Kuře melancholik

dnes

Příběh zajímavý, velice realistický a smutný, musela jsem si dělat menší přestávky, ale stejně jsem si nedokázala přečíst úplně vše. V příběhu se ocitáme na vesnici s malým chlapcem, jemuž umírá matka. Dostane se do rukou otcovy nové ženy, která se stala chlapcovou macechou. Od té chvéle zažívá chlapec pouze ústrky, šikanu nejen od macechy. A zbytek si přečtěte. Ale vážně. alespoň jednou to stojí za to.

28. března

Velmi smutné a beznadějné čtení.

2 26. března

Povídka s mimořádným názvem Kuře melancholik je natolik typicky naturalistická, až jsem měl pocit, jako bych četl samotného Zolu. I zde mne rušily některé nedostatky, které jsou dle mého názoru naturalistům vlastní a které tu nehodlám rozebírat, nicméně stejně jako Zola i Šlejhar umí napsat velmi silný příběh s použitím syrové estetiky, ale na rozdíl od Zoly jsou postavy v jeho próze více schematické a působí jen jako prototypy, loutky, které mají odehrát svou určitou roli. (Jak je tomu ostatně i u Émila, jen ne tak okatě.)
K naturalismu mám velmi ambivalentní vztah. Na jednu stranu je mi sympatická jeho estetika, na druhou stranu zásadně nesouhlasím s jeho myšlenkovou základnou. Takže v podstatě mi byl Šlejhar (či Zola) takový "guilty pleasure".

2 13. března

Ohromné a strašné, jak jednoduše autor skrze svět zpracovává postavy. Prožitek při i bezprostředně po četbě byl velice silný. Na několika desítek stran autor ukázal své kvality a strašné věci. Vřele doporučuji přečíst (s vědomím, že se nejedná o odpočinkovou četbu). Jediná věc, kterou bych vytkl, je černobílé vidění postav.

1 13. března

Kniha,i když vcelku krátká,se mi četla hůř kvůli jazyku,musela jsem se na čtení víc soustředit a několikrát se v textu vracet,ale po několika stranách už to bylo lepší.Obsah knížky ve mě vyvolal silné emoce.Zlo číhá všude a nejhorší je zlo tam,kde by měl člověk mít zázemí a lásku.Bohužel je to téma nadčasové.

4 15. února

Čtenářská výzva 2021. Ze čtení mi bylo popravdě dost blivno - ani ne tak stylem psaní (na ten jsem si po pár stranách zvykl), ale celkovým vyzněním. A hlavně při pomyšlení, že tohle se už dávno neděje (ale ano, denně a kdo si myslí něco jiného, tak lže sám sobě).
Zkrátka a dobře - kde jsou vousatý báby ze sociálky a OSPODu, když už by je člověk uvítal?

"Autor na malém prostoru v příběhu osiřelého nemocného chlapce sadisticky týraného svým okolím, shrnul myšlenku, že člověk postrádající běžné lidské vztahy a lidskou účast, postrádá to nejdůležitější, co činí člověka člověkem."
Je to příběh, kde trpí úplně všichni, chlapec, kuře a dokonce i rozlítostněný, do melancholie hozený čtenář. Inteligentní příběh, z kterého mi ovšem bylo zle u žaludku.
Bohužel jednostranná forma, jakou si pro tuhle zajímavou a pravdivou myšlenku Šlejhar vybral, je pro mě nestravitelná. Týrání, domácí násilí, příběh, v němž trpí i jediná živá bytost, kterou ten malej človíček má (i když je to jen obyčejné kuřátko). To na mě bylo silné kafe. Právě proto, že moc dobře vím, že se podobné příběhy prostě dějí nejen ve fantazii autora, bohužel to tak je i v některých životech. Ovšem nejde zavalit čtenáře sadismem a negativy bez nějaké vsuvky, která by to trochu odvedla na chvilku jiným směrem, aniž by se zlehčovalo těžké téma... ? Chrlení hlavně naturalistických zážitků, dokud neodeženu polovinu čtenářů od čteného? Divný přístup, který se mi prostě nelíbil.