InaPražáková komentáře u knih

Zpočátku díky přecházení mezi různými postavami široce rozložená kronika vývoje společnosti ve Flandrech, Německu i jinde, v době, kdy dělníky začaly nahrazovat stroje, šlechtu ve faktické moci nahrazovali bankéři a náboženské myšlení se tříštilo a spojovalo každý den. Postupně se záběr zužuje a prohlubuje, soustředí na jedinou postavu a od věcí hmotných přechází k myšlenkovým konceptům.

První část může být možná příliš výběrová, útržkovitá, druhá naopak vyžaduje soustředěné čtení a značnou ochotu přemýšlet, případně dohledávat. Přitom nejde o suchou historii, Yourcenarová výborně vládne jazykem a tvoří životné postavy, nejednoznačné, všechny trochu ubohé, trochu zlé, trochu po svém způsobu usilující o lepší svět. Zenon, čistý rozum a nabroušené ostří v každé situaci, pevný ateista, nakonec potvrzuje svůj ateismus přítomností Boha v člověku, zabíjí a jiné náhradou zachraňuje, opouští v nouzi jedny a zachraňuje jiné, ačkoliv ani k jedněm necítí nic mimo rozumové zaujetí. Stejně tak katolíci i evangelíci někdy zachraňují, jindy posílají na hranici, s nikým nelze bez výhrad souhlasit, je třeba jen tříbit si myšlenky - a k tomu je příležitostí požehnaně.

Yourcenarová si vybrala přísnou metodu práce, vydestilovala z obrovského množství kronik, životopisů, uměleckých a odborných děl co možná nejtypičtější postavy a děje, obohatila je detaily z týchž zdrojů a jen s nezbytným minimem fabulace stvořila dokument doby i myšlení. Navíc v doslovu (nesmírně zajímavém i mimo vztah k tomuto dílu) čtenáři nabízí výčet svých zdrojů a popis, jakým je skládala - užasla jsem nejenom nad samotnou její poctivostí, ale opakovaně i nad tím, že to, co mi přišlo přehnané, neuvěřitelné, příliš moderní, jsou všechno doložené skutečnosti.

4 29.01.2019

Po Havlovi zbylo několik často používaných pojmů a určitý étos, obojí se dnes vykládá všelijak a často zkresleně. V Moci bezmocných sám definuje občanskou společnost, postdemokratický systém a jiné jasně a srozumitelně, už kvůli tomu stojí za to si ji přečíst. Navíc i po čtyřiceti letech je mnoho Havlových úvah aktuálních a je znát, jak dnešní stav společnosti logicky navazuje na ten, který tehdy popsal a přesně vystihl. Velkou dávku optimismu do budoucna, až utopičnosti, si mohl dovolit, byť už dnes působí přehnaně.

5 26.01.2019

Říká se, že smrtka se věčně směje - na Škutinovy vzpomínky to přesně sedí. Ze všeobecné totální absurdity, z níž vytváří zápletky pro komické historky (pravda hodně hořké), tím víc vyčnívají zmínky o týrání a násilnostech, o nichž se žertovat nedá. Anekdotickému ladění jde na vrub, že jsou příběhy místy nedopovězené, fragmentární obsahem i členěním, ale také úplně nesentimentální, Škutina se moc nelituje a raději v dobrém vzpomíná na ty, kdo si to zaslouží.

3 22.01.2019

Byla jsem příjemně překvapená, znám Olbrachta-lyrika z Nikoly Šuhaje a Goletu, jeho ostré novinářské pero mi sedělo víc. Úvodní kapitola se velmi podobá Nerudovu Kam s ním (a že se místo o slamník jedná o kbelík na výkaly tomu jen dodává na komičnosti) a celkově svou vězeňskou realitu popisuje s fejetonistickým nadhledem. I ta lehká samochvála se čte docela dobře, Olbrachtovým veselým provokacím se dá věřit a rozhodně baví. Úvahy o smyslu trestu pokládám za dodnes platné a užitečné.
Na sentimentální ideologické pasáže taky došlo, a těžko hanit výbuchy optimismu psané na přelomu 20. a 30. let. Jedině může zarážet míra naivity, která je provází, a umíněnost, s jakou intelektuál prosazuje vládu nejbídnějších a nejnevzdělanějších za každou cenu, pevně přesvědčen, že účel světí prostředky - za použití podobného slovníku, kterým dnes mluví noví samozvaní ochránci nejbídnějších, politického směrování právě opačného.

„Můj druh překročil polovinu života. ... Ta druhá bude vyplněna boji, ničím jiným leč jimi... Ale on jí hledí vstříc se zanícením, s jakým vzhlíželi první křesťané k příští Ježíšovu. Co na tom, že místo spasitele dosedl na zlatý trůn jen papež? Co na tom, že místo rovnosti, volnosti a bratrství přišel jen Code Napoleon? Co na tom, že místo svobody bylo dobyto jen demokratické republiky? Co na tom, přijde-li místo štěstí jen lepší výrobní řád? ... A nestálo by za to ani žít, kdybychom chtěli jen to, co je v našich silách.“

Vzhledem k Olbrachtovu působení po uvedení jeho idejí do života se zdá, že „Co na tom?“ mu jako ideový program vydrželo.

Krásně obsahově i graficky zpracovaná kniha. Polovinu knihy tvoří čtyři historické studie (smysl a vnímání křížových výprav v pozdním středověku, historie a význam burgundského vévodství, životopis Guilleberta de Lannoy, obecný účel a literární zpracovávání zámořských cest v dané době), které mi výborně doplnily část dějepisu, již jsem znala jen velmi málo. Studie se nesnaží o faktický výčet dat, spíš plynulým stylem uvádějí do odborné problematiky, a velmi dobře se čtou.
Samotné Guillebertovy zápisky jsou dosti suché (odpovídá názoru historiků, že jde spíše o poznámky k budoucímu výpravnějšímu cestopisnému dílu, které autor nestihl napsat), nicméně mezi výčty vzdáleností a tlouštěk opevnění se dá najít dost zajímavostí (ostatně, mě svým způsobem bavila už zřejmá tendence cestovatele hodnotit cokoliv z hlediska dobyvatelnosti).
Kdo by chtěl barvitější čtení v témž žánru, může sáhnout po Zámořské cestě Bertrandona de la Broquière, který procestoval podobné oblasti, ale na rozdíl od Guilleberta stihl zaznamenat i větší množství dobrodružných historek.

A vidím, že to byl můj jubilejní stý komentář ke knize - hezky to vyšlo, takových knih jen houšť.

2 16.01.2019

Velmi hezké vydání s vloženými výkladovými oddíly a množstvím poznámek na každé stránce. Text krácen málo a s citem, český překlad vychází z plného vydání, takže se občas česky lze dozvědět i to, co se v ruštině nevešlo. Z opačné strany (protože jsem nevydržela a před koncem jsem si novelu dočetla česky v původním rozsahu) je zajímavé vidět, co v překladu zmizí, ať je sebelepší.

5 09.01.2019

Bulgakov uměl stejně skvěle psát vážným tónem jako tvořit fantasmagorické výjevy. V Mistrovi a Markétce se dva styly prolínaly ve dvou knihách (z toho jedné fiktivní), v mnohem kratší novele se vejdou vedle sebe, přitom změna neruší a není samoúčelná, rozumná psí hlava se s divokými člověčími vylomeninami dobře doplňuje. Obě polohy mě okouzlují, baví, u obou žasnu, jak si i při konkrétní a nevybíravé kritice své doby udržel Bulgakov velké pochopení pro lidské slabosti.

9 08.01.2019

Mohutná, detailní a na studiu velkého množství zdrojů založená monografie, která je ale spíš než historickou biografií dobře odvedenou novinářskou prací. Nixonovým politickým úspěchům se Summers věnuje okrajově, soustředí se na skandály a problémy, které Nixona provázely celou kariéru. V tom směru ovšem podnikl vlastní investigativní pátrání, vyzpovídal každého, kdo s ním byl ochoten mluvit, a prošel snad veškeré existující zdroje. I tak je kniha obsažná, jen je dobré vědět, co od ní očekávat. Autor viditelně straní demokratům, má tendenci citovat i nejisté zdroje, pokud jsou zaměřené proti Nixonovi, naopak podrazy demokratů zmiňuje málo a většinou jen jako předznamenání větších republikánských podvodů.

Výborný pomník marastu, v jakém se odehrává politická soutěž a manipulace s veřejností, obludná svou samozřejmostí - a není důvod si myslet, že jde jen o záležitost USA nebo 70. let. Nixonův totálně egocentrický přístup a programová bezzásadovost, nenávist k novinářům, zneužívání policie a pohrdání voliči jsou stejnou měrou zvráceně fascinující jako povědomé, třeba ze současné doby u nás.

Samostatnou, bohužel tristní kapitolou je překlad, v němž překladatel projevil neznalost reálií a překladatelskou lenost. Ukázky jeho práce jsem dopsala do diskuse.

7 02.01.2019

Nejsem objektivní - nové komiksy nečtu a téměř neznám, zato na Foglarovi jsem vyrostla a šípácké komiksy znám v podstatě nazpaměť, byť už se jim dneska láskyplně posmívám (v tom ohledu mi přijde velmi výstižné přesazení Šípů do Limonádového Joea). Fantastičtější, važné i parodické variace mě tudíž povětšinou bavily a návrat k té dávno přežité běloskvoucí morálce jsem si prostě užila, jakkoliv je kvalita příběhů jako takových nevyrovnaná.
Vynikající a pro mě cennější než čtyřicítka povídek je závěrečný souhrn vývoje, vlivu a současných variací RŠ. Jednak jsou to zajímavé informace samy o sobě, jednak je to poprvé, co v tištěné literatuře vidím zmínku nejen pod čarou o fanfikci a příbuzných žánrech - u mně neznámého Rýgrova Jak to bylo doopravdy jsem se pochechtávala celé odpoledne a Splinterův geniální crossover s Pánem prstenů obdivuju od doby, co vyšel, tištěnou reklamu si rozhodně zaslouží.

4 25.12.2018

Sbírka absurdit, které zazněly ve smutečních projevech za socialismu. Knížečka má za cíl jednoduše pobavit, takže vedle sebe staví jak paskvily, které zapříčinila snaha o "třídně správné" hodnocení života zemřelého a z dnešního pohledu se blíží politické satiře, tak jazyková vykloubení neškolených řečníků, která by se hodila spíš do estrády.

3 22.12.2018

Rozsahem je to dílo majestátní, obsahem ale docela chudé a s postupem dílů čím dál tím chudší. A nejen proto, že jde o lehký žánr, který historickou věrnost nahrazuje barvitostí a jednoznačným dělením na dobré a špatné.

První díl stavěl na proklamovaném češství, husitství, hrdosti neprávem zatracovaných hrdinů, druhý už přibíral skandální historky, ale pořád převažoval patos bezvýhradné morální čistoty.
Třetí, po změně vypravěče, ukazuje jako samozřejmou jistou míru oportunismu (všichni přece konvertují ke katolictví), místo snahy o zrovnoprávnění nastupuje naivní romantická historie a snaha o přízeň panstva a dobré výdělky. Že se ve třetím díle z Jana mladšího stal jakýsi Chuck Norris, který střílí líp než vojáci a chytá lapky na potkání, odpovídá nejlacinějšímu dobrodružnému čtivu. Čtvrtý díl už je vůbec jen směsí do extrému dovedených krvavých historek.

Jako svérázná variace Rychlých šípů mě to bavilo, jako časový bulvár ne. Na druhou stranu, pořád lepší takový bulvár než současný.

3 28.11.2018

Víc fikce než historický román, lehké čtení své doby. Svátek nakládá s daty i fakty vcelku volně a účelově, vybírá si dramatické a romantické střípky, aby mohl hrdiny líčit jako romantické vyvrhele morálně čnějící nad své okolí, příběh koření podrobnými popisy práva útrpného, nezastřeně straní Čechům a češství proti všemu ostatnímu.
Pokud ale nežádám historický realismus, má knížka velké kouzlo starých časů, také díky záměrně archaizované češtině (i na svou dobu, ale autor přesně odhadl hranici, kdy jazyk neruší, jen dodává na zajímavosti). Že jsou postavy černobílé? A co, vždyť ty kladné mluví opravdu moudře a jsou to sympaťáci k pohledání, ne jen papírem šustící figuríny. Že nesedí datace a text občas popírá sám sebe, jako by autor odeslal nakladateli kapitolu, nenechal si opis a zapomněl, co vlastně napsal? A co, když mě to přimělo ověřit si některá fakta, takže jsem zjistila věci, o které by mě jinak nenapadlo se zajímat.
Na mém hodnocení se asi dost podepisuje, že jsem četla v době, kdy jsem si potřebovala odpočinout – to se mi splnilo měrou vrchovatou a nad očekávání příjemně. Uvidím po dalších dílech, jestli se nepřesytím.

Komentář po přečtení všech dílů: https://www.databazeknih.cz/knihy/pameti-katovske-rodiny-mydlaru-4-neuprosna-kola-osudu-9589

2 16.11.2018

Nejvíc na mě kniha zapůsobila jako vězeňská literatura svého druhu (ač byla Debora v ústavu dobrovolně). Specifické hromadné cítění a názory pacientek jsou popsané skoro reportážním stylem, charaktery vykreslené jasnou, ostrou linkou, přitom s velkou schopností vcítění. Fungování psychiatrické léčebny na konci 40. let je pro dnešního čtenáře v lecčems šokující, ale právě díky stylu není prvoplánově bulvární. Vylíčit dnes pacient svému lékaři, že ošetřovatel bije znehybněné pacientky, asi by odpověď "Je mi to líto, ale není to v mé kompetenci" vyvolala skandál - tehdy to byla prostě nepříjemnost, kterou je nutno překonat.

Debora jako autobiografická hrdinka je nečekaně vzdálená a plochá vzhledem k prostoru, který měla oproti jiným postavám. Bohatý vnitřní vesmír zredukovaný na tři osobnosti a pár rozhovorů, čím dál tím víc odtažité popisné pasáže, ke konci symbolická ultraredukce na seznam "zdravých" hmotných věcí, jako by se Debora úspěšně vrátila do světa ve formě 26 natáček, 1 punčoch do města a 1 pláště.

Shrnuto: Kdybych neměla žádná očekávání a ideálně nečetla anotaci, byla bych spokojenější. Takhle nevyrovnaný zážitek a 3,5 hvězdičky.

6 10.11.2018

Informace, které Ohler objevil (nebo jako první vzal do úvahy), jsou nečekané a v kontextu nesmírně zajímavé. Nový úhel pohledu, který i po sedmdesáti letech od konce války leccos vysvětluje nově a přitom smysluplně, až udivuje, že to nikoho dřív nenapadlo.
Na druhou stranu mám podobné pochyby, o jakých píše níže v komentáři bondula: Postupem knihy mi stále víc přišlo, že Ohler sestavil nejtvrdší možnou verzi událostí, a to i na základě nerozluštitelných Morellových zápisků - například by mě zajímalo, zda psal autor o eukodalu jen tehdy, když ho Morell prokazatelně zaznamenal, nebo si ho natrvalo dosadil místo látky "x", a dál už to bral za bernou minci.
Úplně mi neseděl ani slovník, nevím, jestli je to vina překladu nebo autorův záměr, ale používání hovorových a emotivně působících výrazů mě rušilo. Občas mi přišlo, že jde o snahu šokovat čtenáře, vzhledem k tématu a střízlivému tónu publikace zbytečnou.

Vcelku ale rozhodně zajímavá a přínosná kniha, zvlášť první část velmi doporučuji.

11 02.11.2018

(SPOILER) Nejlepší román letošního roku, a že pro mě nebyl chudý. Hluboké pojednání o nutnosti ovládání a poctivosti v soucitu a o slabosti, která třeba nechtěně, ale jistě vede k zlému. KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY.

Rakousko-Uhersko na začátku svého konce, pár postav a rozmezí několika týdnů. Vojenská posádka žije ze svých hezkých uniforem, maloměstských drbů a nekonečných partií karet, místní aristokracie obnáší pokřtěného židovského obchodníka s koupeným titulem, nejbohatší místní dívka je mrzák a úspěšný poručík je slaboch zmítaný momentálními emocemi. Zweig si vystačí s málem, aby ukázal rozklad vnější i vnitřní.

Hofmiller je upřímný vypravěč, upřímný v každém slově a skutku, protože cokoliv, co činí, činí přesvědčen o nutnosti svého jednání a celým srdcem. Jen jeho nálady se mohou proměnit v půlhodině v přesný opak, jakož i z nich vycházející skutky. Tou upřímností, silou svého přesvědčení dokáže obelhat sebe i všechny kolem, kteří navíc žijí touhami víc než realitou. Jako čtenáři mi taky chvíli trvalo, než jsem pochopila, že je v tom ohledu nedůvěryhodný vypravěč. Vnímá povrchnost svých kontaktů s lidmi, blízkost a skutečné city ho přitahují i odpuzují jako okraj propasti, jak sám říká. Protože je slaboch, utíká před nimi a zaplétá se do neřešitelné sítě očekávání, jakkoliv vykonstruované, přece velice věrohodné.
Závěr je jediný možný, střet s realitou. Závěrečné pochopení Hofmillerovi nevěřím, náhodou se pro něj svět zastavil ve chvíli, kdy byl „dobrý“ – ale to byl už tolikrát předtím.

8 22.10.2018

Mitchell buď nezapomíná, nebo musel opisovat své staré deníky. K tomu hra s jazykem (mladistvý básník se nezapře, navíc má smysl pro jazykovou sebeironii), hladký styl, precizní výstavba. Cliffhangery na konci kapitol lákaly číst pořád dál, a že „dál“ znamená skok do úplně jiné situace, mi nakonec nevadilo, příběhy se přece vyprávějí jen potud, pokud jsou zábavné. Stupínky Jasonova dospívání vedou obvyklou cestou, nechybí výprava do divočiny za tajemstvím, několik falešných pokušení a konečné mravní vítězství, ale jednak je to věčně funkční postup, jednak je to v Mitchellově podání radost číst. Jediná drobná výtka: text mi přišel příliš hladký, vycizelovaný k nepřirozené dokonalosti.

Často jsem si při čtení vzpomněla na Kingovo Tělo. Dva obdobné příběhy, jejichž hrdinové jsou duchovní dvojčata, dospívání je zjevně na obou stranách oceánu stejné. Tělo mi přišlo neučesanější, drsnější, což mi osobně sedělo víc, ale přesto byly Měsíce skvělý zážitek.

13 07.10.2018

Upřímná a otevřená zpráva o průběhu těžké deprese, vlastně osvětová publikace - jak se uvádí v doslovu (k vydání z r. 2015), větší informovanost společnosti prokazatelně snižuje počet sebevražd u nemocných depresí. Díky autorovi ale literárně na výši a maximálně přesná. Styronovy úvahy o původu a následcích deprese jsou stále aktuální a dnes už snad méně kontroverzní, ale dokladů, že léčby duševní nemoci se není nutno bát, natož ji tabuizovat, je stále třeba. Styron knihu psal s úmyslem dodávat naději, to se mu myslím podařilo a patří mu dík.

13 28.09.2018

Diptych s komisařem Bärlachem, dvě zrcadlová zpracování jednoho principu, se formálně drží syžetu detektivky, ale každé jinak ho shazuje nebo zpochybňuje. Ostatně o příběh tolik nejde, v obou povídkách je hlavní znázornění přístupu k lidem, potažmo k detektivní práci: Bärlach je manipulátor, tahá za nitky podle teoretických východisek - a dopadnout to může dvěma způsoby. Obě povídky mají působivou atmosféru a strhující, až divadelně pojatý závěr, zvlášť Podezření, odkazující na Poea a dekonstruující klasické detektivky 19. století. Obě ale trpí přemírou slov, slovní vaty, postavy popisují historii nebo motivy s podrobností, kterou by se člověk v rozhovoru s obeznámenou osobou přirozeně nikdy nezdržoval a která mě jako čtenáře místy ubíjela.

Slib je živější, přirozenější a vybroušenější co do stylu, opět s až fyzicky působícím prostředím, podvratný dokonce nadvakrát, z hlediska detektivního žánru a podruhé oproti dříve napsané filmové povídce, na niž autor několikrát výslovně a s neskrývanou škodolibostí odkazuje (z toho důvodu je dobré vidět nejdřív film). Jestli mi v prvních dvou povídkách něco přebývalo, tady mi chybělo víc psychologického popisu hlavního hrdiny, jehož přeměně jsem nevěřila a přišla mi schematická. To ostatně platí i pro Bärlacha v Podezření - tak krásná situace, vpravdě poeovská, a o vnitřních pochodech oběti jsem se nedozvěděla nic.

Jsou to silné tři hvězdičky, ale protože jsem se částí prvních dvou povídek prokousala jen silou vůle a protože necítím potřebu se k žádné z nich někdy vracet, víc nedám.

8 24.09.2018

Opravdu střípky, směs krátkých vzpomínek na zajímavosti z výjezdů a stručných popisů lékařských nálezů. Krimi to není, vrah ani příčina smrti se nehledá, jen pár načrtnutých zajímavostí.

2 16.09.2018

Dříve čtený Portnoyův komplex byl tragikomedie s převahou komiky, tady ve směsi většinou převažuje smutek. Roth ve vážnější poloze mi hodně sedí, navíc jsou povídky s jedinou výjimkou vynikající (a ta výjimka je průměrná, nikoliv špatná). Roth v každé povídce bořil klišé, a ať už jde o Židy-vzor občanské ctnosti nebo Židy-chudáky utiskované okolím, vždycky je to pohled realistický a psychologicky věrný.

Titulní povídka chtěla čas, při čtení jsem se místy skoro nudila, ale zůstala nostalgická pachuť a zpětně ji oceňuju právě tak, jak je napsaná. Antihrdina z Obránce ctnosti je postava, která by se uplatnila v románu, odporný, slizký charakter napsaný tak životně, že se lepí na kůži. Stejně mě zasáhl i závěrečný Fanatik Eli, po laškování s mírou zbožnosti a vyprázdněné sekularity najednou ostrý kontrast, i soucitný umí Roth být.

2 16.09.2018