Jass komentáře u knih

Ke druhému dílu jsem už přistupovala s tím, že vím co čekat, takže zklamání podobného typu, které se dostavilo u prvního dílu se tu nekonalo. I tenhle odlišný přístup mi ztěžuje utvoření názoru na to, jestli je tenhle díl skutečně lepší než ten předtím, nebo jestli je to jen výše zmíněným. Přesto... myslím, že je tenhle díl lepší. Zatímco první díl žádná příliš závažná témata neřešil, tento jich řeší hned několik - smutek, ekologii... Některé scény byly až nečekaně silné (Stephen a Albert) a znovu dostáváme štědrou dávku vtipných zkratek - kampas, JZD,... Celkově velmi důstojné pokračování a další díl si rozhodně přečtu. (Pokud tedy bude... doufám, že bude!)

6 17.03.2021

Komentář bude pravděpodobně obsahovat vágní spoilery, "tvrdé spoilery" budou případně patřičně označené.
Po celou dobu jsem z téhle série měla smíšené pocity a to se s jejím zakončením (bohužel?) nezměnilo. Přiznám se, že mě "mimozemská záhada" zaujala a tak jsem byla více než obvykle investovaná do toho, jak to vlastně je. Tenhle aspekt příběhu ale bohužel - dle mého skromného názoru - nebyl moc uspokojivý. Nevím... přišlo mi, že to vlastně nedávalo moc smysl, ale... ve výsledku je to mi vlastně docela jedno.

"Pomyšlení na slaninu - na potencionální slaninu - mi dalo naději. Všechno není ztraceno, když ještě existuje slanina."

Zdá se, že tohle není příliš populární názor, ale vztah Evana a Cassie pro mě byl skutečným tahounem naskrz celou sérií. Na druhou stranu tam ale bylo hodně ztraceného potenciálu a mám dojem, že poloviční zásluhu na tom, proč jsem se do nich tak zamilovala, mám já sama. (Díky téhle sérii jsem si definitivně uvědomila, že lidsko-mimozemské vztahy jsou očividně moje úchylka... Jen se nad tím zamyslete: Hostitel, Kateni, Obřady ponížení (z Divokých karet)...) Hrozně jsem jim chtěla fandit, ale autor mi při tom házel klacky pod nohy. (Nebo jsem jediná, komu ta vlajková metafora přišla úchylná? A celá ta scéna ke které se to pojilo... ten začátek byl tak krásný, jsem ráda, že autor s tímhle motivem - především prvního dílu - pracoval, jenže pak to převrátil do... Evanlandu a... za mě divný.)

"Parish má takovou zvláštní pověrčivou víru v energetické tyčinky, což je narozdíl od mé víry v magickou sílu plyšových medvídků naprostá blbost."

Nicméně... způsob, kterým se všechny tématické linky nakonec propojí a provážou je nádherný. Zápletka možná stojí za prd, ale příběh nádherný je. Začátek se propojí s koncem, lidstvo, medvídci, bolest, láska, krása... A nemusí to být pro každého, chápu, že někdo to nazve "filosofickými nesmysly" , protože bych skutečně řekla, že ten konec se více snaží předat poselství a zamyšlení, než být logický. A pro "filosofické duše" je to zas trochu příliš simplicitní. Nicméně, mě to nezastavilo v tom, abych si ten konec zamilovala, protože v mnoha aspektech byl pro tuhle sérii dokonalý (i když ano, trochu příliš připomínal konec jedné série - viz komentář pode mnou). Mám určité výtky, ale byly by to celkem velké spoilery, tak si je asi odpustím. Ve výsledku slušná série, není to srdcovka, ale určité motivy si mě vážně získaly.

"Ahoj, Země.
Tak takhle tě vidí Bůh, jasnou modrou proti bezvýraznější černotě. Žádný div, že stvořil slunce a hvězdy, aby tě mohl vidět.
Nádherný je další slovo, kterým kolem sebe běžně házíme, mrháme jím na všechno od aut až po lak na nehty, dokud se to slovo nezhroutilo pod tíhou všednosti. Svět je přitom nádherný. Doufám, že na to nikdy nezapomenou. Svět je nádherný."

5 15.03.2021

Jedna z mých hlavních výtek k Jonathanu Strangeovi & panu Norrellovi byl nedostatek výraznějších ženských elementů, a proto asi pochopíte, proč pro mě tato povídková sbírka byla takové blaho. Přesto na počátek maličko rozhořčení. V nějakém rozhovoru, Clarková údajně (nemám konkrétní zdroj) řekla, že jí mrzelo, že se jí do jejího románu nepodařilo zakomponovat více ženského elementu, tak aby to bylo přiměřené té době (nechtěla napsat anachronickou feministku). Na to bych jí ráda řekla: houby! Napsala úžasnou ženskou hrdinku, která nebyla žádná modrá punčocha, ale byla to samostatný obchodnice s ocelovou páteří, která si v životě stála za svým. Že si na ni nevzpomínáte? To se vůbec nedivím, protože paní Brandyovou po krátké epizodě sprostě opustila a už se k ní nikdy víc nevrátila. (Ano, jsem ohledně celé situace stále dost zahořklá a to se asi nezmění, dokud nedostanu povídku o ní...)
Ale k téhle knížce. Autorka mě znovu vtáhla do svého světa a já měla pocit, jako bych nikdy ani neodešla. Způsob, kterým se svým světem pracuje je neuvěřitelný, propracovaný, detailní, okouzlující, skutečný, melancholický i humorný. A tak moc britský. Každý kdo má tuhle anglickou pohádkovou tradici rád, si musí její styl zamilovat (v něčem mi hodně připomíná Tolkienovi pohádky - například Kováře z Velké Lesné/Wooton Major), ale zároveň k tomu přimíchává své ingredience a často je nemilosrdně realistická, její povídky nemůžou být pohádkami už jen z toho důvodu, že většina jejích manželství je uzavřená z rozumu a celková vyznění jsou často ambivalentní.
Přes všechen obdiv, který k jejímu stylu a příběhům mám, na mě ale ve výsledku vždycky působí zvláštním způsobem. A to, že je pro mě neskutečně obtížné se donutit a její knihu zvednout, ale jen co se jednou začtu, tak nemůžu přestat. A tento proces se znova a znova opakuje. Z tohoto důvodu mi hrozně vyhovovalo, že je to povídková sbírka, na druhou stranu souhlasím s názorem, že autorčin talent se více projevuje v jejích delších pracích. I z tohoto důvodu jsem moc zvědavá na "Piranesi", její nový román, který je - minimálně v porovnání s Norellem - poměrně krátký a přitom jednotný příběh. (Takže z hlediska rozvržení by pro mě mohl být ideální.)
Kratší komentáře - v případě zájmu - najdete u jednotlivých povídek. Kdybych měla vybrat oblíbenou, tak... nevím... moc se mi líbila Paní Mabbová a Tom Brightwind, ale u Cumbrijského uhlíře jsem se zas neskutečně nasmála, Dámy z Grace Adieu pohladily moji feministickou duši, Wellington nabídl některé nezapomenutelné obrazy, Vilný veršek zvládl zkombinovat pochmurnost s humorem neuvěřitelným způsobem, Simonelli byl neuvěěřitelně vypointovaný a znovu, tak zvláštní směska emocí... a atmosféra Nestvůr mi až lezla po zádech.
Fanouškům Strange a Norella rozhodně doporučuji, jen pamatujte, že "je to jen povídková sbírka" a ne téměř tisíci stránkový román...

11 12.03.2021

Zdá se, že jsem zase jednou v menšině, ale tohle je zatím nejslabší díl - ne moment, první díl je samozřejmě nejhorší (přes romantizaci znásilnění manžela se asi v nejbližší době nepřenesu). Proč? Zaprvé, nepište slovo Skot, pokud se nechystáte doručit Skotsko mírou vrchovatou, protože zklamání je pak - alespoň v mém případě - jisté. No, ale dál, oceňuji dichotomii, kterou tenhle díl tvoří s Čekankou (myslím z hlediska neopětované lásky), ale takováhle míra "pining" (musela jsem si vypůjčit anglické slovo, protože české neexistuje, ale v podstatě to znamená "touha", ale zpovzdálí, nenaplnitelná), začalo to být na mě moc. Vlastně bych řekla, že to je (pro mě negativní) trend, který se v Brigertonu rozvíjí. Netvrdím, že spolu mají protagonisté hned skočit do postele, oceňuji, že se snaží věnovat prostor nějakému ustanovení jejich vztahu - jenže ona to vlastně nedělá. Máme tu 200 stránek neopětované touhy a mučení... především protagonisty. Autorka se nám snaží ukázat jak jsou to dobří přátelé, ale to funguje tak napůl, řekla bych... No, takže 200 stánek trpíme a pak jako by si autorka uvědomila, že se kniha pro její zvolené publikum začíná příliš natahovat, tak se to všechno snaží uspíšit a zaobalit...
Ale... řekněme si to na rovinu. Těch posledních 80 stránek je o sexu a (téměř) o ničem jiném. Ano, Michael se snaží přesvědčit Francesku aby si ho vzala a autorka tu dle mého prošvihla spoustu možností pro nějaký hlubší rozvoj postav (pořád se objevují ty stejné motivy, bez jakékoli její snahy je prohloubit). A ano, znovu tu máme motiv "lásky z čistého nebe" jako v předchozím dílu. Ale upřímně... autorka se rozhodla vsadit na sex a svádění, v pořádku, jenomže... snad je to tím, že tohle je šestý díl, ale mám pocit, že jsem v životě nečetla tak generické sexuální scény, snad je to tím, že se autorka snaží předstírat, že v tohle díle dělá něco nového, ale nedělá... všechno, co žádám je, aby si trochu rozšířila slovní zásobu, protože číst ty stejné věty pořád dokola a dokola je upřímně škoda papíru...
No, takže dovolte i mě se opakovat (slibuju, že si to nebudu tisknout a plýtvat tak papírem...). Mělo to potenciál, Francesca i Michael mohli být skvělí protagonisté, kdyby dostali trochu více hloubky (z tohoto úhlu pohledu byl předchozí díl výrazně lepší). Taky si myslím, že by knize prospělo, kdyby byl trochu prostříhán začátek a trochu přidán konec, aby celý vztah působil přirozeněji. A trochu rozšíření slovní zásoby by autorce taky neublížilo. Celkově... ok. Jsem trochu zklamaná, protože vzestupný trend se tu obrací, ale zase ne moc zklamaná. Kniha splnila svůj účel, krásně rychle se četla a přes smutné téma jsem se několikrát zasmála. Jen mě trochu mrzí, že autorka nestrávila ještě trochu času doladěním různých drobností, ale... co nadělám...

8 10.03.2021

Už jen fakt, že mi trvalo pět let, než jsem se po druhém dílu dostala ke třetímu asi něco vypovídá... O téhle sérii jsem se dozvěděla ještě než vyšla v češtině a hrozně jsem si ji chtěla přečíst. Když jsem se dozvěděla, že jí vydají, moje nadšení neznalo koncí, a tak není překvapující, že mě v některých ohledech první díl zklamal, pořád to ale byla dost dobrá kniha. Pak přišel druhý díl, ze kterého si upřímně nepamatuju skoro nic, jen jak hrozně jsem byla zklamaná (tenkrát jsem ho ohodnotila čtyřmi hvězdičkami, což nechápu jak se stalo, takže jsem si dovolila výjimku ze svého pravidla neměnit stará hodnocení a změnila jsem ho...). Ta pětiletá mezera nicméně tohle čtení dost poznamenala, protože jsem řadu událostí zapomněla a tudíž si ne všechno spojila a nemohla jsem některé aspekty příběhu hodnotit.
Přesto... bože, tohle byla hrůza. Popravdě je až zvláštní, že nemám nějaké silné konkrétní výtky, a přesto mě to hrozně rozčilovalo.
Většinu věcí bych snad byla schopná odpustit, kdybych věřila hlavní romantické lince, ale... upřímně, tomu, že Saba Jacka miluje jednoduše nevěřím. Vidíme jí do hlavy a její obsese s DeMalem je nekonečná, je jím posedlá, netvrdím, že ho miluje, ale tvrdím... vlastně nevím, co tvrdím. Žádný projev jejích citů k Jackovi nikde nevidíme. Nechci tvrdit, že Jack je lepší, upřímně nevím, protože z něj vidíme kulový...
No, ale pojďme dál. Pak je tu celá ta zápletka se zrádcem ve skupině. Upřímně, kdybych si dřív vzpomněla na některé ty události z druhého dílu, tak by mi to bylo jasné naprosto, ale protože ne, tak jsem váhala mezi dvěma. Byla to jediná linka, do které jsem byla naprosto investovaná, jenže pak to autorka zmrvila tím, že se to pokusila hodit na třetí postavu, která teoreticky dávala smysl, ale z našeho postavení bylo jasné, že to je blbost a tímhle svým tahem vyloučila jednoho z mých podezřelých. Takže jsem se v půlce knihy mohla už jen kopat do zadku a čekat, kdy nám to konečně prozradí.
Co dál? Už dlouho se mi nestalo, že bych mi nějaká hlavní hrdinka tak vadila. Mám ráda nedokonalé a chybující postavy, ale Saba... když si vezmu, že jsem jí v prvním díle měla ráda... že jsem jí měla ráda i přes její šílený vztah s mladší sestrou... Už v druhém díle mě z velké části ztratila a tady se to jen zhoršilo. Rozumím, že vůdcovství je těžké, ale vážně musí lhát úplně každému? Bylo to na mě trochu moc...

No, a pak je tu ten závěr, dále SPOILERy a to vážně seriózní, z konce knihy... myslím to vážně, jestli knihu plánujete číst, tak tenhle komentář dál nečtěte. Takže... zdá se, že se autorka inspirovala Hunger Games a řekla si, co kdybych to udělala ještě lepší a zabila dva sourozence? No jo, jenže zatímco v Hunger Games to mělo maximální emocionální impakt, tady to prostě jen vyšumělo do prázdna. Přestože jsem měla Emmi ráda, neuronila jsem pro ni jedinou slzu, nedotklo se mě to. Celá ta záležitost byla tak směšná... Pak umře ještě Lugh, proč není úplně zřejmé a aby toho nebylo málo, tak Saba ještě potratí dítě, o kterém ani nevěděla, že ho má. Tuhle třetí věc měla autorka prostě škrtnout. Právě zabila dvě postavy na kterých nám mělo záležet a místo aby se z toho pokusila něco vytěžit a ukázala nám, jak Saba truchlí, tak na hromadu přihodí ještě mrtvé dítě, kterému Saba nevěnuje druhou myšlenku (navíc mě trochu mate časová osa příběhu, v kolikátém vůbec mohla být měsíci, podle všeho byla těhotná jen chvíli, tak jak vůbec poznali, že to byl potrat a tak... nevím.... bylo to celé takové podivné...). O vyřešení celé situace už vůbec nemluvím, celková myšlenka boje bez boje a snaha nalomit základy systému mi přišla dost dobrá, ale fakt, že se jim to povede do pěti dnů se mi nezdá úplně realistický a posledních padesát stránek je dost podivných. KONEC SPOILERů

Celkově zklamání, zklamání a zase zklamání. K dočtení jsem se musela nutit a nebyla jsem si schopná najít žádný aspekt knihy, který by si mě skutečně udržel.

3 09.03.2021

Anotace tohoto dílu mě nijak zvlášť nenadchla, a tak jsem četbu - ne úplně dokládala, ale ani mi nijak nevadilo dát přednost jiným knihám. Ale autorce musím nechat, že se s každou knihou zlepšuje, některé aspekty příběhu byli pořád dost povrchní, ale jak s Eloise tak s Phillipem si autorka dost vyhrála a přiznám se, že dětský element se mi v knize dost zamlouval. Vlastně i celková dějová linka se mi dost zamlouvala, jen poslední část... nepokládám za úplně uspokojivou. Protože... i když byl naznačený určitý začátek a možnost smíření, tak jsme je na tom neviděli skutečně pracovat a to je podle mě ta těžší a zajímavější část, nevím... myslím, že konec by snesl určité vyladění.
Taky mě mrzel jednostranný portrét Mariny. Její deprese byla... hrozně monotónně a snad až necitlivě popsaná... Přišlo mi, že to autorka nezvládla úplně dobře, ale zase mě to úplně nepřekvapuje...

5 06.03.2021

Vzhledem k tomu, že je tu naladění především pozitivní si dovolím dát prostor svojí negativní stránce. Nechápejte mě špatně, četbu jsem si z větší části užila, jenomže tahle knížka je tak zahrabaná v kontroverzi, že přes ní obsah skoro není vidět.
Je toho tolik, že ani nevím, kde začít. Zaprvé, kniha byla původně vydaná jako autobiografie ("true story"), bez přiznání faktu, že je příběh smyšlený. To mi nepřijde zcela v pořádku, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že autorem je člověk, bez nativního (indiánského) dědictví, který navíc aktivně politicky podporoval segregaci a byl členem Ku-klux-klanu. Co je ještě odpornější je fakt, že české vydání to na zadní přepážce prezentuje jako nepodloženou teorii, když přitom skutečně není moc o čem spekulovat... (Pravda, autor nedostal možnost se obhájit, protože když se to provalilo byl už po smrti, ale jeho činy celkem jasně mluví za něj...) Tím se samozřejmě nabízí otázka, jak byl vůbec takový člověk schopen napsat tak krásnou knihu? Osobně naprosto netuším...
Ten problém je samozřejmě ale daleko hlubší... Jedná se totiž o celkem suverénní kulturní apropriaci, kulturní krádež. Carter vypráví příběh, který mu nenáleží a navíc potvrzuje romantické stereotypy alá Rousseau a jeho ušlechtilý divoch. Čerokiové sami se ke knize vyjádřili a slova a zvyky, které jsou v ní popsané jsou nepřesné... Celá situace je ještě zkomplikovaná tím, že "indiánské" kultury jsou ze své podstaty většinou nemisijní, jsou soukromé a nemají být zaznamenávány někým, komu to nepřísluší. Nevím, jak se k tomuto problému staví konkrétně Čerokiové a vzhledem k tomu, že autor to ani nezaznamenal přesně to z tohoto hlediska asi nepředstavuje ten nejklíčovější aspekt.
Mojí osobnější výtkou ještě je určité zlehčování, které se tu dostane problému "Internátních škol" nechci tu o tom mluvit, protože je to velmi komplikované téma. Ale pravdou zůstává, že děti byly indiánským rodinám - často násilně - odebrávány. Značná část dětí v těchto zařízeních zemřela a zbytek byl doživotně traumatizován, způsob, kterým je to tu popsáno nepovažuji za přiměřený a upřímně je spíše parodií daného problému...
Po tomto černém začátku bych ráda dodala, že se mi obzvláště začátek knihy moc líbil, že obsahuje spoustu nádherných myšlenek, které jsem si hned zapsala. Že jsem se u komentářů Shakespeara smála, až jsem se za břicho popadala. Že láska, kterou jsem z dědečka a babičky z knihy cítila, byla tak skutečná až se mi nechce věřit, že je příběh smyšlený. Jenomže všechny tyhle věci zcela neospravedlňují autorská rozhodnutí, které Carter udělal. Bylo tolik možností, jak to udělat lépe, ale on si zvolil tu nejprolhanější... Psát ale umí a to nádherně. Nicméně "Odvedu vás do Sierry Madre" v mém srdci tato kniha rozhodně nepředčí...

11 03.03.2021

Na této publikaci se krásně ukazuje, že abyste mohli sepsat historii vědy (což je mimochodem mamutí úkol, takže žádný div, že autor neuspěl), musíte být alespoň trochu filosofy. Proč? Protože pokud nemáte hlubší pochopení antického myšlení tak zkrátka stavíte na vodě, případně ve vzduchu... Výsledkem je naprosto smrtící směs polopravd, díky kterým si člověk není jistý, čemu věřit a z knihy díky tomu téměř nic nemá. Naštěstí je autor drbna, a tak se alespoň dozvídáme nějaké ty klepy (jako třeba, že Keplerova matka čelila obvinění z čarodějnictví a Goethe považoval pozorování světla rozloženého krystalem za zvrhlé... no, každému co je jeho...).
Na téhle knize mě rozčilovalo tolik věcí, že jsem si je po první části začala sepisovat, abych snad na něco nezapomněla:
- Autor prezentuje školskou aristotelskou tradici presokratiků, jako by šlo o něco daného... rozumím tomu, že na středních se to tak pořád učí, ale myslím, že by bylo na místě přesáhnout středoškolskou úroveň... (Pokud vás toto téma zajímá doporučuji knihu "Od mýtu k logu" Kratochvíla a Bouzka, je to ale tedy o dost náročnější čtení...)
- S tím souvisí moje druhá stížnost a to brutální anachronismus, kterého se autor dopouští. Užívání aristotelské terminologie u presokratiků je jedna věc, ale tvrdit, že se Sókrates snažil o školskou reformu úplně jiná... (Abych ale byla spravedlivá, autor někdy předvádí velmi nekonvenční a zajímavé úvahy... které jsou problematické, ale celkem zajímavé ke čtení... nicméně by měl otevřeně přiznat, že jsou to jeho úvahy a ne je předkládat jako objektivní fakta.)
- Naprosto prvoplánové uchopení Platóna snad ani nemusím vysvětlovat... Jak už jsem řekla, autorovo porozumění antice je dost trystní.
- Prezentace Sókratova učení jako by bylo zřejmé. To už jsem trochu naťukla dříve... Autorův postoj k Sókratovi je v řadě ohledů dost netradiční a upozorňuje na důležité potíže. Nicméně, kritizovat v jednu chvíli Platóna a Xenofóna, že překroutili Sókratovo učení tak, aby se jim hodilo do krámu (což je jistě do určité míry pravda), a pak dělat v podstatě to samé... A ještě to prezentovat jako by to byl fakt...
- Z kontextu taky zdá se vyplývá, že se autor domnívá, že evangelia byla napsána dřív než epištoly, což... jsem asi musela špatně pochopit, protože...
- Kusánský v žádném případě nemluví o "nekonečném" vesmíru, jen o vesmíru "neomezeném". Tohle je nicméně velmi běžná chyba... (viz "Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru" Alexandre Koyré)
- A autor se dopouští i další typické chyby a to, že zapomíná (jak je tohle vůbec možné?), že předmluvu ke Koperníkovu spisu, kde se zdůrazňuje, že se jedná pouze o hypotézu, nenapsal Koperník, ale Andreas Osiander... Koperník svůj spis jako hypotézu nezamýšlel, i když díky výše zmíněnému, tak po dlouho dobu byl braný.
- Mám dojem, že Ludvík "stát jsem já" nikdy skutečně neřekl, ale už si nejsem jistá, kde jsem to slyšela, takže se třeba mýlím...
- Newtonovo pojetí gravitace a fyziky je pojato neskutečně zmatečně. Upřímně nevím, co si autor při psaní myslel... nejdříve jsem si myslela, že to nepochopil (na čemž by nebylo nic divného, já jsem to zdaleka všechno nepochopila taky), ale pak tak zas byla věta ukazující na opak... Pointa, Newton nevěřil v to, že gravitace skutečně funguje tak jak ji vyjádřil, protože to by znamenalo, že hmota může působit silou na dálku a to se mu příčilo (znovu viz Koyré). Navíc, říct o Newtonovi, že byl naivní...
- Když už jsme u té naivity... autorovo hodnocení čehokoli, co má nějakou spojitost s náboženstvím se mi zdá dost neobjektivní.
- V posledních asi dvou třech kapitolách, jsem si už vážně říkala, co je to za guláš... aby se ukázalo, že to celé vznikla jen proto, aby na vrcholu celé "evoluce vědění" byl Marx... oh, well... (Marx je zneužitý filosof a má určité mé sympatie, ale tohle bylo jednoduše směšné...)
- Z kontextu se zdá, že autor bere dějiny vědění jako určité překonávání antiky... upřímně, to je tak hloupé, že si to ani nezaslouží elaborovanější komentář...
- Přepis a překlad cizích jmen je autorovou osobní volbou... přesto si myslím mám právo říct, že je to zvěrstvo. Týká se to hlavně počešťování křestních jmen: Jan Kepler, Izák Newton atd. Mám dojem, že byla i horší, ale upřímně už se do toho nechci znovu ponořovat a hledat je.
- Ke konci mi přišlo, že to bylo zbytečně ukousnuté, chápu, že to chtěl završit Marxem, ale přeskočil řadu důležitých kapitol. Zneužití vědy a evolucionismu Hitlerem si jistě zaslouží víc než jen poznámku pod čarou. Frenologie a první inteligenční testy by si jistě taky zasloužily zmínku... Místo toho se pachtí ve filosofech, kterým - zdá se mi - moc nerozumí... Taky například středověk bere celkem fofrem...

Přesto se najde i pár pozitiv:
- Přes svoji trochu zastaralou větnou skladbu je kniha neuvěřitelně čtivá. Z žádné jiné knihy, kterou jsem si ke zkoušce vybrala jsem nebyla schopná za den přečíst tolik stránek.
- Jak už jsem řekla drby a netradiční teorie.
- Zajímavé téma... nicméně jak už jsem řekla mamutí, publikace této velikosti by ho nikdy nemohla zvládnout...

Doporučila bych tuto knihu? Já vám nevím... Čas strávený její četbou nepovažuji za ztracený a nelituji ho. Vzhledem k tomu, že jsem si z této kategorie musela nějakou knihu ke zkoušce vybrat, tak jsem asi i ráda, že jsem si vybrala tuto. Nicméně, kdybych si chtěla přečíst knihu na toto téma, asi bych se pokusila najít nějakou jinou. Tahle kniha má totiž tu nevýhodu, že je nedůvěryhodná... což u vědecké publikace není moc dobré doporučení... (Také neobsahuje v podstatě žádnou zdrojovou literaturu...)

2 03.03.2021

Komentář obsahuje lehké spoilery... čtěte na vlastní nebezpečí...
Tenhle díl je neskutečný úkrok stranou, mám pocit, jako by autor opustil všechno to, co jsem si myslela, že rozvíjíme v minulých dílech a místo toho začal psát komiks o superhrdinech... Ano, vím, že i tahle linka tam byla dřív naznačená, ale upřímně mi přišla zajímavá ze všech nejméně. Doufala jsem, že se budeme dál snažit rozšifrovat okolnosti Výbuchu a místo toho jsme dostali hromadu soubojů ve stylu Hvězdných válek (ne, že by na StarWars bylo něco špatného, ale tady jsem je úplně nepotřebovala...).
Důsledky temné uličky mě upřímně nijak nepřekvapily, přišlo mi to celkem očividné už z konce minulého dílu. A...no, zatím jsem si na to nevytvořila definitivní názor, hádám, že uvidíme v dalším díle. Navíc tam přihazujeme romanci, která - a nevěřila jsem, že tohle kdy o nějaké knize řeknu - je tam naprosto zbytečná! Nechci úplně nadávat na něco, co se ještě nestalo a nebylo řečeno, ale... jestli mu chtěla říct, že se jí líbil už když jí bylo jedenáct a on se na ní jednou podíval a byl v tom až po uši, tak asi začnu ječet. Nehledě na to, co se stalo po tom a... v téhle situaci je prostě Foxy dáma v nesnázích bez jakéhokoli charakteru, a to nesnáším...
Taky, když už jsme u toho - hádám SPOILERy na premisu tohohle dílu, i když na to už je možná pozdě... Každopádně, teď skutečně otevřeně. Rozumím tomu, že všichni zestárli a vypadají jinak, to bylo skvěle udělané mimochodem, všichni byli v podstatě bez problémů k rozeznání... Ale Bo, by měl vypadat naopak stejně, jako v předchozích dílech, ale místo toho vypadal výrazně mladší - tohle teoreticky může být způsobeno změnou ve vzhledu ostatních, ale nemyslím si to... upřímně jsem našeho hlavního hrdinu skoro nepoznávala... a nejen fyzicky, ale celkově.... KONEC SPOILERů
Takže... za mě je tenhle díl trochu zklamáním, na druhou stranu je to pořád Nikkarin, takže přes veškeré moje výtky je to samozřejmě pořád skvělé. Jen mám pocit, že se toho vlastně moc nestalo a nutně potřebuju Valendorův příběh... Jako nutně, co to bylo za nápad ukončit to tady?

6 03.03.2021

Druhý díl trochu ubírá na surreálnosti a snaží se "v tom udělat trochu pořádek". Což je na jednu stranu super - trochu víc se dozvídáme o Výbuchu, trochu víc se dozvídáme o původu našich hlavních hrdinů (hlavně Boa a Antoina) a všechny tyhle věci jsou skvělé. Na druhou stranu mi tu trochu chyběl ten kreativní výbuch, kterým byl první díl. (Zdá se ale, že v tomhle názoru jsem ve značné menšině.) Na druhou stranu dostáváme němého chlapíka, který mluví skrze rádio a robotího Adama a Evu, takže na co si vlastně stěžuju...
Ač může můj komentář vyznívat poněkud negativně, pokračování jsem si neskutečně užila. Pravda, první díl se mi pravděpodobně líbil víc, ale na druhý díl to není špatné a nemůžu se dočkat toho třetího, protože mám dojem, že si tu autor na něj připravil dost solidní půdu.
P.S. Už předtím jsem si všimla, že Kňch umí být pěkně bezohlednej, ale že až tak... ty roztomilý jsou vždycky nejnebezpečnější...
P.P.S. Kritiku kresby naprosto nechápu, Nikkarin patří mezi mé nejoblíbenější ilustrátory, jeho kresba je poměrně minimalistická, ale to se mi na ní právě líbí. Jeho smysl pro detail je neuvěřitelný a množství vtípků v pozadí je k popukání...

8 02.03.2021

Do třetice všeho dobrého se už snad po přečtení prvního dílu k tomu dalšímu konečně dostanu. Ač se tahle moje neschopnost naprosto vymyká veškerému racionálnímu myšlení, ve výsledku mi to zas až tak nevadí, protože po každém přečtení je tenhle komiks lepší a lepší. Pozornost, kterou autor věnuje detailu je neuvěřitelná, a pokaždé najdu něco nového, čeho jsem si při minulém čtení nevšimla. Rozhodně jde o kousek, který bych ráda zařadila do své knihovny, protože mě pokaždé přiměje k úsměvu, i když má své temné stránky.
Minule jsem knížku stylem přirovnala k těm Shana Tana a za tím si rozhodně stále stojím, nicméně tentokrát jsem si na něj při četbě ani nevzpomněla. Kniha, která naopak neustále vyskakovala byl Piknik u cesty/Stalker bratří Strugackých, pokud se vám líbila levitující krychle a podobné anomálie v krajině, tak tuto knihu rozhodně doporučuji vaší pozornosti. (I když Stalker je teda o něco drsnější...)

6 02.03.2021

I když ztrácíme mého milovaného Theraitéta, byl mi dost možná Politikos z eleadských dialogů nejpříjemnější. Nejsem si jistá, jak hodnotit samotnou záživnost, protože ač jsem měla pocit, že objektivně je Politikos o dost srozumitelnější, než jeho předchůdci, neustále mi odbíhali myšlenky a já uvažovala, co že to ještě všechno musím stihnout. To, že jsem ve skluzu, ale každopádně nemůžu vinit na Platóna... Přesto bych řekla, že začátek je o něco pomalejší, Host znovu rozjíždí diairetickou metodu a tyhle pasáže se sice dají číst rychle, na druhou stranu mi nepřinášejí žádné osobní potěšení. Nicméně určité světlé momenty tu jsou, například v jedné poznámce nás Novotný seznamuje s historkou. kterou má od Diogena Laertia, jak Diogenés oškubal kohouta a prohlásil ho za Platónova člověka... (jsem jediná komu to připadá vtipné? Aha... tak nic...)
Potom se to nicméně přehoupne a já jsem si znovu uvědomila, jaký je Platón génius (pasáže 294a-d vřele doporučuji vaší pozornosti). Moje nadšení vyústilo v to, že jsem si opsala téměř celou stranu, ale myslím, že by tu bylo nadbytečné to celé vypisovat (i když to stojí za to...), místo toho snad jen ocituji prohlášení, které celou pasáž kritiky zákonů uzavírá:

"Což je možné, aby to, co je po všechen čas jednoduché náležitě odpovídalo věcem, které nejsou nikdy jednoduché?"

Pro ty, co dialog nečetli bych jen ráda dodala, že Platón není v žádném případě anarchista a nutnost zákonů uznává (v případě, že nemáme božského vládce, který vše zvládne bez nich...).
Ač po genialitě této pasáže znovu nastalo jisté ochlazení, řekla bych, že to bylo pouze z toho důvodu, že mě osobně nepřinesla mnoho nového (všechno už jsem to slyšela na přednáškách). To ale neubírá skutečnosti, že jsou ty pasáže krásné... analogie tkalcovství je nádherně poetická, i když místy překvapivě krutá. Nicméně je tu ještě jedna pasáž, kterou bych chtěla vypíchnout, protože na mě velmi silně emocionálně zapůsobila. A to moment, kdy Host začne velmi parodickým způsobem popisovat athénské zřízení a spolu se Sókratem mladším ho nezřízeně kritizovat. Zaprvé jsem na sebe neskutečně pyšná, že mi podstata dané pasáže došla i bez Novotného podpory (kromě té překladové samozřejmě...). Zadruhé jsem se po dlouhé době zase jednou u Platóna zasmála. Zatřetí... panebože, ta pasáž byla tak hořká, až mě z ní trnuly zuby, tahle pasáž mě skutečně přesvědčila o správnosti argumentu, že Platón eleadské dialogy psal v určité osobní krizi, protože v tomhle momentu jako by jindy emocionálně odtažitý a maximálně mírně ironický Host zmizel a nahradil ho sám Platón. Sókrates mladší už tomu všemu svým závěrečným komentářem jen dodává korunu:

"Kdo by mezi takovými lidmi dobrovolně byl ochoten být vládcem, ten by věru zcela spravedlivě utrpěl a zaplatil, ať by to bylo cokoli."

Popravdě... tenhle Platónův dialog se dost možná zařadí mezi mé oblíbené a ráda bych se k němu ještě někdy v budoucnu vrátila. To ale asi trochu souvisí s tím, že mě oslovují témata, které dialog řeší. Například, což jsem zapomněla zmínit, přeznačení dichotomického dělení kontrárních protikladů, což je něco, s čím se naše společnost stále ještě nesmířila, ale to už je téma na někdy jindy.
K tomuto dialogu se dají najít na YouTube perfektní přednášky pana PhD. Josefa Kružíka, vložila bych sem odkaz, ale nedávno jsem byla za tuto praxi pokárána, a tak si to raději odpustím... nicméně by nemělo být těžké je najít, a v případě zájmu mě neváhejte kontaktovat a odkaz vám jednoduše pošlu.

7 01.03.2021

Za mě asi nejlepší díl série, nicméně to nic nemění na tom, že je to přeci jen trochu zklamání.
Je ode mě hloupé chtít od historických romancí něco víc, je ode mě obzvlášť hloupé chtít něco víc od Susanne Enoch, jenomže premisa téhle knihy je sen, který jsem ani nevěděla, že mám, dokud jsem se do téhle knihy nezačetla. Dobrodružný objevný příběh se potkal s anglickou romancí a... téhle kombinace v životě potřebuju víc. Bohužel se autorka rozhodla využít většinu písmenek na vnitřní rozervanost a nerozhodnost hrdinů, co že teda vlastně od sebe chtějí. Měla nespočet možností, udělat s příběhem něco zajímavého, ale ona se zas a znovu vrací k přihlouplým pravidlům a etiketě... Konec byl pro mě osobně trochu zklamáním, i když nevím, proč jsem byla natolik pošetilá, abych očekávala něco jiného...

24.02.2021

(SPOILER) Zdá se, že zdejší názory jsou rozdělené na dva protilehlé tábory, osobně se klaním k tomu, že je tento díl nejslabší... to na druhou stranu neznamená, že jsem si ho neužila, a že neoceňuju, co autorka dělá. Otvírá se tu spoustu nových témat a tomu palec nahoru (porucha příjmu potravy, komplikovanost coming outu). Fakt, že jejich trenérka má manželku si mě neuvěřitelně získal, nicméně... nejsem si jistá, jestli bylo zrovna realistické, hodit tam pak ještě jeden učitelský homosexuální pár - na druhou stranu jsem je už od začátku shipovala, tak nemůžu říct, že by mě to zklamalo... Doufala jsem, že dostaneme trochu více Elle a Taa, ale ta trocha, co jsme dostali byla skvělá. Kresba je krásná, příběh je sladký a zdravý (občas až do nerealistické úrovně, ale kdo si ztěžuje?) a já jsem spokojená. Je to jednoduše pohlazení na duši...
edit: Pokud toužíte po další dávce Charlieho a Nicka, tak moc doporučuju kraťoučný AU komiks, který autorka napsala. (Dá se najít na jejím tapas účtu, v případě, že byste ho nemohli najít, se nestyďte mě kontaktovat.) Pro mě je to zatím můj neoblíbenější Heartstopper a... vůbec se za to nestydím.

7 23.02.2021

(SPOILER) Komentář obsahuje lehké spoilery...
Wow wow wow, mám určité pochybnosti, že komentující četli stejnou knihu jako já. Pravda, mohlo to být trochu kratší (na druhou stranu mi délka knihy stimulovala podobnou frustraci jakou nepochybně cítila Bitterblue), ale bezcílné potulování po městě? Tahle kniha je neskutečná emocionální darda, je to o království, které má PTSD a naprosto za mě kompenzuje v něčem neuspokojivý rychlý konec Lecka ve Výjimečné. Leck sice může být mrtvý, ale to neznamená, že ztratil svoji moc... Upřímně, tohle byl neuvěřitelně silný příběh, ke kterému se určitě někdy znovu vrátím, protože při prvním čtení jsem ho nemohla odložit a četla jsem ho rychlostí skoro hodnou Deatha (rýmuje se s teeth...), což se samozřejmě podepisuje na tom, co si z příběhu pamatuju...

"Lady Queen," he said, "you've given me all I want. You're the queen a librarian dreams of."
Now, if only she could learn to be the queen those with more practical considerations dreamed of.

Když už mluvíme o Death-ovi, tenhle díl má snad nejlepší vedlejší postavy. Death je samozřejmě můj favorit, ale téměř každý, koho potkáme je zajímavý a nikdy nemůžete vědět, komu věřit. Safova výjimečnost je nejkrásnější v celé sérii, kdybych nějakou "grace" mohla mít, vybrala bych si bezpochyby tu jeho. A vůbec, péče, kterou autorka tomuhle dílu věnovala, je o úroveň výš než u těch ostatních (je tam vymyšlený jazyk a písmo!).

"Look closer, Bitterblue. You love fiercely, and you carry a queen's share of sadness. When I'm near, my presence overwhelms you with all that you feel - but I'm only the music, Bitterblue, or the hanging or the sculpture. I make your feelings swell, but it's not me you feel them for."

A můžeme mluvit o tom, že se všechny moje sny staly skutečností, když se ukázalo, že ne, nejsem blázen, když si už od prvního dílu myslím, že Bann a Raffin jsou pár? Stejně jako Bren a Tilda. Diskuse o "same sex marriage" už je třešničkou na dortu. Vážně, tenhle svět mě dělá tak šťastnou až to možné není. (Což ve mně na jednu stranu vyvolává pocty "proč mi trvalo tak dlouho si to přečíst" ale na druhou si uvědomuju, že kdybych to četla dřív, tak bych to neocenila zdaleka tolik.)

"My kingdom's challenge," she thought, "is to balance knowing with healing."

Co mě trochu mrzí je autorčino narativní rozhodnutí, umístit Fire před Bitterblue, myslím, že by čtenářský zážitek byl o to silnější, kdybychom o událostech Fire nevěděli a mohli na tuhle část příběhu přicházet s Bitterblue - dokonce si trochu myslím, že pro příběh jako celek by bylo lepší, kdyby kniha Fire vůbec neexistovala, protože by to umožňovalo určité zachování tajemnosti, nicméně se mi Fire příliš líbila, než abych něco takového navrhla...
Celkově jsem překvapená, že mě vůbec nemrzí vyznění romantické linky, bylo to velmi přirozeně napsané, a tak nějak jsem s tím počítala už od začátku. Vyznění zbytku je jednoduše wow... Tohle bylo neuvěřitelně dobré. Doporučuju si přečíst i autorčino poděkování, nejen že tam trochu dává nahlédnou do zákulisí vzniku knihy, ale také reflektuje určité problémy jejích předchozích knih (pořád nějak nemůžu uvěřit, jak je tahle série "stará"...). Za mě neuvěřitelně uspokojivé čtení, asi se i pokusím knížky sehnat, abych si je mohla zařadit do knihovničky... (čteno v angličtině)

Info pro zájemce: V lednu vyšel v originále 4. díl série "Winterkeep", právě jsem ho začala číst a z prvních dvaceti stránek zatím můžu jen doporučit. Komentář asi později přidám pro zájemce zde do diskuse.
Edit: Komentář k "Winterkeep" je v diskusi, knihu moc doporučuji.

4 19.02.2021

Co mě na knize těší asi nejvíc je fakt, že jsem nad autorem vyhrála sázku - ne, film jsem ještě neviděla, a i když právě touha se na film podívat byla částečnou motivací k četbě knihy, nebyla tou hlavní. Ne, důvod, proč jsem se konečně k přečtení dokopala byl fakt, že Princezna nevěsta je oblíbenou knihou Kate Daniels (hrdinky jedné z mých neoblíbenějších fantasy sérií) a celkově bývá často předmětem popkulturních narážek. V mé stálé honbě za cílem nebýt naprostým kulturním barbarem tedy musela být přečtena. Bohužel ale převažuje zklamání...
Koncept knihy se mi zdál perfektní parodie/variace na rytířské romány mi zněla úžasně. Co by se mohlo pokazit? Bohužel v tomhle ohledu nebyl autor příliš kreativní. Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o rytířskou kulturu ví, kolik bizardních prvků se tam nachází, ale autor žádný z nich nevyužil (přitom na několika místech, si to o ně vyloženě říká...). Škoda... místo toho se zaměří na stereotyp neschopné, ale krásné ženy - přičemž uznávám, že se pokusil o jisté vtipné dobarvení jejího charakteru, které ale za mě bolestivě nefungovalo - a muže, který ve všem vyniká a za všech okolností ji zachrání (můj mozek, který mi v těchto situacích neustále nápomocně nadhazoval "Ferda mravenec, práce všeho druhu" mi situaci rozhodně neusnadňoval). A na tohle si nemůžu nijak moc stěžovat, protože to patří ke schématu tohoto typu literatury (i když zdaleka ne ve všech případech, v "Lanvalovi" Marie de France naopak muže zachraňuje žena), ale... za mě to nefungovalo. Autor si zvolil cestu dvojhlavců (jak by řekl Parmenides...) a jako by se nedokázal rozhodnout, co vlastně chce. Balancuje na hraně parodie, neudělá z příběhu skutečnou frašku, ale zároveň příběh není dostatečně komplexní aby mohl stát sám o sobě. Nechápejte mě špatně, nevadí mi, že je příběh celkem jednoduchý a ztřeštěný, vadí mi... taková určitá nevyplněnost (pokud vám to dává smysl... líp už to asi neřeknu...).
Výše zmíněné se podepsalo na tom, že Westley s Beruškou mi byli v podstatě ukradení, jejich láska má být centrem knihy, ale já jim ji moc nevěřila (je ovšem otázka, jestli to není autorským záměrem...). Daleko přesvědčivější je láska mezi Fezzikem a Inigem, jejich vztah byl pro mě pohonem celé knihy a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.
Co se autorských vsuvek týče... V rámci textu mi vůbec nevadily, naopak mi přišly docela vtipné a odlehčující - někdy naopak zvyšující napětí. Nepřišlo mi, že by nějak zvlášť spoilerovaly, jako píšou jiní. Celkově dobrý nápad. Nicméně třicetistránkový autorský úvod byl na mě trochu příliš a když přišla podobná věc znova na začátku Beruščina dítěte, málem jsem knihu zahodila (to bych knize samozřejmě nikdy neudělala, zvlášť ne z knihovny...). Co se týče vsuvek, poznámek pod čarou a podobných "přívažků", řekla bych, že mám celkem vysokou toleranční hranici, nevadí mi pomalé začátky, nevadí mi pozastavení, abychom se na něco mohli podívat blíž. Jenomže autorův tón mi tu byl neuvěřitelně protivný, znovu, mohlo by se jednat o autorský záměr, ale nemyslím si, že je to ten případ... Způsob, kterým autor mluví o nadváze a postavě - především u svého syna, ale i ostatních postav - je jednoduše odporný. Chápu, že knížku napsal v 70. letech, a snad ho to i částečně omlouvá, nicméně to neznamená, že se mi to musí líbit. A mohla bych rýt dál, ale asi to nemám zapotřebí.
Krátkou zmínku si zaslouží ještě Valérie a Max, protože ti dva tuhle knížku pro mě - na těch pár stránek na kterým byli - rozsvítili. Upřímně, proč že tahle knížka není o nich?
Dodatek Beruščina dítěte za úplně zbytečný nepovažuji, vlastně se mi to jako závěr asi líbilo víc, než ten původní. I když některé scény byly... divné... (a nemyslím divné-divné, spíš jako zneklidňující-egh-divné)
Celkově ve mně kniha zanechala zvláštní pachuť hořkosti, kterou způsobují knihy, které mohly být skvělé, kdyby jenom...
P.S. Ale rozumím tomu, že pro řadu lidí je to nostalgická záležitost a chápu proč ten příběh milují, já jsem prostě jen měla jiná očekávání a to mě dohnalo...

7 17.02.2021

Přiznám se, že jsem nečekala, že si druhý díl přečtu hned, ale stalo se a nemůžu říct, že bych toho litovala. Stejně jako Výjimečná a i Ohnivá má pomalejší začátek (Chápu, proč "Fire" přeložili jako "Ohnivá", ale vzhledem k obsahu knihy to nedává moc smysl... nicméně ten název budu používat, aby v tom nebyl zmatek...), ale tady se přiznám, že mi přišel skoro až moc pomalý. Autorka má mnoho talentů, ale předávat přirozeně základní informace mezi ně nepatří, a proto Fire na začátku knihy neustále vzpomíná... a předává nám tak to, co potřebujeme vědět... Což není nejšťastnější a navíc je v tom trochu zmatek (celkem dlouho mi trvalo pochopit, kdo je teda čí otec a který, že je mrtvý...). Nicméně, když se přeneseme přes tuhle nešťastnou část... Fire je perfektní hrdinka, milovala jsem Katsu, ale Fire je mi o něco bližší. Způsob, kterým je popsán její vztah s otcem je perfektní a naprosto nic bych na něm neměnila. Její touha po dětech, které si zakázala mít... Fire je vnitřně neuvěřitelně silná hrdinka, její morálka a utrpení, které prožívá... Vývoj jejího charakteru a vztahu k sobě samé (to se vůbec zdá, že je pro autorku velké téma, protože něco podobného jsme mohli pozorovat i u Katsy...). Tenhle aspekt příběhu byl za mě zkrátka perfektní.

- His voice was tired. "My life is an apology for the life of my father."
A long silence. Fire sat unbreathing. A life that was an apology for the life of his father: it was a notion she could understand, beyond words and thought. She understood it the way she understood music. -

Bohužel mám výhrady... děj zdaleka není autorčinou silnou stránkou, je poznat, že se snaží, ale zkrátka to tak úplně nefunguje. To mi na jednu stranu zas až tak nevadí, kdyby se omezila na válečnou zápletku a k tomu přidala příběh Fire, bylo by to super. Nicméně ona se to snažila alespoň částečně napojit na "Výjimečnou", a tak vytvořila strašně komplikované propojení. Leck je v tomhle příběhu naprosto zbytečný a popravdě bych byla úplně nejspokojenější, kdyby zkrátka šlo o úplně jiný svět, protože tohle řešení-neřešení zkrátka nedává moc smysl (Proč se v Dells nerodí výjimeční? Jak je možné, že jsou od sebe tyto dvě části tak dokonale izolované? - chápu, že jsou mezi nimi hory, ale co moře... nevím, neviděla jsem mapu... A obráceně, proč jsou monstra jen v Dells? - tak to dává trochu větší smysl, vzhledem k tomu, že je to záležitost dědičnosti...). Dle mého skromného názoru by na tom příběh byl líp, kdyby stál sám o sobě, ale chápu, že dát to do sérii je marketingově výhodnější... Ale tak co já vím, třeba se ve třetím díle ukáže, že to sleduje nějaký cíl...

"All right," Clara said. "We have our swordsman, so let's get moving. Brigan, could you attempt, at least, to make yourself presentable? I know this is a war, but the rest of us are trying to pretend it's a party."

Celkově: Skvělá fantasy oddechovka, která mohla být napsána o něco lépe, nicméně komplexní hlavní hrdinka a skvělé vedlejší postavy to vynahrazují. (Pokud jste dějově zaměření čtenáři, možná to pro vás není pravá volba.) Romantická linka je neuvěřitelně sladká a... funkční, skutečně se k sobě hodí, jen buďte připravení na ten nejpomaješí "slowburn"... Osobně jsem si četbu užila, ale naprosto rozumím tomu, proč se jiným nelíbila. (Čteno v angličtině)
P.S. Jak jsem mohla zapomenout? Bisexuální ženská hlavní hrdinka v roce 2008?! A bez jakýchkoli škodlivých stereotypů nabalených kolem toho... Jak málo mi stačí ke štěstí... (Pravda, ani to nebylo nějak aktivně probírané téma, ale možná je to o to lepší...)

5 14.02.2021

Kočka mi ten komentář smazala hned po tom, co jsem dopsala poslední větu... věřili byste tomu? Já teda ne... (Proč si to dělám?! Proč se nikdy nepoučím?! No nic, tak ještě jednou...)
Knížku jsem četla podruhé v rámci mého předsevzetí dočítat rozečtené série - že je to první díl, říkáte? Ano, jenže jsem se k těm dalším dvěma nikdy nedostala a už je to nějakou dobu, co jsem četla ten první, a tak proč ne... Šest let je dlouhá doba, a tak jsem celkem předpokládala, že se mi knížka nebude líbit tolik jako napoprvé, ale překvapivě hodnocení zachovávám, řekla bych, že čtyři hvězdičky si knížka zaslouží. Snad jde až trochu příliš po povrchu a snesla by o trochu více propracovanosti, nicméně je cílená na mládež, takže bych řekla, že je v tomto ohledu dostačující. (Navíc jde celkově dost mimo YA trend a to je tak neuvěřitelně osvěžující.)
O čem je ale potřeba mluvit nejvíc je Katsa... jak mohla být hrdinka jako je ona napsána na počátku Twilight manie je naprosto mimo moje rozumové schopnosti. Pravda, jsem trochu zaujatá, protože pro hrdinky, které dokážou složit kohokoli v místnosti (viz Diabolik a Šachovnice bohů) mám zkrátka slabost. Ale přesto, Katsa je inteligentní žena hledající sama sebe a svoje místo ve světě a její úvahy o svobodě jsou daleko víc, než bych kdy od jaké YA fantasy očekávala. Pravda, někdy byla její postava proti tradičnímu obrazu ženství snad až příliš vyhrocená (na můj vkus), ale na druhou stranu je takový typ hrdinek je v knihách potřeba, protože ženy, které sdílejí Katsiny pocity bezpochyby existují a poselství, které tu autorka vysílá je bezpochyby krásné.

"Kdyby si vzala Poa za manžela, slibovala by budoucnost, o které ještě nevěděla. Protože jakmile by se stala jeho ženou, byla by jí navěky. A i kdyby jí Po dával svobodu, vždycky by věděla, že je to dar. Její svoboda by už nepatřila jen jí; bylo by na Poovi, jestli ji dá, nebo odepře. Věděla, že to druhé by se nestalo nikdy, ale o to nešlo. Pokud by ta svoboda nevycházela jen z ní, nebyla by doopravdy její." (!!!!)

Co se týče některých stížností v komentářích - Bitterblue - mě osobně z nějakého důvodu přišlo její jméno roztomilé, a tak mi nevadilo, nicméně je pravda, že se zdá. že se do příběhu moc nehodí. Osobně si myslím, že to je problém poněkud nekonzistentního překladu. Podobný problém by se totiž dal najít i jinde například jediná přeložená země je "Mezizemí" a tak mezi ostatními vypadá jak pěst na oko. Nicméně si nejsem jistá, jak by se situace se jmény dala zcela vyřešit. Překlad byl místy nešťastný v tom, že zvolil podobné názvy - viz zmíněný problém "Randa" vs "Rada", který jsem při čtení taky měla, nicméně to není chyba autorky, protože v originále si slova vůbec podobná nebudou (pravděpodobně, nekontrolovala jsem). Celkově byl ale překlad slušný, obzvlášť vzhledem k tomu, co za hrůznosti občas vychází teď, takže si naprosto nemůžu stěžovat...
Co se následků a důsledků týče, jsem naopak velmi spokojená. Medicínsky je to - podle mých velmi omezených znalostí - velmi přesné a realistické. A celkově se mi ten motiv dost líbí - mám z toho určitý pocit nedokonalosti, ale upřímně nemám žádné konkrétní výtky. Co mě osobně trochu vadilo, byl raketový vývoj schopností hlavních protagonistů, byli snad až moc dobří. Nicméně to neprotiřečí světu, který autorka vytvořila (talenty si nemají být rovnocenné), nicméně mi občas přišlo, že trochu víc rizika by nebylo naškodu - ne, že že by ho tam později nebyla spousta...
Celkově doporučuji, ale rozhodně do toho nejděte s očekáváním epické fantasy, ale spíš slušné fantasy oddechovky, která je chytřejší, než se na první pohled může zdát.
P.S. Péče, kterou autorka věnuje tomu, aby bylo zřejmé, že se nejedná o násilný vztah, přesto že spolu protagonisté pravidelně zápasí je obdivuhodná a naprosto si mě získala. Ta kniha vyšla před deseti lety a je uvědomělejší, než některé knihy, co vycházejí teď... Jsem ohromená.

6 12.02.2021

(SPOILER) Kde mám vůbec začít?
Už k prvnímu dílu jsem měla určité výhrady - především, co se Matthewa týče. Nicméně první díl měl jednu velmi nápomocnou kvalitu, byl neuvěřitelně čtivý, a tak i když byl snad zbytečně zdlouhavý mi to nijak nevadilo, protože knížka se četla prakticky sama. Ke čtení téhle jsem se musela nutit a několikrát jsem i zvažovala, že to vzdám, jenže... přece jen mě zajímá, kam to všechno směřuje.
První věc, o které si musíme promluvit je Matthew... Mám ráda romantické příběhy a nestydím se za to (většinu času...). Proto mě naprosto šokovalo, když jsem si uvědomila, že se těším, až Matthew na pár stránek zase zmizí, protože se třeba začne dít něco zajímavého. Druhým, ještě více šokujícím odhalením bylo, že jsem si začala přát thrillerovou zápletku (thrillery zásadně nečtu) - Diana si uvědomí, že je spárovaná s šílencem posedlým kontrolou (atd.) jenže spárování je samozřejmě vztah, ze kterého se nedá jen tak odejít... No, tohle jsou nicméně jen důsledky, co mi tak vadí? Matthew Dianě pravidelně lže a to i přes to, že se několikrát shodnou, že tentokrát už tedy upřímnost. O jeho dominantních alfa sklonech, které jsme viděli už v prvním dílu, ale tady se ještě zhoršují snad ani mluvit nemusím. Když prohlásí, že jestli chce skutečně vypadat jako alžbětinka, měla by ho začít poslouchat... na Dianině místě bych mu jednu ubalila... Nejhorší na tom je, že jeho plány skoro vždycky ztroskotají, takže ho nemůžu omluvit ani tím, že poslechnout by dávalo smysl... Proč, že ho Diana vlastně miluje? Kdo ví... asi je to osud... (Jo, a to jsem zapomněla zmínit antikoncepční scénu číslo dvě... zatímco bylinná antikoncepce má vedlejší účinky, tak ta moderní hormonální zřejmě žádné nemá... prosím, už dost... A Matthew stavějící katedrálu svatého Víta už je prostě moc, co je moc to je moc.) Nicméně je pravda, že autorka ho do jisté míry takhle píše schválně, má být nedokonalý - jde jen o to, že zrovna tyhle rysy mě tak vytáčí...
Co se děje týče... to je vážně vtip. Snad bychom si mohli připomenout, proč se vydali do minulosti v prvním místě... 1. aby se schovali před kongregací 2. aby našli ashmoleův svazek 3. aby se Diana měla od koho učit čarovat. Mohl byste mi teda někdo vysvětlit, proč první polovinu knihy poletují z místa na místo, přitahují k sobě hromadu pozornosti a dosahují tím ničeho? Poslední dobou to v komentářích píšu nějak moc často a samotnou mě to šokuje, protože mám dlouhé knihy ráda, ale tahle měla být o polovinu kratší... Je pravda, že každá jejich cesta plnila nějaký účel, ale... za mě ne... Na druhou stanu je pravda, že když přišlo na lámání chleba a měli se vrátit zpátky, tak mi skutečně bylo smutno, protože přestože byl vedlejších postav někdy přehršel, tak jsem si řadu z nich zamilovala.
Velké - ne úplně závěrečné - drama bylo ale naprosto směšné, proč? Proč zas musíme jít touhle cestou? I když když už nic jiného, tak oceňuji kreativitu ve zvolení mužského padoucha, obvykle bývá ta zhrzená žena...
Proč jsem na tuhle knížku tak tvrdá? Protože má potenciál. Autorkou vytvořený svět se mi vcelku líbí. Umí psát živé postavy, i když jim věnuje jen ten nejmenší prostor. Je vidět, že si provedla nějaký výzkum a v historických reáliích má celkem přehled - jenže to je zároveň i slabina, protože místy se v tom až moc rochňá a pak vnikají bezcílné výlety, ale zároveň se do toho v určitých místech podle mě mohla položit daleko víc (Alžběta i Rudolf byli celkem dost excentričtí panovníci - každý samozřejmě úplně jinak - a proto mě trochu zklamal jejich poměrně jednostranný popis).
Diana je rozhodně zajímavá hlavní postava, její vývoj v téhle knize byl skvělý - hrozně se mi líbilo, jak od svého akademického přístupu ke všemu kolem sebe postupně došla k přirozené alžbětínskosti. To mě nicméně dostává k potratu... tohle je motiv ke kterému jsem velmi citlivá, ráda ho v knihách vidím, ale málokdy je napsaný dobře, takže mě to ve výsledku zas rozčílí. Tady byl napsaný příšerně, protože jediný důvod proč k tomu došlo byl, že autorka potřebovala děj postrčit určitým směrem. Ano, postavy o tom měli pár rozhovorů, ale chybělo tu skutečné truchlení. Chyběly tu drobné myšlenky a vzpomínky, jako by to dítě ani nebylo důležité... vlastně to bylo celé o Matthewovi, ale ani tady autorka nevyužila skutečný potenciál...
No... neočekávala jsem moc, ale přesto to bylo velké zklamání... Poslední díl je o něco kratší a já jsem zvědavá, tak si ho asi taky přečtu, ale...

7 03.02.2021

Předem se omlouvám, za narušení zdejší poklidné atmosféry... a beru tento příběh možná až příliš vážně, nicméně věřím, že i o dětských knihách je důležité diskutovat...
Tohle je další z mých oblíbených dětských knížek, kterou jsem vlastně ale nikdy nečetla. Byla jsem ale naprosto posedlá její namluvenou verzí a do teď umím řadu písniček zpaměti (pokud je neznáte, tak rozhodně doporučuju, neznám dítě, kterému by se nelíbily). Znovuobjevovat tenhle příběh bylo neskutečně příjemné, jednak ze sentimentálních důvodů a druhak se teď v mém životě objevilo poměrně hodně koček (a některé kočičí charaktery jsou tu vystihnuté zkrátka skvěle). Kniha má navíc úžasný humor. První kapitoly jsou za mě jednoznačně nejlepší - malý Modroočko je neskutečně roztomilý, Bělovouse Zrzundu, Zelenoočku i celou jejich partu zkrátka hrozně žeru. Proto mě vlastně trochu mrzel přesun na venkov, který nás o všechny tyhle protagonisty obral a zavedl daleko větší epizodičnost. Což je na jednu stranu pro děti asi přístupnější, na druhou stranu je množství postav možná kontraproduktivní. Tohle je nicméně jen malá výtka a drobnost, ta velká výtka teprve přijde...
Moje hlavní rozčarování se týká konce - takže dále se SPOILERy... Nejdřív bych ráda předeslala, že i Kiki mám ráda a proti tomu, že skončila s Modroočkem nic nemám - ačkoli mi trochu vadí fakt, že si vychoval svoji partnerku (jsem na tenhle typ zápletky trochu citlivá, shlédnutí Hrbáče Lagardéra mě doživotně poznamenalo...). Nicméně, i když je rozvinutí Kikiina charakteru trochu odfláknuté (proti třeba Zelenoočce), to co je naznačené mi stačilo k tomu, aby si mě získala. Co je ale příšerné a neskutečně mi vadí je způsob, kterým je ukončená Zelenooččina linka - musel z ní autor na konci udělat žárlivku, která ve svém okolí jinou kočku nesnese? Jasně, Zelenoočka má být trochu koketa, je to koneckonců toulavá kočka, která má kolem sebe v podstatě harém kocourů, nicméně to v první polovině rozhodně nebyla nesympatická postava, popravdě je to dost možná moje oblíbená postava (samozřejmě pro někoho nesympatickou postavou být může... ale není zlá... je sice prostořeká a z Modroočka si utahuje, nicméně ho naučí lézt po stromech a normálně se s ním přátelí). Jenomže na konci je prostě sprostě zneužitá, je z ní udělaná záporná postava, jen aby vynikla Kikiina věrnost... což... Vůbec nebylo potřeba kvůli tomu zacházet do takových extrémů!
Omlouvám se, mám pocit, že jsem do toho daleko víc investovaná, než bych měla být, nicméně tahle literární figura mě neskutečně rozčiluje... je v příbězích velmi běžná a příběhy (obzvláště ty, co čteme jako malí) nás učí přemýšlet, zakládají rámec ve kterém přemýšlíme a proto je taková škoda, že tenhle úžasný příběh má tak nešťastně zvolený konec. (To, že se všichni kocouři vykašlou na Zelenoočku a začnou pokukovat po Kiki je taky téma samo o sobě... Proč? Proč?)
Ach jo... tak moc to chci milovat, ale jsem teď jen neskutečně vytočená... Musím se podívat, jestli ta audioverze končí stejně, protože takhle si to nepamatuju... (edit: Audioverze skutečně má jiný, o něco lépe zvolený konec.)

8 01.02.2021