokládá vyprávění texty jiných žánrů. – Jed zvěčňuje svoji současnost, křehkou přítomnost průmyslového věku; Houellebecq dělá totéž: uchovává v díle jména firemních značek.
Řekla bych, že Houellebecqův postup, když ze sebe samého učinil námět vlastního díla, se dost podobá Montaignovi. Má Montaignovu subjektivitu záběru i objektivitu podání. Jedině proto je jeho postava snesitelná, dokonce roztomilá. S tím nabručeným, nečistotným a depresivním Houellebecqem bych klidně zašla na kafe.

„Mapa" se výborně čte. Dokonce jsem si u ní uvědomila, že chuť číst dál – prostě ze zájmu o dílo –, kterou ve mně vzbouzí, jsem už dlouho necítila. Užila jsem si nejen Jedův příběh, ale i všechna ta zadumaná zastavení nad Beauvais, mouchou domácí nebo omezenou životností oblíbených značek. Mimochodem, autor má u mě plus za svoji lehce vegetariánskou úvahu o prasatech.
Nejvíc mě ale nadchly pasáže o Williamu Morrisovi. Kdyby šlo knize přidat speciální hvězdu za Williama Morrise... Tyhle části pro mě znamenají jakýsi zásadní kvalitativní posun, ba přímo zlom. I samotné monology, oba vedené stárnoucími muži, v sobě nesou preraffaelitskou nostalgii a něhu. Pro mě vrchol díla.

14 16.08.2020

„Chvála Bláznivosti“ je i v humanistické literatuře něčím poněkud exotickým. Pisatel sám ostatně prohlásil, že si při psaní připadal jako velbloud nucený tančit. :)
Monolog hrdinky, pojaté trochu jako antická bohyně, autor vytvořil jako skutečný mluvený projev: spontánní, plný odboček a řečnických otázek. To je jeden z důvodů, proč dílo působí velice živě. Další důvod spočívá ve vtipném nadhledu, s nímž Erasmus bere autority včetně těch antických, a celkově v jeho nadčasovém smyslu pro humor. Dnešního čtenáře, není-li historik, nejspíše „Bláznivost“ osloví především svými žerty, jimž se lze zasmát i po půl tisícletí. – Mně osobně se nejvíc líbila kritika duchovenstva a gramatiků, tedy stavů, jež Erasmus velice dobře znal. Nenechává nit suchou ani na filosofech, vytýkaje jim domnělou vševědoucnost. Právě díky humornému jiskření ducha a díky plynulosti se tedy „Chvála“ dobře čte a až do konce zůstává zábavná a svěží.
Ač satira, zdržuje se hrubosti, žlučovitosti a nenávisti – v tom se liší třeba od Lutherových pamfletů. (A to prý autor při psaní trpěl bolestí ledvin.) Nad mnohými italskými humanisty (v čele s Boccacciem) zase vyniká tím, že se vyhýbá lehkomyslnosti, plytkosti a frivolnosti.
Erasmus nekritizuje Bláznivost – naopak uznává její prospěšnost –, nýbrž člověka a společnost, pochopitelně včetně své maličkosti. Přesto zůstává laskavý a otcovský. Zdůrazňuje, že první Kristovo přikázání je láska. To je onen „erasmiánský duch“, o němž hovoří Paul Johnson jako o dědictví naší úžasné evropské civilisace. Erasmus, toť Evropa.

14 11.05.2020

K četbě Orwellových spisů mě motivuje touha poznat, co z inteligentního člověka udělá komunistu. „Na dně v Paříži a Londýně" ukazuje, že je to nejen přání sociální spravedlnosti (k té by mu mohla stačit soc. demokracie či fašismus), ale především resentiment vůči bohatším.
Kniha je vynikající a přiznávám, že s každým dalším dílem, které od Orwella přečtu – toto je šesté –, ho mám raději. Líbí se mi na něm přímost charakteru a nesentimentální humanismus.
Reportáž o lidech na dně, plongeurech a tulácích, je opravdu tak trochu sociální cestopis. Navíc poněkud práce etnografická, a přitom ji lze zařadit také k beletrii, dokonce k nejlepší anglické beletrii vůbec. Nejen, že jsem nad ní přišla o nějaký ten předsudek zvěstovaný ex cathedra, ale také mě od začátku do konce bavila – dvakrát těsně po sobě.
Odnáším si poznatek, že při velkém hladu sliny zhoustnou a připomínají ovesnou kaši; že ještě ve 20. století bylo příležitostně možné/nutné pracovat 21 hodin denně jako ruský číšník Boris a běžně i 18 hodin; že proti štěnicím lze bojovat pepřem; a že britští tuláci měli ústní lidovou slovesnost tradovanou po staletí, kterou podporovala jejich negramotnost (ač se mezi nimi mohli vyskytnout i absolventi Etonu). „Spike" a „plongeur" jsou teď součástmi mojí slovní zásoby. Stejně tak nezapomenu na svérázné postavy Orwellových druhů, především na pouličního malíře Boza, jenž psal články o astronomii.

„Věř spíš hadovi než Židovi, spíš Židovi než Řekovi, ale Arménovi nevěř nikdy." (přísloví)

14 08.12.2019

Ač narozena po revoluci, knížku jsem si někdy na I. stupni ZŠ přečetla. Našla jsem ji v místnosti, kam mě babička uložila na spaní, a Honzíkova cesta mě pobavila a udělala mi radost. Ani nemám pocit, že by mě ideologicky indoktrinovala kapitolou o družstevním vajíčku. :) Pro mě je to zkrátka vzpomínka na samostatně vybranou četbu mého dětství. A přijde mi hrozně roztomilé, jak chce Honzík v dopisu ukázat Punťu a kocoura.

14 04.05.2019

První čtení (16 let): Během školní praxe na knižním veletrhu jsem „Ostrov pokladů“ všetečně objevila ve skladu jednoho antikváře a začetla jsem se do něj. Antikvář byl tak hodný, že mi ho daroval, za což mu patří můj nehynoucí dík. :)
Nadchl mě a následující dva dny (tj. než jsem ho dočetla) jsem k němu byla jako přikovaná. Možná to byl poslední záchvěv dětství, ale i mému tehdejšímu já připadal vážně napínavý. Dokonce se mi o něm i zdálo!

Druhé čtení (23): Tentokrát jsem nečetla tak dychtivě, ale to neznamená, že by mě knížka bavila méně. Sáhla jsem po ní pokaždé, když jsem si potřebovala během zkouškového intelektuálně odpočinout. Od minula jsem děj zapomněla, takže mě napínal příběh Johna Silvera a doufala jsem, že přežije, víc než minule.
Silver je pozoruhodná postava už tím, že je vlastně „kladně záporný“ — nenapravitelný vrah a rouhač, s kterým máte soucítit a pro kterého máte (spolu s autorem) nacházet jisté sympatie.
Před R. L. Stevensonem smekám, protože mořeplavbu očividně znal do nejmenších detailů. Dovedl celý ten fantastický příběh vylíčit tak, že jsem mu místy skoro věřila, že nepíše román v ichformě, nýbrž paměti. Moc se mi líbil i popis ostrova, jenž navzdory všem klišé nebyl tropickým rájem, nýbrž kusem země středního pásma s malarickými bažinami.
Proti étosu knihy nemám ani slova námitky. Není lacině mravoučná, přitom však nabízí vzory opravdové mužné ctnosti a odvahy. Na druhou stranu Jima Hawkinse rozhodně nelze označit za černobílou postavu: jeho největším zápor bezpochyby spočívá v unáhlenosti. Jediným charakterem bez bázně a hany je snad doktor Livsey. Ten ale působí tak soucitně a sympaticky (a tak obětavě dodržuje Hippokratovu přísahu), že jsem mu jeho dokonalost ráda prominula.
Závěr mi přišel vynikající — důmyslný, ale věrohodný.
PS. Opět se mi o knížce zdálo! :)

14 06.02.2019

Klasika dětské literatury o fence pyrenejského ovčáka, šestiletém cikánském chlapci a Alpách. Vůbec není sentimentální a nadbytečně lyrická, čtenář se vlastně nedočká jediné scény s hochem a psem na rozkvetlé louce, kterou jsem očekávala pod dojmem filmového plakátu. :)
Autorka se soustředí na záchranu Belly, zdivočelé tulačky zvané "bestie", před předsudky vesničanů. Hodně a do hloubky se zabývá psychologií jednotlivých postav i kolektivu (psychotický hon na bestii), výborně prokreslená je hlavně mocichtivá, ale nikoli zlá drbna Celestina.
Jako malá bych tuhle knížku milovala, kombinuje totiž oba prvky, které mi učarovaly v knížkách mého dětství: Heidi a Lassii, čili hory a psy. I teď v dospělosti si mě získala, jdu si přečíst druhý díl. :)

13 16.01.2024

Žena, kůň a pes. A cesta - od Atlantiku k Pacifiku, z Maine do Kalifornie. Vyprávění o Annie Wilkinsové, jedné tvrdohlavé stařence odmítající umřít na svou diagnózu, patří k nejsilnějším cestovatelským příběhům, jaké znám. Protože je prostě zatraceně boží posbírat zbytky svého majetku, vzít psa, koupit koně - nejspíš určeného na jatka - a vyrazit na sólo trip přes celé Spojené státy. V zimě roku 1953. Chapeau.

Židovský filosof Martin Buber prý při pohledu do očí koně pochopil, že zvíře není „ono“, nýbrž „ty“. Totéž poznání vyjadřuje jak příběh Annie, tak způsob jeho zpracování Elizabeth Lettsovou. Titulní hrdinka chápe svoje čtyřnohé společníky jako partnery, nikoliv jako věci (v případě koní dopravní prostředky). A autorka se zase podrobně věnuje osobnostem všech zvířecích poutníků, takže se stávají plnohodnotnými historickými postavami. Vždycky používá plurál, jelikož „jezdec není nikdy sám, je se svým koněm“. - „Annie“ tedy pojednává o mezidruhovém přátelství (včetně pouta mezi psem a koňmi), fenoménu, který mi obecně přijde nedostatečně popsaný a oceněný.

A kromě toho, samozřejmě, zvládá být cestopisem (díky kterému jsem se konečně naučila slepou mapu USA, hurá xD). V něčem je to cestopis jedinečný (výprava koňmo po dálnicích v éře téměř neregulovaného automobilismu), v něčem univerzální (Annie potkává několik protivných lidí a zástupy lidí laskavějších, než by se nadála - což je poměr známý snad každému cestovateli :)). Elizabeth Lettsové se daří zasazovat příběh do kontextu 50. let; ukazuje například vliv studené války nebo rozšíření televize na nedůvěru Američanů vůči cizincům. Do značné míry je její knížka zároveň dějinami silniční sítě, což občas působí maličko úmorně, ale nepostrádá to zajímavost.

Takže si oproti většině ostatních čtenářů myslím, že je to dobře napsaný text, založený na plodné badatelské dřině (škoda jen špatného překladu). Asi i proto, že zvířata a cestování patří kamsi na vrchol mého žebříčku hodnot, je to pro mě kniha zásadní. Ale silná zůstává i objektivně - jako příběh člověka, který se tvrdošíjně odmítá vzdát - nebo respektovat, v které historické epoše žije. :D A také jako dobrodružství, často na hranici smrti. A autentický dokument o dobrotě (většiny) neznámých lidí i o lásce ke zvířatům. Víc takových knih - a víc Annie!

13 03.01.2024

Vynikající dílko paní docentky Koldinské, která je - při svojí krajní kontroverznosti - nesporně skvělá vědkyně i spisovatelka. Její Každodennost se nesnaží detailně popsat všechny aspekty renesanční všednosti. Témata spíš naťukává, tu a tam je jakoby "synekdochicky" představuje pomocí jednoho příkladu (smrt v důsledku nehody - utonutí Jáchyma Hradce i s kočárem). Díky tomuto přístupu je ovšem knížka tak lehká, že se čte sama.

Obraz soukromého života aristokracie autorka skládá pomocí řady podoborů, které do české historiografie pronikaly až kolem r. 1989. Patří ostatně k vůbec prvním, kdo se jim věnoval: a to nejen zmiňované každodennosti (již obhajuje skvělý metodologický doslov), ale také dějinám mentalit (smrt, strach, zbožnost, milostný život), či dokonce antrozoologii (pasáž o usekávání nohy poddanským psům, aby s nimi lid nemohl pytlačit na panském). Ostatně i samotná nobilitologie čili dějiny šlechty, právě tak jako zkoumání zbožnosti, se přirozeně rozvinuly až po pádu komunismu, takže dílko paní docentky z roku 2001 lze nazvat až senzačně novátorským.

Snaha o popularizaci se určitě zdařila, byť na můj vkus text někdy balancuje na hraně bulvárnosti. Některé věty mi přišly zbytečné až mírně banální. Paní docentka ale ví, jak veřejnost oslovit, a jejím šarmem dýchá i psaný text. Ostatně i coby student, který měl tu čest absolvovat její přednášky z raného novověku, jsem tu našla spoustu zajímavostí. A bylo milé setkat se znovu se všemi méně významnými historickými postavičkami, jež autorku něčím zaujaly (Hýzrle z Chodů, Eliška Smiřická, ...). :) Přečteno sice až po státnicích, ale přece, a s potěšením.

13 11.09.2023