InaPražáková komentáře u knih

Čistá krása a potěšení. Názorný příklad Eisnerova tvrzení, že i odborný text má být pointovaný, živý, čtivý. Opakovala bych komentáře níže, tak jen jedno doporučení: Čtěte Eisnera.

9 31.05.2019

Úvaha o nedůvěryhodnosti paměti, selektivním zacházení se vzpomínkami a snaze zpětně se ujišťovat o vlastní pravdě, navlečená na příběh, který by v lineárním vyprávění byl celkem jednoduchý a poněkud nedůvěryhodný, vykonstruovaný. Díky neustálému vracení, přehodnocování, doplňování se z něj stává detektivka, ale spíš jako vábnička na čtenáře, aby vydržel. Barnes je totiž nerománový, nakolik je to možné, i postavy jsou v protikladu k hrdiny vzývané románovosti všední, obyčejní lidé, kterým se nakonec „život prostě přihodil“, jako tolika jiným. Důležité jsou myšlenky, otázky, na které Barnes nedává odpovědi. Na jednu stranu svádí k bilancování, na druhou stranu ukazuje, jak marná je taková snaha. A na konci, jak řekl autor, přichází neklid, značný neklid.

9 11.04.2019

Bulgakov uměl stejně skvěle psát vážným tónem jako tvořit fantasmagorické výjevy. V Mistrovi a Markétce se dva styly prolínaly ve dvou knihách (z toho jedné fiktivní), v mnohem kratší novele se vejdou vedle sebe, přitom změna neruší a není samoúčelná, rozumná psí hlava se s divokými člověčími vylomeninami dobře doplňuje. Obě polohy mě okouzlují, baví, u obou žasnu, jak si i při konkrétní a nevybíravé kritice své doby udržel Bulgakov velké pochopení pro lidské slabosti.

9 08.01.2019

Dlouho jsem si říkala, že bych si měla od Mňačka něco přečíst (je to přece klasika), a pořád jsem to odkládala (protože je to přece omílaná klasika). Chyba, tahle klasika, a věřím, že ani ostatní autorovy knihy, nezestárla. Což je u textu téměř reportážního osvěžující i poněkud trpké, vzhledem k tématu. Obdivuji důslednost, s jakou Mňačko rozebral každou situaci ze všech možných úhlů, sepsal výčet kladů a záporů, výher a ztrát, přiznal i těm, které kritizoval, co jim náleží. Perfektní novinářská práce.

9 05.02.2018

Češi mají svého hrdinu z "tvrdé školy", a je to kastelán. Cynický, skeptický, neohrožený chlap s občasnými existenčními krizemi, který se prochází po zámku s kalašnikovem v ruce. Jen místo padouchů má kolem sebe sbírku svérázných zaměstnanců a větší množství paranormálních jevů.
Ale pozor, humoristická kniha to není, zábavná neznamená k smíchu. Zato svižná, napínavá, přes celkem akční děj rozhodně ne povrchní a velmi dobře napsaná.

9 30.07.2017

Jak zpívá Tjorven v jiné knize Lindgrenové, "ať kráčíš, kam kráčíš, smrti se nevyhneš". A proto je dobře si o ní povídat a vědět, že umřít není vždycky zlo a není třeba se toho bát. Jako malá jsem tu knížku milovala, byť jsem u ní vždycky brečela. V dospělosti si ji beru do ruky, když je mi smutno a zle a chci načerpat útěchu, že nic není tak špatné, aby se to nedalo vydržet nebo se to dokonce mělo vzdát.

Pohádky Boženy Němcové, které končí happy-endem pro všechny zúčastněné, se jistě lépe čtou rodičům, protože nemusejí nic vysvětlovat. Pro děti je ale občas užitečné vidět i ty smutnější stránky života, a že si popláčou, to k životu patří. Třeba se pak budou míň bát, až to jednou bude doopravdy.

9 27.05.2017

Z tohohle reportážního výboru by se zdálo, že Slovensko je divoký východ, kde silou zbraní vládne mafie jménem Smer. Nemyslím si, že by to byla celá pravda, ale Bán si každopádně vybírá k zaznamenání temné stránky národního svérázu. Krom státem tolerovaného bezpráví také rasismus, úpadek regionů, poněkud nezdravý výběr národních hrdinů, mlčením přecházenou válečnou arizaci. Nikde jsem neviděla lásku k zemi jako takové, nějaké "ale na druhou stranu", náklonnost snad autor chová jen k některým jednotlivcům.
Nepříjemná, byť zajímavá kniha. Pro pochopení je dobré znát moderní slovenskou historii a politiku.

8 01.02.2023

Nedávno tady bylo vydání s šestnácti českými překlady ještě vedeno samostatně. Škoda toho spojení s jinými dvojjazyčnými verzemi, které všechny dochované překlady, natož studie k nim, neobsahují. Znova už to rozdělit nepůjde, aby zůstaly zachovány komentáře.

Šestnáct českých překladů Havrana je vynikající ediční počin, zajímavý pro odborníky i (při troše snahy) laické zájemce o poesii nebo Poea konkrétně. Podrobný úvodní rozbor Aloise Bejblíka zařazuje jednotlivé převody do souvislostí literárněhistoristorických (v nejstarších je slyšet vliv Erbena, Nezvalova generace teprve docenila význam běžné, hovorové slovní zásoby, kterou Poe používá, o moderní slovník se snažili i překladatelé v 50. letech) i individuálních (Vrchlický a Nezval zkrátka přebásňovali na téma podle vlastního naturelu, byť se Nezval u Havrana nezvykle snažil podobat se předloze). Rozbor metra, skladby, rýmů - skutečně komplexní výklad, který tím spíš vynikne vedle taktéž zařazené Filosofie básnické skladby. Kratší komentáře překladatelů jsou zařazeny k jejich převodům a je to zajímavé čtení - kolik čtenářů, tolik výkladů a důrazů. Závěrečný oddíl obsahuje i čtyři variace na Havrana, z nichž je vidět, že je to jak nesmrtelná záminka k humoru (Vrchlický, Váchal), tak oblíbený motiv k posílení atmosféry (Vančura, Biebl). Pro všechny básníky po Poeovi viditelně havran stále sedí, stále sedí na bělostných ňadrech Pallas Athéné.

Při čtení všech překladů nedlouho po sobě dobře vyniknou odlišnosti, dobrá i horší řešení jednotlivých problémů. Zvlášť zaujmou úžasně špatné, nebo mírněji, překladatelčinými slovy řečeno, úchylné verze Dagmar Wagnerové (roub Havrana na Máj, který ve vší naivitě ještě zdůvodňuje v přiložené poznámce) a Eugena Stoklasa. Stoklas je opačný příklad, kdy ani nesmírná snaha a technické pochopení zkrátka nemůže vyhrát nad nedostatkem umu.
Z trojice klasických (Vrchlický, Nezval, Kadlec) je dobře vidět vývoj českého básnictví obecně. Nejen v tomto případě mám slabost pro technicky brilantního Kadlece, ale velmi povedený mi přijde i vlastní překlad autora úvodu A. Bejblíka, který dobře ilustruje, které prvky považuje za zásadní a nezměnitelné, které za vedlejší - ztracená milenka jménem Tereza opravdu vyznění nijak nekazí.

8 07.05.2021

První Šabach, kterého jsem četla, a bylo to příjemné seznámení. Není to humoristická kniha, byť komicky absurdních zážitků je plná. Doba všudypřítomných policajtů a zátahů na máničky z ní kouká jasně a odpudivě, úsměvný filtr starých dobrých časů se nekoná. Šabach je dobrý vypravěč a vypráví jak mu zobák narost, jako by seděl v hospodě a vykládal výběr historek z rozmezí dvaceti let. Nikdy nenudí, nestěžuje si, přehnaně nemudruje, dobře a rychle se to čte - příjemné odpoledne to bylo.

8 27.11.2020

"Komedie 21. století za účasti smrti" není a nemá být realistická. Od názvu městečka Martirio přes plejádu postav redukovaných na jednu charakterovou vlastnost po soud a vězeňskou reality show, které by patřily spíš do hraného skeče. Právě v tom je ale její síla, společensko-kritický román ne po vzoru velkých klasiků, ale třeba níže zmiňovaného Mechanického pomeranče - nespravedlnosti a nesmysly 21. století vyvedené v takovém zvětšení, aby je nemohl přehlédnout ani slepý. Kdo jiný než puberťák by to mohl vyprávět? Navíc je správně zábavně hubatý, nedovzdělaný a okázale neobjektivní. Taky empatický, aby tu špínu kolem vnímal. Jenže pokud má být kniha ke čtení, musí být v jiných místech zase najednou vyspělý, používat výstižné metafory a působit málem sečtěle. Občas je to ode zdi ke zdi, ale když je od začátku jasné, že na realismus se nehraje, tak to nevadí.
Bavila jsem se celou dobu, přitom Vernonovy postřehy o pokrytectví, kariérách budovaných přes mrtvoly, neschopnosti projevovat city, o všemožných obvyklých součástech dospělého světa mají hodně do sebe. Tam to najednou realistické být začíná. Taky samozřejmě ohromná ukázka mediálního šílenství a paralelní reality, kterou vytváří, zde se specificky americkým přívažkem v podobě reality show 24/7, po kabelech až k vám domů.
Kniha stejně přístupná pro intelektuály jako pro občasné čtenáře nekomplikovaných textů, všem vpálí názor na svět mezi oči a na závěr se jim vysměje. Jestli se komise shodla na Bookerově ceně právě za tohle, byla to komise osvícená.

8 05.11.2020

Někdo přirovnal Křesadlův jazyk k Vančurovu. Jsou stejně zdobné a složité, ale zatímco Vančura se soustředil čistě na krásu a vysokou úroveň češtiny, Křesadlo je spíš hravý, ironický a pracuje s jazykem postmoderně - míchá odborné termíny a archaismy s nejhrubší vulgárností, propagandistická hesla s foneticky vnímanými lidovými popěvky, dělá jazykové vtipy v řečtině, latině, romštině a objeví se i sudetská němčina. Přitom se nevytahuje svou mohutnou lingvistickou znalostí, pořád je to nadsázka nebo groteska, tu smích, tu škleb. Koho to neodradí, ten se musí nadchnout. Například:

"Analogicky se to má i s márnicemi a pohřebními kaplemi, jakož i s procedurami, doprovázejícími rozličné druhy sepultur. Pulsující život radostného budování pulsuje mimo hřbitovy, ohlížeje se po nich jen zpovzdálí s pověrečným úlekem a div že se neuvědoměle nepokřižuje. Hejna krucifixů, která vypouštějí plesající občané z huby jen kradí a potajmu, zde pyšně strmí v nepohnuté, neměnitelné podobě. ... Na hřbitově není času, a když, tak sotva."
"Pod rukama mu ruče rostla chromatická parodie, zářící všemi barvami jako vycpaní papoušci pod skleněným šturcem v salóně vlasteneckého průmyslníka za starého Rakouska. Koneckonců většina mrchopěveckého repertoáru byla stejně tohoto typu, zdůrazňujíc tak defunktní hudební vkus starého podagristy na ministerském křesle. Dopustiv se poslední plyšové oplzlosti na posledním "tatíček se-he ptá" (g mol, es mol, bé dur, ges dur, bé dur), dokončil Zderad "oral-li jsi" celkem normálně ..."

Osudy a dilemata nebohého Zderada by byly děsivé a nechutné - vlastně jsou, jenže výše ukázaný styl z nich dělá absurdní hororovou grotesku, u které smích a mrazení v zádech jdou ruku v ruce. Přitom ale Křesadlo rozlišuje mezi zvrhlostí tělesnou, která se dá se soucitem odpustit nebo pochopit, a zvrhlostí duševní, která se dá sice taky občas pochopit, ale nikdy prominout. Díky tomu může být například parta "protisystémových" cikánských zlodějů činitel veskrze kladný a i při porušování zákoníku prokazující lidskou slušnost. Zderadův pád na morální dno je vnucený jen napůl, proto ho taky autor asi tak zpoloviny odsuzuje, ale když se snaží najít cestu ke svobodě prostřednictvím prostředků třeba i pochybné úrovně, je mu přáno jen dobré. Přes všechnu stalinskou paranoiu a obludnou zvrhlost obsahu, jakož i výstřednost formy, jsou Mrchopěvci moralita o naději a věrné lásce.

8 21.10.2020

Bála jsem se, že bestsellerista populárně psychologické literatury bude americky povrchní a motivační, ale vůbec ne. Tahle kniha je vlastně ideální psychologický mainstream – je chytrá, ukazuje zajímavé případy, aniž jde o bulvár (žánr je z definice voyerský, ale dá se pojmout decentně), přitom vypravěč je všeobecně srozumitelný a podle svého podání má maximální snahu najít si cestu ke každému, zkrátka sympaťák zmiňující i vlastní chyby – samozřejmě v míře, která ho vhodně zlidšťuje, ne tak, aby se mu dalo něco vytknout. K tomu umí psát. Budování vlastního pozitivního obrazu ale nevadí, k tomuto druhu podání to patří a nezdá se, že by si Yalom honil ego nějak přemrštěně. Vysoká literatura to není, ale příjemné čtení o zajímavých problémech, ve kterém se objeví i pár opravdu zajímavých odborných momentů, se taky cení.
Nemůžou nezaujmout časté autorovy averze a předsudky vůči pacientům, které už by si asi dnes troufl tak otevřeně popisovat málokdo. Samozřejmě se podle svého líčení bezchybně ovládá a pacientům nedá nic znát, dokonce se vždycky díky vzájemnému vztahu své předpojatosti k jejich typu zbaví, ale nemohla jsem nepřemýšlet, kolik let nebo desetiletí je třeba k dosažení takové vyrovnanosti a kolika nešťastným lidem se kvůli podobným komplexům terapeutů nedostane pomoci.

8 17.10.2020

Dokonalý Švéd Levov, krásný, úspěšný, pracovitý, slušný, a jeho problémová, zatvrzelá, chaos vyvolávající dcera zosobňují protipóly tradiční a moderní Ameriky. Roth mezi ně navěsil úvahy o duchu doby, stáří, náhodách a míře, do jaké může člověk ovlivnit svůj život. Levov jako osoba musí zažít sérii tvrdých střetů s realitou, aby se ukázalo, že Levov jako typ se přežil a nikomu už se nepodobá.
Pochmurný průvodce měnící se realitou, vyslovující i to, za co se lidi většinou stydí, často až zbytečně mnohomluvný (souhlasím s komentáři níže, Roth tady působí, jako by se rád poslouchal nebo vzpomínal s umanutostí, kterou nezajímá, jestli to ostatní baví), což ze čtení dělá místy zkoušku vůle. Ke konci mi tón autora přišel čím dál zatrpklejší, podobnější Švédovu otci než samotnému Švédovi - ještě o generaci blíž ke staré dobré Americe - ale to nic nemění na zajímavosti výpovědi.

8 25.09.2020

Vysoce promyšlená, chytře provázaná kniha, která mnohokrát zrcadlí situace a názory v různě pokřivených podobách, krásná ve slovech (dalo by se hojně citovat), ale pro mě silně pesimistická v myšlenkách.
Jakkoliv Forster kritizuje své krajany, Indové nevycházejí ze srovnání o moc lépe. Ukázka neřešitelných kulturních rozdílů nestojí na tom, že jeden národ utlačuje jiný, problém je, že dvě kultury mají natolik odlišné klady i zápory, vnímání ctností a nectností, že ani oboustranná snaha a intelekt je nedokážou sblížit.
Přestože má příběh jednotlivé protagonisty, nejsilněji se projevují skupiny, Forster dokonce říká „stáda“. Jeden Ind neodhadne rizika, jedna Angličanka způsobí skandál, ale od té chvíle už ani na jednom z nich nezáleží, stádo koloniálních úředníků bez důkazů, z principu táhne jedním směrem a stádo Indů stejně slepě táhne druhým. Na pocitech dvou lidí, ze kterých se náhodně stala záminka vyřídit si vzájemné předpojatosti a odpor k druhému táboru, už nezáleží, slečna může omdlévat nebo se uzdravovat, hlavně když vzorně ztělesňuje symbol. Scény šeptandy, skandování a teatrálního předvádění moci u soudu působí hodně tísnivě - davu se nedá nic vysvětlit ani si ho naklonit, přes nečekaný zvrat ani jedna skupina nezmění názor. Jakmile jde o princip, o světonázor, takové drobnosti jako jedna výpověď se prostě interpretují dle potřeby.
Forster nenabízí hrdiny, nikdo nezůstane nezasažen. Původně všeobecně srdečný Azíz se uchyluje ke stejné generalizaci, snad dokonce moudré, protože bezpečnější. Fielding, sice méně zaujatý proti Indům a ochotnější přemýšlet, ale bojující také bez důkazů, je nakonec obroušen a usazen pevně ve svém stádu. Zbývá jen názorně odůvodněné přání, aby byla Indie samostatná.
Předvedené projevy lidské omezenosti a sobectví se čtou nepříjemně, ale příspěvek k teorii kulturního dialogu je to nesmírně zajímavý právě pro svou racionální skepsi.

8 01.08.2020

(SPOILER) Dlouho jsem se nemohla začíst, sbírka prapodivných figur popsaných jako obrazy v galerii, děj minimální, atmosféra temná a dusná až k parodii... Pak jsem si řekla, že než knihu odložím, zaspoileruju si. Shrnutí díla na Wiki vypadalo líp než celý dosavadní text, tak jsem vydržela - a ještěže tak. Chce to přijmout Peakova pravidla hry, obrovskou nadsázku, specifický směšnotragický, pseudoromantický rozmach, který se, čím dál víc se mi zdá, posmívá sám sobě.
(následuje spoiler, ale jednak neškodný, jednak vypovídá o románu zdaleka nejlépe)
Osazenstvo Gormenghastu není normální, ale na to, jak je nenormální, je vlastně lidské a vzbuzuje buď silné sympatie, nebo silné antipatie (osobně mám nejradši Šmidrkala, Kříst je v těsném závěsu). Děj se rozvíjí pomaloučku, ale trpěliví budou odměněni vrcholně akční bojovou scénou na několik stran, v níž zásadní roli sehraje pavoučí samička hledající svého samečka a jejíž zakončení je ve stylu těžkého psychologického románu - což je zároveň ve zkratce ukázka výstavby celé knihy. Je to divné, směšné, závažné a děsivé zároveň.
Chápu to množství fanoušků Gormenghastu, je to svět sám pro sebe, ze kterého se dá donekonečna citovat nebo na něj odkazovat. Já se s ním sice rozloučím ráda, ale předtím přečtu nejméně ještě jeden díl, způsobovat úžas je vlastnost v literatuře příliš vzácná, abych se jí vzdávala předčasně. Navíc Dominika Křesťanová pořídila krásný, hravý překlad.

„Nad tímto bodem se Šmidrkal hluboce zamyslel. Pak zavrtěl hlavou. „V tom, co říkáte, je nepochybně zrnko pravdy,“ pravil. „A vlastně, abych pravdu řekl, možná i celá řada zrnek. Zrnko k zrnku a nakrmíš srnku.““

8 18.07.2020

Mám moc ráda Bratry Lví srdce a nemyslela jsem si, že by Lindgrenová mohla mít konkurenci. Mohla. Volání netvora je modernější, realističtější, dospělejší, ale stejně dobré. Vynikající. (A byť se mně osobně u komentářů typu "To je moc smutné, to není pro děti" zvedá tlak, upozorňuju, že Volání je méně kontroverzní, to dětem dát můžete). Ness nejenom ukazuje, že se smrtí se dá a má žít, ale navíc rehabilituje negativní emoce, což je v knize pro děti dvojnásob záslužné - u dospělých se obvykle nepředkládá jako hlavní ctnost, jestli jsou "hodní", tedy poslušní a bezproblémoví.
Conor je místo smutku rozzuřený, dovnitř i navenek. Občas vybuchne, což mu jednak uleví, jednak se v další chvíli stydí a rád by to vzal zpátky. Ness ústy Netvora vysvětluje, že s paradoxy žije každý a že vůbec nejednoznačnost je základ lidství. Jeho pohádky bez pohádkových konců můžou být názorné, ale sdělují věci, které je třeba opakovat, a nejsou hloupé ani přehnaně zjednodušující. Vůbec je to vyvážený příběh, velmi citový, ale ne patetický ani sentimentální, některé scény mají velkou sílu (syn, který se pro samý vztek na osud nedokáže rozloučit s matkou, a matka, která mu nejen rozumí, ale ještě se snaží, aby se pro to později nezlobil sám na sebe). K tomu krásné a na míru tvořené ilustrace. Nádherná kniha.

8 18.06.2020

Hororům a thrillerům se většinou vyhýbám, čekala jsem, že Trhlinu stěží dočtu. O to příjemněji jsem překvapená - ač čistě žánrová záležitost, Trhlina je velmi dobrá a vyhýbá se klišé. Nesnaží se o přesah a je to dobře - bylo by škoda tříštit poctivě vystavěný, zručně napsaný a do detailu promyšlený mysteriózní horor.
Největší klad jsou postavy: jsou životné, jejich motivace dávají smysl a až do konce se chovají pravděpodobně, ať se jim děje cokoliv podivného. Děj pár náhod a postrčení na začátku a na konci vyžaduje, ale střední část se odvíjí hladce a smysluplně. K tomu šikovně budované napětí, které působí slovy jedné z postav "jako když položíš na sebe dva stejné obrázky a posuneš je o milimetr", věci jsou trochu znepokojivé, ale dlouho se dají vysvětlit logicky. Výborně využitý potenciál internetu, použití novinových a jiných článků je třešnička na dortu.
Kontraproduktivní mi přišlo jen Karikovo časté zaklínání, že jen zaznamenává a nic nekomentuje, zrovna to mi vždycky připomnělo, že čtu fikci. A sama si můžu za to, že jsem neřešila, jaké vydání beru do ruky, takže jsem se šklebila nad překladem. Jednak v něm zbyly slovakismy (čekat někoho), jednak kombinuje spisovné a nespisovné v jedné větě, také emotivní výrazy a spisovnou formu ("Byl jsem fakt nasraný" je věta, která je reálně k slyšení jedině na Moravském Slovácku).

8 09.06.2020

Chytré a zábavné sloupky o frázích, zaužívaných řečnických nesmyslech, zavádějících obratech, jistě. Ale nebyl by to Čapek, aby se mu i do krátkých textů nevešlo přemýšlení o lidech, o etice, typický čapkovský humanismus. A některé kapitoly jsou znovu aktuální, takové rozebírání "otázky" takové nebo onaké, umožňující teoretizovat o čemkoliv a nedělat nic, mluvení za nějaké nejmenované "my" nebo "národ", a další a další. Citovala bych nadšeně z každé stránky, skončím tedy tím, že číst Kritiku slov mě nesmírně těšilo.

8 30.05.2020

Stručný a srozumitelný náhled do konce doby bronzové od rozkvětu všech středomořských států po jejich rychlý úpadek. Hledání jeho příčiny přehledně shrnuje všechny publikované teorie, aniž některou preferuje, ostatně se neustále připomíná, že průzkum nalezišť pořád pokračuje a občas ukáže opodstatněná i dříve přehlížená domněnka.
Téma je nesmírně zajímavé, ale bylo to na mě stručné až příliš - zajímavosti nadhozené jednou větou, letmo zmíněné vědecké spory mě vždycky zaujaly, ale hledat jsem si je musela jinde a zdaleka ne vždycky našla. Což není chyba knihy, jen jsem se s její stroze faktickou strukturou čtenářsky trochu míjela. V doslovu autor píše, že by časem mohlo vzniknout rozšířené vydání. Budu doufat, že k tomu dojde a že se třeba dočkám i českého překladu, protože bych stála o knihu s nejméně dvojnásobným počtem stran.

8 24.02.2020

Je to pomalé čtení, jeden den popsaný 240 stranách musí být, ale postupně jsem se včetla a velice mi to vyhovovalo. Vysoce dramatická scéna, u které se místo rychlých zvratů věnuje čas detailům, pohledům, fyzickým reakcím několika osob je ve výsledku působivější, alespoň mně se některé detaily usadily pevně v paměti. K tomu McEwan pokládá složité etické otázky (co ospravedlňuje válku? smí lékař využít nebo zneužít své znalosti na svou obranu?) a odpovědi probírá ze všech možných úhlů. Je to důrazná obrana uvážlivosti a rozumu, stejně jako Perownova vnitřní chvála západní civilizace s její technikou, zdravotní péčí a demokracií je racionalistický protiklad masovému podléhání emocím a intelektuálnímu sebemrskačství.
Sobota je portrét člověka, který je rozumný, usedlý, láskyplný, neochvějně poctivý, a přitom není nudný, naopak lidský a, jakkoliv honosně to zní, obdivuhodný.

Vzpomněla jsem si při čtení na Barnesovo Vědomí konce, filosofování a pomalost je základ obou knih, ale McEwan je mnohem méně okázalý a povznesený, srozumitelnější, jeho skoro obyčejný den u mě předčí Barnesovu do extrému stupňovanou kontroverzní zápletku.

8 11.02.2020