Hovory k sobě

Radoby moudry plky.

Srdce!

Nelze samozřejmě hodnotit stejně jako beletrii. Kniha má spoustu velkých, důležitých či zajímavých myšlenek. Obecně je myslím toto dílo velice obohacující. Svobodovu předmluvu bych zkrátila alespoň na polovinu. Je to velice odborný text a osobně mě spíš před knihou odradil, než na ni nalákal. Dělení do knih je sice vyhovující a nejspíš vychází z historických podkladů, ale díky němu se hodně témat opakuje. Nejvíce se mi líbila kniha pátá.
"Lidské jednání nemáme posuzovat podle výsledku, nýbrž podle úmyslu, záměru, s nímž něco konáme."
"Od něho jsem se učil nelíčené důstojnosti, starostlivé pozornosti k přátelům a trpělivosti k lidem nevědomým a neuvážlivým."
"Že lidé takové a takové povahy jednají tak a tak, je přírodní nutnost."
"Máš rozum? Mám. Proč ho tedy neužíváš? Neboť když ten plní svou povinnost, co jiného ještě chceš?"
"Kdo se dává zaujmout posmrtnou slávou, ten si neuvědomuje, že každý z jeho pamětníků také sám co nevidět zemře."
"Tam kde je možno žít, je možno i dobře žít."
"Honit se za nemožným je šílenství; nemožné však je, aby špatní nejednali špatně."
"Uvažuj, kolik lidí tě nezná ani jménem, kolik co nevidět je zapomene a kolik těch, kteří tě snad nyní velebí, vzápětí tě budou hanobit!"
"Za požitek máš pokládat všechno, co můžeš učinit podle své přirozenosti."
"Nikomu nelze mít za zlé, jestliže hledá své vlastní dobro."
"Jen blázen se shání v zimě po čerstvém fíku; podobně si vede, kdo zatouží po dítěti, když už mu to není dovoleno."
"Daimón - dobrý démon"

Je děsivé a fascinující, jak stejné věci řešil vzdělaný člověk před těměř 1900 lety. Jasně, už řečtí fylozofové by si většinu z nás namazali na chleba. Každopádně Marcovi neustále se opakující úvahy o vlastní smrtelnosti jsou překvapivě akutalní. Zvlášť, když se čím dál více protěžuje téma longevity a potenciální nesmrtelnosti díky technologiím. Naše západní kultura chce jaksi zapomenout, že smrt je nedílnou a zdravou součástí našich životů. Aby taky ne, když jsme takřka zapomněli, co je strádání..
Úvahy o dobrém životu jsou určitým ideálem, a člověk neudělá špatně, když se jich pokusí držet.
Nejsem stoik, ale tenhle filozofický směr mi přijde oproti jiným praktičtější a snáze uchopitelný .
Jo a není to snadné čtení. Dejte si na čas

Tuto hutnou knihu jsem četl strašně dlouho. Nachází se v ní mnoho moudra a pravdy, byť to není beletrie jsem rád, že mám knihu konečně přečnou.
Překlad není špatný, ale mohl by být více čtivější nebo alespoň svižnější oku.
O stoicismus se zajímám a Marcus Aurelius byl opravdu osvíceným panovníkem své doby a říše.

Kniha, která je často citovaná v souvislosti se stoicismem. Divím se, že jsem se k ní nedostal dřív, ale upřímně - asi bych jí tolik nerozuměl. Je to už poměrně náročná četba, ale skrývá tolik moudrosti.
Tehdejší doba byla jistě mnohem tvrdší, a přesto je fascinující, jaký rozum a nadhled tehdejší vůdci dokázali mít. V ostrém kontrastu působí dnešní doba, kdy musím sledovat TikTok tanečky politiků žadonících o pozornost.
Vážím si, že mi příroda nadělila dostatek rozumu, cnosti a morálky, ale když to tak čtu, pořád je na čem pracovat.
Pro vznešené myšlenky si této knihy velice vážím, stejně tak jako si vážím všech lidí, kteří si našli čas si jí také přečíst.
Kniha bude mít v mé knihovně výsostné místo a rád se k ní čas od času vrátím pro nějaké to moudro.
A upřímně doufám, že se jednou lidstvo vrátí ke kořenům a dávné moudrosti.
Je třeba respektovat přírodní - a tedy i vesmírné - zákony, ctít Boha, naslouchat rozumu, odolávat nízkým pudům a zároveň nezapomínat, že tu máme jen vyměřený čas.

Léta jsem se na tento skvost chystal, až jsem jej po pár stránkách odložil – to suchopárné mentorování mě přímo odpuzovalo. Navíc jsem měl pocit, jako by to autor snad ani neměl ze své hlavy, tak mi to přišlo "neautentické"... Stoicismus je mi přesto sympatický, ovšem shrnutý do několika vět.

Asi postrádám filozofické myšlení a celkově nějsem tak vyzrálý abych si z knihy něco odnesl. Týden po přečtení nejsem schopný říct ani jednu uvahu či dokonce citovat nějaký výrok z knihy. Pro mě osobně 4/10 ale chápu že pro určitou skupinu lidí to musí byt poklad.

Neřadím se mezi stoiky, tudíž začátek knihy byl pro mě pomalejší. Avšak, postupem času jsem se do knihy dostala a více jsem souzněla s myšlenkami, které si Marcus Aurelius psal pro sebe. Tím, že se jedná o hovory k sobě, tak se nesnaží, aby všichni sdíleli stejné názory, ale spíše, aby se on sám utvrdil ve svých postojích. Z toho si myslím, že plyne jisté opakovaní. Pro mě síla sdělení vedla nejen k zamyšlení, ale řekla bych, že něco z knihy prokořenilo i do mého smýšlení. Nesouhlasím se vším, ale zvláště poslední části knihy mě nejvíce oslovily a ráda si v knize počtu znovu.

Kniha, která nemá začátek a konec, je nekonečná. Můžete ji číst pořád dokola. Nebo ji náhodně otevřít na jakékoliv stránce a vždycky z ní dostanete maximum. Nádhera!

Hlavní transformativně hybná síla Hovorů tkví v jejich jejich soukromě-deníkové formě dík níž získáveme intimní vhled do mikrokosmu člověka jenž vytrvale usiloval o naplnění ideálů k nimž se upnul. Rozumějte, kdyby mě někdo v rámci obvyklého self-help motivačního průjmu nabádal k "rozvážnosti, stálosti, vstřícnosti, vyrovnanosti, trpělivosti a kdovíještějakosti" tak si řeknu "cool story bro", pokrčím rameny a jdu dál. Skutečnost, že se takové úsilí zdá být za své vzatým středobodem kdysi reálně žijícího a fakticky velmi mocného člověka, jenž takovou "nedělní školu" ve vší vážnosti ordinoval sám sobě, však zaslouženě budí úžas dodnes (výkonný, čestný a nezkorumpovaný politik je fakt oxymóron; ale tak třeba jednou světlo světa spatří Okamurovy Deníky a budem zírat!)...a všem Tomášům ukazuje, že je takové vytrvalé úsilí skutečně možné. Moc Aureliových slov tkví v tom, že je žil (navíc z pozic absolutní společenské svrchovanosti a síly...i když je otázka zda mu zrovna tohle slouží ke cti; neskýtá právě taková pozice - ve srovnání s jinými - spíš možnost luxusu etiky?) Nebo se o to, jak vysvítá mezi řádky, se střídavě oblačnou úspěšností alespoň pokoušel. A příklady táhnou.

Důraz je kladen na ctnost, kázeň/svědomitost, praxi, empírii, racionalitu (byť ta je poněkud neempiricky a iracionálně zatemňována vztahováním se k souboru dogmatických, selektivně-kruhově důkazných přesvědčení o "přirozené povaze" světa, z níž odvozuje ctnosti a dobro; nedělejme si však iluze, i naše současná racionalita, potažmo etika, je deformována souborem tak hluboce zažraných předpokladů, že si je ani plně neuvědomujeme) a tlumení vášní. Achillovu patu spisu vnímám (krom nedůsledné racionality) zejména v posledně jmenovaném. Byť nějaká míra seberegulace nepochybně prospěšná, ba nutná je (neboť nás vymaňuje z pasti reaktivity) tak zde nabývá podobu dlouhodobé strategie v jejímž rámci jsou emoce systematicky potlačovány a devalvovány jako něco špatného, nežádoucího, nepřirozeného. K této zhoubné dichtomii ostatně dodnes odkazuje antagonistická podstata výrazu "patologický" (vášeň=pathos + svět, řád, rozum=logos) jenž užíváme pro označení čehokoli nenormálního/chorobného dodnes. Co je dobrá taktika, nemusí být nutně dobrá strategie; potlačované emoce vám dříve či později s nastřádanou silou bouchnou do obličeje...a docela klidně vás můžou zlomit, nebo zapříčinit nějaký velký zkrat v jednání; což platí jak pro jedince, tak pro společnost.

(Btw, momentálně se mi jako celkem šťastné, filozoficko-nábožensko-vědní mnohomanželství jeví trojúhelník stoicismu, budhismu a psychologie; schválně co za dítě z toho vyleze!:)

Suma sumárum však jde (né až tak co do koherentní metafyziky, jako spíš dílčí návodnosti) o inspirativní text, jenž se nezamýšleně stal etalonem svědomitého plnění povinností, výkonu veřejné služby, jako i vnitřního úsilí o etickou kultivaci sebe sama...a smířlivé integrace osudu, včetně smrti. Smekám vavřín. I přes všechnu potenciální (a legitimní) kritiku vnímám Hovory jako silného aspiranta na vítěze v kategorii "Kdybyste měli neznámému člověku doporučit jedinou knihu, jaká by to byla?". Paradoxně jsou takto, zbaveny nimbu dokonalosti, mému srdci blíž. Duše se směje, vrní a přede, neboť před vnitřním zrakem nevidí demi-boha, ale omylného, přes jisté osobní "kvality" (mentálně lopotný suchoprd:) a vnější potíže o dobro vytrvale usilujícího člověka. Očima současníků jej vidím coby spíše nevýrazného, nudného, v lecčems naivního, za zády asi i vysmívaného, ovšem také upřímného, vlídně smýšlejícího, spolehlivého, klidného, pilného a výkonného správce/úředníka, jenž se nebál svou moc meritokraticky delegovat, jako si i nechat poradit. A to v pravdě vůbec není málo!

4 dojatě obdivné ****

PS: "Jestliže se probouzíš po ránu mrzutě, uvědom si: procitám k svému dílu. Což nevidíš, jak rostliny, ptáci, mravenci, pavouci a včely plní svůj úkol a jak podle svých sil spolupracují na výstavbě vesmíru? A ty nechceš spět k tomu cíli, který ti určila tvá přirozenost?...Je mi naprosto zřejmé, že není jiných životních podmínek, které by byly příhodnější...než ty, ve kterých teď žiji. Všechno, čeho si přeješ časem dosáhnout, můžeš mít už nyní, nebudeš-li to sám sobě odpírat; minulost pustíš z mysli, budoucnost svěříš prozřetelnosti a jenom svůj přítomný život zařídíš ve smyslu spravedlnosti (a kosmické přirozenosti/rozumu)!"

"Konáš-li svou denní povinnost podle příkazů správného rozumu - horlivě, neoblomně, v dobré vůli (+ shovívavé vlídnosti) a nikdy jako něco vedlejšího - a uchováváš-li ono své božstvo (rozum) v ryzí čistotě, jakobys jej měl vrátit už teď, slučuješ-li to obojí, aniž co dále očekáváš nebo se čeho bojíš, nýbrž setrváváš na konání přítomné povinnosti ve shodě s přírodou a na statečné pravdivosti v každém slově i výroku, pak budeš v životě šťasten. A vůbec nikdo tomu nemůže zabránit."

"Važ si daru své soudnosti. Ona je schopna zaručit, aby ve tvé vůdčí části už dále nevznikaly soudy které by se nesrovnávaly s přirozeným určením (a,b,c) rozumné bytosti. Toto přikazuje (a)uvážlivost, (b)příchylnost k lidem i (c)odevzdanost do vůle bohů. Ptej se tedy: kterápak je to věc, jež mi teď vnuká představu (tangent: všechno záleží na představách, zbav se své doměnky a zbavíš se pocitu škody, zbav se pocitu škody a zbavíš se škody...neohlížej se po černých povahách kolem sebe a raději zaměř přímo k cíli své dráhy a nerozptyluj se) z jakých částí se skládá (hmota, činná síla, účel, trvání) a kterou ctnost (rozumnou, společenskou, osudovou) mám vzhledem k ní osvědčit?"...ovšem také... "Nekonej mnoho věcí, chceš-li žít radostně...neb většina našich řečí i skutků není nutná; jestliže je vyloučíme, budeme mít více volna a méně neklidu. Proto je také nutné při každé jednotlivosti si připomínat: nenáleží snad tohle k věcem zbytečným?"

"Kdo hřeší, na sobě hřeší; kdo ubližuje, sobě ubližuje, neboť sebe dělá špatným...bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá."

Soupis mouder Marca Aurelia. Některá se opakovala, ale dost jich bylo inspirativních. A jsem rád, že jsem si našel na tuto knihu čas, řadím ji díky tomu obecně dost vysoko.

Niekoľko výpiskov z knihy filozofa na tróne - Marca Aurelia:

Smrť je nielen úkonom prírody, ale je to úkon, ktorý jej dokonca osoží.

Ľudská duša sa najväčšmi ponižuje vtedy, keď sa vlastnou vinou stáva hlušinou a bezmála vredom vesmíru; tiež ak sa pretvaruje a koná alebo hovorí pokrytecky a proti pravde.

Stoj sám, rovno, nie narovnávaný!

Tak si teda všimni, ako rýchlo sa na všetko zabúda, nazri do priepasti času a všimni si tú prázdnotu pochvaly, vrtošivosti a nesúdnosti svojich takzvaných okiadzačov, ako aj úzkosti priestoru, do ktorého je vykázaná všetka ta sláva.

Väčšina našich rečí a skutkov nie je nevyhnutná: ak ich vylúčime, budeme mať viac voľna a menej nepokoja.

Tú trochu vedomostí, ktorú si si osvojil, maj rád a v nej hľadaj uspokojenie. Nechci sa stať ani tyranom, ani otrokom nikoho na svete!

Čas je čosi ako rieka udalostí a dravý prúd. Lebo sotvaže sa niečo zjaví, už to prúd uchváti a prináša niečo iné, čo potom tiež odnáša.

Vracaj sa k filozofii, nie však ako chlapec k prísnemu učiteľovi, ale ako ľudia s chorými očami k umývacej špongii alebo k inému prostriedku či iní chorí k náplasti alebo vodoliečbe.

Zahľaď sa do svojho vnútra! Tam je žriedlo dobra, ktoré je schopné ustavične vyvierať, ak sa k nemu prekopeš.

Umenie žiť sa väčšmi ponáša na zápasnícke ako na tanečné umenie, a to v tom zmysle, že sa musíš pohotovo postaviť a stáť pevne zoči - voči aj nepredvídaným úderom.

Zabíjajú ťa, trhajú na kusy a klebetami ťa prenasledujú? Čo je toto všetko, ak pritom tvoja duša zostáva naďalej čistá, rozumná, rozvážna a spravodlivá? Akoby niekto pristúpil k priezračnému a sladkému prameňu a začal mu nadávať: on však neprestáva chrliť pitnú vodu, hoci by si doň nahádzal blato a hnoj, čo nevidieť to rozpustí a odplaví, a ani trochu sa nezakalí. Ako si teda zaobstaráš takýto prameň živej vody? Ak si v každom čase zachováš slobodu myslenia.

Čo iné je okolo teba než cvičenie rozumu, ktorý prenikavo nahliadol až do základu všetkého v živote?

Schopnosť prežiť život čo najkrajšie je v našej duši, ak sa človek k ľahostajným veciam správa ľahostajne. Ak sú teda veci v zhode s prírodou, raduj sa z nich, rád ich prijímaj.

Ako úboho si počínajú tie bábky verejného života, ktoré si namýšľajú, že konajú podľa zásad filozofie!

Už dosť toho živorenia, kvílenia a vyškierania! Je jedno, či sleduješ svetové dianie sto rokov alebo tri roky.

"Nezralý hrozen - zralý - rozinka: všechno přeměny, nikoli v čiré 'nic', nýbrž v něco, co ještě není teď." (s. 149)
Používej rozum, neboj se změn, času ani lidí, žij přítomností, měj respekt k sobě i druhým, s klidem přecházej ze stavu do stavu, z života do smrti. Inspirativní a ke čtenářským návratům vhodné. Druhé století jako by bylo včera...

Prvních pár stránek pro mě bylo trochu zmatených. Vracel jsem se, četl znova, snažil se je navnímat. Poměrně brzo jsem se ale naladil na stejnou vlnu. Vracel jsem se i nadále, ale vždy to bylo abych naplno pochopil význam sdělení, skrze které ke mě císař promlouval. Vracel jsem se rád, přemýšlel jsem, zvědomoval si a zaškrtával si pro mě důležité pasáže. Myšlenky se často opakují, jen v trochu jiném kabátě. Přijal jsem to a o to více mi doufám základní principy zakořenily v hlavě. Díky císaři, zavedl jsi mě na cestu, díky níž mám nyní na sto(l)e Senecu a Epiktéta.

Na svoji dobu neuvěřitelně pokrokový člověk, podle mě je to jedna z nejdůležitějších knih co kdy vznikla!

Měla jsem jí půjčenou z knihovny, takže jsem jí asi dostatečně nedocenila. Mít jí doma, občas se do ní podívám a nějakou úvahu si přečtu a v klidu zapřemýšlím. mirektrubak zmiňoval podobnost s Kazatelem, také mě některé části přišly obdobné. Celkově, ne že bych se vším souhlasila, o což asi ani nejde, je to rozhodně hodně zajímavý deník, náhled do mysli člověka vzdělaného a schopného.

Nepřipadám si dostatečně vzdělaná ani inteligentní na fundovaný komentář k této knize. Takže jenom pár postřehů: měla jsem ji půjčenou a ráda bych si ji koupila, protože bych si v ní ráda čas od času zalistovala, natolik mi přijde důležitá. Je zajímavé, hezké, zarážející, jak současné myšlenky jsou v knize vysloveny. Lidstvo se za tu předlouhou dobu nezměnilo ani o píď. A možná kdybychom si to uvědomili, nebyli bychom tak nafoukaní.

Marcus Aurelius.....už před lety jsem se zamilovala do tohohle císaře ( jestli busty nelžou, byl to i velmi krásný muž).
Nebudu zde mluvit o jeho životě, skutcích a filozofii, kterou se celý život řídil.
Všem mohu jen doporučit, aby si jeho životopis přečetli dřív, než se ponoří do Hovorů.

Můžeme si jen představovat do jaké míry by se tomuto císaři podařilo změnit chod a společnost Římské říše , kdyby k tomu měl podmínky.
Ale neměl.
Musel stále válčit ,čelit obrovské epidemii, která zabíjela obyvatelstvo i vojáky bránící hranice, zodpovídat za správu celé říše, nedostatku financí....

Jedinou skvrnou na jeho čistém štítu je přehlížení pronásledování křesťanů.
On sám nikdy trestání křesťanů nenařídil, dokonce musel potlačovat povstáni proti křesťanům v mnoha provinciích říše.

Jednoduše: Když došly peníze na placení gladiátorů a lid se chtěl bavit, v arénách končili hrozným a hrůzným způsobem svůj život zločinci a křesťané, považováni tehdejší společností také za zločince.
Za jásání davů, ach jo.

Hovory k sobě vnímám jako deník, který si psal během válečných výprav, aby unikl na chvíli z mnohdy jistě hrozné reality, aby dodal sám sobě odvahu a sílu potřebnou ke zvládnutí břímě vládnutí.

Nebudu zde citovat jednotlivé útržky, přečtěte si celé Hovory k sobě. I my se musíme dnes a právě dnes vypořádávat s krutostí lidí, epidemiemi a dopady války.
Třeba vás myšlenky Marca Aurelia přivedou na správnou cestu, jak se s nepřízní osudu vyrovnat.

Podle mého názoru by svět byl dnes daleko lepším místem k životu, kdyby se stoicismus stal po celá následující staletí filozofií vštěpovanou dalším generacím.