hystericwidow komentáře u knih

Jedna z těch knížek
Které mě nutí přemýšlet
Proč se na to jako spisovatel vlastně nevykašlu
Nenapíšu pod sebe prostě jenom čtyři povrchní věty
A budu pak jakože velký umělec a básník

Tři roky s přestávkami jsem strávila s Františkem Ladislavem Věkem a jeho synem Václavem a byly to krásné tři roky. Je mi líto, že Aloise Jiráska natolik démonizovalo socialistické školství a dnes je jenom synonymem pro tu největší čtenářskou torturu. Pentalogie F. L. Věk mi opět ukázala, jak mistrným byl Jirásek vypravěčem a jaký poklad - žel dnes těžce nedoceňovaný - v něm český národ má. Pětice knížek nejenom skvěle dokumentuje osudy utiskovaných Čechů na pozadí velkých evropských změn, ale přináší i mnoho soukromých historií, jak dělníků ve službách českého jazyka, tak obyčejných lidí. F. L. Věk snad ani nemá malých postav a se všemi jsem se v závěru těžce loučila, ať už to byl nadšený obrozenec s temnou duší Věk mladší, rodinou se dusící a nepochopený, ale múze a češtině oddaný Patrčka, optimista Hýbl, ďábelský satirik dr. Srnka, obětavý, ale osobním životem zahořklý Held nebo dobrácký a vždy veselý Ziegler. Za postavu, která mi nejvíce přirostla k srdci a která měla zároveň i nejtragičtější dějovou linku celého příběhu, poté považuji Václava Tháma. F. L. Věk je zkrátka velkým románovým světem, který jenom čeká na vaše objevení, budete-li mít tedy tu odvahu.

9 09.10.2015

Celkem zklamání, čekala jsem asi něco jiného... Hlavně jsem si myslela, že mi kniha skutečně poradí, jak proti Odporu bojovat. Mám ale takový dojem, že jenom modlit se k Múzám nepomůže :-/ Na to jak je knížka malá a stručná, stejně jsem se nejednou přistihla, že se do čtení musím nutit a některé odstavce jsem musela číst i dvakrát, jak jsem v nich ztrácela pozornost.

8 09.11.2017

Tak i já můžu říct, že jsem našla knihu svého života. Po jejím přečtení jsem se ještě dlouho vzpamatovávala a neměla sílu se pouštět do něčeho jiného. Co by ostatně mohlo dosáhnout její velikosti? Měla jsem dojem, že všechno, co jsem potřebovala v životě přečíst a pak zemřít, jsem už přečetla. Brzká Schulzova smrt a pouhý fragment druhého dílu trilogie je pro českou literaturu nevyčíslitelná a bolestivá ztráta...

8 13.07.2014

(SPOILER) Vysoké celkové hodnocení vůbec neodpovídá realitě. Jestli se Collins něco podařilo, tak potom velké finále zdárně doku*vit. Pardon. "Velké finále". O formě psaní ani tak nemluvím. Collins píše úměrně standardu young adult a možná tento standard i převyšuje. Asi mi vždy jenom vadila ich-forma, ale to je detail. Co mi na třetích Hunger Games tolik vadí je zkrátka zpackaný příběh plný nesmyslností, zbytečného vraždění (ano, je to jakože drsná dystopie, ale přece i zabíjení svých postav může být prezentováno s určitou úrovní), nedotažeností a úplně nejhoršího ukončení. Ohledně děje mi během čtení vrtaly hlavou kupříkladu tyto myšlenky: !SPOILER! Ani skupina zkušených lidí nemohla několik měsíců vymyslet vhodnou strategii na dobytí Orlího hnízda. Hornický buran na to ale samozřejmě přijde v minutě! Coin usilovala Katniss o život. Proč jí tedy po vítězství nad Kapitolem zase jako nejlepší kamarádka povolí zabít Snowa? Peetovo "zázračné uzdravení" mi také přišlo dost nerealistické. A jak, sakra, mohla autorka nechat osudy většiny důležitých postav na konci vyšumět jen tak do ztracena? Co se kupříkladu stalo s mou oblíbenou Johannou? A co Hurikán!? Jako já chápu, že si na konci musela Katniss vybrat a všichni jsme si tak nějak podvědomě přáli, aby to byl Peeta, ale rozloučit se s Hurikánem jenom takhle, jakože skoro nijak!? A taková láska to prý měla být... !KONEC SPOILERU! Zklamání zkrátka veliké. A momentálních 84%? ANI NÁHODOU!

Tak mám za sebou konečně přečtení této klasiky. A musím bohužel říct, že se jedná o další klasický případ přehypovaného díla, které nás roky minulé naučily bezmyšlenkovitě adorovat, třebaže skutečná umělecká hodnota je podle mě už celkem diskutabilní. Obzvláště druhá část ve mně probouzela násilnické sklony a během čtení jsem měla chuť do děje taky nějakými kouzelnými dveřmi prolézt a spoustu postav v čele se spratkem Alenkou povraždit. Když budu chtít příště podstoupit podobnou fantasmagorii, asi si dám rovnou drogy.

7 08.10.2015

Velice zajímavá biografie doplněná řadou pěkných fotografií, ALE! Dokonale ji bohužel zmršil český překlad, který trpí na častou doslovnost či chyby. Angličtina je živější jazyk, a tak si dokážu představit, že volnější styl, uplatňovaný především u výroků Westwood, tu mohl fungovat. Překládání takřka každého povzdechnutí působí v češtině ale rušivě a neprofesionálně. Když poté překládám odbornější text, asi by to i chtělo, abych si k dané problematice něco zjistila. V době Google a Wikipedie nemůže být nic jednoduššího. Když je tedy řeč o "coveru No Fun", není to žádný "obal No Fun", ale jednoduše "cover(verze) No Fun". A Sex Pistols taky nevydali žádné "Jubilee", ale prostě hráli na "jubileum" královny. To jsou jenom takové příklady namátkou, co mi zůstaly v paměti, ale bylo jich tam víc. A našla jsem je pouze jako starý fanda Pistolí. Ani nechci vědět, jaké další faktické chyby v celé knize byly, ale já je už jako neznalá nepostřehla. Je to opravdu škoda. Publikace je to jinak opravdu poutavá a zaujmout dokáže i člověka, kterému svět módy nic neříká.

6 05.12.2016

Jedna z nejsilnějších výpovědí o holokaustu. Neskutečné, čím vším si autorka musela projít. Vždy, když si už čtenář myslí, že nic horšího ji nemůže na cestě koncentračními tábory potkat, další kapitola mu zase vezme dech. Povinné čtivo pro všechny psychické narušené jedince, kteří popírají holokaust (opravdu taková stvoření mezi námi existují?) A slova Fantlové pak budiž dostatečně zdviženým prstem pro nás všechny: "Holocaust má sloužit ne jako historický dokument, ale varování. Varování pro budoucnost, protože není důvod si myslet, že když se to stalo jednou, nemůže se to opakovat. Může. Za jiných okolností, jinde, jinak. Proč? Protože to nebyla živelná katastrofa, to si vymysleli lidi. A lidi se nemění." Jak příhodné pro dnešní dobu, že?

6 25.01.2016

V autorovi sice třímá potenciál, ale aby se přiblížil onomu "Kingovi a Hitchcockovi", jak senzačně hlásá obálka knihy, je před ním ještě spousta práce. Hlavně bych mákla na uvěřitelnosti děje. Třeba - ženská hrdinka má tolik příležitostí utéct, a pose*e to dokonce i při té poslední, protože se chce jakože mstít nebo co? Tak určitě. Pokud se už autor podobných "plot twistů" nemůže vyvarovat, měl by před čtenářem více rozebrat hrdinovu osobnost, aby se tomu dalo věřit. Konec byl už vyloženě špatný vtip. Netvrdím, že dobro musí vždy vítězit na zlem, ale tohle spisovatel nezvládl. Fail na desátou.

5 28.02.2018

Kdysi jsem se hecla, že si to teda přečtu k matuře, no hned po dvou stránkách jsem to zase odložila. Vrátila jsem se k tomu asi po třech letech a zjistila jsem, že je to vlastně hotový majstrštyk. Ne tedy, že by se mi to dneska četlo líp, ale prostě už chápu v čem vězí dokonalost tohoto díla. Komenskému se podařilo přesně vystihnout marné snažení jeho doby, které skvěle reflektuje i dnešní dobu, a vlastně úplně celé lidské dějiny. Po všech stránkách je to brilantní satira a myslím, že Komenský si tenkrát možná ani neuvědomoval, jak moc vtipný je. Stejně se nemůžu ubránit názoru, že je to vlastně (paradoxně) jedna z největších depek, které jsem kdy četla. Když totiž jeho Poutník nenalezne klid ani po smrti... To je přece úděsná představa, že člověk celý život trpí, a ani pak se nedočká žádného vykoupení. Druhá část "Ráj srdce" je už problematičtější a pro člověka nevěřícího asi úplně ztrácí hodnotu. I já se musím přiznat, že jsem ji docela odflákla (respektive nedočetla...) I tato část má však v sobě značnou pravdu, a nemusí být nutně křesťanská - klid a štěstí nakonec najde člověk vždycky jenom v sobě samém.

5 24.06.2014

Hype roku 2012! Tahle kniha není nijak výjimečná, tohle je prostě průměrně napsaný román, ve kterém však Green vytáhl na čtenáře největší triumf - láska dvou na smrt nemocných lidí, co je víc? Není to úplně blbá knížka, ale toho povyku kolem ní... Naprosto zbytečně. Plus překlad opravdu není nejlepší. Jestli jsem se měla smát, tak jsem se teda moc nesmála, a často jsem narážela na textové pasáže, které mi ani nijak nedávaly smysl. Pro mě zkrátka strašné zklamání...

5 24.06.2014

Tak hlavně je tam podle mě chyba hned na obálce. Nějak tam postrádám jméno spoluautorky aka Kateřiny Blažkové. Jak ironické, že je to právě tato paní, která ho na to skutečné dno dostala.

Po přečtení se nemůžu rozhodnout, jestli má Do vody hodně podivný příběh, nebo jenom hodně originální... I když obojí se vlastně nevylučuje. Stejně tak podivné byly některé postavy a jejich chování. Nevím. I když to odsýpalo rychle a četlo se to dobře, často jsem prostě udiveně zvedala obočí a říkala si: WTF? Přijde mi, že Hawkins tentokrát tak moc kombinovala, až překombinovala. Druhá Dívka ve vlaku se holt nekoná. Přesto zdejší nízké hodnocení nechápu. Když odmyslím slabší příběh, po vypravěčské stránce je to opět krasojízda. Obecně nechápu, co mají uživatelé zdejší databáze proti této spisovatelce. Jiným se tu mají modrat profily, ne jedné z technicky nejobratnějších autorek současnosti!

4 28.02.2018

Tak tohle mě opravdu bavilo! Vůbec není špatný, když si King z mysteriózních příběhů občas odskočí k detektivkám. A poslední věta byla taková vtipná třešinka na dortu :D Po konci jsem si říkala, že tenhle příběh si zaslouží pokračování, a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že to byl první díl z trilogie. Těším se tedy na další! (btw během čtení byl Brady v mojí hlavě jasný Elliot Alderson. Sorry, Elliote.)

4 20.09.2017

Nepamatuji si, kdy naposled mě knížka tak moc připoutala k ději. Bez legrace - takový ten pocit, když se nemůžete od příběhu odtrhnout a musíte číst dál a dál, třeba i do brzkých ranních hodin, jsem naposledy zažila... na základní škole? Uff. (Poznámka na okraj: Už dávno jsem pryč ze základní školy.) Hawkins umí zkrátka dokonale dávkovat napětí a je mistryní v rozkrývání příběhu. Zamilovala jsem si taky všechny její postavy, ať už byly sebevíc duševně odpornější. S každou další stránkou jenom sílí vaše zvědavost a touha vědět, kdo je vrah. Přiznám se, že až do poslední čtvrtiny knihy jsem to opravdu nevěděla a když už začínalo svítat, kdo je pachatel, celkem mě to překvapilo. Mimochodem ta srovnávání se Zmizelou; srovnávat opravdu nelze. Dívka ve vlaku dílo Flynnové o několik hlav převyšuje. :) A hlavně nemá tak doje*aný konec, že jo. Už se těším na film!

4 20.03.2016

Z knížky jsem měla docela obavy. Filmová adaptace totiž trochu zklamala má očekávání a hlavně jsem se moc nedokázala vcítit do hlavní hrdinky, feťačky, která své problémy řešila - řekněme - poněkud svéráznými způsoby. Všechny předsudky však byly zažehnány po přečtení několika stránek. Kniha je sice naprostá kopírka filmu (a to fakt skoro ve všem, včetně vypravěčské kompozice), ale papírová Cheryl mě paradoxně naprosto chytla za srdce. Namísto labilní maniačky závislé na sexu jsem se setkala jednoduše se ztracenou ženou, kterou se rozhodla znovu najít v divočině. Kolikrát jsem se během čtení přistihla, že celé to strastiplné putování prožívám s ní, všechnu tu žízeň, horko, hlad, strach... Tak mě dokázala vtáhnout do příběhu!

4 07.09.2015

Tak jsem konečně měla tu čest setkat se poprvé se Sylvií Plath. A překvapilo mě, že ve skutečnosti nebyla natolik ponurou depresivní figurkou, jako velmi mladou ambiciózní ženou, která si plnými doušky brala z bohatosti života. Tragický závěr všichni známe... Knížka může být poučnou pro další píšící autory, protože se tu spisovatelka hlavně vyznává ze svého namáhavého tvůrčího zápasu. Zatímco Plath nyní bereme jako významnou a talentovanou literátku, ve své době se v podstatě zmítala mezi jednou tvůrčí krizí za druhou, pochybovala o svém psaní a hlavně - setkávala se převážně s řadou odmítnutí ze strany vydavatelů. Jednoduché čtení nicméně nečekejte. I z tohoto důvodu u mě Plath na poli autobiografické tvorby nevede. Její text je pro mou nebásnickou duši zkrátka až moc poetický, což ovšem nijak nesnižuje jeho hodnotu.

4 16.08.2014

Nedočteno. Jedná se o druh knihy, která si vyžaduje druh soustředění, kterým můj mozek bohužel neoplývá. Ale myslím, že jsem o nic moc nepřišla, protože autor stejně furt dokola omílá jedno a to samé. V době svého vzniku to možná bylo revoluční, ale pokud už máte v podobném stylu toho víc načteného, absolutně nic nového vám to nepřinese. Ještě malá osobní poznámka: Četla jsem výtisk z knihovny, ve kterém byly vepsány vlastní poznatky tužkou a většina textu byla podtržena (patrně nějakým INTELIGENTEM), což mě taky dost odvádělo od čtení. Pokud skutečně existují čtenáři, kterým přijde v pohodě popsat takhle CIZÍ MAJETEK, prosím, odstřelte se! Děkuji.

3 10.10.2020

Nedočteno. Nikoliv proto, že by se mi snad příběh hnusil, jak některým níže. Podle mě je to ale prostě tak trochu..., vy víte co. :)

Dan Millman je můj duchovní guru číslo jedna, filmový Pokojný bojovník patří mezi moje nejoblíbenější snímky vůbec. Přesto mě Cesta pokojného bojovníka zklamala. Jde poznat, že se jedná o jednu z prvních autorových knih. Millman zde pak dokazuje, že je především duchovní učitel než mistr vyprávěč. Jeho narativní styl se mi nelíbil, mnohdy jsem narážela na různé nelogičnosti. Plný rozporů byl především hlavní hrdina. Po většinu děje jsem nechápala motivy jeho činů. Viz hned první den na pumpě: Dan si jde koupit něco na pití, kvůli divnému pocitu z neznámého starého muže na to ale úplně zapomene a bez dovolení jde raději do jeho kanceláře...? Nesedělo mi ani moc časové rozložení příběhu. V závěru se mluví jenom o několika měsících, přitom od většiny jejich setkání vždy ubíhá "spousta dlouhých týdnů". Přijde mi, že čas, kdy se spolu scházeli, by zahrnul spíše celé vysokoškolské studium. O osmiletém životním období pak zase hrdina vypráví Sokratovi celé tři dny - to mu jako i říkal, kolikrát za tu dobu byl na záchodě a co všechno jedl, nebo proč mu to tak dlouho trvalo? A takových nesmyslů bych nacházela víc. Hodně mi vadily i různé magické prvky, viz výlety myslí, Sokratovo skákání na střechu nebo jeho vyhazování Dana do výšky. Vím, že se jedná o fiktivní příběh (inspirovaný skutečnou událostí), vím, že takovými prostředky chtěl autor jenom poukázat na určité jevy, ale místy mi stejně přišly zbytečné a kazící vážnost příběhu. Abych se ale už dostala k tomu nejdůležitějšímu - na této knížce jsou důležité především její myšlenky a na jejich síle neubírá ani nezvládnutá technická stránka. To je opět Millman v plné síle.
PS: Pro zájemce o jeho učení bych doporučila spíše pozdější příručky. Snímek Pokojný bojovník je poté jednoznačné must see! Kde knížka může znít komicky, nesmyslně či neohrabaně, film si bere jenom to nejpodstatnější a divákovi to předkládá opravdu působivým stylem.

3 20.03.2016