JP komentáře u knih

Některé z ilustrací doslova vyráží dech, přesněji řečeno tři. Shaun Tan na knize podle vlastních slov pracoval čtyři roky a naprosto perfektně v ní vystihl imaginativní a pohádkovější vizi příběhu s tématem přistěhovalců, kteří doufají v lepší zítřky v cizí zemi. Vadila mi jen trochu větší schématičnost 'dvanáctipolíčkových stránek'. Jiné kombinace působily rozhodně příznivěji. Proti samotnému Tanově stylu nemám výhrad, vypadá to na hodně detailní a poctivou práci starou dobrou tužkou, já dávám přednost poněkud barevnějším, emocionálnější, zběsilejším a divočejším výjevům, ale při sledování většiny obrázků jsem skoro nedýchal, vtáhlo to a plně pohltilo. Přesně tomuhle bych se chtěl věnovat. Absence textu zde famózně ukazuje, jak navodit atmosféru čistě a jen s pomocí kreseb. Svým způsobem je ale trochu smutné, že něčí čtyřletou práci můžete zhltnout klidně i za necelou čtvrthodinu, vezměte si, jaký je to neradostný poměr. Nicméně, a díky za to, příběh neomrzí a dá se prohlížet pořád dokola, což jej činí prakticky nesmrtelným. Jednoduchost a přímočarost ho navíc dělají stravitelným pro čtenáře všech věků. BUM! A je tu 'Nový svět' originální a univerzální. Jen tak dál.

4 27.10.2012

Citlivá a upřímná poezie s věčným nádechem naděje. Některým dozajista bude připadat naivní a jiným jednoduše nesedne. Ale když si takhle sestavuji obraz Jiřího Wolkera dost mi připomíná knížete Myškina z Idiota nebo Aljošu z Bratrů Karamazových - dobrotivý člověk plný lásky. Rovněž se mi líbí, jak tradiční a česká celá sbírka je. Wolker psal očividně o všem okolo sebe a to básnění mu šlo vskutku náramně. Rovněž mě překvapuje jak tolerantní byl, věděl toho hodně, uměl pozorovat a měl názor a přitom nesklouzával k tomu, aby snad někoho soudil. Skutečný formát a hlavně spravedlivý člověk, soudě podle jeho duše, která se odráží v básních. Ale tohle bylo tvořeno ve šťastném a bezstarostném období života, Těžká hodina je dost podstatně rozdílná. Nejvíce mne zde zaujaly: (jak jinak) 'Poštovní schránka', dále 'Ukřižované srdce' a pak 'Věci' - ty obvzláště, to je totiž i o mně, Jiří... a v jeden moment mi skoro slza ukápla, jak přesné to je... a bylo... a jak to na mne zapůsobilo:

Věci

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

10 25.10.2012

Ilustrace Jima Kaye a grafická podoba knihy rozhodně zaujme víc, než příběh samotný - a to ani nejde o původní námět. Nicméně pro všechny, kdo mají rádi obdobné publikace je to kniha jako dělaná, ač je adresovaná spíše dospívající mládeži.

5 30.07.2012

Jde o významné dílo, které ovlivnilo opravdu mnohé, od další literatury, přes odpor lidí, především v Evropě, k totalismu jakéhokoliv ražení, až k celé řadě filmových tvůrců a jejich děl. Bohužel, dnes už 1984 docela zapadá pod nánosem svých pokračovatelů, lidí, kteří z něj vycházeli a vycházejí a obohatili ho o své myšlenky, případně svou vizi naopak nezvládli a stvořili jen jakéhosi malého mrzutého hloupého nedonošence. A to i přestože je dílo pořád, vyjma pár lehkých detailů, stále a nanejvýš aktuální.

1984 je archetyp antiutopického díla, ale abych pravdu řekl, film mi sedl daleko více. Přestože v něm není řečeno tolik, ale právě proto myslím, že v tomhle ohledu mi vyhovovala spíše ona zkrácenost a jednoduchost. Snad poprvé, co mi takhle uznávaná kniha sedla opravdu méně, jak její filmová adaptace

8 23.07.2012

Tuším, že v 'Pěně dní' Vian popisoval 'srdcerváč' jako mechanickou zbraň, která vám vyrve srdce z těla. Nejspíš k tomuhlu pocitu chtěl přirovnat i náladu knihy. Zatímco z Pěny dní jsem byl celými těmi emocemi a hořkosladkostí unešený, Srdcerváč byl jen jakýsi podivně chladný, plný symbolů, ale hlavně mě téměř nudil, ale přitom se na začátku tvářil zábavně (příchod, porod - už tady ovšem náznak hořkosti). ____ Jestliže ale popisujeme Vianovu realitu jako pokroucenou a absurdní, dovolil bych si říct, že v mnoha ohledech si všímám, jak naprosto vychází z pocitů a pravidel tohohle Světa a řídí se jeho logikou, jen ji převádí do trochu jiných kulis. Kupříkladu Klementýna, která manžela potřebuje jen proto, aby měla děti, pak už ji nezajímá, v zásadě ho nenávidí a jediné, co pro ni má smysl, jsou děti, tak to vždycky bylo a je. ____ Vian vzpomíná na dětství a své tehdejší dětské vidění Světa, ale zkrátka a dobře, nesedlo mi to, náladou ani pocitem, ne, že by mi vadil těžký podtón, ale tahle kniha není ukázka toho, v čem je Vian mistr - tohle šlo úplně jinou cestou. Jsem si ale jist, že někdo určitě uvítá tenhle chladnokrevnější a odcizenější depresivní prvek.

5 02.07.2012

Vzpomněl jsem si na Buka. S odstupem času, i když jej mám rád pořád stejně, vidím v cynismu stupňování a to takové, že Bukowski ho měl jako koření, zatímco Houellebecq jako hlavní chod. U Bukowského byly pocity samoty, depresí a šílenství rozvášněny jeho chlastem, Houellebecq ale rezignoval, vše vzdal a vyloženě jen prská jed. Možná kdyby vynechat pár cigaret a šel si zaběhat, je to jako nořit se do spirály deprese, hlouběji a hlouběji, černější, kyselejší (pokud to chcete zabalit a hledáte něco, co by vám pomohlo udržet směr, tohle určitě není špatná volba)...

Většina lidí ovšem druhou odvrácenou stranu nevidí, většina lidí jsou bezstarostní uličníci, co proplouvají životem a nesnaží se o něm přemýšlet, dokud se jim něco zlého neděje. Lidé stejně tak nedokážou přijmout, že v tomhle Světě existuje někdo, kdo smýšlí poraženecky či chce spáchat sebevraždu (jako lidi z Francie, nejdeprimovanějšího státu na Světě... k snídaní croissant, k obědu sebevražda). Jako kdyby to bylo nepřípustné. Sám Houellebecq je jako raněné zvíře, které chrlí cynické soudy na každé stránce, zatímco uvnitř hluboce touží po lásce a navenek to nechce přiznat. Je to učiněná póza. Mě s touto knihou zastihl v době, kdy jsem byl taky zraněný a taky v podobných náladách, tudíž jsem ji přečetl velmi rychle. Ale hlavně je fajn, že H. nutí k tomu, k čemu má správný literát - přemýšlet, debatovat, rozebírat. Kontroverzní přijetí je nejlepší nálepka.

11 27.05.2012

Těžká morbidita balad a vybroušenost detailů má i dnes co nabídnout pro jakoukoliv skupinu čtenářů. Silné a pevně stojící dílo, navíc i velmi národní, spjaté s naší zemí. Stejně tak, jak to pociťuji třeba u Hrabala nebo Wericha.

6 13.05.2012

Asi neexistuje dílo prodchnuté větší dávkou deprese. Svého času jsem se o Vránu dost silně zajímal, jednak proto, že mě zmagnetizoval sám příběh (film jsem viděl první), ale jednak taky proto, že jsem sám kreslíř. James O'Barr na díle pracoval deset let, šlo o formu autoterapie, během které ze sebe doslova "vykresloval" bolest nad ztrátou své přítelkyně Bethany, kterou srazil opilý řidič. Nikdy svůj příběh nezamýšlel publikovat. Bral drogy, pil, chtěl spáchat sebevraždu, plánoval dokonce onoho řidiče po jeho propuštění z vězení zavraždit, jenže muž zemřel předtím, než ho propustili. Řekl bych, že tohle je dost důležitá informace pro pochopení celého příběhu a o co v něm jde.

On tento příběh není drásavý sám o sobě, ale hodně i díky všemu okolo něj, co většina lidí neví a to právě doporučuji nastudovat. Jako zásadní se tu jeví nešťastná náhoda, při níž zemřel na place Brandon Lee, který hrál hlavní roli v první filmové adaptaci někdy během 1993/1994 a byl nejen velkým fanouškem Vrány, ale také O'Barrovým blízkým přítelem. Velmi hluboké, velmi těžké. A rozhodně i těžko docenitelné, pokud jste někdy neztratili někoho vám velmi blízkého a neprošli si ohavností té prázdnoty.

Začít můžete tady, jde o asi 40 minutový O'Barrův monolog z roku 2000 u něj doma, přímo u stolu, kde kreslí a vypráví o svém životě a o všem okolo Vrány, myslím si, že je to vůbec nejzajímavější nahrávka, kde toho řekne o sobě věru hodně, ne-li vše: http://www.youtube.com/watch?v=xqIcWNHFDok&feature=relmfu

8 20.04.2012

Cítím léto 2010 a 2011, na tom nesejde, to období vnímám stejně. Byt. Saténové povlečení peřin, dvě matrace rozložené na parketách a sluneční záře z velkých oken mě probouzí a oslepuje, vždycky jsem byl zvyklý mít zatažené žaluzie a žít ve tmě, nejsem zvyklý na tolik světla, připadám si jako kdybych se probouzel v nebi. Zní to tak. Ona spí vedle, většinou spí déle, než já. Jakmile se probudí, otevře okno a dovnitř začne proudit slabým vánkem svěží vzduch. Lehne si zpátky, přitiskne se ke mně a zahříváme se někdy bez peřin, někdy pod peřinami navzájem, proplétáme do sebe vzájemně naše nohy, Někdy znovu usneme, zatímco slyšíme hlasy lidí z venku, z náměstí. Vidím se, jak tam ležím, kluk bez sebevědomí a chuti k životu, co potkal holku, která mu dá oboje. Kdykoliv jsem byl s ní, nemusel jsem přemýšlet, nemusel jsem nic. Poprvé jsem nemusel nic, než existovat a poprvé jsem byl milován jen za to, kdo jsem.

Kniha si mě našla velice čerstvě, měsíc po rozchodu dvouletého vztahu, v tomhle období, kdy jsem po dlouhých letech dekadentního dospívání a drsné pózy, brečel jak holka do polštáře, věděl, že se to už nedá vrátit. Taky jsem si potom slíbil, že tohle už se nikdy nebude opakovat. Přemýšlel jsem nad nejlepším způsobem sebevraždy (mám dva, kdyby někdo chtěl poradit, ať to nezvoráte, když už jste se rozhodli, jsou relativně humánní. Taky není na škodu si poslechnout příběh Billa Burra o sebevrahovi z vrtulníku). Ale když jsem si v létě 2012 četl Pěnu dní, Slunce v pokoji na mě taky zářilo a já vzpomínal na ty dva předešlé roky a cítil s tou dvojící v knize tak moc, ty paralely. Toho roku jsem ztratil velký kus sebe sama ale taky velký blok přebudoval a přidal k němu něco navíc. Po rozchodu jsem se naučil během dvou let víc, než za předešlých dvacet dohromady. Je to zvláštní stádium.

Teď ke knize a proč se lidem nemusí líbit: Absence představivosti. Lidé jsou dnes zvyklí na sáhodlouhé a přesné popisy, Vian dává naopak šílenou volnost a prostor ohledně vašich představ všech detailů v knize - má to svůj účel, podporuje to náladu příběhu. Existenciální žánr a absurdní žánr dohromady někomu jednoduše nesedí. Člověk hltá a hltá, až mu nakonec zaskočí, aniž by věděl proč a kazí si zážitek z knihy, kterou mylně považuje za spotřební produkt. Pěna dní je krásně absurdní příběh o jedné lásce, plný nezapomenutelných obrazů, patrně první milostný příběh, který jsem ocenil, co naplat že v době, kdy jsem byl tvrdý asi jako nerozbitná sklenička z NDR. Hořké to je taky určitě, ale hlavně krásné. A komentář, že "Pěna dní je nesrozumitelná." mě vážně baví. Ať to psal kdokoliv, definitivně ještě nečetl Joyce, Becketta nebo třeba Pynchona, to by byla exploze mozku.

Dnes, tj. 6. 5. 2013, jsem si na to vzpomněl v práci a ihned musel napsat zprávu svému kamarádovi (dal jsem mu knihu před nedávnem přečíst a on tak nějak nepochopil o čem je a vůbec, protože prakticky nečte), a napsal jsem mu: "A kdyby ti už nic jiného ta kniha nedala, alespoň ses naučil jak dívkám léčit leknín na plicích."

Není to špatná věc, po které sáhnout, když je vše bez barev. Ale nevím, jak bych reagoval dnes. Četl jsem to v době, kdy jsem krvácel, takže to s člověkem všelijak cloumá doleva i doprava. Dnes by mi to třeba už nic neřeklo.

16 09.04.2012

vrazil jsem ho do ní. vrazil jsem do ní všechno, co jsem měl.
"ááá," vydechla, "to je paráda! ty ho máš ale křivýho! seš jako hák!"
"v dětství se mi stala taková nehoda. s tříkolkou."

Zápisky starého prasáka psal Hank na sklonku 60-tých let, do začátku 70-tých let pro plátek Open City. Tahle éra vlastně započíná jeho nejplodnější zlaté období, během něj napsal ty nejzásadnější povídky (sbírky: Příběhy obyčejného šílenství, Nejkrásnější ženská ve městě - doporučuju), básně, práce a jeho styl a popularita zaznamenala ten největší výšvih, vše zakončeno tečkou v podobě románu Poštovní úřad.

Přečetl jsem od Buka minimálně tucet knih a s tímhle by mohla soupeřit ledatak další sbírka (Nejkrásnější ženská ve městě), která přeci jen v mých očích vítězí, ale vím, že mnoha lidem by nebyla vůbec po chuti, takže doporučuji především tuhle. Minimálně si rozšíříte obzory.

-Milý pane Bukowski, tvrdíte, že jste začal psát až v 35 letech, co jste dělal předtím? E. R.
-Milý E. R., nepsal jsem.

8 22.03.2012

"Kam teď? Kdy teď? Kdo teď?"

(malá os. poznámka: KONEČNĚ!)

Ale tak, pěkně od konce až do začátku, protože konec je začátek aneb sto dvacet stran, které vás přenesou do hlavy Samuela Becketta. Nepojmenovatelný je zcela určitě nejpozoruhodnější věc, jakou jsem četl. Beckett se snažil něčemu přiblížit a jeho absurdní pojetí mi tentokrát naprosto sedlo.

Neúspěšně jsem vzdoroval koupi závěrečného dílu jeho antirománů, protože první dva díly jsou zkrátka beznadějně rozprodány a nakonec jsem to po asi čtyřech letech čekání nevydržel a obstaral si alespoň Nepojmenovatelného. Nutno dodat, že jsem si celou trilogii během těch let nutně zidealizoval a do jisté míry i spjal neoddělitelně se svým životem a řadou vzpomínek atd. Po všech střípcích, co jsem se o Beckettově antirománové trilogii dočetl byla má očekávání vskutku vysoká, protože Beckett je opravdu divoká karta, ale že to bude takový výplach, to jsem nečekal. Doteď nevím, co si vlastně myslet a nemám slov. V klidu si ale popřemýšlím a dám tomu čas. Jedno z těch děl, nad kterým bych moc rád debatoval s bandou intelektuálů, nadšenců, rebelů, anarchistů a další havětí.

Četl jsem to velmi pomalu, chce to vstřebat kousek po kousku, tempem dvou až šesti stran. Mám jen pár věcí na srdci:

1.) Napsat Nepojmenovatelného v dnešní době, nikdo to nevydá.
2.) Absurdní, zábavné a smutné, asi jako život samotný.
3.) Chtěl jsem napsat ještě něco naprosto skvělého, ale ono mi to někam uletělo.

5 19.03.2012

Svým způsobem jedna z nejsmutnějších věcí, jakou jsem četl. Vynechaje Všechny krásné koně a Hranici, rovnou jsem skočil po závěrečném dílu trilogie a možná se tak připravil o gradaci děje. Zcela nepřekvapivě je to kniha úžasně napsaná, pěkná, jednu chvíli jsem jí, jak tomu u Cormaca bývá, chtěl dát i pět hvězd. Postupem času si však říkám, že tohle téma jde tak trochu mimo mě. Ta látka ve mně vlastně nic víc neprobouzí. Jen mi z konce toho příběhu bylo smutno, tušil jsem, jak to dopadne.

Kovbojové a jejich konec, to je zkrátka neodmyslitelně spjato s Amerikou, popřípadě Austrálií, mě, Evropanovi, to zkrátka nic neřekne, nikdy mě nebraly jejich klobouky ani jejich boty ani nic, co ke kovbojům patří. Sice znám spoustu skvělých filmových westernů, ale to holt k docenění tohohle nestačí. Dokonce je to na McCarthyho značně komerčněji působící a ukecanější záležitost, i když na tom komerčního v zásadě není vlastně vůbec nic. Nezvyk číst tolik dialogů u jeho knihy, ale ohledně tohohle kroku jsem byl jen a jen rád. Bohužel, ten konec, kde se filozofuje dokolečka dokola o tom samém, myslím, že byl možná i zbytečný, s ohledem ke zbytku celého příběhu.

2 21.02.2012

Jakoby McCarthy odrážel jen jakousi bezradnost hledání, ve které se zrcadlí pár úvah. Určitě však kniha hodná zamyšlení, kterou jsem přečetl s upřímným zaujetím, v očekávání onoho vychvalovaného konce. Jako celek ovšem trochu slabší. Kniha mě vyloženě zaujala jen u scény odsuzujícího kazatele. V porovnání s jakoukoliv jinou autorovou knihou, co jsem četl je tak Vnější tma o třídu nižší.

2 19.02.2012

Netradiční způsob autobiografie, jen co je pravda. Že ji člověk přetaví do beletristického díla, na tom není pranic zajímavého, ale Hrabal napsal vlastní beletristickou autobiografii z pohledu svojí manželky Pipsi. Ta jen tak mimochodem jeho psaní nikdy neměla ráda a proto jí je ani nečetl (radši se zdekoval do hospody a tam to četl chlapům). I přes ten nezvyklý úhel pohledu (který už ale bylo možno spatřit třeba v Postřižinách, kde celou knihu vypráví Hrabalova maminka Maryška) je to prostě Hrabal se vší svou krásou dob dávno minulých, na které už můžeme jen vzpomínat. Zkrátka by mohl psát o sebevětší kravině a stejně by se to hezky četlo. On to prostě uměl.

5 04.02.2012

Šestkrát jsem si musel přečíst poslední větu první části, než jsem tomu zvratu byl schopen uvěřit. Teprve když si zjistíte souvislosti celé knihy, naprosto ucítíte sílu látky.

Nehorázně dlouho jsem nečetl něco, co by mě tak vtáhlo a tak drželo. Rozečetl jsem večer, pokračoval i další den ve škole, i během vyučování, samozřejmě, v tom prostředí se nedalo řádně soustředit aani tomu věnovat. Ze školy jsem šel pěšky a s knihou v ruce domů, četl a četl a četl, kráčejíc chladným dnem mezi kalužemi, nevnímajíce nic kromě knihy. Najednou mě někdo chytí za ruku a říká moje jméno. Byl to můj děda. Něco jsme spolu prohodili. Pokračoval jsem cestou domů...

David Vann prodal opravdu bodavé téma a jako správný literát si ho náramně poupravil. Bojím se ovšem , že v dalších pracích, soudě podle anotace, se už bude jen opakovat. Přesto je Ostrov Sukkwan mnou asi nejrychleji přečtená próza, kterou jsem slupl do čtyřiadvacetihodin od prvního otevření (a zajímalo by mě, jaký podíl na tom měl Filtrův překlad - dlouho jsem neměl ponětí, že to byla jeho práce). Líbí se mi Vannův úsporný styl, bez přikrášlování, jen příroda a psychické lámání hrdinů skrze reálné kulisy. Dynamika.

9 24.01.2012

"Thomas Tracy měl tygra.
Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr."

Nejdřív jsem to zhltnul jako malinu a to jistojistě udělala valná většina z nás. Pak mi to asi dva roky leželo v knihovničce a prášilo se na to, jako na všechny další knihy. Nevěnoval jsem tomu pozornost. A když už můj zrak zabloudil k tomu malému žlutému hřbetu, neměl jsem o tom zrovna moc co hlubokého říct. Tracyho tygr si chvíli poté vysloužil místo ve zdejším bazaru v sekci Nabídka, po boku braku a všemožné literární havěti, jejímž vlastníkem jsem.

Po nějakém čase mi jistá paní napsala, že by knihu chtěla, takže jsem si nachystal krabici, dal jí tam další dvě knížky, co si vybrala a jako poslední jsem sáhl po Tracyho tygrovi. A najednou se ve mě otevřely jakési staré rány, ale spíše bych řekl "rány dobrého pocitu", takový ten blažený zlatavý hřejivý dobrý pocit, co ze mě přímo tryskal. Jako bych měl taky tygra přímo u sebe, jakobych cítil lásku, jakoby byla hmatatelná... a jako bych o ni právě měl přijít (ironií je, že přesně to se mi v té době stalo). Sedl jsem si, položil knížku na stůl, chvíli ji sledoval a pak jsem paní co nejzdvořileji napsal, že nedokážu popsat proč, ale prostě jí tu knihu nemůžu poslat, jestli by nechtěla jinou. Neměl jsem z toho zrovna dobrý pocit, připadal jsem si jako dítě, co nechce přijít o hračku. Paní to ale pochopila.

Musím uznat, že Saroyanovi vyloženě závidím ten jeho úsporný styl psaní, sám bych to tak chtěl umět. Je to onen styl dětských pohádek, kdy musíte volit velmi obezřetně stavbu každé věty, abyste neodpoutali čtenářovu pozornost. Co vět, pomalu každého slova!

Teď si čtu Tracyho tygra podruhé a co víc o tom říct, než že je to naprosto srdeční záležitost - v obou smyslech. Určitě se k tomu budu vracet častěji a více, inspiruje mě to, hřeje... a teoreticky, kdybych měl říct, že jsem se do nějaké knihy zamiloval, byl by to dozajista právě Tracyho tygr. Podobně krátké poloilustrované jednoduché nesmrtelné hluboké příběhy zbožnuji. A hlavně, kniha vždy zvedne náladu, aniž by musela na cokoliv tlačit... prostě a jen sama o sobě.

"A tak končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska."

19 12.01.2012

Ilustrace i první dojem je určitě lepší, než v případě Hrobky (Sebrané spisy 1). Po slabším rozjezdu přichází tato sbírka, která nabízí pohled do zákulisí, v němž začal Lovecraftův kult pomalu, ale jistě vzrůstat. Určitě potěší i vysvětlivky na konci a rovněž esej, která nám odkrývá samotného Lovecrafta z hlav jeho největších znalců. Vše se začíná příjemně rozjíždět do hlubin pravé ryzí hrůzy. Zním, jak kdybych se tu knihu snažil prodat. Kde jsou moje prachy za propagaci?

4 02.01.2012

Nadcházejícím generacím čím dál obtížněji čitelné, přesto se vyplatí půvabnému jazyku chvíli věnovati své soustředění. Dnes jsme hnáni k pohodlnému čtení a že jde o brak se při všech těch thrillerech (a čtyrllerech) dá těžko přiznat, když je to tak snadné číst a napětí zaplácává skutečnou vidinu obsahu - malého, schlíplého a o ničem. Markéta Lazarová je dnes málem zatracovaná (z pohledu mládeže). Těžká ke čtení je, to uznávám. Příběh je obtížný jak v literární, tak filmové verzi, ale když má dnes brak nesrovnatelně lepší hodnocení, a nemyslím jen výše zmíněný žánr, ale obecně, lepší ohlasy, jak tato díla, svědčí to o něčem, nad čím je třeba se zamyslet. I mně ještě léta chybí k úplnému pochopení, k docenění, spousty děl, jako při čtení Dostojevského 'Idiota', který mě celou dobu klamal tělem, aby mi v závěru ukázal svou sílu. Čekám, že některé další knihy mi tu sílu ukáží taky, ale až s odstupem času. Nesnesu jen faleš, podlízání, chameleonství autora, který bude vším, čím čtenáři chtějí, namísto, aby byl tím jediným, čím má být, sám sebou. Ač lidi chápu, vrtím hlavou nad jejich leností, která ultimátně vede literární sféru směrem, kterým dnes jde. Jakoby se četlo vážně jen proto, aby se s tím mohl člověk předvádět, nebo "čtu, protože to čtou ostatní". Nekreslím přehnaně černé scénáře, vím, že mraky lidí čtou, stejně jako já, aby věděli, aby rostli. Ale ten knižní byznys mě rozčiluje, mrhá se tolik energie do zbytečné literatury a zapomíná na tu, která má skutečně, co říct. Tratí na tom hlavně začínající spisovatelé.

15 25.12.2011

Především části s Ludvíkem jsou nejen obrazem a kritikou doby, ale překračují svým skepticismem, cynismem (zmiňovaným často ve zdejších komentářích, ale i v knize) a chladnokrevností rámec knihy, z níž tím dělají hluboké filozofické dílo, v němž, jak sám Kundera psal, se věnuje tématům okolo člověka, které ho fascinují - i dnes stále nutící (nejen) k zamyšlení. Kundera je rovněž mistrem v tvoření postav, jak mužských, tak ženských a jakobych z hl. postavy tohoto díla cítil onu autorovu mrzutost, která je výkvětem těch staletí útlaku na naši zem. Ale o tom to samozřejmě nebylo, jen si doutvářím o Kunderově díle a něm samotném jakýsi obrázek. Četl jsem s upřímným zaujetím a o Žertu budu v nadcházejících časech určitě hodně přemýšlet. Teď už vím, kdo je Milan Kundera. Nepotrvá dlouho a budu chtít číst další jeho díla.

6 14.12.2011

Zpočátku fascinující, na jak světové úrovni Čapek kouzlí, nejen se slovy, ale i s atmosférou. "Porouchanost" Ing. Prokopa, začátek v Praze, následující sen v horečkách, "Lolita" Anča a ono lehké sexuálno narážek, které naše paní češtinářka na SŠ považovala za důkaz, že je Krakatit své doby raritou a nejerotičtějším meziválečným románem - to vše jsou senzační ukázky spisovatelského umu. Jenže pak se příběh začne pachtit v nudnějších a mdlejších částech s Carsonem, politickými tahanicemi, princeznou, demonstracemi síly Krakatitu, atd. Zkrátka a dobře, forma i obsah od druhé půlky upadá.

9 12.12.2011