Žltá tapeta

29.10.2022

Během četby jsem si představovala, že dělám pěstí díru do zdi. Tisícletý vztek. (Anglicky.)

23.03.2021

Když jsem povídku četla poprvé, nebyla jsem ji schopná zcela ocenit - četla jsem ji kvůli univerzitnímu kurzu “Short Story and Translation of Fiction in English” a z nějakého důvodu jsem ji plně nedocenila. Myslím, že to bylo tím, že jsem ještě tak plynně nečetla anglicky a dostala se k povídce až v metru na poslední chvíli (jako obvykle...). Zkrátka jsem ji nepochopila. Tentokrát ale musím říct, že je úžasná. Znovu jsem ji četla v angličtině, tak nemůžu mluvit za překlad, ale originální jazyk je skvostný a neskutečně bohatý. Kdyby Gilman napsala manuál k... obsluze sušičky tímhle stylem, tak bych ho přečetla od začátku do konce a ani bych nemrkla. V tomhle ohledu mi autorka trochu připomněla "Annu ze Zeleného domu" (překlad Anny ale není nic moc, takže pokud ji neznáte z originálu, tak nic...), ale kde je Montgomery konzervativní je Gimanová feministka a socialistka a její texty... ach, její texty jsou pohlazením na mojí ženské duši a zároveň obrazem kruté reality. (V tomhle ohledu je asi přesnější srovnání se Simone de Beauvoir, takže pokud pro ni máte slabost, tak rozhodně dejte Gilman šanci. Proti ní je tedy o trochu něžnější, řekla bych...)

"John laughs at me, of course, but one expects that in marriage."

Navíc celou knihu provází atmosféra gotické pochmurnosti a strašidelnosti (tady mě napadá srovnání s "Na Větrné Hůrce") a i když příběh není strašidelný strašidelný, běhá z něj mráz po zádech a číst ho těsně před spaním ode mě nebylo nejmoudřejší.
A taky nesmíme zapomenout na postavy. Neskutečně oceňuji, jak skutečné všechny jsou. Bylo by tak snadné udělat z některých jasné záporáky, ale nic takového Gilmanová neudělá. Manžela můžeme místy nesnášet pro jeho přezíravé a povýšené chování, nicméně je jasné, že má svoji manželku skutečně rád a chce pro ni to nejlepší. Pokud vystoupíme na moment z pohledu naši vypravěčka a na celou situaci se podíváme jeho očima, nutně s ním musíme soucítit - alespoň já ano...

"The color is repellant, almost revolting; a smouldering unclean yellow, strangely faded by the slow-turning sunlight.
It is a dull yet lurid orange in some places, a sickly sulphur tint in others. No wonder the children hated it! I should hate it myself if I had to live in this room long."

Fakt, že celý příběh nese silné autobiografické a dobové prvky je více než jen příjemným bonusem navrch. Je skutečně zvláštní, jak neznámá je tato skvělá autorka v Čechách...
(Právě čtu krátký výbor z jejích povídek a musím říct, že "Žlutá tapeta" rozhodně není jediná slušná věc, kterou napsala...)

29.12.2020

Na povídku jsem narazila v jednom literárním semináři, kdy ji velmi doporučovala jedna literární teoretička jako dílo v lecčems unikátní a kontroverzní. Čekala jsem od toho "něco", něco převratného... Bohužel jsem se v tomhle smyslu nedočkala. Styl knihy není špatný, nápad skvělý, ale je to zoufale nedotažené. Občas si říkám, že by velkému množství knih, které jsou zbytečně rozvleklé, slušel spíš formát novelky nebo povídky, ale tady jsem měla opačný pocit. Na několika málo stránkách bylo všechno dost uspěchané. Na sympatie s hlavní hrdinkou čtenář moc prostoru nedostane, na to, aby do důsledku pochopil, co se odehrává v její hlavě, už vůbec ne. Z podobné dějové linky asi nikdy nevznikne 800stránková bichle, to bych ani nečekala, ale na nějakou užší knížečku by vydala určitě. Třináct stránek je zkrátka málo. V tomhle smyslu bych to považovala za velmi dobrý koncept, který by zasloužil značné rozpracování - pak by mohlo skutečně jít o ono převratné, unikátní dílo, jaké jsem si od toho slibovala.