Jass komentáře u knih

Za mě celkově rozhodně ano, pěkná kresba jak je u Síse zvykem, jednoduše vyprávěný příběh, deníkové zápisy, vypíchnutí některých větších událostí... rozhodně dětská publikace hodná pozornosti. Mám pár připomínek, ale řekla bych, že jsou všechny odůvodnitelné právě cílovou skupinou...
Osobně jsem se z knihy moc nového nedozvěděla (vlastně myslím, že nic, ale nikdy neříkej nic...). Nicméně to je asi dobře, kdyby toho v knize bylo víc, tak by byly děti myslím přehlcené a někdy je méně více. (Už tak byli u deníkových pasáží moji mladší spolučtenáři dost vyřízení.)
Slyšela jsem v komentářích výtky typu. "Vážně to bylo tak hrozné? Moje zkušenost je trochu jiná..." moje dojmy byly vlastně přesně opačné, moje zkušenost je žádná, protože jsem ještě nebyla na světě, ale moji prarodiče z jedné strany jsou chartisté a rodinné historky jsou proto poněkud drsnější (vyrovnává to druhá strana rodiny kovaných komunistů...). Z toho důvodu mi tam trochu chyběla zmínka toho, jak byl Petr v privilegovaném postavení... Nicméně, abych odpověděla na opačnou výtku ostatních, tak tu svoji. Je to individuální příběh, příběh jedince a jako takový je validní. Sobě bych navíc dodala, že je to příběh pro děti, a proto je dobře, že to je poměrně něžná verze. (I když... v rámci tématu samozřejmě... jde spíš o to, že nic není příliš explicitní a podrobné.)
Zjednodušenou charakteristiku špatného Východu a dokonalého Západu jsem si sama při čtení neuvědomila, i když při pohledu zpět musím přiznat, že na tom něco je. Sama jsem velkým odpůrcem zjednodušování a souhlasím, že to jistě šlo udělat trochu lépe. Na druhou stranu... je to kniha pro děti, která se snaží předat určitou zkušenost a v rámci té zkušenosti autor jistě tyto pocity zažíval. Celkově to pro mě není důvod proč knihu nedoporučit. "Ptačí sněm" se mi asi líbil krapet víc, ale srovnávat ty dvě knihy je poněkud nesmyslné...

7 17.04.2021

Mám Swifta moc ráda, Gulliverovy cesty se mi líbily jak na základce tak na střední a na tenhle jeho kontroverzní pamflet už jsem si brousila zuby nějakou dobu. Předně bych ráda řekla, že to rozhodně není četba pro každého a rozhodně se tedy neztotožňuji s některými komentáři, kteří doporučují všem. (Kupříkladu bych pamflet rozhodně nedoporučovala čerstvým matkám... a asi ani otcům. Případně lidem, kteří v sobě nemají kapku smyslu pro černý humor.) Osobně se mi to ale líbilo, Swift má takový řízný styl, který mi sedí a promyšlené to měl do detailů. Místy to na mě ale bylo trochu moc (řekněme, že mám velmi obraznou představivost a pokud jste někdy připravovali k pečení celého králíka a zdálo se vám, že tak trochu vypadá jako malé dítě, pak asi chápete....). Celkově je to jak zajímavé svědectví o Swiftově době, tak povedený literární počin. Doporučuji, ale jak jsem řekla, není to čtení pro každého...

6 17.04.2021

Zápis téhle knihy na DK mě mate, zaprvé si myslím, že je tu omylem popis předchozího dílu - anotace moc nesedí a navíc je v ní napsáno, že jde o díl šestý, když jde o díl sedmý. Zadruhé, vážně má kniha jen 200 stránek? Moje anglické vydání má 317, písmena jsou docela velká, takže to není nemožné, ale... o třetinu kratší? Poslední poznámka už nemá s DK nic společného, ale koho napadlo přeložit "Rainbow Valley" jako "Anna v Glene St. Mary", vážně, tenhle díl už není o Anně skoro vůbec a ač jsem byla ze začátku k názvu poněkud skeptická "Rainbow Valley" sedí k téhle knížce dokonale. Když už jsem u těchto technických stížností, tak bych snad ještě mohla vyjádřit své nepochopení nad faktem, že v Puffinovské edici vyšlo jen prvních šest dílů a poslední dva jsem si tedy musela pořídit od Virago Modern Classics, které... nesedí tam pěkně do ruky a jsou o něco kýčovitější, ale prakticky jim nemám moc co vytknout. Ale, ke knížce samé...

"...They love it [Rainbow Valley] above every spot on earth. Even the maple grove doesn't rival it in their affections."
"I am afraid they love it too well," said Susan gloomily. "Little Jem said once he would rather go to the Rainbow Valley than to heaven when he died, and that was not a proper remark."

Po předchozím dílu, který mi moc nesedl, jsem měla nízká očekávání. A ty tenhle díl naprosto rozmetal... Tohle bylo naprosto perfektní, za mě s přehledem druhá nejlepší kniha v sérii (skoro mám nutkání si znovu přečíst první díl, protože si nejsem jistá, jestli mohl být lepší než tenhle...). Taky mi zodpovídá otázku, která po posledním díle přetrvávala - a to, že knížka na mě nepůsobila depresivně kvůli všem "pohřebním věcem", protože těch je tu také přehršel a pocit jsem z toho měla docela jiný.

"I've always thought graveyards must be delightful places to play in."
"Oh, no, you did not, Mrs Dr dear," said loyal Susan, determined to protect Anne from herself. "You have too much good sense and decorum."

V tomhle díle jsem si bytostně uvědomila, jak perfektně píše Maud svoje postavy (nedávno na procházce jarní krajinou jsem s autorkou dosáhla zvláštního niterného spříznění a adresovat ji Montgomery už mi nepřijde správné...). Zatímco v Anně z Inglesidu mě postavy dětí trochu rozčilovaly, protože mi přišli nerealistické, tady... autorka minimalistickými tahy pera zachytila skutečné děti i dospělé. Každý je jiný a přesto cítíte, že patří k sobě. Aniž bych byla konkrétní, tak v tomhle díle například dojde k další adopci a... osobně jsem z toho měla silný dojem správnosti (ti tři k sobě zkrátka patří).

"A handsome rooster like Adam is just as nice a pet as a dog or cat, I think," she said. "If he was a canary nobody would wonder. And I brought him up from a little, wee, yellow chicken. Mrs Johnson at Maywater gave him to me. A weasel had killed all his brothers and sisters. I called him after her husband. I never liked dolls or cats. Cats are too sneaky and dolls are dead."

A stejná věc platí i pro dvě vedlejší romantické linky, kdy (teda mluvím hlavně o té první) jsem od první scény měla utkvělý pocit, že k sobě ti dva zkrátka patří, jako by do sebe zapadly dva kousky puzzle. Až mě to samotnou překvapuje, jak si mě ti dva získali... V druhé polovině je to sice trochu překombinované, ale celkově... za mě ano.

"It is never quite safe to think we have done with life. When we imagine we have finished our story fate has a trick of turning the page and showing us yet another chapter. These two people each thought their hearts belonged irrevocably to the past; but they both found their walk up that hill very pleasant."

Abych se ale dostala k tomu, co tenhle díl dělá tak jiným od těch ostatních - tenhle díl má jako jediný ucelený příběh. Pravda, pořád tu máme krátké episody, ale všechny episody sledují určitou linii. Asi víc než co jiného, je to příběh dětí z fary na které městečko klade nespravedlivě vysoké nároky a které by se snad i chtěly slušně chovat, ale nevědí jak. Některé pasáže mi jednoduše lámaly srdce... a, no bylo to krásné. A pak je tu druhá linie "předpovídající" první světovou válku (autorka už to píše po ní, ale děj se odehrává před ní) a to knize dodává další rovinu smutku, protože je tu zároveň určitá naivita, naivita toho, že nic horšího než první světová válka už se stát nemůže...

"I'll sew the buttons on in a jiffy," said Mary.
"Not on Sunday," said Una, shocked.
"Sure. The better the day the better the deed. You just gimme a needle and thread and look the other way if you're squemish."

Ta stínová přítomnost války také knize dodává určitý pocit dospívání a konce dětství a celkové vyznění knihy je vlastně hodně smutné. Rozhodně to není veselá kniha, ale ani není depresivní jako díl předchozí, je to kniha smutná krásně a čistě. (Dává to smysl?) Jednotlivé pasáže jsou často opět poněkud výchovné, jak je autorčiným zvykem, ale to plynutí knihy vůbec neruší. Za mě jednoznačně krása, k téhle se určitě budu vracet.

"Wilson has some fancy name for it, but I call it macanaccady. Anything I can't analyze in the eating line I call macanaccady and anything wet that puzzles me I call shallamagouslem."

P.S. Osobně mi dodání dalších dětským protagonistů a přesun pozornosti od Blythů vůbec nevadil... vlastně mi naopak přišlo, že to příběhu prospělo, ale rozumím, že to pro některé čtenáře může být zklamáním...
P.P.S. Shirley musí skutečně být neskutečně hodné dítě, protože kromě začáteční zmínky už o něm neslyšíme. Ale abych byla spravedlivá, tak ani Rilla tu nemá význačnou roli... přesto je tohle opomíjení jednoho dítěte dost podivné...

4 16.04.2021

Se Šiktancem jsme stále ještě nenašli společnou řeč, při četbě jeho poezie cítím, jak mi něco uniká, ale ještě jsem nepřišla na to, jak to napravit. Ale styl má krásný, to se musí nechat, jeho básně jsou na mě sice krapet dlouhé, ale mají úžasnou kadenci (trochu jako ty Villonovy) díky které mám dojem, že mi tepou celým tělem.

"...Nehledejte hrob Oskara Kričaka.
Je na něm sníh.
Sníh prach.
Sníh kámen.
Mletá slída.
A zemi, v které spí, říkají Antarktida. ..."

Vezměte si třeba tohle, je to krásné, ale kdo je Oskar Kričak? Googlení ze začátku nenabídlo žádný uspokojivý výsledek, jmen je tam daleko víc a na žádné z nich nic... až to poslední, Oldřich Kostka, přineslo kýžený výsledek. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Kostka) Ve zkratce byl Kostka člen sovětské výpravy na Antarktidu, kde na stanici vypukl požár a jedenáct členů na jeho následky zemřelo. Mám ale pocit, že to vyvolává více otázek než to zodpovídá. Zaprvé, báseň se jmenuje "Báseň osmi", ale lidí tam uhořelo 11, proč tři z nich nejmenuje? Zadruhé wikipedie tvrdí, že byl případ komunistickou stranou tajen a bylo zakázáno o něm hovořit v médiích, přesto ale tato báseň roku 63 vyšla s předsádkou, která je zřetelně prostranická ("...Patří k nim úcta k dělnosti a družnosti, sourozenectví s reálnými hmatatelnými předměty, které nezklamou, ani když selžou příliš velká slova. ..."). Hádám, že se jen snažím říct, že vůbec získat kontext, kteří Šiktancovi doboví čtenáři pravděpodobně běžně měli, není snadné a četba je to tedy nutně neuspokojující...

"...Bylo
bylo
Bylo loni
Bylo bílo Bily zvony
Toho roku
někdo volá
Někdo v olších skáče se zdi
Běží
běží přes přejezdy
V loužích hvězdy
V loužích kola..."

Na druhou stranu pro mě jeho básně mají určité kouzlo, jak to dle mého názoru celkem přesně popsala předsádka "...prokázal Šiktanc i v této knize vytříbený kompoziční smysl, cit pro pravou míru patosu i onu schopnost zvláštní polyfonie, jíž jeho básně dostávají podobu dramatických skladeb." Samotnou by mě zřejmě nikdy nenapadlo básně jako polyfonické popsat, ale sedí to přesně... Příště asi zkusím nějakou ze sbírek novějších...
(Hodnotím jen třemi hvězdičkami, protože "Jak se trhá srdce" mi přece jen přišlo o něco lepší... ale rozhodně bych neřekla, že je tahle sbírka špatná...)

3 14.04.2021

S Prachettovými knihami mám zvláštní vztah. Hrozně mě baví jeho smysl pro humor, ale ve výsledku mi v jeho knihách vždycky něco schází (mám ale dojem, že chyba je v tomto případě spíše na mé straně...). Začátek knihy mě chytnul, ale první dvě třetiny jsou bezpochyby trochu slabší (pořád velmi zábavné) - v tomhle bodě jsem knihu proložila několika dalšími a když jsem se k ní vrátila měla jsem pocit, jako by mi ji někdo vyměnil, poslední třetiny téhle knihy patří mezi to nejlepší co jsem od Pratchetta četla, přestože (nebo právě proto?) si beze studu utahuje ze Zenóna...

"Několik kroků od nich byla na jedné duně tabule, na které bylo v několika jazycích napsáno: AXIOMICKÁ ZKUŠEBNÍ STANICE. Pod tímto nápisem bylo menším písmem: POZOR - NEDOŘEŠENÉ POSTULÁTY."

Ve výsledku ale asi vůbec není překvapivé, že se mi tahle knížka líbila asi nejvíc (v ukrutném zápasu se "Soudnými sestrami"), protože si přece jen utahuje z něčeho o čem něco málo vím (i když se mi místy zdálo, že vtipy jdou trochu po povrchu... jenže pak už by to hádám bylo pro většinu čtenářů příliš "niche"...).

"Řekl bych, že je to tím šokem," prohlásil jeden kněží. "Víte, jeho cesty byly vždy tak neměnné!"
Všichni ostatní se snažili co nejrychleji dokázat, že i oni by mohli něco poradit.
"Podejte mu někdo sklenici vody!"
"Natáhněte mu přes hlavu papírový sáček!"
"Obětujte mu pod nosem kuře!"

Mrzí mě, že tenhle díl není v audioformátu, protože jinak bych se k němu určitě občas vracela. (Zeměplošské knihy jsou jediné, kterým v audiu dávám přednost...) No, nevadí, za mě určitě jedna z lepších Prachettových knih, ale jsem pořád celkem na začátku... EDIT: Pardon, dopustila jsem se mystifikace! Jsem jen mizerný hledač a audio existuje...

"Byla to ta proklatá dřevěná kráva nebo co," pokračoval Xeno. "Nikdy nám to neodpustili."

P.S. Můžete mi někdo vysvětlit proč je jméno "Ibid" přeloženo jako "Okolik"? V angličtině jsem ten vtip pochopila okamžitě, ale v češtině ho stále nevidím... Z toho důvodu přidávám ještě jeden citát, kterého jsem si v českém překladu vůbec nevšimla, přestože je skvělý...

“The trouble with you, Ibid,” he said, “is that you think you’re the biggest bloody authority on everything.”

15 14.04.2021

Mám s dlouhými básněmi problém... není to nijak osobní, ale zkrátka mám problém udržet tak dlouho pozornost (osvědčenou strategií je předčítat nahlas, ale... to se mi vždycky nechce...). Takže Shelleyho báseň už ke mně přistupovala s jistým handicapem. Myšlenka, která po první stránce převažovala byla; tohle napsal stejný autor jako "Love's Philosophy"? A tahle myšlenka u mě podstatnou část četby přetrvávala, i když jsem se ji snažila odstrkovat, jako nepodstatnou.

"I růže jak nymfy, když v lázeň jdou
A obnaží hruď svou plamennou
A odhalují, závoj po závoji,
Laskání vzduchu nahou duši svoji;"

V podstatě až po přečtení přišla myšlenka zajímavější. Především zásluhou popisku v knihovně: "...byla napsána roku 1820 krátce po smrti autorova dítěte." Smrti... 1820.... (!!!) To je obraz toho, jak se mi rozsvítilo. Proč? No, protože Frankenstein vyšel v roce 1818. Asi nelze úplně tvrdit, že obě díla inspirovaly úplně stejné události, protože Shelleyovi mezi roky 1815 a 1819 ztratili tři děti (a osobně se domnívám, že zatímco Frankensteina inspirovala smrt jejich první dcery Clary, Citlivku... spíše ovlivnila smrt druhé Clary a "Willmouse".). Přesto... tyto dva texty reagují na to stejné trauma a... společně vytvářejí nečekaný obraz a kontrast. Není snadné to vyjádřit slovy. Kde je Frankenstein plný syrové bolesti, tam je Citlivka nesmělá, plná opatrně vyumělkovaných emocí. Tím nechci říct, že Shelleyho bolest není upřímná, chci jen říct, že ani ve své vlastní básni si netroufne svému smutku dát volnost a být zcela upřímný. (Což není překvapivé, muži jsou naší kulturou učeni a nuceni neprojevovat smutek.)
Osobně se domnívám, že Shelley má lepší básně než je tato a nepřečetla jsem jich ještě dost, abych mohla vyslovit nějaký vypovídající závěr, ale... zdá se mi smutné, že jeho manželka je v hodinách literatury stále jen jakousi poznámkou pod čarou, když ho v mnohém překonává...

P.S. Tohle není básnická sbírka, jen báseň rozdělená do čtyř částí. Pokud tedy to starší vydání není obsáhlejší... (To jen kvůli komentářům pode mnou...)
P.P.S. Taky mi to přišlo hodně dantovské...

5 12.04.2021

Popravdě mě na začátku vůbec nenapadlo, že kniha vyšla česky. A později jsem se vyhýbala tomu to zjistit, abych se neocitla před morálním dilematem "přidat či nepřidat". Nakonec ale převážila myšlenka, že nepřidat by ode mě bylo poněkud pokrytecké a navíc... tahle kniha byla vážně dobrá.
Původně jsem sháněla úplně jinou knihu - "She Comes to Slay" - ale místo toho na mě vyskočila tahle (v originále "She Comes First" takže jistá podobnost tu je, i když rozhodně nejde o knihu o Harriet Tubman...). Po tom, co jsem se dosmála mi došlo, že už jsem o téhle knize slyšela, zvědavost převládla, já do ní nakoukla a za chvíli jsem měla čtvrtinu za sebou...

"That's a shift of tectonic proportions - from two out of three women not being able to reach climax to nine out of ten archieving satisfaction - all because of a matter of minutes.
Few, if any, of the world's problems can be solved with a mere twenty minutes of attention, and yet here, in the complex sociopolitical landscape of the bedroom, we have an opportunity to create bilateral satisfaction."

Největší podíl na tom, proč jsem si tuhle knihu tak užila je bezpochyby autorův humor. Napříč celou knihou cituje klasiky - v zamýšlených i nezamýšlených kontextech a... to je šprtský humor, na který si osobně potrpím. Na několika místech měl postřehy, které mě téměř přesvědčily o existenci reinkarnace, protože jsem byla do teď přesvědčená, že to žádný muž nemůže pochopit. Celkově jsem to vlastně vnímala jako příjemnou doplňující četbu k "Ovoci poznání" Liv Strömquist, protože řada informací se překrývala, ale každá kniha se na ně dívala z trochu jiného úhlu.
Celkově... nemůžu jinak než doporučit. Cílovou skupinou jsou jednoznačně heterosexuální muži, ale osobně mi to nijak nevadilo...

2 12.04.2021

Aby bylo jasno, tuhle knihu má na svědomí zdejší vlákno "Knihy, po kterých pátrám - poraďte", kde se po ní sháněla jedna uživatelka a celá ta zápletka zněla tak absurdně, že jsem se rozhodla se po ní taky poohlédnout, abych věděla po čem sáhnout, až zas upadnu do intelektuální deprese. Ale nějakým nedopatřením jsem ji začala číst hned... (Což považuji za určité osobní selhání...)

"Aby vyhověl přání svého mrtvého otce a matčiným tichým neustálým tichým prosbám, se zaslíbil ženě - bezpochyby uvadlé staré panně, které je už skoro devatenáct, a kterou nikdy neviděl."

XDDD Už chápete, proč jsem tu knížku nemohla odložit? Celá tahle kniha byla tak absurdní, dějově nesmyslná, historicky nepřesná a přemrštěná, že jsem se zkrátka musela skoro celou dobu smát. Jak to trefně vyjádřila jedna z postav: "Ježíši Kriste, to je zmatek."

"Slyšela Elyn a Keiru, jak se baví o Penbrooku, a připadalo jí, že to musí být temné a zchátralé místo, kde žijí jen obři, trollové a zločinci. A Elyn si teď bude brát jejich vůdce."

Bohužel musím konstatovat, že první polovina byla o dost vtipnější, než ta druhá. A čím víc se člověk dozvídá, tím je to absurdnější - což je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu už jsem pak vážně začala zvažovat, jak bych tenhle příběh přepsala (tolik zmeškaných příležitostí!).

"Poprvé co přišel do chalupy se odmlčel a zahleděl se na Hildy. Uvažovala, co jeho zakalené oči asi vidí. Mladou ženu, kterou téměř před čtyřiceti lety pozval do svého lože, nebo vychrtlou starou bábu, která nikdy nemilovala jiného muže."

Celkově ale musím přiznat, že tohle nebylo (tak) špatně napsané. Knížka je poněkud širší než je u romancí zvykem a zahrnuje pohledy nejrůznějších vedlejších postav. Bohužel u všech z nich (včetně těch hlavních) zůstáváme dost na povrchu a postavy tedy zůstávají dost papírové.
Závěrem, není to kniha, ke které bych někdy měla potřebu se vrátit, ale... nasmála jsem se u ní, takže svůj účel asi naplnila...

P.S. Ve srovnání s Devereux Jackson jasně vítězí - žádná romantizace násilí na ženách a... jejich vztah měl pár hezkých momentů. (Dobrá, možná jsem trochu opomněla tu scénu, kdy se Kiera pokusí protagonistu zdrogovat, ale... tak úplně jí to nevyjde, takže jsem asi ochotná dívat se na druhou stranu...)

3 12.04.2021

Pomalé čtení u mě vyžaduje citelné fyzické vypětí a proto jediný druh knih kde toto úsilí skutečně vyvíjím je poesie. Přesto je trochu překvapivé, že jsem se touto knihou postupně prokousávala skoro půl roku (na druhou stranu 154 básní je 154 básní...). Shakespearovi Sonety jsem si chtěla přečíst už hrozně dlouho a je trochu zarážející, že jsem se k nim dostala až teď, nicméně... mám pocit, že teď byl skutečně ten pravý čas. Nechci se příliš dlouho zdržovat nad tím, jak je ten text nádherný, plný emocí, nadčasový a zároveň velmi určen dobou kdy byl napsán. Stejně tak je samozřejmostí nádherný a pečlivý překlad a komentář profesora Hilského a nádherně udělané vydání od Atlanty. Všechny tyhle věci jsou významné a důležité, ale já bych se chtěla zamyslet nad něčím trochu jiným...
A to, jak je tahle sbírka neskutečně záhadná a zvláštní. Pokud jste toto vydání četli, tak znáte příběh první publikace Sonetů - publikovaných proti vůli jejich autora, doprovázeným mlčením z jeho strany. Už jenom to se zdá být poutavým náznakem příběhu, který neznáme, ale samotné Sonety nám toho (ne)říkají ještě daleko víc. Sonety totiž (alespoň pro mě) nejsou izolovanými básněmi, tvoří dohromady příběh. Sousedící sonety na sebe často zcela navazují, ale i v pozdějších často vidíme náznaky dřívějších (ať už nejrůznějších činů, nebo znovuobjevením samotného přítele v sonetech černé dámě). Je zcela zřejmé, že je vypráví jeden člověk, že vypráví svůj příběh. Ale nakolik je tenhle člověk Shakespearem? Velmi se tu samozřejmě nabízí autobiografické čtení, ale... zároveň je celý příběh trochu příliš divadelní, trochu příliš dokonalý aby mohl být autobiografií.
Sonety se zabývají řadou zajímavých témat, ale přiznám se, že už jen způsobem, kterým jsou napsány (adresací), jsou pro mě Sonety jednoduše o lásce. Jenomže o jaké lásce to jsou? Přítel s dámou se většinou staví do jakési dichotomie, ale když jsem začala vztah básníka k nim popisovat, uvědomila jsem si... že je to vlastně vztah úplně stejný. Pravda, přítel je krásný a dáma ošklivá, přítel je jarem a dáma nocí, jenomže pravdou je, že jak přítel, tak dáma jsou chybující nedokonalí lidé (stejně jako sám básník), ale náš vypravěč je i tak oba miluje. Jeho láska k nim je velmi nekonvenční, vlastně jsem pořád u vytržení, kolik explicitně erotických sonetů adresoval Shakespeare muži - jeho oslava černé noční dámy se nám dnes může zdát méně kontroverzní, ale pokud jste slyšeli některou z Hilského přednášek, pak víte, nakolik je jeho noční metaforika neobvyklá (viz Romeo a Julie). A mezitím vším je jeden sonet (145), který by snad mohl být adresován Shakespearově manželce. A snad právě tenhle sonet, který jako tenká nitka celou sbírku spojuje se skutečným Shakespearem ve mně definitivně vyvolal tolik otázek. Respektive, nevím jestli jich je tolik, protože zápasím s jejich formulací do slov, ale všechny se točí kolem toho jakou podstatu má láska o které tu Shakespeare mluví a co to vlastně oslavuje. A oslavuje ji vůbec? Řada básní rozhodně žádnou oslavou není... A pokud bychom tuhle knihu srovnali třeba s Danteho "Vita Nuova"... jsme úplně někde jinde, kde je ta oslavovaná neposkvrněná renesanční láska? Kde je ta andělská paní, která zemře mladá? Kde je svět, kde na tělesné lásce vůbec nezáleží? Ne, Shakespeare nám představuje úplně jiný svět... představuje nám svět, kde je každý ze tří hlavních účastníků někomu nevěrný (pokud předpokládáme, že básník je historický Shakespeare - což je mimochodem zajímavé, básník svou vlastní nevěru nikde nepřiznává...), kde je láska krásná, ale také hrozná věc. Kde to přisprostlými narážkami a několika-vrstevnými významy jen hýří, a kde většina sonetů má erotický náboj. Snad by se dalo říct, že je to láska "špinavá", někdo by snad mohl říct, že je to láska "reálná". Upřímně netuším, co chci říct já, snad, že je to láska - pro sonety - nečekaná.
Co z toho všeho vyplývá? Že je Shakepeare pokrytec? Naturalista? Bisexuál?
Přiznám se, že nevím... A tak jediný pevný závěr, které z téhle sbírky dělám je, že Shakespeare byl Básník...

P.S. Krásný doslov Hilského týkající se překladu nám mimo jiné sděluje, že jeho vydání sonetů se od sebe mírně liší jak "upgraduje" svůj překlad. (Přijde mi to jako celkem užitečná informace při nákupu...)

6 11.04.2021

Sapkowski je jednoduše geniální, netvrdím že vždycky a rovnoměrně, ale bezpochyby geniální. Způsob, kterým popisuje válku je neskutečně realistický (bez zbytečné naturálnosti a obscénnosti) a místy nečekaně dojemný. Žádná strana tu není bílá a žádná černá, snad máme ze začátku tendence jedné nadržovat, nicméně čím hlouběji se do příběhu dostáváme, tím více vidíme, jak nikdo není dokonalý, jak všichni dělají chyby, jak všichni páchají zvěrstva. Každý sleduje jiné cíle, má jiné priority, jen pár "lidí" myslí na někoho jiného než na sebe, ale ani oni nejsou nutně dobří. Mám pocit, že se tahle série ponořuje do čím dál hlubší temnoty a pěkné věci společně s nevinností pomalu mizí.
Druhý románový díl mi jen potvrzuje můj dojem, že dělení do knih je celkem náhodné. Mám trochu dojem, jako by autor měl v hlavě ucelený příběh a protože byl příliš dlouhý, tak ho - ne zcela náhodně - rozsekal na počet dílů, který se mu zdál přiměřený. Protože nemám tak úplně dojem, že bych knihu dočetla, ne spíše mám dojem, jako bych zničeho nic, byla zastavená uprostřed příběhu.
Zdá se, že můj názor, že sjezd čarodějů je vrcholem celé knihy je naprosto neoriginální, ale asi se není čemu divit, protože celé událost je neskutečně výborně sepsaná - napětí, intriky, humor. Co víc by si člověk mohl přát?
No nevím, měla jsem jiné čtecí plány, ale zdá se, že se bud hned muset pustit do dalšího dílu...
P.S. Se jmény mám samozřejmě také problém jako - zdá se - všichni ostatní, ale Martin mě vyškolil, a tak si s tím nedělám přílišné starosti. Od toho, aby čtenář přesně rozuměl tomu, co se zrovna děje je tu až druhé případně desáté čtení dané knihy. (I když "přesně" u Sapkowského asi nikdy, mám takový dojem...)

21 04.04.2021

Tak zase jednou nechápu modré hodnocení. Každý, kdo někdy měl psa, má rád psi či jiná zvířata si podle mě musí tuhle knížku užít. Na druhou stranu pokud k ní někdo přistupuje s očekáváním, že dostane modernistickou Woolfovou, pak je asi trochu zklamán. Nicméně já jsem k tomu přišla jak slepá k houslím, kdy jsem začala poslouchat od druhé kapitoly bez toho, abych věděla, že jde o Woolfovou... (Mimochodem to audio je mimořádně dobře udělané a právě teď je celé volně dostupné na Vltavě, moc doporučuji, sama si ho možná poslechnu ještě jednou...)
Každopádně tohle je neskutečně milá a převážně pozitivní záležitost. Místy jsme se s mámou smály až jsme plakaly a... no, krása. Rozhodně moc doporučuji, je to něco jiného, než co bych od Woolf čekala, ale je to originální zase trochu jiným způsobem.

9 03.04.2021

Tak tohle bylo neuvěřitelné překvapení, po prvních dvou dílech, které mě nijak zvlášť nenadchly jsem rozhodně nečekala, že autoři přijdou s vlastní celkem originální kulturou inteligentních bytostí. Ze začátku jsem byla trochu skeptická, ale prostředí si mě rychle získalo. Navíc má tentokrát zápletka hlavu a patu, nevyskytují se tu žádné výrazné nesrovnalosti a... celkově nemám co vytknout. S čistým svědomím doporučuji začínajícím čtenářům se zájmem o fantasy.
P.S. Pokud jste hmyzí fobikové, tak ke knížce přistupujte s jistou opatrností, nicméně já musím říct, že i jako člověk, který má problém se dotknout i nakreslené kudlanky a strašilky jsem si knížku výjimečně užila a překvapivě jsem z ní neměla žádné hororové pocity...

5 02.04.2021

Tak jsem zase jednou unikla hororům českého vydání a pořídila si krásné vydání od Puffinu (to pěkné, kde obálku dělal Chris Silas Neal), které je radost držet v rukou a člověk se vyhne překladatelským "perlám". Na druhou stranu musím přiznat, že tenhle díl nebyl nejjednodušším čtením, bylo tu poměrně hodně náročných slov a Rillino šišlání bylo místy skutečně náročné. Přesto... bych trápení s originálem dala vždycky přednost před utrpením nad překladem, ale k samotné knize...
Zatímco v anglické komunitě, zdá se mi, převládá názor, že "Anne of Ingleside" patří mezi slabší díly. Tady zdá se, bude můj názor kontroverzní... Na začátek bych ale ráda řekla, že přese všechno je to pořád Anna, knížku jsem si užila a našla v ní spoustu krásných myšlenek a kniha je to veskrze dobrá, jen tu byla řada malých věcí, které mi vadily a dohromady vytvořily dostatečný tlak, aby tenhle díl, z hlediska oblíbenosti, posunuly na prozatímní poslední místo...

"Then… I found little rootlets of affection for Ingleside beginning to sprout out. I fought against it, I really did, but at last I had to give in and admit I loved it. And I’ve loved it better every year since. It isn’t too old a house… too old houses are sad. And it isn’t too young… too young houses are crude. It’s just mellow."

Skoro každá kniha v téhle sérii má určitý smutný nádech (nebo i více než nádech), nicméně z téhle jsem získala dojem, že jí autorka psala v hluboké depresi. Neustálá řeč o pohřbech mi upřímně připadala podivná a ještě podivnější byl způsob, jakým se o nich postavy vyjadřovaly (hádám, že to musí být něco specifického pro danou dobu...). Nechci říct, že by mi to připadalo nevhodné, spíš mě to neustále vyvádělo z míry a unikal mi smysl. Úmrtnost mazlíčků byla vysoká a i další "jedinečnější" zápletky se často točily kolem nekrologů, hřbitovů, nebo byly jiným způsobem... pochmurné. Někde jsem četla, že Montgomery byla k napsání téhle knihy dotlačená svým nakladatelem a myslím, že to dává dost dobrý smysl...

”…How those lilacs smell! Has it ever occurred to you, Diana, that there is something not quite… chaste… in the scent of lilac blossoms? Gilbert laughs at such a notion; he loves them, but to me they always seem to be remembering some secret, too-sweet a thing.”

To, že se pozornost přesunula od Anny k dětem mi ani tak nevadilo, ale přišlo mi, že byly na svůj věk často psány příliš vyspěle. Většině z nich je v době, kdy dostanou svoje první dobrodružství kolem 6 let a... no, nevím. Přišlo mi to trochu idealistické... A na chudáka Shirleyho autorka úplně zapomněla a svůj příběh nedostal vůbec... Zatím co ostatní dostali klidně i dva... Proč?

”I’ll… I’ll just pretend I’m not afraid,” he said aloud… and then shuddered with terror over the lost sound of his own voice in the great night.”

Navíc některé aspekty knihy nestárnou úplně dobře. Způsob, kterým příběh zachází s postavou, přibíráním váhy a podobně nebyl... ideální. Na druhou stranu to většinou bylo součástí celkové charakteristiky, tak jsem to po většinu knihy přehlížela (až hned na začátku na Dianu). Nicméně konečný komentář Gilberta o Christine mi přišel vyloženě nechutný a... zvlášť proto, že mu předcházela poznámka - tuším Susan - jak fit Gilbert i Anna oba vypadají... a... no, tahle série byla vždycky hodně "vizuální", ale v tomhle dílu už to - zdá se mi - překročilo meze mojí tolerance.

”O God, please forgive me for being impertinent to Aunt Mary Maria. And, O God, please help me to be always very polite to Aunt Mary Maria.”

Optimální není z dnešního hlediska ani příběh o Jenny Penny. Pennyové nejsou perfektní rodina, ale narativ jako jeden z hlavních prostředků kritiky využívá jejich chudobu, což si myslím není fér (zvlášť, když se mi zdá, že autorka chce vlastně kritizovat atheismus).

”It isn’t dark… it’s twilight… there had been a love-match between light and dark, and beautiful exceedingly is the offspring thereof.”

Osobně jsem si nejvíc užila příběh, kde se Anna snaží znovu využít své dohazovačské umění - obzvlášť proto, že tahle část byla skutečně a nezkaleně vtipná. A některé příběhy mi zas skutečně připomněli mé nejrůznější dětské strasti (hlavně příběh o Delilah). A díky Susan je každý příběh o něco lepší...

”Mother, I guess I was naughty last night. I said, ‘Give us tomorrow our daily bread,” instead of today. It seemed more logical. Do you think God minded, Mother?”

Asi poslední poznámka, kterou ke knížce mám je, že mi tam trochu chyběla jakákoli zmínka o Joyce - pravda, úplně ke konci, když už jsem vzdala jakoukoli naději, jednu dostaneme. Ale tolikrát se to v příběhu vyloženě nabízí... a nic... Přijde mi, že v tohle aspektu autorka ztratila hodně potenciálu a překvapuje mě to o to víc, že jeden z jejích synů při narození zemřel, tak bych čekala, že tuhle osobní tragédii "využije" (bože, to zní hrozně, ale nevím, jak jinak to říct...). Ale snad právě o proto o tom nechtěla psát...

”Susan says it is God who makes everything beautiful, but we can help Him out a bit, can’t we, Mums?”

7 29.03.2021

Sama o sobě tahle kniha rozhodně není žádným mistrovským dílem. Rozhodně znám lepší dětské knihy, ALE tahle kniha je důležitá tím co dělá. Ale přeci jen nejprve o knize mimo kulturní kontext. Příběh je moc pěkný a pro děti jednoduše napsaný, pokud jste dospělí, budete ho mít (pokud se budete krotit) přečtený za čtvrt hodiny. Ilustrace jsou líbivé a k příběhu se celkem hodí, kresba zvířat a prostředí se mi líbí moc, se zobrazením lidí mám pak trochu problém (jejich obličeje jsou zvláštně ploché a působí na mě trochu nepřirozeně, ale to je snad jen můj problém...).
A teď už k tomu důležitému. Je důležité si uvědomit, že tahle kniha není žádná propaganda a snaha přeprogramovat malé děti, je to kniha o normalizaci témat, která by měla být normalizována. Myslím, že většina lidí si neuvědomuje, jak hluboko v nás je heteronormativita zaklíněná. Tak hluboko, že spousta lidí, si fakt že je LGBTQ+ uvědomí až v "pozdním věku" (tohle se týká především bisexuality, ale zdaleka ne jen...). Proč se to děje? Moje odpověď na tuhle otázku zní, protože tato témata nejsou zobrazována v kultuře, případně jsou v ní zobrazována nepřesně až toxicky, případně jsou zobrazována jako něco nenormálního/speciálního/výjimečného (/postiženého, jak "krásně" píše komentář pode mnou). Knížky pro děti jako je tahle mohou celý tento proces uvědomění pro řadu lidí zjednodušit. Přála bych si, abych tuhle knížku mohla číst jako malá, bohužel byla do češtiny přeložená až nedávno a v dnešní době to jistě není taková bomba, jako to byla v roce 2008 (tuším). Přesto jsem podobnou dětskou knihu neviděla a rozhodně bude mít trvalé místo v mé knihovně.
P.S. Tahle knížka by stejně dobře mohla být o neplodnosti (lehký spoiler: Když se snaží vysedět kamínek, tak snad každému musí srdce usedat - jinak snad žádné nemá...)
Jestli to ze mě dělá "slečnu aktivistku", tak budu tento titul nosit se ctí...

8 29.03.2021

K tomuhle dílu asi jen krátce, podrobný komentář už jsem napsala na Goodreads a na téhle knize upřímně není nic tak zajímavého, abych všechny ty detaily psala znovu. Tahle kniha je nudná, ale alespoň není problematická. (Respektive není problematická do takové míry jako "Poznáš to z polibků" nebo nedejbože "Vévoda a já", je tam jeden motiv se kterým jsem měla trochu problém, ale nakonec to bylo v celku opodstatněné.) Na zápletce tohodle dílu mi vůbec nezáleželo (nicméně uznávám, že to je z větší míry osobní preference), začátek byl trochu pomalejší a konec zase přehnaně dramatický, ale to vlastně není u tohoto žánru překvapivé... Postavy byly... fajn, nicméně jsem si k nim nevytvořila žádný hlubší vztah. Celkově mě nejvíce bavil Halsey a doufám, že ho seriál pořádně využije, protože očekávat něco takového od Quinn by bylo zbytečné.
Pokud jste fanoušci série, tak bych vás snad ještě ráda upozornila na existenci druhých epilogů, které pokud vím v češtině nevyšly (některé z nich jsou celkem zbytečné, ale pár jich nabízí skutečné uzavření příběhu). A pak je tu povídka Violet Brigertonové "Violet in Bloom", která dle mého skromného názoru patří mezi to lepší, co série může nabídnout...
Celkově jsem ráda, že to mám za sebou... Přesto četby nelituji, ač by se jistě dalo sáhnout po lepší odpočinkové četbě, takhle byla funkční... K autorce už se ale asi vracet nebudu a spíš dám přednost Lise Kleypas, která má sice také smíšené výsledky, nicméně alespoň rozumí tomu, co znamená souhlas. A navíc se zajímá o období o kterém píše...

3 29.03.2021

Když jsem povídku četla poprvé, nebyla jsem ji schopná zcela ocenit - četla jsem ji kvůli univerzitnímu kurzu “Short Story and Translation of Fiction in English” a z nějakého důvodu jsem ji plně nedocenila. Myslím, že to bylo tím, že jsem ještě tak plynně nečetla anglicky a dostala se k povídce až v metru na poslední chvíli (jako obvykle...). Zkrátka jsem ji nepochopila. Tentokrát ale musím říct, že je úžasná. Znovu jsem ji četla v angličtině, tak nemůžu mluvit za překlad, ale originální jazyk je skvostný a neskutečně bohatý. Kdyby Gilman napsala manuál k... obsluze sušičky tímhle stylem, tak bych ho přečetla od začátku do konce a ani bych nemrkla. V tomhle ohledu mi autorka trochu připomněla "Annu ze Zeleného domu" (překlad Anny ale není nic moc, takže pokud ji neznáte z originálu, tak nic...), ale kde je Montgomery konzervativní je Gimanová feministka a socialistka a její texty... ach, její texty jsou pohlazením na mojí ženské duši a zároveň obrazem kruté reality. (V tomhle ohledu je asi přesnější srovnání se Simone de Beauvoir, takže pokud pro ni máte slabost, tak rozhodně dejte Gilman šanci. Proti ní je tedy o trochu něžnější, řekla bych...)

"John laughs at me, of course, but one expects that in marriage."

Navíc celou knihu provází atmosféra gotické pochmurnosti a strašidelnosti (tady mě napadá srovnání s "Na Větrné Hůrce") a i když příběh není strašidelný strašidelný, běhá z něj mráz po zádech a číst ho těsně před spaním ode mě nebylo nejmoudřejší.
A taky nesmíme zapomenout na postavy. Neskutečně oceňuji, jak skutečné všechny jsou. Bylo by tak snadné udělat z některých jasné záporáky, ale nic takového Gilmanová neudělá. Manžela můžeme místy nesnášet pro jeho přezíravé a povýšené chování, nicméně je jasné, že má svoji manželku skutečně rád a chce pro ni to nejlepší. Pokud vystoupíme na moment z pohledu naši vypravěčka a na celou situaci se podíváme jeho očima, nutně s ním musíme soucítit - alespoň já ano...

"The color is repellant, almost revolting; a smouldering unclean yellow, strangely faded by the slow-turning sunlight.
It is a dull yet lurid orange in some places, a sickly sulphur tint in others. No wonder the children hated it! I should hate it myself if I had to live in this room long."

Fakt, že celý příběh nese silné autobiografické a dobové prvky je více než jen příjemným bonusem navrch. Je skutečně zvláštní, jak neznámá je tato skvělá autorka v Čechách...
(Právě čtu krátký výbor z jejích povídek a musím říct, že "Žlutá tapeta" rozhodně není jediná slušná věc, kterou napsala...)

9 23.03.2021

Když jsem zjistila, že Sylvia Plath psala i pohádky, byla jsem zaskočená. Miluju ten pocit, když mě překvapí autor, u kterého si naivně myslím, že už jsem mu porozuměla (tady bych ráda dodala, že jsem od Plathové četla jen "Ariel"). Přistupovala jsem k téhle knížce s očekáváním, že mi ukáže úplně jinou autorčinu stránku. A svým způsobem ukázala, ale... taky ne. Obzvlášť z druhé pohádky jsem Plathovou bytostně cítila, i když formou nebyla nejpřitažlivější, celou dobu jsem z ní pociťovala jakousi "jinost" a snaha smíření se s ní, přišlo mi, jako by ji Plathová psala pro sebe. Jako by se snažila přesvědčit sama sebe, že je v pořádku vyčnívat z davu. A i když je to pohádka celkově pozitivní, zaplavil mě při její, čtení nečekaný smutek. To je ale samozřejmě jen můj osobní dojem.
Souhlasím s tím, že Knížka o postelích je jakýsi poetický úlet (jak napsala petrarka72), docela by mě zajímalo, jak vypadá originál, protože forma a rytmus veršovánky jsou dost podivné a celkem by mě zajímalo, nakolik je to věc překladu a nakolik originálu, nicméně záležitost je to pořád vtipná a milá. Poslední pohádka je pak nejklasičtější a v tomto smyslu asi i nejlíbivější. Alespoň mě se tedy líbila moc.
Knížku navíc Argo moc pěkně graficky zpracovalo, látková vazba k postelovému tématu neskutečně sedí a knížka je plná ilustrací. Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdičkami, ale péče nakladatelství mé hodnocení přikloňuje k 5.

7 21.03.2021

Tohle nakonec nebylo tak špatné. Po prvním díle jsem si myslela, že po dalších dílech už nesáhnu (nejsem zkrátka vůbec cílová skupina), ale když se mi zbytek série ocitl doslova pod nosem, moje potřeba dokončování sérií převládla. Kdyby mi bylo deset, tak bych si jistě sérii užívala daleko víc, takhle jsem většinu času plakala nad zmeškanými příležitostmi (z tohohle hlediska byla nicméně knížka dost inspirativní), Nicméně... Neskutečně mě překvapilo, jak se všechny zdánlivě nepodstatné body na konci propojily. Příběh je poněkud dětsky naivní (zase je to ale pro děti...), přesto bych trochy více reality co se únosů týče ocenila, ale... Knížka se dobře čte, za dvě hodiny jsem ji měla přečtenou, a proto byla perfektní volbou na večerní čtení (moje neschopnost přestat číst se začíná stávat skutečným problémem a proto díky za krátké knihy).
Pro mladší děti a začínající čtenáře rozhodně doporučuji (popravdě si nemyslím, že jsem viděla kvalitní fantasy sérii pro tuto věkovou skupinu, i tahle má nějaké mouchy, ale...). Písmo je poměrně velké, stránek není moc a text je rozdělený do poměrně krátkých kapitol. Text je "čistý" a řekla bych že i poměrně zábavný. Trochu zkušenější čtenáři, ale jistě ocení jiné série víc ("Příběhy Septimuse Heapa", "Hraničářův učeň", "Eragon" atd.).

4 21.03.2021

Komentář obsahuje vágní spoilery... (nakolik se vůbec historická romance dá spoilerovat...)
Upřímně jsem se do četby tohoto dílu nijak zvlášť nehrnula, Hyacinth byla skvělá vedlejší postava, ale nebyla jsem si jistá, že může fungovat v hlavní roli a zápletka mě z anotace moc nezaujala. Nicméně už jsem včera byla unavená na četbu čehokoli inteligentního, ale chtěla jsem si ještě chvíli číst... Tak jsem po knize po chvíli váhání sáhla... pocity jsou zas pro jednou smíšené.
Prolog mě upřímně vyděsil, bála jsem se, že autorka bude znovu chtít jít cestou duševně nemocné manželky zjednodušené na dějový prostředek (jako v "S láskou, Eloise"), to se ale naštěstí nekonalo a já si mohla oddychnout. (Nicméně myšlenky na Mary Winthropovou mě už po celý čas četby neopustily a upřímně téměř neexistující příběh, který tahle postava měla byl naprosto nesmyslný. Ale... chápu, že to asi nikoho nezajímá...)
Potom ale samotný příběh začne a já si začala říkat, že jsem knihu nechutně podcenila. Hyacinth je skvělá hlavní postava a špičkování mezi ní a Garethem jsem si upřímně užívala. A co víc, dostáváme spoustu lady Danburyové a když jsem si v minulém díle ztěžovala na její nedostatek, nikdy mě nenapadlo, že mé modlitby skutečně budou vyslyšeny.
Nicméně... tahle naděje byla brzy zadupána do země, protože přiznejme si to, tenhle příběh nedával hlavu ani patu. Asi do toho ani nechci zabředávat... všechny ty vloupačky, nošení kalhot, fakt, že se vždycky stane to, co příběh postrčí správným/předvídatelným směrem...
Ale tohle všechno bych přehlédla, protože od Quinn už upřímně nic moc jiného nečekám. Můj problém ale je, že zase znovu nevěřím v hlavní pár. Nebo respektive bych i věřila... kdyby Gareth... Jako vážně vám to přišlo v pohodě?

Dál SPOILERy, protože upřímně... Je to tak hloupě napsané! My všichni víme, že Hyacinth s jeho "nemanželským" původem bude v pohodě. Zaprvé kvůli Sophii a zadruhé proto, že to nemá žádné reálné konsekvence. Tudíž je dvojitě těžké být na jeho straně, když se rozhodne ji svést, aby si to nemohla rozmyslet, až se to dozví... Sorry, ale tohle prostě není romantický. Rozumím tomu, že to není věc, která by se měla brát na lehkou váhu. Nicméně měl zpytovat své svědomí, rozhodnout se, jestli je poctivé jí to říct, nebo je v pořádku to zamlčet a pokud se s ní chtěl vyspat, pak se s ní měl vyspat z úplně jiných důvodů... Na první díl to samozřejmě stále nemá, nicméně to není v pohodě a fakt, že to ani jednomu později nepřipadá jako problém je... ugh... (netvrdím, že to měl s Hyacinth nějak probírat, vlastně si myslím, že je dobře, že to neví, ale trochu výčitek svědomí na jeho straně by podle mě bylo namístě...)
KONEC SPOILERů

Celkově... rozhodně jeden ze slabších dílů. Nemám moc víc co říct, čte se to opět samo, hlavní hrdinové jsou fajn, když nad nimi moc nepřemýšlíte a zápletka je stupidní... no, v téhle sérii vlastně nic nového XD

2 18.03.2021

Po prvním otevření se dostavilo trochu zklamání, styl kresby mě na první dobrou neoslovil (teď když se na to zpětně dívám, tak to je tím jednotvárným šedivým pozadím, které později dost mizí...) a jazyk knihy mě zastihl nepřipravenou (překlad je to mimochodem výborný a pro děti určitě skvěle zvolený styl, jen mě to trochu zaskočilo). Nicméně na konci stránky už mě autorka měla zaháčkovanou a na konci druhé jsem se už řehtala jako blázen. Okolo strany 17 už jsem se smála tak, že jsem nemohla číst dál... No, ale ten smích mě brzy přešel. Tenhle komiks je všechno možné, ale rozhodně není povrchní, naťukává řadu důležitých otázek a rozehrává daleko komplexnější příběh, než by se ze začátku mohlo zdát.
Závěr je úžasný, ve výsledný pár jsem si skoro ani nedovolila doufat a.... uf, no krása. Knížka je navíc celkově krásně udělaná, je radost ji držet v ruce. Teď mám už jen jediný problém... koupila jsem ji jako dárek, a teď si nejsem jistá, jestli se jí dokážu vzdát...

Edit: Neměla jsem to v plánu, ale "omylem" jsem si vzápětí přečetla autorčin kratičký autobiografický komiks (má i celé memoáry, ale k těm jsem se ještě nedostala) "The Weight of Them", mě osobně to pomohlo zahlédnout Nimonu z jiné perspektivy, a právě proto doporučuju. (Samozřejmě je to zajímavé i ze serióznějších důvodů, jako je otázka genderu a identity. Přidala bych odkaz, ale obávám se, že bych byla znovu pokárána... Odkaz je nicméně dostupný z goodread, případně mi klidně napište...)

"I wanted to be a magic eye picture
a shapeshifter."

10 17.03.2021