Jana283 komentáře u knih

(SPOILER) Bloger není spisovatel. Tato kniha mne o tom znovu přesvědčila. Plytký snadno předvídatelný děj, místy nepochopitelný (že by si šestileté dítě nepamatovalo, že mělo sourozence ?). Hlasy ze záhrobí, ploché postavy, vše končící všeobjímajícím všeobecným štěstím zalité sluncem…. A co si z toho mám odnést já jako čtenář? Inu, asi lépe vybírat, co si koupím a co budu číst…

6 24.01.2021

Velmi zajímavá životopisná kniha s jejíž autorkou nahlédnete do života agentů a fungování CIA, což je samo o sobě atraktivní. To, že se jedná o ženu, přináší do vyprávění další rozměr o životě v utajení - o tom jak těžce lze tuto profesi (či spíše poslání) skloubit s partnerstvím, rodinným životem, mateřstvím… Je to kniha o hrdinství, odvaze, boji za mír a lepší svět, ale také o hledání sebe samé, své zodpovědnosti vůči druhým lidem, o místě v životě, samotě, pochybnostech… Kniha velmi upřímná, otevřená a poctivá.
Velmi silná byla část o setkání se Aun-Sán-Su- Ťij v jejím domácím vězení v Barmě. Jeden ze zásadních momentů formujících světový názor a postoje autorky.
„Mravní přesvědčení jediného člověka dostalo na kolena celou armádu. Chci být přesvědčena o svém poslání stejně jako ona.“
„Představuji si, jaké to asi je, být jejím synem v tichém domě na anglickém venkově a místo na mámu se dívat jen na výstřižek z novin. Napadá mě, jestli cítí spíše zášť, nebo hrdost.“
„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“.
Dočítáte poslední stránky a zamýšlíte se nad vlastním životem, nad tím, jak zprofanovaná jsou dnes slova „vlastenectví“ nebo „boj za lepší svět“. Jako bychom si vážili spíše sobectví, sebestřednosti, „pinožení“ se za vlastním pohodlným životem… Ale jsou lidé, kteří se nebojí z tohoto obrazu dnešní civilizace vystoupit, a to mne naplňuje optimismem.

7 20.01.2021

Mám ráda životopisné a vzpomínkové knihy. Čerpám z nich poučení i motivaci. Bohužel, existuje tolik "paskvilů", které pouze parazitují na jméně slavné osobnosti....To ale není v žádném případě tato kniha! Už dlouho jsem nečetla vzpomínky psané tak krásným jazykem s obrovskou láskou a citem, živé, barvité, laskavé . Kristina Novotná vzpomíná na svou mámu Irenu Kačírkovou i na její přátele, lásky, kolegy, rodiče. Láskyplně - bez touhy po senzaci, vyrovnávání si účtů a sebezviditelňování. Vůbec bych se nezlobila, kdyby měla v budoucnu chuť znovu usednout ke psaní a přiblížit svůj život kostýmní výtvarnice. Myslím, že by mněla o čem vyprávět...

"Myslím na tajemství a sny. Je dobře, že je máme. Že něco zůstává skryto. Že si můžeme představovat a toužit. Záleží na tom, co chceme vidět."

9 20.01.2021

Myslím, že touto knihou překonal pan Třeštík sám sebe a svou výbornou knihu Umění vnímat umění pro děti a rodiče. Architektura je ještě propracovanější. Je to nejen kniha o architektuře, stavebních slozích, umění, ale i učebnice historie a turistický průvodce. Rozhodně kniha, na kterou nebude padat prach, protože se k ní budu stále vracet a bude mne provázet na cestách za krásami naší vlasti i v zahraničí. Skvělý počin! Ježíšku a pane Třeštíku -děkuji!

10 05.01.2021

Skvělé! Pan Třeštík mi odhalil nové světy.... Taková kniha tu moc chyběla.

2 05.01.2021

Dvě hvězdy proto, že je to kniha o Miladě Horákové a za to, že jí autorka obdivuje. Jinak je to příšerný kompilát nevalné literární úrovně. Navíc s minimem fotodokumentace, což by bylo u takové publikace třeba.

4 05.01.2021

Vztah matky a dcery… Věčné téma. Tolik z nás ho prožívá. Jako dcery, jako matky…
Vztah matky Lenky a dcery Anny byl poznamenán tíží holocaustu, vězením v 50.let, výjimečností autorčiny osobnosti….byl složitý ale plný velké lásky.
Už dlouho jsem nečetla tak intimní, laskavou a dojemnou knihu.
Autorce velký dík za to vše.

„Trauma, které se přenáší z jedné generace na další. Mluvilo se o tom jako o čistě psychologickém fenoménu a až později neurověda potvrdila, že trauma se může přenášet také geneticky, dědit skrz molekuly a buňky. Trauma nepřekonatelných ztrát a viny za přežití, trauma všudy přítomného žalu, který se v člověku hluboce usedá, Trauma, pro něž schází slova.“

„ Byli jsme zde cizinci, turisté na krátké návštěvě, a navzdory tomu náš soukromý smutek v tomto okamžiku sdílela celá země. Bušilo mi v hrudi. Vedle mne stála matka, oči měla zarosené, a já se najednou lekla, že jí žalem pukne srdce. Žalem, který musel zůstat mezi námi utajený, možná z obavy, že kdybychom mu daly volný průběh, nikdy by neskončil. A tenhle náš tak zřídka projevený žal, kterého jsem se celý život, i ve chvílích radosti a veselí, tolik obávala, na pár minut svou intenzitou ochromil celý národ. Nikdy jsem takovou sounáležitost nepocítila.“

„Vám se nic nestalo. Tato jednoduchá věta v sobě skrývala celou škálu nepřipustitelných pocitů. Hněv, výčitky, bezradnost, hanbu, vinu,. V hierarchii smutkustojí moje generace až někde v zadní řadě, nám se nestalo nic, našim rodičům se stalo vše. Tedy téměř vše. Těm, kterým se skutečně stalo vše, ti to nepřežili a my se nikdy nedozvíme, jaké to bylo. Jenomže ono lehounké nic sedí mé generaci za krkem jako těžké břemeno. To nic nás v dětství formovalo, mnozí z nás se tím nic dodnes zabývají. Dotýkají se toho, mluví o tom, píší, točí filmy, skládají hudbu, u některých se z toho stala téměř posedlost.“

...a čtou takové knihy hledajíce odpovědi...

14 01.12.2020

Knihu jsem si objednala na internetu, takže když na mne vypadla z balíku knih obrovská „bichle“ o 370 stranách, byla trochu zaskočená. První dojem, byl takový trošku rozpačitý: Není to moc pompézní? Nestačil by formát v jakém vychází jiné knižní rozhovory např v nakl. Vyšehrad? Není to tak trošku „samožerbuch“ ? Dobře tedy, důležitý je obsah. V knize se dozvíme to, co člověk slyšel a četl mnohokrát v různých rozhovorech a reportážích o stávce v TV. Co už se dozvíme méně, ba skoro vůbec je linie o Danielině duchovní cestě, hledání a zrání. Mnoho otázek je položeno a nezodpovězeno. Pak je ale, dle mého názoru, zbytečné, aby tam vůbec byly.
Druhá polovina knihy - rozhovory s Danielinými přáteli a spolupracovníky. Jak přes kopírák – adorace a až nekritický obdiv. Sakra, ta ženská nemá žádnou chybu? (Jediný který se tomu trochu pokusil vzepřít je Ivan Langr).
Kniha tedy zdaleka nenaplnila má očekávání. Nechci bulvár, ale názory a myšlenky, se kterými mohu souznít či polemizovat. Toho se mi nedostalo. Váhám mezi 2 a 3 hvězdy. Dám 3, protože si Daniely jako novinářky vážím a doufám, že její připravovaná kniha rozhovorů s psychiatrem a neurobiologem a Jiřím Horáčkem bude mnohem lepší.

9 18.11.2020

Jak ve skutečnosti proběhl rozhovor mezi dvěma bývalými kolegy Ottou a Lisou je jen autorovou licencí. Kniha klade ale mnoho zajímavých otázek a různých pohledů na svět. Nic není černobíle a nikdo není bez chyby. Jaké bylo postavení žen vědkyň v předválečné době, jaké byly postoje vědců při vývoji zbraní hromadného ničení, jak se vyvíjel vztah Němců k Hitlerovi, jak ovlivnila touha po uznání vztah dvou lidí....

6 18.11.2020

Ženské čtení se všemi jeho atributy neurážející vkus. Přečetla jsem s chutí a dozvěděla se i několik pro mne nových historických informací.

6 18.11.2020

Tak jsem si to přečetla, abych pochopila, co na tom ty mužský mají a uměla reagovat na jimi hojně používané hlášky. Myslím, že spoustu věcí nemohu jako ženská, která neprošla kusem vojenského života, pochopit. Na druhou stranu - blbost a byrokracie bují všude. Myslím, že způsob, jak se s tím vyrovnat je jediný - humor. Koneckonců Hašek v tom není sám (Jak jsem vyhrál válku, Hlava 22...). Ilustrace pana Lady dávají knize další půvabný rozměr. Myslím, že je to česká klasika, kterou by měl přečíst každý, ať už se mu bude líbit nebo ne....

8 18.11.2020

Kniha jako začátek politické kariéry? A vlastně, proč ne. Minimálně jednu vlastnost nelze panu Šlachtovi upřít a to je velká pracovitost, tu u mnoha politiků postrádám. Že je jeho pohled příliš subjektivní? A není pohled každého člověka na svůj život subjektivní? My čtenáři musíme číst přemýšlivě a kriticky. Což je tedy v případě politiky fakt těžké a číst o době, kterou žijeme bez růžových brýlí hodně bolestné. Pan Šlachta zaslouží určitě obdiv za své postoje a odvahu. Nedovedu si představit, že bych podobným způsobem musela ukončit kariéru v práci, které jsem dala úplně vše… Doufejme, že je to natolik silný, že to ustojí, nesemele ho to a ještě o něm uslyšíme.

12 05.11.2020

Sex, alkohol, domácí násilí, reinkarnace...
Pro mne dost nepoživatelný koktejl způsobující bolehlav.

7 02.11.2020

Jedna hvězda za snahu něco sdělit. Forma, jazyk katastrofa.Podvádět se nemá. Prostě nemá. Někdo za to nezaplatí, jiný mnohonásobně...

6 18.10.2020

Když nemůžu v noci spát, otvírám některou ze Skácelových sbírek....

13 08.10.2020

Literárně to žádný skvost není. Grafika a fotky jsou hezké. Pro mne to byl zajímavý pohled na tohle období, protože žiju úplně jinak než antagonisté knihy (autorka si bohužel ve většině případů vybrala dost stejné typy - singl, město, třicet plus...), takže pro mne bylo překvapivé jak odlišně tito lidé prožívali nouzový stav - strach, velká samota, nuda, prázdnota... Nemám právo nikoho soudit, ale celou dobu se mi při čtení honila hlavou myšlenka, že tato skupina lidí platí tak trochu daň za své do té doby trošku sobecké životy. Ale to je jen individuální pohled člověka, který prožil toto období takřka idylicky - se svou rodinou, na venkově, bez omezení v práci.... Nezbývá než nám všem přát, aby letošní jaro zůstalo jen smutnou, zvláštní a neopakovatelnou vzpomínkou.

6 08.10.2020

Svižně napsané, dobře se čte. Knížka ne jeden večer, kdy se vám nechce číst nic komplikovaného...

7 01.10.2020

Knížka pro mladší čtenáře. Proto je asi příběh vyprávěný jednoduše bez hlubší psychologie postav. Věřím a doufám, že snad může někomu pomoci a je určitě dobře, že vznikla. Stejně jako holky na vodítku. Kvalitní čtení pro mládež.

4 01.10.2020

Jaký dar měl Jan Mikolášek? Byl to dar či prokletí? A kdo mu ho dal? Bůh či ďábel? A jaký opravdu byl?
Tolik otázek a tak málo odpovědí....

6 30.09.2020

Svět bolí. Ale i v té velké bolesti se dá najít chvíle sladká jako makronka rozpouštějící se na jazyku...

9 23.09.2020