Přidat komentář
24.02.2020
Dobře dvě třetiny útlé knížky mě nebavily (doslova jako když střízlivý poslouchá rozhovor opilých). Ale ten zbytek je milou sondou do světa písničkářů ranných devadesátých let.
21.10.2014
Neuvěřitelně prázdná knížka. Nohavica měl poskytovat tyto rozhovory v době, kdy hodně chlastal, tudíž k nim přistupuje nerudně a není schopen formulovat něco jiného než bezobsažné bláboly. Je také zjevné, že se stydí mluvit do diktafonu nějaká zvláštní životní moudra, a tak se schovává za zemitou rázovitost. Okolnosti těchto antirozhovorů pak Zapletal obsáhle komentuje. Výsledek je tragický.
Kniha Poslední mejdan je v
| Přečtených | 25x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Knihotéce | 10x |
| Chystám se číst | 2x |
| Chci si koupit | 1x |
Pracovně pojmenované jako „Kecy", je vlastně dosti příznačné. Neberte mě špatně; pánové rozebrali život na cimprcampr, udělali do něj hlubokou sondu, ale zároveň nepotlačili svůj umělecký akcent. Těžko se mi v roce 2021 po té snůšce blábolů a nehorázností četly Jarkovy chvály na Hutku, avšak rozumím jim. Co je plus, že pánové se takřka (až na jednu šňůru s Plíhalem, Wabim a Streichlem) nedostali z Moravy. Tu Zlín (Zapletalovo útočiště), tu Rajnošky, jindy pro změnu „Plíhalova" Holomóc či překrásně říční Třebíč. Leitmotivem těchto Keců je Jarkovo pití. Ano, vše nakonec skončilo v šaškecu (netušil jsem, že ve Šternberku), kde to musela býti očista se vším všudy. Pánové se vlastně navzájem neglorifikují, ale skrytě si vzdávají úctu. To se mi líbí!
Škoda že nebyly více zainteresovány ženy, ale jinak je to unikát. Proč? Poněvadž nikde takhle Jarka neuslyšíte mluviti. Proto jsem rád, že jsem mohl čísti. 70%