Jass komentáře u knih

Ufff.... Víte, po většinu knihy jsem si její četbu vážně užívala. Měla jsem výhrady, ale s určitým sebezapřením jsem je jednoduše ignorovala. A pak přišlo posledních 50 stránek... Ale nejprve k tomu, co bylo před tím.
Conorova linka se mi víceméně líbila, sice bych ho místy vzala něčím po hlavě, ale jeho pocity byly pochopitelné. Fakt, že se pokoušel vyhnout následkům svých činů byl pochopitelný. A způsob, kterým je celá jeho charakterová linka uzavřená... možná mi trochu zvlhly oči.
Pak tu máme Taylor, která byla taky fajn, ač byla její postava strašně nevděčně napsaná. Autorka nám jí totiž krmí po lžičkách. Myslím, že by u svých čtenářů mohla předpokládat nějakou základní inteligenci. "Body image" (způsob, kterým vnímáme své tělo) je poměrně citlivé téma, pokud je napsané špatně může být nepříjemné to číst, protože každý máme svoje vlastní malé nejistoty (jak nám ostatně sama autorka přednáškovým stylem v knize sděluje). Spojování neatraktivity s mírnou nadváhou už tu bylo milionkrát a začíná se zvrhávat do určité stereotypizace, nechci autorce vyčítat, že se pustila touhle cestou, ale měla s tím udělat něco nového. To se ale nestalo. A... no, už se v tom nechci rochnit, je tam spoustu malých věcí, které mi trochu vadí, ale celkově jsem měla Taylor ráda. Její mindráky byly přehnané, na druhou stranu v umírněnější formě se v tom (v určitých místech) asi každý musí trochu vidět.
V dalším odstavci asi spoilery... nejsou konkrétně formulované, ale řeším konec knihy...
No jo, jenže pak se autorka rozhodla, že Conorovo drama nestačí a musíme přidat ještě jedno... a to pro mě byl kámen úrazu. Zaprvé si myslím, že další drama nebylo potřeba, ale budiž... takové věci se můžou stát. Ale Taylořina reakce pro mě byla naprosto nepřijatelná. Naprosto. Později se nám autorka snaží ukázat, proč tohle udělala a částečně tomu rozumím, když jsem vážně hodně vytočená, tak se často chovám podobně, ale... to tady nebyl ten případ. Conor v tom byl naprosto nevinně a ona využije znalosti nejslabších míst a... tohle zkrátka není cool. Ten závěr pro mě celou knihu úplně zkazil a dočetla jsem ji jen s určitým sebezapřením. Takže za mě ve výsledku zklamání...

P.S. Nevíte někdo jestli se plánuje další díl? Myslela jsem si, že nemá být, ale vzhledem k tomu, že se Prasobar neobjevil na scéně?
To mi připomíná, že tahle kniha naprosto postrádala humornou linku, kterou autorčiny knihy obvykle mají... což je dost škoda...

11 21.05.2021

Mám trochu smíšené pocity, to je ale jen důsledek toho, že knihy Elle Kennedy na mě tak zvláštně magicky působí, přestože vidím jejich nedostatky. Tady bylo těch nedostatků překvapivě málo, ale místy na mě kniha působila trochu prázdně. Což je zvláštní, protože určitá témata pod povrchem tu byla, jenom nebyla přehnaná do dramatu - za což mimochodem velké palce nahoru, protože u jedné postavy jsem očekávala... problémy a ony nepřišly! Místy mi přesto přišlo, že některé situace mohly být využité k diskusi některých témat a stereotypů. Některé stereotypy (přemýšlím teď hlavně o těch bisexuálních) totiž byly zmíněny, což mě nejdřív přimělo k protočení očí, ale vzápětí jsem si uvědomila, jak je to realistické a že je vlastně dobře o tom mluvit, jenomže autorky je nikdy pořádně nekonfrontovaly a nevyvrátily. Ano, celkový příběh to vlastně trochu implikuje, ale... za mě trochu nevyužitý potenciál, který tomu mohl dodat hloubku. Sexuálních scén na mě taky bylo trochu hodně, ale vzhledem k tomu, že je to new adult romance (tady dokonce zařazená pod žánrem "Erotika"...), tak mi přijde trochu zbytečné si na to ztěžovat (znovu, co jste čekali? XD). Celkově to bylo pěkně napsané (je vidět, že Sarina Bowen rozhodně Kennedy nezdržuje), odpočinkové, humorné... Z nějakého zvláštního důvodu to pro mě nebyla taková návykovka jako obvykle, ale... ve svém žánru rozhodně patří k tomu lepšímu.

12 19.05.2021

Přijde mi naprosto neuvěřitelné, kam autorka od prvního dílu všechno posunula... Naprosto nemám slov. Hned na začátku knihy jsem si myslela, že jsem na všechno přišla a byla jsem na sebe naštvaná, jak jsem byla tupá... jen aby na to asi za 20 stránek přišla i sama Ofélie a po dalších padesáti stránkách se ukázalo, že jsme obě dvě naprosto mimo. Upřímně, tenhle svět je tak geniálně vystavěný, že si pořád ještě nejsem tak úplně jistá, že jsem to všechno pochopila. Vlastně jsem si docela jistá, že jsem to zdaleka všechno nepochopila... Ale nemám pocit, že by to příběhu nějak překáželo, spíš naopak... (Řada lidí ale tenhle názor naprosto nesdílí a třetí a čtvrtý díl považují za naprosto nesmyslné...)
Je pravda, že mě trochu mrzí, že autorka některé věci neudělala trochu jinak - hlavně co se týče postav z prvních dvou dílů, které tak nějak vyšumí a jsou nahrazeny postavami novými, které jsem si upřímně tolik neoblíbila. Musím si celou sérii znovu přečíst, abych si na to dotvořila názor.
Místy mi přišlo, že co se emocí týče, mohla autorka trochu přitlačit na pilu. Upřímně si nejsem jistá "co dělala špatně", protože teoreticky to fungovat mělo, ale pokaždé, když "se něco hrozně pokazilo" jsem tomu tak nějak nevěřila a díky tomu mě to nijak zvlášť... no, bylo to zkrátka zvláštní. (Tohle komentování bez spoilerů je vážně porod, mám pocit, že můžu dokončit jen jednu myšlenku z deseti...)
Zdá se mi, že můj komentář celkově vyznívá spíš negativně, ale tak to vůbec není. Knížku jsem si hrozně užila, jen mám ohledně pár aspektů trochu zmatené pocity a o zbytku nemůžu mluvit, protože bych spoilerovala... Ofélie je jednoznačně jedna z mých nejoblíbenějších protagonistek a Thorn... Thorna je těžké jakkoli popsat. Je to jeden z nejnetradičnějších protagonistů jakého jsem kdy v knize viděla a... no, už přestanu mlet, pokud jste sérii dočetli až sem tak ostatně tohle všechno víte.
Celkově, skvělé postavy (nebo alespoň většina), nádherně podivný a neskutečně zamotaný svět, který si musí zamilovat každý, komu se líbila Alenka v říši divů. Přála bych si aby pár drobností bylo jinak a někde byl položen větší důraz, ale celkově je tohle jedna z nejlepších sérií jaké jsem kdy četla...

5 15.05.2021

Hrozně se mi líbí komentář Lori_S "... a přitom taková blbost!". Přesně, tohle je taková blbost... ale tak milá :D
Textu v knížce moc není, ale obrázky jsou NÁDHERNÉ. Dobrá, možná nemusí každého uchvátit, ale já mám pro tenhle typ perokresby slabost a... tahle knížka je celkově hrozně krásně udělaná. Je neskutečné potěšení si jí listovat a.... přitom je to taková blbost :D
Myslím, že tahle knížka by byla skvělým dárkem jak pro děti, tak i starší kreativní duše, případně milovníky pěkných a kuriózních knih.

4 13.05.2021

Toto bylo geniální!
Ne vážně, kdy jsem se naposledy u knížky takhle zasmála...? (Možná u Nimony Noelle Stevenson, ale... to nebyl jen čistý humor.)
Abych byla spravedlivá, tak ne všem členům naší rodiny tahle knížka připadala vtipná, asi je to přece jen trochu intelektuální humor, i když mi přijde, že člověk nepotřebuje být odborník na antiku, aby to pochopil. (Ale asi se pletu, asi jsou přece jen nějaké znalosti potřeba...)
Ráda bych se s vámi o některý vtip podělila, ale protože jsou všechny obrazové, tak to nejde. (Ovšem, pokud do vyhledávače zadáte "Toto není kámen", tak vám to některé z obrázků vyhledá a náhled do knihy je také na stránkách Baobabu.)
Tak snad aspoň trochu teoretického rozpitvávání? Prakticky jde o to, že autor vzal antické sochy a nakreslil kolem nich zcela nové situace. Situace, které jsou z antického hlediska naprosto absurdní (viz například Dionýsos na sáňkách), ale zároveň souzní s výrazy a pózami, které sochy zaujímají. Pro plné docenění je asi dobré znát kontext, do kterého daná postava původně patří, ale... no, i když realita jasně ukazuje, že to není knížka pro každého, tak mám teď neodolatelnou potřebu ji všem doporučovat...

6 13.05.2021

Tahle knížka je dobrá, ne více, ne méně. Není to žádné veledílo, navíc byla napsaná okolo roku 2012, takže už je skoro deset let stará (eseje nebyly psány najednou, takže některé jsou novější, některé starší). Autorka má v řadě ohledech rozdílnou zkušenost (od té mojí) - patří k jiné generaci, jiné zemi... Ale přesto mi poskytla určité zrcadlo a nápady, jak se na některé věci podívat zas trochu jinak. (Předem se omlouvám za megacitace, ale nemohla jsem si pomoct...)

"A similar kind of aggression against the slipperiness of the work and the ambiguities of the artist’s intent and meaning often exists in literary criticism and academic scholarship, a desire to make certain what is uncertain, to know what is unknowable, to turn the flight across the sky into the roast upon the plate, to classify and contain. What escapes categorization can escape detection altogether.
There is a kind of counter-criticism that seeks to expand the work of art, by connecting it, opening its meanings, inviting the possibilities. A great work of criticism can liberate a work of art, to be seen fully, to remain alive, to engage in a conversation that will not ever end but will instead keep feeding the imagination. Not against interpretation, but against confinement, against the killing of spirit. Such criticism is itself great art.
This is a kind of criticism that does not pit the critic against the text, does not seek authority. It seeks instead to travel with the work and its ideas, to invite it to blossom and invite others into a conversation that might have previously seemed impenetrable, to draw out relationships that might have been unseen and open doors that might have been locked. This is a kind of criticism that respects the essential mystery of a work of art, which is in part its beauty and its pleasure, both of which are irreducible and subjective. The worst criticism seeks to have the last word and leave the rest of us in silence; the best opens up an exchange that need never end."

Dobrým příkladem může být hned první esej, nemyslím, že jsem v téhle situaci někdy skutečně byla - samozřejmě se mi stalo, že někdo můj názor ignoroval (pasivně i aktivně), ale nemám pocit, že by to bylo spojené s mým genderem (nebo alespoň ne primárně). Nicméně mi to pomohlo nahlédnout důvody toho, proč často zcela jasně neformuluji svůj názor, nebo ho ostře neprosazuji, nebo proč se cítím nejistě, když se najednou ukáže, že jsem v opozici proti ostatním...
Většina ostatních esejů je velmi zaměřená na americké prostředí (což je taky část důvodu, proč jsem tak překvapená, že knížku přeložili) a proto je těžké nějak si je vztáhnout k vlastnímu životu (mimo hlavní poselství). Většinou jsou těžce depresivní a znovu, moje osobní zkušenost je jiná - čímž nechci říct, že si autorka vymýšlí, ale spíš, že se mi zdá, že situace v České republice je lepší než v USA a Indii. Místy mi přišlo, že autorky trochu zlehčuje domácí násilí páchané na mužích (to, že málokdy končí smrtí neznamená, že jde o menší problém - nebo... jak můžeme vůbec porovnávat, co je menší a co větší problém, všechno je to hrozné). Ale chápu, že to nebyl její záměr a jen se chtěla věnovat něčemu jinému (přesto myslím, že trochu taktnější formulace by místy neuškodily).

"My own task these past twenty years or so of living by words has been to try to find or make a language to describe the subtleties, the incalculables, the pleasures and meanings – impossible to categorize – at the heart of things. My friend Chip Ward speaks of “the tyranny of the quantifiable”, of the way what can be measured almost always takes precedence over what cannot: private profit over public good; speed and efficiency over enjoyment and quality; the utilitarian over the mysteries and meanings that are of grater use to our survival and to more than our survival, to lives that have some purpose and value that survive beyond us to make a civilization worth having.
The tyranny of the quantifiable is partly the failure of language and discourse to describe more complex, subtle, and fluid phenomena, as well as the failure of those who shape opinions and make decisions to understand and value these slipperier things. It is difficult, sometimes even impossible, to value what cannot be named or described, and so the task of naming and describing is an essential one in any revolt against the status quo of capitalism and consumerism. Ultimately the destruction of the Earth is due in part, perhaps in large part, to a failure of the imagination of to its eclipse by systems of accounting that can’t count what matters. The revolt against destruction is a revolt of the imagination, in favour of subtleties, of pleasures money can’t buy and corporations can’t command, of being producers rather than consumers of meaning, of the slow, the meandering, the digressive, the exploratory, the numinous, the uncertain."

Esej o Virginii Woolfové lehce vyhrává v mých očích první místo (z něj jsou také obě citace). Vhled, který má autorka do literatury a síly slov je úžasný.
Jako největší problém téhle knihy ale vnímám naprostou absenci bibliografie (pokud ji do překladu náhodou nepřidali...). Autorka sama to v doslovu reflektuje s tím, že by poznámky byly příliš obsažné a že se dají dohledat v online verzích... No... nesouhlasím. Zaprvé, jako líný moderní čtenář musím podotknout, že přeskakovat mezi dvěma verzemi kvůli poznámkám je hrozná otrava. Zadruhé, je poznámka o existenci poznámek až na konci knihy. Zatřetí, například esej o Virginii ani žádnou online podobu nemá, protože se původně jednalo o přednášku. Pokud byla bibliografie moc dlouhá, mohla nám alespoň dát nějakou zkrácenou verzi... Například mě zaujala zmínka o tom, že některé národy Evu uctívaly za to, že lidstvu přinesla "plnou lidskost", ale které to byly, nebo kde vůbec takovou informaci vzala...

Závěrem, dobrá kniha k zamyšlení s určitými nedostatky. Taky skvělá reklama vlastním knihám, na pár z nich se rozhodně chystám...

4 12.05.2021

Druhý důsledek četby Hilského Modernistů. Imagistická poezie se mi skutečně líbí, je to tak příjemné mít pro jednou pravdu...

STŘEDNÍ VĚK
Jako černý led
ozdobený nesrozumitelnými vzory
ignorantským bruslařem
je nezajímavý povrch mého srdce.

Mou oblíbenkyní je pravděpodobně Amy Lowellová (viz výše), ale celkově se jedná o velmi vyrovnanou sbírku.

ŽIVÉ HROBKY
Za mrazivé noci, kdy zbraně mlčely,
opřel jsem se o zákop
a napsal si haiku
o měsíci, o květech a sněhu.
Ale neslyšně cupitající obrovské krysy,
nafouklé z toho, jak se krmí lidským masem,
naplnily mne úzkostným děsem.

Asi nejčastějším tématem básní je příroda/svět (F.S. Flint níže), ale najde se tu i řada těžších kousků (jako báseň Richarda Aldingtona výše).

LABUŤ
Pod bělostným stínem
a zlatou,
modrou a slézovou,
kterou hlodáš se šeříkem
vrhají na vodu,
se míhají ryby.

Před zeleň chladných listů,
zčeřené stříbro
a matnou měď
krku a zobáku
do hluboké temné vody
pod klenbou
zvolna vpluje labuť.

Vplouvá pod temnou klenbu
a do černé hlubiny mého smutku
vnáší bílou růži nadšení.

Asi k tomu zkrátka nemám moc co říct, básně jsou nejrůznějších tvarů, velikostí i témat. Josef Jařab v doslovu píše, že mezi imagisty bylo jen málo velkých básníků... Říkám na to: "No a co?" Malá poezie se mi v lecčem zdá lepší, než ta velká (já vím, paradox...). Mrzí mě, že o moc víc toho z tohoto proudu v češtině nevyšlo... (níže Hilda Doolittleová)

TŮŇ
Jsi naživu?
Dotýkám se tě.
Chvěješ se jak mořská ryba.
Pokryji tě svou sítí.
Jaký jsi - zajatý?

P.S. Ano, skutečně se zdá, že Podzim, je roční období, které v této sbírce převládá, ale jsou tu i básně jarní a letní :D (Na žádnou zimní si nevzpomínám...)

5 12.05.2021

"Our sacrifice is greater than his," cried Rilla passionately. "Our boys give only themselves, We give them."

Očekávala jsem, že tahle kniha bude jiná než ty předchozí, ale tohle... tohle jsem nečekala. Myslím, že jediná kniha, u které jsem brečela víc byla "Odvedu vás do Sierry Madre" a vlastně... celkově se mi tyhle dvě knihy spojily už během četby, přestože reálně spolu nemají moc společného.

"... I wanted to get out of the world where such a thing could happen - shake it accursed dust from my feet for ever. Then I knew I had to go."

Tahle Walterova věta totiž přesně vystihuje pocity, které jsem během Sierry Madre měla. V "Duhovém údolí" ani "Anně z Inglesidu" mi žádný z malých protagonistů nijak zvlášť nepřirostl k srdci, ne že bych je neměla ráda, ale neměla jsem oblíbence... V téhle knize si mě ale Walter naprosto získal, způsob, kterým přistupoval k válce mi byl velmi blízký (na rozdíl třeba od Jema nebo Kena) a.... zkrátka uf...

"I'm going to fight for the beauty of life, Rilla-my-Rilla - that is my duty."

Navíc je Rilla skvělá protagonistka, mám pro tenhle druh vývoje vlastně hroznou slabost. Rilla mi připomínala Taťánu z "Měděného jezdce" (Od Paulliny Simons, přičemž tedy Rillu mám radši) nebo Sansu ze Hry o trůny. Její vývoj byl nádherný. Zdejší komentátoři její podobnost s Annou popírají, ale dovolím si nesouhlasit. Rilla ze začátku je Anninou horší verzí, je vším tím, co mě na mladé Anně rozčilovalo (zajímá se především o svůj vzhled), ale dotahuje to dál a navrch přidává důsledky toho, že vyrostla v milující rodině (zatímco Anna se jako sirotek musela ohánět). Celá ta proměna je navíc krásně napsaná, nestane se v okamžiku, probíhá průběžně a na konci... No, autorka se mi zkrátka trefila do vkusu.

"We are told to love our enemies, Susan," said the doctor solemnly.
"Yes, our enemies, but not King George's enemies, doctor dear," retorted Susan crushingly.

Až teď mi došlo, že se mi podařilo elegantně uhnout od první myšlenky, kterou jsem chtěla celý komentář začít... Tohle je totiž kniha o válce velmi odlišná od většinového proudu. Týká se totiž lidí, od kterých je "válka daleko" a kterých se "netýká". Samozřejmě, že se jich týká, ale... však vy víte, jak to myslím. Ukazuje utrpení války těch, na které se často zapomíná, těch, kteří jsou bezmocní a jen čekají na zprávy. Maud nám ukazuje celou škálu válečných zkušeností a smutků. Možná, že i kvůli tomu se kniha některým zdá rozplizlá, ale mě to vlastně vůbec nevadilo. Občas mi přišlo, že Maud některou linku pozapomněla, ale víceméně se jí dařilo je všechny znovu zapojit (lépe než v předchozích dílech). Po mých stescích v předchozích dílech cítím, že je nutné přidat i tuto citaci, abyste pochopili, co že jsem to celou dobu chtěla, protože Maud - s určitým zpožděním - doručila.

"We can't stop him," said Mrs Blythe, chokingly. "Oh, Gilbert!"
Dr Blythe came up behind his wife and took her hand gently, looking down into the sweet grey eyes that he had only once before seen filled with such imploring anguish as now. They both thought of that other time - the day years ago in the House of Dreams when little Joyce had died.

Emoce jsou zkrátka po celou dobu vysoké a... bravo. Zároveň do toho ale Maud zvládla propašovat svůj specifický humor, takže o smích taky není nouze. (Což výborně stimuluje pocity postav - jak se v takovémhle čase vůbec můžu smát?)

"...yes, and even enjoy life by times. There are moments when we have real fun because, just for the moment, we don't think about things and then - we remember - and the remembering is worse than thinking of it all the time would have been."

Někdy je kniha kritizována jako příliš nacionalistická, pro-válečná a germanofobní... Ano, částečně, na druhou stranu, co jste u knihy napsané v této době čekali? Navíc si nemyslím, že je pro-válečná. Část knihy to tak vypadá, pacifista je lynčován (i když se zdá, že za pacifistou se tu spíš skrývá německý sympatizant), mladíci jsou z války nadšení. Upřímně mi to bylo trochu nepříjemné... ale celá kniha přece končí úplně v jiném tónu.

"I've seen enough war to realize that we've got to make a world where wars can't happen."

A znovu je tu ten smutný poddtón. Protože tenhle nový svět se do teď vystavět nepodařilo a Rilla (a s ní my všichni) ve svém poslání selhala.

"I've won my own freedom here - freedom from all fear. I shall never be afraid of anything again - not of death - nor of life, if, after all, I am to go on living. And life, I think, would be the harder of the two to face - for it could never be beautiful for me again. There would always be such horrible things to remember - things that would make life ugly and painful always for me. I could never forget them."

P.S. Tohle není poslední díl, to je "The Blythes Are Quoted", které Maud napsala těsně před svou smrtí a v úplnosti vyšel až nedávno. I když se zřejmě jedná spíš o něco jako povídkovou sbírku a básně...

8 11.05.2021

"What do you want to be when you grow up?"
"Kind," said the boy.

Jak už někdo řekl níže, tohle je víc knížka citátů než cokoli jiného. Je to hrozná škoda, protože určitý náznak příběhu tam byl, ale tak nesmělý, že se brzy v tom všem moudru utopil. Ano, jsem trochu zklamaná, ale přesto... ta knížka je tak neskutečně krásná.

"Imagine how we would be if we were less afraid."

Jedna z věcí, která musí být zmíněna co nejdřív jsou nádherné ilustrace. Nějak nevím, co víc bych o nich řekla, ale... jsou nádherné a u několika z nich mě posedla potřeba (jako u The Conference of the Birds Petra Síse) vytapetovat si s nimi pokoj.

"What is the bravest thing you've ever said?" asked the boy.
"Help." said the horse.

Myšlenky, které předává jsou nádherné a formulované skutečně pro všechny věkové kategorie. A slyšet některé z nich bylo tak příjemné. Ze všech těchto důvodů myslím, že knížka může být ideálním dárkem - obzvláště pro někoho, kdo se právě necítí nejlépe. Není to žádné veledílo, ale myslím, že nikoho nemůže urazit nebo se zcela nelíbit... Pravděpodobně si jednu později také pořídím, protože tohle je ideální knížka pro těžké chvíle (nebo mi to alespoň tak připadá...).

But as the horse says: "the truth is everyone is winging it."

P.S. Pokud se vám líbil Medvídek Pú (ten původní!) nebo Malý princ, myslím, že se vám bude líbit i tahle knížka, i když samozřejmě obě výše zmíněné jsou daleko lepší...

12 10.05.2021

Ráda čtu pohádky od slavných autorů, jejichž specializace leží úplně jinde (dobře, nejen...). Asi nikdo nemůže zpochybnit, že Joyce by se jako autor pro děti neuživil, nebo minimálně neproslavil... Nicméně tohle dílko nám na něj nabízí nový náhled, nové okno, a to já mám moc ráda...

"Čert panu starostovi pověděl, co se dočetl v novinách, a nabídl, že pro měštěníny z Beaugency postaví most, aby mohli přes řeku chodit tak často, jak se jim zlíbí."

Tahle knížka si navíc zaslouží plusové body za krásnou grafickou úpravu, ilustrace, dvojjazyčný formát a celkovou péči, kterou jí nakladatelství Argo věnovalo. Příběh je to velmi zvláštní a nejsem si jistá, jestli sám o sobě může obstát, nicméně... já jsem si ho moc užila a knížku je požitek jen držet v rukou...

5 05.05.2021

1/2 (Tak je to tu, poprvé se mi do těch znaků nepodařilo narvat… i když DK neumí počítat, protože nesežrala ani verzi zkrácenou pod 6000 znaků…)
"To rozumění není nikdy hotové, je dynamické - má vztah k tomu, kdo jsme právě my, kdo v této chvíli - a na tomto místě - čteme a snažíme se rozumět."

Pravděpodobně jsem četla tuto knihu trochu jinak než místní hodnotitelé, četla jsem ji totiž nejen jako knihu o Putnovi, ale i jako knihu o sobě. (Nedává vám to smysl? Chvilku vydržte...) Ne že bych ke knize s tímto záměrem původně přistupovala, ale Putna je člověk, kterého určitým způsobem znám. Pravidelně se účastním jeho přednášek a jen s tichým úžasem sedím a připadám si, že nic nevím. Přesto jsem nikdy neměla dojem, že by zásadním způsobem utvářel mé myšlení, z tohoto omylu mě tato kniha šmahem vyvedla. Ne, že bych se kdy domnívala, že moje myšlenky o literatuře jsou kdovíjak originální, ale... ani jsem nečekala, že je jich tolik "Putnových".

"Nejde ti přitom o mechanické vypočítávání toho, kdo má ve své tvorbě či myšlení co od koho, ale o rozumění tomu, jak osobnost ovlivňuje jinou osobnost, jak se rodí tvůrčí spřízněnost mezi lidmi."

To je součást, jedné z prvních otázek, které Martin Bedřich pokládá a ano, to je přesná formulace toho, co poslední dobou ve své četbě sleduju a co mě tak fascinuje. (Viz např. moje komentáře k manželům Shelleyovým a Mauroisovi.) A o pár stránek dál toto téma pokračuje:

"- dílo mě zajímá primárně proto, že skrze ně toužím pohlédnout do tváře jeho autorovi. Chci se potkat s autorem jako člověkem v jeho hloubce, v jeho jedinečnosti umělecké, náboženské a duchovní. Chci s ním skrze jeho dílo vést rozhovor."

Ano, jak je to krásně formulované. A o kus dále zase:

"A rozdíl mezi pořádnou literární historií a apologií je v tom, že apologie zametá pod koberec, co se jí nelíbí..."

Můj komentář asi působí poněkud roztříštěně, ale potřebovala jsem tyhle myšlenky vypsat, než se dostanu k pointě. Jednou z mých hlavních čtenářských otázek v posledních dvou letech je status vztahu autora a díla (především díky J.K.Rowling a Forrestu Carterovi). A Putna tu (vlastně zcela mimochodem) srozumitelně formuluje to, čeho jsem ze svých zárodků zatím nebyla schopná a jemně mi naznačuje cestu. Separace autora a díla je nesmysl, protože dílo odněkud vyrůstá, kniha není dílem jednoho člověka, velkou literaturu je třeba doplňovat literaturou malou (o tom má také vynikající pasáž, kterou jsem sem v rámci únosné délky komentáře nezahrnula), kultura je věc živá a má svou genealogii, kultura odněkud vyrůstá. Číst dílo separovaně od toho všeho je podobné, jako číst cenzurovanou verzi... To, že je někdo příšerný člověk, z něj nedělá špatného autora. Nicméně, je potřeba o tom mluvit, nezastírat to, přijmout to jako součást celku.

"'Jazykové dějiny světa' mluví o tom, že každý jazyk, který se šíří světem mimo své mateřské území, s sebou nese určité hodnoty, etické, kulturní a politické. A angličtina je dnes nejen jazykem byznysu a vědy, ale taky demokracie, lidských práv a občanských aktivit. Když čteš o těchto věcech třeba ruské texty – klíčové termíny jsou stejně většinou anglicky..."

5 05.05.2021

2/2 (Jedná se o druhou část komentáře)
Ale asi by bylo vhodné přejít ode mě ke skutečnému předmětu této knihy. Asi by bylo dobré říct, že pro mě řada historek/reálií nebyla nová, protože jsem je buď na některé jeho přednášce zaslechla, nebo se je dozvěděla jinde... Snad proto pro mě tato kniha byla skvělá, vzala tu změť vjemů a doplnila k nim kontury a linie, doplnila souvislosti, které mi chyběly. Kupříkladu jsem se dozvěděla, že pan profesor zvažoval františkánskou dráhu, jak se dostal jako rusofob k rusistice a že napsal román.

"Léta jsem se pohoršoval: Vy neznáte toto, vy neznáte tamto? Zcela podle klasického legračního obrazu umanutého profesora, který obrací oči v sloup, že studenti nečetli tu a tu podle jeho mínění významnou knihu, neumějí ten a ten jazyk... Obávám se, že v mladších letech jsem hřešil tím, že jsem se takto choval. Dnes, když studenti něco – cokoliv – neznají, jim to prostě vysvětlím, nebo poradím, kde to najdou."

Řekla bych, že i dnes si pan profesor určité interní obracení očí v sloup neodpouští, nicméně se jedná o velmi zdařilou reflexi jeho vlastních nedostatků. A asi i jediného jeho nedostatku, který by se dal vztáhnout i na tuhle knihu. Dělá to totiž znovu... Předpokládá, že víme :D O řadě věcí se mluví bez udání základních reálií, přičemž... to v řadě případů tak úplně nevadí, ale kupříkladu si myslím, že pár konkrétních slov o aféře okolo udělování Putnovy profesury by neškodilo. Ano, v době sepsání knihy to bylo žhavé téma, ale přiznám se, že vzhledem k tomu, že jsem mladšího ročníku si podrobnosti nevybavuji a na událost je opakovaně naráženo... (Jsem holt líný moderní čtenář, který chce všechno až pod nos...)

"...kritik se má především ptát, o co autorovi šlo, jaké byly intence toho kterého díla, a teprve pak, jak toto dílo své intence naplnilo. Nemá mu chtít podkládat intence jiné. Pokud možno ani ne svoje."

Jak už bylo řečeno níže, kniha je výborně uspořádána. Osobně mě asi nejvíce zaujala část první "Osoby", hlavně z toho důvodu, že se tu vyskytovala řada jmen, která už jsem znala a tady se mi dostalo určitého propojení. Místa byla na můj vkus trochu dlouhá, ale ono to asi zkrátit nešlo (a kdybych knihu četla delší dobu jako normální lidé, tak by mi to asi ani nepřišlo...), třetí část pak byla v řadě věcí osobnější a knize dodávala jakési ukotvení. Vynikající kniha, vřele doporučuji. S tím, že je to rozhovor, takže nečekejte závratnou hloubku (na řadě míst jsem si říkala, že bych se tam klidně ještě chvilku zdržela), na druhou stranu můžete čekat lehounké čtení.

Na konec dvě doporučení, která se mi s touto knihou spojila:
1. Pokud vás zajímá téma, v této knize také nakousnuté, církevních seminářů za komunismu, vřele doporučuji film „Služebníci“ (2020), s tím, že je to ale dílo maximálně depresivní (to jen pokud vám to nedošlo už z tématu…)

2. Pro milovníky intelektuálního humoru: Putna v této knize zmiňuje závěrečný díl pořadu „Síto“, který se svými přáteli natočil jako mystifikaci – téma Teletubbies. Zatím jsem teprve v polovině, takže k tomu pravému bizáru se teprve propracovávám, ale rozhodně to za shlédnutí stojí. (https://www.youtube.com/watch?v=JQ3T89zXG_s&t=1902s)

P.S. Vulgarismy v literatuře/akademickém prostředí také nijak zvlášť nevítám, nicméně je pravda, že pan profesor je nikdy nepoužívá na prázdno, jak tomu učí naše doba. Ne, jeho vulgarismy jsou téměř vždy na svém místě a navíc kreativně barvité. Tudíž, za mě, ano…

P.P.S. Kniha také může sloužit jako výborný rozcestník doporučení další četby.

4 05.05.2021

První kniha čtená v důsledku Hilského "Modernistů" a rozhodně toho nelituji. O T. E. Hulmovi jsem předtím nikdy neslyšela, ale imagistické hnutí mě zaujalo a on napsal první imagistickou báseň... zdálo se mi, že to by mohlo být dobré místo, kde začít...

XXX
S dvornou úklonou ohnutý strom vzdychl,
představím vás svému příteli, slunci.

Celý výbor začíná Hulmeovými básněmi, řada z nich je velmi těžko uchopitelná a jiné jsou zas "jen" básněmi všedního okamžiku, obrazy (jako ta uvedená výše), jiné pro plné docenění vyžadují znalosti určitých reálií (viz níže).

XXX
Raleigh, uvězněn v temné věži,
snil o modrém moři, za kterým
v podivném tropickém ráji
kvetl pižmovník...

Po většinu sbírky pro mě platí čím kratší, tím lepší, ovšem básně jednořádkové už byly trochu příliš krátké i na mě...

XXX
Staré domy kdysi žily lešením
a hvizdem dělníků.

Pak nastává část esejistická, a pokud se mi do teď zdálo, že je Hulme poněkud výstřední, u esejů jsem dospěla k závěru, že je šílenec... i když... dost možná geniální šílenec...
Eseje jsou různých délek, i když průměr je - řekla bych - jedna stránka. Jeden z těch kratších a stravitelnějších sem kompletně přidávám.

"Tělo
V metru jsem slyšel někoho, jak říká "je mi nanic", a uvědomil jsem si, že všechny naše analogie spirituální i intelektuální jsou odvozeny z čistě tělesných aktů. A co víc, všechny atributy absolutního a abstraktního nejsou skutečně ničím víc (pokud něco vůbec znamenají) než elaboracemi jednoduchých vášní.
Veškerá poezie je věcí těla - to jest, aby byla opravdová, musí ovlivňovat tělo."

Pro porovnání jsem chtěla přihodit něco víc nepochopitelného, ale... nechce se mi, radši pár dalších zajímavých myšlenek:

"Nůž se mi otvírá v kapse, jestliže nějaké kniha tvrdí, že nějaký subjekt lze rozdělit do tří oddělených částí." (Popely)

"Absolutno bylo vynalezeno proto, aby smířilo příčiny, jež jsou konfliktní. Ale tyto příčiny jsou nutné a musí být konfliktní, dokonce i v povaze samotné Pravdy. Je zcela absurdní konstruovat jakési absolutno, jež v každé chvíli pouze pomocí umělé gymnastiky zvládá ono usmiřování těchto příčin." (Popely)

"Zvířata jsou ve stejném stavu, v jakém byli lidé předtím, než byl vynalezen symbolický jazyk." (Popely)

"Filosofie je o lidech v šatech, nikoli o duši člověka." (Popely)

"Pravdy neexistují předtím, než je vynalezneme. Odpovídají lidské potřebě ekonomie stejně jako věrouky lidské potřebě víry." (Prostor)

"Zdá se, že ta kniha mění svět, ale nic není vzdálenějšího pravdě. Jen otáčí větrného kohouta na věži novým směrem. Libovůle filosofie je zcela nezodpovědná, nejsnadněji měnitelná věc v přírodě a zcela odtržená od přírody.
Takže buď skeptický vůči prvnímu entuziasmu, který dává nová idea." (Francouzština)

No... to jsem se rozšoupla... ale jak jsem si mezi nimi měla vybrat?
Pak následují dokumenty - pár dopisů a doslov překladatele, které nám Hulmeho ukazují v širším kontextu. Bezesporu je to neskutečně zajímavá postava stojící na počátcích modernismu. Myslím, že ještě omrknu jeho další eseje v angličtině, i když si vůbec nejsem jistá, jestli to zvládnu pobrat...

3 01.05.2021

(SPOILER) Obvykle každý nový rok začínám některou svou oblíbenou knihou, tentokrát jsem to ale s tím vším náporem nějak nezvládla... Lepší pozdě, než nikdy...
Nikdy bych nechtěla tvrdit, že je tahle kniha dokonalá, ale je to kniha, kterou jsem ve svém životě potřebovala a přečetla jsem ji přesně v tu pravou chvíli. Cather je hrdinka se kterou neuvěřitelně souzním (takže bych jí pochopitelně občas ráda něčím vzala po hlavě), ale nepodobá se mi natolik, aby mě to rozčilovalo (protože kdo by chtěl číst knihu o sobě?).

"She finished getting ready with plenty of time to eat breakfast, but didn't feel up to braving the dining hall; she still didn't know where it was, or how it worked...
In new situations, all the trickiest rules are the ones nobody bothers to explain to you. (And the ones you can't google.) Like, where does the line start? What food can you take? Where are you supposed to stand, then where are you supposed to sit? Where do you go when you're done, why is everyone watching you? ... Bah."

A pak je tu Levi, dokonalý muž, který ale má své chyby.

"What's the plan?" she asked.
He grinned. "My plan is to do things that make you want to hang out with me again tomorrow. What's your plan?"
"I'm going to try not to make an ass of myself."
He grinned. "So we're all set."

Navíc pokaždé zapomenu, jak moc miluju Reagan a její přátelství s Cath.

"I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
" Me too," Reagan said. "I'm sorry you ruined it by being so pathetic."

Celá linka s profesorkou Piper je tak dobrá a tak uvěřitelná. A stejně tak ta s Nickem. Ne, že bych si jejich četbu nějak zvlášť užívala, ale to je proto, že mi až příliš připomínají realitu. Rodinná zápletka mě pak baví asi nejmíň, ale taky je dobře napsaná a bezpochyby je dobře, že tu je.

"But once she was standing in Professor Piper's office, and Professor Piper was Blue Fairy-smiling at her, Cath couldn't say it out loud.
This is so obviously about me needing a mother figure, she thought, disgusted with herself. I wonder if I'm going to get swoony around middle-aged women until I am one."

Celkově tahle kniha obsahuje spoustu skvělých myšlenek, které ke mně promlouvají a humoru, který si nejde než zamilovat. A při tomhle čtení jsem zjistila, že obálku kreslila Noelle Stevenson aka autorka Nimony - což mě přimělo přemýšlet zároveň nad Bazem a Simonem a Temnotajem a Zlatobříškem a... wow, jaktože jsem to neviděla hned?
Osobně mi tu úryvky ze Simona vůbec nevadily, do textu se úžasně hodí (i když je pravda, že při minulých re-readincích, jsem je většinou přeskakovala) a... stále spokojenost (očividně), ze své knihovničky jí rozhodně zatím nevyhošťuji...

4 30.04.2021

(SPOILER) Asi jsem měla moc vysoká očekávání, nebo jsem chtěla něco úplně jiného... Přiznávám, že mě Shelleyovi fascinují, asi promlouvají k anarchistickému koutku mé duše, nebo... mě snad okouzlují svou neočekávanou a nespoutanou krásou. Smutnou skutečností ovšem je, že tato kniha z toho moc nezachytila a zůstala spíše výčtem událostí než zachycením toho výjimečného ducha...
Abych nebyla nespravedlivá, začalo to výborně; v Etonu; popisem člověka, o kterém jsem v životě neslyšela (doktora Keata) a půvabnou karikaturou anglické společnosti. Po chvilce se ale na scéně objeví Percy a pomalu, ale jistě to jde všechno z kopce - abyste totiž věděli, Percy Shelley: vypadá jako dívka, má dívčí půvab, červená se jako dívka, je zženštilý a nešikovný a roztržitý jako žena... upřímně to po chvíli začalo být únavné, chápu, že se nám autor snažil sdělit, že je útlé postavy a jemně pohledný, ale skutečně bylo tohle nutné? V případech kdy Shelley není dívkou je dítětem a to minimálně do poloviny knihy. Chápu, že se autor snažil zdůraznit jeho mládí a v některých situacích to bylo trefné - šestnáctiletá Harriet a devatenáctiletý Percy spolu prchají do Skotska, ale většinou to bylo zkrátka jen rušivé...

"Shelley byl nešikovný jako žena, ale dobré vůle."

Celkově se zdá, že autorův vztah k něžnému pohlaví je velmi problematický (osobně se po dočtení téhle knihy tedy něžně vůbec necítím). Ráda bych tu zdůraznila, že nejde o nic, co by říkal samotný Shelley případně jiná z postav (k tomu se dostaneme až později), teď mluvím čistě o vypravěči, který příběh nenápadně komentuje.

"Stává se zřídka, aby hezké ženy měly zálibu v nebezpečných myšlenkách."

nebo

"Harriet byla na takovou řeč tuze vnímavá. Byla okouzlující a věděla to. A hezká žena snáší život bez přepychu právě tak těžce, jako chytrý muž podřízené postavení. Pohledy kolemjdoucích jí říkaly o její moci. A věděla, že ta moc je samou svou podstatou pomíjející; jako silný a vyzbrojený národ si touží zajistit své místo ve světě dřív, než své vojáky pošle domů, chce se žena utkat s nepřátelským pohlavím, dřív než ji uchvatitelská těžkopádnost stáří přinutí k mírumilovné rezignaci."

Celkově si myslím, že je portrét Harriet trochu problematický, zdá se mi, že se autor snažil zdůraznit její vady aby ospravedlnil to, že ji Percy opustil, a nezapomíná (několikrát) zmínit, že jí připsal vlastní rentu (a ona mu pak "ukradla" i zbytek peněz). Musím ale (poněkud cynicky) přiznat, že na Harriet mi příliš nezáleží. Daleko víc mě trápí mizerně odvedený portrét Mary (ano, je to tu znovu...), chápu, že tohle není biografie Mary Shelleyové, ale... tohle bylo zkrátka ubohé. Mary je tu sice zobrazena jako inteligentní společnice a družka, ale převážně jako žárlivá rašple, matka pochybných kvalit a uštvaná hospodyňka, kterou nezajímá nic jiného než domácnost. Příběh krkolomné publikace "Frankensteina" tu úplně chybí... Mary jako spisovatelka tu téměř zcela chybí. Přitom to byla důležitá část jejich vztahu... Ale abychom byli fér, tak tu z velké chybí i spisovatel Shelley. Několik jeho děl tu sice zmíněno je a často ho vidíme překládat, ale jakákoli souvislost s jeho životem chybí. Ne, že bych byla zastáncem čistě biografického čtení děl, ale přijde mi, že to je jedna z věcí, která může být na biografii spisovatelů nejzajímavější. Shelleyho (ne)ateismu se dostane docela velkého prostoru, anarchismus dostane jeden odstavec, volná láska je pak opatrně ignorována a zastřena láskou platonickou... Shelley je tu zobrazen jako věrný manžel - jak to bylo dneska těžko říct, nicméně Mary podporoval v milostném vztahu s Hoggem (kterému se ona sama bránila), kterážto episoda zde příhodně chybí... (Tudíž pochybuji, že byl některé ze svých manželek zcela věrný, jak je to tu prezentováno.) Je fascinující, že Shelleyho život a názory jsou natolik kontroverzní, že 100 let po jeho smrti Maurois zastírá úplnost jeho názorů.
Celkově mám z vyobrazení všech protagonistů poměrně rozporuplné pocity, nicméně jsou tu i části, které nesmírně oceňuji a které mi na Shelleyho nabídly zcela nový úhel pohledu. Shelley sám úplně na mizině si půjčuje aby zaopatřil své přátele, aby zachránil Godwinovo knihkupectví, aby zaplatil pokuty lidí podobného smýšlení (které v životě neviděl), aby mohl dát věno chudé francouzské dívce. Shelley, který jede do Irska pomoci irské revoluci (a "překvapivě" naprosto selhává). Shelley, který se stává vegetariánem, protože nemůže snést myšlenku, že by se podílel na krutém jatečním průmyslu. Shelley, který si tak rád hraje s dětmi svých přátel, ty své všechny postupně ztrácí (to poslední tedy svou vlastní smrtí...). Shelley, který neumí plavat, sedící ve vratkém člunu na rozbouřeném Ženevském jezeře má založené ruce a je naprosto klidný. Shelleyho mrtvola má v jedné kapse Sofokla a v druhé otevřený svazek Keatse, jako by ho až bouře donutila knihu schovat. Shelley posedlý pouštěním papírových lodiček. Shelley, který se na jedné straně snaží uskutečnit svoji utopii je na druhé straně celý svůj život dítětem...
Některé stránky Shelleyho osobnosti mě zastihly nepřipravenou. Z nějakého důvodu jsem u něj takhle dobré srdce neočekávala. Musel být neobyčejnou osobností, naivní, ztřeštěnou, výstřední, zároveň věrnou svým vlastním morálním zásadám.
Četla jsem tuhle knihu s nadějí, že získám odpovědi na některé své otázky... to se nestalo, místo toho jsem víc zmatená, než kdy předtím a snažím se oddělit, co je Maurois a co už je Shelley. Celkově se ale jedná o snadné a vcelku zajímavé čtení, četby nelituji, ale ani nad ní nijak zvlášť nejásám. Kdyby si autor některé své názory ušetřil, byl by můj celkový dojem pravděpodobně daleko pozitivnější, ale takhle?

"Tak jako všichni umělci, i Byron a Shelley tvořili jen proto, aby si vynahradili, že nežijí."

Vzhledem k tomu, že Maurois zřejmě zastával tento názor a napsal více knih než Byron se Shelleym dohromady, mi ho je krapet líto...

3 30.04.2021

(SPOILER) Už dlouho jsem nemusela nějakou knihu nechat tak dlouho odležet před sepsáním komentáře, ale vůbec jsem si nebyla jistá, co že si to vlastně myslím...
Předně je asi potřeba říct, že tohle není snadné dílo, zavádí svojí délkou a... nevím čím ještě, ale tváří se nevině a jednoduše, přičemž není ani jedno. Osobně jsem se v knize úplně ztratila a příliš mi nepomohlo ani když jsem si přečetla shrnutí... Jak to vyjádřil sám autor:
"Mluvíš slova tak vzdušná, nevnímám je."
Vzhledem k místnímu naladění začnu klady. Začátek je vynikající, Prométheus je pro moderního čtenáře velmi přitažlivou postavou - pro mě bylo obzvlášť fascinující ho sledovat, protože se mi zase pár teček propojila. (Ano, vím, že bych měla Shelleyho přestat číst jako komentář k dílu jeho manželky...) Přijde mi fascinující, jak jsou jejich díla částečně vrostlá do sebe. Přijde mi fascinující, že po vydání "Frankenstein or Modern Prometheus" začíná Shelley pracovat na svém vlastním Prométheovi. Přijde mi fascinující, že i tady se vyskytují Miltonovská témata. Podobnost Prométhea a Satana je neskutečně zajímavá... obzvlášť proto, že další koho Shelley do této rovnice přidává je Ježíš - Ježíš pomalu umírající na kříži se překrývá s Prométheem přikovaným ke skále zatímco je rván fúriemi. Je zajímavé, že zatímco Frankenstein/Prométheus/Satan Mary Shellyové, který Bohu krade klíč od života je šedou až spíše nesympatickou postavou, Prométheus Shelleyho je tu hrdinou, ač velmi vymykajícím se hrdinskému stereotypu.

Furie: " Vidíš ten symbol? Ti, kdo pro lidstvo
v okovech, křivdách, pohrdání trpí,
sobě i lidstvu tisíckrát víc škodí."

Osobně část s fúriemi považuji za asi nejlepší z celého díla. Jenomže jak už bylo řečeno níže, pak se celý příběh poněkud rozplizne. Myslím, že Shelley svého čtenáře poněkud přecenil - ale možná je to také tím, že dnešní čtenář už zkrátka o některých věcech nemá takové povědomí - kupříkladu postava Demogorgona mě osobně zmátla, protože jsem o něm předtím neslyšela. Celkově musím přiznat, že velký požitek z čtení mi to nepřineslo, nicméně se domnívám, že je to z důvodů daleko komplikovanějších, než navrhují komentáře níže.
Co se týče otázky, jak toto dílo mohlo být napsáno 30 let po Velké Francouzské revoluci - tohle dílo je reakcí a kritikou VFR :-) Shelley tu kritizuje nahrazování jednoho tyrana druhým (Saturna Jupiterem) a navrhuje anarchistické řešení... Je to naivní? Jistě... ale jeho myšlenku/filosofii to předává.
Otázka kladnosti Demogorgona už je trochu zajímavější. Osobně se domnívám, že Shelley zkrátka hledal někoho s potenciálem být mocnější než Jupiter (ostatně využít věštbu ohledně Thetis ke změně celého příběhu považuji z Shelleyho strany za geniální) a kdo se pro takovou roli hodí lépe než síla jejíž samotné jméno je tabu.
Stále mám ale pocit, že jsem byla schopná vstřebat možná tak 20% celého díla a zbytek mi proklouzl mezi prsty. Četla jsem Valjův překlad a oproti originálu jsou tam určité nepřesnosti (nevím jak moc, na jednu jsem přišla docela náhodou, ale byla to taková školácká chyba, která mě moc nepovzbuzuje...). Přestože hra není primárně určená k divadelní produkci, bych ji docela ráda viděla na jevišti, myslím, že v nějakém inteligentním moderním zpracování s pár škrty a pár přílepky by to mohl být úžasný zážitek...

"Ohyzdná maska spadla. Člověk je
svoboden, neomezen, bez vládců,
bez národností, nerovností, tříd,
bez bohoslužeb, hrůzy, titulů,
svůj vlastní král a moudrý, spravedlivý."

5 28.04.2021

Původně jsem si od autorky vyhlídla jinou knihu ("Slast"), ale tu u nás v knihovně ještě nemají, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet tuhle a rozhodně nelituji. O Fridě Kahlo jsem toho moc nevěděla, takže v rámci množství informací byla tahle kniha ideální. A ilustrace jsou nádhernými variacemi na Fridiny vlastní obrazy. Vizuálně je tahle knížka nádherná. Co se týče kurzívového fontu Fridiných deníků, přidávám se k názoru, že to nebyla nejšťastnější volba. Osobně mi to příliš nevadilo (s výjimkou španělských slov, tam jsem měla trochu problém), ale pro dyslektiky se obávám, že to bude pravděpodobně zcela nečitelné, což je škoda, vzhledem k tomu, že tohle by jinak byla ideální kniha pro nečtenáře. (Ohledně často zmiňovaného "z", takhle se "z" dříve psalo a mě to vlastně hrozně potěšilo, protože to knize dodává určitý šmrnc, ale měli zvolit trochu zřetelnější linie...)

"Obestavět zdí své vlastní utrpení znamená riskovat, že tě začne požírat zevnitř.
- Frida Kahlo

Já mám ale přeci jen problém trochu jiný, a to autorčinu neschopnost rozlišovat mezi pravou a levou. Několikrát je explicitně řečeno, že je to Fridina pravá noha, která je "nemocná", a přesto, na všech ilustracích (kromě jedné, kde je jiný úhel pohledu) je jako nemocná zobrazená noha levá. A to včetně té, kde jsou jen její boty... Tohle je samozřejmě výtka velmi povrchní, ale neskutečně mě to iritovalo a neustále přitahovalo moji pozornost.
Další drobnou výtkou by pak bylo, že přesto, že autorka píše, že v posledních letech života byly jejími milenkami hlavně ženy, tak ze zobrazených deseti milenců jsou tu ženy jen dvě... Nicméně to může mít logické vysvětlení.

"Doufám, že odchod bude radostný a že se již nikdy nevrátím."

Celkově velmi zajímavá a inspirativní kniha zobrazující jeden nevšední život. O ženě neuvěřitelně plné života uvězněné v pomalu umírajícím těle.

7 26.04.2021

Na začátek bych asi měla říct, že pan profesor Hilský, patří mezi lidi, ke kterým velmi vzhlížím a proto u tohoto komentáře o nějaké objektivitě nemůže být řeč. Přesto mi věřte, když říkám, že tahle kniha je skvělá. (A také právem náleží do mých nejvýhodnějších životních koupí - za pět korun vyřazená z knihovny...)

"Teorii vědomí vycházející z představy oddělitelných, po sobě následujících myšlenek pokládal za stejně absurdní jako představu, že řeka se skládá z kbelíků vody."

Komentátor pode mnou má jistě pravdu, když píše, že určitá základní literární znalost je u tohoto díla nutná. Nicméně myslím, že běžné středoškolské vzdělání je k tomu naprosto dostačující a četba samotných děl předem, není nutná. (Sama jsem před začátkem čtení četla jen povídku "Skvrna na zdi" a v průběhu pak dalších pár menších děl od Woolf.) Sama mám tedy jen zkušenost se čtením této knihy "před", nicméně myslím, že velmi nápomocná může být i "po" a osobně jsem si jistá, že do ní pravidelně budu nahlížet.

"Rozdíl mezi konzervativním veršem a vers libre [=volný verš ] neexistuje, protože je pouze dobrý verš, špatný verš a chaos."

Knihu jistě nelze vnímat, jako vyčerpávající příručku, ani začátečnický úvod. Nicméně ji lze vnímat jako krásný text a jakýsi rozcestník. Znala jsem všechny autory, které kniha zmiňovala? V žádném případě. Cítila jsem potřebu si je všechny vyhledat? Ne. Nicméně několikrát se tak stalo. Nevzpomínám si, že bych do teď kdy slyšela o imagismu a teď už mám na seznamu několik imagistických sbírek. Stejně tak má kniha úžasně zpracovanou bibliografii, Hilský trefil přesně tu správnou rovnováhu "základních informací" a "zábavných informací", která činí knihu srozumitelnou, ale zároveň velmi zajímavou. (Například odkaz na knihu srovnávající Petra Pana se Scouting for Boys; o viktoriálské sexualitě a pornografii; a pár zajímavých biografií.) Zkrátka je to text, z kterého se dá snadno posunout někam dál (ať už řekou odbornou, nebo beletristickou).

"Všechno záleží na pauze - na přirozené pauze, na přirozeném prodlévání hlasu v souladu s emocí - poezii dělá skrytá emocionální struktura, ne vnější forma."

Jisté rozdíly mezi kapitolami tu jistě jsou, ale nepřišly mi nutně kvalitativní, spíš formální. Kapitola o Virginii Woolfové je jistě napsána odlišně od těch ostatních a trochu mě mrzelo, že se tu Hilský více nezaměřil na konkrétní díla, nicméně je to volba smysluplná a já ji zcela respektuji. Bylo to také při popisu stylu a samotné Virginie, kdy mi došlo, jak vynikající je samotný Hilský spisovatel, jak mistrovsky zvládne v pár větách zachytit charakter těchto mimořádných individuí. Jak všestranně i s jejich chybami je zvládne zachytit a pak je čtenáři opatrně ukázat, jako světlušku, kterou právě zachytil do dlaní, a dát mu tak možnost se rozhodnout, jestli si od daného autora chce něco přečíst (z tohoto hlediska považuji právě kapitolu Woolfové a Lawrence za mistrovské).

"Povídka Zahrady v Kew je, stejně jako všechny nejlepší romány Virginie Woolfové, básnickou prózou tkanou ze světla, prózou tak lehounkou, že bychom ji mohli odfouknout, tak nepostižitelnou, že se málem rozplývá před očima. Jestliže se tak nestane, pak především proto, že v ní leze onen malý velký aranžér - hlemýžď."

Z celé knihy navíc sálá neskutečná láska k literatuře, díky které jsem se v ní cítila jako doma. Četba téhle knihy pro mě vlastně byla trochu jako rozhovor s přítelem, který se mi snaží doporučit knihy, aniž by mě tahal za nos. Na četbu Lawrence jsem stihla během jeho kapitoly změnit názor minimálně pětkrát, ale teď alespoň vím, kterou knihou od něj bych potenciálně začala a co mám čekat.

"I nic je něco, začne-li se o tom psát, Nebo mluvit. Nebo třeba jenom přemýšlet."

Nové vydání prý už neobsahuje "Postmoderní postscriptum" (píše se to v recenzi připnuté i zde na DK, rozhodně doporučuji, pokud chcete víc informací) osobně se domnívám, že je to škoda, protože celou knihu ukončuje krásným způsobem. Řadou otázek s velmi málo odpověďmi. A myslím, že otázky jsou to velice dobré. Minimálně mně pomohly nahlédnout současnou literární situaci zas trochu z jiného úhlu. (Asi nejsou nijak přelomové, ale některé z nich jsem si sama nepoložila...)

"V domácnosti Salmana Rushdieho bylo zvykem líbat posvátné knihy. Salman Rushdie však již od dětství líbal všechny knihy bez rozdílu: slovníky, atlasy, laciné románky, seriály comics, výjimečně i telefonní seznamy."

Jednu výtku/poznámku bych přeci jen měla, týká se věty: "Shakespeare zacházel s relativností lidského času dávno předtím, než tato relativita našla vyjádření ve filosofii, ...". Shakespearovi ráda přiznám, že jeho vyjádření relativity je nejkrásnější s jakým jsem se setkala, ale k prvenství má bohužel daleko. Neodvažuji se tvrdit, kdo byl první (koneckonců, ani Hilský netvrdil, že byl první, jen že předběhl filosofy, sociology i přírodovědce), ale o určité relativitě mluví už Platón ve svém dialogu Politikos. Rozlišuje tam mezi měřičstvím podmíněným (srovnávání velikostí mezi sebou navzájem; užívá relativní měřítko) a nepodmíněným (které používá pravou míru a srovnává se konceptem zdlouhavosti). Ale tenhle jeden přešlap panu profesorovi s klidem odpustím. (Navíc chápu, že se snažil říct něco trochu jiného... )

"Může báseň být, aniž by znamenala? Může být bytí bez významu?"

Celkově s klidným svědomím doporučuji, jsem nadšená.

5 22.04.2021

Mám pro asijskou poezii slabost, a tak jsem samozřejmě sáhla i po téhle sbírce, která pravděpodobně pochází z knihovny jedné z mých prababiček.

"Na každém písmenu suší
slzy má ruka malá.

Jako bych štětcem a tuší
krajinu malovala.

Až budeš číst ty tahy,
čti i ten pláč, můj drahý..."
- Neznámá autorka

Starokorejská poezie jistě srovnání s tou japonskou i čínskou ustojí. Pravda, "Pár much a já" (výbor japonských haiku) nebo "Jizvy rosy" (soubor básní čínské autorky Li Čching-čao) se mi líbily krapet víc, ale i tohle bylo moc pěkné a ke korejské poezii se jistě zase někdy vrátím.

"V noci byl vítr, budil ze sna děti
a srážel z broskví křehké lupeny.

Chlapec vzal metlu, stála u stěny,
a zamést chce ty květy jako smetí.

Nezametej je, dokud nejsou zvadlé,
vždyť jsou to květy - i když na zem spadlé!"
-Čong Min-Gjo

Myslím, že jedním z důvodů, proč jsem si to neužila "tolik" je, že překlad místy trochu skřípá a nutí člověka do nepřirozené formulace. Nicméně to je jen můj osobní dojem. Básně jsou řazeny volně tématicky a celkově z mé strany převažuje spokojenost. Některé zkušenosti jsou skutečně nadčasové...

"Čekám. Jak ozvěna
zní štěkot psa v mé sny.

Otevírám proutěná
vrátka. Jen překrásný

měsíc je nad horami.
Proč štěkáš, pse? Jsme sami."
- Čchon Gym

P.S. Básně obhajující barvení vlasů (u mužů) mě pobavily :-)

4 22.04.2021

Už když jsem s touhle sérií začínala, tak jsem balancovala na hraně cílové skupiny, ale teď už jsem úplně mimo... Berte proto můj komentář s rezervou, pro (nejen) kluky okolo 12 let si myslím je tato série ideální a tato kniha z toho není výjimkou, ale na mě už to bylo prostě trochu... eh.
Zaprvé je od začátku jasné, jak se to všechno bude vyvíjet, což by nevadilo, pokud by tam byl nějaký jiný zajímavý aspekt, na který bych se mohla soustředit, ale ten tam bohužel nebyl... Nebylo to ale pro nedostatek potenciálu, tenhle díl je v řadě aspektů daleko vážnější než jeho předchůdci (ze kterých si zas až tolik nepamatuju, takže to berte s rezervou...), jedním z ústředních témat je pašování a obchod s lidmi, a kdyby autor knihu psal po uprchlické krizi, tak bych si neodpustila komentář, že mohl trochu přitlačit na pilu (popsané je to sice poměrně drsně, ale řekla bych, že je to stále poměrně vzdálené od skutečnosti), ale to není ten případ... a tohle je kniha pro děti... Takže bych asi spíš měla ocenit fakt, že se podobným tématem vůbec zabýval. Přesto bych si přála, aby bylo tohle téma v knize centrálnější a některé jiné linky bych s klidem v duši vyškrtla.
Víc asi nemám co dodat, konečně se dozvídáme, jak Alexovi rodiče zemřeli a pár dalších věcí z minulosti, ale celkově to na mě působilo ploše. Padouch byl opět spíše karikaturou než čímkoli jiným... Alex znovu prokazuje neuvěřitelně špatný úsudek, což bych mu i odpustila, vzhledem k tomu, že je mu jen 14, nicméně fakt, že je za své špatné volby často chválen dospělými celé odpuštění poněkud zakaluje.
Celkově u mě převažuje zklamání, ale to rozhodně není chyba čistě knihy. Neřekla bych, že je kniha horší než ostatní díly série (jak by se dalo usuzovat z mého hodnocení), spíše mi momentálně nesedla a měla jsem relativně vysoká očekávání...

4 20.04.2021