ivetka859
komentáře u knih
Pianista
Władysław Szpilman
Něco takového z dob okupace jsem asi ještě nečetla. Tolik osobitosti a přitom věcnosti asi žádný jiný autor do svého vyprávění o holocaustu nezahrnul. Rozbory mluví o tom, že důvodem je brzké vydání knížky bezprostředně po konci války. W. S. byl tedy ještě v transu, ale vzpomínky byly detailní a autentické.
Ačkoli jsem slyšela a četla snad o všech zvěrstvech holocaustu, tohle na mě působilo dost odlišně a budilo to ve mně silné pocity.
Je neskutečné, co mohlo být provedeno s tak velkým městem, jaká fatálnost. O osudu Varšavy v 2.světové válce jsem četla poprvé. A druhak, je k neuvěření, jaká série kliček autora potkala, aby mohl přežít. Kdyby to nebylo podle skutečnosti, řeknu, že to je přitažené za vlasy.
Ostrov ztracených vzpomínek
Jóko Ogawa
Byla to moje první japonská literatura a ten styl přesně odpovídal mým představám. Jako když plyne voda. Voda plynula a já se skoro celou knížku neuměla zorientovat, kam to směřuje. Až ten konec!
Nesu si z ní i pro mě aktuální poselství - nezakrnět.
Trochu mi v některých slovech vadil překlad - byly to pěsti na oko. A taky některé posloupnosti nedávaly smysl, autorka si ohýbala detaily, kam se jí zrovna hodilo.
Dál mě to nenakoplo, ale brouka v hlavě k tématu mám. A líbil se mi děda, i když to s ním bylo předvídatelné.
Pobělohorské elegie
Václav Beneš Třebízský
Primitivně řečeno - takový Jirásek. Četla jsem výtisk z roku 1911, jazyk je tedy starý, vznosný, obrozenecký, ale člověk se i na takovou notu naladí.
Na rozdíl od Starých pověstí českých zde autor vypráví příběhy malých lidí, byť na pozadí velkých událostí. Doba po Bílé hoře znamenala odliv obyvatel, nastolení pouze katolické víry a potlačení češství na úkor Habsburků. V. B. Třebízský tedy vzal velmi národně-obrozenecké téma, když vypráví o hrdinech, kteří drželi hlavu vztyčenou.
Čtenářsky i literárně to bylo velmi obohacující čtení, i když jsem přečetla zatím jen část knížky. Třeba zase budu pokračovat, teď už vím, že se takového čtení netřeba bát a i jeden příběh za to stojí.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
Všemi opěvovaný a chválený román o životě v pohraničí po 2.světové válce a na úpatí nástupu komunistů. O Ukrajince, který tu našla novou životní příležitost, a pak se o ní rvala zuby nehty.
Mě třeba hodně oslovila její bojovnost a zvládání mateřství. A myslím, že proto má kniha takový úspěch - těch oblastí je tam nespočet a každý si může najít jiné téma, které řeší, které se ho dotkne.
Myslím, že zpětně to budu vnímat jako další knížku, v níž se kazilo, co se dalo. Ale brzy po přečtení to vnímám jako velmi dobře napsaný a velmi čtivý počin, který se mě dotkl a i mi něco dal. (Nicméně na takové haló to prostě není.)
Faja
Petra Stehlíková
Možná jsem se uvelebila ve stylu autorky, možná jsem měla po Naslouchači vysoká očekávání, ale tahle kniha byla slabší. A nevyhnu se srovnávání ani dál:
V předchozím díle byl rozsah rozdělený mezi seznámení se světem a události. Ve Fajovi to byly jen události. Jedna příhoda a zvrat za druhým, pořád se něco dělo. Většina z nich mi přišla předvídatelná, přesto mě čtení nenudilo a odsýpalo to. Stejně tak nebylo těžké uhodnout, které střípky autorka zakomponovala pro budoucí potřeby.
Na pokračování se těším, tentokrát ne kvůli čtivosti a kvalitě čtenářského zážitku, ale čistě ze zvědavosti, jak se bude děj vyvíjet dál.
Rybí krev
Jiří Hájíček
Opět se jedná o rodinné drama z oblasti vesnic v jižních Čechách. Tentokrát se téma točí kolem zániku obcí kvůli výstavbě Temelína.
Dojmy sepsané asi s týdenním odstupem: ten patos se šrouboval dál a dál, už dávno za hranici únosnosti a potřeby. Hlavní emoci zabralo ublížení na duši a bezmoc. Román je silně společenský.
Přes tohle musím ale zároveň smeknout před plynulostí a čtivostí textu. Zároveň to téma je neotřelé - pozdní éra komunismu, ale s jeho tryznou jako hlavním motivem.
Venkovskou trilogii morálního neklidu jsem četla s velkými rozestupy, ale Rybí krev vyla nejslabší. Snad i kvůli zbytečnému rozsahu.
Naslouchač
Petra Stehlíková
(SPOILER) Bylo to moje první fantasy a šla jsem do něj s jedinou, ne moc nadšenou recenzí. Dost mě to mile překvapilo co do čtivosti. Příběh jde tak akorát rychle, knižní svět je tak akorát složitý.
Čtenář se s jeho fungováním seznamuje spolu s tím, jak vyrůstá hlavní hrdina, ještě dítě. Nejdřív z úst matky, pak mistra v dílně, nakonec od bojovníků. Tohle učení Ilana ale trvalo větší část knihy. Pořád jen poznával, ale nic se nedělo. Pak naopak přišla smršť událostí, které byly obřího kalibru, ale vlastně předvídatelné.
I když to tak možná nevyznívá, jsem z knížky nadšená. Možná skvěle zapůsobila na emoce a dojem, dokud jí člověk nepodrobí rozboru.
Žít bez hořkosti: Příběh německé Sintky, která přežila holokaust
Philomena Franz
Knížka má několik částí - silně idylické vzpomínky na dětství v široké rodině kočovných muzikantů, pak cesta koncentračními tábory, nakonec rozhovor a jakési rozhřešení.
Až v průběhu čtení jsem si uvědomila, že autorka se prostě potřebovala vypsat. Nešlo o čtenářské terno, nešlo jí o to zaujmout nebo podat strhující svědectví, ta část o holocaustu pro mě byla mrtvá, strohá, nepřínosná. Některá fakta jsou i vyvrácená. Ale autorka potřebovala sdílet se světem svůj prožitek.
Tím spíš mi to ale přineslo úvahy o tom, jak pracuje naše psychika, paměť a vůbec organismus v takhle nepředstavitelně vypjatých zážitcích a traumatech.
Zmatky chovance Törlesse
Robert Musil
Očekávala jsem něco jako Lolitu, ale z roku 1906 - mýlka. Ano, je tu prvek sexuality a vášně, ale spíš ze strany pudů a lidské zvířeckosti.
Jinak se jedná o rozsáhlé a zevrubné pojednání z období dospívání chlapce na internátu, jeho metodách a sociologii, a souběžně o jeho morálce v širokém pojetí.
Ke mně promlouvala především psychologie a vnitřní hybnost myšlenek. Je to zároveň o objevování poměrů ve společnosti z obecného hlediska a o poznávání chodu věcí ve světě - co už je za hranou chápaného nebo tolerovaného, přehlížení bezpráví, alibismus.
Chce to silné citlivé naladění na takový typ textu. Znovu bych si knížku nevybrala, ale určitě mi rozšířila obzory.
Cesty Evropou
Karel Čapek
Tónem Karla Čapka: Dobré to bylo. Byly statě, kdy jsem pochybovala, jestli knížku dočtu na jeden zátah nebo se k ní vrátít jindy. Ale takhle na závěr a celkově to ve mně nechalo pohlazení po duši.
Opravdu se to stylem podobalo Zahradníkovu roku, jak jsem očekávala. Akorát to mělo x-násobný rozsah.
Čapek je spisovatelský impresionista - každou krajinu popíše nastokrát, pokaždé trochu jiným odstínem. Věřím, že "bříza" se vyskytuje průměrně dvakrát na stránku. A tak omílá a opakuje, až se čtenáři vpije do mysli poskládaný obraz. Chtěla bych znát tolik slov, pojmů i synonym.
Jen se přiznám, že obrázky mě bavily tak čtvrtinu knížky, pak už to byl spíš prostředek k rychlejšímu čtení.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Je zajímavé, že mě zatím neoslovilo žádné sci-fi ( teda až na Scanner darkly před 15lety) a 451°F není výjimkou.
Ta myšlenka, jednotlivé postavy, nastínění emocí, svět technologií, který autor vytvořil před 70lety, pointy totalitního režimu... všechny tyhle věci byly vlastně skvělé a zaujaly mě. Ale jako celek to záhadným způsobem prostě zdaleka nefungovalo.
Co zachránilo dojem a zážitek ze čtení, byl doslov k novému českému vydání, ale o tom přece kvalita knížky není.
Je to položka klasické literatury, která má svojí sílu, ale mně k srdci nepřirostla.
Uprostřed
Martin Selner
(SPOILER) Touhle knížkou se mi přiblížil M. Selner jako člověk, byť je to jeho první alespoň částečně fiktivní dílo. V mnoha větách se mně to dotýkalo a vystihovalo to moje úvahy nebo vzpomínky.
Dějová linka je primitivní a předvídatelná, ale ty kudrlinky cynismu na ní navěšené tomu dodávají duši. Dva světy - partnerský s ženou a pracovní s klienty vedle sebe tančí v paralelách nebo se naopak sráží a kontrastují. Pořád jsou to ale vztahy.
Posledních 40 stran najednou zhrublo. Nevím, jestli jsem neměla dobrý čtecí den, anebo chtěl mít autor už hotovo, anebo je to autentické nastínění nálady té hlavní postavy... Někdy to budu muset zrevidovat.
3x soudce Ti
Robert van Gulik
(SPOILER) Při čtení jsem chtě nechtě srovnávala Ti s Paoem a zajímalo by mě, do jaké míry byl styl příběhu - hlavně spád a akčnost - ovlivněn původem autora? Pao vzešel z Číny, zatímco Robert van Gulik je holandský orientalista.
Všechny tři příběhy se odehrály v několika málo hodinách, takže to v člověku vyvolávalo napětí a čtivost. Postav naštěstí nebyl přehršel, takže se i přes čínská jména dalo v ději dobře orientovat.
Zápletka ale byla vždycky tak zašmodrchaná a překombinovaná, že jsem se pravidelně 1x v každém příběhu ztratila, a to i když mi byl zřejmý zločinec.
Smrt Ivana Iljiče
Lev Nikolajevič Tolstoj
Knížka by šla asi přečíst za jediný den, 100 stran není moc a nejde o nic hutného ani krkolomného.
Tolstoj je uváděn jako spisovatel a filosof, tvořil v 2.polovině 19.století jakožto představitel realismu. A právě tak knížka tohle všechno promítá. Za prvé scenérie a poměry jsou výpovědí doby, byla fascinující, v jakém stavu a jaké úrovni bylo lékařství. Za druhé, druhá polovina knížky byla výrazně filosofičtější - jak se vyrovnávat se smrtí svou nebo příbuzného, jak vnímá umírající zpětně svoje žití a prožitky, jak se mu mění vnímaní hodnot a svého okolí.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
N2co tak chytlavého, čtivého a s neotřelým námětem jsem už dlouho nečetla! Bála jsem se, že půjde o další uměle zpropagovanou českou novotu, ale dopadlo to nad očekávání.
Někdo mě varoval, že začátek je zamotaný a špatně se v něm orientuje, ale opak je pravdou - nikdy jsem nečetla tak srozumitelný přechod mezi dvěma realitami.
Opět mě zairitovala milostná linka, nevím, co to se mnou je. Ale když jsem byla ve 2/3 knížky, Viktor Klíma mi přišel jako autorčin laciný přešlap.
Četlo se to svižně a bylo mi s knížkou moc dobře. Zároveň se mi líbilo to lehké kulturní obohacení, které mi nabídla.
Vraždy podle abecedy
Agatha Christie
(SPOILER) Opět to bylo skvělé, opět jsem se snažila uhádnout, opět jsem neuhodla, opět mě to nutilo hltat stránky, abych co nejdřív zjistila rozuzlení, opět to bylo nepředvídatelné a opět mě iritovala úplně zbytečná milostná linka. Opravdu, bez té by to nejspíš nemělo chybu.
Prázdniny v Evropě
Ladislav Zibura
Od autora je to moje pátá přečtená kniha a řadí se na tu slabší část stupnice. Jestli mělo být záměrem nadchnout čtenáře pro stopování, pak se to nepodařilo. Popisů stopování, resp. jeho nudných částí, jestli se J.Z. postavil před nebo za křižovatku, bylo až příliš. Člověka to tak moc nebavilo, až se z toho nemohl soustředit na vyprávění o cestě jako takové.
Těch pár momentů opravdu cestopisných ale už stálo za to. Zábavné, neotřelé, lidové, poznávací, vtipné. I tak v nich ale panoval trochu arogantní tón, že autor je jaksi lepším cestovatelem, než ostatní.¨
Celkově jsem se do čtení musela tolik dokopávat, že se mě knížka držela snad čtyři týdny. Snad si spravím chuť Santiagem, už na mě čeká v poličce.
Zkouška neviny
Agatha Christie
(SPOILER) Bylo to dobré, Agathovsky dobře psané, napínavé, plynulo to, odsýpala stránka po stránce, byla radost to číst. Ale kdybych o tom měla zpětně vyprávět, asi bych nikoho nenalákala.
Je to o vícečlenné rodině a jednom muži zvenčí, který do rodiny vnese chaos. Nejprve všichni postupně reagují jinak než podle očekávání. Pak se postupně probírá každý, proč zločin spáchat nemohl, pak zase postupně, kdo mohl. Pak se řeší, že půlka aktérů situaci rozřešit chce, druhá půlka naopak. A v grand finale proběhnou "VKVčka".
Myslím, že Agatha Christie má mnoho knih, které bych ohodnotila lépe.
Dášeňka čili Život štěněte
Karel Čapek
To vám bylo takové hezounké. Čapkův jazyk je takový mile vypravěčský, že to hladí po duši, a téma skoro dětské pohádky, jakou je Dášenka, k tomu pasuje.
Knížka je to kraťounká, každá kapitola na stránku - krůček po krůčku se prokousáváme Dášenky kojeneckým věkem. A druhou část knížky tvoří pohádky pro Dášenku a třetí část fotky a ikonické obrázky.
Tahle knížka nám musí přibýt do knihovny (četla jsem PDF), je to kouzelný počin.
Knihovna malých zázraků
Sara Nisha Adams
Když jsem knihu rozečítala, neměla jsem velká očekávání, ten námět mi nepřišel moc nápaditý. A jazyk mi přišel takový školácky kostrbatý. Ale pak jsem se začetla a svištělo to jako o závod.
Kolem jednotlivých knížek ze seznamu se vedou docela zajímavé diskuse mezi postavami, ale ani tak nemám pocit, že by mi Knihovna malých zázraků něco naspoilovala. Snad všechny zmíněné knížky jsem si přidala na svůj TBR.
Příběhy postav jsou vlastně běžné, všednodenní, a přitom jsou jejich osudy tak vyhrocené. Samozřejmě o realističnosti nemá cenu se bavit, ale to po přečtení stejně vůbec neřešíte.
Líbilo se mi, jak autorka popisuje čtenářství. To jak čtení působilo na Alíšu, Mukéše a další, stejně tak Knihovna malých zázraků působila na mě. A to se mi nestává vždycky. Neuměla jsem si tedy představit, že bych se po dočtení knihy tak moc potřebovala s někým jedním podělit... Ale pak jsem knížku dočetla a byla jsem v háji. Protože jsem měla rozbitý mobil a najednou jsem se podělit o dojmy ani nemohla a hrozně to žralo.
Ten jazyk nebyl čistý, spousta až moc klišé frází... nicméně nic, co by čtivost brzdilo. Ale rozhodně se mnou knížka pohnula a kvituju, že má pozitivní východisko, je protkaná nadějí na lepší zítřky. Prostě taková pohádka s ponaučením.