jardadr
diskuze u autorů
Démon odkudsi z Valašských kotárů. Člověk, který takřka každodenně publikuje satirické články na Blogu IDnes, kde se skálopevnou jistotou vždy hne žlučí všem milovníkům pevného řádu (tj. totality), rusofilům, homofobům, dogmatikům, prostě všem, kterým jejich pravda zatemnila schopnost ptát se a pochybovat, natož vlastnit nějaký smysl pro humor. Výsměch lidské blbosti je jedna z možností jak přežít v tomto světě. Díky za to. Krom toho, že jsou jeho texty chytře vtipné, jsou mnohdy až nepříjemně pravdivé a vystihující. Ať to Karlovi na kole i u psaní šlape.
Podivuhodná literatura. Musím říci, že mne uchvátila tato zvláštní vize budoucnosti podávaná stylem páně Smithe a já se těšil na každé další čtení. Nemyslím si, že to je hodně na "drogách", spíš hodně na vlně úniku. Úniku z tohoto světa do jiného, fantazijního, který možná není lepší, ale rozhodně autorův. Přihlédneme-li k tomu, jaké bylo Linebargerovo zaměstnání v civilním životě, a také k tomu, že za svého života příliš úspěchů jako spisovatel neměl, je docela nezvyklé, že se věnoval takovémuto druhu sci-fi literatury. Proto mám za to, že tímto způsobem onen subtilní pán a od pohledu intelektuál, prchal do svého niterného světa.
Cesta k jeho poetické próze, cesta do jeho univerza, nevede přímo. První povídky, které jsem od něj četl v různých sbírkách, byly Opilý koráb a Paní, která plula na Duši. Vím, že jsem je tehdy ani nepochopil, zdaleka nepovažoval za nejlepší z oněch knih a rychle jsem přešel k dalším. Avšak zůstaly v mé mysli tak nějak zavrtané a postupem času si vyhlodaly cestu ven. Až jsem o nich začal přemýšlet, dívat se na ně jinak a bylo třeba si také něco zjistit o autorovy, kdo to vlastně byl. A další cesta automaticky vedla k vyhledání jeho knih v antikvariátech.
Také rád unikám všednosti, takže tak občas budu činit s panem Smithem.
Doporučuji jeho seriál Příroda Tišnovska. Dá se lehce nalézt na youtube a je opravdu důkladný, poučný. Potěší všechny kdo znají tento kraj Podhorácka. Navíc pan Lacina byl (spolu se svým kolegou panem Mojmírem Hrádkem, spolu s nímž seriálem provází) opravdu klasik. Dokonalý typ zvídavého, čiperného, neustále zkoumajícího, putujícího vědce, který se s neskonalou radostí poděluje o své nesmírné znalosti. Je dobře, že takoví lidé byli a snad ještě i jsou.
Ach Bože, jak je opojné číst takové autory, jako je A. C. Clarke, nebo Isaac Asimov. Díky za ně! Hrdinové jejich knih vítězí výhradně díky racionálnímu uvažování (neplést si prosím s dnes tak propagovaným tzv. "zdravým" alias "selským rozumem" (zvlášť když si jako čtenáři starých českých spisovatelů jako třeba Nováková, Světlá, Klostermann, Rais, uvědomíte, co mnohdy byli sedláci zač, a také fakt, že v této zemi už selský stav nějakých sedmdesát let neexistuje), málokdy k tomu potřebují násilí. Jistě, Asimov popisuje mnohdy temné časy dějin budoucnosti, ale cestu ke světlu směřuje vždy stezkami humanity, lidství, sounáležitosti. Každý jiný směr, ač zaštítěn jakkoliv velkou mocí a silou vede jen do slepé uličky a je cestou zpět.
A také do svých knih, které chcete-li, můžete číst, buď jako oddychové sci-fi, anebo jako literaturu s mnoha přesahy, vložil mnohé moudré věty a také samozřejmě i varování. Vezměte si třeba tento výňatek z jeho mistrovského kusu; Ani sami bohové. Jistý senátor v něm říká:
"Bylo by chybou předpokládat, že veřejnost si přeje ochranu životního prostředí nebo záchranu svého života a že bude vděčná každému idealistovi, který o to bude bojovat. Veřejnost touží jen po svém osobním pohodlí. Mám snad chtít po lidech, aby se vzdali osobního pohodlí a blahobytu, na které si zvykli, jen proto, že jediný člověk křičí "smrt"?
Vědec, který takřka osamocen ví o velkém nebezpečí mu oponuje: "Předpokládejme, že je jen nepatrná naděje, že mám pravdu. Nestojí i tahle nepatrná naděje za to, aby se za ní bojovalo? Jde o všechno, o celé lidstvo, o celou planetu..."
A v našem světě, v dnešní době nekřičí jen jeden člověk, jeden vědec. Je jich sice mnoho, ale jaký je v tom rozdíl? Komu myslíte, že budou lidé chtít věřit víc? Jim, anebo šarlatánům z modré, nikoli zelené planety?
Zjistil jsem, že číst Vonneguta v této době návratu iracionálního nacionálna, době, kdy je v trendu chovat se hulvátsky a pak říci, že jen nejste korektní, lhát a tvrdit, že je to pouze alternativní pravda, je zkrátka velice terapeutické. Podobně uklidňující účinky mívá i četba Pratchetta. Efekt absurdity vesmíru Zeměplochy se jakoby vytrácí, snižován pronikáním absurdity vesmíru našeho. Nebo, že by ji ta naše přebíjela? Dosti pesimismu; proti hlouposti prý ani sami bohové nic nezmůžou a protože o něm Vonnegutovy knihy nejsou, ač málokdy by se jejich konec dal nazvat šťastným. Jsou prostě léčbou neklidem. Už mi zbývá dobrat pár posledních kapslí a budu muset začít hledat jiný lék s podobnými účinky. Ale zatím ještě je, nad stránkami jeho knih se spikleneckým vědomím společenství bezmocných, možnost smát se věcem, z kterých ve skutečnosti vstává husí kůže.
Takže, jak jsem zjišťoval na internetu, tak jedině českému rozhlasu Trojce - Vltavě - a rádiu Wave, stálo za to zmínit se o úmrtí tak významného spisovatele jakým byl Brian W. Aldiss. To je hodně smutné a o nečem to svědčí. V době, kdy víme o každém malicherném zaškobrtnutí tak bezvýznamné osobnosti jakou je např. český prezident, opomíjíme skutečné velikány.
Pokud bych měl jmenovat největší americké povídkáře 20. století, tak by mezi nimi určitě byli Hemingway, Saroyan, Bradbury, snad London, a také Sherwood. To co na jeho díle je tak okouzlující je jeho lidskost a vykreslení psychologie postav. Hrdinové jeho povídek, jsou na vyjímky, většinou zoufalci, lidé potácející se ve světě, který běží okolo nich a oni nemají jak ho zastavit, jak se vsáknout do proudu a žít, jak by podle nich žít měli. Ztracenci, prohravší už dávno veškeré sázky. Osamělí, odsouzení k dlouhému čekání na smrt - obyčejní lidé.
Zní to možná příliš drsně a tvrdě, ale takové Sherwoodovi povídky nejsou. Je cítit, že měl ty lidi rád, že s nimi soucítil a snažil se je pochopit, vniknout pod jejich skořápku a dotknout se jejich bolesti, aby ji mohl popsat. Tématem, jsou mu ty zdánlivě nejvšednější věci, které ale ovlivňují naše životy napořád. Třeba povídka, kde se stárnoucí můž ptá Boha, proč musí zbytek života tak trpět, za to se že jednou v mládí vyspal se ženou. Proč za tak krátky okamžik nese břímě po zbytek svých dní.
Anebo v dojemné povídce o podstatě smrti, kde vystupuje nemocný chlapec čekající na smrt a jeho otec, který ač fyzicky živý již dávno duševně zemřel. Tak jako se to stává lidem, kteří vládnou. Takové příběhy se vryjí do srdce. Ale působí krásnou bolest...