Jizi komentáře u knih

Úchvatně okouzlující, hebké vzpomínání na ten nejmagičtější čas v roce, kdy mezi zuby skřípe cukr a pod nohama to křupe a zebe, nos studí a za nehty zalézá, kdy je moře černočerné a když běžíte, vzduch bodá a plíce píchají. Ten čas v roce, kdy se může přihodit úplně všechno.
Knížka docela jako andělské zvonění.
Knížka docela jako prskavka.

3 20.09.2022

Po slabé jedničce a skvělé dvojce je tu lehce průměrná trojka. Pár obrázku je naprosto skvostných, příběh se posune jen o kousek, někdo umře, někdo přežije, někomu zkratuje hlava a někdo o ni přijde úplně. Tak schválně, co bude dál...

3 20.09.2022

V krátkém sledu jsem dostala do rukou autora v roce 2007 a autora v roce 2020 a bylo to jako projít portálem do jiného světa.

Hotel po sezóně je tak okouzlující, jak jen poezie umí být - a tam, kde jsme s autorovým mladým já mluvili každý úplně jiným jazykem, jsme se tady proťali tak slastně, že až ji vrátím do knihovny, budu si ji muset koupit.
Větší poctu složit neumím. Je mi líto.

"Podívej, krouží pták, za nocí planou ohně
Před každým veršem hledej další podmět

Podívej, krouží pták, ryba se kroutí na silonu
Zikkurat přeletěl černý roj válečných dronů

Podívej, krouží pták, za nocí ohně planou

(Pláč i smích chuť mají stejnou: slanou)"

2 18.09.2022

Hloubka této sbírky,
jako akvária
do kterého jsem dnes
ponořila ruku
abych vylovila shnilý list
unikla
dech na skle
vysrážené kapky
nechytáš se?
nevadí, chytím aspoň
komára, co mi u ucha píská
a půjde raději spát.
Zhasni, až budeš odcházet.

2 18.09.2022

Málokdy se mi stává, že by u -logií byly další díly výrazně lepší než ten první (nebo ty předchozí). Sága je nicméně výjimkou potvrzující pravidlo, kterou si musím zapamatovat, abych se jí mohla propříště ohánět.
Druhá díl je dějově sevřenější, chování postav dává podstatně větší smysl a usilovná, otravná snaha šokovat šlápla prudce na brzdy. Kresba pořád boží. Inu, nezbývá, než zjistit, na kterou stranu se přidá poslední díl.

4 18.09.2022

Tisící padesátá osmá variace na Romea a Julii, aneb kterak čertík k děcku s netopýrem (?) přišel. Rasy interesantní, snaha šokovat a znechucovat (nebo co) sexuálním násilím na dětech otravná, děj se v zásadě nikam neposouvá, šukající televize mě nedojímají, představa sexu s pavoukem odpuzuje. Lžikočka dobrá, jednu hvězdu pro lžikočku, druhou pro kresbu. Zbytek díky, ne, už jsem jedla.

4 05.09.2022

Úspěšné rozvíjení příběhu, zajímavé otázky, napínavé scény - bezesporu stále srozumitelné a přístupné, zatím rozhodně nejvhodnější manga pro čtenáře kolem deseti let.

2 31.08.2022

Velice zajímavý nápad, klasicky stereotypní rozložení sil mezi dětskými postavami (co kus, to jeden charakter) - nicméně nádherná kresba a skvěle přístupný děj. První díl rozhodně naláká na další.

4 31.08.2022

Mám Orhana Pamuka v překladech PK opravdu ráda.
To je asi potřeba říct rovnou.
A tohle bylo celé takové hezké a milé a nostalgické a jako vždy krásně přeložené a zároveň to byl první Pamuk, který mě vlastně nebavil. Četla jsem to z jakéhosi slušnostního zájmu, nic mě nenutilo otáčet stránky, nežasla jsem na provázaností nebo hlubšími myšlenkami. Příběh je to v zásadě lineární - a je to primárně příběh jedné z podob města, jež vznikla na základech životních osudů jedné generace Turků a oni ve svých kulisách prožili část života, aby se jednoho dne probudili a uvědomili si, že jim kulisáci přestavěli divadlo a oni už do něj nepatří.
Onen hüzün se nad knihou vznáší jako křídla velikého ptáka a zanechává na patře trpkost jako silný, hořký čaj.
Pořád mám Pamuka moc ráda.
Jen ho mám ještě radši, když se trochu víc boří a míň klouže.

4 31.08.2022

(SPOILER) Nejslabší díl celé trilogie plný nedovysvětlených situací a absurdních reakcí dětí i (ne)dospělých.

Začínáme tím, že si hlavní hrdinové na konci předchozího dílu zcela logicky slíbí, že už nebudou mít žádné tajnosti - a tak má En rovnou tak velkou tajnost, že se sebere a uteče z domova, kde nechá mladšímu bratranci papírek, aby ji nikdo nehledal. Tak určitě s něčím podobným půjdete za kamarádem a ne za rodiči nebo - panejo - na policii?

Menší odbočka: Prosím vás, milé děti, pokud se něco takového stane, poslední, co máte dělat, je jít za Jirkou nebo někým takovým! Máte jít za rodiči, učitelem, na policii, prostě to někomu hlavně říct!

Zpátky ke knize: Pak si velice dlouho říkáte, co se to jakože děje a máte minimálně hrstku nápadů, ale to celé najednou bez vysvětlení skončilo, hrdinové se nějak zachránili ze situace, z níž není záchrany, nedozvěděli jste asi ani zbla o hlavním tématu a většině postav, ale hurá do polí s řepkou!

Atmosféra stále stejně dobrá, hudební předěly v audioverzi stále stejně otřesné.

Mé děti tentokrát poněkud zmatené.

9 31.08.2022

Potenciálně dobrý výbor, který vznikal dozajista s dobrými úmysly, bohužel troskotá na tom, že je v mnoha směrech skoro, ale ne tak docela a často těsně vedle. Bohužel se na něm výrazně podepsal fakt, že všichni ti, kdo jsou pod knihou podepsaní, jsou akademici a nikdo z nich není ani profesionální redaktor, ani korektor, ani překladatel. Snaha se samozřejmě cení, pořád platí, že lepší něco než nic, ale...
Velkou část předmluvy z pera nadmíru povolaného profesora Drozdíka tvoří překlad rozhovoru Mahmúda Darwíše pro francouzské noviny - citelně tu chybí uvozovky, jasně graficky oddělené otázky a odpovědi a skutečně trestuhodně jméno autora/ky celého rozhovoru.
Samotné básně jsou často ve výrazivu těsně vedle - jsou skoro správně česky, ale ne tak docela (např. autobus nestaví ve stanici, ale na zastávce), místy jsou vyšinuté vazby, tu a tam se najde hrubka (např. mně a mě, jazyky v češtině nepíšeme s velkým písmenem) a bohužel často postrádají jakýkoliv rytmus.
Doslov je opět překlad, tentokrát novinového článku, a i tady se bohužel najdou chyby jak jazykové tak faktické (např. operace Ariela Šarona se nejmenovala Ochranný ale Obranný štít), které by snadno odstranila redakce. Ve výčtu děl se pak dočteme o sbírce nazvané Nástěnné noviny Mahmúda Darwíše, což určitě zaujme, protože cože, leč se jedná o sbírku Mural Mahmúda Darwíše.
Mohla bych pokračovat dál, ale zůstanu u toho, že Mahmúd Darwíš je po právu považován za jednoho z největších moderních arabských básníků a má láska k jeho poezii je nehynoucí.

4 20.08.2022

Návrat na Prašinu je od začátku poznamenaný nešvary, které se v prvním díle začaly objevovat až ve druhé polovině - příliš velké množství náhod, příliš nelogického jednání, příliš nepochopitelných reakcí, příliš velké oslí mosty a absurdní finále, které stojí a padá na čirém nesmyslu, Černému merkuritu zbytečně podráží nohy (aspoň, že už Jirka nevolá v naprosto nevhodných momentech a naprosto scestně o pomoc).
Svět ve světě, který autor v pokračování představuje, je zajímavý a znovu se potvrzuje to, co bylo zřejmé už v předchozí části: Matocha je pro mě suverénně nejsilnější v popisech prostředí a v budování atmosféry. Ta je pořád skvělá a za tu tleskám a smekám.
I tady platí, že děti byly nadšené, poslouchaly, ani nedutaly a to je nakonec to hlavní.

Co není to hlavní jsou ty otřesné, příšerné, nepříjemné a vrcholně otravné hudební předěly - a když je něco hodně blbé, musí to být i dlouhé! Jako třicet až čtyřicet vteřiny před každou kapitolou? Jděte s tím do háje...

5 20.08.2022

Nad Prahou se mezi Karlovým náměstím a Vinohrady rozkládá kolem dvou pahorků tajuplný čtvrť Prašina, v níž se z nevysvětlitelných důvodů zastavil čas na konci devatenáctého století. Na Prašině žije spolu s tisíce dalšími lidmi, kteří se tu buď narodili, anebo se sem utekli před příliš rychlým a zběsilým moderním světem, i dědeček hlavního hrdiny, třináctiletého Jirky. Ten se spolu se svými kamarády Tondou a En nechtěně zaplete do události, z nichž se vyklube dobrodružství, které jim všem změní nadobro život.
Děj se žene od první stránky zběsile vpřed a my se ženeme s hrdiny. Atmosféra Prašiny je skvělá stejně jako samotný nápad. Zhruba od poloviny se ale začnou vršit nelogičnosti, které knihu zbytečně sráží a čím víc o nich budete přemýšlet, tím víc vás budou zlobit (ať už jde o jednání postav a jejich motivaci, nekonečnou šňůru šťastných náhod nebo třeba nevysvětlitelné ohýbání prostoru a času). Cílová skupina je nicméně nadšená a to je hlavní.
Co je ovšem neodpustitelné, jsou naprosto otřesné, k ději totálně nepasující a otravně nabuzené hudební předěly v audioverzi. Jejich autora bych s chutí přivázala k židli a nechala ho aspoň dvě, tři hodiny vychutnávat tuhle jeho přeřvanou, migrénu indukující hnusárnu. A když je něco pitomý, je potřeba, aby toho bylo hodně, a tak jsou stejné i v dalších dvou dílech... super.

12 18.08.2022

Nesmírně zajímavá a zároveň lehkou rukou psaná kniha o tématu, o němž bych nikdy nevěřila, že by mohlo být takhle čtivé (a ejhle!). Skvělá sada přitažlivých příkladů (ano ano, kombinace sexu, tabáku a historie nemůže nikdy zklamat), která čtenáře téměř mimoděk vyzbrojí sadou nástrojů, jež mu umožní vnímat mnohdy děsivě působící statistiky s tolik vítaným odstupem. Oceňuji seznam doporučené rozšiřující literatury - autorce se totiž daří (nebo alespoň u mě se jí to podařilo) probudit zájem o hlubší studium tématu a víc si asi ani nemohla přát.

3 18.08.2022

Kterak by si dobře situovaný bílý límeček čas rozvrhnouti měl.
A pak ještě pětkrát dokola.

Abych nebyla vysloveně negativní, určitě se tam najde jedna, dvě zajímavé myšlenky, zbytek není nic, co byste nevěděli - pokud chcete něčeho dosáhnout, soustřeďte se na jednu, maximálně dvě věci; všechno nikdy nestihnete, když budete mít kliku, stihnete aspoň něco; drtivá většina z nás je jen kapička v bezvýznamném plivanci na podlaze vesmíru - čím dřív se s tím smíříte a naučíte se s tím žít, tím líp pro vás; čím víc toho budete zvládat, tím víc toho na vás bude okolí valit; všichni umřeme!

Obzvláště pasáž věnovaná pohodičce během pandemie covidu-19 mě dojala skoro k slzám - Olivera bych vzala na dva týdny během téhle rodinné pohodičky k nám domů a nechala ho, ať se jakožto průměrná žena pokusí stíhat všechno: vzdělávání dětí, domácnost, práci a samozřejmě ty koníčky a příjemné trávení života ku vlastní satisfakci. Do tří dnů by přišel i o zbytek vlasového porostu a vsadím se, že jeho kniha by vypadala poněkud jinak.

Čili: hezké a milé čtení pro ty, kteří se nemusí honit, aby poplatili složenky, aby vydělali dost na to, aby měli co dát na stůl a mohli třeba děti poslat na lyžák - pokud bez problémů udržíte ve vzduchu všechny balonky, které v něm prostě musíte mít, v knížce se nejspíš najdete. Já mám s nima plný ruce pazourů a věčně mi některý padá na zem. A že bych některý zahodila, aniž bych kvůli tomu neskončila buď za mřížema nebo pod mostem nebo v kombinaci obého, tak docela nepřichází v úvahu. Takže milé, ale rozhodně ne pro každého.

8 19.07.2022

Podobně připravené antologie se dneska už moc nevídají. Desítka v té době nejdůležitějších (a samozřejmě režimu na ruku jdoucích) arménských básníků je představena úvodním slovem, ukázkou z tvorby a v závěru pak medailonkem o životě. Každý úsek uvozuje grafika některého výrazného arménského umělce - a ty jsou nádherné všechny. Básně mě nijak extrémně neoslovily, ani nezasáhly, co mě ale zasáhlo je osoba překladatelky, která za souborem stojí. Ludmila Motalová totiž podle všeho zemřela jen krátce poté, co soubor dokončila, v pouhých čtyřiceti letech - a jednalo se zřejmě o naši přední arménistku, natolik výraznou osobnost, že se jejím znalostem arménštiny obdivovali i samotní arménští autoři
Hlídej si světe svědomí,
ať neupadne v spánek jako my,
ať se nám jeho oko nezavře,
jinak se změníš v ránu, která vře,
projde tebou, jak dveřmi naruby,
tvůj osvícený plamen záhuby,
tvůj atom, kterým moře vypění,
tvůrčí čin, zákmit tvého myšlení,
a spálí tě, můj smutný rytíři,
má vdovo utrápená, ubohá...!
Hřib jedu po vesmíru zavíří,
ve zlomku vteřiny, můj světe, ti
promění v hrstičku popela,
v saze, co nad hlavou přeletí,
všechno, cos tvořil, sázel před domy,
cos vymýšlel ty milióny let...
Ať neupadne v spánek jako my,
hlídej si, světe, svědomí!

(Hamo Sahjan, s.50)

3 19.06.2022

Rozmohl se nám tu takový nešvar.
Každý, kdo zažil něco velkého, má pocit, že o tom může napsat knihu - protože každý může napsat knihu, když má o čem, že jo? No, ano a ne. Ano v případě, že si k ruce vezme šikovného ghostwritera, tak jako to v našich luzích a hájích udělal třeba Dan Orálek, nebo si pořídí aspoň opravdu šikovného redaktora, který bude mít čas a sílu a potřebné schopnosti na textu s autorem pracovat (a ten si do něj nechá sahat, protože bude moc dobře chápat, že jsou věci, na které prostě nemá).
V případě Jana Venci se bohužel nestalo ani jedno.
A tak se nám tu tlučou opravdu masivní a skutečně dechberoucí zážitky s dost zoufalým provedením.
Kniha na první pohled klame tělem, protože vypadá opravdu pěkně. Pevná vazba, parádní titul, hezká obálka, na první prolistování sympatické grafické provedení a barevné fotky. Jakmile začnete číst, přichází i ono "utrpení ryzí" slibované v podtitulu.
Stylisticky je text na úrovni průměrného blogu - čili autentické vyprávění plné vazby "když, tak" (jež nám byla tvrdě zakazována ve slohových pracích už na nižším gymnáziu), nepochopitelného mísení jazykových rovin (prdele vedle zření - toho je tam, mimochodem, tolik, že jsem si téměř jistá, že autor musí milovat Avatara), postpozic přívlastků (asi aby se textu dodal poetický ráz?) a šroubovanosti levelu milion. Snahu o slovní humor, případně o humor typu "když už odpočívám na záchodě, dám odpočinout i střevům" nebudu komentovat vůbec, tam jsem se trapností kroutila jak Krissy pod vlivem Vecny, ale možná jen nemám ten správný smysl pro humor, to samo nevylučuju. Nicméně stylisticky je to prostě průšvih, ale tady měla nastoupit paní redaktorka a text Vencovi upravit - za co v Jotě berou prachy, netuším. Ale je to teda ostuda, že tohle pustí do tisku a neváhají si za podobný text říct několik set korun.
O samotných závodech se toho moc nedozvíme - to je další z nepříjemně rozšířených nešvarů. Zase se vracím k blogům - to, co blog unese, neunese kniha. Možná čtenářům, kteří o podobných podnicích nikdy neslyšeli, stačí popisky toho, kde Venca sral (ano, doslova) a kde jedl, ale určitě nebudu jediná, kdo by uvítal aspoň mapu, informace o převýšení nebo třeba takovou drobnost, jako vysvětlení, jak probíhá proboha navigace v mínus třiceti a potmě, když se většina baterek vybije mrknutím oka i v teplotách lehce pod nulou. Prostě nějaká ta statistika a hrubozrnnější fakta by bodla.
Stejně tak fotky - aspoň část! - které opravdu něco ilustrují. V knížce se nám dostane spoustu obrázků Vencova omrzlého / oteklého a rozespalého obličeje a bot. Bezva. Hned mám lepší představu o tom, jak to tam vypadalo.
Nejvíc ve mně zarezonovala nakonec hláška "peníze se vždycky nějak seženou". Tak to bych ovšem ráda věděla jak?! Mně se jaksi na žádnou expedici v řádech desítek tisíc ještě peníze "vždycky nějak" sehnat nepodařilo a tak mi nezbývá, než o těch svých destinacích dál divoce snít. Ale což.
Po dlouhý době jsem je nechala zinfluencovat k nákupu knihy se sportovní tematikou. Sama sobě jsem pak byla psem, když jsem to celé od začátku do konce přečetla.
Budiž mi to výstrahou! Jsem Jitka! Běhám ráda po horách! A nerada čtu blogové zápisky v knižních podobách! Už dost s tím. Prosím. 

7 05.06.2022

Další výprava na českou ves, kde dost možná sovy nebudou tím, čím se zdají být.
V nejmenovaném koutě zemí českých, kde se chlapi perou zásadně jen kosou anebo sekerou, se pije místo vody pivo, maminky se nechávají dobrovolně zabetonovávat do podlah kuchyní a ty sovy mi prostě ani dva týdny po dočtení nedají spát.
To, co vám zpočátku přijde naprosto jasné, totiž na v zásadě drobném rozsahu ztrácí pevné kontury, čas se natahuje, postavy deformují, absurdita získává navrch a výsledek je - i díky nesmírně okouzlujícímu vypravěčskému stylu - odporně zábavný. Takový brutální magický surrealismus.
Upřímně, moc ráda bych vytáhla ze skrýše v břiše vycpaného jednorožce lahváče, otevřela ho zubama a nabídla ho panu Palánovi výměnou za to, že by mi pověděl, jak to teda myslel. A na důkaz, že to myslím fakt vážně, bych případně přihodila i desetikorunu.

5 25.05.2022

Finlay je tak trochu v háji. Má dvě mrňavé děti, exmanžela, který od ní utekl s jejich realitní makléřkou, dluhy a šibeniční termín na odevzdání knížky, kterou ještě nezačala psát (ale agentce o tom neříkejte). A protože zoufalí lidé dělají, jak známo, zoufalé věci a zoufalé matky jsou speciální podskupinou zoufalých lidí, než se Finlay vzpamatuje spirála omylů se roztočí tak, že vyskočit z ní by se rovnalo jistý smrti. A když už jsme u tý smrti, neslyšel jste náhodou někdo něco o tom, jak se - jen čistě hypoteticky - co nejlíp zbavit těla?
Finlay na zabití je trochu střelená detektivka, ve které ve vedlejších rolích vystupuje kobercovka, travní koberce, šmírácká sousedka, pohledný detektiv, spinning anebo taky koupelnový závěs a mrazicí pulty v akci.
Ideální odpočinková záležitost.

Druhý díl úspěšně drží vysoko nastavenou laťku - znovu tu máme dobrodružný příběh, který bez problémů učtou nadějní, plus mínus desetiletí hraničáři. Znovu je to vyprávění, která myslí primárně na svoje čtenáře, takže je dostatečně lineární, aby nemátlo, není nijak strašně krvavé, byť o drsné scény není nouze a klade důraz na správné hodnoty. Na
nezodpovězené otázky z prvního dílu dostanou postavy odpovědi, je tu i moment překvapení a dojetí a konec je prostě skvělý, ten se skutečně povedl. A nechybí ani patřičný cliffhanger - ideální brána do světa fantasy.