Jizi
komentáře u knih
Nic než kapitalismus: Budoucnost systému, který vládne světu
Branko Milanović
Už od první kapitoly je zřejmé, na jaké straně barikády Milanović stojí. K jeho oblíbencům patří Thomas Piketty, na jehož knihu Kapitál v 21. století se v textu hojně odkazuje, a jeho následníci. Jeho názor na nerovnost je jasný: bohatí si své bohatství zhusta nezasloužili, dědit velké majetky je hanba a každému takovému dědici by měla být jeho stříbrná lžička pěkně vyrvána z huby (pro sichr i s pár zuby – on bude vědět proč), měli by být řádně zdaněni a naopak dělnému lidu by mělo být přidáno odspodu tak, abychom se v ideálním případě všichni dopracovali do střední třídy.
Pokud s tímto postojem souzníte, zařadíte se do početného tábora Milanovićových obdivovatelů a kniha bude vodou na váš mlýn, pokud ne, inu, při čtení si zdatně procvičíte svaly na čele. A když nic jiného, dozvíte se, kdo (nebo co) je to homoploutius a proč jím rozhodně chcete být.
Trhám broukovi nožičky
Karel Hynek
Občas, tu a tam, když čtu básně, stane se mi - jak laciné! -, že se mi až zasteskne po gymnaziálních letech - ne že by byly nějaké dobré, to ony nebyly ani trochu - a zalituji, že už nedostanu šanci vybrat si ji k povinné recitaci před tabulí. Třeba zrovna Trhán broukovi nožičky by paní profesorka H-ová jistě docenila.
Výbor otevírající Pitva babičky mě zastihla zcela nepřipravenou a pak už jsem se jenom - jako když vlezete omylem na obrovskou horskou dráhu, která vás otočí i hlavou dolů.
Každý halíř za tuhle jízdu stál.
Můžu ještě jednou?
Prosím?!
Liliputin: Povídky z války
Jan Němec
Celou dobu jsem přemýšlela, co si o té knize vlastně myslím. Přijde mi dobrá? Nebo blbá? Nebo něco mezitím? A je mi z ní tak úzko proto, že vypráví příběhy v zásadě tady a teď, jen o kousek dál a přesto jak z jiného světa?
Ne, je mi z ní zle, protože mám naprosto neodbytný pocit, že tenhle hlas si z toho našeho teplého bezpečného místečka (naštěstí, snad nikdy jinak) nemáme právo brát - ještě ne, ne teď. Teď je moc brzy, protože válka zuří v přímém přenosu. Teď jediný, kdo má právo vyprávět, jsou samotní Ukrajinci.
Ne člověk z pohodlí rezidence, který si představuje, co asi cítí a jak se asi chovají - a všechno a všichni jsou pokřivení, ztýraní, ublížení a ubližující. Válka je jenom hnusná. Jistě. Ale tohle působí jako parazitismus, tohle se totiž prodá.
A za tenhle pocit jsem se prostě nedostala.
Krev elfů
Andrzej Sapkowski
Předehra epického příběhu, který má absolutně všechno, co může fanoušek fantasy jen chtít - včetně nejvíc sexy literární postavy všech dob.
Poprvé čteno před sedmnácti lety a pořád je to tak dobrý, jak si to pamatuju.
Zaklínači jsou nemluvní, čarodějky vychytralý, Ciri je pěkný překvápko, z bojišť stoupá dým a smrad tlejících mrtvol, pobíhají po nich graveiři, panstvo kuje pikle, nilfgaardský císař nabírá dech, tajemství jsou temná, města smrdutá, lesy se hemží Veverkami a když už se vydáte na Cestu, je dobré mít po boku pár trpaslíků od rány.
Nic tu není černobílé, kromě šatů Yennefer.
Výpravy na druhý konec světa: Další dobrodružství mladého přírodovědce
David Attenborough
"Přál bych si, aby byla planeta dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough.
A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá.
Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.
Orange. Kniha pátá
Ičigo Takano (p)
Něžná série nabízející krásný vhled do světa, kde vztahy fungují docela jinak než u nás.
Zelená lampa poezie
* antologie
Nádherný výbor mistrovsky zpracovaný Karlem Petráčkem a opatřený jeho překrásnou předmluvou.
Jednotlivé tematické celky uvozují citáty z Nizára Kabbáního, v závěru pak knihu doplňují medailonky autorů. Krása nesmírná.
Abdalwahháb al-Bajátí
Přítelkyně
Na stole nic, led v posteli,
ty nevíš, kotě, co já chci,
jdi domů, malá, jdi
třeba k novému příteli,
jdi už a nech mě tu
hryzat si srdce
v pustém pelechu.
Že to máš ráda, to už je jiná,
ze mě se stává zkamenělina,
která nezapomíná
jen na Bagdád,
nad kterým slunce nezapadá.
Tak jdi už domů,
mladá,
jdi,
a nech mě tady na kříži.
(s. 59)
Noční host
Fiona McFarlane
Tak dlouho jsem čekala, co z toho vyleze (přece to nemůže být tak strašně přímočaré, když to byl takový hit!), až jsem se nedočkala.
Bolestné, rozvleklé čtení o tom, jak si lidé dokážou ubližovat, mi skřípalo mezi zuby jak písek přivátý z australské pláže.
Celou dobu jsem doufala v nějaký twist, v nějakou zákrutu, v něco, co by tu rozvleklou bezútěšnost valící se jako ten oceán na konci zahrady trochu odlehčilo.
Před lety mě donutila knihu koupit zvláštní kombinace fascinace a odpor, kterou ve mně vyvolával přebal - po dočtení mám z celého příběhu úplně stejný dojem, jako z té obálky.
V posledním tažení
Nina Lykke
Varování: Tohle není humorná kniha.
Varování: V téhle knize se dost možná najdete, pokud jste žena, žijete už desítky let s jedním člověkem a máte za zátylku víc křížků, než nešikovný truhlář prstů na ruce.
Varování: Z toho odrazu vás dost možná zamrazí.
ALE
zase vám to připomene, že v tom nejste samy/i. Že tohle je vlastně (děsivě) normální a běžné a že jste neudělaly/i nikde žádnou zásadní chybu. Bez ohledu na to, jestli byste si vzaly/i Pištu Hufnágla, nakonec byste dopadly/i takhle.
Asi je to nevyhnutelné. Asi je dobré zatnout zuby a táhnout tu káru dál.
Tohle není humorný příběh.
Je bolestivý a přestože jsou hlavní postavy dotažené místa ad absurdum, jsou pořád tak trochu já a tak trochu vy. Kdo má rád příběhy ze života - ze skutečného života - ten si přijde na své.
Přibližování dřeva
Daniel Hradecký
Mé první setkání s panem Hradeckým a od první básně bylo jasno, že my dva si budeme rozumět. A budeme si rozumět hodně. Hodně moc i na moje poměry a že já mám pro básníky slabost, to je holt fakt, s tím se, holt, někdo rodí. No.
Ne.
(Ale jo.)
"V mladém domě pro staré lidi
je víc záchodů než lidí
..."
(54)
Měla bych se naučit tak nehltat, slova mi pak váznou v krku a to jejich věčný zapíjení se úplně nelíbí mým játrům a taky mi pak přechytralý hodinky tvrdí, že špatně spím.
"Múza mě nikdy nepolíbila,
vždycky na mě šla s nožem
..."
(48)
Nepřestává mě fascinovat, jak každý čteme jinak - a básně obzvlášť. Jak se někdo stěhuje do písmenek a někdo do prostoru mezi ně a kolik lidí zůstává okounět na okrajích a vůbec nechápou, co to v tom poli hrajeme za hru.
"Ostatně ubili nepravého:
teď jsem já bůh,
zbytečný jak ministerstvo orby,
bůh, u něhož by si čtenář myšlenek
moc nepočet'."
...
(41)
Hrůza
Arthur Machen
Neznámý zabiják se prochází velšským venkovem. Jeho oběti nemají nic společného, výběr se zdá nahodilý, kdesi v dálce zuří boje první světové války a velšským venkovem se prochází smrt...
Pomalejší tempo, zdlouhavé teorie, které dnes ani nikoho nevyděsí a působí absurdněji, než vysvětlení samotné, byť ve své době hrůzný potenciál dozajista měly, a obzvláště ke konci hrubě odfláknutá redakce celkový dojem zanechávají kdesi ve středu škály dojmů.
Ateliér špičatých klobouků 9
Kamome Širahama
Výborný díl, obzvlášť kvituju kapitolu o obtěžování a důraz kladený na nutnost se bránit, hlásit to a nenechat se odbýt. Krásná kresba, dramatický závěr - skvělé pokračování skvělé série!
O Palestině
Noam Chomsky
Hodnocení neodráží míru, do jaké s autory názorově souzním. Odráží výhradně a jen můj dojem z knihy.
Který by lehce shrnulo podrážděné / zoufalé skřípění zuby.
A ano, jsem o poznání menší levičák než pan Barat a rozhodně si nemůžu dovolit zůstat sedět doma na zadku a extenzivně si číst, abych porazila kapitalismus... (to ho živila manželka nebo jak to jako dělal? Mně se to totiž taky moc líbilo!)
Po předmluvě vím, že s panem Baratem bych na pivo nešla, nevadí.
Dál.
Halabala posbírané články a projevy jsou naházené na jednu hromadu s rozhovory, které se zhusta točí na pětníku, chybí chronologie a nějaká jednotící linka, která by tomu celému dala nějaký tvar. Co je cílem? Říct, že Izrael je špatný a Palestina dobrá. Ok, na tom se shodneme. Vysvětlit, že Izraelci dělají hrozný věci a Palestinci sice taky, ale je to míň hrozný, protože trpí víc. Ok, na tom se taky shodneme. Forma ale nevyhnutelně sklouzává k dojmologii a k tomu, co u podobných titulů nesnáším: já to říkám, a proto to je pravda!
To, že kniha neprošla odbornou revizí a jména a názvy jsou přepisované opravdu neskutečně halabala a špatně, radši ani nekomentuju. Tahle arogance zaměňovaná se sebevědomím mě nepřestává fascinovat. Chybějící redakce je extrémně znát.
Pokud chcete vyargumentovanou polemiku s převládajícím českým proizraelským diskursem, sáhněte raději po nové Pappého knize "Deset mýtů o Izraeli".
O Palestině by se nicméně dalo použít jako dobrá chlastací hra: kdokoliv najde JAR, apartheid nebo bantustan, musí vypít panáka. Každý, kdo by se dostal do třetí kapitoly, by byl king; obávám se ale, že na konci by byli všichni zralí na transplantaci JAteR.
Drak má dvojí jazyk
Gwyneth Lewis
Promarněná příležitost.
To byla téměř po celou dobu čtení moje hlavní myšlenka.
A přitom by stačilo málo.
Vyrovnanější překlad.
Lepší předmluva.
Lepší medailonky.
Celkově lepší koncepce.
Takže vlastně ne až tak málo, ale není to zas tolik...
Třeba když už se neustále opakuje v knize, že autoři píšou cynghanedd (což je neustále vysvětlováno týž způsobem), možná by stálo za to aspoň v předmluvě jasně ukázat, jak takový cynghanedd vypadá.
Jenomže to by velšské básně musely být překládané z velštiny a ne z angličtiny!
Z šestnácti zastoupených autorů mě zaujali tři (Robert Minhinnick, Duncan Bush a především Gwyneth Lewis), ale i ti trpí místy těžkopádným překladem. Jako odrazový můstek do světa velšské poezie asi dobré. Na hlubší ponor je skokánek příliš malinký a příliš daleko od bazénu.
Z velšské špionáže
Gwyneth Lewis
V
Velština byla matčina, angličtina jeho.
Fetišistickou hrou učil ji znát tělo,
otec s dcerou dole pod schody:
"Dy benelin yw loket, dy wallt di yw vlasy,
brada yw dy en di, hlava yw dy ben."
Zapomínala, tak opakoval jen.
Zavřel jí dwrn a nazval ji pěstí,
ukázal na kůstky na zápěstí.
"Mamince ani muk, překvapíme ji.
Llygaid jsou oči, Gwefusau jsou rty."
Každé části těla dotkl se při jejich tajné hře,
rozechvěn, když slyšel ji anglicky šeptat je.
Když zjistila to matka, nebyla nadšena.
"Řekli jsme, do čtyř let bude jenom velština!"
Naslouchala nahoře, tváře zmatené.
Být tatínkova holčička, cožpak to je zlé?
(s. 49)
Vysněná smrt
Leena Krohn
Lehce črtané obrysy těžkých morálních témat se o mě při čtení jenom mírně otřely a byly pryč. Snad že jich bylo příliš mnoho, než abych je na tak omezeném prostoru dokázala všechny dostatečně vstřebat, nebyl dojem při čtení nijak strhující. O to zajímavější je sledovat, jak pomalinku si po dočtení sedají a kolik se jich zatvrzele drží u hladiny a nedávají mi pokoj a dožadují se, abych o nich ještě - aspoň chvíli - přemýšlela. A to mám ráda.
Na první dobrou byla pro mě nejpůsobivější obžaloba stávajícího stavu umění, to jsem si úplně chrochtala blahem jak prase zabité v přímém přenosu na pódiu.
Ale všechny další motivy - postupný rozklad, trest společnosti posedlé mládím v podobě virového stáří, deformace vztahů, narušení přediva reality, jsou ve své nevýraznosti - a normálnosti - o to víc alarmující.
Lopaty a Vykořisťovatelé
Jaroslav Kuboš
Zábavná hříčka, která mnohými pointami připomene kongeniálního Šimka s Grossmanem:
„A když se ty dva platy složej, je to k přežití. Koupím děckám vopravdický zimní boty, občas si i zatopíme a maso bude dvakrát tejdně i bez toho, že ho musím vyzvedávat v psím útulku. Stejně už na mě koukaj divně!“ s. 117
Do extrému hnané výroky a názory bude poznávat každý - a nemusíte na to ani dělat v nějakém tom holdingu. Vykořisťovatel s Lopatou se s námi dělí o svoje stoprocentně nekorektní pohledy na celou řadu témat od pracovní morálku, přes dovolenou po postavení žen a každou kapitolku pak výživně doplňuje třetí, nezúčastněný hlas (Pýthie, dítě s rakovinou nebo třeba hrobník).
Ke konci už sice dochází textu trochu dech (což se není čemu divit, vzhledem k formátu a malému manévrovacímu prostoru pevně vymezenému prostředním), ale hvězda navíc za to, že jsem se zasmála (hned několikrát!) nahlas. To se mi stává u knih málokdy.
Králikárnám a nanukům zdar a slávu!
Lunojasno, když kolovrátky
Ivan Wernisch
A
...
Ach.
Psss. Tiše, ať je nevyplašíš.
Můžu se ještě chvíli dívat?
Už končíš?
Ale ne. No tak! Prosím...
Experimentální básně a Ajvazův rozbor stojí těsně pod nedobytnými vrcholky Geniality a se zvrácenou hlavou (a poťouchle rozšklebenou hubou od ucha k uchu) se jimi kochají.
Přečtu letos ještě něco lepšího?
Těžko říct.
...
Deset mýtů o Izraeli
Ilan Pappé
Hvězdy za odvahu - na mnoha frontách nejen na té autorské, ale i překladatelské (za tu obzvlášť) a vydavatelské.
Ilan Pappé říká věci, které se majoritnímu českému čtenáři odkojenému izraelskou propagandou nebudou ani trošičku líbit. Vyvrací tolikrát omílané "pravdy" o tom, co předcházelo vzniku židovského státu, o podobě někdejší i dnešní Palestiny - "pravdy", které slýcháme pořád a odevšud a stává se tak protiváhou běžnému českému narativu, který posilují osoby typu J. Szánta.
Bohužel tak činí až agresivním, místy zbytečně demagogickým způsobem, který odrazuje a vyvolává pochybnosti. Na rozdíl od výše jmenovaného ale svoje pravdy hutně zdrojuje a má tak potenciál čtenáře alespoň trochu zviklat, když ne rovnou přesvědčit.
Moc bych Pappému přála Szántovy prodeje. Jeho kniha by si je zasloužila o poznání více. Stejně jako Palestinci.
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Rychlé čtení, rychlé črty, celé životy na pár stránkách - ale ubíhají tak zběsile, že neměly šanci se byť i otisknout, natož zarýt - tématům navzdory.
Na vině je totiž uchopení sebevraždy, která je tu - tak jako často - prezentovaná jako cosi, co se děje jen lidem defektním, lidem, kteří mají nějaká zásadní, letitý problém, lidem neúspěšným - postupně si tu sahá na život fanatička, která nemá nic jiného (a vy jste to jako pochopili? Se nedělejte!), žena celoživotně stíhaná pocitem provinilosti do té míry, že roky nefunguje, jak by měla (navíc je z dysfunkčního prostředí, takže si nese zátěž jako prase, takže je to přece jasný), násilník a manipulátor, kterýmu to - chachá, ty hajzle! - tentokrát konečně vyšlo, pošahaná bydlenka, která buď leží na gauči před tyrkysovou zdí nebo na oranžovým gauči (tu by jako někdo litoval?), ubožák (ten nebude nikomu chybět), feťák a možná ještě někdo mezitím, kdo mi vypadl úplně.
Stigma sebevraždy je tu jenom přiživený a krásně se posílil v lidech pocit, že nám se tohle stát nemůže - ani nikomu kolem nás, u nás jsou všichni veselí a v pořádku!
Jenže takhle to právě nefunguje.
Nebo aspoň ne vždycky.
Náklonnost
Sarah Waters
O manipulaci, lásce, vzdychání a drogách ve viktoriánském Londýně.
Historický příběh, v němž se o drama stará především doba samotná a poměry, které v tu dobu vládly. Umdlévající dámy, drzí džentlmeni, temné vězení, spiritistické seance a trochu moc opia tvoří kombinaci, která není ani mizerná, ale ani nijak zázračná.
Máme tu sice zakázanou lásku, ale je příliš uvzdychaná a příliš náznaková, než aby mnou mohla pohnout.
Máme tu sice temné, studené vězení, v němž dřepí a často i umírají ženy, které si rozhodně nezasluhují tam dřepět (a už vůbec umírat), ale autorka mě nepřesvědčila, abych do nich investovala byť špetku náklonnosti.
Ústřední dvojice je v kombinaci naivní/vypočítavá (s otazníkem) a hysterická/ukňouraná tak protivná, že nebýt tam Zvědavost, jak z toho autorka vybruslí, asi bych nedočetla.
Na konci zbyl jen pocit: dobře jim tak.
Všem.