janha
komentáře u knih
Cesta
Cormac McCarthy
Velmi temné. Chce to hodně odvahy a otrlosti dočíst Cestu do konce, odměnou je pak jakýsi závan naděje. Ponurý příběh otce a chlapce. Je po katastrofě, lidská civilizace dohasíná. McCarthy výstižně (bez okras, spoře, přesně) popisuje různě vyhrocená etická dilemata. To vše na pozadí extrémních existenčních podmínek, kdy spíše než na Dobro narazíte na nepředstavitelné Zlo. Jaký je vlastně smysl života?
Elementární částice
Michel Houellebecq
Příjemně provokativní, někdy možná až moc "ukecané", ale přesto doporučuji k přečtení. Proč? Houellebecq opět prokládá trošku sladkobolné (a ironické zároveň) příběhy se sociologizujícími úvahami, které jsou sice tak trochu na hraně, plné sarkasmů apod., ale zároveň vybízí k přemýšlení. Píše o smyslu lidské existence, o mezilidských vztazích ve vyspělé a krajně individualizované společnosti... Jeho hrdinové hledají štěstí (jako imperativ doby), ale místo toho nacházejí deziluzi, deprese, samotu, prázdnotu...
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán
Líbila se mi upřímnost s jakou byly rozhovory vedeny. Ne vždy mě ale odpovědi respondentů zajímaly, někdy by více bylo méně. Ale i tak rozhodně doporučuji alespoň k prolistování.
Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění
Konrad Paul Liessmann
Liessmann tnul do živého. Kritika současného stavu vědy a vzdělání je dobře zformulovaná. Vyplatí se opakované čtení. (http://www.iliteratura.cz/Clanek/24281/liessmann-konrad-paul-teorie-nevzdelanosti-omyly-spolecnosti-vedeni)
Kundera: Český život a doba
Jan Novák
Přemýšlím, kde se autor inspiroval více, jestli u bulvárních novinářů či přímo estébáků. Zbytečně dlouhá kniha, kde Novák s proklatě zatemněnými ideologickými skly na očích odhaluje sledovaný „objekt“ ze všech nepravostí, včetně toho, že Kundera špatně řídil automobil. Myslím, že by to autor Žertu lépe nevymyslel.
Norrlandský akvavit
Torgny Lindgren
Jemný (a leckdy skrytý) humor, který se line celým románem mého snad nejoblíbenějšího švédského spisovatele, opět potěší. Sever Švédska, starý kazatel a jeho poslední a trochu překvapivá mise. Lindgren je skvělý vypravěč, který si rád hraje. Nejen se svými postavami, symboly, ale také se čtenáři.
Dokonalý zločin
Jean Baudrillard
J. Baudrillard rozvíjí myšlenky o procesu simulace či fikcionalizace. Podle něj reálné mizí nikoli ve prospěch imaginárního, ale ve prospěch toho, co je reálnější než realita – hyperreálného. Znak se stává simulakrem, které nemá žádný vztah k realitě. Středem úvah se jeví v této perspektivě otázka: „Nakolik skutečná je skutečnost?“
V Dokonalém zločinu píše: „Žijeme ve světě, kde nejvyšší funkcí znaku je umožnit realitě, aby zmizela, a toto zmizení současně ještě maskovat.“
Tato četba mi potvrdila hypotézu, že se stále častěji setkáváme s problém nemožnosti konfrontace znaků s realitou. Jsme omezeni na pouhé srovnávání znaku se znakem. Patrné je to především u zpravodajství. Již dávno nesrovnáváme zprávy se skutečností, nýbrž zprávy se zprávami, tedy znakové struktury s jinými znakovými strukturami. Nejsme již očitými svědky či účastníky konkrétních událostí, stali jsme se podle Baudrillarda obscénními voyeury ve světě, kde jsou významy odpojovány od skutečnosti či dokonce hodnot.
V polévce miso
Rjú Murakami
Zvláštní mix šokujích brutalit a nevšedních analýz prázdnoty.
Ostrov
Roy Jacobsen
Ryby, kajky, mráz, samota, běsy, smíření. V Jacobsenově románu Ostrov jsou nahuštěny snad všechny aspekty lidského přebývání.
Národní třída
Jaroslav Rudiš
Rudiš pokračuje v mapování figurek, v jejichž příbězích se zrcadlí kousky dějin. A dělá to zábavným způsobem.
Letní dům, později
Judith Hermann
Knížka Judith Hermannové Letní dům, později obsahuje devět povídek, v nichž se autorka zabývá životními pocity mladé generace, tedy lidí, kteří žijí v hmotném blahobytu a přesto se – aspoň čtenář postupně získá takový pocit – v životě potácejí bez většího směřování či výraznějších životních ambicí. Povídky upoutají pozvolným tempem a celkovou melancholií až smutkem. Hermannová vypráví příběhy bez snahy šokovat. Její jazyk je jemný, kultivovaný a zároveň bez příkras. Někdy je čtenář překvapen nečekaným koncem – pointou, jindy příběh skončí v jistém bezčasí. Jakoby se rozplynul ve svém plynutí. Hrdinové jednotlivých povídek jsou přitom velmi citliví a zajímaví lidé, kteří žijí bohatým vnitřním životem. Ovšem zároveň jsou možná trochu rezignovaní, bez větších snů a tužeb, o kterých by hovořili nahlas. Asi proto, že ví, že jsou to jen sny, které nemohou realizovat, možná na ně nemají sílu, anebo je vlastně ani nehledají. Jsou to povídky o složitosti života, o dobrovolných outsiderech. Letní dům, později je výborná knížka pro podzimní dny, jež přinášejí podobné - v jednotlivých povídkách popisované – pocity, třeba melancholii z toho, že něco příjemného odchází (např. bezstarostnost léta) a zároveň se blíží něco tíživého (mrazivé dny plné tmy). A my to přitom nemůžeme nikterak změnit.
Strážci občanského dobra
Petra Hůlová
Hůlová umí nejen psát, ale také své příběhy promýšlet. Pro mě osobně jedna z nejsilnějších knih roku 2010. (http://hn.ihned.cz/c1-43142850-strazci-obcanskeho-dobra)
Teorie sraček
Arto Salminen
Čtivé a depresivní zároveň. Žádná velká literatura, přesto stojí za přečtení. Těch pár stránek, často jen dialogů a trefných poznámek, rozhodně nenudí. Tento Fin si nebere servítky a předkládá svět bez iluzí. Hlavní postavou je novinář, jež právě prožívá osobní krizi a stále častěji si klade otázky pátrající po smyslu své práce. Bulvár tlačí a tlačí. Noviny už neřídí zkušení redaktoři, ale obchodníci a zlatokopové...
Model
Lars Saabye Christensen
Jasná citová "vydíračka", která je skvěle napsaná. Veselé čtení to není, člověka to rozseká, ale myslím, že nakonec i posílí ve snažení býti dobrým člověkem.
Kuriózní lenoška a jiné příběhy
Edward Gorey
"Večer byl ohromně úspěšný až na to, že čas od času někdo omdlel."
Fantomové bolesti
Bjarte Breiteig
Povídky Bjarte Breiteiga mi připomněly tvorbu J. Balabána. Jsou jemné, smutné, existenciální, propracované a skvěle pracují s náznaky.
Zpověď Maxe Tivoliho
Andrew Sean Greer
Hned v úvodu asi nejvíce překvapí a zaujme fantaskní zápletka celého příběhu: hlavní postava Max se narodí jako stařec a jeho tělo během života postupně mládne, na rozdíl od jeho mysli, která se řídí přirozeným vývoje, tedy postupně stárne. V závěru života je proto Max dítětem, ovšem s duší starce. Greer skvělým a literárně vyzrálým jazykem líčí Maxovi osudy (či lépe Max sám je líčí coby své memoáry). Hlavní roli zde sehrává nenaplněná láska nejrůznějšího druhu, včetně homosexuální. Proti ní v jakési opozici stojí čas, který je také nejdůležitějším hybatelem děje. Čtenář jistě ocení autorův styl, který lze nazvat strhujícím a zároveň jazykově vybroušeným (Greer je dokonce přirovnáván k Nabokovovi). Zároveň je to ale značně skeptická metafora lidského života a jeho tragických kontur. Spolu s hrdinou můžeme konstatovat, že čas opravdu není na naší straně.
Čáry
Rjú Murakami
Noční Tokio, náhodná setkání, osamělost, násilí, podivnosti, ze kterých mrazí. To vše je ale zároveň o lásce, přátelství a kritice konzumní individualizované společnosti.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Dobře se čte, je překvapivý, šikovně namíchaný... Na více než pěti stovkách stran textu Murakami umně proplétá různé styly a žánry, vedle více či méně běžných problémů dospívajícího kluka řadí hlubší existenciální témata, inspiruje se japonskou i západní kulturou, hojně využívá fantazie i fíglů magického realismu, téměř groteskní prvky prokládá hororovým laděním, normalitu testuje vkládáním různých abnormalit... Tématem je fatalismus, složitost lidského nitra či nepochopitelnost světa, na který si nelze sáhnout... Ne vše nadchne, ale jako celek přinejmenším zaujme.