jaroslav0572 komentáře u knih

Jistěže téma nacismu a okupace roztodivných zemí touto odpornou mašinerií je vždy pohlcující a většinou k pláči, tomuto románu jsem nepřišel na chuť. Zarazilo mne už oslovování ve vokativu hlavního hrdiny chirurga ( „pane Ravicu"?!), nicméně to je otázka na překlad. Problémem je, že jsem postavy, kterých bylo v Paříži přehršel zkrátka nepochopil. Koho vlastně Ravic miloval? Joan, nebo pacientku na svém oddělení, které provedli císařský řez a on zcela „nezištně" šel až k jakési porodní bábě, jež všechny gynekology proklíná? A chtěl teda nakonec vzít roha, nebo se mu mlhavá Paříž zalíbila až příliš?

Promiňte pane Remarque, ale tohle se Vám až tak moc nevyvedlo. Mohu dát nanejvýš 45%.

13.06.2022

Myšlenky a teze študovaného muže Vondrušky jsou mi blízké. Bohužel jsou to však temné vize, předtuchy a postuláty, díky nimž se svět v řiť obrací. Víceméně vše, co ve Svobodě myšlení napsáno jest, stalo se již aktuálním či k tomu později dojde. Svoboda slova dle falešnosti médií a představitelů státu (Vondruška detailně popisuje jak se s námi manipuluje včetně ohýbání veřejného mínění na základě falešných či upravených průzkumů) je ukrajována a kdo nejde s námi, jde proti nám. První půlku covid situace i V. Vondruška neopomněl rozebrat a podíval se na mušku novému světovému řádu a dalším zhůvěřilostem, které postupně ničí civilizovaný svět.

Vřele doporučuji pouze pro ty jedince, kteří chtějí jakýsi návod, čemu se mají v dnešním globalizovaném svinčíku vyhýbat, aby nebyli manipulováni, jinak je to Orwell na druhou. Jenomže vzhledem k rozsáhlému přesahu do antického Řecka a Říma je toto dílko vyzbrojeno zásadními poznatky, které Vondrušku odlišují od jiných, připusťme solidních spisovatelů. Kdo chce trošku více, nechť zabrouzdá na Radio Universum, kde s ním diskutuje Martina Kociánová. Dávám zasloužených 95% spokojenosti.

8 13.06.2022

Poměrně slabé svědectví ženy, jež miluje chlapy, sex a kdejakou roztodivnou kratochvíli. Paní Pawlowská zřejmě popisuje kus ze sebe samotné, ale žádné velké stopy ve mně tento útlý spis nezanechal. Možná že by lépe pochopila ženština, která má- snad se autorka neurazí- rovněž nějaké to kilo navíc. Dávám 50%.

10.05.2022

Není to úplně biografie mládenečka či stařečka Rudolfa II., následníka trůnu v rakouském soustátí, jehož si za císaře přál především španělský královský dvůr. Úvodní kapitoly patří olbřímímu pohřbu Rudolfova otce Maxmiliána II., na něhož se sjeli mnozí velmoži tehdejší Evropy. Pan Boček přistoupil k této historiografii jako k náhledu do Rudolfových milostných i erotických vzplanutí, což zcela inkognito dokládá Rudolfova matka, jež svého nečestného synáčka nachytala s dvěma lehčími ženštinami v posteli, zatímco její dcerka (Rudolfova sestra) Anna umřela. Velmi vtipně až prostopášně nabízí Boček obraz seancí u Popelů z Lobkowicz na jejich panstvích, kde se řeší ulovené jídlo, děvčata a pochopitelně velká politika. Dávám za ten odlišný „pracovní postup" 90%, středně dlouhé dílo si to zaslouží.

2 18.04.2022

Klausovi nelze zapomenout a už vůbec ne prominout zločinecká éra devadesátek, stejně jako desítky tisíc puštěných delikventů na svobodu v roce 2013. Přesto se s ním od doby koronaviru prakticky ve všem shoduji, což je samo o sobě pozoruhodné. Tato „příručka" pro evropské činitele, co (ne)činit s uprchlickými krizemi dostává aktuální ráz vzhledem k situaci ve východní Evropě. Je to další dílko do mozaiky velice zasvěcených statí a úvah obecně, které z Klause a jeho bezprostředního okolí v IVK dělají brilantního analytika a poměrně- byť bych si to ještě před pár lety nepřipustil- odvážného vlastence. Není to má poslední četba tohoto autora. Dávám 80%.

3 18.04.2022

Paní Millie zaslouží obdiv. Přirozeně nevím, zdali ještě v roce 2022 je naživu, ale její příběh, jejž se rozhodla ženě s níž se v USA spřátelila povědět, je srdcervoucí. Jak byla coby ani ne šestnáctiletá odvedena z ghetta do továrny na německé zbraně, jak jí odvedli jejího milého Henieka, s nímž se oženila, co zažívala v otřesných přechodech mezi jedním vyhlazovacím táborem za druhým, tak už jen za to, že se rozhodla svěřit, paleček nahoru. Nechci se paní Millie dotknout, ale úplně si nemyslím, že osvobození americkými jednotkami, které „seskočily z padáků" bylo zcela vypovídající, ale chápu, že po těch zvěrstvech, kterých se dopouštěli nacističtí pohlaváři, se leccos raději z hlavy- automaticky- vytratí. Líbilo se mi, jak se coby polská židovka stále snažila věřit v židovské tradice, ale nebránila se i dobovým konvencím.

Závěrem: to co Millie Werber a mnozí další zdaleka ne pouze Židé za Druhé války prožili, je pro nás naprosto nepředstavitelné. Je dobré o tom vědět a poučit se, aby se podobné hrůzy již nikdy nestaly. Jsem rád, že si Werber a její Jack našli své místo na slunci v USA, mnozí další takové štěstí neměli. Za všechno dávám 95%.

2 05.02.2022

Četl jsem šestnácté vydání z roku 1999 Knižního klubu. Poslední, Čapkem nedokončené dílo, je žel jeho nejslabším kusem. Chvílemi je geniální skladatel/umělec Foltýn Bedou Foltenem, jindy drzým hochem, jenž si vyskakuje na profesory, onde pro změnu plane po dívčích srdcích. Je zde vidět rozkol osobnosti, z dnešního pohledu bychom řekli, že Foltýn trpěl formou ADHD, jeho tvrdošíjné pohrdání kamarády mne dost žralo. Žádná smysluplná linka se zde v útlém spise neobjevila, myslím si, že Čapka dost ovlivnilo, že již trávil poslední dny svého života. Svým způsobem je nejzajímavější doslov Olgy Scheinpflugové, jejž prezentuje Jiří Janáček. Manželka Karla Čapka píše: „Byl (Foltýn) samá vylhaná fantazie a žádná pravdivá skutečnost, přerušil s ní svou mravní souvislost, víš- a jak z čeho chtěl potom, ten nešťastný hlupák, tvořit?"

Nemohu jinak než dát 30% (ne)spokojenosti.

27.01.2022

Je těžké až srdceryvné hodnotit a soudit protagonisty- lidi od filmu, v období nejtemnějším, tj. za Protektorátu. Jenomže tak jako v každé krizi či národní katastrofě, i v době, kdy byl vyvěšen nad Pražským hradem Hákový kříž, obnažily se charaktery. Stanislav Motl mrazivě píše o hercích, herečkách, režisérech, kameramanech etc., kteří museli, pakliže chtěli ve své práci pokračovat, zaujat postoj. Jedni se rozhodli pro cestu vzdoru, a často za to zaplatili životem, jiní pro změnu razili formu spolupráce a ti méně odvážní přímé kolaborace s nacistickými pohlaváry. Po úctyhodné Motlově práci, kdy s mnohými filmaři hovořil, a to zejména v devadesátých letech, když už byli přirozeně v důstojném věku, jsem přesvědčen: Václav Binovec byl prachsprostý udavač, který poslal na smrt mj. i Karla Hašlera. Argumentovat tím, že zpíval protirežimní písně a že si moc otevíral zobák, je zcela hloupé a vysoce arogantní. Motl několikrát v rozhovorech přiznal, že jeho oblíbenkyní a v podstatě modlou byla a je Lída Baarová. Věnuje jí spolu s Adinou Mandlovou asi největší prostor a zcela od píky popisuje její citové vzplanutí k ministrovi propagandy Josephu Goebbelsovi, jež on zcela opětoval, dokonce si tuto megahvězdu chtěl vzít za ženu.

Obrázek z června 1942, kdy českoslovenští umělci v čele s Karlem Högerem v Národním divadle vyjadřovali věrnost Říši hajlováním, je jakousi nechutnou skvrnou na jejich národovectví, bohužel to udělali, ačkoliv většina (Höger, jak Motl popisuje, financoval protinacistické iniciativy i vně Protektorátu) byla silně proti zvěrstvům, která se speciálně po atentátu na Heydricha děla. Stejně tak ošklivé a ničím nepodložené zabrání Ateliérů Barrandov českým fašisty, kteří se zviditelňovali v propagandistickém časopise Vlajka a odebrání práv akcionáře Miloši Havlovi, i to byl čirý hnus a satan nejenom v německých duších se skrývající.

Stanislav Motl má u mne plných 100% spokojenosti, a to i za to, jak popsal ortely, které byly vyřčeny soudně po válce, včetně „spravedlnosti ulice", při smrti režiséra Jana Svitáka u kostela sv. Martina na Starém městě pražském. Těžká pravda, nepředstavitelná traumata. P S: Co se asi honilo hlavou Emanuelu Moravcovi, když si ponechal v šupleti své kanceláře elaborát/hanopis Václava Binovce na spousty českých herců a židů?

1 08.01.2022

Pat Peoples si ve svém životě, který se s ním namaže naplánuje dennodenní schedule: posilování na moderních strojích, běh, sezení s terapeutem Cliffem ( to neovlivní, má to nakázané), čtení dosti depresivních románů, tak jak to chce jeho manželka Nikky a oblékání se do dresů Orlů, což je pojítko mezi ním a jeho poněkud odtažitým tátou. Všechno tohle dělá z jasného důvodu: nechce zpátky do Ústavu, pročež plánuje návrat ke své manželce.

Patřím k těm, kteří prvně viděli vynikající film z roku 2012, s fenomenálními výkony Bradleyho Coopera, Jennifer Lawrence či Roberta De Nira. Tak jako v každé adaptaci i tam byly některé scény poněkud jiné (třeba ta, kde Tiffany v restauraci zešílí a pošle Pata doslova do řiti). Vycházíme-li však z toho, že Pat žije vlastně v iluzi o tom, že na něj jeho manželka čeká, pak nás okolo půlky této knihy docela zamrazí. Vcítil jsem se do něho, a do jeho nenaplněných potřeb. Tiffany velice dobře zaplnila místo poněkud svébytné a neokázalé ženy, jež nedokáže napřímo vyjádřit své city, tak si vymyslí roličku prostředníka mezi Patem a Nikky.

Velice dobrý počin, řekl bych však, že východisko ze situace, kterou Pat prožil si musí najít každý sám. Dávám 75%

3 27.12.2021

Paradoxně s vlastenectvím sobě vlastním poznal pan maršál tu obrovskou deziluzi, že je s prachmizernými politiky (čest výjimkám) na stejné lodi, co se týče boje proti okupaci a nacismu. Vichistická vláda házela De Gaullovým aktivitám zejména v Africe klacky pod nohy a používala špinavé špionážní hry k oslabení maršálovi kredibility. Já obdivuji tu snahu domluvit se, rozverné disputace s Winstonem Churchillem či sirem Anthony Edenem daly základ pospolitosti zejména v námořních aktivitách na Černém kontinentě i v Asii.


Celkově hodnotím maršálovo vyznání se 90%, skvělý počin má na svých bedrech i pan Pantůček za mimořádně čtivý a seriózní překlad.

1 07.12.2021

Dovolím si lehce kacířskou tezi- Démon, jejž měl Jack London v sobě byl více či méně ztělesněním toho, jak slavný spisovatel žil, kde se zrovna pohyboval nebo kterou práci zrovna vykonával. Víc než o alkoholových opojeních zde London rozehrává studii trpící lidské duše, jež zažila genezi z těžkých podmínek oaklandského resp. sanfranciského zálivu. Chtěl chodit s děvčetem za ruku, moc mu ta sounáležitost nešla. Uvykl si masívně číst tiskopisy, monografie, cestopisy či poezii, avšak když došlo na změnu životních (ne)jistot (např. otrocké práce vykládání uhlí, jež se spalovalo), okamžitě těchto kratochvílí musel zanechat. Bylo to minimálně 15 hodin denního odříkání se, makání jako šroub, aby vůbec mohl jakž takž žít. Svého Démona nikdy nepřevezl, protože se potkával s takovými chlápky, u kterých by se nepití bralo jako urážka potažmo zrada.

75% hodnocení.

5 14.11.2021

Jedná se o jeden ze sedmi knižních titulů, jejž jsem si nechal v době zavřených knihkupectví doručit kurýrem České pošty rovnou domů. Nelituji! Jak pana Jakla, tak paní Kovářovou znám, respektive jejich životní postoje. On, coby blízký přítel Havlův a později dokonce Klausův, ona, žena jež se cítí být feminou, hájící tradiční uspořádání rodiny a manželství. Do chvíle, kdy Jakl přinesl několik vzorků různých piv v plechových lahvích Xaverovi Veselému jsem neměl párů, že má tuto „národní" kratochvíli tak v lásce. Jeho znalostí odborných termínů, většinou vycházejících z anglického jazyka jsem mile překvapen. Ano, i já jsem věděl, že chmel není tím klíčovým semenem či zárodkem pro finální podobu a stálost piva, ale dopodrobna vylíčené klíčení ovsa, žita, ječmene či několika libozvučnými průpovídkami vykreslené zhotovování kvasinek, to je skutečně krásné ozdobení útlého spisku. Zatímco tedy Jakl hovoří věcně o pivech a snaží se svou žačku Kovářovou něco doučit, ona- pilná studentka věcí zlatavého moku hltá ony rady, kdežto je sama umravňuje a ověnčuje svými historkami z pivoték.

Oba poměrně plodní autoři své strofy píší krásnou češtinou, nechybí zde nadsázka, umělecký přehled i pohled do historie. Vyjma zodpovězení několika faktů, o kterých jsem neměl šajna, se mi skýtá nečekaná příležitost: konečně přestat pít třeba pět piv v kuse stejné ráže, aniž bych mezitím něco dobrého (Jakl říká, že to může být cokoliv, včetně cukrovinek) zakousl. Zároveň to chce lepší informovanost hostů restaurací, kdy často nevíte, co vaše hrdlo právě pozřelo, ačkoliv na nápojovém lístku je psaná stupňovitost piva. Zkrátka a jednoduše: pijme pivo, buďme na něho hrdí, ale neničme si bezmezně játra a mozek. Pivo se dá ochutnávat, pěstovat, nabízet a především neustále inovovat. Tak ať slouží, pivařům a blondýnám zdar! 90%.

20.10.2021

Francouzský ekonom se v tomto svém veledíle věnuje dominantně své domovině, Velké Británii a Spojeným státům. Na základě brilantních studií (nejvíce mne pochopitelně zaujaly ohromné rozdíly v nashromážděném majetku v různých epochách) dokumentuje, jaké jsou diference mezi kapitálem z příjmu a kapitálem zděděného či nakupeného majetku (pole, zemědělské usedlosti, ranče apod.) Zároveň skvěle glosuje to, o čem psali Jane Austenová či Honoré de Balzac. A mnohé se z Pikettyho prognóz naplňuje již teď: ne v roce 2030, ale právě dnešní době jsou rozdíly mezi národním majetkem vlastněným nejbohatšími osobami v USA čím dál masívnější a naopak chudina se dostává do naprosto neřešitelných existenčních potíží.

Dalším krokem pro mne v této oblasti bude Standingův „Prekariát". Každopádně z takřka 700 stránkové analýzy pohybu kapitálu poměrně mrazí. P S: Oceňuji, že se Piketty strádal dělat kategorické soudy na tou či onou skupinou, jež vytvářejí národní bohatství. Jednoznačně 100%.

1 20.10.2021

Většina z domestikovaných členů řadu Societas Iesu byli uvědomělí mužové, kteří chtěli prostřednictvím víry, školského vzdělávání a teologické učenosti převychovat „heretiky“ a všechny se „špatnou" vírou na pravé křesťanské vyznání. Činili tak samozřejmě maximálně oddáni pánu Bohu, Ježíši z Nazaretu a Svatému otci. Paní doktorka Čornejová se v první třetině svého možná nejpůsobivějšího díla zaobírá zrodem, přerodem a postupným lidským vývojem sv. Ignáce z Loyoly, jenž jak známo Tovaryšstvo založil. Postupně však-musím říci velmi plynule a posloupně- přejde k tomu, jak se řád vyvíjel z hlediska odrazu v habsburské společnosti či jaké peripetie patres zažívali při změnách svých rozsáhlých sídel a kolejí. Nevynechává silné misie, do vzdálených koutů světa, jimž se prostě Jezuité nevyhnuli. Můžeme konstatovat, že zlomovým bodem směrem k upevnění autority byla pro učené může Bílá hora, koneckonců Čornejová popisuje detaily jejich rekatolizační práce. Dávám 80%, Jezuity beru jako rozporuplné avšak nikoli jednostranně odsouzeníhodné osoby.

2 19.09.2021

Petr Hampl umí velice kvalitně a bez ostychu popsat to, co má na jazyku nebo to, co zrovna společnost děsí. Není mu po vůli politicko- novinářský mainstream, tak kotví v přístavech alternativních. To však vůbec nevadí, jemu podobných vlastenců je čím dál více. Mám docela problém (a proto nemohu dáti plný počet hvězd) s pojmem neomarxismus, jejž neustále Hampl i třeba další jinak bravurní sociolog Jan Keller neustále používají. Je však patrné, že sklony k řekněme násilné levicové (až extrémistické) levici mají tací, jež se zaklínají pojmem „liberální demokracie".

Hampl se po boomu s knížkou Prolomení hradeb více zaměřil na vztahy generací- jedněm říká tzv. mileniálové, jiné prostě nazývá staršími lidmi. Jeho názory a studie vycházejí z mnoha literárních a sociologických prací autorů napříč evropským a koneckonců i světovým spektrem, což této práci nakladatelství Naštvané matky dodává patřičnou sílu a výpověď ob generace. Zároveň si neodpustí ještě více do hloubky rozčeřit vody jak on říká „nové aristokracie", jež postupně pronikla do státních, chcete- li nadnárodních struktur.

Za kritické ale věcné poznatky jednoznačně několik emotikonů, za sociologické nadání v prozaickém textu poklona až k zemi, k některým poněkud vágním termínům lehce zamračený obličej. Celkově hodnotím 80%. Velice dobře, jen tak dále.

2 23.08.2021

Pracovně pojmenované jako „Kecy", je vlastně dosti příznačné. Neberte mě špatně; pánové rozebrali život na cimprcampr, udělali do něj hlubokou sondu, ale zároveň nepotlačili svůj umělecký akcent. Těžko se mi v roce 2021 po té snůšce blábolů a nehorázností četly Jarkovy chvály na Hutku, avšak rozumím jim. Co je plus, že pánové se takřka (až na jednu šňůru s Plíhalem, Wabim a Streichlem) nedostali z Moravy. Tu Zlín (Zapletalovo útočiště), tu Rajnošky, jindy pro změnu „Plíhalova" Holomóc či překrásně říční Třebíč. Leitmotivem těchto Keců je Jarkovo pití. Ano, vše nakonec skončilo v šaškecu (netušil jsem, že ve Šternberku), kde to musela býti očista se vším všudy. Pánové se vlastně navzájem neglorifikují, ale skrytě si vzdávají úctu. To se mi líbí!

Škoda že nebyly více zainteresovány ženy, ale jinak je to unikát. Proč? Poněvadž nikde takhle Jarka neuslyšíte mluviti. Proto jsem rád, že jsem mohl čísti. 70%

1 03.08.2021

Úchvatně napsané řádky o pozoruhodném životu jednoho velmi renesančního a talentovaného muže. Rytíř Božího hrobu, pán na hradě Pecka je v tomto bezmála 600stránkovém díle chvíli velký cestovatel s nerozhodnou duší oscilující mezi umírněným katolicismem a svobodomyslným jedincem, jindy zase muž, dávající volnost všem svým čtyřem ženám v rozhodování o jejich nekončících tahanicích o léna, pozemky a peníze. Co se však Koldinské povedlo, že ukázala osobu Harantovu nejenom v odlesku pobělohorských represálií, nýbrž komplexně jej představila širšímu obecenstvu, jež si zajisté (tak jako má osoba) uvědomilo, co za strastiplnou námahu musely býti cesty do Svaté země či k neklidným pískům Sahary. Kryštof Harant je pro mne velkou osobností, stejně jako paní Koldinská. Vynikající dílo. 95%.

1 23.07.2021

Lucie Výborná je prostě výborná! S tím nic nikdo nenadělá. Její záliba v krásné, kvetoucí poezii již má vystavenou dokonce na poličce v koupelně, mne vůbec nepřekvapila. Zde se řekl bych ukázala „v plné nahotě", byť samozřejmě svůj šat v ledových podmínkách hor a vrcholků sundati nemohla. Líbí se mi její přístup k životu, její láska pro profesi a její vlastně obrovská skromnost. Já si mj. odnáším obšírnější poznatky z terminologie hor i to, jak je důležité míti dobré parťáky na těchto cestách do extrému.

Z knihy, která je protkána uchvancujícími fotografiemi přímo z břidlicových či žulových vrchů jsem doslova nadšen. P S: Lucie- snad se Pan manžel, se kterým si dle vlastních slov celý život vykají, neurazí- je pořád nádherná a okouzlující ženská i po padesátce. 85% si toto zhruba 300stránkové dílko rozhodně zaslouží. I Lucčina cesta „Mezi světy".

5 29.06.2021

Pana doktora mám „načteného" z jeho neuvěřitelných přednášek a velmi otevřených rozhovorů. Je to Beneš- toho jména druhý velkej profík, který kloubí a drží v úctyhodné korelaci profi stránku se stránkou lidskou. V tomto interview nám mj. sdělí, že je velkým tenistou, nebo nám osvětlí, jak operoval za jiných podmínek bez MR jeho otec a jak bylo na sále veselo. 90% dávám mj. za obrovskou otevřenost i za „polehčující okolnost" o kamarádství s Jirkou „Langošem" Langmajerem. Hold pravou a levou hemisféru nikdy nepochopíme, ale V. Beneš nám leccos přiblížil.

7 02.06.2021

Naprosto do detailu popsaný život barokního malíře. Začátky byly svým způsobem pro Brandla podobné jako pro Jacka Londona: chudí rodičové, přilnutí k chlastu, nepochopení malířské pudu... Od chvíle, kdy se Brandl dostal do Kolína a pobouřil tamní oficíry jejich portréty, které tvrdošíjně namaloval, byl svým vlastním pánem. Je mi až neskutečně líto, jak hrubý a nesnášenlivý byl vůči manželce Heleně, která jej přes svůj rovněž složitý zevnějšek nade vše milovala. On od ní odcházel, aby se pak ožralý do jejího lůna skleslý vracel. Nechápejte mne prosím zle, malíři (zejména ti vrcholoví, jímž „Petrus Brandl pinx“ bezesporu byl) to mají sesumírované v kebuli trošku jinak; potřebují víc soukromí při ateliérní práci a když se k něco nepovede, nebo je jejich chlebodárce urazí, tak si zlost vybíjí na svých nejbližších. S Brandlem se však život nemazal a svým do jisté míry kavalírským životem ukazoval, že potřebuje práci a zase práci. Konec jeho života- opět v Kutné Hoře- Jaroslav Humberger popsal takto: „Jednoho zářijového večera roku 1735. seděl při sklenici kořalky u Mědínků. Hovořilo se o nemocech a malíř se přihlásil k slovu se svým srdcem. Držel sklenici v ruce a vykládal, jak to tady uvnitř má na padrť. Ruka se mu zachvěla a kořalka se rozlila do dubové desce stolu. Zavanula vůně lihu a Brandl se křečovitě chytil za srdce. Na čele mu vyrostly krůpěje potu vymačkané náhlou bolestí. Lidé k němu přiskakovali a Brandl jim ukazoval bezmocně na prsa a se škytáním říkal, že tady, tady... Někdo se začal polohlasem modlit. Rozepjali mu halenu a vynesli na dvorek po čisté zářijové hvězdy. Brandl jednou, dvakrát zhluboka vydechl jako před slavným uvolněním. Na jakubské věži odbíjela právě devátá. Pak v tom večeru umřel v náručí několika hospodských lidí Petr Jan Brandl, dle kumstu svého malířského druhý Appelles.“ 85% dávám za krásné ilustrační dílo nakladelství Obelisk, za nádhernou staročeštinu a za brilantní popis malířovy práce se štětcem, šerosvitem a vůbec za pochopení Brandlovy práce. I když jeho život zůstane zahalen tajemstvím. Good job.

3 28.05.2021