Lilith
George MacDonald
Ve fantaskním románu skotského spisovatele ožívá fantazijní svět, kde ústřední hrdina bojuje proti zlu v podobě krásné Lilith. Mladý učenec zdědí dům ve Skotsku a při svém bádání v knihovně se setká s podivným knihovníkem Havranem, s jehož pomocí se dostane do zvláštního světa, kde neplatí pozemské zákony a jenž je obydlen pohádkovými bytostmi. Zachrání princeznu Lilith, aby potom proti ní bojoval. Hrdina prochází vnitřní proměnou, aby zachránil fantazijní svět Uranie. Kniha je protkaná tematicky jednotícími symboly a obrazy četných metamorfóz krajiny a postav. MacDonald byl ve své době vedle L. Carrolla považován za nejvýznamnějšího autora pohádkových a fantastických příběhů a C. S. Lewis a J. R. R. Tolkien jej označovali jako svého učitele.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2001 , Aurora (Praha)Originální název:
Lilith: A Romance , 1895
více info...
Přidat komentář
Na rozdíl od C. S. Lewise a jeho jinotajů ukrytých v Narnii, napsal MacDonald nepokrytě křesťanskou pohádku. Což je potřeba ocenit s povděkem. Navíc jeho verze boje se zlou čarodějnicí je mnohem laskavější k dobrým i ke zlým. Těžko něco říkat a neprozrazovat, ale snad se může napsat, že i to, co by se dalo nazvat Očistcem, je v MacDonaldově vizi docela poklidný kraj, kde opět záleží na každém jednom a na čistotě jeho duše která určí další osud jeho bytosti. Několik povedeně strašidelných scén v knize sice je, ale jinak je to příjemné čtení před spaním a to i pro větší děti.
Krásná kniha plná metafor, zkoumání sebe sama, křesťanských hodnot.
Hlavní hrdina na své pouti světem plným zvláštních postav a příšer zažívá spoustu dobrodružství, která ho učí, jak přistupovat k životu, smrti, k uvědomění si sebe sama. Naráží na paradoxy, symboly, mysticismus. Je to prostě kniha plná překvapení a nutící k přemýšlení.
Ve vlastním vypravěčském stylu je cítit 19. století.
Další tip, který jsem si odnesla z Knižního festivalu, se ukázal být opravdovou výzvou. Doteď si nejsem úplně jistá, jak vlastně Lilith uchopit. Na jednu stranu mám ráda příběhy, ve kterých postava vypráví své zážitky čtenáři, navíc tady mě to vrátilo do časů, kdy jsem louskala Poea a jiné klasiky. Na druhou stranu ale v podobných alegoriích dosti tápu, zvlášť pokud jde o náboženství, takže jakmile jsem v tom rozpoznala křesťanské a biblické motivy, názory a ideje, o to hůř se mi to pak četlo. Vlastně ani nevím, jestli jsem tu knihu a její závěr pobrala správně. Rozhodně to ale bylo zajímavé počtení, kde se sice se spoustou věcí neztotožňuji, ale kniha má určitě co nabídnout a mezi klenoty světové klasiky má své nezpochybnitelné místo.
„Viděl jsem svého bílého poníka, který umřel, když jsem byl malý. Nemusel jsem ho tak oplakávat; mohl jsem jenom počkat!”
Tak jsem si bláhově myslela, že jdu číst pohádečku, co si dám jako jednohubku. Ale ouha. Hned zkraje mě pan Havran, knihovník, hrobník, filozof a neprozradím, kdo ještě, zavalil moudry, nad kterými bylo škoda se nezamyslet. Na druhou stranu ovšem pokud někdo mluví prakticky jen ve dvojsmyslech a moudrech, může se stát, že se v tom ztratíte.
Ztratila jsem se stejně jako pan Vane. A stejně jako on jsem soudila rychle a ukvapeně. A jako on jsem snad něco pochopila. Na konci. Nebo na začátku?
„Občas, když se zadívám na své knihy, se mi zdá, že se zachvějí, jako by jejich pevnou masou provál vítr a ke mně se měl prodrat jiný svět. Někdy, když jsem venku, se děje něco podobného; nebesa a země, stromy a tráva se chvilku třesou, jako by měly zmizet; a potom, vida, znovu se ustálí do své staré známé podoby! Občas kolem sebe slýchávám šepot, jako by ke mně mluvil někdo, kdo mě miloval; ale když chci slovům porozumět, ustanou a vše ztichne. Nevím, zda se tyto věci rodí v mém mozku, či do něj vstupují z vnějšku. Nevyhledávám je; ony přicházejí a já je nechávám odejít.“
Není dokonalá, ale je to jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem četl. Pan Vane někdy působí trochu staromódně a neohrabaně, i když dokáže překvapit břitkou sebeironií. Adam a Eva mají celkem nesnesitelnou patriarchální domácnost a když se k tomu připojí Lilith, tak je to už docela queer. Někdy vykoukne hláška jako ze špatného hororu. “Musím se všemi silami pokusit přinutit ji k pokání,” zní jak z úst psychopatického náboženského fanatika. (I když uznávám, je to jen špatná konotace, protože tady to říká Mara, Paní žalu, což není žádná vnější síla, ale náš vlastní zármutek.)
Jinak je Lilith naprosto jedinečná. Prostřednictvím fantastického příběhu je v ní zachycena mystická cesta duše k osvobození od vlastního ega a k sjednocení s Bohem. To byste čekali ve spise nějakého světce, ale tady máme nestvůry, paralelní dimenze, kostlivce, mluvící zvířata, zlé obry, kouzla, zkrátka arzenál toho, z čeho později vznikne žánr fantasy. A přeci vůbec nejde o útěk z reality, naopak vše vede k jasnému náhledu reality - jak někdo definoval mystiku.
Je to zápas o to, jak říci nevyslovitelné. Vyprávění plné paradoxů a hlubokých symbolů. MacDonald předběhl dobu v pochopení šíře duše, od nevědomí, přes naše ego, až po probuzení bytostného Já. Přestože používá některé tradiční náboženské výrazy a motivy, nenechává se jimi spoutat, ale využívá svobodu svého fantastického světa, aby vyjádřil plnost, ze které jeho příběh žije. Tak může říct věci, za které by ho jinak třeba v náboženském spisku vypískali jako heretika, například přesvědčení o konečné spáse všeho stvoření: “Zničení neznamená smrt zla. Pouze dobro na místě zla znamená jeho smrt.”
“Pravda je vše ve všem; a pravda o věcech spočívá, zároveň skrytá i odhalená, v jejich zdání.”
Lilith je vlastně takovým pokračováním Bible. Alegorie života, smrti a života poté. Mluví o pravdě, o lži, o nevědomí, v němž se člověk nalézá, a o vědomí, do něhož musí dospět a probudit se. Zprvu se tváří jako Alenka v říši divů pro dospělé, jak někdo zmiňuje níže, záhy se však text přesouvá do ryze filozofické a teologické roviny, kterou už neopustí, jen prohlubuje.
A tady jsem začala narážet. Co autor popisuje jako svobodu a lásku, já viděla jako otroctví a slepou podřízenost. Co autor popisuje jako otroctví a zlo, já viděla jako individualismus a snahu být, čím člověk chce být, bez ohledu na to, čím ho chce mít okolí. Také mi byla silně proti srsti ta křesťanská fascinace smrtí, kdy pozemský život je jenom přechodným nedůležitým obdobím a až smrtí začíná ta velká hra, to skutečně důležité. Až smrtí se člověk probouzí do skutečného života. V zásadě jsem tedy s knihou narazila tam, kde jsem narazila i s křesťanstvím samým. Můj názor na život, jednotlivce, smrt, dobro a zlo je zkrátka příliš odlišný a z těchto idejí mě mrazí v zádech. I mě by Mara musela podrobit spoustě mučení, než by mě zlomila a já se podvolila.
Literárně jde ale o dílo na vysoké úrovni. Autorova fantazie je prakticky nekonečná, jazyk květnatý, poetický. nádherný. V zásadě jsem dočetla jen kvůli tomu.
Až moc symbolické a abstraktní. Skoro celou dobu jsem nevěděl, o co jde, co tím chtěl autor říct. Asi jsem nechápavý...
Čekala jsem tak trochu Alenku za zrcadlem....spíš to v barvitějším popisování připomínalo poslední knihu z Letopisů Narnie...takže co je skutečný svět a to že sníme je jen v naší hlavě? Zajímavá knížka, která určitě nebude bavit každého.
Byl to opravdu nevšední čtenářský zážitek! Cesta hlavního hrdiny za hledáním a uvědoměním si skutečného já. Příběh měl sice pohádkový nádech, ale nečetlo se mi to úplně lehko. Některé odkazy na mystické a biblické prvky pro mě nebyly moc srozumitelné.
Hrozně těžko se hodnotí. Do čtení jsem se musela nutit a rozečteno jsem měla dobře dva měsíce, přičemž takto dlouhá kniha by mi normálně zabrala tak dvě odpoledne. Ale to poselství za tím je na deset hvězd, proto jsem čtení nevzdala. Kdo to chce brát jen jako příběh k pobavení, ať sáhne jinam. Kdo chce zemřít do života, směle do ní :)
Nádherná, neprávem opomíjená mystická kniha. Taková Alenka za zrcadlem pro dospělé.
Příběh muže vtaženého do jiného světa. Tam, kde věci nefungují jak jsme zvyklí. Rozhodování na základě pocitu, když nelze využít zkušenost. To jsou nejspíš důvody, proč jsem si knihu zamilovala. Velmi oceňuji filosofický podtext v kombinaci s lehko stravitelnými popisy prostředí, které kouzelně dokreslují atmosféru.
Štítky knihy
křesťanství alegorie svět za zrcadlem viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 2001 |  Lilith |
| 2012 |  Snílci |
| 2002 | Princezna a skřítci |
| 2014 | Slnečný chlapec a dievča noci |
| 2016 | Princezná a Curdie |
Kniha Lilith je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 90x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 92x |
| Chystám se číst | 114x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 2x |
Jelikož jsem knihu nedočetl celou, zdržím se hvězdičkového hodnocení a pokusím se shrnout své dojmy jen slovně. Prvně je třeba říct, že na knihu jsem se chystal už řádku let, ještě v době, kdy byla v podstatě nedostupná. Když ji Carcosa vydala znovu, byl jsem mile překvapen. Očekávání jsem měl velká, Tolkiena mám velmi rád, tak jsem se i těšil na jeho vzor z konce 19. stol. Po přečtení zhruba 260 stran jsem však čtení Lilith zanechal, ani téměř před koncem, to se mi často nestává. A teď důvody. Nevím, zda za to může překlad, ale styl i způsob vyprávění mi prostě silně nesedl. Prapodivné slovní spojení, chabé vypravěčství, které se utápí v žalostně abstraktních rovinách a kontradikcích. Ano, je to fantasy, ano je to alegorie, ale i tam platí nějaké zákony logiky. Nekritizuji hlavní myšlenky díla, protože jsem se k nim prostě nedostal, jak jsem se každou chvíli pozastavoval nad tím, co čtu a proč vypravěč tvrdí a i b. Není to propracovaná teologická esej, ani dobrý román. Neupírám knize své místo v historii anglosaského fantasy, ale svůj čas chci trávit s něčím, co mě osloví, když ne myšlenkou, tak aspoň umným stylem, zde jsem se nesetkal ani s jedním.