Hwaelos komentáře u knih

Je to zajímavé - dočetl jsem jen v několikadenním odstupu za sebou Rudišův Konec punku v Helsinkách a Sally Rooney. Obě knížky mají společnou jistou civilnost i to, že pojednávají o nějakým způsobem poškozených lidech. Obě jsou to taky konverzačky, kde jsou nekonečné dialogy hlavním zprostředkovatelem děje. Zatímco však věty Rudišových hrdinů míří k čemukoli jinému, než je nitro postav, u Ronneyové je sebepitvání v zásadě klíčovou strategií vyprávění. Sedly mi oba přístupy. Rudiš je sympatický tím, jak umí do plkání o všednodenních banalitách ukrýt komplexitu lidského prožívání. Normální lidi dokáží na druhé straně vystihnout věčné míjení se v tom, co jeden člověk svým jednáním sleduje a co ten druhý slyší. Jakkoli není formát, kdy každou kapitolu nazíráme prizmatem jednoho z hrdinů, dnes už příliš originální, Rooneyová ho vytěžuje skvěle. Ono míjení se - a tedy i oprávněný dojem, že každý člověk je uvnitř světem sám pro sebe - ostatně neplatí jen pro vztah postava-postava, ale i pro vztah externalizovaný, mezi postavou a čtenářem. Ani na konci si tak čtenář nemůže být zcela jistý, jestli podstatě vnitřních problémů postav rozumí, stejně jako zůstává lehkým mystériem i povaha jejich vztahu.

8 30.06.2021

Nekompromisní postmoderna, která neustále záměrně odepírá čtenáři hlavní příběhový fetiš: finále. Ale za to mu poskytuje lahůdku v podobě neustále do sebe vnořovaných příběhů, kde v každé vrstvě znovu a znovu ustavuje instanci vypravěče, autora, čtenáře a postavy. Přidejte k tomu porci výživného, sofistikovaného humoru a okořeňte si mixem kulturních aluzí. Calvino buduje kompozici svého románu jako matematický model ve stylu Oulipa, ale zároveň jde o milostný dopis možnostem literatury - nebo možná by bylo lépe říct: možnostem čtení. Jen samotná kapitola "Z deníku Silase Flaneryho" je tak fantastickým esejem o autorství a čtenářství, že by si zasloužila pět hvězd - a podobně i borgesovská kapitola o zrcadlech "Tam, kde se linie protínají".

8 03.05.2021

Komiksový majstrštyk, přinášející zážitek, podobný dávné četbě Thompsonova Pod dekou. Lemire vypráví nejsilněji v náznacích, v tichu panelů beze slov. Naopak tam, kde se neudrží a je zbytečně doslovný (několik pasáží poslední části, věnované pečovatelce), trochu kazí čtenářskou radost z možnosti interpretovat si události po svém.

8 20.01.2021

Vynikající žánrová detektivka, která ani chvíli nenudí. Možná to není "seriózní" čtivo, ale čert to vem. Ve své kategorii je to vysoký nadprůměr a Larsson dokázal oživit žánr tak, jako po Doylovi a A. Christie málokdo.

8 14.06.2011

První setkání s Tokarczukovou bylo... inu bizarní. Její spisovatelský talent je nesporný. To, jak dokáže vysoustružit z jazyka dokonale přesnou a neokoukanou větu, je naprosto unikátní. Přesto zůstávám jako čtenář jaksi nespokojený. Jednotlivé příběhy toho nechávají nakousnutého a nezodpovězeného až moc. Zejména delší povídky jsou často vystavěné jako krátké detektivní příběhy (pátrání po původu transplantovaného srdce nebo zjisťování smyslu experimentování na dětech v Hoře všech svatých, ale jde i o průzkum fungování světa - jako v Návštěvě a Kalendáři lidských svátků), ovšem bez toho, aby měl čtenář šanci nakouknout za oponu a dostat alespoň nějakou odpověď. I proto mi nejvíce sedly krátší, spíše existenciálně laděné kusy: Pravdivý příběh, Švy, Zavařeniny.

5 21.03.2021

Pokud jste měli v dětství vztah k foglarovkám, tohle spolknete i s navijákem. Děj se odehrává v době po všech těch turbuletních příhodách ve Stínadlech a po známých epizodách komiksových Rychlých šípů. Červenáček to pořád tmelí, kreslí do Tam-Tamu a dochází poctivě na schůzky. Jenže kluci to začínají flákat. Rychlonožka jede místo výpravy přivydělat si na stavbu, Mirek si pořídí elegantnější oblečení a zvažuje, že začne hrát s kapelou a Jarka chodí s holkou do kina. Červenáčka to štve, ale to je taky tak všechno, co s tím může dělat. A tak začne vzpomínat na dívku, kterou potkal, když se kdysi vypravil sám do Stínadel (načež ho kluci krátce vyhodili z klubu).
Tohle je kapitola, kterou Foglar nikdy nemohl napsat: o konci dětství a bolestném přechodu k dospělosti... A Pavel Čech o tom vypráví umně v náznacích, vizuálních zkratkách a symbolech (předání jablka v zahradě). Tohle je rozhodně jeho nejlepší knížka od dob Pepíka Střechy.

5 15.10.2020

So far not impressed. Na to, že se o Kingovi mluví jako o důstojném nástupci Snydera, je první díl prostě zklamání. Na Snyderově pojetí mi hodně sedlo to, jak se držel při zemi. Staří padouši dostali nový kvalitní nátěr, noví vyvolávali akorát tolik strachu, aby měl čtenář obavy, jestli to Batman zvládne - vlastními silami, často bez trilionu gadgetů. A tady hned v prvních sešitech postava, která si vytře zadek s JLA... K tomu spousta zbytečného patosu, geniálních udělátek a vnitřních monologů víc, než dialogů mezi postavami. Ztrátu Capulla ani nezmiňuju. Uvidíme, jak to bude dál, ale za mě prozatím spíš palec dolů.

5 21.07.2018

Poctivej devadesátkovej halucinační macho bizár s kyborgama a obříma kvérama. Z bahna ho zvedá Millerovo hraní si s perspektivami, ale především Sienkiewiczova fantastická kresba, která jako vždy působí dojmem, jako byste vypili houbovej čaj před sledováním Van Dammova trháku. Není to asi čtení pro každého, ale svým ujetým způsobem je to super. Ale každej asi pochopí, proč Marvel nedovolil tohle zahrnout do Elektřina kánonu.

5 16.06.2018

Dobová prozaická špička. Brilantní charakterové studie, okořeněné geniem loci Malé Strany a jemným satirickým humorem. Především jsou ale Povídky Malostranské vynikajícími formálními experimenty. Nejkratší a nejodvážnější povídka U Tří lilií je toho dobrým důkazem.

5 15.06.2011

Devadesátky by si určitě kvalitní zpracování zasloužily (a do nějaké míry se to povedlo minimálně Kmenům 90'), ale tohle není ten případ. Jistě, knížka umožňuje nostalgicky se dojímat nad různými symboly doby od tamagoči až po Nagano, ale jde jen o jejich připomínku na pár řádků, než se jede zase dál. Pokud jste devadesátky zažili a nemáte alzheimera, informační hodnota knížky pro vás bude blízká nule. Ze vzpomínkové letargie vás vytrhnou tak maximálně dva-tři informačně hodnotné texty z pera dobových aktérů (např. Slávek Boura vyprávějící o tom, jak šíleně vznikaly nové pořady na Nově).

4 20.09.2022

Jsem příjemně překvapený. Poslední roky je Joker natolik přehypovanou postavou, že o ni člověk zakopává prakticky pořád. Hodně autorů (prominentně v čele se S. Snyderem) přijalo za svou Moorovu tezi, že Joker Batmana definuje (a naopak). Původní myšlenka je samozřejmě originální, ale když je opakovaná do zblbnutí, svoji přitažlivost poněkud ztrácí. Prvním varováním pro mě bylo, že Johns vychází ze stejné premisy, druhým výstražným signálem pro mě byla samotná zápletka. Říkal jsem si: "Fakt? To už neumíme vymyslet nic originálnějšího, než z jednoho záporáka udělat tři?" Ale autorovi se magickým způsobem podařilo nesklouznout k šablonovitosti. A to i přesto, že pracuje s nejznámějšími a nejkanoničtějšími motivy (umlácení Jasona Todda, postřelení Barbary Gordon a ano, dojde i na smrt Bruceových rodičů). Dialogy jsou skvělé, příběh má akurátní tempo, atmosféra je hutná a všechno podtrhuje famózní Fabokova kresba, která upomíná na Bolandovu slavnou devítipanelovou kompozici a používá ji znamenitě.

4 03.12.2021

Jak píše v doslovu Škvorecký, vlastně o memoáry nejde. Jsou to črty. Sice se v knížce mihne vícero známých lidí, ale pokud doufáte, že se dočtete něco zajímavého ze života Steinové nebo Fitzgeralda, jste na špatné adrese. Hemingwayův ležérní styl psaní mi seděl a u mnoha pasáží jsem se pobaveně usmíval, ale být jeho kámoš, asi bych tu publikaci vnímal jako kudlu do zad. Je to příjemná záležitost od (pravděpodobně) trochu nepříjemného chlapíka, ale nic víc. Pokud jde o Pohyblivý svátek, tak ten z Hemingwaye velkého spisovatele nedělá.

4 04.01.2021

Tohle je nad očekávání výborná věc. Pozoruhodná vlastnost příběhů z Elseworldu, kterou jsem si teprve při čtení téhle knížky uvědomil, je, že velká část kouzla tkví v porovnávání s fikční encyklopedií kontinua. To není ani náhodou výtka. Bílý rytíř je výborně napsaný a svou zdánlivou "realističností" nastoluje zajímavé otázky (z nichž nejzajímavější je: "Jakto, že to Batmanovi v DC kontinuu prochází?" - Ani policajti nemůžou při zatýkání vymlátit z viníka duši. Kdo ručí u superhrdinů za presumpci neviny?). Ale faktem je, že pokud bychom neměli odlišnosti knížek z Elseworldů s čím srovnávat a nemohli zažívat čtenářskou radost z hledání odlišností oproti kanonické verzi, zbyl by tak nějak ok příběh. A právě odlišnosti jsou u Bílého rytíře mimořádně zajímavé a skvěle vykreslené.

4 15.12.2020

Dojem, že po porážce Gepetta série přinejmenším stagnuje a nemá se kam vyvíjet, tenhle díl jenom umocnil. Ústřední problém se vyřešil zásahem "deus ex machina" a kdyby nebylo buffkinovské linky, jen těžko by se na Supertýmu hledalo vůbec něco pozitivního.

4 06.07.2020

Popravdě, čekal jsem, že bude Flashpoint spíš podivnej, překobinovanej bizár, jako bylo Flashovo Znovuzrození, případně, že si to ujede na nějakým megalomanským tripu, v němž se úplně ztratí příběh - jako v případě Krize na nekonečnu zemí. Ale vlastně je to dost v pohodě příběh se zajímavým settingem alternativní současnosti. Nic, kvůli čemu bych přešel moře po svejch, ale solidní 3,5 hvězdy bych tomu z fleku dal.

4 23.04.2020

Druuna je rozhodně nejvíc zneklidňující čtení z MDEKu. Na povrchu jde samozřejmě o zašmodrchaný, jakkoli v podstatě nikterak komplikovaný příběh obalený trochou erotiky. To zneklidňující je spíš v podstatě toho, o čem se vypráví. Serpieri míchá sex, násilí, smrt, znetvoření a proměnu do takového mixu, v němž není možné oddělovat jedno od druhého. Je to vlastně prastarý (a surrealismem znovu oživený) rozpor mezi racionalitou a pudovostí. Řekl bych, že totéž, co Bataille nacházel v Sadovi, by se stejnou měrou mohlo objevovat v Druuně (v o něco pulpovějším podání, samozřejmě).

4 22.03.2017

"Ty máš nejmíň, co mluvit. Jsi členem čtyřiceti správních rad." - "V devětatřiceti jsme spolu." - "Prosím, aby bylo konstatováno, že Brutus a Flavius se vzájemně obviňují z prospěchářství, ale žádný z nich svoji vinu nepopírá." - "Mlč, ty kradeš taky!" - "A ty snad ne? Máš tři velkostatky." - "Já nemám nic!" - "Protože jsi je přepsal na svoji ženu." - "Ale nedal jsem si je odepsat z daně jako ty."
"Zbavíte-li Caesara vojska a rozpustíte-li jeho legie, co si počnete s legionáři?" - "Dáme jim trafiky!" - "Bude tedy armáda mrzutých trafikantů."
Je neuvěřitelné, jak je ta hra dneska aktuální...

4 21.10.2016

Docela jsem váhal mezi 3 a 4 hvězdami. Nakonec rozhodl časový rozmach, který tomu Aaron dal skrze střídání dějových linií. Ale stejně je to škoda a do značné míry promarněná příležitost. První půlka Zabijáka bohů je totiž opravdu výborná. Gorr jako záporák působí fakt epicky, protože převážně sledujeme jeho hotové dílo, když Thor nachází jednoho mrtvého boha za druhým. Jenže pak to přijde... postupný team-up tří Thorů, který za 1. působí jako děsná obezlička a za 2. kopírují v podstatě takřka dokonale závěr (rovněž Aaronovy) Války říší. Ale to všechno bych mu asi odpustil, kdyby finále rozhodlo něco jiného než "budeme do něj mlátit kladivy tak dlouho, dokud nepadne". Pořád je to slušné čtení, které stokrát předčí aktuální film, ale nic legendárního na tom nespatřuju.

3 12.10.2022

Bez debat jeden z nejlepších superhrdinských komiksů, který u nás kdy vyšel. Snad i proto, že ona superhrdinskost je zde upozaděná na úkor jiných témat: co je to rodina a co jsme pro ni schopní udělat, jaké jsou hranice vědomí a lidství (v posthumanistickém pojetí). Ovšem paradoxně druhou půlku komiksu lze pořádně docenit jen, pokud je čtenář seznámený s historií Avengers (resp. s různými podobami Visionova originu a vztahu s Wandou). Kingovo psaní je fenomenální: dialogy jsou životné, repetetivní monology vybízejí k velmi pozornému čtení a scénář skvěle doplňuje bravurní paneláž, na které by se dala vyučovat komiksová scenáristika. Až mě zaráží, že takhle syrová, neakční a filozofující věc mohla v Marvelu vyjít. V DC by to patrně spadlo někam do Black Labelu, tedy mimo kánon.

3 03.10.2022

Na Kingovi je zajímavé, že v čem je nejsilnější často plní úlohu toho, kde je trochu směšný a over the top. Jeho dialogy se dají považovat spíš za obdobu myšlenkových bublin - to, o čem hrdinové obvykle niterně uvažují, se v jeho batmanovské řadě obvykle objevuje v podobě dialogu. Je to trochu nezvyklý přístup, ale samo o sobě to nevadí. Směšné to je hlavně proto, že se o tom hrdinové obvykle nebaví u šálku kafe, ale při rvačce (viz rozhovor Cat a Talii, nebo Batmana a Supermana s jejich partnerkami). Stejně tak se to dá ilustrovat na tom, jak mluví Batman o Supermanových kvalitách a naopak Superman o jeho. Když se to v příběhu objeví poprvé, je to boží - když to srovnávání se čtu už po druhé (na společném čtyřrande), už je to zase spíš přestřelené. Je to zkrátka otázka míry, kterou King nemá, protože se podobně jako čtenář opájí vlastním umem.
Pořád je to ale v mainstreamu zatraceně originální čtivo, byť mám pochopení pro skalní fandy Báti, kteří musejí mít pocit, že jim někdo ukradl jejich hrdinu pro úplně jiný žánr.

3 13.04.2021