Janiny komentáře u knih

"Ano, ano, když mlha neustále objímá krajinu, musím vždycky myslet na válku a na řízek."

Winterberg mě štval. Tak moc mluvil, že jsem občas musela odložit čtení, nadechnout se a potom teprve jet dál. Winterberg mě dojímal, protože záchvaty historie jsou pořád lepší, než záchvaty hysterie, Winterberg mě uklidňoval. Ten rytmus, cesty vlakem skrz dějinama. Jo, tohle se povedlo. Tohle se opravdu moc povedlo. Jednoznačně musím doporučit ke čtení!

16 14.10.2021

Autorčin talent a práce se slovy mě fascinuje a Zuzanin dech se čte skvěle. Příběh není veselý, ale nutně potřebuji vědět, jak to s hlavní hrdinkou dopadne. Chci i nechci dočíst. Věčné dilema čtenářovo.

14 15.10.2021

Být soběstačný. Touha nejen jedenáctiletého Štěpána, jehož příběh byl vykreslen ve stejnojmenné knize. Máte rodinu, máte všechno a najednou nic z toho není. Táta žije s úplně novou rodinou a jeho partnerka se na "závazky z minulosti", zrovna dvakrát vesele netváří. Dokonale popsaný vývoj kluka, kterého nepotkávají zrovna nejšťastnější události, ale on umí a chce dospět. Příběh o ztrátách, křivdách a zamotaných rodinných vztazích. A o nekonečné samotě. Vyprávění z pohledu Štěpána, se mi zdálo o něco čtivější, než ostatní, ale vím, že všechno mělo svůj význam. Smutné, ale přesto krásné čtení. Donutilo mě o některých věcech přemýšlet úplně jinak.
Štěpáne, budu o Tobě ještě dlouho přemýšlet. Dlouho se mi žádný literární hrdina nedostal pod kůži takhle moc.

13 15.10.2021

Já už válečných i poválečných věcí přečetla, myslím si, vážně hromadu. Měla jsem pocit, že mě jen tak něco nemůže rozhodit, natož rozbrečet. Poslední, co bych tedy čekala bylo, že mi příběh Hany tak moc zaleze pod kůži, že nebudu moct knihu odložit a že budu číst a číst navzdory času a únavě. A taky brečet, protože někdy osud přichystá vážně krutou nadílku.

9 23.08.2017

Radka Třeštíková se pustila do detektivního žánru. To je v pořádku, těšila jsem se, jak se s tím popere. Jen mi přišlo, že se s tím právě moc nepoprala. Vlastně to ani nebyla detektivka, ale popis různých psychóz a traumat různých lidí, jejichž životy se proplétají. Vyšetřování probíhá jen tak mimochodem a vlastně vůbec není podstatné, úplně zapadá. Celá kniha na mě působí jako podivně roztažená povídka, kterou se už nikomu nechtělo upravovat. Ke konci možná mírná vlna napětí, chtěla jsem vědět kdo z těch bláznů a lidí s podivně narušenou psychikou to teda udělal. Ale jinak nic. Jedna z těch knih, které si člověk přečte, zavře a vlastně ani neví, proč to sakra četl(a jde si spravit chuť jinam). Bohužel, tentokrát fakt jen jedna. A to jsem se snažila.

Na začátku mě maličko zmáhal pocit, že jde o romantickou klasiku. Studentka a její učitel, velká láska, tajné zamykání se ve třídě. Od poloviny jsem si naopak trochu přála, aby to byl "jen" ten obyčejný románek. Čte se těžce. S každou další stránkou se Vanessin život roztáčel na plné obrátky. Důvody jejích, zdánlivě nepochopitelných, činů lze najít v podtónech jejího vyprávění, které přechází mezi dvěma časovými liniemi. Minulost, tedy Vanessa dítě, které se vyhřívá na výsluní pozornosti zajímavého, dospělého muže, který vyzdvihuje její intelekt, podněcuje ji v tvorbě básní a vypráví jí o její velké budoucnosti. Pocit jedinečnosti a odlišnosti od davu ostatních, obyčejných studentů. A taky přítomnost-Vanessa dospělá žena, která se stále točí v kruhu. Příběh popisuje téměř mlhavé hranice mezi zneužitím a láskou, ale i obrovskou schopnost sebeklamu. V druhé linii i to, jakým způsobem dokáže trauma vychýlit život z jeho běžné trasy. Dluží oběť pomoc dalším obětem? Může láska někdy být součástí zneužívání a zneužívání součástí lásky?

5 15.10.2021

Na první pohled dětský příběh o dvanáctileté holčičce. Zajímavý už z anotace a když mi byl navíc doporučený spolužačkou, pustila jsem se do něj. Měla jsem pocit, že tohle musím přečíst ihned. A tak jsem po večerech četla těch 503 stran, fandila Agnes, brečela a vracela se k některým pasážím znovu, abych v nich s úplně staženým hrdlem nacházela neuvěřitelnou hloubku a pravdu. Pohádkové čtení pro děti, neobvykle silné čtení pro rodiče.

5 15.10.2021

Ještě nikdy jsem nejspíš nečetla knihu, kde by byl heterosexuální jen a pouze hlavní hrdina. Paula vychovávají dvě mámy, je mu šestnáct a ve škole to v zásadě nikam nevede. Taky má obrovské hudební nadání, takže po večerech začíná hrát na piano v baru své nevlastní mámy. Tátu nikdy neviděl a nic o něm neví, stejně tak o rodině mámy. Problémy a traumata o kterých se nemluví, jednoduše neexistují. Alespoň na první pohled. Jenže ono to vždycky není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Rozjezd mi přišel trochu pomalejší, nějakou dobu jsem se nemohla pořádně ponořit do příběhu. Pak přišel i pocit, že všechny ty věci, které se dějí, jsou až moc na jeden osud a jednoho dospívajícího kluka. Všechny ty, zdánlivě zbytečné, malé příběhy do sebe v závěru docela zapadají. To klišé, kdy máma hlavního hrdiny na nemocniční posteli říká"je načase, aby ses dozvěděl o mém životě a mládí...", tak to mi k tak velkému autorovi, jakým Guenassia bezesporu je, vážně nesedělo.
Pointa s Bowiem dobrý, vliv by tam vážně nějaký byl, ale závěr mě trochu mrzel. Asi jsem si přála, aby spolu někteří ještě stihli něco prožít, ne jen se minout. "jsme jako osamocené vlaky, pádíme nocí, aniž bychom tušili, co nás čeká za další zatáčkou, jestli otevřená závora, anebo překážka, nemůžeme tušit, jestli se nám ji podaří překonat nebo nás přiměje vydat se jiným směrem, jestli vykolejíme nebo se udržíme na dráze, důležité je pokračovat v cestě, dokud nedorazíme na nádraží, kde u nástupiště zastavíme a zůstaneme stát navždy."

4 15.10.2021

Bavilo mě protnutí dnešního světa s deníkovým životem v Terezíně. Záznamy čtrnáctiletého Pavla a dvanáctiletému Františka Leonovým, jejichž reálnými předobrazy byli bratři Lionovi, internovaní v Terezíně.
Tohle skutečné i imaginární prolnutí životních příběhů dnešních a židovských chlapců, kteří žili za druhé světové války, působivě ukazuje, s čím si žádná doba nezadá: kamarádství a osobní statečnost platily tenkrát stejně jako nyní. Víc takového čtení!

4 15.10.2021

Jestli ve mě nějaký komiks zanechal hlubokou stopu, jsou to rozhodně Odusnuté děti. Jsem vděčná a ráda, že se tohle téma konečně trochu otevírá. Že ho jsme schopni vnímat a vidět, mluvit o něm. Není to lehké, nebylo a ani nebude. Nic není černobílé. Až přijde ta pravá chvíle, komiks dostanou do ruky i mé děti.

4 15.10.2021

Uranova není vůbec tím, čím by se na první pohled mohla zdát. A to mě hodně bavilo!
V hlavní roli město Jáchymov.

3 15.10.2021

Kniha za kterou stojí neskutečně moc práce, hledání, rozhovorů. A je krásná! Nevěřila jsem, že to o knize s válečnou tematikou řeknu, ale ona je vážně krásná!

3 08.09.2014

Ze začátku jsem se tím trochu prokousávala, ale jinak krásný příběh

3 15.12.2012

Henry! Ten mě chytil za srdce!

3 15.12.2012

všechno má svůj smysl...mám jí moc ráda

3 15.12.2012

Velice silné čtení. Nejen o hrůzách války a Lidic, ale s vyrovnáním se s návratem do normálního života...

3 15.12.2012

Jedna z nejhorších a nejzbytečnějších knih...nerozumím tomu, proč se tohle vůbec dostalo ke čtenářům.

Moje skvělé rodné město, vzpomínky, ulice a místa, která tak dobře znám. Konečně ️

Rovnou se musím přiznat, že se mi při prohlížení až nezdravě zastesklo. Sedět na náměstí, jít na procházku k Jordánu, toulat se po Starém městě, nebo v Klokotech. Všechno to tam je. Autentické, dokonalé.

Jsem naprosto nekriticky nadšená.

Co taky jiného čekat od modropupkáče

Pro všechny, kteří mají rádi Tábor, tohle je opravdu #musthave ️

2 15.10.2021

Když dočtete tuhle knihu hodinu po půlnoci, moc dobře se vám pak nespí. Od začátku tísnivá atmosféra, během čtení jsem se skoro bála i nadechnout. Detaily, které do sebe děsivě zapadají a při odkrývání souvislostí mě skutečně mrazilo. Tenhle psychothriller budu mít ještě nějaký den v hlavě a ještě dlouho, předlouho budu myslet na to, kolik "Jacků a Grace" možná přehlížíme. Vlastně ve skrytu duše doufám, že vážně nikdo není tak šílené pokřivená a psychopatická povaha jako on, ale kdo ví?
Závěr s Ester a barvou pokoje...velmi povedené.

2 25.08.2017

K Helsinkám jsem musela dozrát. Když vyšla, tak jsem nebyla schopna se začíst a odložila jí na neurčito. Takže danke, Den nepřečtených knih, protože jinak bych tuhle knížku měla stále založenou v knihovně. Mám ráda věci, na které myslím ještě x dní po přečtení a tohle je přesně ono. Závěr mě překvapil i rozhodil. A tak to asi mělo být. On ten Rudiš ty příběhy prostě vyprávět umí.

2 03.02.2017