Raněný slepotou

Problém této knihy (a jí podobných) je, že byla psána před devadesáti lety. Lidé mysleli jinak, měli jiné hrdiny, než máme my. Proto je některým úvahám těžko porozumět. Samozřejmě – problémy s láskou jsou asi dodnes stejné. Ale závěr knihy působí jako propagační plakát. Asi to v situaci na konci 30. let, kdy hrozilo zotročení lidstva fašismem, mělo tak být. I když byl Huxley vzdělaný humanista, jeho závěry dnes působí trochu ploše.
Silné citáty z knihy :

„Proto je člověk na pochybách, jestli bude někdy existovat něco takového jako proletářská literatura. Vždyť i proletářské knihy se budou zabývat výjimečnými proletáři. Jenže výjimeční proletáři jsou zrovna tak málo proletáři jako výjimeční buržoové jsou buržoové.“

„Vrátil jsem se deprimovaný po večeru stráveném s Helenou a s několika jejími mladými politickými přáteli. Tak vášnivě všichni dychtí, aby mohli „eliminovat” lidi, kteří s nimi nesouhlasí! A jsou tak upřímně přesvědčeni, že tato „eliminace” je nutná!“

„Z politiky se stane handrkování. Když se lidé handrkují, obyčejně se při tom rozčilují, ale normálně se navzájem nepovažují za osobní nepřátele. Jenže právě tomuhle se zásadoví lidé a radikální plánovači při nejlepší vůli neubrání. Pokládají svou zásadu za správnou: plánují pro dobro lidstva. Jsou to pro ně samozřejmosti, z nichž logicky vyplývá, že ti, kdo s nimi nesouhlasí a nechtějí pomáhat uskutečnit jejich plán, jsou nepřátelé dobra a lidstva. Nejsou to muži a ženy, ale zosobněná zla, vtělení nepřátelé. Zabíjet muže a ženy je špatné; ale zabíjet nepřátele je povinnost.“

„Člověk stále věří v samočinný pokrok, protože si v téhle pitomosti schválně libuje — je to velká útěcha. Útěcha, protože tím člověk svaluje veškerou odpovědnost na všechno, co dělá nebo nedělá, na někoho nebo na něco jiného než na sebe.“

„Všimněte si vzájemného vztahu mezi dietou a náboženstvím. Křesťané jedí maso, pijí alkohol, kouří tabák; a křesťanství zdůrazňuje osobnost, zdůrazňuje hodnotu prosebné modlitby, učí, že Bůh se zlobí a schvaluje pronásledování kacířů. Stejně je tomu u Židů a mohamedánů. Košer a hněvivý Jehova. Skopové a hovězí — a osobní nesmrtelnost mezi huriskami, mstivý Alláh a svaté války. A teď se podívejte na buddhisty. Jenom zelenina a voda. A jaká je jejich filosofie? Nezdůrazňují osobnost, usilují se nad ni povznést. Nepředstavují si, že se Bůh může hněvat; když jsou neosvícení, domnívají se, že Bůh je milosrdný, a když jsou osvícení, tak si myslí, že Bůh neexistuje, leda jako neosobní duch vesmíru. Proto neuznávají prosebnou modlitbu; rozjímají — nebo jinými slovy snaží se, aby jejich duše splynula s vesmírným duchem.“

„Entomolog!” opakoval pohrdlivě. „To je hloupost! Nač si hrajete se slovy?“
„Protože slova vyjadřují myšlenky, Marku Staithesi, a myšlenky určují činy. Nazvete-li člověka štěnicí, tak to znamená, že s ním chcete zacházet jako se štěnicí. Kdežto nazvete-li ho člověkem, znamená to, že s ním hodláte zacházet jako s člověkem. Mým povoláním je studovat lidi. A to znamená, že musím lidi vždycky nazývat jejich pravým jménem; že o nich vždycky musím uvažovat jako o lidech; ano, a že s nimi vždycky musím zacházet jako s lidmi. Protože když se s nimi nezachází jako s lidmi, tak si nepočínají jako lidi. Ale já jsem antropolog, opakuji. Potřebuji lidský materiál. A ne hmyzí materiál.”“

„V čem záleží veškeré tajemství správné politiky?"
„Totiž?”
„Že když budeme dobře zacházet s druhými, budou i oni s námi zacházet dobře.”“

(SPOILER) Sklamanie. Anotácia síce píše, že autor sa venoval aj nude pánov, ale to mala anotácia napísať skôr to, že autor venoval tej nude 90% celej knihy. Vedieť, že zo 420 stránkovej knihy sa cca 390 budem nudiť kvôli tomu, že pozerám, ako sa nudia páni v knihe, nebol by som ju čítal. A možno by som trochu bral s nadhľadom, keby autor napísal túto knihu PRED knihou „Brave New World“ (1932), ale on „Ranený slepotou“ (1936) napísal 4 roky PO „Brave New World“, čím vlastne prichádzam k záveru, či „len tak náhodou“ Huxley iba neorafal Zamjatinovu utópiu „MY“ (1920), podobne ako Burgess vyťažil vo svojej „1985“ (1970) maximum ako (celkom lacné) pokračovanie Orwellovej utópie „1984“ (1948). Tých pár zábleskov svetla v nude bolo pár úvah o tom, že ako „pokrok“ v Nemecku cca v r. 1934 sa berie „LGBTI+-(“, o niečom ako o „nadčloveku“ a pár iných zaujímavých pohľadov na svet, ktoré nie sú nič svetoborného, lebo keď sa nad súčasným svetom človek zamyslí (a nemusí ani veľmi dlho a ťažko), tak si povie asi to, čo je v knihe (otázne iba je, či aj vtedy bolo cca tak, ako je dnes). Keby na takýchto úvahách a absurditách bola postavená celá kniha, bola by omnoho lepšia. Žiaľ, tých úvah je tam do 5 na cca 3-4 strany každá. Zaujímavým je, ako autor vykreslil celý príbeh – dátumovo – a skáče ako sa mu zachce medzi rokmi 1903-1913-1923-1933 tak, aby vykreslil postavy tak, ako chce – je to aj zaujímavé a aj to bolo nakoniec najhlavnejším ťaháčom, prečo som knihu dočítal – bavilo ma to čítať len preto, ako sa autor vysporiada s preskakovaním rokov. No a perlička na záver – „Ranený slepotou“ je (orig.) z r. 1936, S. Kinga kniha „TO“ je (orig.) z r. 1986 (a King, ako nás upozorňuje v knihe, prvé stránky napísal v r. 1981). Huxley má približne na začiatku knihy dvoch cca 12 ročných kamarátov, sťa bratov, jedného koktajúceho, druhého smutného, lebo mu pred pár dňami umrie mama. Koktajúci povie smutnému v pochmúrnom popoludní, aby si šli púšťať loďku, ktorú spravil (a že na loďke si dal chlapec záležať aj na detailoch autor napíše tiež), a tak si ju idú napriek počasiu a smútku pustiť. Už len nahradiť ten žiaľ za stratenou matkou stratenou (odhryznutou) rukou klaunom v kanáli a máme úvodnú kapitolu Kinga. Dokonca aj s detailmi, keďže v Kingovej úvodnej kapitole matka oboch bratov akurát hrá Beethovenovu „Pre Elišku“ – Beethoven je spomínaný často aj v Huxleyho knihe. A čuduj sa svete, aj Kingova kniha „TO“ je časovo a dátumovo pravidelne „na preskočku“, presne ako Huxleyho kniha. Výsledok – hoci Huxley napísal priemernú knihu, nevadí, poslúžila ako orafanie Kingovi pre jeho podpriemernú knihu TO, kde ten orafal všetko, čo mu prišlo pod ruku (viac o Kingovom „TO“ som pred rokmi napísal priamo k tej knihe).

Některá díla jsou nadčasová a k takovým zcela jistě patří Huxleyho filozofický román. Vede čtenáře k zamyšlení - do jaké míry jsem já raněná slepotou ? A tak při čtení a sledování toho , jak se hlavní hrdina Anthony Beavis proměňuje, otázky co je povrchnost a sobeckost, co je opravdová svoboda, k čemu by měl člověk směřovat. Prostě témata, která nutí k přemýšlení. Huxley mě oslovil a k jeho knize, plné úžasných myšlenek, se budu vracet.

Opět bych dal klidně o hvězdičku víc .Tak pro tentokrát jsem si sám nebyl jistý svým pohledem na tuto knihu. Takže nepokrytě přiznávám, že jsem primárně zkoukl ostatní recenze, abych se ujistil, že jsem to celé správně pochopil a uchopil. Člověk si po tom množství přečtených knih myslí, že je připraven na všechno. Že ho už nic nemůže překvapit a oslnit. Ale omyl! Huxley překvapil a oslnil. Důmyslné řazení kapitol. Precizní filosofie postav. Neustále aktuální témata. Náročné čtení, které vás nenechá vydechnout. Některé úvahy si přímo říkají o to, uložit si do paměti přesné citace. Kniha a myšlenky, které si jakoby sami žijou svým vlastním životem.

Všichni jsme tak trochu raněni. Ne všem se nám podaří prohlédnout. Ne v dnešní době, kdy se tolik nabízí, abychom zůstali ve tmě

Krásný jazyk, krásný styl, neobvyklé řazení příběhu v kapitolách. Filosofický román, který neztratil za desítky let na aktuálnosti.

Huxley je můj oblíbený autor - z děl dýchají jeho encyklopedické znalosti, osvícená duše, moudrost. Možná i introverze a klid? Jeho díla vždy dávají čtenáři něco nového, hlubokého.

"Rád by byl znal podrobnosti - ale z druhé ruky, pod podmínkou, že by ji nemusel přímo požádat o důvěrná sdělení a že by mu je neposkytla. Důvěrná sdělení jsou nebezpečná, důvěrná sdělení mohou člověka připoutat - jako mucholapka, ano, jako mucholapka..."

Anthony bravurně tančí svůj život mezi mucholapkami. Vše si prohlédnout zblízka, brát, co se nabízí, ničemu a nikomu nesednout na lep. Stačí trochu taktu, trochu pasivní rezistence. Svoboda pojímaná jako svoboda od druhého. Neposkvrněná, klidná, důstojná.
Proti ní zesměšněná, z módy vyšlá, ušmudlaná svoboda pro druhého. Prý opravdová svoboda. Opravdová svoboda je vězení, jen blázen ho volí dobrovolně. Ale nakonec je to místo, odkud lze čelit smrti. Možná jediné takové.

Ačkoliv byl román napsán ve 30. letech, je neustále aktuální. Některé věty by bylo možné doslova citovat jako komentář k současným událostem. Chvíli trvá, než se člověk zorientuje v uspořádání kapitol, které reprezentují výseky ze života hlavního protagonisty. Ovšem když si přestanete lámat hlavu nad tím, jaký je zrovna rok, můžete se ponořit do vět plných moudrosti.

Filozofický román, který asi nebude sedět každému, ať už pro hlubokomyslné úvahy, zahrnující celé kapitoly, anebo nekonvenční způsob vypravování, připomínající ponejvíce vzpomínky, tak jak přicházejí, chaoticky, nesourodě, bez časové posloupnosti. Mě ale nadchl, bylo rozkoší tuto knihu číst, ačkoli má minimum děje. Spíše jen popisuje důležité úseky života jednoho muže v průběhu více jak třiceti let a jeho duchovní proměnu. O to více je však nabyta myšlenkami, u kterých se stojí za to zastavit a ještě dlouho po dočtení knihy ve mě stále kolují a stále je příjemné nad nimi dumat. Přesto všechno není nijak suchopárná, naopak často hluboce lidsky dojímavá.
Zajímalo by mě, jak by to pokračovalo dál. Jak by asi byl konfontován Anthonyho pacifismus a humanismus s následným šílenstvím 2. Světové války?