Petra Soukupová je pro mě autorka, po jejíž knihách sahám s naprostou důvěrou. Její tvorbu mám dlouhodobě velmi ráda a klidně bych ji zařadila na samotnou špičku současné české literatury. Když jsem tedy zahlédla obálku její nové knihy a přečetla si anotaci, bylo mi okamžitě jasné, že tenhle příběh si nenechám ujít. Už dopředu jsem tušila, že půjde o silné a citlivé čtení.
Poruchy příjmu potravy, vztah k jídlu, hubnutí, přibírání, nespokojenost s vlastním tělem. Témata, která se v určité fázi života dotkla snad každé dívky, nebo se s nimi alespoň setkala ve svém okolí. I já mám blízkého člověka, který si tímto obdobím prošel, a právě proto pro mě byla kniha místy až bolestně osobní. Nečetla se lehce, ale o to víc byla pravdivá.
Hlavní hrdinkou je dospívající Katka, která bojuje se svou váhou i se sebepřijetím. Nikdy si nepřipadá dost hezká, dost dobrá, dost taková, jaká by měla být. Po několika situacích se rozhodne, že zhubne. Nejdřív nenápadně, s pocitem, že chce jen shodit pár kilo a konečně si dovolit nosit krátké topy a kraťasy. Jenže tahle cesta se velmi rychle začne vymykat kontrole. Jako čtenáři sledujeme, jak snadné je sklouznout k poruše příjmu potravy a jak těžké je vystoupit z kruhu, který se nenápadně, ale pevně uzavře. Kruh, který člověku zůstane v hlavě často už napořád.
Kniha se mi četla téměř sama, i přes náročné téma jsem ji měla dočtenou neuvěřitelně rychle. Je silná, upřímná a velmi autentická. Pro mě osobně patří k tomu nejlepšímu, co Petra Soukupová napsala, a rozhodně na ni jen tak nezapomenu.
Momentálně jedu na zběsilé vlně žhavé série Twisted a upřímně, neskutečně mě to baví. Před pár dny jsem dočetla druhý díl a bez jakéhokoli váhání jsem se hned pustila do trojky. Tahle série má přesně ten typ energie, který vás vtáhne a nepustí, dokud neotočíte poslední stránku.
Musím ale říct, že třetí díl na mě zapůsobil ze všech zatím asi nejslaběji. Ne že by byl špatný, to rozhodně ne. Pořád tu najdeme spoustu love-hate momentů, které já osobně miluju a které k Twisted prostě patří. Jenže ke konci knihy se objeví jedna konkrétní scéna, která se mě dotkla víc, než jsem čekala. A upřímně, neumím si představit, že bych něco takového dokázala hlavnímu hrdinovi jen tak odpustit. Tenhle moment ve mně zůstal ještě dlouho po dočtení.
Když ale trochu přivřu oko, pořád jde o velmi chytlavé, čtivé a žhavé čtení, které si fanoušci erotických romancí bezpochyby užijí. Série si mě stále drží a jsem zvědavá, jak na mě zapůsobí poslední díl. U spousty čtenářek jsem totiž četla, že právě ten je jejich absolutně nejoblíbenější, tak uvidíme.
Druhý díl série Zhoubné lásky jsem trpělivě vyhlížela několik měsíců. První díl byl totiž skvělý a nechal ve mně spoustu otazníků ohledně toho, jak se bude tato trilogie vyvíjet. Tentokrát jde o příběh Lark a Lachlana, dvojce, která je tak správně praštěná a zvrácená, jak to máme rádi.
Jakmile se mi kniha dostala do rukou, věděla jsem, že se dlouho na mém nočním stolku neohřeje, a tak se taky stalo. Opět jde o návykový, zvracený a boží příběh plný vražd, milostných scén a traumat. Pokud jste četli první díl a vzpomínáte si na scénu se zmrzlinou nemusíte se obávat toho, že by v druhém dílu chyběla podobná scéna. Tentokrát jde o jedno nabombené smoothiečko
Závěr byl na mě už docela velká divočina, ale proti gustu.
První díl se mi líbil o fous víc, ale ani tohle není špatné čtení. Do série se vůbec nebojte pustit!
Žánr true crime miluju a tvorbu Lucky Bechynkové sleduju dlouhodobě. Její podcasty si pravidelně pouštím cestou do práce, takže bylo jen otázkou času, kdy sáhnu i po její knižní novince. O to víc mě zaujalo, že tentokrát knihu napsala ve spolupráci s elitním kriminalistou Janem Štočkem. Tahle kombinace slibovala silný a autentický pohled na jeden z nejtemnějších případů české kriminalistiky.
Musím ale přiznat, že tentokrát mi kniha sedla o malý kousek méně, než jsem u této autorské dvojice čekala. Místy mi chyběla větší učesanost textu a některé kapitoly se mi nečetly úplně lehce. To však nic nemění na tom, že obsahově mě kniha skutečně nadchla. O případu Orlík jsem už měla něco načteno, ale velmi mě zajímalo, jak se na něj bude dívat právě člověk, který stál přímo u vyšetřování.
Příběh je vyprávěný velmi detailně a bez zbytečných příkras. Přenese vás do děsivého období devadesátých let, které byly v mnoha ohledech naprosto specifické. Pokud vás baví vyšetřování, přesné postupy, fakta a pohled do zákulisí práce kriminalistů, tady si přijdete na své.
Navzdory drobným výtkám hodnotím knihu velmi pozitivně. Jako true crime čtení funguje skvěle a fanouškům tohoto žánru ji můžu s klidným svědomím doporučit.
Máte rádi autentické příběhy? Zápisky, které si na nic nehrají a otevřeně zachycují emoce, proměny i očekávání ženy, která čeká miminko? Nebo jste sami v očekávání a trochu tápete v tom, co vás vlastně čeká, na co se připravit, co řešit a co naopak pustit z hlavy? Pokud jste si aspoň na jednu otázku odpověděli ano, tahle kniha by vám rozhodně neměla minout.
Já jsem se do ní pustila s poměrně velkými očekáváními a musím přiznat, že se mi do puntíku naplnila. Už po prvních stránkách jsem měla jasno, že si s touto knihou budeme rozumět. Deníkové zápisky miluju a tady jsem se začetla téměř okamžitě. Text plyne přirozeně, bez příkras a bez snahy cokoliv idealizovat. Autorka je neuvěřitelně upřímná, otevřeně mluví o svých pochybnostech i myšlenkách, které ji během těhotenství provázely, a právě v tom je obrovská síla celé knihy.
Velmi mě oslovilo, jak realisticky ukazuje těhotenství takové, jaké skutečně je. Nejen jako období plné štěstí a očekávání, ale také jako fyzicky i psychicky náročnou etapu. Etapu plnou nejistot, vyčerpání a někdy i frustrace ze systému. Autorka bez obalu popisuje zkušenosti s lékaři, necitlivý přístup, neochotu naslouchat a pocit, že si těhotné ženy občas systém přehazuje jako horký brambor. Stejně tak se dotýká tématu nových přístupů, alternativních metod a toho, jak těžké někdy je prosadit vlastní potřeby a přání.
Čtení jsem si užila opravdu naplno. Nejen proto, že je kniha čtivá, ale hlavně proto, že je lidská, pravdivá a místy až bolestně opravdová. Vím jistě, že až budu jednou sama v očekávání, sáhnu po ní znovu.
Ah, do této série jsem se pustila s obrovským očekáváním a musím říct, že jsou zatím maximálně naplněna. První díl jsem dočetla teprve nedávno a byl skvělý. Chybělo mu jen kousek abych ho hodnotila plným počtem hvězd. A po dočtení druhého dílu jsem ráda, že jsem si tu půl hvězdičku schovala, patří totiž jemu.
Kniha byla dokonalá. Zbožňuju příběhy z královského prostředí, a tenhle měl vibe mé oblíbené knižní série „Selekce“. Rychle jsem pochopila, že tuhle knihu budu mít dočtenou v řádu hodin a ne dnů.
Bridget a Rhys jsou sympaťáci a nejde si je neoblíbit, jak jednoho, tak druhého. Celou dobu jsem jim fandila a jejich vztah mi několikrát vykouzlil motýlky v břiše.
Za mě velmi povedený díl. Jsem moc zvědavá, co budu říkat na zbývající dvě knihy. Zatím tato série vypadá velmi slibně!
Tuto sérii jsem rozečetla na doporučení kamarádky, se kterou máme na knihy až podezřele podobný vkus. V momentě, kdy mi nadšeně psala, že se do Twisted série úplně zamilovala, bylo mi jasné, že mě čeká další silný čtenářský zážitek. Jakmile se mi první díl dostal do ruky, neváhala jsem ani minutu a pustila se do čtení.
A bože… tohle bylo vážně hodně dobré. Nečekejte žádnou sladkou romantiku plnou klišé. Tohle je žhavý, návykový příběh, který vás chytne a nepustí až do poslední stránky. Ava je přesně ten typ hrdinky, kterou si snadno oblíbíte. Je laskavá, usměvavá, trochu křehká, ale zároveň silnější, než se na první pohled zdá. A pak je tu Alex. Chladný, uzavřený, sebejistý muž, který má kolem sebe pevně vystavěné zdi a rozhodně nehraje podle pravidel. Jejich dynamika je naprosto skvělá a chemie mezi nimi funguje od první chvíle.
Příběh je nabitý žhavými scénami, nečekanými zvraty a nechybí ani lehce mafiánský nádech, který celé dění dodává ještě větší šťávu. Četla jsem stránku za stránkou a pořád si říkala ještě jednu kapitolu, až jsem byla najednou na konci. Přesně ten typ knihy, u které zapomenete na čas i okolní svět.
Za mě skvělý rozjezd série, který ve mně zanechal obrovskou chuť pokračovat dál. Do dalšího dílu se pustím co nejdřív, protože jestli budou všechny stejně návykové jako tenhle, mám o čtení na pár večerů postaráno.
Fantasma byla kniha, na kterou jsem se opravdu hodně těšila. Poslední týdny jsem narážela na jednu nadšenou recenzi za druhou a očekávání rostla s každým dalším příspěvkem. Když jsem ji pak našla pod vánočním stromečkem, měla jsem radost a byla přesvědčená, že mě čeká silný čtenářský zážitek.
O to větší bylo moje překvapení po dočtení. Začátek mě docela bavil, přišel mi slibný a říkala jsem si, že tohle by mohlo fungovat. Jenže s postupujícím dějem moje nadšení pomalu vyprchávalo. Čím dál častěji jsem se nachytala, že mi myšlenky utíkají jinam, děj mě nedokázal udržet a čtení jsem spíš „tlačila“ než si ho užívala. Upřímně jsem byla nakonec ráda, že jsem knihu vůbec dotáhla do konce.
Bohužel musím říct, že Fantasma šla tentokrát úplně mimo mě. Neznamená to, že by byla nutně špatná, jen si zkrátka nesedla s mým vkusem ani náladou. I to se občas stává a tahle kniha je pro mě přesně ten případ.
Růže pro Algernon je moje nejmilovanější kniha. Za celý svůj čtenářský život jsem prošla stovkami příběhů, ale jen málokterý se mi dostal tak hluboko pod kůži jako právě tento. Letos jsem se k ní během vánočních svátků vrátila už poněkolikáté a znovu jsem si potvrdila, proč má v mém srdci tak výjimečné místo.
Ten příběh miluji v celé jeho syrovosti, křehkosti i kruté upřímnosti. Zbožňuji myšlenku, kterou nese, i způsob, jakým je vyprávěná. Pokaždé ve mně vyvolá stejnou směs emocí, dojetí, smutek, pochopení i tiché zamyšlení nad tím, co vlastně znamená být „normální“, chytrý, šťastný. A pokaždé bolí, i když přesně vím, co přijde.
Je to kniha, ke které se budu vracet celý život. Ne proto, že bych zapomněla děj, ale proto, že s každým dalším čtením v ní nacházím něco nového, jinou emoci, jiný detail, jiný pohled. Přesně kvůli takovým knihám má smysl být čtenářem. Kvůli příběhům, které vás formují, zůstávají s vámi dlouho po dočtení a už vás nikdy úplně neopustí.
Nina Špitálníková, česká autorka a koreanistka specializující se na Korejskou lidově demokratickou republiku, přichází s pokračováním své velmi silné knihy Svědectví o životě v KLDR. Už první díl mě naprosto nadchl, a proto jsem se na tento návrat k rozhovorům s uprchlíky ze Severní Koreje nesmírně těšila. Měla jsem vysoká očekávání a musím říct, že zůstala bezezbytku naplněna.
Druhý díl je stejně silný, možná ještě tíživější. Autorka znovu dává prostor lidem, kteří z této uzavřené země dokázali utéct, a nechává je vyprávět jejich vlastními slovy. Životní příběhy, které se před vámi rozvíjejí, jsou zdrcující, bolestné a místy až těžko představitelné. Jako člověk narozený v Evropě, v relativním bezpečí a svobodě, si jen velmi těžko dokážeme představit, jaké to je vyrůstat v tomto režimu, přijímat jeho pravidla jako jedinou možnou realitu a nemít žádnou alternativu.
Tentokrát mě nejvíce zasáhl rozhovor se ženou, která porodila dítě. Popis zacházení s novorozenci, s matkami i celkový přístup státu k lidskému životu byl pro mě nesmírně mrazivý. Přiznávám, že při čtení některých pasáží jsem musela knihu na chvíli odložit a rozdýchat to. Rozhodně nejde o lehké ani oddechové čtení, ale právě v tom spočívá jeho síla.
Jde o mimořádně důležitou knihu, která otevírá oči a rozšiřuje obzory i těm, kteří se o tuto problematiku běžně nezajímají. Jsem opravdu ráda, že má své místo v mé knihovně, a považuji ji za titul, který by si měl přečíst každý, kdo chce alespoň trochu porozumět tomu, jak odlišná a krutá může realita života v Severní Koreji být.
Přesilovka patří bez debat mezi nejvíce marketingově viditelné knihy letošního roku. Nebyl snad den, kdy bych na ni nenarazila na některé ze sociálních sítí. A protože mám slabost pro prasárničky a knihy s erotickou tématikou obecně, bylo jen otázkou času, kdy se do ní pustím i já. A rovnou říkám, že ničeho nelituju.
Je to poctivá bichlička, takže jsem si na ni během vánočních svátků vyhradila celý den. Hlavní hrdinka Rachel je lékařka specializující se na sportovní medicínu a díky stipendiu se dostane do hokejového týmu. A tam se, velmi rychle, stane středem pozornosti. Prakticky každý druhý hráč po ní pokukuje a od té chvíle se příběh rozjíždí na plné obrátky.
Spicy knih mám načteno hodně, ale tohle je opravdu jedna velká jízda. Nenechte se zmást relativně nevinnou obálkou. Čekají vás polyamorní vztahy, vztahy muž–muž a celkově velmi otevřený přístup k sexualitě. Čtení mě neskutečně bavilo, je to přesně ten typ knihy, u které vypnete hlavu, zapomenete na realitu a necháte se unášet dějem. Rozhodně nečekejte nic intelektuálně obohacujícího, spíš příběh, u kterého se budete culit od první do poslední stránky a který vám v hlavě jen tak nezapadne.
Klidně bych knize ubrala alespoň 200 stran, 700 mi přijde trochu jako přepal.
Celkově je to ale velmi fajn romantická a pořádně spicy oddechovka, která splní přesně to, co slibuje. Pokud hledáte čtení, u kterého se pobavíte, uvolníte a nebudete nic řešit, Přesilovka je přesně pro vás.
Knihy od Martina Moravce jsou pro mě dlouhodobě takovou malou sázkou na jistotu. Každý rok s napětím sleduji, s jakou osobností přijde tentokrát, a musím říct, že letošní volba mě potěšila obzvlášť. Po rozhovorech s výraznými muži přichází silná žena. A ne ledajaká. Helena Sováková, hlavní armádní psycholožka, osobnost nesmírně sympatická, klidná a zároveň neuvěřitelně inspirující. Jakmile jsem knihu našla pod stromečkem, bylo mi jasné, že dlouho čekat nebude.
Už od prvních stránek jsem měla pocit, že držím v ruce opravdu výjimečný rozhovor. Nejde jen o vyprávění z vojenského prostředí, ze zahraničních misí nebo náročné praxe armádní psychologie. To všechno v knize samozřejmě je, a je to nesmírně zajímavé. Ještě silnější jsou ale myšlenky, které se dají snadno přenést do běžného života. Připomínky, jak důležité je vážit si drobností, umět pustit zbytečné konflikty, zpomalit a neztratit v sobě dětskou radost a lidskost.
Některé pasáže se mě dotkly opravdu hluboko. Vyprávění o práci s rodinami, které v bojích přišly o syny, partnery nebo otce, ve mně zanechalo silný otisk. Tyto momenty jsou syrové, upřímné a velmi emotivní. Člověku z nich běhá mráz po zádech a zároveň si uvědomí, jak křehký život vlastně je.
Celkově pro mě šlo o mimořádně silné a obohacující čtení. Jsem ráda, že příběh Heleny Sovákové má v mé knihovně své místo. Pokud máte rádi rozhovory, které nejsou jen zajímavé, ale také lidské a inspirativní, tuhle knihu můžu s naprostým klidem doporučit. Já z ní budu čerpat ještě dlouho.
Facebook. Sociální síť, kterou zná téměř každý a kterou většina z nás používá denně, často úplně automaticky. Jen málokdy se ale zamýšlíme nad tím, jak funguje v pozadí, jak pracuje s našimi daty a jak výrazně dokáže ovlivňovat jednotlivce i celosvětové dění. Právě tohle mě na knize zaujalo hned na první pohled a bylo mi jasné, že se do ní chci pustit.
Začátek byl pro mě velmi silný a čtenářsky vděčný. Autorka popisuje svou profesní cestu, to, jak se k práci ve firmě vůbec dostala, jak si de facto sama vytvořila pracovní pozici a co ji postupně dovedlo až přímo do prostředí Facebooku. Do vyprávění nenásilně vplétá i střípky ze svého dětství a dospívání, což příběhu dodává osobnější rovinu a pomáhá lépe pochopit její motivace.
Jakmile se děj přesune přímo do útrob Facebooku, dostává se čtenář k popisům každodenní práce, interních problémů, politických témat, firemní kultury i širšího pohledu na fungování sociálních sítí jako takových. Tyto pasáže jsou místy velmi zajímavé a nutí k zamyšlení, zejména v kontextu vlivu sociálních médií na společnost.
Přesto musím říct, že s postupujícím čtením moje nadšení postupně sláblo. Zatímco úvod mě opravdu chytil, pozdější části na mě působily spíše ploše a děj mnou místy jen prošel, aniž by ve mně zanechal silnější stopu. Neznamená to ale, že by kniha byla špatná, spíš si myslím, že nesedla úplně mně. Věřím, že čtenáři se silnějším zájmem o technologické zákulisí, politiku a fungování velkých korporací v ní najdou mnohem víc, než jsem v ní našla já.
Je to jen pár dní, co jsem dočetla první díl Pomocnice, a pořád se z toho nemůžu úplně vzpamatovat. Té knize jsem totálně propadla. Nemohla jsem přestat číst a styl psaní Freidy McFadden si mě získal prakticky okamžitě. Jakmile jsem zavřela poslední stránku jedničky, bylo mi jasné, že pokračování na sebe nenechá dlouho čekat.
Přiznám se, že jsem měla malé obavy. Přece jen, druhé díly často trochu klopýtnou. Jenže tady se to nestalo. Možná bych byla o chloupek přísnější a jednu hvězdičku strhla, ale i tak jde o velmi povedený thriller, který si své místo rozhodně obhájí.
Millie je znovu na startovní čáře. Hledá práci, je v nové životní etapě, má přítele a snaží se žít co nejvíc normální život. Jenže se záznamem v trestním rejstříku to nejde úplně snadno. Když se jí ale naskytne příležitost pracovat u rodiny Garrickových, zdá se, že by se konečně mohlo blýskat na lepší časy. Jak už ale tušíme, nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Zhruba v polovině knihy přijde zlom. Prudký obrat o sto osmdesát stupňů, u kterého čtete s pusou dokořán a jen nevěřícně obracíte stránky. A přesně tohle na autorčině psaní miluju. Tu nepředvídatelnost, schopnost vtáhnout čtenáře a pak mu bez varování podrazit nohy.
Opět skvělé čtení, opět s čistým svědomím doporučuji. A třetí díl? Ten je na řadě už opravdu co nevidět.
Po této knize jsem pokukovala celé týdny. Sama sobě jsem si totiž zakázala kupovat nové tituly, protože moje knihovna už praská ve švech. Jenže… tohle předsevzetí tentokrát vzalo rychle za své. Neodolala jsem a tuhle dark romance si prostě musela pořídit. A upřímně? Vůbec ničeho nelituju. Byla to naprosto boží záležitost.
Hlavní hrdinka Nell je drsňačka každým coulem. Můžete jí stokrát říct, ať to vzdá, ale ona vám pokaždé s klidem oznámí, že nepřipadá v úvahu. Bradshaw je její pravý opak, postava, kterou si na první dobrou rozhodně nezamilujete. Jenže právě tenhle kontrast funguje dokonale. Jiskření mezi nimi je intenzivní, syrové a místy až bolestně přitažlivé.
Ráda bych napsala, že jsem knihu dokázala odložit a číst ji postupně. Jenže realita byla úplně jiná. Četla jsem do jedné do rána, protože jsem zkrátka musela vědět, jak tenhle příběh dopadne. Každá další kapitola mě vtahovala hlouběji a nebylo úniku.
Bylo to extrémně dobré, temné, zvrácené a krvavé. Přesně takové, jaké má dark romance být. Pokud tenhle žánr milujete, tahle kniha by vás rozhodně neměla minout.
Pavel Pafko, břišní a hrudní chirurg, je osobnost, na kterou jsem v posledních měsících narážela s železnou pravidelností. Ať už v rozhovorech, článcích nebo různých doporučeních, jeho jméno se objevovalo stále dokola. Jeho profesní dráha i mimořádné úspěchy ve mně postupně probouzely zvědavost a čím dál silnější potřebu poznat tohoto lékaře blíž. Když jsem pak na jeho knihu narazila v knihkupectví, bylo rozhodnuto během vteřiny, odešla se mnou rovnou k pokladně.
Pan profesor je obdivuhodný člověk v tom nejčistším slova smyslu. Z každé stránky je cítit jeho pokora, lidskost a hluboký respekt k životu i k lidem kolem sebe. Otevřeně vypráví nejen o své lékařské kariéře, ale i o osobním životě, o pochybnostech, radostech i drobných každodenních okamžicích, které dávají životu skutečný význam. Právě tyto nenápadné myšlenky a drobnosti patří k nejsilnějším částem knihy, snadno se vám dostanou pod kůži a mnohé z nich si odnesete ještě dlouho po dočtení. Nechybí ani momenty, které vám vykouzlí úsměv na tváři a připomenou, jak důležitá je obyčejná lidská laskavost.
Kniha mě nadchla přesně tak, jak jsem doufala. Četla se lehce, ale zároveň zanechala silný dojem. Pokud máte rádi knihy z lékařského prostředí, nebo vás baví životní příběhy inspirativních osobností, tuhle byste si rozhodně neměli nechat ujít. Pavel Pafko je výjimečný člověk a tato kniha je toho krásným důkazem, jsem si jistá, že vás nezklame.
Ahhh, na druhý díl této série jsem se těšila jako malá holka. První díl byl naprosto skvělý a už po jeho dočtení jsem měla jasno, že u jedné knihy rozhodně nezůstanu. Ten příběh, postavy i atmosféra mě vtáhly natolik, že jsem se pevně rozhodla přečíst celou sérii. A teď, po dočtení druhého dílu, vím, že to bylo jedno z nejlepších čtenářských rozhodnutí.
Dotek zmaru je přesně tím pokračováním, které si čtenář přeje. Je návykový, emocionálně nabitý a zároveň nabízí pořádnou dávku spicy scén, které k této sérii jednoduše patří. Příběh má tempo, nepolevuje ani na chvíli a dokáže čtenáře udržet v neustálém napětí. Emoce střídají emoce a člověk má pocit, že s hlavními hrdiny všechno prožívá na vlastní kůži.
Knihu jsem přečetla prakticky na jeden zátah, protože ji nešlo odložit. Každá kapitola mě nutila číst dál a dál, až bylo najednou po všem. A i když jsem stránku otočila naposledy, pořád jsem měla pocit, že chci víc. Jedno je jisté, na třetí díl se vrhnu co nejdřív, protože tahle série si mě omotala kolem prstu.
Studánka je knihou, za kterou stojí pro mě dosud neznámá autorka Veronika Skalecká. Když jsem si o ní ale začala zjišťovat víc a zabrousila na Databázi knih, rychle jsem pochopila, že nejde o žádnou nováčkovskou záležitost. Naopak. Autorka má na svém kontě už pět titulů a po dočtení Studánky mám silný pocit, že u této knihy rozhodně nezůstanu a k její tvorbě se budu vracet.
Do čtení jsem se pustila bez větších očekávání, což se nakonec ukázalo jako ideální kombinace. O to víc mě překvapilo, jak silný, uvěřitelný a čtenářsky vtahující příběh se přede mnou postupně rozevíral. Komisař Brázda na mě působil velmi lidsky, s obyčejnými starostmi, pochybnostmi i chybami. Právě díky tomu mi byl sympatický a postupně mi přirostl k srdci.
Příběh se točí kolem zmizení mladých dívek. Jedno z nich se odehrálo v minulosti, druhé v současnosti, přičemž nové okolnosti až znepokojivě připomínají starý případ. Komisař se tak vydává na cestu plnou temných zákoutí, bolesti, nevyřčených křivd a otázek, na které není jednoduché najít odpovědi.
Jakmile jsem se začetla, bylo čím dál těžší se od knihy odtrhnout. Autorka píše velmi návykově, s citem pro atmosféru i napětí, a její styl mě upřímně nadchl. Pokud nad přečtením Studánky váháte, určitě jí dejte šanci. Já mám pocit, že zklamaní rozhodně nebudete.
Thrillery obecně miluju, patří mezi moje úplně nejoblíbenější žánry. O to víc zpětně nechápu, v jaké díře jsem doteď žila, že jsem tuhle sérii vůbec neznala. První díl mě zaujal už samotnou anotací natolik, že jsem se téměř okamžitě rozhodla do něj pustit.
A panebože… tohle bylo naprosto dokonalé čtení. Původně jsem měla v plánu si knihu jen „oťukat“, přečíst jednu, maximálně dvě kapitoly a pak se vrátit k titulu, který jsem měla rozečtený. Jenže tohle prostě nešlo odložit. Stránky mizely pod rukama a já byla chycená hned od začátku.
Hlavní hrdinka se s vidinou nového začátku nastěhuje do bohaté rodiny, kde jim pomáhá s chodem domácnosti. Vaří, uklízí, stará se o běžné věci, jenže už od prvního dne cítí, že něco není v pořádku. Ve vzduchu visí zvláštní napětí, neuchopitelný pocit, že tady něco nesedí, i když na první pohled všechno působí dokonale.
Příběh se postupně vrací do minulosti a my začínáme chápat chování jednotlivých postav, jejich motivace i temná tajemství, která si s sebou nesou. Přesně ten typ čtení, které vás nutí přemýšlet, pochybovat a zároveň otáčet stránku za stránkou. Musím říct, že mě to neskutečně bavilo. Dlouho se mi nestalo, aby mě kniha takhle pohltila.
Závěr jsem četla s pusou dokořán a ještě chvíli po dočtení jsem jen zírala. Bez váhání jsem se hned pustila do druhého dílu, protože tohle je extrémně návyková záležitost. Na Freidu McFadden se rozhodně budu muset zaměřit víc, tohle jméno si zapisuju hodně vysoko na seznam oblíbených autorů.
Václava Janatu a Jakuba Kvasničku znám už nějakou dobu jako podcastery a novináře, jejichž práci sleduji dlouhodobě. Podcast Hlasy zločinu patří mezi ty, ke kterým se pravidelně vracím, protože dokáže spojit pečlivou práci s fakty, cit pro detail a respekt k tématu. Když jsem tedy zjistila, že existuje i knižní podoba, bylo mi hned jasné, že si ji zkrátka nemůžu nechat ujít.
A byla to skvělá volba. Narazila jsem na řadu případů, o kterých jsem nikdy neslyšela, a to i přesto, že se o true crime dlouhodobě zajímám a mám toho už hodně načteno. Právě tenhle moment překvapení mě bavil nejvíc. Ať už šlo o příběh Franty Sahuly z kapely Tři sestry, nebo osud masového vraha Zdeňka Konopky, každý případ ve mně zanechal silný dojem.
Čtenář se v knize setká se čtrnácti nelehkými a často velmi temnými příběhy. Styl psaní je věcný a profesionální, nečekejte žádnou zbytečnou omáčku nebo senzacechtivost. Autoři se drží faktů, ale zároveň je dokážou podat přehledně a srozumitelně, takže čtení nepůsobí suše ani odtažitě. Naopak, má to spád a nutí vás číst dál.
Výsledkem je kniha, která nabízí silný čtenářský zážitek, rozšiřuje obzory a zároveň si zachovává respekt k obětem i celému tématu. Pokud vás true crime zajímá a hledáte něco poctivě zpracovaného, tahle kniha rozhodně stojí za pozornost.
