jardadr komentáře u knih

Tak nebylo to od Calvina úplně to nejlepší, ale špatné to taky nebylo. Zajímavý pohled do světa dítěte obklopeného válkou, hrubostí a násilím. A sám ten desetiletý, nebo dvanáctiletý kluk je tím jak se k němu chovají lidé z okolí už tak prosáklý, že ač světem dospělých opovrhuje a považuje ho za nesrozumitelný, jednou pravděpodobně bude úplně stejný jako oni. Calvino tím naznačuje, že svět si zlým a špatným děláme sami. Dojemné byli okamžiky, kdy Pino toužil po tom hrát si jako jiné děti dětské hry, žít ve světe fantazie a ne kruté reality. Vždyť jeho nejoblíbenější hračkou, okolo které se všechno točí je ukradená pistole.
Doslova trapný byl naopak doslov. Kniha vyšla roku 1959 a to asi mluví za všechno. Autor doslovu pořád přemýšlí o Calvinově politickém převědčení, a jeho díla, ze kterých necítí žádný politický podtón považuje za zbytečná odbočení. Také Calvinovi vytýká, že se po roce 1956 odklonil od komunismu. Aby ne, do Československa ne, ale do Itálie se rozhodně dostaly zprávy o tom co se děje v Maďarsku a jen zaslepenec by nezačal mít pochybnosti...

3 05.05.2013

Mýlil jsem se, když jsem podezříval Waltariho, že Dohru napsal proto, aby se zavděčil představitelům "dobré" společnosti, kteří ho za první díl odsoudili. Teď už vím, že tímhle spiskem se jim rozhodně nezavděčil - jen málokterou niť na nich nechal suchou. Opřel se s chutí do relativizování lidské spravedlnosti a zákonů. A povedlo se mu napsat dokonalé dílko. Oproti Cizincovi už v něm není tolik poetiky, více se používá mluvené řeči a děj běží rychleji. Řekl bych, že je i čtenářsky přístupnější. Ovšem cenou za to je, že lze poznat, jak je to všechno napsáno s jedním úmyslem. Cizinec byl mnohoznačnější, mohl se odehrávat prakticky kdykoliv v čase, třeba až v dobách mytické Kalevaly. Dohra je naopak přesně situována do první poloviny 20. století a je to z toho poznat. Na druhou stranu není tak temná a vlastně končí dobře, vítězstvím odpuštění, pochopení a života.

3 02.05.2013

Filozofický román, který asi nebude sedět každému, ať už pro hlubokomyslné úvahy, zahrnující celé kapitoly, anebo nekonvenční způsob vypravování, připomínající ponejvíce vzpomínky, tak jak přicházejí, chaoticky, nesourodě, bez časové posloupnosti. Mě ale nadchl, bylo rozkoší tuto knihu číst, ačkoli má minimum děje. Spíše jen popisuje důležité úseky života jednoho muže v průběhu více jak třiceti let a jeho duchovní proměnu. O to více je však nabyta myšlenkami, u kterých se stojí za to zastavit a ještě dlouho po dočtení knihy ve mě stále kolují a stále je příjemné nad nimi dumat. Přesto všechno není nijak suchopárná, naopak často hluboce lidsky dojímavá.
Zajímalo by mě, jak by to pokračovalo dál. Jak by asi byl konfontován Anthonyho pacifismus a humanismus s následným šílenstvím 2. Světové války?

3 17.03.2013

Taky si myslím, že pokračování smysl nemá (a také v doslovu knihy je zmíněno, že Waltari ho napsal až po kritice, které se mu dostalo od "morální" večejnosti (církveních a politických kruhů (tedy těch nejmorálnějších)), která nechtěla strpět, že by lidské spravedlnosti nebylo učiněno zadost - inu i velký spisovatel může podlehnout tlaku konvencí).
Asi si pokračování někdy přečtu, budu-li mít sílu sledovat, jak soudí ženu, jejíž vinou je jen to, že se jí kdysi do života připletl lidský zmetek a ona to v nezkušenosti svého mládí nepoznala. Její muž ke své smrti směřoval a dostalo se mu jí tak, jak tvrdá finská příroda umí. Nebyla to od jeho ženy pomsta, nebyl to amok, ani vztek, jen čistý instinktivní akt člověka sepjatého s přírodou, zvyklého plevel vytrhnout a zahodit.

"Země necítila radost ani smutek a ona v té chvíli byla jako ta země, jak seděla na kraji lesa na mechu s neživou hlavou milovaného muže v klíně."

3 09.03.2013

Nejprve mně zaujalo výstižné popsání fungování některých církevních organizací. Lidé se tam scházejí, říkají si křesťané, ale spíše než aby uctívali Krista láskou k bližním, vzývají nějakého Boha pomsty a přejí si zničení "nehodných" a tohoto zkaženého světa vůbec s vizí, že oni přece skončí v Ráji. To je ostatně asi hlavní myšlenka této knihy. Pozastavení se nad tím, jak to, že po nádherných evangeliích a epištolách plných lásky a soucitu, následuje taková děsuplná část, naplněná nenávistí a nelítostností. Jako by nebylo možné mít navěky boha láskyplného a odpouštějícího.
Překvapený jsem byl také z Lawrencovi nedůvěry k demokracii (jako by litoval pádu "starých" evropských monarchií). Až v poslední kapitole, kterou kniha neuvěřitelně graduje do skvostné oslavy života na této planetě vůbec, jsem pochopil, že on je proti té demokracii, která vyzdvihuje nade vše sobeckou individualitu. Tedy asi takovou, která panuje dnes...

Co k této legendě dodat? Snad jen to, že pokud by F. Herbert už nikdy nic jiného nepsal, byl by stejně nesmrtelným. A stačila by k tomu tato jediná kniha, protože žádné další pokračování Duny už se jak po literární, tak po dějové stránce kvalitám první nevyrovnalo. Vlastně ani nevím, jestli je má smysl číst - snad ještě Spasitele Duny a Děti Duny - a bohatě jednou. Ovšem k Duně se zase rád vrátím stejně jako tisíce dalších a vím, že budu zase uchvácený tím písečným světem, kde se prohánějí obří červi.

Pokud by někoho zajímala i jiná Herbertova tvorba můžu doporučit sci-fi Santarožská bariéra.

Myslím, že v tom se ukazuje Herbertova velikost, že se odvážil (jako jeden z mála autorů ság) učinit z v první knize naprosto kladného hrdiny hrdinu záporného. Sympatický Paul - Muad´Dib, který roní slzy nad protivníkem zabitým v souboji, se mění v nejhoršího tyrana a vraha v dějinách lidstva. Nakonec se proti němu obrací i bývalí vlastní spolubojovníci. Je to děsuplný obrat a trochu mi zkazil dojem z první Duny. Až si ji zase někdy budu chtít přečíst, budu asi cítit hořkost z představy dějů následujících . Jsem idealista - kladné hrdiny by nám neměli brát. :-)
Jenže na druhou stranu, v knize je tolik pravd. Je tam toho tolik,co nám chtěl Herbert sdělit, že aby to vyjádřil, nemohl volit jinak a ani nemohl vývoj ságy směřovat jinam.
Navíc je to hodně čtivá kniha, i když dosti složitá jak myšlenkově, tak dějově. Není těžké se ztratit v Herbertových intrikách na druhou.

Golding rozhodně není lehká literatura. Nic čtenáři nedaruje, vyžaduje po něm stoprocentní spolupráci a to nejdůležitější je napsáno mezi řádky. Ale to někomu nemusí a někomu může vyhovovat. Události a věci z knihy začnou promlouvat jasnou řečí až teprve když se k nim vrátíte podruhé. Jak jsem se blížil ke konci, znovu a znovu jsem vyhledával a pročítal některé předchozí pasáže a byl jsem okouzlen jak propracovaná a neprvoplánová kniha je.
Souhlasím, tato útlá knížka je silný zážitek.

3 11.02.2013

Sbírka toho nejpodstatnějšího od tohoto autora. Snad jen by se do ní ještě mohla vtěsnat povídka Bílí lidé a měli byste Machena v celé jeho slávě. Je to opravdu zvláštní kniha, jak ji zařadit a zaškatulkovat? Myslím, že Machen se vymyká běžným žánrovým kategorizacím - není to přímo horor, není to fantasy, není to duchařská povídka. Je to prostě "prokletá" kniha. Jedna z těch, co inspirovala autory typu H.P. Lovecrafta.
Vypravěč sugestivní formou nastiňuje úplně jiný svět, než je ten, který lidé běžně vnímají. Ten svět, který se skrývá ve stínech a při běžném pohledu vidět není - tajemství schovaná za šedými okenicemi domů úplně běžných ulic, za kamennými zdmi venkovských letních sídel, v anglických mlhách. Ďábel si vykračuje vedle nás a my ho přitom nevidíme. Jeho dary se zdají být skvělé, ale cena za ně je neúnosně vysoká - nejvyšší.
Přiznávám, že jsem při čtení této knihy cítil rozechvění a místy svíravý pocit v nitru. Machen uměl člověka popíchnout, aby se zamyslel. V tom je jeho velký klad a snad právě proto jeho povídky ještě neupadly v zapomnění a stále se tu a tam čtou.

3 10.02.2013

Poslání, které chtěl Dick vtělit do této knihy je asi následovné: Nevěřte jim! Nevěřte těm nahoře (politikům, velkým bossům aj.). Budou vám vyprávět o ráji na Zemi a jak si ho můžete zasloužit svou píli a poslušností, ale tento ráj byl a vždycky bude jen pro vyvolené.
Čtení této knihy je (jako skoro vždy u Dicka) pochmurnou záležitostí a lze krásně pozorovat autorovo znechucení nejen politikou a politikařením, ale i lidmi, kteří se v ní pohybují, čímž se kniha stává dosti aktuální k dnešní době. Nicméně není to jen nějaký suchý politický thriller, ale svižně napsaný, napínavý sci-fi příběh, kde i tu a tam prosvitne záblesk lidství, v které Dick, řekl bych, nikdy věřit nepřestal.

"Nevyhnutelné - Tohle slovo, ti co baží po moci, používají nesmírně rádi ... Jediná nevyhnutelnost, která doopravdy řídí jejich rozhodnutí, je potřeba ukojit svoje touhy." "Vládnou .... skrze tajnou znalost skutečného stavu věcí na zemi."

Ještě jsem nečetl román Vítek, ale zatím Hvozd hodnotím jako jeho nejlepší dílo. Veskrze básnicky pojatá balada o jednom zapomenutém příběhu z Třicetileté války. Šumava - pohraniční Hvozd je zde vykreslen tak nádherně imaginativně, že jen co jsem knížku dočetl, měl jsem chuť sebrat se a jet tam, vidět to všechno na vlastní oči a v duchu na těch místech ještě jednou děj románu prožít. Nevím jestli se Stifter nechal inspirovat nějakou místní pověstí, nebo jen svou fantazií, každopádně příběh je to nádherný, čistý jak voda z šumavských bystřin. A ačkoliv je tragický, stejně člověku po jeho přečtení zůstane v duši něco povznášejícího .

Útlá knížka přečtená jedním dechem. Krásný příběh. Mohl by z toho být pěkný film.
Perutz ve svých knihách uměl vystihnout atmosféru doby a místa. Je to napůl dobrodružný příběh o lupičích a zbězích a napůl lehce filozofující spis o morálce, neodvratném osudu, o lidských slabostech. Hlavní hrdina se snaží působit dobro a pomáhá si v tom různými prostředky, ale kde jsou hranice, které už nelze překročit?
Perutz spojuje prvky reálné a fantastické, dějem se prolínají pověsti a postavy možná lidské, možná nadpřirozené. Vstupují do něj, mění běh lidských životů. Takřka jakoby byl slyšet jejich výsměch člověčímu pokrytectví a přetvářce.
A ten konec... ten poslední odstavec!

Ano souhlasím s tebou Vero Silent, že vzít si jako první knížku od Conrada Srdce temnoty (ačkoliv u mě to tak bylo) může být cesty jak ho nikdy do svého srdce nedostat. :-) Ve svém nadšení jsem ji dal přečíst své přítelkyni a ona na to měla dost podobný názor jako je ten Váš. Takže pokud někdo má chuť rozlousknout literární tajemství Josepha Conrada raději a vřele mu od něho doporučím román Vítězství (což byl pro mě ale také absolutní zásah), který je čtivější a skvěle napínavý, anebo slavného Lorda Jima, ten je sice místy trochu rozvláčný, ale nakonec stejně člověk dočte knihu s otevřenými ústy a hlavou plnou myšlenek...
Jestli se nepletu ve všech těchto třech románech také vystupuje osoba Marlowa, jakožto vypravěče různých dějů.

3 04.02.2013

Na rozdíl od C. S. Lewise a jeho jinotajů ukrytých v Narnii, napsal MacDonald nepokrytě křesťanskou pohádku. Což je potřeba ocenit s povděkem. Navíc jeho verze boje se zlou čarodějnicí je mnohem laskavější k dobrým i ke zlým. Těžko něco říkat a neprozrazovat, ale snad se může napsat, že i to, co by se dalo nazvat Očistcem, je v MacDonaldově vizi docela poklidný kraj, kde opět záleží na každém jednom a na čistotě jeho duše která určí další osud jeho bytosti. Několik povedeně strašidelných scén v knize sice je, ale jinak je to příjemné čtení před spaním a to i pro větší děti.

2 15.03.2023

Knížka, o které jsme věděl a která na mě čekala a já na ni několik let, než jsem se do ní odvážil pustit. Věru, bez trpělivosti by nebylo možno toto dílo M. J. Harrisona přelouskat až do konce. Odpočinková četba to tedy není ani náhodou. Ale to asi ani nikdo nečekal. Nicméně nelituji času, který jsem Viriconiu věnoval. První dvě novely za to stály určitě, zvlášť Bouře křídel, která je bezpochyby vrcholem této sbírky. V nich jsem cítil ozvěny odkazu M. Peaka a podivno, jaké jsem snad ještě nikdy nespatřil. Styl i pointy nečekané, vybroušené. Jimi by mohla myslím kniha klidně končit a nic by se nestalo. Těžko říct, pro koho Harrison poslední novelu Ve Viriconiu a následné povídky vlastně psal? Pro své fanoušky, pro literární kritiky, nebo jen tak sám pro sebe. Nelze tomu upřít podvinou, pohlcující atmosféru, to ne. Ale právě ona bude asi tím jediným důvodem, proč to dočtete. Nejen příběhová vrstva, ale celá reálno, celá smysluplnost se začíná rozpíjet do neurčita, jakoby existovala nějaká přímá souvislost s textem a úpadkem města Viricoina. Nebo to byl Harrisonův záměr popisovat historii pádu Viriconské říše také pomocí postupného rozplývání básnického jazyka? Od jasně srozumitelného textu Pastelového města, až k prakticky nepochopitelné Tanečnici z tance? V cestě mladého muže do Viriconia jsem narazil na věty: "Smysl toho, o čem mluvili byl pečlivě ukryt v nesouvislém náznakovém rytmu jejich slov. Jejich životy byly tak spletitě potlačené, že každé slovo bylo jako volné vlákno okamžitě vetkané nazpět do starého uzlu." Teď už je to myslím jasné všem.

2 15.03.2023

Neobvyklá kniha, hlavními hrdiny jsou; dvoje pobřeží, pevnost, město. Jistě, jsou tam i lidé, jak jinak, ale prostředí a příroda hraji prim. Ani mi nepřipadne zvláštní, že tak podivuhodné dílo získalo v hodnocení plus minus padesát procent. Je to asi opravdu půl na půl mezi čtenáři, že se bude líbit. Ale rozhodně si dovedu představit, že bude i jisté, nevelké procento, těch, co budou nadchnuti. Nějak jsem se do něj taky vešel. Tak zvláštní, tíživá atmosféra (inspirací, jasně vnímanou, je román Tatarská poušť) a košatý jazyk byl nepodobný stylu Mervyna Peaka. Děj je spíše tušený, skrytý v oblinách textu, člověk si musí sám dosazovat, což je fajn. Pak tu je i filozofická rovina románu, ostatně prakticky všichni lidé žijící v Orsenně jsou svým způsobem filozofové. Vtírá se otázka; je možné dodržováním rituálů, uhýbáním před realitou a důsledným mlčením o ní, zachránit status quo? V Orsenně znamená stav setrvání, nepohybu, klidu bez vývoje, něco se děje už stovky let, protože nikdo nezná jinou cestu k dobru. Každý vybočující neklid znamená postupný návrat k šílenství. Je to metafora na lidstvo? Jsme vážně ztracení? Je prý mnoho vykladačů této knihy. Já se spokojím s jejími literárními kvalitami a s radostí, jakou bylo ji číst.

2 14.02.2023

Co se týče mne, mohu jen souhlasit s tím, co napsal Robert Silverberg v proslovu; ano je to hostina. Jen pro zvané sice, ale tak to chodí. A bylo toho málo, rád bych si přidal. K povídkám neexistujícího Jamese Tiptreeho se vztahuje výrok jiného Juniora Kurta Vonneguta, že četba knih je způsob meditace Západního člověka a že ho ve chvíli čtení odnáší jinam, pryč, do jiného, vnitřního světa. Myslím, a vždycky jsem to věděl, že četba beletrie a fantastiky obzvlášť, prostě je svého druhu únikem ze všednosti tohoto života. Nemá cenu si to zapírat. Možná proto jsou tyto žánry tolik zatracovány přísnými pragmatiky. Nuže, tento svazeček povídek vás dovede vzít na výlety do Jinam. Netradiční způsoby vyprávění (díky nimž vidím a možná chybně, jistou podobnost s tvorbou Cordwainera Smithe), jež autor (ka) využívá mě dokonale bavily a navnazovaly těšit se na každou další povídku. Tohle prostě vybočuje z průměru. Mohlo toho být víc, ale díky alespoň za to málo.

2 22.04.2021

Asi po dvou měsících postupného pročítání povídek napřeskáčku, utěšujíc se, že příští už bude poutavější a více v duchu Lovecraftových mýtů, jsem to vzdal a knihu odložil do knihovny, s tím, že poslední tři povídky už nedám. Bylo to únavné čtení, po pravdě řečeno. Vyzdvihl bych snad Pahorek, vzdáleně připomínající Hory Šílenství, mytologický příběh Pod pyramidami a v duchu Peoa napsané Dvě černé lahve. Jinak mohu-li mluvit za sebe; tahle "honba" za vším, co kdy Lovecraft napsal, nebo kdokoliv z okruhu jeho literárních přátel, není mnohdy nic jiného, než pokus vytěžit ještě aspoň jeden valounek z dávno vyčerpaného zlatého dolu.

2 16.02.2021

Ano, přečtete-li nejprve Znovuobjevení člověka, a pak Sestrálii, uznáte, že toto je mnohem slabší kus. Začíná to poměrně dobře, ale pak se to sekne a vleče a dočítá nesnadno. Každého prostě nezaujme rozbor vesmírné ekonomiky někdy desetitisíce let v budoucnosti, který se vede přes tři kapitoly. Připadne mi, že se jedná spíše o koncept románu, než o hotové dílo. Žádné velké dějové zvraty, překvapení, psychologie postav. Ale aspoň to bylo výpravné a psané jednoduchým jazykem.
"Oceňuji" i překlad. Sousloví: "polámal se jim počítač", ve mne vždy spolehlivě vyvolá úsměv.

2 04.02.2021

Pokud jste milovníky klasické "moderní" fantasy a zároveň třeba rádi jezdíte vlakem, pak si představte, že je Williams strojvedoucí, který vás vezme na dlouhou projížďku neznámou zemí, tratí, po které jste ještě nejeli. Je to zkušený mašinfíra, takže se nemusíte bát, že by vás v pořádku do cíle nedovezl. A ani toho, že by po cestě nebylo na co koukat a co prožívat. Budete dýchat vzduch hor i nížin, cítit vůni lesů i bažin. Uvidíte města, hrady, jezera, moře, netvory i tvory. Prostě vše jak má být putujete-li fantastickou zemí. Ovšem, jak už to tak při jízdě vlakem bývá, občas tempo zpomalí, občas se dlouho pomalu projíždí průmyslovou zónou, nebo jednotvárnými poli, občas se čeká na protijedoucí stroj. Někdy k vám přistoupí lidé zajímaví, někdy méně. Ale to k cestě patří.
Myslím si, že Williamsova trilogie ještě dlouho nezapadá prachem a bude si nacházet své čtenáře a obdivovatele. Což je více než v pořádku, protože bereme-li v potaz, že fantasy v hlavní své čtenářské skupině náleží dospívajícím a mladým lidem, pak toto je rozhodně ten typ literatury, jejíž četba (narozdíl od mnoha jiné fantasy) jim má co dát.

2 01.12.2020